Obecné vymezení trestného činu

Trestný čin je zevně provedené a přičitatelné porušení trestního zákona nebo trestního příkazu, za něž je stanoven trest (srov. kán. 1321 § 1).

Jednotlivé prvky trestného činu

• zevní provedení – vnější jednání včetně opomenutí; nestačí pouze vnitřně zamýšlené jednání, osnování deliktu, příp. jeho příprava (pokud začínající jednání není již deliktní);
• morální přičitatelnost – musí jít o projev svobodné vůle při jasném poznání; morálním substrátem je těžký hřích;
• porušení trestního zákona nebo trestního příkazu (příp. normy, která má obdobný charak­ter) – porušení zákona může být pozitivní nebo negativní, vždy musí být připojena sankce (alespoň neurčitá), jinak se nejedná o delikt.

Přičitatelnost

Přičitatelnost je dána zaviněním. Zavinění je vnitřní psychický postoj pachatele k deliktnímu jednání, což předpokládá:

• poznání protiprávní skutkové podstaty skutkového děje,
• volní složku.

Formy zavinění

• úmyslný, tj. dolózní trestný čin (dolus) – vědomé jednání založené na rozhodnutí; pachatel věděl, co dělá, a chtěl záměrně delikt spáchat; volní a intelektuální prvek tvoří zlý úmysl (nikdy nelze oddělit myš­lení od rozhodnutí či prožívání); zlý úmysl může být různě intenzívní:
  • přímý zlý úmysl (určitý) – CIC vyjadřuje přímý úmysl speciálními vý­razy jako „opovážil se…, pokusil se…, porušil…“ – tzn. po­znal a chtěl,
  • nepřímý zlý úmysl (neurčitý) – znamená, že pachatel poznal a neza­bránil;
  • i za pokus o trestný čin se užívá trestní sazba podle zákona; u zmařeného trestného činu se postupuje stejně jako u  trestného činu,
• nedbalostní, tj. kulpózní trestný čin (culpa) – každý musí při svém jednání brát v úvahu jeho dopad; volní prvek je u tohoto deliktu zastoupen slabě; kanonické právo stanovuje, že nedbalostní delikty se netrestají, pokud není stanoveno jinak (srov. kán. 1321 § 2), přičemž v kanonickém právu rozlišujeme dvojí míru nedbalosti:
  • nedbalost právní – způsobí‑li někdo trestní účinek bez zlého úmy­slu; jedná se o případ, kdy pachatel neví o protiprávnosti svého jed­nání, i když by o ní vědět měl, a proto mu může být připočtena; v kanonickém právu, pokud se prokáže právní nedbalost, má to vliv na snížení přičitatelnosti, a jak bylo uvedeno výše, tyto delikty se netrestají, pokud není stanoveno jinak,
  • nedbalost skutková (faktická) – spočívá v tom, že pachatel neužil náležité péče, kterou bylo možno od něho očekávat, nebo nevyvinul úsilí k zabránění účinků, které jsou protiprávní.

Další detaily ohledně zavinění jsou v podkapitole Osoby podléhající trestům.