4.1 CODEX IURIS CANONICI z r. 1917

Důvody vzniku

Požadavky na kodifikaci kanonického práva zazněly už na 1. vatikánském koncilu, v rámci sbírání materiálů pro koncilní jednání bylo od r. 1865 shromážděno veliké množství materiálu. Vypracování kodexu začalo r. 1904 za papeže sv. Pia X. († 1914), podílely se na něm tato skupiny:

• komise kardinálů, které předsedal sám papež (v jeho nepřítomnosti nejstarší kardinál) – moderatio et cura;
• kolegium konzultorů – odborníci z řad kanonistů i ostatních teologů, které vybrala buď komise kardinálů, nebo byli delegováni jednotlivými biskupy či biskupskými sbory;
• všichni biskupové se mohli vyjádřit k pracovním návrhům textu.

Postup práce

Konzultoři shromáždili materiál a připravili redigovaný text opatřený poznámkami, které vyplynuly z reakcí biskupů a vybraných teologických škol a řeholních představených na návrh textu. Redigovaný text posoudila komise kardinálů a předávala ke schválení papeži. Spiritus movens těchto prací byl arcibiskup Pietro Gasparri (od r. 1907 kardinálem).

Práce konzultorů trvala 8 let. Návrh textu byl r. 1912 rozeslán všem biskupům a některým řeholním představeným a teologickým školám, ti dali své připomínky. Po jejich zapracování byl kodex papežem Benediktem XV. schválen a promulgován 27. května 1917 bulou Providentissima Mater Ecclesia pod názvem Codex iuris canonici, Pii X Pontificis Maximi auctoritate promulgatus.Účinnost kodexu nastala o rok později 19. května 1918 (u obou dat jde o neděli, slavnost Seslání Ducha svatého).

K textu kodexu jsou přiřazeny předmluva, rejstřík, případně i odkazy na prameny; tyto texty jsou dílem kard. Gasparri a mají soukromou povahu. Samotný kodex je autentickou, všeobecnou a exkluzivní sbírkou.

K autentické interpretaci byla listem motu proprio Cum iuris canonici zmocněna speciální papežská interpretační komise, která svá rozhodnutí předkládá papeži k podpisu. Interpretace jsou vyhlašovány v oficiálním papežském věstníku Acta Apostolicæ Sedis.

Vztah CIC/1917 k dřívějšímu právu

1. obecné i partikulární zákony contra CIC jsou zrušeny, není-li výslovně stanoveno jinak (např. partikulární úpravy vyplývající z mezinárodních smluv Apoštolského stolce se státy, privilegia ...);
2. je-li daná oblast práva v CIC pojednána nově in integrum, slouží ius vetus pouze jako interpretační pramen;
3. jsou-li kánony CIC pouze částečně shodné s dřívějším právem, pak je v neshodné části staré právo zrušeno, ve shodné části pak slouží jako interpretační pramen;
4. je-li pochybnost o shodě či neshodě mezi starým a novým právem, platí presumpce shody;
5. staré trestní právo je zcela zrušeno, platí pouze nové;
6. staré právo si podržuje platnost jen tehdy, je-li v CIC explicitně nebo implicitně zahrnuto; to neplatí o liturgickém právu, které je ponecháno beze změny a není předmětem úpravy CIC, a o božském právu, které je pro církevní právo závazným pramenem, a proto je neměnné.

Struktura CIC/1917:
1. kniha – Normæ generales – Obecné normy (86 kánonů)
2. kniha – De personis – Osoby (639 kánonů)
3. kniha – De rebus – Věci (826 kánonů)
4. kniha – De processibus – Procesy (643 kánonů)
5. kniha – De delictis et poenis – Delikty a tresty (220 kánonů)
c e l k e m 2 414 kánonů

4.2 CODEX IURIS CANONICI z r. 1983

Důvody revize CIC/1917

Jedním z důležitých důvodů pro svolání 2. vatikánského koncilu byla potřeba revize dosavadního církevního práva včetně CIC. Papež Jan XXIII. (papežem v letech 1958–1963) to vyjádřil explicitně v encyklice (okružním listě) Ad Petri cathedram ze dne 29. června 1959, opakoval to při dalších příležitostech.

