Časopis zdravotnického práva a bioetiky
Journal of Medical Law and Bioethics
Vol 6, No 2 (2016), ISSN 1804-8137, http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
Postupy přírodních léčitelů ve světle práva
Procedures of the Natural Healers in the Light of Law
Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc., Právnická fakulta UP Olomouc
Abstract: The paper contains a detailed legal analysis of the methods concerning the effects on the health in
the terms of natural healing and private law. Substantial attention is paid to the difference between the natural
healing and health services in the market under the Czech law. The part of the paper is dealing with the issue of
evidence of efficacy and safety, as well as the relations to the public health insurance. The article concerns the
legal issues of the civil and medical law and includes a number of specific proposals de lege ferenda. The author
analyzes in detail the legal question of the appropriate professional level of medical services (lege artis
medicinae) by the recent Czech health care law also in the comparison with the proper professional care under
the Czech Civil Code of 2012. The details of the history of intellectual property rights relating to the legal
protection of the medical methods in the past and present are also featured in this contribution. The article
also contains a number of real examples of the using of various methods. The proposals for changes in the laws
or regulations are affecting the health care law, the health insurance law, commercial law and educational law
including the professional and further educational training. The author also critically examines some
interrelated issues concerning the ideology and the world-view. In this regard it must be based on the
constitutional prohibition of bounding of the state by the exclusive ideology or religion. The author concludes
that natural healing belongs to the normal services in the Czech market and globally, too. The natural healing is
usually associated with the traditional western or eastern medicine..
Key words: natural healing – methods - intellectual property - private law - evidence
Abstrakt: Příspěvek obsahuje podrobný právní rozbor metod působení na zdraví z hlediska přírodního
léčitelství a soukromého práva. Podstatná pozornost je věnována rozdílu mezi přírodním léčitelstvím a
zdravotními službami na trhu podle českého práva. Část příspěvku se zaobírá otázkou dokazování účinnosti a
bezpečnosti, jakož i vazby na veřejné zdravotní pojištění. Článek se týká právních otázek občanského a
zdravotnického práva a obsahuje řadu konkrétních návrhů de lege ferenda. Autor podrobně analyzuje právní
otázku postupu podle náležité odborné úrovně zdravotních služeb (lege artis medicinae) podle současného
českého zdravotnického práva. Činí tak i v porovnání s péčí řádného odborníka podle občanského zákoníku.
IVO TELEC 55–86
Uváděny jsou také podrobnosti z dějin práva duševního vlastnictví, které se týkají právní ochrany
zdravotnických metod v současnosti a minulosti. Článek též obsahuje řadu konkrétních příkladů používání
jednotlivých metod. Návrhy na změny zákonů nebo jiných předpisů se týkají práva zdravotnického, veřejného
zdravotního pojištění, práva živnostenského, profesního a školského včetně dalšího vzdělávání. Autor si zároveň
kriticky všímá i některých souvisících otázek světonázorových. V tomto ohledu je ale nutno vycházet z ústavního
zákazu vázanosti státu výlučnou ideologií nebo náboženstvím. Autor dospívá k závěru, že přírodní léčitelství
patří mezi běžné služby na českém i světovém trhu, které často souvisí s tradiční západní nebo východní
medicínou.
Klíčová slova: přírodní léčitelství – metody - duševní vlastnictví - soukromé právo - důkazy
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
56
IVO TELEC 55–86
Motto:
„Ani věda, ani racionalita nejsou univerzální mírou nadřazenosti.
Jsou to určité tradice, které si nejsou vědomy svého historického založení.“
Paul. K. Feyerabend, Rozprava proti metodě, 19751
ÚVOD2
Rekodifikace českého soukromého práva z roku 2012 otevřela nové obzory. Opětovně se
objevily některé dílčí právní otázky. Patří mezi ně právní pojem přírodního léčitelství a podobných
praktik na pomezí přírodních a společenských jevů. Způsoby, jimiž lze působit na lidské nebo zvířecí
zdraví, bývají rozmanité. Od tradičních evropských nebo východních postupů až po moderní
používání vysoce vyspělé zdravotní techniky. Právní základ spočívá v právu závazkovém a v péči
řádného odborníka, jakož i v soukromoprávní povaze metod působení na zdraví.
