1. Vývoj

V teorii práva v prvním ročníku jsme se bavili o právních normách a právních principech. Bavili jsme se o tom, že aby bylo něco právní normou, musí to splňovat určité formální a materiální náležitosti. O právních principech jsme se tak moc nebavili, ale učebnice Vám o nich řekla, že je to nějaká normativní jednotka, která je abstraktnějšího rázu a že je někdy zaměnitelná se zásadami. 

Nyní se k této problematice vracíme, ale vezmeme to z poněkud historičtějšího hlediska, které musíme znát, abychom dobře pochopili, v čem rozdíl mezi normami a principy spočívá a jak se v našem právním systému aplikují. 

Právní teoretici, filosofové i právnici jsou si vědomi toho, že ne všechny normativní standardy, které se v právním řádu nachází, mají stejnou kvalitu, stejné charakteristiky. 

Rozdíl vyplyne na povrch v situaci, kdy bychom je chtěli aplikovat.

Aplikace druhého příkladu normativního standardu je relativně jednoduchá a přímočará: Bylo nebo nebylo doručeno usnesení (hypotéza)? Pokud ano, aplikuji pravidlo (soud řízení zastaví). Aplikuji jej tedy způsobem buď - nebo.

U toho prvního je to již komplikovanější. Jak by vypadala jeho aplikace, kdybychom jej měli aplikovat jako ono pravidlo o Ústavním soudu? Zřejmě tak, že by každý měl právo říci cokoli, co si myslí. Takže i promluvu s urážlivým obsahem. Absolutní ("buď - nebo") aplikace tohoto normativního standardu by tedy vedla k tomu, že by byly dovoleny i všechny promluvy s urážlivým obsahem. 

Vedle normativního standardu čl. 17 odst. 1 existuje i čl. 10 odst. 1 LZPS, který zní: "Každý má právo, aby byla zachována jeho lidská důstojnost, osobní čest, dobrá pověst a chráněno jeho jméno." Urážlivé promluvy ale přece poškozují čest a důstojnost druhého. V kontextu čl. 10. odst. 1 LZPS by tedy měly urážlivé promluvy být zakázány. 

Je vidět, že charkater těchto normativních standardů se liší: některé je možné aplikovat způsobem buď - nebo, jiné ne. 

A jsou to právě normativní standardy prvního typu, které se typicky objevují předpisech, které tvoří "ústavu" daného systému. Ten první standard je právní princip, ten druhý právní norma. 

Před 2. světovou válkou převládala představa o tom, že ústava není druh zákona, který by bylo možné vzít a bezprostředně aplikovat v konkrétních situacích. Spor o to, zda jsou ústvní normativní standardy pouze hodnotové základy a politické proklamace, nebo zda je možné je skutečně vzít a aplikovat, zůstával v teoretické rovině: mezi francouzskou a německou teorií ústavního práva. 

Německá teorie (Kelsen, Weyr) měla za to, že ústava je v zásadě procesní předpis (určuje orgány, jejich kompetence, proceduru legislativy apod.) a obsah determinuje pouze výjimečně. Pro Kelsena je ústava hlavně množina zmocňovacích norem (pamatujete, jak Kelsen v kontextu změnitelnosti práva má za to, že pokud ústava zakazuje nějaký krok, tak tím vlastně posléze státním orgánům chybí zmocnění k takovému kroku?), Weyr pak zdůrazňoval, že ústavy jsou spíše taková programová prohlášení a "monology zákonodárcovy", které nemají praktický dopad. 

Francouzská koncepce směřovala k bezprostřední závaznosti ústavy (především úpravy základních práv a svobod) pro soudy a další státní orgány. 

Události 2. světové války jasně ukázaly slabiny této "německé" koncepce a po válce se prosadila francouzský přístup bezprostřední závaznosti ústavy. Ve 2. polovině 20. století se tak představa o tom, že i normativní standardy obsažené v ústavách je možné bezprostředně - přímo - aplikovat v soudním rozhodování nebo v rozhodování jiných státních orgánů. 

