Tento vztah mezi formální existencí práva a jeho účely (účelem) si můžeme ukázat na jiném příkladu – méně právním. Italský spisovatel a sémiotik Umberto Eco (1932 – 2016) jej zmiňuje ve své knize Na ramenech obrů (Praha: Argo, 2018, s. 11). V tom příběhu jde o spor mezi svatým Vergiliem ze Salcburku a sv. Bonifácem kolem poloviny osmého století, který vyvolal nepozorný kněz, který – z neznalosti latiny – křtil formulí „baptizo te in nomine patria et filiae et spiritu sancta“ (správně by mělo být „te baptizo in nomine Patris, et Filii, et Spiritus Sancti“; v Salcburku se tak do formule mimo jiné připletla vlast a dcera). Zatímco Vergil tvrdil, že křest je i přes vadu ve formulaci platný, Bonifác tvrdil opak a předpokládal, že je obklopen nekřtěnými pohany. Spor vyřešil až papež Zachariáš, podle kterého nejde o slova, ale o víru a smysl počínání. Jak sv. zachariáš, tak sv. Vergil hledali účel počínání kněze a nehleděli tolik na přesné dodržení formy – s ohledem na to, že v osmém století bylo pro kněze neobvyklé, aby znali latinu.
Formalismus a účel
Téma vztahu práva a účelu souvisí s hledáním odpovědi na otázku „Proč právo existuje?“ V diskusi o vztahu práva a účelu se vydejme do historie – ale ne tak daleko. Německý romanista Rudolf von Jhering (1818 – 1892) předznamenal onen „sociologický obrat“ a soustředil se místo na hledání struktury a analytické studium práva na hledání účelu. Předpokládal, že stejně jako má účel jakýkoli lidský artefakt, má účel i právo. Na základě toho konstatoval, že stvořitelem celého práva je účel. (K tomu například kniha „Boj o právo“). Od této doby se právní věda nezaměřuje výlučně na textualistickou interpretaci (ryze interpretace textu literárními - jazykovými - nástroji), ale začíná hledat účel práva, a stává se více sociologickou.
Účel práva
Vraťme se ale k účelu a jeho vztahu k právu. Můžeme totiž rozlišovat mezi „účelem práva“ (tj. účelem celého systému práva, práva jako celku) a „účelem v právu“ (tj. účelem kteréhokoli institutu, normy, pravidla atd., které jsou součástí práva). Rudolf von Jhering (nebo také Ihering) předpokládal, že základní účel práva je dán rozporem mezi člověkem jako svobodnou bytostí, která je schopna abstraktně reprodukovat svět a nutností žít ve společnosti (to je jeden ze základních rozporů, který souvisí i s povahou normy). Proto je nezbytné uvést do souladu svobodu jednoho se svobodou druhých – a k tomu je účelné (se hodí) právo. To dokáže tlumit napětí a vytvářet ve společnosti mír (pokoj), tedy poklidnou reprodukci. Toto lze považovat za nejobecnější účel práva. Své poznatky o účelu práva, stejně jako o účelu dalších lidských výtvorů, shrnuje v knize Der Zweck im Recht (1877) (tj. Účel v právu). Anglicky zde.
Účelem práva se Ihering mimo jiné (a dost okrajově) zabývá také ve spisku Boj o právo:
"Pojem práva jest praktický, tj. pojem účelový; každý účelový pojem však jest co do své podstaty dvojaký, neboť zahrnuje v sobě rozdílné dvě částky, účel a prostředek, nepostačí tudíž, pojmenuje-li kdo jen účel, nýbrž on musí zároveň udati prostředek, jakým lze účele dosáhnout. [...] každý výměr, nebo-li definice některého právního zřízení, ku př. majetku, obligace jest nevyhnutelně dvojaký, udává účel, kterému to právní zřízení slouží, a zároveň prostředek, jak se má pokračovat k tomuto účeli. […] "V pojmu "práva" shledají se pospolu opaky: boj a pokoj, pokoj jakožto cíl, boj jakožto prostředek práva, oba pojmem práva stejnou měrou dány a od něho neodlučitelny." (Ihering, Rudolf šl. Boj o právo. Brno: Fr. Karafiát, 1875, s. 7)
Tento pokoj (mír) je tedy účel, kterého má právo ve společnosti dosáhnout jakožto celek. A k tomu využívá další dílčí účely, které – vezmeme-li je opět všechny dohromady – musí vzájemně podporovat (byť by jinak byly protichůdné) tento účel práva.
