1. Význam křtu (kán. 849)

CIC přebírá klasickou církevní nauku o vícevrstevnosti křtu. Rozlišujeme tedy:

a) křest touhy (baptismus flaminis) – touha „po obmytí“, touha stát se lepším; kánon praví, že ke spáse je nutný alespoň takovýto křest;

b)křest krve (baptismus sanguinis) – dotyčný má tak silné přesvědčení o pravdě a dobru, že je staví víš než hodnotu svého života;

c) křest vodou (baptismus fluminis) – jedině tento křest lze považovat za skutečnou svátost a proto má také jako jediný ze zmíněných právní důsledky; věcně se jedná o obmytí vodou ve jménu Nejsvětější Trojice, které působí:

• přivtělení člověka ke Kristu;
• vlití milosti posvěcující – zbavení dědičného hříchu;
• znovuzrození jako Boží dítě;
• vtisknutí nezrušitelného znamení (z toho plyne ne­opakovatelnost);
• zakládá členství v církvi;
• je bránou k ostatním svátostem (odtud plynou přísné podmínky jeho dokazatelnosti).

2. Udělování křtu (kán. 850. 853-854)

Křest se má udělovat obřadem podle platných liturgických předpisů buď ponořením, nebo litím vody. (Je zakázáno udělování křtu pokropením, praktikované především ve středověku při křtu velkého počtu lidí.)

Z vážných důvodů a podle předpisů biskupské konference i jinou (za platnou uznanou) formou. Podle liturgických předpisů se má jako použít pouze přírodní vody, a to vody křestní (požehnané). Pouze mimořádně lze použít vody nepo­žehnané.

3. Příprava na křest (kán. 851-852. 855)

Pro účely křtu rozlišuje CIC křtěnce prakticky na děti (bez dostatečného užívání rozumu) a osoby s užíváním rozumu (presumuje se od 7 let věku), tedy fakticky děti školního věku a dospělé - předpisy pro křest dopělých se vztahují na obě tyto skupiny. Člověk starší sedmi let, ale neschopný užívání rozumu, se považuje za dítě.

U dospělých křtěnců (a dětí školního věku) se vyžaduje k dovolenosti křtu řádná příprava, tj. absolvování několikastupňového katechumenátu (předkatechumenát, potřebná doba - katechumenát, i více než rok, ba několik let - období bezprostřední přípravy, cca měsíc a půl), řádné obeznámení se svátostmi, životem církve, lítost nad hříchy a projevení vůle křest přijmout.

U dítěte se vyžaduje, aby o křtu byli poučeni rodiče (resp. zákonní zástupci) a aby byli upozorněni na povinnosti, které na sebe žádostí o křest dítěte berou.

Křestní jméno: Křestní (nebo osobní) jméno je identifikač­ním označením konkrétního jedince. Křestní jméno dítěte vybírají rodiče, subsidiárně kmotři, kněz jim v tom může a má být nápomocen: křestní jméno má být sluči­telné s křesťanstvím a nesmí urážet křesťanské cítění.

4. Doba a místo křtu (kán. 856-860)

Doba. Křest má být udílen nejlépe při velikonoční vigilii, zvl. v případě dospělých křtěnců, jinak nejlépe v neděli ve mši svaté, případně (z důvodu prudentia pastoralis) i mimo ni; v případě nutnosti v sobotu večer nebo v jakýkoli jiný den. Vlastním místem pro udílení křtu je farní kostel (dospělého křtěnce nebo rodičů dítěte), příp. jiný kostel nebo kaple.

Nelze‑li z vážného důvodu udělen křest ve farním kostele, může být konán v jiném kostele nebo kapli a pouze z velmi váž­ných důvodů (s dovolením ordináře) v nemocnici nebo doma - v případě nutnosti (in casu necessitatis) se toto předchozí dovolení nevyžaduje.

5. Udělovatel křtu (kán. 861-863)

Řádným udělovatelem křtu je biskup, kněz a jáhen.

I zde je však třeba zachovávat princip teritoriality. Každý křtí dovoleně pouze na svém teritoriu. Mimo své teritorium potřebuje k dovolenému udělení dovolení místního duchovního správce.

