Celá tato kapitola má rozšiřující charakter, není předmětem kolokvia.

Židovské náboženské právo

Biblické spisy

Rozsah spisů

Jde o spisy, které jsou nyní první částí křesťanské bible zvanou Starý zákon (přesněji "Stará smlouva"). Tyto spisy jsou z hlediska rozsahu v dvojí redakci: delší alexandrijský kánon vytvořený dříve v židovské diaspoře (obsažený v řeckém překladu zvaném Septuaginta), převzatý katolíky a většinou pravoslavných církví, a kratší palestinský kánon vytvořený koncem 1. století po Kr., převzatý především židy a protestantskými církvemi a denominacemi.

Rozdíl spočívá v přijímání či odmítání kanonicity některých knih či jejich částí:

• kniha Tobiáš,
• kniha Judit,
• 1. kniha Makabejská,
• 2. kniha Makabejská,
• kniha Barúch,
• kniha Moudrosti,
• kniha Sirachovcova,
• části (doplňky) knihy Ester,
• části (doplňky) knihy Daniel.

Dělení spisů

Židé dělí tyto spisy do tří skupin: Tórá (Zákon), Neviím (Proroci) a Ketúvím (Spisy). Z hledíška právního má největší význam tóra, menší význam mají prorocké spisy.

Tóra je tvořena pěti knihami připisovanými Mojžíšovi, obvykle jsou nazývány řeckolatinskými názvy Genesis, Exodus, Leviticus, Numeri, Deuteronomium. Zde je obsažena většina právních předpisů, především smlouva uzavřená Mojžíšovým prostřednictvím mezi Bohem a Izraelem (Ex 21–24; Dt 5), zákon svatosti (Lv 17–26) a znovu opakovaný prohloubený zákoník nazývaný deuteronomistický (Dt 12–26).

Prorocké spisy neobsahují mnoho nových právních předpisů, ale jsou významné tím, že reagují na nedbání, zneužívání či nesprávné chápání předpisů tóry a podávají jejich výklad směřující především k pochopení jejich vnitřního, náboženského významu, podávají tedy smysl práva – finis legis. Tím dochází k postupnému produchovnění a zvnitřnění původně strohých předpisů.

V rozdělení knih Starého zákona na skupiny jsou drobné rozdíly také mezi jednotlivými křesťanskými vyznáními . V českých překladech Bible se nejčastěji objevuje dělení na knihy historické, prorocké a mudroslovné neboli sapienciální. (Nutno však podotknout, že označení "historické" není ve smyslu současného cháúání historie.)

Talmúd

Talmúd = Učení je záznam rabínské ústní tradice, která navazovala na posvátné biblické spisy a rozvíjela je do nových podrobností (tento způsob rozvíjení biblických spisů se mnohdy nazývá midraš = = zkoumání, hledání, tedy výklad bible). Je to nesmírně rozsáhlá sbírka.

Z hlediska obsahu (povahy textu) se jednotlivé texty označují halacha = cesta – podává právní normy, které zbožným židům přikazují, jak mají „chodit cestou života“, a haggada = vyprávění – podává formou příběhů didaktická mravní poučení.

Talmúd se dělí na dvě části:

• mišna = opakované studium – sbírka zákonů kompilovaná po alespoň dvě staletí a ukončená na počátku 3. stol. po Kristu, obsahuje především halachu;
• gemara = doplněk – sbírka výkladů a poznámek k mišně, obsahuje halachu i haggadu.

Gemara vznikla ve dvou verzích: užší palestinská verze dokončená v 5. stol. a širší babylónská verze dokončená v 6. stol.

Srovnání mojžíšské kodifikace s jinými orientálními kodifikacemi (právní charakteristika tóry)

Srovnatelnými jsou především sumerský zákoník Lipit-Ištarův z 20. stol. př. Kr., starobabylónský Chammurapiho zákoník ze 17. stol. př. Kr. a mezopotamské právní texty.

Formální stránka

Ve všech případech jde o kazuistické a nedostatečně systematické pojetí práva, přičemž tóra je relativně nejsystematičtější.

Obsahová stránka

Zde vidíme velkou rozdílnost tóry oproti ostatním textům:

• sociální zákonodárství – ochrana vdov, sirotků a cizinců, sabbatický rok rušící dluhy a vedoucí k propuštění otroků, systém desátků jako jednotná a relativně mírná daňová soustava, paběrky patřící chudým apod.,
• trestní právo – mírnější v tělesných trestech, zákon rovné odvety, šest azylových měst pro pachatele neúmyslného zabití,
• nezcizitelnost půdy – zachování základního majetku rodu, sem směřoval i levirátní zákon (Dt 25, 5-10),
• mravní akcent – jde o normy především mravního, teprve následně právního charakteru, je k nim však připojena právní sankce.

Společenský systém

Základem společenského systému je rozdělení autorit dle oblasti jejich působnosti do tří skupin:

• velekněz s ostatními kněžími – úkolem je obětní bohoslužba, žehnání, konání předepsaných modliteb za sebe i za lid,
• proroci – služba slova – učitelé a teologové, mravní i společenští reformátoři přinášející duchovní hloubku židovského náboženství,
• král – chápán původně jako Boží služebník, který má pečovat o Boží lid, ne tedy jako bohokrál, jak to bylo obvyklé u okolních národů, byl vázán náboženským právem, často měl jako poradce proroky.

Na začátku svého působení byli nositelé těchto autorit obvykle do své služby uváděni rituálním obřadem pomazání majícího symbolizovat jejich novou posilu k úřadu, proto slovo Pomazaný (hebr. mášíach, řecky christos) má v židovství a následně i v křesťanství značný vnitřní obsah.