1. Význam a povaha svátosti svěcení

Svátostí svěcení (sacramentum ordinis) jsou ze společenství věřících (majících obecné kněžství ze křtu a biřmování) konstitu­tivně ustanovováni posvátní služebníci (sacri ministri). Ti dostá­vají podíl na trojí službě (královská, kněžská a prorocká) jediného a věčného velekněze Ježíše Krista a zároveň dostávají poslání, aby se podle stupně svého svěcení podíleli na učení, vedení a posvěcování lidu Božího.

Povahu této svátosti vystihují následující kánony CIC/1983 (ve znění novelizovaném prostřednictvím motu proprio Benedikta XVI. Omnium in mentem z 26. 10. 2009) a CCEO:

Can. 1008 – Sacramento ordinis ex divina institutione inter christifideles quidam, charac­tere indelebili quo signantur, constituuntur sa­cri ministri, qui nempe consecrantur et depu­tantur ut, pro suo quisque gradu, in persona Christi Capitis munera docendi, sanctificandi et regendi adimplentes, Dei populum pascant novo et peculiari titulo Dei populo inserviant.

Kán. 1008 – Svátostí svěcení se z Božího ustanovení někteří věřící, označeni nezrušitelným znamením, stávají posvátnými služebníky, kteří jsou zasvěceni a určeni, aby, každý podle svého stupně, v osobě Krista – Hlavy vykonávali úřad učit, posvěcovat a vést, a tak pásli Boží lid z nového a specifického důvodu sloužili Božímu lidu.

Can. 1009 – § 1. Ordines sunt episcopatus, presbyteratus et diaconatus. § 2. Conferuntur manuum impositione et precatione consecratoria, quam pro singulis gradibus libri liturgici præscribunt. § 3. Qui constituti sunt in ordine episcopatus aut presbyteratus missionem et facultatem agendi in persona Christi Capitis accipiunt, diaconi vero vim populo Dei serviendi in diaconia liturgiæ, verbi et caritatis.

Kán. 1009 – § 1. Stupně svátosti svěcení jsou: biskupský, kněžský a jáhenský. § 2. Svátost svěcení se uděluje vkládáním rukou a modlitbou svěcení, kterou pro jednotlivé stupně předepisují liturgické knihy. § 3. Ti, kdo byli vysvěceni na biskupa nebo kněze, přijímají poslání a pověření jednat v osobě Krista – Hlavy, jáhni naproti tomu přijímají potřebnou sílu, aby sloužili Božímu lidu v „diakonii“ (službě) liturgie, slova a lásky.

Can. 743 – Per sacramentalem ordinationem ab Episcopo peractam Spiritus Sancti operan­te virtute ministri sacri constituuntur, qui munere et potestate a Christo Domino Apo­stolis suis concreditis adaugentur et in variis gradibus fruuntur Evangelium annuntiandi, populum Dei pascendi et sanctificandi.

Kán. 743 – Svátostným svěcením vykonaným biskupem jsou působením Ducha svatého ustanovováni posvátní služebníci, kteří jsou vybaveni posláním a mocí, svěřenými Kristem Pánem jeho apoštolům, a různým stupněm se podílí na zvěstování evangelia a pastýřském vedení i posvěcování Božího lidu.

Tato svátost má tři stupně:

• jáhenský;
• kněžský;
• biskupský – přijetím tohoto stupně svátosti svěcení je udělována tato svátost v plnosti.

U všech tří stupňů této svátosti spočívá viditelné znamení ve vkládání rukou (materia) a v příslušné konsekrační modlitbě (forma).

