2.1 Udělovatelé (rozdělovatelé) (kán. 910-911)

• řádný: biskup, kněz a jáhen;
• mimořádný: formálně ustanovený akolyta (kán. 230 § 1), nebo jiný na dobu určitou či ad hoc ustanovený laik (kán. 230 § 3 a předpisy biskupské konference). Všeobecný úvod do Římského misálu v jeho třetím vydání z r. 2002 v č. 162 povoluje toto ustanovení ad hoc každému celebrantovi v případě opravdové nutnosti.

Viaticum

Termínem viaticum se rozumí udělení eucharistie umírajícím na cestu do věčnosti neboli do pravé trvalé vlasti (ad viam in patriam). Právo a povinnost podávat viatikum mají především farář, farní vikář, kaplan a řeholní představení v klerických řeholních institutech nebo společnostech apoštolského života (osobám v jejich domě).

V případě nouze smí s minimálně předpokládaným souhlasem faráře podat viatikum kterýkoli kněz, řádný i mimořádný udělovatel. Ten však musí tuto skutečnost následně faráři ohlásit.

2.2 Přijímající (kán. 912-923)

Obecné zásady

K přijímání smí a musí být připuštěn každý pokřtěný věřící, kterému v tom nebrání právo. Odmítnuto musí být těm, kdo byl stižen deklarovanou exkomunikací nebo interdiktem, nebo osobám žijícím trvale a tvrdošíjně v těžkém hříchu.

Kdo si je vědom spáchání těžkého hříchu, nesmí bez před­chozího přijetí svátosti smíření přistoupit ke svatému přijímání. Ta­kový člověk může celebrovat a přistoupit ke svatému přijímání bez předchozího přijetí svátosti smíření jen z velmi vážných důvodů a při nemožnosti svátost smíření přijmout, ale pouze po předchozím vzbuzení dokonalé lítosti zahrnující předsevzetí tuto svátost při nejbližší příležitosti přijmout.

Děti

Před prvním svatým přijímáním musí projít děti dostatečnou přípravou, aby přiměřeně svému věku dokázaly chápat tajemství Krista a byly schopny Krista s vírou a úctou přijímat.

V nebezpečí smrti dítěte se k dovolenému přijetí viatika nevy­žaduje věku přiměřená znalost Kristova tajemství, nýbrž pouze uží­vání rozumu a schopnost rozlišení těla Kristova od běžného pokrmu, která dítěti umožňuje Krista s úctou přijmout.

Rodiče a duchovní správci mají povinnost, aby děti, které do­sáhly dostatečného užívání rozumu (ætas discretionis – asi 7 let), co nejdříve po řádné přípravě přistoupily k prvnímu svatému přijímání.

Duchovní správce má dbát na to, aby ke svatému přijímání nepřistupovaly děti, které nedosáhly dostatečného užívání rozumu, nebo takové, které je sice dosáhly, ale neprošly dostatečnou přípra­vou.

Z rozhodnutí Kongregace pro bohoslužbu z 25. 5. 1977 mají děti přistoupit k prvnímu svatému přijímání po vykonané svátosti smíření.

2.3 Četnost přistupování ke sv. přijímání

Od prvního přijetí eucharistie je věřící povinen přijmout eu­charistii alespoň jednou za rok (myšleno kalendářně), a to pokud možno v době velikonoční nebo v době přípravy na Velikonoce (od Popeleční středy do slavnosti Seslání Ducha svatého).

Věřící smí během jednoho dne přijímat eucharistii pouze dva­krát, podruhé však pouze ve mši svaté, jíž se (jako celku) účastní (srov. AAS 76, 1984, s. 746). Poprvé může i mimo mši.

Velmi se doporučuje přijímat pouze ve mši, mimo ni jen z velmi vážných důvodů a s alespoň krátkou bohoslužbou slova.

2.4 Eucharistický půst

Jedná se o ryze církevní předpis, který má své historické ko­řeny v tradici církve. Eucharistický půst je výrazem úcty k eucharistii a prostředkem přípravy na sv. přijímání.

