„V nálezu ve
věci Pl. ÚS 15/96 konstatoval v této souvislosti následující: "Ústavní
úprava postavení jedince ve společnosti obsahuje ochranu individuálních práv a
svobod, jakož i ochranu veřejných statků. Rozdíl mezi nimi spočívá v jejich
distributivnosti. Pro veřejné statky je typické, že prospěch z nich je
nedělitelný a lidé nemohou být vyloučeni z jeho požívání. Příklady veřejných
statků jsou národní bezpečnost, veřejný pořádek, zdravé životní prostředí.
Veřejným statkem se tudíž určitý aspekt lidské existence stává za podmínky, kdy
není možno jej pojmově, věcně i právně rozložit na části a tyto přiřadit
jednotlivcům jako podíly. [K pojmu veřejné statky v ekonomické literatuře viz
např. P. A. Samuelson, W. Nordhaus, Ekonomie, Praha 1991, s. 770-771, 982; v
literatuře právnické např. J. Raz, Right-Based Moralities, in: Theories of
Rights, (Ed. J.Waldron), Oxford 1984, s. 187; R. Alexy, Recht, Vernunft,
Diskurs. Studien zur Rechtsphilosophie, Frankfurt a. M. 1995, s. 239 a násl.]
Pro základní práva a svobody je, na rozdíl od veřejných statků, typická jejich
distributivnost. Aspekty lidské existence, jakými jsou např. osobní svoboda,
svoboda projevu, účast v politickém dění a s tím spjaté volební právo, právo
zastávat veřejné funkce, právo sdružovat se v politických stranách atd., lze
pojmově, věcně i právně členit na části a tyto přiřadit jednotlivcům. V případě
kolize je nutné stanovit podmínky, za splnění kterých má prioritu jedno základní
právo či svoboda, a za splnění kterých jiné, resp. určitý veřejný statek.
Základní je v této souvislosti maxima, podle které základní právo či svobodu
lze omezit pouze v zájmu jiného základního práva či svobody nebo veřejného
statku“.“
Nález sp. zn. III. ÚS 256/01 ze dne 21. 3. 2002 (N 37/25 SbNU 287)
Tento nález se týká
tzv. rekognice. Stěžovatelům
šlo – mimo jiné – o to, aby jejich fotografie, které byly pořízeny na základě
tzv. úřední licence, nebyly použity při rekognici v trestním řízení, tj.
aby nebyly součástí trestního spisu (jejich fotografie byly tzv. fotografie
figurantů, nikoli jako osob, které jsou pro řízení významné).
Krom
dalších postupů (například uplatnění Schummannovy formule – což je mimochodem
také jeden z prvků, při němž se uplatní subsidiarita, neboť není nutné
rušit právní předpis, když je možná jeho ústavněkonformní interpretace),
přistoupil Ústavní soud i k aplikaci principu proporcionality. Důležité je
si uvědomit, že Ústavní soud nemohl posoudit stížnost v plném rozsahu,
neboť došlo ke změně podústavního (v nálezu se ještě používá starší
terminologie – „jednoduchého“, ale ta byly příliš provokativní) práva, a proto
jeho zásah postrádal smysl. Poté se Ústavní soud věnoval posuzování rozhodování
soudů, zda správně aplikovaly využití tzv. úřední licence, tj. souhlasu daného
přímo zákonem k zásahu do osobnostních práv.
Než přejdeme k testu proporcionality, který Ústavní soud provedl, aby zjistil, zda v daném případě je využívání fotografií z registru osob možné používat k rekognici v trestním řízení, věnoval se ještě tomu, jakých práv se principy mohou týkat – vzpomeňme si, ze Dworkin spojoval principy pouze s individuálními právy, Zatímco Alexy je požadoval rozšířit i na práva veřejná (kolektivní).
Patrný je zde prvek distributivnosti, který pomůže odlišit kolektivní a individuální dobra. Nyní tedy zbývá určit, které principy se v případě „naší“ rekognice střetávají. Ústavní soud to má rychle hotovo: „Poměřování v kolizi stojícího práva na ochranu osobnosti a veřejného zájmu na objasnění trestných činů a spravedlivém potrestání jejich pachatelů.“
Postupujme
spolu s Ústavním soudem – tentokráte to zkuste sami.
- Jak byla naplněna podmínka vhodnosti? Dosahuje skutečně deklarovaného účelu?
- Jak byl naplněn test potřebnosti? Věnoval se Ústavní soud otázce subsidiarity? Jaké alternativy zvažoval?
- Jakým způsobem provedl Ústavní soud poměřování? Co v této souvislosti zvažoval?
- Byl prostor na zkoumání tzv. minimalizace zásahů? Jak si s tímto prvkem testu proporcionality Ústavní soud poradil?
Pokud se zaměříme na shora zmíněnou minimalizaci zásahů, je z ní patrné, že podle Ústavního soudu k žádnému zásahu do osobnostních práv nedošlo (tj. ani nekonstatuje, že by bylo proporcionální), byť o pár odstavců níže dospívá k závěru, že rekognice pomocí fotografií je menším zásahem než rekognice in natura (je ovšem otázkou, zda toto není prvek testu potřebnosti, neboť se jedná o reálný nástroj).
„Z hlediska této
maximy lze konstatovat, že posuzovaný model jednoduchého práva a jeho
interpretace a aplikace v předmětné věci požadavkům z ní plynoucím dostál.
Zákonná licence dle § 12 odst. 2 obč. zák. ve spojení s § 93 odst. 2 a § 103
tr. řádu, § 4 zák. č. 75/1957 Sb., § 2 odst. 1 písm. l) a § 45a zák. č.
283/1991 Sb. v žádném případně nezaložila jakékoli dotčení osobnostních práv
plynoucích z § 11 obč. zák. […] Z pohledu požadavku minimalizace zásahu do
základního práva a svobody, jež dostál podmínkám principu proporcionality,
nutno poukázat i na skutečnost, že rekognice pomocí fotografií představuje
svojí intenzitou menší zásah do osobnostních práv než rekognice in natura, je
tedy prostředkem mírnějším (shodně doktrína: H.Artkämper, Gegenüberstellungen -
Erkenntnisquelle mit Kauteln. Kriminalistik, 10, 1995, s. 650; R. Riegel,
Wahllichtbildvorlage und informationelles Selbstbestimmungsrecht. ZRP, 12,
1997, s. 477).“
A aby toho nebylo málo „obiter dictum“ Ústavní soud
ještě poznamenává, že k zásahu dojít nemohlo, protože trestní spis, ve
kterém byly fotografie obsaženy, není šířením fotografií ve veřejnosti. Tím,
kdo tyto informace šířil, byl deník Blesk, nikoli Česká republika, která byla
žalována před obecnými soudy.