„V úvodu k této knize jsem rozlišil tři přístupy ke spravedlnosti. První, utilitaristický, říká, že vymezit spravedlnost a určit, co je správné, znamená tázat se, z čeho poplyne největší blahobyt či kolektivní štěstí společnosti jako celku. Druhý přístup spojuje spravedlnost se svobodou; libertariáni jsou jeho typickou ukázkou. Říkají, že spravedlivé rozdělení příjmů a bohatství vzejde z volné směny zboží a služeb na ničím nespoutaném trhu. Zastávají názor, že regulovat trh je nespravedlivé, protože to porušuje svobodu volby jednotlivce. Třetí přístup říká, že spravedlnost znamená dávat každému to, co si morálně zaslouží, tedy přidělovat statky za odměnu a k podpoře ctnosti. Jak uvidíme, až se budeme věnovat Aristotelovi […], přístup založený na pojetí ctnosti spojuje spravedlnost s úvahou o dobrém životě.“ (Sandel, M. Spravedlnost: Co je správné dělat. Praha: Karolinum, 2015, s. 117 – 118)
Příklady k úvahám o spravedlnosti
Jak jsme viděli výše, celá řada příkladů, témat a problémů, které jsme doposud v kurzu probírali, souvisí (a to silně) se spravedlností. Všechny tři části právní filosofie (ontologie, noetika, axiologie) jsou totiž vzájemně propojené. Jejich dosavadní izolování mělo za cíl pouze přitáhnout pozornost k dílčímu prvku (problému). Teď se však musíme vrátit k celistvému pohledu a do našich úvah vnést i otázku spravedlnosti (hodnot). Se spravedlností souvisí otázka tramvaje(nebo sestřelení letadla – viz např. hra Ferdinanda von Schiracha Teror), stejně jako špeluňková kauza (jejímž autorem je Lon Fuller, stejně jako v – i pro spravedlnost – relevantní kauze odporného udavače) a reálná kauza Královna proti Dudley a Stephens.
Se spravedlností souvisí také rozhodnutí Ústavního soudu v případě dekretů prezidenta republiky. Otázka retributivní spravedlnosti v případě viny či odpovědnosti členů národa (zcela jsme např. vynechali otázky, zda se mají Češi omlouvat Němcům za odsun, Němci Čechům za Protektorát atd. zda je spravedlivé takové jednání požadovat). Totéž v případě dokazování – Hart se v případě komutativní spravedlnosti (také v tomto případě retributivní) orientuje na to, zda trest odpovídal (byl přiměřený / férový) správně zjištěnému skutkovému stavu. Také nezapomínejme, že účely jsou (alespoň pro Aristotelskou část spravedlnostních úvah a teorií) důležité.
Americký filosof Michael Sandel se spravedlností (a zejména její výukou – v přednáškách jsem někde viděl odkaz na jeho velmi úspěšné přednášky) dlouhodobě zabývá. Níže uvedené příklady vychází z jeho knihy Spravedlnost: Co je správné dělat (Sandel, M. Spravedlnost: Co je správné dělat. Praha: Karolinum, 2015) Podle Sandela existují tři vodítka ve spravedlnostních úvahách – bohatství (utilitarismus), svoboda (např. libertariáni, ale odlišně také Kant), ctnost (Aristoteles). (Sandel, s. 28)
Při spravedlnostním hodnocení se můžeme dostat mezi tyto přístupy – zvažovat přínosy (nejen finanční, ale i třeba počet zachráněných lidí), nebo dodržovat principy. Měli bychom se řídit následky, které jednání přinese, nebo bychom měli dodržovat hodnoty, které jsou na momentálních a konkrétních náladách nezávislé? To se může projevit například v případu mučení – je správné, spravedlivé a ospravedlnitelné mučit teroristu s vědomím toho, že když se přizná, kde ukryl bombu, zachráníme stovky či tisíce lidských životů (všimněme si, že jinak by to řešil Bentham, Rawls, Aristoteles, Kant – tom jsme skoro nemluvili, Radbruch atd.)?
Otázka spravedlivé ceny
V současnosti (ano, je to jeden z důvodů, proč máme místo semináře tento typ výuky), kdy je společnost z velké části zasažena obavou z nákazy (tedy obavou z mikroorganismů - virů) vzrůstá cena desinfekce a dalších ochranných pomůcek. Cena desinfekce je na mnoha místech pětinásobná, případně i vyšší. Cena pomůcek pro ochranu horních dýchacích cest (populární roušky) mnohdy také. Je taková cena spravedlivá?
Příkladů, kdy ceny vybavení vzrostly v důsledku krizové situace (avšak ne proto, že by rostly náklady, ale proto, že „trh“ byl „ochoten“ takovou cenu unést) je celá řada a téměř každá taková situace znamená nárůst cen – někdy extrémní. Je taková cena spravedlivá (otázka komutativní spravedlnosti)? Měl by stát regulovat ceny v takových případech (Rawlsovy instituce)? Je účelné (jak to říkal Aristoteles), abychom takové vysoké ceny akceptovali? Zvyšujeme nebo snižujeme tímto zásahem (stejně jako pokud ponecháme trh bez regulace) užitek společnosti (jak by naléhali Bentham, případně Mill)?
Medaile
K některým výročím se obvykle udílejí státní vyznamenání (medaile). Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona č 157/1994 Sb., o státních vyznamenáních České republiky, ve znění pozdějších předpisů, tím stát oceňuje vynikající občanské zásluhy o budování svobodné demokratické společnosti, výsledky práce, úsilí o obranu vlasti, hrdinské a jiné výjimečné činy. Pokud vyjdeme z textu zákona, pak se jedná o komutativní spravedlnost (kompenzující entitou – což je medaile -, kompenzujeme kompenzovanou entitu – což jsou ty zásluhy atd.). Je to ale také – a to více – distributivní spravedlnost, protože ten, kdo vyznamenání udílí (či propůjčuje), je hierarchicky výše. Pak bychom měli hledět na to, zda stejnou medaili (nepochybně dobro) dostane / nedostane osoba ve srovnatelné situaci. Přehled držitelů (nositelů) medailí a vyznamenání by měl být zde.
Michael Sandel v této souvislosti odkazuje na Aristotela a připomíná, že pro určení, kdo by měl dostat vyznamenání, je důležité určit, jaké ctnosti má společnost ocenit. K tomu je nejen potřeba znát cíl (účel tedy teleologické uvažování), ale také identifikovat vzájemný poměr hrdinství, odvahy, výjimečnosti atd. Tedy uvažovat o jejich kongruenci. (Sandel, s. 20).
Jaké hodnoty jsou v případě udělování státních vyznamenání důležité? Je jim přiznána odpovídající váha? Jsme schopni určit, jaké ctnosti (hodnoty) jsou chráněny? Neovlivňuje nás při hodnocení vyznamenaných náš přístup ke konkrétní osobě, která medaile předává? Jsme schopni skutečně ignorovat tento prvek nebo se snažíme (jak tvrdil Alf Ross) náš postoj spojit se spravedlností? A nedochází prostřednictvím medailí k využívání člověka (nositelů medailí) pouze k tomu, aby jejich prostřednictvím stát vyjadřoval své hodnoty a postoje? Je to neutrální stát, nebo stát, který má postoje (s čímž by Rawls ani Kant nesouhlasili)? Jaké důsledky může udělování / neudělování medailí mít (externality)?