I. ROZMANITÉ ZPŮSOBY PŮSOBENÍ NA ZDRAVÍ A PŘEDMĚT PLNĚNÍ ZÁVAZKU
1. Právní rozdíl mezi léčitelstvím a zdravotními službami na trhu
Úvodem si musíme poukázat na základní právní otázku, jíž je rozdíl mezi přírodním léčitelstvím a
zdravotními službami. Obojí se odvíjí na trhu a zároveň bývá předmětem různých světonázorových
sporů nebo třenic, které doznávají i hospodářského významu.3
Věcný a ve svém důsledku nakonec i
právní problém se odvíjí od základní filozofické otázky, co je člověk. Zda lidská bytost má povahu
duchovní, duševní a tělesnou, anebo zúženou jen na duševno a tělo bez ducha. Jinou odpověď nám
obvykle přinese ateista, materialista, hinduista anebo třeba neomarxista či římský katolík. Odpověď
na prvotní otázku
odvisí od toho, v jakém obrazu světa se pohybujeme a z jakých světonázorových předpokladů
vycházíme. Svou roli přitom mohou sehrávat i odlišné životní zkušenosti, rodinná výchova, jakož i
rozmanité kulturní a náboženské prostředí, v němž žijeme. Významné je též to, jaký způsob lidského
poznávání bereme v potaz. Právní přístup k těmto záležitostem by měl být obezřetný a zároveň by si
1
Praha: Aurora 2001, s. 248. Překlad Fialův.
2
Autor tematicky navazuje na své statě Právní status přírodních léčitelů. Právní rozhledy, 24, 2016, č. 15/16, s.
515 – 524. Přírodní léčitelství, tradiční vědění a duševní vlastnictví. Právní rozhledy, 24, 2016, č. 10, s. 343 – 352,
dílem vydanéé jako Hraniční jev práva duševního vlastnictví: přírodní léčitelství. In: Vojčík, P. – Filičko, V. –
Koromház, P. (eds.): Košické dni súkromného práva I. Košice: Univer. P. J. Šafaríka 2016, s. 493 – 504.
3
V některých cizích zemích bývají určité případy léčitelských zákroků brány za skutkovou podstatu zakázaného
čarodějnictví.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
57
IVO TELEC 55–86
měl hledět lidské svobody a odpovědnosti. Státní přístup, alespoň z hlediska českého státu, ovšem
musí být světonázorově neutrální, ryze světský. Úkolem státu není řešit věci „mezi nebem a zemí“.
Zásadní právní rozdíl mezi přírodním léčitelstvím a zdravotní službami na trhu, které jsou českým
státem zvlášť veřejnoprávně regulované, je svou podstatou věcné povahy metodické, resp.
metodologické. Obě služby, nabízené zákaznické veřejnosti, jsou zpravidla založeny na používání
jiných postupů či metod, látek anebo přístrojů. Na jedné straně půjde o věcně široké tzv. léčitelské
působení na zdraví, popř. dobrou pohodu (well-being), zatímco na straně druhé se jedná o zdravotní
péči poměrně úzce vyměřenou zdravotnickým právem. Srov. „obory“ a „způsob“ zdravotní péče,
jakož i legálně vyhrazená, tj. veřejnoprávně regulovaná, zdravotnická povolání na trhu práce a služeb.
Hraniční či přechodové stavy nebo „šedé zóny“ ponechme stranou a vývoji. Zdravotní služby se
vyznačují, krom jiného, „náležitou odbornou úrovní“, která spočívá, vedle jiných legálních pojmových
znaků, na „pravidlech vědy“ (§ 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách). Zatímco u
přírodního léčitelství a podobně například pastorální medicíny to nemusí platit anebo nikoli pokaždé.
