Kanonické právo

Svátost pokání neboli smíření (kán. 959-997)

1. Význam svátosti pokání (kán. 959)

Význam vyplývá z textů obou kodexů, nejdříve CIC/1983, pak CCEO:

Can. 959 — In sacramento paenitentiae fideles peccata legitimo ministro confitentes, de iisdem contriti atque propositum sese emendandi habentes, per absolutionem ab eodem ministro impertitam, veniam peccatorum quae post baptismum commiserint a Deo obtinent, simulque reconciiantur cum Ecclesia, quam peccando vulneraverunt.	Kán. 959 – Ve svátosti smíření dosahují věřící, kteří vyznali hříchy zákonnému udělovateli, jich litovali spolu s předsevzetím se polepšit, skrze rozhřešení, udělené týmž udělovatelem, od Boha odpuštění hříchu spáchaných po křtu, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili, tím, že hřešili.

Can. 959 — In sacramento paenitentiae fideles peccata legitimo ministro confitentes, de iisdem contriti atque propositum sese emendandi habentes, per absolutionem ab eodem ministro impertitam, veniam peccatorum quae post baptismum commiserint a Deo obtinent, simulque reconciiantur cum Ecclesia, quam peccando vulneraverunt.

Kán. 959 – Ve svátosti smíření dosahují věřící, kteří vyznali hříchy zákonnému udělovateli, jich litovali spolu s předsevzetím se polepšit, skrze rozhřešení, udělené týmž udělovatelem, od Boha odpuštění hříchu spáchaných po křtu, a zároveň se smiřují s církví, kterou zranili, tím, že hřešili.

Can. 718 – In sacramento pænitentiæ christifideles, qui, peccatis post baptismum commissis, ad Deum a Spiritu Sancto ducti corde convertuntur et dolore de peccatis moti propositum novæ vitæ ineunt, per ministerium sacerdotis, facta ipsi confessione et dignæ satisfactionis acceptatione, veniam a Deo obtinent simulque cum Ecclesia, quam peccando vulneraverunt, reconciliantur; quo modo hoc sacramentum quam maxime ad vitam christianam fovendam confert et ad Divinam Eucharistiam suscipiendam disponit.	Kán. 718 – Ve svátosti pokání věřící, kteří po přijetí křtu spáchali hříchy a vedeni Duchem svatým se navracejí svým srdcem k Bohu a pohnuti bolestí nad svými hříchy dochází k předsevzetí žít novým způsobem, službou kněze po vyznání učiněné před ním a po přijetí náležitého dostiučinění obdrží od Boha odpuštění a zároveň se smiřují s církví, již svými hříchy zranili. Tato svátost tak nesmírně přispívá k udržování křesťanského života a disponuje k přijetí božské eucharistie.

Can. 718 – In sacramento pænitentiæ christifideles, qui, peccatis post baptismum commissis, ad Deum a Spiritu Sancto ducti corde convertuntur et dolore de peccatis moti propositum novæ vitæ ineunt, per ministerium sacerdotis, facta ipsi confessione et dignæ satisfactionis acceptatione, veniam a Deo obtinent simulque cum Ecclesia, quam peccando vulneraverunt, reconciliantur; quo modo hoc sacramentum quam maxime ad vitam christianam fovendam confert et ad Divinam Eucharistiam suscipiendam disponit.

Kán. 718 – Ve svátosti pokání věřící, kteří po přijetí křtu spáchali hříchy a vedeni Duchem svatým se navracejí svým srdcem k Bohu a pohnuti bolestí nad svými hříchy dochází k předsevzetí žít novým způsobem, službou kněze po vyznání učiněné před ním a po přijetí náležitého dostiučinění obdrží od Boha odpuštění a zároveň se smiřují s církví, již svými hříchy zranili. Tato svátost tak nesmírně přispívá k udržování křesťanského života a disponuje k přijetí božské eucharistie.

