1. Smrtí (kán. 1141)

Smrtí končí vázanost manželstvím. Pouze smrtí může zaniknout svátostné dokonané (završené) manželství.

Prohlášením za mrtvého je v katolické církvi konstatován pravděpodobný zánik manželství, nikoli absolutní zánik manželství. Toto prohlášení musí proběhnout podle procesních norem kanonického práva, světské řízení není dostačující a může sloužit jako podklad pro kanonické řízení specifikované v kán. 1707.

Zánik manželství smrtí akceptují také ostatní křesťanské církve i jiná náboženství.

2. Rozloučení nedokonaného manželství (kán. 1142)

Nedokonané manželství není ještě integrálním manželstvím (viz druhy manželství). Proto platně uzavřené, ale nedokonané manželství může být rozloučeno za těchto podmínek:

• žádost podávají oba manželé, anebo jen jeden z nich (i proti vůli druhé strany),
• musí být dokázáno nedokonání manželství (na základě faktické nemožnosti - nedostatek času či prokázané panenství ženy, anebo na základě výpovědí manželů ověřovaných nepřímým důkazem - svědectvím o věrohodnosti manželů; řízení je specifikováno v procesních normách, kán. 1697-1706),
• musí být prokázána spravedlivá příčina bránící manželskému soužití,
• řízení proběhne nejprve na úrovni místní církve, pak je předáno Apoštolskému stolci (nyní v kompetenci Římské roty),
• návrh rozhodnutí je předložen papeži, který jedině je kompetentní k závaznému rozhodnutí.

Rozloučení nedokonaného manželství je užíváno jak v židovství, tak v pravoslavných církvích (v nich je to v kompetenci biskupa).

3. Rozloučení manželství ve prospěch života z víry - katolická církev

3.1 Pavlovské privilegium (kán. 1143-1147)

Základem tohoto privilegia je text 1 Kor 7,10-15:

¹⁰Těm, kdo žijí v manželství, nařizuji ne já – ale Pán: Žena ať od svého muže neodchází. ¹¹Odejde-li však přece, musí zůstat neprovdaná, anebo se opět se svým mužem smířit. Právě tak se muž nesmí se svou ženou rozvést. ¹²Ostatním pravím já, ne Pán: Má-li některý bratr ženu nevěřící, která však s ním chce žít dále, ať se s ní nerozvádí. ¹³A jestliže některá žena má muže nevěřícího, který však s ní chce žít dále, ať se s ním nerozvádí. ¹⁴Nevěřící muž je totiž posvěcen skrze (svou) ženu a nevěřící žena je posvěcena skrze (svého) muže. Jinak by vaše děti byly nečisté, ale ony přece jsou čisté. ¹⁵Chce-li však nevěřící strana odejít, ať jde. V takovém případě ani bratr, ani sestra nemohou být vázáni jako otroci. Vždyť Bůh nás povolal k pokoji!

Protože je prakticky nemožné zavést jednoznačné kriterium pro rozlišení „věřícího“ a „nevěřícího“ (jakýsi "věroměr") a protože přijetí křesťanské víry je (obvykle, ve většině případů – zvláště během dějin církve) provázeno přijetím křtu, je v právní mluvě řeč o osobách pokřtěných a nepokřtěných.

Toto privilegium umožňuje zrušení (rozvázání) nesvátostného manželství, a to ve prospěch možnosti života z víry v novém manželství; život z víry v novém manželství tu jako nadpřirozená hodnota dostávají přednost před přirozeným platným manželství, ale pouze za určitých okolností. Proto se vyžaduje:

• manželství spolu uzavřeli dva nepokřtění nupturienti (kán. 1143 § 1);
• jeden z nich se nechá pokřtít (kán. 1143 § 1), přičemž druhý partner zůstává nepokřtěný;
• nepokřtěný partner odejde z manželství (hned, nebo po určité době po křtu svého partnera, příp. i před křtem), a to bez spravedlivé příčiny (kán. 1143 § 1);
• ve všech případech nesmí pokřtěný partner (tedy po svém křtu) dát nepokřtěnému partneru důvod k odchodu (1 Kor 7, 15: „Chce-li nevěřící strana odejít, ať jde.“, nikoli: „nechceme-li ho, vyžeňme ho!“);
• nepokřtěný partner je dotazován (interpelován), zda chce sám přijmout křest (a tedy žít dále křesťansky s pokřtěným partnerem), nebo alespoň jako nepokřtěný pokojně žít s pokřtěným partnerem „bez urážení Stvořitele“ (sine contumelia Creatoris), tj. se zachováním morálních zásad a náboženské tolerance (kán. 1144) – tento dotaz koná pod autoritou místního ordináře pokřtěné strany (kán. 1145 – obvykle cestou církevního soudu, vyjímečně jinou cestou, i soukromou, vždy ale tak, aby byl zaznamenán dokazatelný výsledek).