V těchto případech totiž nemusí být postup veden podle „pravidel vědy“, nýbrž v občanskoprávním
smyslu „pravidel svého oboru“; tj. i oboru mimovědeckého (§ 2643 odst. 1 o. z.). I proto můžeme
všechny oblasti považovat za vzájemně se doplňující nebo nahrazující s cílem scelujícím.4
Přehledově můžeme uvést následující věcné dělení, které je založeno na:
a) tradičním lékařství celého světa vycházejícím z dobré obecné zkušenosti lidstva zejména na
základě dlouhodobého pozorování bezpečnosti a účinnosti určitého postupu nebo přípravku
neboli z tradice,5
popř. z dobré obecné zavedenosti,6
b) konvenčním lékařství západního vzoru neboli na vědecké medicíně zásadně založené na
standardizovaných vědeckých důkazech určitého, zejména pokusného, druhu s konvenčně
převážným vyloučením nebo podřazením jiných empirických důkazů účinnosti; například
„pouhého“ pozorování či osobní zkušenosti apod.7
4
Srov. např. konkurenčně poměrně umírněné stanovisko ke komplementární a alternativní léčbě, zdůrazňující
ochranu zákazníka, přijaté radou Stálého výboru evropských lékařů dne 23. 5. 2015; viz Stanovisko CMPE ke
komplementární a alternativní léčbě, Tempus medicorum, 24, 2015, č. 7/8, s. 11. Dále viz např. upozornění
České lékařské komory na „rizika neověřených léčitelských postupů (dříve nesprávně označovaných jako
alternativní léčba) v onkologii“, které bylo schváleno vědeckou radou, poradní pracovní komisí představenstva
a prezidenta komory, dne 2. 2. 2012, zde: http://www.lkcr.cz/vedecka-rada-291.html, [cit. 16. 3. 2016]. Tiskem
Tempus medicorum, 24, 2015, č. 7/8, s. 11. (Autor stanoviska zřejmě Klener dle elektronického údaje.)
Oproti tomu srov. poněkud emočně vypjaté stanovisko pracovní skupiny s názvem Nevědecké léčebné a
diagnostické metody při předsednictvu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., z roku 2015
(bez data), zde: http://www.cls.cz/stanovisko-k-alternativni-medicine#, [cit. 16. 3. 2016].
5
Poznatky tradičního lékařství mohou být využitelné i v konvenční medicíně; srov. např. přínos a východiska
nositelky Nobelovy ceny ve fyziologii nebo medicíně za rok 2015, čínské lékařky Youyou Tu.
6
Důraz nutno klást na slovo „dobré“, protože to, co je staré nebo tradiční, ještě nemusí znamenat, že je
pokaždé či samo o sobě dobré.
7
Srov. např. Vaidya, A. D. B. – Raut, A. A.: Ájurvéda postavená na důkazech – fakta a fantazie. In: Vědecké
aspekty ájurvédy. New Delhi: Ministry of Health and Family Welfare – Council of Scient. and Industr. Research
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
58
IVO TELEC 55–86
Schematicky si můžeme poukázat na jednotlivé zdravotně léčebné, jakož i rozpoznávací či
preventivní postupy, jak se běžně, zavedeně a dlouhodobě uplatňují i v českém prostředí (bez ohledu
na pořadí), tj.:
a) duchovní léčba, např. v rámci pastorální medicíny,8
která může být alternativou konvenčně
vědecké medicíny v přírodovědném, resp. biologickém smyslu; srov. klinickou pastorační
péči, která se od konvenční západní medicíny vědotechnického vzorce liší zejména tím, že
vychází z předpokladu existence lidského ducha, nikoli jen hmotného ústrojí (těla), s čímž v
klinické praxi také počítá; spadá sem ovšem i vymítání „zlých duchů“, praktikované u nás
např. Církví římskokatolickou jako „službu osvobozování od zlého“, vedle například svátosti
pomazání nemocných nebo svátosti pokání a smíření,
b) přírodní léčitelství, včetně tradiční medicíny používající například tradiční rostlinné léčivé
přípravy či doplňky strany anebo kosmetické výrobky, jakož i různé tradiční postupy a
pomůcky,9
včetně osobního působení v důsledku zvláštních osobních schopností,
c) konvenčně vědecké lékařství, včetně přírodovědně používaných technických věd, resp.
zdravotní techniky samé, přičemž samy lékařské vědy patří mezi užité přírodní vědy, které
jsou biologicky, resp. biofyzikálně aplikované na lidské tělo, popř. duši, nikoli ale již na
lidského ducha; jinak viz pastorální medicínu a přírodní léčitelství výše. Jistou věcnou výjimku
či hraniční oblast tvoří některé zdravotní služby psychologické, zejména psychoterapeutické,
popř. psychosomatické lékařství, které ale v současném českém zdravotnickém prostředí
není příliš rozvinuté.
Ve světě můžeme pozorovat trend usilující o integrativní medicínu, která má v sobě zahrnout
všechny složky či postupy působení na zdraví za účelem jejich vzájemného propojení k všestrannému
blahu nemocného člověka. Tento proces je dlouhodobě politicky podporován i Světovou
zdravotnickou organizací.