K platnému přijetí svátosti smíření je proto zapotřebí:

kající smýšlení (lítost nad hříchy) - naprosto nezbytná podmínka;
ochota k nápravě (předsevzetí);
vyznání hříchů před zplnomocněným knězem;
svátostné rozhřešení.

2. Udělování svátosti

Individuální zpověď

Kán. 960 – jedinou řádnou formou, kterou může těžký hříšník dosáhnout smíření (reconciliatio) s Bohem a církví, je individuální úplné vyznání a individuální rozhřešení. Od této formy omlouvá pouze velmi vážná fyzická nebo morální nemožnost. Tato forma slavení svátosti smíření má dvě podoby, tzv. typ A a typ B popsaný v Ordo Pænitentiæ.

Generální absoluce (961-963)

Situace umožňující generální absoluci

Generální (hromadná) absoluce bez předchozího individuálního vyznání materiæ necessariæ může být udělena pouze za těchto okolností:

hrozí‑li nebezpečí smrti a na individuální vyznání není čas;
v případě krajní nouze, což znamená, že by velké množství kajícníků kvůli nedostatku zpovědníků nemohlo přistoupit (časová tíseň) ke svátosti smíření, čímž by byli nuceni na dlouhou dobu postrádat pomoc milostí plynoucích ze svátosti smíření a eucharistie; taková nouze však nenastává v případě, je‑li nedostatek zpovědníků pouze okamžitý a kajícníci by bez větší námahy mohli dosáhnout zpovědníka jinde (např. veliká pouť); posouzení vzniku takovéto nouze přísluší diecéznímu biskupovi, který může určit případ nutnosti za použití kritérií, na nichž se shodli členové biskupské konference; v žádném případě nepřísluší toto posouzení knězi.

Podmínky k platnému přijetí generální absoluce

Stejně jako při individuální zpovědi je pro platné přijetí generální absoluce nutná lítost a předsevzetí polepšit se. Navíc zde přistupuje i nutnost předsevzetí úplného individuálního vyznání všech těžkých hříchů. Dvakrát po sobě, bez individuální zpovědi mezi tím, lze svátost smíření ve formě generální absoluce přijmout jen z velmi vážných důvodů. Duchovní správcové mají věřící o generální absoluci poučit, v rámci jejího udílení připomenout podmínky společného rozhřešení a i v případě nebezpečí smrti (pokud je čas) má předcházet výzva ke vzbuzení lítosti.

3. Místo slavení svátosti smíření

Kán. 964 – vlastním místem udílení svátosti smíření je kostel nebo kaple; ze spravedlivé příčiny však může být udílena i na jiném místě.

Zpovědní místnost nebo zpovědnice má být umístěna v kostele na dobře přístupném místě, avšak tak, aby lidé, kteří si přejí mít více anonymity, měli co nejmenší psychologické bariéry ke svátosti smíření přistoupit. Mezi kajícníkem a zpovědníkem má být pevná mřížka, a to alespoň jako alternativní možnost (kajícník má právo na anonymitu). Nicméně má být vyhověno také těm, kteří si přejí přijímat tuto svátost formou zpovědního rozhovoru.

Jinak je na biskupské konferenci, aby vydala příslušné liturgické směrnice týkající se náležitostí a úprav zpovědnic a zpovědních místností.

V souvislosti s místem slavení této svátosti je třeba také zmínit fyzickou přítomnost udělovatele i přijímajícího na stejném místě. Proto existuje zákaz udílení této svátosti telefonem nebo prostřednictvím dopisu či internetu. Důvodem pro tento negativní postoj Kongregace pro bohoslužbu je mimo jiné velké nebezpečí prozrazení zpovědního tajemství.

4. Udělovatel svátosti smíření (kán. 965-986)

Kán. 965 – udělovatelem svátosti smíření je jedině platně svěcený kněz, který má potřebnou jurisdikci.

