1. Význam biřmování

Biřmování (confirmatio) je v katolické církvi (a ve východních, zvl. pravoslavných církvích) chápáno jako Kristem ustanovená svátost vtiskující pří­jemci nezrušitelné znamení; křesťané na cestě iniciace jsou touto svátostí posilováni dary Ducha svatého a jsou spojováni těsněji s Kristem a církví; účinky této svátosti směřují k dokonalejšímu životu víry podle evangelia a k vydávání svě­dectví Kristovu evangeliu.

V rámci triády iniciačních svátostí je jejím posláním jednak doplnění a završení křtu, jednak příprava na vyvrcholení iniciace přijetím nejvýznamnější (nejsvětější) svátosti eucharistie, kterou se iniciace završuje a v níž iniciace vrcholí. Proto jediným zcela správným umístěním této svátosti je mezi křest a eucharistii.

V případě východních církví je biřmování (pomazání posvátným myrem) udělováno obvykle hned po křtu a následuje (i u nemluvňat) přijetí eucharistie (pod podobou vína).

V evangelických církvích se hovoří o konfirmaci nikoli jako o svátosti, ale jako o úkonu církevní obce, kterou jsou věřící na základě osobní víry a jejího vyznání přijímáni do úplného společenství obce.

2. Udělovatel biřmování (kán. 882–888)

Řádným udělovatelem je biskup, mimořádným udělova­telem může být kněz, který obdržel pověření biřmovat:

Samým právem udělují biřmování:

• osoby postavené právně na roveň diecéznímu biskupovi, podle výkladu i administrátor diecéze, územní opat, v misijním území apoštolský administrátor; všichni pouze na svých územích;
• duchovní správce pro biřmování určité osoby – dostane‑li od diecézního biskupa povolení dospělou osobu pokřtít nebo přijmout do plného společenství církve, může ji ex iure i biřmovat (pokud si to biskup přímo nevyhradí);
• farář nebo kterýkoli kněz nebiřmovaným osobám v ne­bezpečí smrti.

Zvláštním udělením od příslušného představeného – diecézní biskup uděluje biřmování buď sám, nebo k tomu může pověřit určité kněze; takto pověřený může být buď obecně, nebo jako spoluudělovatel.

Toto pověření je nutné k platnosti udělení svátosti biřmování! (I zde se však může aplikovat zásada supplet Ecclesia, srov. kán. 144.)

Diecézní biskup je povinen se postarat o udílení svátosti biř­mování svým podřízeným, jsou‑li disponováni. Může se také postarat, aby biřmování udělil jiný biskup.

Ve své diecézi udílí diecézní biskup biřmování oprávněně i nediecézanům, pokud jim to jejich vlastní biskup nezakázal. Biřmuje‑li mimo vlastní diecézi nediecézany, je k dovolenosti zapotřebí alespoň kvalifikovaně předpokládaný souhlas místního ordináře. Vlastní diecézany biřmuje dovoleně kdekoli.

Kněz se zvláštním pověřením diecézního biskupa se má starat, aby osoby, pro které má biřmovací pověření, biřmování přijaly. V rámci svého teritoria biřmuje dovoleně všechny, pro které má pověření, i ostatní, kterým to vlastní ordinář nezakázal. Mimo vy­mezené teritorium je fakulta neplatná (vyjma periculum mortis) a biřmovat nesmí.

3. Biřmovanci (kán. 889-891)

Pro příjemce svátosti biřmování platí následující podmínky:

a) k platnosti – způsobilý je každý:

• pokřtěný;
• nebiřmovaný.

b) k dovolenosti – dotyčný musí:

• žít v plném společenství s katolickou církví (tato svátost není zahrnuta do sdílení svátostí mezi křesťany);
• mít užívání rozumu;
• být vhodně poučen;
• absolvovat řádnou přípravu;
• mít schopnost obnovit křestní slib.

Věřící jsou povinni tuto svátost přijmout včas. Pro duchovní správce platí povinnost dbát o to, aby způsobilí věřící mohli svátost přijmout a ve vhodnou dobu ji přijali.

Svátost biřmování se má udělit ve věku, kdy biřmovanec dosáhl vlastního rozhodování (7 let), pokud biskupská konference nestanovila jinak (v ČR 14 let); v nebezpečí smrti každému pokřtěnému katolíkovi. Věřící přijímají dovoleně biřmování na svém území a od svého biskupa, mimo své území od někoho jiného pouze s předpokládaným souhlasem vlastního ordináře.

4. Kmotři (kán. 892-893)

Každý biřmovanec má mít jednoho kmotra, který mu má po­máhat k tomu, aby byl dobrým svědkem Ježíše Krista a žil plně křesťansky. Proto je smysluplné, aby biřmovací kmotr byl identický s kmotrem křestním (výjimky jsou možné). K dovolenému převzetí kmotrovské zodpovědnosti platí stejné podmínky jako pro kmotra křestního (srov. kán. 874).

5. Důkaz a záznam o udělení biřmování (kán. 894-896)

Důkaz biřmování se provádí stejně jako u křtu.

Povinnost záznamu:

• do knihy biskupské kurie;
• do knihy biřmovanců farnosti (tam, kde to předepsala BK nebo diecézní biskup);
• do křestní matriky v místě křtu.

Je zde povinnost faráře v místě konání biřmování oznámit tuto skutečnost faráři místa křtu biřmovance a ten ji pak zapíše do křestní matriky.

Protože v případě východních církví (katolických i nekatolických) je praxí, že křest uděluje kněz (mimo případ nouze) a hned po něm uděluje biřmování, ve východních katolických církvích se obvykle udělení biřmování (pomazání posvátným myrem) nezapisuje do knihy pokřtěných - jen v případě křtu v nouzi osobou bez kněžského svěcení a udělením biřmování později (CCEO kán. 695) .