Tento dotaz se koná zpravidla až po křtu. Ze závažného důvodu může místní ordinář dovolit, aby se konal již před křtem, anebo na základě seznámení se s okolnostmi od něj může dispenzovat, pokud je zřejmé, že jej nelze uskutečnit, nebo bude bez užitku.

Zde vyvstává především otázka těch původně nepokřtěných manželů, jejichž manželství se rozpadlo a teprve poté dojde ke konverzi jednoho z nich, který chce žít v novém manželství křesťansky. I zde se toto privilegium aplikuje – a právě zde je mnohdy potřebné zjistit situaci ještě před křtem, anebo od interpelace ustoupit.

Pokřtěný partner získává právo uzavřít nový sňatek, pokud:

• druhý partner odpověděl záporně;
• druhý partner neodpověděl v dané lhůtě vůbec – v tom případě se předpokládá záporná odpověď.

V tom případě na základě oznámení místního ordináře smí pokřtěný partner uzavřít nové manželství, a to jak s katolickým nupturientem, tak i nekatolickým (pokřtěným či nepokřtěným) při zachování příslušných předpisů.

Velmi důležité je, že se tu hovoří o právu uzavřít nové manželství (ius habet ad novas nuptias contrahendi) – uplatnění tohoto privilegia tedy není chápáno jako milost, na niž není nárok.

Je vidět, že právo tu dává přednost možnosti žít křesťansky v novém manželství před zachováním platného nesvátostného manželství – toto privilegium se těší přízni práva.

3.2 Privilegium ve prospěch víry (tzv. privilegium Petrinum – není v kodexu)

Toto privilegium začalo být uplatňováno na základě papežské autority ve větší míře až v 20. století a je jistou analogií vůči pavlovskému privilegiu. Také zde právo dává přednost možnosti žít křesťansky v novém manželství před zachováním platného nesvátostného manželství – toto privilegium se těší přízni práva (srov. kán. 1150).

3.2.1 Pojetí tzv. Privilegia Petrina

Toto privilegium není uvedeno v kodexu, ačkoli mu byl ještě ve schématu kodexu v r. 1980 věnován jeden kánon. Poslední instrukci vydala kongregace pro nauku víry 30. 4. 2001; nebyla však publikována v Acta Apostolicae Sedis.  Na rozdíl od tzv. privilegia Paulina se toto privilegium nazývá Petrinum nikoli kvůli vazbě na osobu apoštola Petra, ale kvůli vazbě na osobu jeho nástupce – římského papeže, který svou moc odvozuje právě od apoštola Petra.

Toto privilegium dovoluje zrušení nesvátostného manželství v následujících případech:

• manželství uzavřené mezi osobou nepokřtěnou a osobou pokřtěnou mimo katolickou církev do katolické církve nikdy nepřijatou;
• manželství mezi dvěma osobami nepokřtěnými, která nemohou být rozloučena z důvodu privilegií uvedených v kodexu kanonického práva;
• manželství uzavřené před katolickou církví na základě dispenze od překážky různosti náboženství.

            Na zrušení manželství není právní nárok. Pokud se však žádost řádně připraví, potom Apoštolský stolec většinou odpovídá kladně a manželství zruší.

3.2.2 Požadavky a procedura u tzv. Privilegia Petrina

Způsob uplatnění rozloučení manželství v prospěch víry (tzv. Privilegium Petrinum) podrobně stanoví výše zmíněná instrukce kongregace pro nauku víry Potestas Ecclesiae (30. 4. 2001), na niž budeme v dalším textu odkazovat.

Na základě žádosti, kterou může místnímu ordináři obvykle prostřednictvím faráře podat jeden z manželských partnerů, je na úrovni diecéze (obvykle prostřednictvím církevního soudu) vedeno informační řízení, v němž se musí prokázat požadované předpoklady pro udělení privilegia (čl. 3).