Pověření ke zpovídání (zpovědní fakulta) (kán. 967-978)

Kán. 966 – svátost smíření se od ostatních svátostí odlišuje především tím, že pro její platné udělení běžně nestačí pouze moc ze svěcení (potestas ordinis), jinak bezpodmínečně nutná, nýbrž že její udělovatel potřebuje ještě pověření (facultas) k jejímu udílení. Takovéto pověření může být nabyto několikerým způsobem:

samotným právem (ipso iure);
společně s úřadem (vi officii);
udělením příslušnou autoritou (concessione);
v nebezpečí smrti kajícníka kterýkoliv platně vysvěcený kněz.

Nabytí fakulty

a) Ze samého práva (ipso iure) mají toto pověření na celém světě:

papež;
kardinálové;
všichni biskupové, avšak s tím omezením, že diecézní biskup může (ze spravedlivé příčiny) na svém území jinému biskupovi zakázat dovolené udílení této svátosti.

b) Z důvodu úřadu (vi officii) mají tuto fakultu:

místní ordinář (není‑li biskupem);
kanovník penitenciář diecéze;
farář a jemu naroveň postavení;
rektoři kostelů;
kaplani speciálních duchovních zpráv;
představení klerických řeholních institutů a společností apoštolského života papežského práva vůči svým podřízeným a jiným trvale pobývajícím v jejich domě, nakolik podle vlastních stanov vykonávají moc vedení.

c) Udělení pověření příslušnou autoritou (concessio):

Místní ordinář může udělit tuto fakultu kterémukoli (církevním trestem nestiženému) knězi. Avšak členové řeholních institutů ji mají přijímat s alespoň předpokládaným souhlasem svého představeného. Také řeholní představení (viz b)) mohou udělit zpovědní fakultu kterémukoli knězi, avšak pouze pro osoby sobě podřízené a ty, kteří trvale žijí v jejich domě.

Udělení zpovědní fakulty musí mít písemnou formu (z důvodu dokazatelnosti).

Zpovědní fakulta má být udílena pouze příslušně připraveným kněžím. Také celá vědecká i duchovní formace kandidátů kněžské služby (včetně příslušných zkoušek) má tyto kandidáty dobře na službu zpovědníka připravit. Místní ordinář nebo vyšší představený může knězi zpovědní fakultu na dobu určitou nebo neurčitou omezit (např. během prvního roku kněžství až po složení zkoušek).

d) V nebezpečí smrti příjemce

Kán. 976 – v nebezpečí smrti: každý kněz, i když fakultu nemá, a i kdyby byl stižen trestem, zpovídá a rozhřešuje od všech hříchů i cenzur platně a dovoleně kajícníka nacházejícího se v nebezpečí smrti, a to i v případě, že by byl přítomen jiný kněz se zpovědní jurisdikcí (srov. kán. 1357).

Doplnění chybějící jurisdikce/fakulty

V případě obecného omylu (kněz fakultu nemá, ale je v situaci, kdy každý by si myslel, že ji má) a v případě kladné důvodné pochybnosti dochází k doplnění jurisdikce zákonem – CIC kán. 144 (supplet Ecclesia).

Musí přitom existovat pozitivní dostatečný důvod (nebezpečí smrti nebo nebezpečí, že kajícník by byl dlouhou dobu bez svátosti atd.).

Rozsah fakulty

Kdo nabyl zpovědní fakultu přijetím úřadu, tedy např. místní ordinář (nebiskup), penitenciář a farář, ale také každý kněz, kterému byla udělena (concessione) vlastním inkardinujícím místním ordinářem nebo ordinářem místa jeho pobytu (domicil, kvazidomicil), může tuto pravomoc vykonávat kdekoli, pokud mu to místní ordinář na svém území nezakáže. Tento zákaz pak musí být respektován.

Poznámka: Účinností nového kodexu tedy padá dříve platný (CIC 1917) princip teritoriality zpovědní jurisdikce i všechny dohody sousedních diecézí o tzv. výměně jurisdikce kněží těchto diecézí (vzájemné rozšíření jurisdikce kněží jedné na území druhé). Dnes tedy platí, že jednou získaná fakulta platí všude.

