Svátost pomazání nemocných (kán. 998-1007)
1. Význam svátosti pomazání nemocných
Svátost pomazání nemocných ne zaměřena na duchovní posilu nemocného člověka, příp. i na jeho fyzické uzdravení, a pokud se příjemce není schopen zpovídat, i na odpuštění hříchů, což vyjadřují příslušné kánony jak CIC/1983, tak CCEO:
| Can. 998 — Unctio infirmorum, qua Ecclesia fideles periculose aegrotantes Domino patienti et glorificato, ut eos allevet et salvet, commendat, confertur eos liniendo oleo atque verba proferendo in liturgicis libris praescripta. | Kán. 998 – Pomazání nemocných, jímž církev doporučuje nebezpečně nemocné Pánu trpícímu a oslavenému, aby jim ulehčil a je uzdravil, se uděluje mazáním olejem a pronášením slov předepsaných ve schválených liturgických knihách. |
|
Can. 737 – § 1. Sacramentali unctione
infirmorum a sacerdote cum oratione peracta christifideles morbo gravi
affecti cordeque contriti gratiam percipiunt, qua spe æterni præmii roborati
et a peccatis soluti ad emendationem vitæ disponuntur et ad infirmitatem
superandam patienterve sufferendam adiuvantur. |
Kán. 737 – § 1. Posvátným pomazáním
nemocných uděleným knězem spolu s modlitbou přijímají závažně nemocní
a srdcem zkroušení katolíci milost, kterou jsou posíleni v naději
na odměnu věčného života, zbaveni hříchů a disponováni k nápravě
života a dostávají pomoc k překonání nebo trpělivému snášení
nemoci. |
2. Udělování svátosti (kán. 999-1002)
Svátost pomazání nemocných je udělována mazáním olejem
nemocných a pronášením předepsaných slov.
Olej nemocných (oleum infirmorum) mohou kromě diecézního
biskupa světit také všichni, kteří jsou mu postaveni na roveň. Toto svěcení (olivového, nebo jiného rostlinného oleje) může
v případě nutnosti provést i kterýkoli kněz, ale pouze v rámci
slavení této svátosti. (Takto posvěcený olej pak smí používat i nadále.)
Za normálních okolností je třeba tuto svátost udílet
v souladu s příslušnými liturgickými předpisy (mazání na čele a na dlaních obou rukou). V případě nutnosti postačí jediné pomazání na čele nebo na
jiném vhodném místě těla a vyslovení celé formule.
Kromě individuálního udílení může být tato svátost udílena
také více věřícím najednou, avšak po
řádné přípravě a za předpokladu řádné dispozice (hlavně zdravotní). To
vše se děje v souladu s předpisy biskupské konference nebo diecézního biskupa. Důvodem
tedy není pouze pokračující stáří, ale musí zde být přítomna také vážná nemoc.
Dále se vyžaduje, aby všichni, kdo budou přijímat tuto svátost společně, před
jejím přijetím přijali svátost smíření.
3. Udělovatel
pomazání nemocných (kán. 1003)
Udílení svátosti nemocných je vyhrazeno
výlučně kněžím a biskupům (nikoli jáhnům!); farář, administrátor farnosti a farní
vikář mají povinnost postarat se, aby jejich farníci přijali tuto svátost včas.
Povinnost a právo udílet tuto svátost mají duchovní správci.
V případě nutnosti může tuto svátost s odůvodněnou presumpcí dovolení
duchovního správce (tj. na základě předpokládané jurisdikce) udělit kterýkoli
kněz. Ten pak má povinnost o skutečnosti udělení této svátosti duchovního
správce informovat.
Na základě výše uvedených skutečností smí kněží nosit
posvěcený olej při sobě pro případ nutnosti.
4. Příjemce pomazání nemocných (kán. 1004-1007)
Platně může svátost nemocných přijmout ten, kdo se po nabytí užívání rozumu ocitl z důvodu nemoci nebo stáří v nebezpečí (ohrožení) života (i vzdáleně).
Pomazání
nemocných může být opakováno v případě, že se po předchozím zlepšení
zdravotního stavu situace opět zhorší, nebo když stejná nemoc pokročí tak, že
vyvolá nové ohrožení života pacienta. V případě pochybností
o potřebné dispozici se má svátost udělit.
V případě osob, které nemohou komunikovat, zvl. v bezvědomí, je důležité zjistit, zda nemocný měl při vědomí úmysl
(alespoň implicitně) tuto svátost přijmout, nebo jestli příjemce žil
křesťanským životem.
Je třeba odmítnout udělení svátosti, setrvává‑li dotyčný zatvrzele v těžkém hříchu.
5. Doba a místo udílení svátosti pomazání nemocných
V CIC/1983 ani v CCEO nejsou žádná ustanovení ohledně místa a času udílení této svátosti, protože je nutno jít za nemocnými - nejčastěji je proto udílena v soukromých domech a zařízeních zdravotnické a sociální péče, a to v jakoukoli potřebnou a vhodnou dobu.