Postup revize CIC

Jan XXIII. jmenoval krátce po skončení 1. sese 2. vatikánského koncilu dne 28. 3. 1963 papežskou komisi pro revizi Kodexu kanonického práva (29 kardinálů), předsedou komise byl kard. Pietro Ciriaci.
Jeho nástupce Pavel VI. (papežem v letech 1963–1978) potvrdil po své intronizaci pokračování koncilu i revize CIC. Po skončení (předposlední) 3. sese 2. vatikánského koncilu jmenoval dne 17. dubny 1964 kolegium konzultorů o 70 odbornících.
Vlastní práce nad textem nového CIC začaly po skončení 2. vatikánského koncilu (8. 12. 1965) a vycházely přitom především ze 16 závěrečných dokumentů koncilu i z materiálů připravených pro práci na koncilu a z materiálů na koncilu diskutovaných – v nich byly implicitně obsaženy zásady pro revizi CIC. Zásady pro revizi CIC shrnuté do 10 bodů explicitně formuloval biskupský synod z r. 1969, byly publikovány pod názvem Principia quæ Codicis Iuris Canonici recognitionem dirigunt.
Mnohé dílčí závěry byly realizovány pokoncilními právními normami, které byly formulovány za aktivní účasti Komise pro revizi CIC a samy o sobě do značné míry změnily mnohá ustanovení dosavadního CIC. Bylo vydáno celkem 45 závažných dokumentů. Tím byly sbírány i zkušenosti s novou právní úpravou.
Komise pro revizi CIC a kolegium konzultorů pracovaly obdobně jako při přípravě CIC/1917. Od r. 1969 byly pracovní návrhy (schémata) jednotlivých částí textu nového CIC publikovány v časopisu Communicationes (vycházejícího 2x ročně).

Revizi lze rozdělit do dvou etap:
– 1966–1972 – příprava dílčích projektů kolegiem konzultorů;
– od r. 1972 – práce nad ucelenými schématy nového CIC.

• První (ještě poněkud nesourodé) schéma z r. 1972 bylo zasláno jednotlivým pracovním skupinám, které na jeho zlepšení pracovaly do r. 1977. Komisí pro revizi CIC projednané a papežem schválené schéma bylo 15. 11. 1977 rozesláno biskupům a dalším odborníkům ke konzultaci a připomínkovému řízení.
• Od r. 1978 (již za papeže Jana Pavla II. – papežem v letech 1978–2005) začala po sebrání připomínek příprava již důkladného textu. Zakončena byla r. 1980, v červnu 1980 bylo vydáno a rozesláno Schema Codicis Iuris Canonici iuxta animadversiones S. R. E. Cardinalium, Episcoporum Conferentiarum, Dicasteriorum Curiæ Romanæ, Universitatum Facultatumque ecclesiasticarum necnon Superiorum Institutorum vitæ consecratæ recognitum. Toto schéma CIC mělo už dnešní strukturu CIC.
• Na základě připomínek byla kolegiem konzultorů r. 1981 vypracována obšírná relace (359 s.) zaslaná Komisi pro revizi CIC, ta ji projednala v říjnu 1981. Výsledkem práce bylo další schéma vytištěné v dubnu 1982 pod názvem Schema novissimum. Iuxta placita Patrum Commisionis emendatum atque Summo Pontifici præsentatum. Schéma bylo předáno papeži.

Toto schéma bylo potom 25. ledna 1983 promulgováno apoštolskou konstitucí Sacræ disciplinæ leges papežem Janem Pavlem II. pod názvem Codex iuris canonici auctoritate Joannis Pauli PP. II promulgatus. Účinnost nového kodexu nastala o 1. neděli adventní 27. listopadu 1983.

Struktura CIC/1983

1. kniha – Obecné normy (203 kánonů)
2. kniha – Boží lid (543 kánonů)
3. kniha – Učitelská služba církve (87 kánonů)
4. kniha – Posvěcující služba církve (420 kánonů)
5. kniha – Majetek církve (57 kánonů)
6. kniha – Církevní tresty (89 kánonů)
7. kniha – Soudní a mimosoudní řízení (353 kánonů)
c e l k e m 1 752 kánonů

4.3 CODEX CANONUM ECCLESIARUM ORIENTALIUM z r. 1990

Specifika východního kodexu

Východní katolické církve mají daleko rozmanitější církevní disciplinu, proto je vytvoření jednotného kodexu pro  východní katolické církve nesnadným úkolem.

