Obecné zásady (kán. 1321-1322)

Ačkoli tato zásada byla v praxi vždy uplatňována, teprve ve znění 6. knihy CIC z r. 2021 je v kán. 1321 § 1 stanovena explicitně presumpce neviny.

Trestu podléhá osoba, která se dopustí trestného činu s náležitou odpovědností a přičitatelností (z hlediska morání teologie actus humanus - lidský úkon, tedy deliberatus = uvážený a liberus = svobodný).

Nezpůsobilý pro spáchání trestného činu je člen církve bez užívání ro­zumu; idiot, imbecil, osoby s trvalou poruchou se pokládají za nepříčetné trvale.

Níže uvedené okolnosti vyplývají z obecné nauky morální teologie o lidském úkonu.

Vylučující okolnosti (kán. 1323)

• věk – pro trestněprávní odpovědnost za spáchání trestného činu je v oblasti kanonického práva stanovena věková hranice dovršených 16 let (v CCEO 14 let - kán. 1413 § 1); samočinným trestem je možné trestat pachatele až po dovršení 18 roku (spáchá-li trestný čin spojený se samočinným trestem pachatel před dovršením 18 let, do­pouští se hříchu, ale není stižen trestem),
• nevědomost (znalostní hranice) – pachatel neví bez vlastního za­vinění, že porušuje zákon,
• fyzické násilí či nátlak nebo náhoda, kterou nemohl pachatel předvídat nebo jí zamezit – pachatel byl přinucen k jednání proti zákonu nebo ho náhodná situace donutila k porušení zákona,
• vážný strach – měří se podle hrozby a podle toho, jak adresát stra­chu hrozbu interpretuje (stačí relativně vážný strach); okolnost strachu se neuplatní u skutku vnitřně špatného nebo směřujícího ke škodě duše; dále odpovědnost vylučuje závažná nesnáz, nut­nost, potíž – rovněž však nesmí jít o čin mravně špatný či ke škodě duše,
• použití zákonné obrany – sebeobrana nebo obrana jiného proti nespravedlivě útočícímu při zachování přiměřenosti,
• nedostatek užívání rozumu – v případě, že delikvent sice má věk, ale nemá užívání rozumu; neplatí, když „chtěl nevědět“, a nevztahuje se ani na pachatelem zaviněné drogové a alkoholické opojení,
• domnění pachatele, že je v nebezpečí (vážný strach) nebo že jedná v rámci zákonné obrany – domníval se tak sice mylně, ale bez vlastní viny.

Polehčující okolnosti (kán. 1324)

• oslabené užívání rozumu – platí i pro drogové a alkoholové opo­jení (nesmí však jít o záměrnou opilost – „na kuráž“; srov. kán. 1325 a kán. 1326 § 1 odst. 4);
• nával velké vášně – pokud nebyla dobrovolně vyvolána;
• nezletilost – od nabytí trestněprávní odpovědnosti do plnoletosti (16–18 let v církvi římskokatolické, 14-18 let ve východních katolických církvích);
• strach;
• překročení mezí zákonné obrany;
• vyprovokování deliktu – dotyčný byl k deliktu vyprovokován;
• omyl co do obrany a strachu – domníval se, že je v ohrožení;
• neznalost, že jednání je trestné – bez vlastního zavinění (i když věděl, že je to jednání nesprávné nebo dokonce protiprávní);
• snížená příčetnost;
• při výše uvedených okolnostech nenastává samočinný trest (poena latae sententiae).
  

Jedná se o demonstrativní výčet, soudce může trest zmírnit i na základě některých dalších okolností. Mravní odpovědnost neupadnutím do trestu však není dotčena.

Přitěžující okolnosti (kán. 1326)

• recidiva – opakovaná záměrná zločinnost (nemusí jít o tytéž zlo­činy); v případě, že za daný zločin nastupuje trest latæ sententiæ, může být přidán navíc jiný trest nebo trestní pokání,
• zneužití úřadu – delikt spáchaný představeným či osobou s vyšším postavením,
• závažná nedbalost – pachatel věděl o následcích a záměrně nezabránil trestnému činu,
• záměrná opilost nebo jiné duševní rozrušení za účelem spáchání trestného činu nebo vyvinění se z něho nebo dobrovolně vyvolaná nebo živená vášeň (tento bod je nově přidán v znění z r. 2021).

V těchto případech se fakultativní trest stává obligatorním a k samočinnému trestu lze přidat důle uvážení autority ještě další trest nebo trestní pokání (nově ve znění z r. 2021).

Nedokonání trestného činu (kán. 1328)

Pachatel podléhá sankci za dokonaný trestný čin pouze tehdy, když to stanoví trestní zákon nebo trestní příkaz. Pokud by pachatel sám neupustil od deliktního jednání, může být stižen trestním pokáním nebo trestním opatřením. Pokud by však i tak způsobil pohoršení, jinou velkou škodu nebo nebezpečí, může být postižen trestem mírnějším než za dokonaný trestný čin.

Trestní součinnost (spolupachatelství, complicitas) (kán. 1329)

Trestní součinnost rozdělujeme na:

• formální – s úmyslem,
• materiální – vnější činností bez úmyslu.

Spolupachatele je možno rozdělit do následujících skupin:

• 1.   skupina – hlavní (prvotní) spoluviníci:
  • ti, kdo napomáhají záměrem a činností,
  • ti, kdo vyvíjejí součinnost morální a morálně‑fyzickou,
• 2.   skupina – druhotní (akcesorní) spolupachatelé:
  • ti, kdo svou součinností usnadňují provedení trestního činu nebo pachatelům po spáchání deliktu nadržují;
• 3.   skupina – nahodilí spolupachatelé:
  • trestný čin lze spáchat i bez nich.

Tyto osoby jsou podle posouzení autority trestání týmiž tresty jako hlavní pachatelé, nebo přísnějšími či lehčími tresty než hlavní pachatelé.