Dříve byla i v latinské církvi běžně konána 1. tonzura jako vstup do klerického stavu a následně 4 nižší svěcení (ostiář, lektor, exorcista a akolyta) + vyšší svěcení podjáhenství. Papež Pavel VI. roku 1972 vydal motu proprio Ministeria quaedam, v němž stanovil, že tontura, nižší svěcení a podjáhenství nebudou nadále udělovány (aniž by je takto zrušil) - to stále platí pro řádnou formu latinského obřadu (refotrmovanou po II. vatikánském koncilu). Tyto stupně jsou nadále udělovány v mimořádné formě latinského obřadu (Bratrstvo sv. Petra - používání liturgie z doby před II. vatikánským koncilem) a mohou být nadále udělovány ve východních katolických církvích, jak stanoví CCEO:

Can. 327 – Si praeter Episcopos, presbyteros vel diaconos alii etiam ministri in ordine minore constituti et generatim clerici minores vocati ad populi Dei servitium vel ad functiones sacrae liturgiae exercendas admittuntur vel instituuntur, iidem reguntur tantum iure particulari propriae Ecclesiae sui iuris.

Kán. 327 – Ak okrem biskupov, presbyterov alebo diakonov sú aj iní služobníci, nazývaní všeobecne nižšími klerikmi, ustanovovaní nižšími sväteniami, a pripustení alebo ustanovení k službe Božiemu ľudu, alebo na vykonávanie funkcií v posvätnej liturgii, riadia sa len partikulárnym právom vlastnej cirkvi sui iuris.

2. Udílení svátosti svěcení

Místo a doba (kán. 1010-1011)

Svěcení má být udíleno:

• ve mši svaté;
• v neděli nebo jiný svátek; z pastoračních důvodů i v kterýkoli jiný den;
• v katedrále; z pastoračních důvodů v jiném kostele či kapli.

3. Udělovatel (kán. 1012-1017)

Udělovatelem svátosti svěcení ve všech třech stupních je vý­hradně platně konsekrovaný biskup.

Dovoleně může biskupské svěcení udělit jen takový biskup, který k tomu byl AS pověřen (pověření se dává quoad personam). Udělení biskupského svěcení bez tohoto pověření má jak pro světi­tele, tak pro svěcence za následek trest exkomunikace latæ sententiæ (kán. 1382). Dále si musí přizvat alespoň dva spolusvětitele (dispenzovat může jedině AS), je však vhodné, aby spolukonsekrovali všichni přítomní biskupové.

Aby udělení svátosti svěcení ve stupni jáhenském a kněžském bylo nejen platné, ale i dovolené, vyžaduje se, aby světitelem byl buď:

• vlastní biskup;
• jiný biskup, který má pověření od svěcencova vlastního ordi­náře.

K udělení jáhenského svěcení je kompetentní vlastní biskup svěcence (episcopus proprius), tj. biskup diecéze, ve které má kandidát jáhenství kanonické trvalé bydliště, nebo do které by chtěl být inkardinován.

Pro účely kněžského svěcení diecézních kněží je vlastním biskupem biskup diecéze, do které byl kandidát kněžství inkardi­nován jáhenským svěcením. To samé platí také pro příslušníky ře­holních institutů a společností apoštolského života diecézního práva, resp. i pro kandidáty, kteří ještě nebyli inkardinováni trvalými sliby do řeholního institutu nebo společnosti apoštol­ského života papežského práva.

Vlastní biskup má světit pokud možno osobně a na svém území. Světí‑li svého kandidáta mimo své území, potřebuje povolení místního ordináře. Světí‑li biskup cizího kandidáta, musí mít pověřovací listinu. Pokud světí kněze nebo jáhna jiného obřadu, musí mít pověření od Apoštolského stolce.

Pověřovací listiny (litteræ dimissoriæ)

Nemůže‑li příslušný biskup udělit svěcení sám (ze spravedlivé příčiny), může je udělit jiný biskup, pokud k tomu byl příslušným ordinářem písemně zmocněn. Tomuto písemnému zmocnění se říká pověřovací listina.

Vystavení (kán. 1018-1020)

Oprávnění k vystavení pověřovací listiny pro diecézního kandidáta má:

• pro účely jáhenského svěcení vlastní biskup, tedy DB diecéze, ve které má kandidát jáhenství kanonické trvalé bydliště, nebo diecéze, do které by chtěl být inkardinován (a jiné osoby, které stojí řádně v čele místních církví, např. apoštolský vikář, apoštolský prefekt, teritoriální prelát, teritoriální opat);
• pro účely kněžského svěcení diecézních kněží biskup diecéze, do které byl kandidát kněžství inkardinován jáhenským svěcením.