Postup práce

Nedokončený Codex iuris canonici orientalis

Práce začaly až r. 1927 za papeže Pia XI. (papežem v letech 1922–1939), o dva roky později byla jmenována Prezidenciální rada, pozdější Komise kardinálů pro přípravu východního kodexu. Předsedou byl opět kardinál Pietro Gasparri. Roku 1935 jmenoval Pius XI. Papežskou komisi pro redakci kodexu východního kanonického práva a Kolegium konzultorů.
Tato komise předala papeži Piu XII. (papežem v letech 1939–1958) r. 1948 úplný projekt kodexu, z něhož však papež promulgoval jen některé důležité části:
– manželské právo – r. 1949;
– procesní právo – r. 1950;
– řeholní a majetkové právo – r. 1952;
– o obřadech a osobách – r. 1957.
V souvislosti se svoláním 2. vatikánského koncilu byly další práce pozastaveny.

Zpracování Codicis canonum Ecclesiarum orientalium

Papež Pavel VI. (papežem v letech 1963–1978) jmenoval 10. června 1972 Papežskou komisi pro revizi kodexu kanonického práva východního (CICO).
První schéma bylo vypracováno r. 1977 a zasláno všem hierarchům východních katolických církví, dikasteriím římské kurie, papežským římským univerzitám, unii nejvyšších řeholních představených a specializovaným školám či institutům.
Projekt kodexu byl po zapracování připomínek vytištěn v říjnu 1986, předán komisi pro revizi CICO a rozeslán k dalším připomínkám. Po sebrání připomínek v dubnu 1988 byly připomínky projednány v plénu komise v listopadu 1988.
Po projednání byl text kodexu předán 28. ledna 1989 papeži Janu Pavlu II.

Kodex byl promulgován 18. října 1990 apoštolskou konstitucí Sacri canones pod názvem Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium. Účinnost nastala 1. října 1991. Pro autentickou interpretaci je zmocněna táž komise jako pro interpretaci CIC – původní název Pontificia Commissio Codicis Iuris Canonici authentice interpretando byl apoštolskou konstitucí Jana Pavla II. o římské kurii Pastor bonus (28. 6. 1988) změněn na Pontificium Consilium de legum textibus interpretandis. (POzdější praxí došlo k užívání zkráceného názvu Pontificium Consilium de legum textibus.)

Struktura kodexu

Kodex se nedělí na knihy, ale pouze na 30 titulů. Je v něm pojednána táž materie jako v CIC/1983, pouze v jiném pořadí:
vstupní kánony (6 kánonů)
Tit. I–XIII – personální právo (577 kánonů)
Tit. XIV–XV – učitelská služba (83 kánony)
Tit. XVI – posvěcující služba (229 kánonů)
Tit. XVII–XVIII – vztah k nekatolíkům, ekumenismus (13 kánonů)
Tit. XIX–XXII – úřady, moc řízení (98 kánonů)
Tit. XXIII – majetkové právo (48 kánonů)
Tit. XXIV–XXVI – procesní právo (346 kánonů)
Tit. XXVII–XXVIII – trestní právo (87 kánonů)
Tit. XXIX–XXX – obecné normy (59 kánonů)
c e l k e m 1 546 kánonů

Charakteristika kodexu

Tento první kompletní kodex pro východní katolické církve má tyto zvláštní charakteristiky:

• dává velký prostor pro partikulární zákonodárství, čímž respektuje rozdílnost a svébytnost jednotlivých katolických východních církví;
• respektuje a podporuje postavení patriarchů a jejich velkou autonomii v řízení (např. jmenování biskupů, liturgické úpravy atd.);
• dává oproti CIC/1983 větší důraz na ekumenismus a ekumenické poslání východních katolických církví;
• v některých bodech je oproti CIC/1983 dokonalejší díky zahrnutí výsledků dalšího teologického bádání, především v manželském právu;
• v trestním právu v souladu s východní kanonistickou tradicí nezná samočinné tresty – poenæ latæ sententiæ.

4.4 Význam vydání kodexů kanonického práva

Vydáním obou kodexů je v katolické církvi završeno dílo revize kanonického práva započaté r. 1958 v souvislosti s 2. vatikánským koncilem. Pro celou katolickou církev jsou nyní pouze dva základní právní dokumenty: Codex Iuris Canonici a Codex Canonum Ecclesiarum Orientalium.