Účel práva je obecný a abstraktní prvek. Přesto, zkuste se zamyslet nad tím, jak se projevuje prakticky? Má nějaký reálný význam?
Účel v právu
Již tedy víme, že existuje účel celého práva, a že vše, každý prvek práva, má nějaký účel. Bez účelu není – co nemá účel, nechť v právu vůbec není. Gustav Radbruch – (již jsme se s ním setkali v přechozím semináři) jednotlivé účely prozkoumal a sestavil následující tři skupiny účelů v právu. Tyto účely se rozpadají na dílčí účely, přičemž stále mějme na paměti základní Iheringův postulát, že každý prvek v systému práva musí být spojen s nějakým účelem. Tyto skupiny jsou:
1. Obecné blaho
2. Spravedlnost
3. Právní jistota.
Definice jsou však poněkud komplikované. Obecné blaho chápal Radbruch takto: „Obecné blaho můžeme chápat sociálně: jako blaho všech nebo co největšího množství jednotlivců, jako blaho většiny, masy. Lze je vyložit organicky: jako obecné blaho státního nebo národního celku, který je něčím víc než součtem jednotlivců. Konečně ho můžeme chápat institucionálně, to jest že se hledá v uskutečnění věcných hodnot nikoliv pouze v zájmu jednotlivců, ani jen v zájmu celku, nýbrž vycházeje z nich samotných: věda a umění v jejich vlastní hodnotě jsou pro to očividnými příklady.“ Zkusme to brát tak, že obecné blaho směřuje vůči celku, a otázkou je, jak tento celek chápeme. Spravedlnost pak určil takto: „Spravedlnost je cílem práva, který je od obecného blaha zřetelně odlišný a je s ním dokonce v jistém vztahu napětí. Předpokládá konfliktní situaci, jinak než idea obecného blaha, která takové konfliktní situace nebere na vědomí nebo je popírá. Spravedlnost v tomto kontextu znamená, že také idea obecného blaha musí strpět být vážena vůči oprávněným zájmům jednotlivce a má tedy v tomto smyslu v protikladu k ideji obecného blaha individualisticko-liberální charakter. Je charakterizována znakem rovnosti a obecnosti, který v souvislosti s obecným blahem nehraje žádnou roli. Konečně tato idea spravedlnosti vtiskuje své podstatné rysy pojmu práva, jež je charakterizované jako řešení konfliktů pomocí obecných norem. Výlučně z ideje obecného blaha naproti tomu nemůže být pojem práva odvozen.“ Spravedlnost je proto na straně jednotlivců (zahrnuje např. základní práva). Zbývá pojem právní jistota. To je pro Radbrucha: „…jistota práva požaduje spolehlivou poznatelnost právních ustanovení, spolehlivou dokazatelnost faktů, na nichž závisí jeho aplikace, spolehlivou vykonatelnost stanoveného práva. Vztahuje se k právu teď právě platnému, ne na jeho platnost samotnou. Tato jistota právě platného práva by byla iluzorní, pokud by právo mohlo pozbýt platnosti na základě jakékoliv zvláštní pohnutky zákonodárce. Tak potřebuje jistota ke svému doplnění aktuálně platné právo. [Radbruch ji chápe ale také jako] jistou míru zajištění práva proti změnám, tedy jistými zábranami limitovaný zákonodárný aparát - míní se systém dělby moci a ztížení ústavních změn. Právní jistota v tomto […] smyslu se obvykle nevztahuje na objektivní, nýbrž subjektivní právo: na ochranu nabytých práv. Tato ochrana nabytých práv přináleží ke konzervativnímu, ba dokonce za určitých okolností až ke zpátečnickému principu, ale ne zde v našich souvislostech. Pouze pokud by byla bez zajištění práva před změnami také jistota platného práva iluzí, spadá pod naše téma: to znamená jde pouze o jistotu před kdykoliv možnou změnou práva bez jakýchkoliv zábran nebo, jak jsme předtím řekli, o jistou míru zajištění práva proti změnám.“
(Radbruch, G. Účel práva. Soudce, 2010, č. 6, s. 58 a n.)