Kněží, kterým byla zpovědní fakulta udělena vyšším představeným řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života pro osoby jemu podřízené a ty, kteří se stále zdržují v jeho domě, mohou tuto fakultu uplatňovat všude, ovšem pouze vzhledem k příslušníkům svého řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života a vůči všem osobám, které stále žijí v domech tohoto institutu nebo této společnosti.

CCEO zná navíc institut vyhrazených hříchů, kterého musí dbát i zpovědník latinské církve:

Can. 728 – § 1. Sedi Apostolicæ reservatur absolvere a sequentibus peccatis: 1° directæ violationis sigilli sacramentalis; 2° absolutionis complicis in peccato contra castitatem. § 2. Episcopo eparchiali vero reservatur absolvere a peccato procurationis abortus effectu secuto.	Kán. 728 – § 1. Apoštolskému stolci je vyhrazeno rozhřešení od těchto hříchů: 1.° přímého vyzrazení zpovědního tajemství; 2.° rozhřešení spoluviníka ve hříchu proti čistotě. § 2. Eparchiálnímu biskupu je vyhrazeno rozhřešení od hříchu provedení dokonaného potratu.
Can. 729 – Quævis reservatio absolutionis a peccato omni vi caret: 1° si confessionem peragit ægrotus, qui domo egredi non potest, vel sponsus matrimonii celebrandi causa; 2° si de prudenti iudicio confessarii absolvendi facultas ab auctoritate competenti peti non potest sine gravi pænitentis incommodo vel sine periculo violationis sigilli sacramentalis; 3° extra fines territorii, in quo auctoritas reservans potestatem exercet.	Kán. 729 – Jakékoli vyhrazení rozhřešení od hříchu ztrácí veškerou závaznost: 1° pokud se zpovídá nemocný, který nemůže vycházet z domu, nebo snoubenec či snoubenka z důvodu uzavření manželství; 2° pokud nelze podle rozvážného uvážení zpovědníka vyžádat zmocnění od příslušné autority bez velkých obtíží pro kajícníka nebo bez nebezpečí porušení zpovědního tajemství; 3° mimo hranice území, na němž vykonává moc autorita, jíž je rozhřešení vyhrazeno.

Can. 728 – § 1. Sedi Apostolicæ reservatur absolvere a sequentibus peccatis:

1° directæ violationis sigilli sacramentalis;

2° absolutionis complicis in peccato contra castitatem.

§ 2. Episcopo eparchiali vero reservatur absolvere a peccato procurationis abortus effectu secuto.

Kán. 728 – § 1. Apoštolskému stolci je vyhrazeno rozhřešení od těchto hříchů:

1.° přímého vyzrazení zpovědního tajemství;

2.° rozhřešení spoluviníka ve hříchu proti čistotě.

§ 2. Eparchiálnímu biskupu je vyhrazeno rozhřešení od hříchu provedení dokonaného potratu.

Can. 729 – Quævis reservatio absolutionis a peccato omni vi caret:

1° si confessionem peragit ægrotus, qui domo egredi non potest, vel sponsus matrimonii celebrandi causa;

2° si de prudenti iudicio confessarii absolvendi facultas ab auctoritate competenti peti non potest sine gravi pænitentis incommodo vel sine periculo violationis sigilli sacramentalis;

3° extra fines territorii, in quo auctoritas reservans potestatem exercet.

Kán. 729 – Jakékoli vyhrazení rozhřešení od hříchu ztrácí veškerou závaznost:

1° pokud se zpovídá nemocný, který nemůže vycházet z domu, nebo snoubenec či snoubenka z důvodu uzavření manželství;

2° pokud nelze podle rozvážného uvážení zpovědníka vyžádat zmocnění od příslušné autority bez velkých obtíží pro kajícníka nebo bez nebezpečí porušení zpovědního tajemství;

3° mimo hranice území, na němž vykonává moc autorita, jíž je rozhřešení vyhrazeno.