2009, s. 11 an. Zřejmé je, že důkazy účinnosti a bezpečnosti ájurvédy mohou mít vědeckou povahu, ačkoli
pokaždé nemusí jít o pokusy pouze určitého druhu anebo jen o pokusy.
Vědecky totiž nelze apirorně a paušálně vylučovat některé druhy důkazů z empirického výzkumu, zejména
výzkumu kvalitativního. Jinou věcí je ovšem hodnocení důkazů podle míry jejich spolehlivosti či hodnověrnosti.
Zde také spočívá zásadní rozdíl mezi výzkumem kvantitativním, převážně používaným v přírodních vědách
včetně věd lékařských, a výzkumem kvalitativním založeným na různých proměnných jako je například
hypnabilita pacienta při poskytování zdravotní péče podle „pravidel vědy“ anebo senzibilita léčitele při
poskytování léčitelské péče o zdraví. Vyloučit proto ani nelze možné metodologické chyby, a to i hrubé,
spočívající v záměně kvalitativního výzkumu a jeho způsobů dokazování za kvantitativní nebo naopak.
Ostatně, srov. dřívější vazbu titulu odborného lékaře na vzdělávání podle pokroku „lékařské vědy“ a
„lékařského umění“, přičemž pojem „lékařské umění“ se již právně a zásadně ani profesně u nás nepoužívá.
Dříve viz § 1 odst. 1 písm. c) vl. nř. č. 39/1932 Sb. Sb. z. a n., o užívání titulu odborného lékaře.
8
Viz např. Steiner, R.: Pastorální medicína. Společné působení anthroposofických lékařů a kněží. Hranice:
Fabula 2014. Jedná se o přednášky z roku 1924. Dále viz např. Kašparů, J. M.: Hypnóza, pastorální kauza.
Svitavy: Trinitas 2006. Lékařské konsilium v oboru pastorální teologie. [Dizert. práce]. Košice: Katol. univ.
Ružomberok 2005. Základy pastorální psychiatrie pro zpovědníky. Brno: Cesta 2002. (Autor je lékař a jáhen.)
Slabý, A.: Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha: Karolinum 1991.
9
Viz např. Žert, V.: Pomůcky v lidovém léčitelství. Olomouc: Fontána 2000.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
59
IVO TELEC 55–86
Pro názornost rozdílů mezi různými způsoby působení na zdraví si poukažme na pomůcky k tomu
používané.
Duchovní léčba, přírodní léčitelství a konvenční medicína totiž zpravidla používají odlišné nástroje,
pomůcky apod.; třeba kropenku se svěcenou vodou, siderické kyvadlo, egyptský kříž AnKh nebo
zobrazovací elektrotechniku. Dodejme, že pouze některé z těchto pomůcek jsou pojmově
zdravotnickými prostředky podle zdravotnického práva (zák. o zdravotnických prostředcích č.
268/2014 Sb.). Pomůcky duchovní léčby nebo léčitelské pomůcky, ačkoli by jinak mohly splňovat
pojmové znaky zdravotnického prostředku podle zdravotnického práva (§ 2 odst. 1 a 2 cit. zák. č.
268/2014 Sb.), nelze za takovýto prostředek považovat právě proto, že se pohybujeme mimo
zdravotnické právo a jeho legální hranice. Naznačené pomůcky totiž nevyhovují „způsobu“ a
„oborům“ zdravotní péče podle zdravotnického práva, z nichž se zcela nebo převážně vymykají.
Celkově se pak tyto pomůcky zásadně odlišují od pojetí zdravotnického práva a působení na zdraví
podle tohoto věcného přístupu. Jedná se o odlišné referenční rámce. Přestože nelze v rozmanité
praxi vyloučit hraniční stavy nebo průniky, měl by zákon o zdravotnických prostředcích výslovně říci,
že se nevztahuje na prostředky přírodního či lidového léčitelství anebo duchovní služby. Právnímu
bezpečí by to bylo ku prospěchu.
2. Příkaz, nikoli dílo
Závazkově právně vzato předmět léčitelského plnění ve smyslu občanského zákoníku spočívá
v činnosti vedené snahou příkazníka, tj. léčitele, o příznivé působení na zdraví, popř. alespoň na
dobrou pohodu (well-being) bližního (ošetřovaného). Předmětem plnění tak není či obvykle nebývá
nehmotný (ani jiný) výsledek činnosti, tzn. výsledek působení na zdraví, tedy například vyléčení
zákazníka z určité, třeba chronické, choroby či odstranění nebo alespoň zmírnění bolesti apod.