Dnes je vyme­zen 60 minutami před samotným přijímáním a zahrnuje pokrmy a poživatiny a všechny alko­holické i nealkoholické nápoje. Výjimku nerušící eucharistický půst tvoří čistá voda a všechno, co má povahu skutečného léku.

Od striktního zachovávání eucharistického postu dle instrukce Immensæ caritatis z r. 1973 jsou právem dispenzovány osoby staré, nemocné a všichni, kdo o takovéto osoby pečují (v tom případě se vyžaduje půst pouze od tuhého pokrmu a alkoholických nápojů asi čtvrt hodiny před sv. přijímáním), a také kněží, kteří binují či trinují, smí zkrátit eucharistický půst před druhou nebo třetí celebrací.

2.5 Přijímání pod jednou či obojí způsobou

Otázka přijímání pod jednou způsobou (sub una specie) nebo oběma způsobami (sub utraque specie) byla kontroverzní v našich zemích zvl. v souvislosti s husitským hnutím a vyústila v křehkou organizační jednotu dvou odnoží katolické církve reprezentované dvěma centry v Praze: horní konzistoř na Pražském hradě pro církev pod jednou a dolní konsistoř na Staroměstském náměstí u Panny Marie pod Týnem pro církev pod obojí (utrakvisté). Otázka byla v souvislosti s velkou západní reformací řešena i na tridentském koncilu (1545-1563), kde bylo rozhodnuto, že se zavedení přijímání pod obojí nejeví v dané situaci v katolické církvi vhodné. Tato napětí v 20. století dosti polevili, a proto i katolcká církev latinská stanovila postupně další a další rozšíření možností přijímání laiků pod obojí způsobou.

Běžně přijímá pod obojí způsobou celebrant mše, ostatní pod způ­sobou chleba. Tam, kde s tím liturgické předpisy počítají, mohou přijímat i necelebrující pod obojí způsobou, např.:

• kněží, kteří nemohou celebrovat nebo koncelebrovat;
• jáhni, akolyté a ministranti při mši, vykonávají‑li svou službu;
• členové společenství při konventní nebo komunitní mši;
• dospělí křtěnci ve mši spojené s udílením křtu, novomanželé při sňatku, biřmovanci, při benedikci abatyše, při zasvěcení panen, při skládání slibů – ti, kterých se to týká, jejich rodiče a blízcí příbuzní;
• pokřtění v nekatolické církvi při přijetí do plného společenství církve;
• každý misijní spolupracovník, když dostává pověření;
• při veřejném udělení kanonické mise;
• při viatiku – i všem přítomným, když se při tom slouží mše sv.;
• při koncelebrované mši všichni přisluhující a bohoslovci;
• členové řeholních institutů;
• exercitanti při exerciciích (duchovních cvičeních);
• všichni účastníci pastoračního shromáždění při společné mši;
• při výročích manželé, abatyše, panny, profesové;
• při křtu i kmotři a všichni, co mají na obřadu křtu účast;
• rodiče, rodinní příslušníci a výjimeční dobrodinci, kteří se účastní mše novokněze;
• Všeobecný úvod do Římského misálu v jeho třetím vydání z r. 2002 v č. 283 nadto stanoví, že diecézní biskupp smí povolit, aby celebrující kněz mohl rozhodnout o přijímání pod obojí způsobou za podmínek, že jsou přítomní vhodně připraveni (bene instructi), nehrozí jakékoli znevážení eucharistie a slavení se tím neztíží (např. neúměrným prodloužením). Tato povolení jsou v diecézích ČR dána.

Pod jednou způsobou vína lze podávat pouze v závažných případech (nemoc, alergie na lepek /s povolením ordináře/). Cele­brující kněz alkoholik musí přijímat pod obojí vždy, a to buď mošt (pokud to má dovoleno) nebo alespoň namáčením v případě, že koncelebruje, nebo v případě, že by celebroval sám a někdo z věřících by mohl sumovat zbylou krev Páně; pokud však nesmí z lékařského hlediska přijmout ani nepatrné množství alkoholu, a proto nemůže přijímat ani namáčením v konsekrovaném víně, zcela vyjímečně smí při koncelebraci přijímat pouze pod podobou chleba.