Ztráta zpovědní fakulty

Zpovědní fakulta zaniká ztrátou úřadu, s nímž byla udělena, respektive zánikem inkardinace (byla‑li udělena inkardinujícím místním ordinářem), nebo ztrátou domicilu (kvazidomicilu), byla‑li udělena tamním místním ordinářem.

Zpovědní fakulta může být také příslušnou autoritou ze spravedlivé příčiny odebrána.

Odejme‑li tedy zpovědní fakultu místní ordinář, jenž ji udělil, zaniká tato fakulta všude. Odejme‑li ji však jiný místní ordinář, zaniká pouze na teritoriu tohoto ordináře.

Odejme‑li fakultu vlastní vyšší představený, nemůže již dotyčný kněz nikde platně rozhřešovat členy svého řeholního institutu nebo společnosti apoštolského života. Odejme‑li ji jiný vyšší představený, zaniká tato fakulta pouze v rozsahu osob spadajících do jeho kompetence.

Samotným právem je zpovědní fakulta odebrána pro absoluci komplice v hříchu proti šestému přikázání (jistý, těžký hřích proti šestému přikázání, jistě s touto osobou). Toto omezení však zaniká, je‑li komplic v nebezpečí smrti.

Vlastnosti a povinnosti udělovatele

Udělovatel si má být vědom, že je při výkonu této služby soudcem i lékařem, neboli Bohem ustanoveným služebníkem Boží spravedlnosti i Božího milosrdenství.

Při udílení této svátosti má pečlivě dbát učení a norem církve a jednat moudře a diskrétně. Zvláště pak nesmí zjišťovat jména spoluviníků.

Duchovní správci mají poskytovat věřícím dostatek příležitostí k přijetí této svátosti. V případě potřeby mají být k dispozici kdykoli, v nebezpečí smrti je k udělení svátosti smíření oprávněn každý kněz.

Nelze‑li pochybovat o disponovanosti kajícníka, nemá kněz absoluci ani oddalovat, ani zadržovat. Jedinou výjimkou z tohoto pravidla je případ tzv. falsa denuntiatio (kán. 982). V tomto případě nesmí být absolvován ten, kdo by se zpovídal z toho, že před církevní autoritou falešně obvinil zpovědníka, že jej (ji) tento v rámci nebo v souvislosti se svátostí smíření sváděl (sollicitatio) ke hříchu contra sextum Decalogi præceptum. Absoluce musí být zadržena až do doby odvolání falešného obvinění a napravení dobré pověsti zpovědníka.

Zpovědník je povinen kajícníkovi uložit skutek zadostiučinění, jenž má mít léčebný charakter. Velikost takto uloženého skutku pokání má být úměrná závažnosti a druhu vyznávaných hříchů i možnostem kajícníka.

5. Zpovědní tajemství (kán. 983-984)

Zpovědní tajemství zahrnuje vyznané hříchy a osobní situaci příjemce svátosti, která není všeobecně známa; nezahrnuje všeobecně známá fakta. Zpovědnímu tajemství tedy podléhají všechny těžké i lehké hříchy vyznané za účelem dosažení rozhřešení (absoluce), dále jejich okolnosti, dokonce i sám fakt, že se kajícník zpovídal z těžkého hříchu.

Zpovědní tajemství blíže explikuje Katechismus katolické církve:

1467 Perspectis sanctimonia et magnitudine huius ministerii et observantia personis debita, Ecclesia declarat omnes sacerdotes qui confessiones audiunt, obligatos esse ad secretum absolutum relate ad peccata quae eorum poenitentes illis sint confessi, sub poenis severissimis. Neque possunt usum facere cognitionum quas illis confessio praebuerit circa poenitentium vitam. Hoc secretum, quod exceptiones non admittit, «sigillum sacramentale» appellatur, quia id quod poenitens sacerdoti manifestavit, manet a sacramento «sigillatum».	1467 Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k osobám církev prohlašuje, že každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci. Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve zpovědi o životě kajícníků. Toto tajemství, které nepřipouští výjimky, se nazývá „svátostná pečeť“, protože to, co kajícník vyjevil knězi, zůstává svátostí „zapečetěno“.