Podobně tomu ve smluvní praxi bývá u zdravotních služeb anebo u služeb advokátních, které bývají
rovněž příkazní povahy. Pacient nebo klient mívá závazkově právní postavení příkazce. Typově ani
zde nejde o závazky díla, alespoň nikoli obvykle, vyjma například díla s nehmotným výsledkem v
podobě sdělení údajů (informací), zhotovení odborných rešerší apod. Příkazník odpovídá za
vynaložení patřičné snahy (§ 2637 o. z.) s péčí řádného odborníka (§ 2643 odst. 1 a § 2645 o. z.).
Nikoli za to, zda se péčí o zdraví podle zdravotnického práva či jiným působením na zdraví dostaví
výsledek, který u duševního nebo tělesného zdraví každé jedinečné lidské bytosti může být ovlivněn
celou řadou činitelů nezávislých na příkazníkově plnění, včetně možné různé reakce vlastního
organismu ošetřovaného člověka, jakož i míry součinnosti.10
Zákazník či spotřebitel (příkazce) tak
poskytne léčiteli – podobně poskytovateli zdravotních služeb v určitých případech – ujednanou
odměnu, i když výsledek jeho snahy, například vyléčení z vleklé rýmy nebo odstranění náhlé bolesti
10
K nepochopení právně závazkového pojetí (tj. „snahy“ bez ohledu na dostavení se výsledku) došlo u lékaře
Heřta, který roku 2009 nesprávně kritizoval návrh občanského zákoníku, resp. právníka Eliáše; viz Heřt, J.: Jak
uzákonit kouzelnou alternativní medicínu a léčitelství? Zprav. Sisyfos, 15, 2009, č. 2, s. 1 – 4. Cit. autor označil
návrh občanského zákoníku, pokud jde o závazek péče o zdraví, za „naprosto nesmyslný“, a to i po věcné
stránce. Přímá rizika léčitelského působení jsou podle něho nulová, protože se nemocnému (např.
homeopatikem nebo pouštěním energie) nic nepodává a ničím se do něj nepůsobí. Nepřímá rizika zase nemůže
léčitel ani odhadnout, protože nemá ponětí o diagnóze, podstatě choroby a jejím průběhu (s. 4).
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
60
IVO TELEC 55–86
zad, nenastal. Ledaže by byl nezdar způsoben porušením léčitelovy povinnosti; například péče
řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru; viz § 2438 odst. 2 věta první o. z.
II. K METODÁM ČINNOSTÍ PŘÍRODNÍCH LÉČITELŮ PO STRÁNCE VĚCNÉ A PRÁVNÍ
1. Postupy činnosti
Z hlediska práva duševního vlastnictví tvoří přírodní léčitelství hraniční jev.11
Týká se totiž určitých
postupů působení na lidské, popř. zvířecí zdraví, které bývají založeny na metodách jiné než
konvenční medicíny; například tradičního lékařství západního či východního původu. Jedná se o
metody jak preventivní, tak i rozpoznávací či léčebné svého druhu; zejména s ohledem na
prokazování jejich účinnosti. Tyto metody se proto zpravidla liší od metodologického naturalismu,
který bývá světonázorově založen na vědeckém naturalismu jako druhu či podobě vědeckého
světového názoru.
Připomeňme si v léčitelské praxi zavedené léčebné metody chiropraktické či osteopatické,12
aromaterapeutické či etikoterapeutické anebo diagnostickou metodu automatické kresby,
irisdiagnostiku apod. Zmínit můžeme i bezkontaktní masáže13
apod. Jedná se o metody z oboru jiné
než konvenční (jazykově nepřesně „nekonvenční“) medicíny, začasto medicíny tradiční, resp.
přírodní.14
Používání některých těchto metod bývá vázáno na zvláštní osobní schopnosti, které ale
nebývají všeobecně rozvinuté. Srov. podobně schopnosti umělecké.
Podle stoupenců světonázorového hnutí Nového skepticismu jsou výsledky použití většiny těchto
metod, projevené příznivými příznaky u nemocného, pouze klamem včetně sebeklamu, fantazií či
podvodem, popř. sehrávají jen malou roli v důsledku podmanivého ovlivňování cizího nebo vlastního
myšlení (sugesce nebo autosugesce), popř. se jedná o efekt placebo15
či o samoléčebný projev,
11
Přesto mu bývá věnována pozornost v pojetí tohoto práva v poměru k tradičnímu lékařství; viz Tambutoh, D.
