Církevní provincie a církevní oblasti (kán. 431-434)

K podpoře společné pastorační činnosti v různých sousedních diecézích, podle osobních a místních podmínek a k dosažení lepších vztahů mezi diecézními biskupy (dále jen "DB"), vytvářejí sousední místní církve na určitém území církevní provincie.

Zřízení, zrušení nebo změna církevní provincie přísluší jedině papeži, po projednání s dotyčnými biskupy.

Církevní provincie je ipso iure církevní právnickou osobou, ve které má podle ustanovení práva pravomoc provinční koncil a metropolita. Do budoucna by neměly existovat místní církve mimo církevní provincie.

Jestliže je to užitečné, může Ap. stolec na návrh biskupské konference spojit sousední provincie v církevní oblast, která může (ale nemusí) mít právní sub­jektivitu. Shromáždění biskupů církevní oblasti nemá ipso iure stejné pravomoci jako biskupská konference, pokud mu tyto nebyly mimořádně uděleny ze strany Ap. stolce.

Metropolita (kán. 435-438)

V čele církevní provincie je metropolita. Úřad metropolity je spojen s biskupským stolcem, který určil nebo schválil papež.

Metropolita má v diecézích svých sufragánů (tj. diecézních bi­skupů své provincie) tyto pravomoci:

• bdít nad zachováváním víry a církevní kázně, případné problémy hlásit papeži;
• se souhlasem AS konat vizitace, pokud je diecézní biskup zanedbal;
• v případě potřeby jmenovat dočasného správce diecéze - administrátora diecéze;
• konat slavné bohoslužby ve všech kostelích provincie i v katedrálách svých sufragánů (avšak v katedrálách jen po před­chozí dohodě s diecézním biskupem);
• ze strany Ap. stolce může být nadán i jinými pravomocemi.

Metropolita má povinnost vyžádat si do tří měsíců od převzetí úřadu od papeže palium, které je symbolem metropolitní moci vykonávané ve spojení s římskou církví.

Papež nosí palium na celém světě, metropolita pouze na území své provincie, avšak nikoli při bohoslužbě, které předsedá nebo které se účastní řádný papežský legát.

Soud metropolity je soudem 2. stupně a řádnou odvolací instancí od soudů sufragánních biskupů. Je první instancí ve sporech týkajících se práv a majetku právnických osob zastupovaných sufragány.

Titul patriarchy a primase znamená pouze poctu a v latinské církvi není spojen s mocí řízení, pokud z papežského privi­legia nebo schváleného obyčeje neplyne něco jiného.

Biskupské konference (kán. 447-459)

V některých zemích se vytvořily biskupské konference (dále jen "BK") præter legem již v době těsně před II. vatikánským koncilem. Ukázalo se, že tato instituce je mnohem pružnější a výkonnější než partikulární koncily. Proto II. vatikánský koncil rozhodl, aby se BK stala součástí řádné církevní správy (srov. Christus Do­minus č. 37). Následnou úpravu najdeme v motu proprio Pavla VI. Ecclesiæ Sanctæ (1966) a konečnou úpravu v současném CIC/1983. Teologickým a kanonicko‑právním podkladem pro zřízení BK je kolegialita bi­skupů.

Poslání

BK jako trvalé zřízení (s právní subjektivitou ipso iure) je společenství biskupů z určitého státu (běžně) nebo (mimořádně) z určitého území (většího nebo menšího než stát), vykonávající společně některé pastorační úkoly ve prospěch katolíků na svém území k dosahování vyššího dobra, které lidem poskytuje církev podle norem práva, hlavně prostřednictvím různých forem a způsobů apoštolátu, přizpůsobených místním podmínkám. Mimoto má BK udržovat a rozvíjet kontakty s ostatními BK (hlavně sousedními).

Ke zřízení, zrušení nebo k provedení změn BK je kompetentní jedině papež, avšak po projednání s dotyčnými biskupy. BK mají zá­konodárnou pravomoc, která do určité míry omezuje pravomoci jednotlivých DB; všechna právně závazná rozhodnutí BK však podléhají aprobaci AS – jeho zásah je z dogmatických důvodů nutný pro omezení pravomoci BK.

Členové

Členy BK jsou ipso iure:

• diecézní biskupové a jim naroveň postavení místní ordináři (ne však ordináři nebiskupové);
• biskupové‑koadjutoři (nástupci);
• pomocní biskupové;
• ostatní titulární biskupové, kteří na území BK vykonávají zvláštní poslání z pověření AS nebo BK.

Ostatní titulární biskupové zdržující se na území BK nejsou jejími členy ipso iure, mohou však být pozváni k jednání (avšak pouze s hlasem poradním). Právo výslovně zmiňuje ordináře jiných církví sui iuris, kteří mohou být takto přizváni a kteří mají hlas poradní, pokud stanovy BK nepraví něco jiného.

