Tento nález patří k těm vyvolávajícím veřejnou (a to nejen právní) diskusi. Nezabývá se také přímo tématy spravedlnosti či ryze rovnosti. Směřuje spíše k nerovnosti (v podobě diskriminace) a podmínkám, při jejichž splnění je nerovnost přípustná.

Skutková stránka je v celku jednoduchá. Podnikatel – provozovatel ubytovacích služeb – dostal pokutu za to, že diskriminoval spotřebitele. Někteří ze spotřebitelů museli splnit další podmínky pro to, aby jim poskytl ubytovací služby. 

Takhle nastavená situace je jedním z příkladů nerovnosti – máme obecnou kategorii zákazníků (spotřebitelů; potenciálních ubytovaných), kterým, protože jsou srovnatelní, má být ubytování poskytnuto za stejných podmínek (nezní to tak, ale jsou to následky). Tj. za srovnatelných podmínek mají nastat srovnatelné následky. Klasická aplikace formální spravedlnosti (v tomto případě formální rovnosti). 

Obecné soudy a správní orgány dospěl k závěru, že podnikatel (stěžovatel) porušil zákaz diskriminace. Diskriminace (v tomto pojetí) je odvozena (je derivátem) právě formální spravedlnosti, chápané jako formální rovnost. Vzhledem k tomu, že se jedná o aplikaci spravedlnostních formulí (pravidel), vytvořily si soudy metodologický aparát k tomu, aby mohly na základě objektivizovaného procesu dospět k závěru, že k diskriminaci došlo, případně nedošlo. 

Po této rekapitulaci skutkového stavu přistupuje Ústavní soud k vlastnímu hodnocení. Nejprve po obecné stránce – musí vyložit všechny souvislosti, které jsou pro jeho hodnocení důležité (aby vyložil, v jakém myšlenkovém prostředí se pohybuje). To je velmi důležité, protože díky tomu lze rekonstruovat, jakými úvahami byl soud (v tomto případě Ústavní soud) veden při svém rozhodování. V tomto případě jde na to Ústavní soud ale hodně od lesa a snaží se vyložit „různost“. 

K tomuto pojetí individuality a odlišnosti mezi lidmi (což můžeme shrnout pod překvapivé konstatování, že každý je jiný – neboli „každej jsme nějakej“), dospívá Ústavní soud ke zdůrazňování individuality a svobody. Všimněme si však jedné věci – pokud Ústavní soud něco setrvale zdůrazňuje (tedy, pokud má ve své praxi určité konstanty), pak odkazuje na příslušná (alespoň některá) rozhodnutí. V tomto případě Ústavní soud odkazuje na Karla Poppera. Není to chyba, není to špatně – jen je to neobvyklé. A argumentačně je to úskok. 

V této výkladové části svých úvah se ústavní soud mírně dostal do pasti – pokud zdůrazňuje roli svobody a individuality, opouští koncepci spravedlnosti jako rovnosti (což by nevadilo, protože určitá rezidua tam zůstávají), ale zejména opouští její hodnotový rozměr. Spravedlnost je snad kritérium samo o sobě, ale přestává být spojena s hodnotami – ty jsou najednou irelevantní. To však může být problém, protože Ústavní soud argumentuje ve svých rozhodnutích metodologicky mainstramově (což je správně, to nemá být experimentální soud). A problém to bude v tom, že mírná utilitaristická (v některých bodech až Nozickovsky libertariánská) koncepce se v tomto prostředí neobjevuje. A spojení hodnotové (spravedlnost – zejména pokud akceptujeme nerovnosti – velí, aby při odlišném zacházení byl brán ohled na základní hodnoty; ano, to by mohla být svoboda, ale ta stojí stranou, protože se musíme ptát, jaká svoboda?) a utilitaristické není šťastné, protože tyto postoje vzájemně kolidují. 

Ústavní soud se však dále jednoznačně (byť to výše není patrné) k hodnotám vrací – všimněme si však, že tak činí poněkud selektivně. Směřuje, což je v jeho rozhodovací praxi obvyklé, k formální spravedlnosti. V odstavci 22. je také patrné, že přestože existuje obecný způsob, jak posoudit přípustnost / nepřípustnost nerovnosti (diskriminace), existují důvody dané ex lege, které jsou nepřípustné a v takovém případě neprobíhá žádná diskuse a jejich hodnocení je nepřípustné. Prostě jsou vyloučeny. 

Toto rozvádí Ústavní soud v odstavci 25. I zde opakuje, že existují tzv. podezřelé důvody (zasahují lidskou důstojnost, případně utvrzují ponižující stereotypy), pro které je diskriminace (nerovnost) zcela vyloučena a test diskriminace se neprovádí. To je poněkud sporné. Pokud bychom totiž přistoupili na svobodu, pak nemůžeme rozlišovat mezi podnikateli a klienty. A to ani z pohledu svobody projevu. 

Pak ale Ústavní soud dospívá ke spornému závěru (V tom smyslu, že může být podroben kritice – zdůrazňuji, že nemusí být nesprávný. Máme dost velkou teoretickou výbavu, abychom akceptovali oba pohledy.), že lze prosazovat svůj názor prostřednictvím nerovnosti. K tomu si volí citaci z Čapkova dramatu Bílá nemoc (to je hezké, ale také problematické). 

Tato volba je zajímavá, protože pokud skutečně akceptujeme další hodnoty (krom svobody, kterou Ústavní soud zdůrazňuje), můžeme to konfrontovat s aforismem Anatola France, který praví, že bohatým i chudým je stejně dovoleno spát pod mostem (nemohu najít zdroj…). To staví svobodu do jiného světla a také to představuje jeden silný kritický proud k Nozickově přístupu ke spravedlnosti. 

Ústavní soud dále uvádí, jak je možné si klientelu vybírat. Jaké důvody jsou přípustné a jaké ne. Správně směřuje k vyloučení nenávisti (což je opět mimo svobodu a kloní se to k chráněným hodnotám). Připomeňme si také, že se nejedná o svobodu kantovskou (tj. jednání podle sebou samým stanoveného pravidla), protože motivem stěžovatele je projevit svůj názor, ne jednat morálně podle pravidel. Pokud ještě chvíli zůstaneme u kantovského pojetí spravedlnosti, pak je patrné, že stěžovatel pro možnost vyjádřit svůj názor používá spotřebitele (potenciální ubytované) jako nástroj. Nevnímá je tedy v souladu s kategorickým imperativem, ale pouze jako věc.

Ústavní soud zde ale staví individuální vkus (svůj) nad vkus obecný, který je – mimo jiné – reprezentován důvody ex lege pro posouzení diskriminace. Vezměme si například omezení vstupu do restaurace na základě rasy nebo etnika – taková diskriminace je nepřípustná (z dobrých důvodů). Na druhé straně je přípustné vyloučit fanoušky nějakého fotbalového klubu, protože se tam perou s jinými fanoušky. To je podle Ústavního soudu racionální. A co když se mu tam perou různá etnika (například Indové a Pákistánci, protože zrovna tihle návštěvníci zastávají silně nacionalistické postoje)? V čem se to liší?