Již z tohoto vymezení účelů v právu je patrné, že mezi nimi dochází ke kolizi. Toho si je Radbruch vědom a konstatuje: „Obecné blaho, spravedlnost a právní jistota vykonávají společnou vládu nad právem - nikoliv v harmonii prosté napětí, nýbrž naopak v žitém vztahu napětí. Přednost některé z těchto hodnot před ostatními nelze určit z nějaké normy jim všem třem nadřízené - taková norma neexistuje, nýbrž pouze prostřednictvím odpovědného rozhodování měnících se dob.“ (Radbruch, G. Účel práva. Soudce, 2010, č. 6, s. 58 a n.)
Dalším možným způsobem zkoumání role a podoby účelů v právu vede k jejich rozdělení na základě distributivnosti. Tím získáme dvě skupiny účelů v právu: individuální dobra a kolektivní dobra. Jako další přístup v této oblasti lze uvést ten dělící účely v právu dle „úhlu pohledu na účely v právu“.
V souvislosti s účely práva se lze také zaměřit na způsoby, jakými lze poznat účel v právu (vyjma teleologických právních norem). Závěr z takového hledání účelů by však měl být, že nalézt účelovou myšlenku (tedy nalézt skutečný účel zkoumaného nástroje, např. právní normy) v úplnosti je vyloučeno. V této sféře své uplatnění také nachází koncept předporozumění.
Účely v právu se uplatňují také v procesu abstraktní kontroly norem. I zde se v prvé řadě hledá racionální vazba mezi účelem a prostředkem. V kontextu rozhodování Nejvyššího soudu USA se tento test nazývá „Rational Basis Test“. V této souvislosti je možné zmínit také kolizi účelů. Je nemožné je chápat jako určitou hierarchickou strukturu, ale vždy je nutné zkoumat účely spíše v konkrétním případě. Je proto nutné vnímat účely jako kategorie, mezi kterými dochází ke konfliktu (kolizi), avšak všechny nástroje, kterých se dotýkají, musí směřovat k jedinému účelu práva.
Vidíme, že účely v právu jsou v neustálém napětí? Jakými způsoby lze toto napětí řešit? Máme nástroje pro obecné zvládání tohoto napětí? Je možné mezi ně zařadit i Radbruchovu formuli?
Zájmová jurisprudence - základní zdroje:
Formalismus
A teď k tomu, co je to ten formalismus. Nejprve si řekněme, že sám o sobě formalismus není špatný, přestože se označení formalismus často používá jako nadávka. V tomto pejorativním smyslu formalismus představuje aplikaci práva jako čistou logickou dedukci, mechanický proces používání pravidel. Problém je, že nenajdeme nikoho, kdo by toto pojetí formalismu skutečně obhajoval.
Na druhou stranu právo je formální Koneckonců, projevy – a to výrazné – formalismu nalezneme i ve skupině účelů, kterou Radbruch nazývá „právní jistota“. A také jeden z kritiků pojmové jurisprudence, Rudolf von Jhering, ale také soudce Nejvyššího soudu USA Antonin Scalia, považoval spojitost práva s formou za zcela nezbytnou. Vždy jde o to, jaká míra této spojitosti bude akceptovatelná (viz Sobek, T. Argumenty teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 244).