Udělovatelem křtu osoby starší 14 let je diecézní biskup (je třeba mu křest oznámit, aby ho případně sám udělil). Pouze z jeho pověření může být takovýto člověk pokřtěn jiným řádným (příp. mimořádným) udělovatelem (samozřejmě vyjma případ nouze).

Mimořádným udělovatelem je ten, kdo v případě absence řádného udělovatele uděluje křest z pověření ordináře (katechisté v misijních oblastech), nebo ten, kdo v případě nebezpečí smrti uděluje křest nouzově.

Takovýmto udělovatelem může být jakýkoli člověk (i nekřesťan), pokud zachová materii a formu (obmytí vodou a křestní formuli) a má úmysl ko­nat to, co koná církev (konají křesťané). Duchovní správci mají dbát na to, aby katolíci byli o tomto poučeni a znali podmínky k platnému udělení křtu (materie a forma).

Ve východních církvích vč. katolických východních církví je řádným udělovatelem pouze kněz nebo biskup, ostatní osoby vč. jáhna jsou mimořádní udělovatelé (CCEO kán. 677). Důvodem je udílení biřmování a eucharistie (přijímání eucharistie) hned po křtu, a to i v případě dětí bez užívání rozumu vč. nemluvňat.

6. Příjemce křtu (kán. 864-871)

Pouze dosud nepokřtěný člověk je schopen přijmout svátost křtu.

Podmínky platnosti a dovolenosti se stanovují podle následu­jících okolností – jedná‑li se o:

            A – dospělé a děti školního věku

            B – děti bez užívání rozumu;

a křest se uděluje:

            1 – mimo nebezpečí smrti;

            2 – v nebezpečí smrti.

A 1 – dospělí a děti školního věku mimo nebezpečí smrti

V takovém případě se vyžaduje:

• úmysl přijmout křest;
• dostatečné poučení o pravdách víry a křesťanských povinnos­tech;
• osvědčení se v křesťanském životě během katechumenátu;
• vybídnutí ke vzbuzení lítosti nad hříchy.

Vyžaduje se tedy katechumenát, tj. postupná příprava. Po­drobnosti stanovuje iniciační řád, který vydává biskupská konference, u dětí školního věku (7–14 let) se vyžaduje také poučení rodičů a kmotrů. Za toto poučení ručí duchovní správce.

A 2 – dospělí a děti školního věku v nebezpečí smrti

V této situaci se vyžaduje:

• znalost alespoň některých pravd víry;
• jakékoli projevení úmyslu přijmout křest;
• příslib, že bude žít jako křesťan (pokud přežije).

Pokud nebrání vážný důvod, udělí se po křtu i biřmování, je‑li dále přítomen na mši, přijímá rovněž eucharistii.

 B 1 – děti (mladší 7 let) mimo nebezpečí smrti

Doporučuje se brzký křest. Existuje povinnost rodičů dát dítě pokřtít během prvních týdnů života. Podle možností by ještě před narozením dítěte měli požádat o přípravu. Jestliže se potom dítě dostane do nebezpečí smrti, je třeba udělit křest bez průtahů.

Vyžaduje se souhlas obou nebo alespoň jednoho z rodičů. Musí zde být opodstatněná naděje, že dítě bude vychováno v katolické víře. Jestliže tato naděje chybí, křest se odloží.

B 2 – děti (mladší 7 let) v nebezpečí smrti

V nebezpečí smrti smí být pokřtěno každé dítě, i proti vůli rodičů, a to co nejrychleji.

Podmíněný křest

Je‑li pochybnost o křtu nebo o jeho platnosti, je povinnost po­chybnost odstranit vážným zjišťováním. Zůstane‑li i nadále pochyb­nost, křtí se pod podmínkou. Užije se formule s vyslovením podmínky (toto vyslovení však není nutné): „N, nejsi‑li pokřtěn/a, já tě křtím...“ Přitom je třeba nezanedbat řádné poučení, proč se pod­míněný křest uděluje.

Osobám z jiných církví se podmíněný křest uděluje, když po vážném šetření zůstává pochybnost o platnosti křtu (vadná materie nebo forma).

U odložených nebo nalezených děti je nejdříve třeba zjišťovat, zda dítě nebylo pokřtěno, a pak lze pokřtít. Plody a embrya z potratů (i samovolných) se mají křtít jen tehdy, pokud ještě žijí.