Základní podmínky (conditiones sine quibus non) jsou (čl. 1):

• alespoň jeden z partnerů nebyl v době sňatku pokřtěn;
• po eventuálním křtu nepokřtěné strany (oba již jsou pokřtěni!) nebylo manželství dovršeno – tím je zaručena možnost uplatnění církevní moci, která se již nevztahuje na svátostné završené manželství;
• v nově zamýšleném (konkrétním!) manželství je možnost křesťanského života a výchovy dětí, a proto v případě zamýšleného dalšího (nového) nesvátostného manželství musí nejen pokřtěná strana písemně poskytnout záruku, že se bude varovat ztráty katolické víry (srov. kán. 1125), ale i nepokřtěná nebo mimo katolickou církev pokřtěná strana musí poskytnout písemné záruky o tom, že je připravena dát katolické straně svobodu žít podle své víry a katolicky pokřtít i vychovat děti;
• je tu ale jeden podstatný rozdíl oproti pavlovskému Privilegiu (privilegium Paulinum): v tomto případě se nevyžaduje, aby došlo ke konverzi u jednoho z partnerů žijícího v manželství, o jehož rozvázání se žádá – na základě principu přízně víry (favor fidei) se toto privilegium uplatňuje i v prospěch třetí osoby, která je katolík a chce žít v náležitém křesťanském manželství.

Dále se požaduje (čl. 4–5. 7–8):

• nemožnost obnovit společný život v manželství, které ztroskotalo;
• aby žádající strana nebyla výlučným či převažujícím viníkem ztroskotání manželství;
• aby osoba, s níž má být uzavřeno nebo zplatněno manželství, nezavinila rozpad manželství;
• musí se sledovat dopad eventuálního rozloučení manželství, zda nevznikne nebezpečí veřejného pohoršení nebo údivu;
• aby strana, která žádá o rozloučení, sociálně zajistila opuštěného man­žela a děti a aby se postarala o náboženskou výchovu dětí;
• aby katolická strana, s níž má být nové manželství uzavřeno, žila podle křesťanského slibu a pečovala řádně o rodinu;
• jedná-li se o katechumena, má být morální jistota, že křest skutečně přijme a že jeho konverze je upřímná (radí se sňatek odložit až na dobu po křtu, aby nešlo o záminku);
• ohledně žádosti o rozloučení kanonického manželství, které bylo uzavřeno po obdržení dispenze od překážky různosti náboženství, se vyžaduje navíc: a) aby v případě, že podává žádost katolická strana, uzavřela manželství pouze s pokřtěným nupturientem, b) aby v případě, že podává žádost dosud nepokřtěný partner (z tohoto prvního manželství), hodlal přijmout křest a uzavřít manželství s pokřtěným nupturientem – v tom případě je třeba vyloučit pochybnosti o upřímnosti obrácení.

Pokud během řízení vznikne pochybnost o platnosti manželství, má se to zaznamenat v aktech tohoto informačního řízení (je to okolnost vedoucí ke snazšímu udělení tohoto privilegia).

Po skončení informačního řízení se zašlou předepsaným způsobem vypracovaná a ověřená akta spolu s míněním obhájce svazku a biskupa (čl. 11–25) Apoštolskému stolci (Kongregaci pro nauku víry). Ta po prozkoumání (a případném doplnění) předá se svým vyjádřením akta papeži, který tu má rozhodující slovo.

Pokud papež manželství rozváže, je manželství rozvázáno okamžikem účinnosti rozhodnutí, tj. bez ohledu na uzavření nebo neuzavření nového manželství.

Milost (výhoda) privilegia Petri­na se uděluje pro konkrétní manželství jen jednou (čl. 6) – nesmí být na základě tohoto privilegia ani podána (natož kladně vyřízena) žádost o rozloučení manželství, jehož uzavření umožnilo uplatnění právě tohoto privilegia. (Jinak řečeno: pro jedno konkrétní manželství se smí privilegium Petrinum uplatnit pouze jednou – buď pro jeho vznik, nebo pro jeho zánik.)

Kde je možné, aby manželství bylo rozlou­čeno z jiného právního důvodu anebo byla prokázána jeho neplatnost od počátku, je třeba tomu dát přednost.