A dále:

• apoštolský administrátor;
• administrátor diecéze se souhlasem sboru poradců;
• apoštolský provikář a proprefekt, se souhlasem poradního kole­gia misijního útvaru; (administrátor diecéze, apoštolský provikář či proprefekt, tedy prozatímní správci místní církve, ne­vystaví pověřovací listiny těm, které předtím odmítl nechat vysvětit diecézní biskup nebo apoštolský vikář či prefekt);
• pro kandidáty řeholních institutů a společností apoštolského života je k vystavení pověřovacích listin oprávněn vyšší představený, ale jen tehdy, jedná‑li se o instituty a společnosti papežského práva, do kterých byli kandidáti trvale nebo definitivně přičleněni trvalými sliby nebo jinou formou trvalých nebo definitivních závazků;
• pro kandidáty všech ostatních institutů a společností a pro ty, kteří ještě definitivně včleněni nebyli, platí stejné předpisy jako pro kandidáty diecézní – viz výše.

Dále platí zásada, že ten, kdo je oprávněn vystavit pověřovací listiny, může světit sám, pokud je biskupem.

Pověřovací listiny nemají být vystavovány, pokud nebyly předloženy a prozkoumány právem požadovaná osvědčení a listiny (kán. 1050, 1051).

Adresáti pověřovacích listin (kán. 1020-1022)

Pověřovací listiny mohou být adresovány kterémukoli bisku­povi, který je ve společenství s AS a je latinského obřadu.

U rozdílnosti obřadu je třeba dovolení AS.

Dříve, než adresát svěcení udělí, je povinen se o pravosti listin přesvědčit.

Omezení (kán. 1023)

Pověřovací listiny mohou být omezeny či odvolány tím, kdo je vystavil, i jeho nástupcem, nezanikají však současně s jeho pozbytím úřadu.

Poznámka: Existuje sankční postih biskupa za vysvěcení někoho bez pověřovacích listin (srov. kán. 1383) - nesmí pak jeden rok světit (a vysvěcený je ipso facto suspendován od výkonu takto přijatého svěcení.

4. Svěcenci

Platnost svěcení (kán. 1024)

Schopnost přijmout svátost svěcení platně má pouze pokřtěný muž (vir baptizatus) - k platnosti ne nutně katolík. Nepokřtění a ženy tuto svátost nemohou platně přijmout (srov. apoštolský list Jana Pavla II. Ordinatio sacerdotalis z 22. 5. 1994 a vyjádření Kongregace pro nauku víry Responsum ad dubium circa doctrinam in Epist. Ap.“Ordinatio Sacerdotalis” traditam z 28. 10. 1995).

Dovolenost svěcení (kán. 1025)

K dovolenému udělení svátosti svěcení je nutné, aby kandidát splňoval zákonem stanovené podmínky:

• musí mít potřebné osobní kvality (viz níže);
• musí být prost iregularit a překážek;
• musí splňovat obecné pozitivní předpoklady;
• jeho služba musí být pro církev potřebná.

 Diecézní biskup a příslušní vyšší řeholní představení mají povinnost posoudit, zdali kandidát tyto požadavky splňuje. Kandi­dátova vhodnost musí být dokázána pozitivně prostřednictvím zá­konně předepsaných dokumentů a listin.

Pověřovací listiny (pokud je svěcenec má) jsou pro světitele dostatečným důkazem kvalit.

Požadavky na svěcence

Osobní kvality kandidátů (kán. 1026-1032)

U kandidátů svěcení musí být splněny následující náležitosti:

• svobodné rozhodnutí – prohlášeno písemně (nucení ke svěcení i nespravedlivé bránění v něm je protizákonné);
• náležitá příprava, postačující poučení o svěcení a povinnostech ze svěcení vyplývajících;
• kvalita života z víry – posoudí biskup;
• mravní bezúhonnost, dobrá pověst, osvědčená ctnost;
• upřímná pohnutka (recta intentio) k přijetí této svátosti;
• ostatní lidské (fyzické i psychické) vlastnosti, adekvátní zdraví;
• základní křesťanské postoje – následování Krista;
• upevněná zbožnost;
• rozhodnutí pro spojení se s církevním společenstvím;
• schopnosti pro pastorační službu – misijní horlivost při zacho­vání svobody;
• způsobilost pro spolupráci – otevřenost a uznání k práci druhého;
• zákonem předepsaný věk:  pro jáhenství směřující ke kněžství – 23 let; pro jáhenství trvalé:  u neženatého – 25 let; u ženatého – 35 let (a souhlas manželky); pro kněžství – 25 let (a dosažená osobní zralost); pro biskupské svěcení – 35 let;
• řádně ukončené předepsané teologicko‑vědecké vzdělání: jáhenské svěcení má být udělováno až po ukončení alespoň pětiletého filozoficko‑teologického studia; kandidát kněžství má před přijetím kněžského svěcení absolvovat minimálně šest měsíců jáhenské pastorační praxe.

Biskupská konference může stanovit věk vyšší. Dispens od věku do rozmezí jednoho roku smí udělit diecézní biskup nebo vyšší řeholní předsta­vený. Více než jeden rok dispenzuje Apoštoslký stolec.

Požadavky před udělením svátosti svěcení

Obecné pozitivní předpoklady (kán. 1033-1039)

Kandidáti musí splnit následující předpoklady:

• předchozí přijetí svátosti biřmování;
• přijetí mezi kandidáty jáhenství a kněžství liturgickým obřadem po předchozí písemné žádosti kandidáta na základě posouzení a přijetí ze strany ordináře (řeholníci nemají povinné - u nich to fakticky nahrazují trvalé řeholní sliby);
• před jáhenstvím řádné (tj. církví předepsaným obřadem) při­jetí služby lektora a akolyty a výkon této služby (mezi udělením akolytátu a jáhenským svěcením musí uběhnout minimálně šest měsíců);
• písemné prohlášení, že hodlá přijmout svěcení svobodně a dobrovolně a chce trvale přijmout službu v církvi (souhlas s pojetím služby, jak to chápe katolická církev);
• přijetí trvalých závazků plynoucích ze svěcení (např. povinnost Denní modlitby církve – srov. kán. 1174, §1);
• před jáhenstvím neženatého trvalého jáhna a jáhna směřujícího ke kněžství veřejné (před Bohem a církví) přijetí závazku trvalého celibátu pro Boží království předpokládá se pochopení smyslu celibátu pro Boží království;
• před svěcením vykonat nejméně pětidenní exercicie (světitel musí mít doklad o jejich vykonání).

Jestliže jáhen, který směřoval ke kněžství odmítne přijmout kněžské svěcení, nemá mu být bráněno ve výkonu moci z jáhenského svěcení, leda by byl stižen kanonickými tresty nebo by k tomu byla jiná spravedlivá příčina.

5. Iregularity a prosté překážky (kán. 1040-1049)

Překážka je okolnost, která brání přijetí svátosti svěcení nebo výkonu z něj vyplývající moci. Podle své povahy se překážky dělí na:

A. Iregularity

Trvalé překážky, které zapovídají:

1. přijetí svěcení; nebo
2. výkon moci ze svěcení.

Jde o nezpůsobilost, nikoli o trest, a proto nemusí předcházet zavi­nění. Iregularity přesně vypočítává kán. 1041 a platí zde přísná zásada legality, tj. jiné iregularity než zde vypočítané neexistují.

Iregularita, na rozdíl od prosté překážky, nemůže sama zanik­nout a lze ji odstranit jedině dispenzí po posouzení diecézního biskupa.

B. Prosté překážky

Nejsou trvalé a mohou samy zaniknout (neofyta, dovršení věku, úřední postavení osoby...); zabraňují buď:

1. přijetí svěcení; nebo
2. výkon moci ze svěcení.

A. 1. Iregularity bránící přijetí svěcení (kán. 1041)

1)  Duševní nemoc (amentia) zneschopňující výkon služby (těžká psychóza, psychopatie, schizofrenie,...); rozhoduje ordinář na základě odborných posudků.