1467 Perspectis sanctimonia et magnitudine huius ministerii et observantia personis debita, Ecclesia declarat omnes sacerdotes qui confessiones audiunt, obligatos esse ad secretum absolutum relate ad peccata quae eorum poenitentes illis sint confessi, sub poenis severissimis. Neque possunt usum facere cognitionum quas illis confessio praebuerit circa poenitentium vitam. Hoc secretum, quod exceptiones non admittit, «sigillum sacramentale» appellatur, quia id quod poenitens sacerdoti manifestavit, manet a sacramento «sigillatum».

1467 Kvůli choulostivosti a velikosti této služby a kvůli patřičné úctě k osobám církev prohlašuje, že každý kněz, když zpovídá, je pod velmi přísnými tresty zavázán zachovávat naprosté tajemství o hříších, které mu vyznali jeho kajícníci. Není mu dovoleno ani mluvit o tom, co se dověděl ve zpovědi o životě kajícníků. Toto tajemství, které nepřipouští výjimky, se nazývá „svátostná pečeť“, protože to, co kajícník vyjevil knězi, zůstává svátostí „zapečetěno“.

Zpovědní tajemství je absolutně neporušitelné. Jeho závaznost trvá i v případě, kdy absoluce nebyla udělena, ale jednalo se o zpověď jako takovou (nikoli o simulaci svátosti). Zpovědní tajemství trvá i po smrti kajícníka. Zpovědník proto nesmí ani slovy ani jiným způsobem – a to z jakéhokoli důvodu – na kajícníka nic vyzradit.

Neporušitelností zpovědního tajemství jsou vázáni také všichni, kdo by se jakýmkoli způsobem obsah zpovědi dozvěděli (včetně případného tlumočníka).

Zpovědník nesmí nic z toho, co je mu z kajícníkova vyznání známo, použít v neprospěch kajícníka, a to ani v případě, že by nehrozilo nebezpečí prozrazení kajícníka.

Kajícník sice může zpovědníka závazku zpovědního tajemství zbavit, přesto je zpovědník právně neschopen těchto znalostí použít jako svědectví před církevním soudem (srov. kán. 1550 § 2).

Přímé vyzrazení zpovědního tajemství zpovědníkem (je zjevná osoba kajícníka i vyznaný hřích) je stiženo samočinnou exkomunikací (latæ sententiæ), jejíž prominutí je rezervováno výhradně Apoštolskému stolci. Nepřímé vyzrazení zpovědníkem a každé vyzrazení jinou osobou je kanonickoprávně trestným činem, jenž má být trestán úměrně k závažnosti škody (srov. kán. 1388).

Přímé i nepřímé porušení zpovědního tajemství je od r. 2010 definováno jako závažný trestný čin vyhrazený Kongregaci pro nauku víry. Této kongregaci je také vyhrazen speciální trestný čin mající souvislost jak se zpovědním tajemstvím, tak s ochranou samotné důstojnosti svátosti, jak určují Normy pro závažnější trestné činy vyhrazené Kongregaci pro nauku víry:

Art. 4 § 2. Firmo præscripto § 1 n. 5, Congregationi pro Doctrina Fidei reservatur quoque delictum gravius quod consistit in captione quovis technico instrumento facta aut in evulgatione communicationis socialis mediis malitiose peracta rerum quæ in sacramentali confessione, vera vel ficta, a confessario vel a pænitente dicuntur.³⁰ Qui hoc delictum patraverit, pro gravitate criminis puniatur, non exclusa, si clericus est, dimissione vel depositione.	Čl. 4 § 2. Při zachování předpisu § 1 č. 5 je Kongregaci pro nauku víry vyhrazen také závažnější trestný čin spočívající v nahrání jakýmkoli technickým prostředkem nebo ve zlovolném rozšiřování sdělovacími prostředky toho, co bylo ve skutečném nebo fiktivním svátostném vyznání řečeno zpovědníkem nebo kajícníkem.³⁰ Kdo by se dopustil tohoto trestného činu, ať je potrestán podle závažnosti zločinu, nevyjímaje – jde-li o duchovního – propuštění z duchovního stavu nebo zbavení duchovenské hodnosti.
³⁰ Congregatio pro Doctrina Fidei, Decretum de sacramenti Pænitentiæ dignitate tuenda, 23 septembris 1988, in AAS 80 (1988) 1367.	³⁰ Kongregace pro nauku víry. Dekret o ochraně důstojnosti svátosti pokání (23. 9. 1988). In AAS 80 (1988), s. 1367.

Art. 4

§ 2. Firmo præscripto § 1 n. 5, Congregationi pro Doctrina Fidei reservatur quoque delictum gravius quod consistit in captione quovis technico instrumento facta aut in evulgatione communicationis socialis mediis malitiose peracta rerum quæ in sacramentali confessione, vera vel ficta, a confessario vel a pænitente dicuntur.³⁰ Qui hoc delictum patraverit, pro gravitate criminis puniatur, non exclusa, si clericus est, dimissione vel depositione.

Čl. 4

§ 2. Při zachování předpisu § 1 č. 5 je Kongregaci pro nauku víry vyhrazen také závažnější trestný čin spočívající v nahrání jakýmkoli technickým prostředkem nebo ve zlovolném rozšiřování sdělovacími prostředky toho, co bylo ve skutečném nebo fiktivním svátostném vyznání řečeno zpovědníkem nebo kajícníkem.³⁰ Kdo by se dopustil tohoto trestného činu, ať je potrestán podle závažnosti zločinu, nevyjímaje – jde-li o duchovního – propuštění z duchovního stavu nebo zbavení duchovenské hodnosti.

³⁰ Congregatio pro Doctrina Fidei, Decretum de sacramenti Pænitentiæ dignitate tuenda, 23 septembris 1988, in AAS 80 (1988) 1367.

³⁰ Kongregace pro nauku víry. Dekret o ochraně důstojnosti svátosti pokání (23. 9. 1988). In AAS 80 (1988), s. 1367.

6. Příjemce - kajícník (kán. 987-991)

Příjemcem této svátosti může být každý katolík mající užívání rozumu, kterému v přijetí svátosti nebrání církevní trest. Výjimečně může být tato svátost katolickým udělovatelem udělena i křesťanovi jiného vyznání (viz výše Obecně o svátostech).

K účinnému přijetí svátosti smíření patří kajícníkova dispozice, tj. odvrat od hříchu, lítost nad spáchanými hříchy, předsevzetí se jich vystříhat a příklon k Bohu.

Povinnost přijetí svátosti smíření

Katolík je povinen vyznat v individuální zpovědi všechny po křtu spáchané a dosud mocí klíčů církve přímo neodpuštěné těžké hříchy, a to podle počtu, druhu a okolností, kterých si je po důkladném zpytování svědomí vědom. Doporučováno je také vyznávat se z hříchů lehkých.

Po dosažení schopnosti dostatečného užívání rozumu je každý katolík povinen vyznat své těžké hříchy alespoň jednou za rok (12 měsíců), nejlépe v okruhu velikonoční doby (doba postní až Velikonoce).

Svoboda výběru zpovědníka

Kán. 991 – ve výběru zpovědníka má katolík takřka absolutní svobodu; může si dokonce zvolit i katolického kněze jiného obřadu (z jiné církve sui iuris), samozřejmě za předpokladu, že tento kněz má zpovědní fakultu.

Předchozí

Následující