Ipso iure mají rozhodující hlas pouze osoby zmíněné pod prvním a druhým bodem, ostatní mají hlas poradní nebo rozhodující v souladu s platnými stanovami. Jedná-li se však o přijetí nebo změnu stanov, mají rozhodující hlas pouze osoby pod prvními dvěma odrážkami.

Organizace

V souladu se stanovami, které BK vypracuje a které aprobuje AS, mají BK následující orgány:

• plenární zasedání;
• stálou radu biskupů;
• generální sekretariát;
• jiné úřady a komise;
• zvoleného předsedu BK, místopředsedu a generálního sekretáře, vše podle stanov.

Kompetence

BK může vydat obecná nařízení (decreta generalia) závazná pro všechny členy pouze v případech, kdy to určuje všeobecné právo nebo zvláštní pověření AS vydané buď motu proprio nebo na žádost BK.

V záležitostech, kdy ani všeobecné právo, ani pověření AS ne­zmocnilo BK k vydávání závazných nařízení, zůstává nedotčena pra­vomoc DB a ani BK ani její předseda nesmí jednat jménem všech biskupů, jestliže všichni biskupové (s hlasem rozhodujícím) neprojeví jednomyslně svůj souhlas.

Předseda BK je povinen zasílat zprávy o jednání plenárního za­sedání BK Apoštolskému stolci ad informandum a všechny jeho zá­věry, hlavně ty, které nabývají mezinárodního rozměru, ad approbandum (tj. ke schválení).

Koncily místních církví (kán. 399-446)

Koncil místních církví má pravomoc řízení, ze­jména zákonodárnou, takže vždy za dodržení obecného práva církve smí stanovit, co považuje za vhodné pro vzrůst víry, pro společné ří­zení pastorační činnosti, pro usměrnění mravů a pro navození, zacho­vávání a ochranu obecné církevní kázně.

Plenární koncil, tj. koncil všech místních církví téže biskupské konference, se koná, kdykoliv to po schválení AS považují biskupové téže BK za nutné. Řečené platí i o provinčním koncilu konaném v církevní provincii, jejíž hranice se kryjí s hranicemi jednoho státu. Provinční koncil míst­ních církví téže církevní provincie se koná, kdykoliv to za potřebné považuje většina biskupů provincie.

Je věcí biskupské konference v případě plenárního koncilu a věcí metropolity (se souhlasem většiny sufragánních biskupů) v případě provinčního koncilu:

• koncil svolat;
• určit místo konání (na daném území);
• stanovit jednací řád a věci k projednání;
• určit začátek a dobu trvání;
• přeložit jej, odročit a ukončit.

Předseda plenárního koncilu je volen BK z DB a potřebuje apro­baci ze strany AS, předsednictví provinčního koncilu přísluší metropoli­tovi.

Koncilů místních církví se účastní:

• s hlasem rozhodujícím: musejí být pozváni DB, biskupové‑koadjutoři a pomocní biskupové, jiní titulární biskupové, kteří na území plní zvláštní úkoly z pověření AS nebo BK; mohou být pozváni os­tatní titulární a emeritní biskupové na tomto území komorující (jsou‑li pozváni, mají hlas rozhodující);
• s hlasem poradním: musejí být pozváni generální a biskupští vi­káři všech místních církví, vyšší představení řeholních institutů a společností apoštolského života v počtu pro muže a ženy stanoveném BK (resp. biskupy provincie), případně jejich zvolení zástupci, rektoři církevních univerzit a děkani teologických a kanonicko‑právních fakult sídlících na tomto území, rektoři seminářů, nebo jejich zvolení zástupci (podle norem BK, resp. biskupů provincie); mohou být dále pozváni zástupci kléru a věřících (jejich počet však nesmí přesáhnout polovinu počtu obligatorně pozvaných) a po dvou zvolených zástupcích z každé katedrální kapituly, kněžské a pastorační rady;
• BK, resp. metropolita mohou pozvat čestné hosty.

Osoby, které byly na sněm pozvané, se jej musejí zúčastnit. Spravedlivá překážka je omlouvá v případě, že o ní informovaly. Brání‑li spravedlivá překážka v účasti biskupovi s hlasem rozhodujícím, může tento poslat svého zástupce, který však má pouze hlas poradní.

Po skončení koncilu se předseda postará, aby všechna akta byla zaslána AS. Závěry koncilu se vyhlásí až po jejich aprobaci AS. Koncil může rozhodnout jak o způsobu promulgace, tak o době začátku jejich účinnosti.