2)  Veřejně známý zločin odpadu, bludu nebo rozkolu (apostaze, hereze, schizma).

3)  Kvalifikovaná atentace manželství – pokus o uzavření manželství (církevního i civilního), jestliže byl žadatel o svěcení vázán:

• manželským svazkem;
• svěcením (srov. kán. 1087);
• trvalým veřejným slibem čistoty;
• nebo atentoval manželství se ženou řádně vdanou či  vázanou trvalým veřejným slibem čistoty.

4)  Spáchání úmyslné vraždy nebo potratu – i ten, kdo „jen“ po­zitivně spolupůsobil (např. lékař, instrumentář, kdo předepsal abortivní antikoncepci, kdo ji prodal v lékárně, kdo provedl mini­interrupci).

5)  Zmrzačení sebe nebo druhého závažným způsobem nebo po­kus o sebevraždu.

6)  Vykonání úkonu moci ze svátosti svěcení (vyhrazeného knězi nebo biskupovi), aniž by sám vůbec svěcení měl anebo je měl v potřebném stupni, nebo svěcení měl v potřebném stupni, ale úkon mu byl zapovězen deklarovaným trestem latæ sententiæ, nebo pravomocně uloženým trestem ferendæ sententiæ.

To, co bylo řečeno výše, však neznamená, že při existenci těchto iregularit se člověk nesmí stát knězem nikdy. Je možné od nich dispenzovat po prozkoumání ordinářem.

B. 1. Prosté překážky bránící přijetí svěcení (kán. 1042)

Jejich charakteristickou známkou je přechodnost:

1)  Ženatý muž za trvání manželství, pokud není určen k trvalému jáhenství; nevztahuje se na případ, že manželství je prohlášeno za neplatné; je práva lidského a dispens může dát AS;

2)  Pokud dotyčný zastává úřad či správu, z nichž musí složit účty a které se podle kán. 285–286 neslučují s klerickým stavem; dokud se úřadu nezřekne, nesloží účty a nebude úřadu zbaven; povaha překážky je ryze církevní.

3)  Neofyta (muž nedávno pokřtěný), dokud se podle úsudku ordináře dostatečně neosvědčil; povaha překážky je ryze církevní.

Věřící mají povinnost sdělit ordináři či duchovnímu správci iregularity a překážky svěcení kandidáta – jsou‑li jim známy.

A. 2. Iregularity bránící výkonu moci ze svěcení (kán. 1044 § 1)

1)  Nezákonné přijetí svěcení, když tomu bránila iregularita.

2)  Veřejný zločin odpadu, bludu nebo rozkolu.

3)  Atentace manželství za kvalifikovaných podmínek (viz kán. 1041 odst. 3 – srov. výše iregularity pro přijetí svěcení), spáchání vraždy, potratu, těžkého zmr­začení sebe či druhého, pokus o sebevraždu; dále výkon moci ze svěcení, aniž by svěcení v potřebném stupni přijal (např. když kněz posvětí křižmo, zvony – vyhrazeno biskupovi), nebo v němž by mu bylo bráněno zákazem plynoucím z církevního trestu.

B. 2. Prosté překážky bránící výkonu moci ze svěcení (kán. 1044 § 2)

1)  Neoprávněné přijetí svěcení, když tomu bránila prostá pře­kážka.

2)  Amence nebo jiná duševní choroba (viz kán. 1041 odst. 1); překážka trvá tak dlouho, dokud zánik jejího důvodu nekonstatuje ordinář, který má povinnost konzultace s odborníkem, a nedovolí výkon této svá­tosti – tyto dvě podmínky musí platit cumulative.

O překážkách obecně

Kán. 1043 – katolíci jsou povinni před svěcením oznámit ordináři překážky bránící přijetí svěcení, o kterých vědí.

Kán. 1045–1046: Nevědomost o iregularitách i prostých překážkách neomlouvá. Iregularity a prosté překážky se při koincidenci naplnění několika různých skutkových podstat násobí. Několikanásobné naplnění jedné a téže skutkové podstaty však má za následek jednu jedinou iregu­laritu nebo překážku, pokud se ovšem nejedná o iregularitu úmyslné vraždy či dokonaného potratu – tyto iregularity se násobí.