Poznámka: 

Zvolení si církve sui iuris (CIC používá starý termín „obřad“ – kán. 111):

• od 14 roků si může křtěnec sám zvolit, do které církve (obřadu) chce patřit;
• pod 14 roků – má příslušnost k církvi podle církve rodičů, nebo jsou‑li v různé církvi, podle jejich volby; pokud se rodiče nedohodnou, tak podle otce (zásada paternity).

7. Kmotři (kán. 872-874)

Každý křtěnec má mít alespoň jednoho kmotra. Dnes má kmotr dospělého křtěnce a dítěte školního věku mu má napomáhat v křesťanské iniciaci a provázet jej radou a pomocí po celý další křesťanský život. Kmotr dítěte pod 7 let má napomáhat rodičům v křesťanské výchově. (Žádným předpisem nebylo nikdy stanoveno, že kmotr má v případě úmrtí rodičů převzít péči o dítě, v tom se jedná o obyčejové právo, které nyní v našich podmínkách zaniklo per desuetudinem).

Požadavky na kmotra:

• nemusí být stejného pohlaví jako křtěnec;
• není nutný k platnosti křtu;
• stačí jeden;
• jsou‑li dva, pak musí být muž a žena (ne nutně manželé).

Podmínky pro to, aby někdo mohl být kmotrem:

• musí být ustanoven křtěncem, nebo rodiči, nebo zákonným zástupcem, nebo duchovním správcem, příp.udělovatelem;
• musí mít úmysl být kmotrem;
• musí mít věk alespoň 16 let, ale biskup anebo duchovní správce může udělit výjimku;
• musí být katolík, biřmovaný, který již přijal eucharistii;
• musí vést život z víry;
• nesmí být stižen kanonickým trestem (veřejně deklarovaným);
• nesmí být rodičem křtěnce.

Pokřtěný nekatolík může být pouze jako svědek křtu, tj. pouze má‑li křtěnec zároveň katolického kmotra. Ekumenický direktář z r. 1993 v č. 98 písm. b) tu však zavedl výjimku: kmotrem u katolického křtu smí být i pravoslavný křesťan, ale pouze zároveň s druhým katolickým kmotrem, který na sebe bere povinnost výchovy ve společenství katolické církve (za stejných podmínek smí být katolík kmotrem u křtu v pravoslavné církvi). Svědek křtu může být i nepokřtěný.

Poznámka: Podle CIC/1917 bylo kmotrovství při křtu překážkou k uzavření manželství (tzv. překážka duchovního příbu­zenství). Pokud byl jeden druhému kmotrem, nesměli se bez dispenze vzít, jinak by to bylo neplatné manželství. Současná právní úprava latinské církve (CIC/1983) již tuto překážku nemá, má ji však východní kodex (CCEO kán. 811).

8. Důkaz a záznam o udělení křtu (kán. 875-878)

Není‑li přítomen kmotr, zajistí udělovatel křtu, aby byl udě­lení křtu přítomen alespoň jeden svědek.

Pro důkaz křtu dítěte stačí prohlášení pouze jednoho svědka. V případě, kdy jde o porušení práv třetí osoby, musí být svědci dva. Jako důkaz křtu přijatého v dospělosti postačí přísežné prohlášení dotyčné osoby.

Udělovatel křtu musí zajistit neprodlený zápis do knihy pokř­těných (matriky). V případě, kdy udělovatelem nebyl duchovní správce místa, je udělovatel povinen tuto skutečnost duchovnímu správci oznámit a ten je povinen zápis obstarat. Platí zásada terito­riality. Zápis se provádí v místě křtu.

Zápis křtu musí obsahovat tyto údaje:

• jméno křtěnce, udělovatele, rodičů, kmotra/kmotrů, příp. svědka/svědků;
• datum a místo narození křtěnce a udělení křtu.

Do knihy pokřtěných se podle kán. 535 odst. 2 dále zapisují (do poznámky):

• biřmování;
• osvojení;
• uzavření resp. konvalidace manželství, příp. jeho zrušení;
• trvalé sliby v řeholním instituty či obdobné závazky v sekulárním institutu a společnosti apoštolského života, resp. zasvěcení panny, vdovy či vdovce a přijetí mezi poustevníky;
• přijetí svátosti svěcení;
• změna příslušnosti k církvi sui iuris (obřadu).