Vzniku Církve československé husitské připravoval cestu český reformní katolicismus, počínaje činností osvícenských a obrozeneckých kněží. Tito tzv. katoličtí modernisté byli organizováni v Jednotě katolického duchovenstva, jež však nedosáhla uznání u vedení církve (zrušena katolickými biskupy r. 1907, obnovena po 1. světové válce, zrušena katolickými biskupy r. 1920 po vzniku církve československé). Neúspěchem bylo memorandum, předané v Římě jménem části českého duchovenstva v létě roku 1919 papeži Benediktu XV., které požadovalo tyto body:

1. zrušení celibátu,
   
2. volby duchovenstva,
   
3. odstranění latiny v liturgii,
4. reformu kněžské výchovy,
5. ekumenickou otevřenost,
6. vznik českého patriarchátu.

Tyto požadavky byly odmítnuty, jediným hubeným výsledkem bylo dovolení českým kněžím dovoleno zpívat při slavnostní liturgii epištolu a evangelium česky a na památných místech sloužit mše ve staroslověnštině.

Radikálové z Jednoty, kteří založili tzv. Ohnisko, však už o to nestáli a založili československou církev. Pokusy o dosažení reformy v náboženské oblasti však byly v té době v rámci stávajících církevních struktur neúspěšné. Kolem kněze ThDr. Karla Farského, vůdčí osobnosti reformistů, se proto shromáždilo radikální křídlo kněží z Jednoty katolického duchovenstva - sdružení Ohnisko, které se následně změnilo v Klub reformních kněží.

Klub reformních kněží, cítě se poté povolán inspirovat vytvoření samostatné nové církve, nezávislé na Římskokatolické církvi, se sešel ke svému valnému sjezdu 8. ledna roku 1920 v Praze na Smíchově a učinil tento radikální krok. Vznik nové církve byl vyhlášen provoláním „Národu československému“ datovaným 10. ledna, které bylo veřejně čteno při bohoslužbách 11. ledna roku 1920 v kostele sv. Mikuláše na Staroměstském náměstí v Praze.