V CCEO v kán. 762 § 2 je důležité upřesnění, vztahující se pouze na východní katolíky, že veškeré překážky musí nastat až po křtu člověka, pokud jsou těžkými a vnějšími hříchy, jinak se nepočítají.

Dispens od iregularit a prostých překážek (kán. 1047-1048)

Apoštolský stolec si vyhradil dispens:

• od iregularit, když skutkové podstaty, ze kterých plynou, se staly předmětem soudního pojednávání;
• od iregularit a prostých překážek přijetí svátosti svěcení plynoucích:
• z veřejně známých skutků odpadu, bludu nebo rozkolu;
• z atentace manželství;
• od iregularity z úmyslné vraždy a dokonaného potratu (i v přípa­dě, že tyto skutečnosti nejsou veřejně známy);
• od prosté překážky ženatého muže za trvání manželství (kán. 1042 odst. 2);
• od iregularit k výkonu moci ze svěcení již přijatého, je‑li příčinou:
• veřejně známá atentace manželství;
• vražda či potrat (veřejné i tajné).

Kán. 1047 § 4 – ordinář smí dispenzovat od všech iregularit, které nejsou vyhrazeny AS.

V naléhavých tajných případech, kdy se není možno se žádostí o dispens obrátit na ordináře nebo (v případě atentace manželství, vraždy či dokonané interrupce) na AS (Apoštolskou penitenciárii) a hrozí nebez­pečí velké škody nebo ztráty cti, může stižený iregularitou nebo prostou překážkou vykonávat moc ze svěcení, ale s pevným roz­hodnutím co nejdříve se obrátit na ordináře nebo Apoštolskou penitenciárii.

Žádost o dispens (kán. 1049)

Od všech iregularit a prostých překážek je možné udělit dispens. Uvádějí se všechny iregularity a překážky, i násobné, co do druhu (výčet), nikoliv však co do počtu, kromě úmyslné vraždy a interrupce (kdy je nutné uvést počet zločinů).

Může být udělena obecná dispens, která se vztahuje i na iregularity a překážky, které dotyčný bez zlého úmyslu neuvedl. Nevztahuje se však na:

• vraždy;
• interrupce;
• věci, které byly předmětem soudního řízení;
• úmyslně zamlčené iregularity a prosté překážky.

Dispens od iregularit a překážek jednou udělená platí pro všechny další stupně svěcení a nemusí ze znovu udělovat.

6. Požadované doklady a šetření (kán. 1050–1052)

Pro kandidáta jáhenství se vyžadují následující osvědčení:

• o přijetí křtu a biřmování;
• o přijetí (a výkonu) lektorátu a akolytátu;
• o učiněném písemném prohlášení (podání žádosti o udělení svěcení – srov. kán. 1036);
• o ukončení studia (podle kán. 1032).
• rektora semináře a všech kom­petentních osob o upřímnosti, zbožnosti, chování, zralosti, vhod­nosti atd. kandidáta. Diecézní biskup nebo vyšší představený může za účelem šetření použít další vhodné prostředky.
• pro kandidáta trvalého jáhenství také potvrzení o uzavření církevního sňatku a písemný souhlas man­želky.

Pro kandidáta kněžství se vyžaduje osvědčení o přijetí já­henství.

7. Záznam a osvědčení o udělení svátosti svěcení (kán. 1053-1054)

Skutečnost udělení svátosti svěcení se zaznamená ve zvláštní knize ordinariátního archivu. Záznam musí obsahovat jméno svěcence i světitele, datum a místo udělení této svátosti. Místní ordinář nebo příslušný vyšší představený zašle oznámení o vysvě­cení faráři místa křtu, který je zapíše do knihy pokřtěných podle kán. 535 § 2.

Každému svěcenci vystaví biskup osvědčení o přijetí svěcení.

Pro důkaz svátosti svěcení, pokud není záznam v archivu a nejde zde o zájem třetí osoby, stačí svědectví hodnověrného svědka nebo případně přísaha svěcence.