2. Trocha terminologie & teorie

Výše jsme si uvedli základní rozdíl mezi právním principem a právní normou tak, jak odpovídá české právní terminologii, a pro naše účely jsem jako obecný zastřešující pojem pro právní normu i právní princip použila pojem "normativní standard" (který jsem si vypůjčila od Dworkina, viz níže). Pojďme se nyní podívat na to, jak se s tímto problémem terminologicky vypořádávají někteří autoři. 

Weyr rozlišuje mezi normou a pravidlem a tento rozdíl je podle něj noetický: Norma je předmětem normativního poznávání, pravidlo je předmětem kauzálního poznávání.  

Pro Weinbergera je norma obecnější pojem, který zahrnuje jak pravidlo, tak princip. 

Právní principy jsou potom jasně součástí platného práva. O Weinbergerově pojetí se říká, že to je tzv. klasické pojetí právních principů. 

Podobně pojmy norma - pravidlo - princip používá i Alexy. Ten však právní principy chápe specifickým způsobem. 

Podle Alexyho je možné právní principy identifikovat pouze v případě jejich kolize: Pokud je aplikace daného normativního standardu dána jednoznačně, bude se jednat o pravidlo, pokud se projeví kolize a budeme muset principy poměřovat vůči sobě navzájem, bude se jednat o prinicp. 

Pokud bychom chtěli využít příklad výše, ve kterém jsme vedle sebe postavili právo na svobodu projevu a právo na ochranu dobrého jména, pak vidíme, že absolutní aplikace obou zároveň nebude fungovat. Nejsou to proto (v Alexyho terminologii) pravidla. Požadují totiž po nás, abychom se zároveň chovali dvěma různými způsoby. Zatímco pravidlo má tento absolutní charakter a kolizi pravidel vyřešíme tak, že určíme, které z nich je platné a které neplatné, princip má tzv. aproximativní charakter - tedy může být splňován v různém stupni. Zároveň ale platí, že principy bychom vždy měli realizovat v maximální možné míře. Pro Alexyho je tedy princip příkaz k tomu, aby byla kolidující práva realizována v co možná nejvyšší možné míře, je to tzv. příkaz k optimalizaci. 

Příkaz k optimalizaci je možné splnit ale vždy pouze v kontextu konkrétní situace. Kolize principů se tedy řeší speciální metodou - prostřednictvím aplikace principu proporcionality, tedy snahou o optimální dosažení obou kolidujících principů. (viz samostatná podkapitola)

Vedle Alexyho pojetí právních principů je možné postavit pojetí Dworkinovo. 

Dworkin, který odmítá právní pozitivismus, si zformuloval své pojetí právních principů jako rámec pro argumentační kritiku Harta. Rozlišuje tři druhy normativních standardů: 

• politiky (angl. policy) - normativní standardy, které stanoví cíle
  
• pravidla - takové normativní standardy, které je možné aplikovat způsobem buď - nebo (všechno nebo nic). Tedy: pokud je pravidlo platní a pokud jsou splněny podmínky jeho aplikovatelnosti (v zásadě hypotéza, pokud ji pravidlo obsahuje), pak se subjekty pravidla musí chovat podle toho, co stanoví dispozice tohoto pravidla. Platnost pravidla spočívá pouze ve dvou modalitách: platnost x neplatnost. 
• principy - normativní standardy, jejichž platnost se odvozuje od spravedlnosti a které působí jinak než pravidla. Principy jsou silnější nebo slabčí normativní důvody (třeba soudního rozhodnutí, Dworkin je američan a přemýšlí v kontextu soudního rozhdování) a jejich síla nebo slabost je kontextuálně podmíněná. Principy mají určitou váhu a nejsou schopny rozhodnout případ saym o sobě, vždy jen v kombinaci s dalšími principy. Principy tedy mají dimenzi důležitosti. Tuto dimenzi nelze stanovit apriori, ale bude ji třeba určit až v kontextu daného případu. Navíc pro Dworkina je právní princip něco, co platí v důsledků svého obsahu.

Dworkinovo a Alexyho pojetí právních principů je spíše pojetím logickým (resp. logicko-aplikačním):