3.3 Privilegium výběru manželky či manžela (kán. 1148)

Tento kánon kodifikuje řešení situace polygamních kultur, kdy se nepokřtěný polygamní partner s více nepokřtěnými „manželskými“ partnery stane katolickým křesťanem: má právo vzít si svou první ženu (muže), anebo si ponechat ze svých manželek (manželů), kterou (kterého) chce, je-li pro něho tvrdé setrvat s první (prvním) z nich; ostatní musí propustit.

Nové manželství se uzavírá až po křtu, a to legitimní formou (obvykle kanonickou formou, není-li od ní dána dispens).

I zde musí být zachovány přirozené závazky – tj. výchova dětí a zabezpečení legitimních nároků propuštěných manželek (manželů). Protože by to druhé mohlo překračovat možnosti žadatele, a tím mu bránit ve křtu, je tato starost svěřena místnímu ordináři.

3.4 Privilegium zajetí (privilegium captivitatis – kán. 1149)

Toto privilegium je pro nás dost exotické; vzniklo v 16. stol. pro situaci otroků či zajatců, kteří byli uvrženi do otroctví (zajetí) bez možnosti vrátit se někdy ke své rodině a přijali křest v katolické církvi (především afričtí černoši deportovaní do Ameriky).

Řeší jejich manželskou situaci tak, aby nyní mohli žít v novém manželství křesťanským způsobem. Podmínky pro uplatnění tohoto privilegia jsou tyto:

• manželství bylo uzavřeno mezi dvěma nepokřtěnými nupturienty;
• jeden z nich přijal křest v katolické církvi;
• nachází se v situaci, že kvůli zajetí nebo pronásledování se nemůže vrátit ke svému manželskému partneru;
• není podstatné, jestli druhý manželský partner přijal křest, nebo nikoli – podstatné je, že po eventuálním křtu obou nebylo manželské soužití (manželství není jako svátostné dokonáno) a není možnost je obnovit.

Za této situace se povoluje nové manželství, jehož uzavřením se rozvazuje (ruší) předchozí manželství.

V kodexu není sice výslovně stanoveno, která autorita je kompetentní toto dovolení udělit, lze však usuzovat, že je to v kompetenci místního ordináře, a to z těchto důvodů:

• v CIC/1983 není stanoveno, že by tato pravomoc byla vyhrazena Apoštolskému stolci, a přitom ustanovení tohoto kodexu v souladu se závěry II. vatikánského koncilu kladou velký důraz na postavení diecézních biskupů a obvykle pravomoci svěřují jim;
• v konstituci papeže sv. Pia V. z r. 1571 je jednoznačně řeč o biskupech jako osobách, které jsou odpovědné za provádění tohoto privilegia;
• legislativa CIC/1983 je pouze přeformulovanou dřívější legislativou, a proto se na základě principu vyjádřeném v kán. 6 § 2 interpretuje toto nařízení dle dosavadní kanonistické tradice.

4. Zánik manželství v pravoslavných církvích

Pravoslavné církve mají větší škálu důvodů pro rozvázání manželství (rozvod), a to v nemalé míře v návaznosti na státní legislativu v převážně pravoslavných zemích.

Zcela legitimní způsoby podle akribie (doslovné znění předpisu):

• smrt (ovdovění),
• cizoložství.
  

Další možné důvody podle oikonomie (znění předpisu uplatněno s ohledem na cíl předpisu a spásu lidí):

• bigamie,
• zlý úmysl vraždy manželského partnera,
• opuštění manžela s úmyslem vyvázat se z manželských povinností,
• rozhodnutí pro mnišský život,
• neschopnost k pohlavnímu životu,
• duševní choroby dlouhodobé a znemožňující duchovní soužití,
• malomocenství,
• nezvěstnost,
• silný otřes manželství - zpravidla akceptováno biskupem, byť neochotně a s bolestí.

5. Zánik manželství v evangelických církvích

Tradiční evangelické církve (v ČR především Českobratrská církev evangelická) nemají vlastní předpisy pro zánik manželství, vychází tedy z norem světského práva. Na jedné straně se tu hovoří o uzavření manželství na celý život, a proto principiálně nerozlučitelného, na druhé straně s ohledem na lidskou slabost je akceptován rozpad a světský rozvod manželství s tím, že tato církev v důvěře v Boží milosrdenství se odvažuje žehnat i dalším sňatkům.

V novějších evangelických církvích, zvl. letničního rázu, bývá postoj k rozvodu manželství daleko razantnější, ba až shodný s katolickou církví.