J. – Sardjon, A. – Dabiri, M.: Traditional Medicine and Intellectual Property Rights – A Move Towards Protection
in Developing Countries? WIPO Specialisation Course on Intellectual Property. Turin, Sept. 3 – Nov. 29, 2001.
Turin: World Intellect. Property Organiz. 2001. WHO: Report of the Inter-Regional Workshop on Intellectual
Property Rights in the Context of Traditional Medicine. Bangkok, Thailand, 6 – 8 December 2000. New Delhi –
Geneva: World Health Organiz. 2001. UNPD: Gender Dimensions of Intellectual Property and Traditional
Medicinal Knowledge. Colombo: United Nations Developm. Programme 2007.
12
Ve Spojeném království upraveno zvláštními zákony z let 1993 a 1994.
13
Viz Davitašvili, D.: Naslouchám svým rukám. Praha: Lidové nakl. 1991. Ruský originál vyšel 1988. Zdravotně
vzdělaná Ruska Jevgenija Duvaševna Davitašvili (Džuna), pozdější generálplukovník zdravotní služby ruské
armády, patřila mezi nejznámější světové léčitele. Spolupracovala s lékaři.
14
Podrobně viz např. Alternative Medicine. A Complete Guide. AnVi OpenSource Knowledge Trust. Google
Commerce, zde: https://play.google.com/store/books, [cit. 16. 1. 2016]. Dále viz např. CAM 2020. The
Contribution of Complementary and Alternative Medicine to Sustainable Healthcare in Europe. Brussels:
EuroCAM 2014.
15
„Placebový efekt přispívá ke každému léčebnému úspěchu, umenšuje symptomy choroby a začasté je i
jediným důvodem »uzdravení« z nemoci. Protože pak úspěch a reputace medicíny jsou založeny na schopnosti
uzdravovat, je pochopitelné, že doktoři se zřídka odvolají na placebový efekt, protože stejný efekt může podpírat
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
61
IVO TELEC 55–86
fyzikálně ovšem neměřitelné, léčebné síly vlastního ústrojenství.16
Nauky, na nichž bývají mnohé
tradiční metody založeny, bývají v tomto názorovém úhlu brány za bludy. Sama „síla myšlenky“, které
se dovolávají někteří materialisticky založení kritici léčitelství, například u vydatného
sebepřesvědčování, ale přitom není co do svého silového, energetického, působení konvenčně
přírodovědně kvantifikovatelná, leč jen podle následných příznaků u nemocného, popř. u toho, kdo
sílu vydal, resp. přesněji zprostředkoval.
Oproti tomu srov. např. konvenčně zdravotnické metody psychochirurgické používané lékaři u
některých duševně trpících lidí, ovšem s trvalými následky na zdraví pacienta podle zdravotnického
práva. Anebo si, ještě lépe a z jiné strany, připomeňme hypnoterapii pomocí klinické hypnózy
s následkem změněného stavu vědomí, založené na sugesci používané lékaři nebo klinickými
psychology či psychology ve zdravotnictví. Jedná se o konvenční metodu vycházející z jemnohmotné
síly podmanivého působení lékaře na ovlivněného, svým způsobem znevolněného, pacienta. Sílu
lékařova či psychologova podmanivého působení (sugesce) na ovlivněného pacienta, dříve lékaři
popíranou, nelze konvenčně fyzikálně kvantifikovat, na rozdíl například od síly ozařování
v radioterapii. Leda jen nevýznamně a nepřímo dle měřitelné síly zvuku v podobě lékařova hlasu či
úspěchy jakéhokoli šarlatána a podvodného léčitele. Místo, jaké je věnováno placebu v učebnicích a
přednáškách pro mediky, je nepatrné, což překvapuje vzhledem k jeho podstatné roli v praktickém lékařství: tu
odstavec v učebnici, onde zmínka při přednáškách nebo při praktikách. Jedním z důvodů, proč jsou lékaři
motivováni moc nemluvit o placebovém efektu, je, že jeho moc podkopává jejich profesionalitu a efektivitu.“ Cit.
dle Škrabánek, P. – McCormick, J.: Pošetilosti a omyly v medicíně. Praha: NLN 1995, s. 24 – 25. Překlad Holubův.
Autoři ale neřeší otázku placeba u zvířat; např. ve spojení s veterinárními homeopatickými přípravky podle
práva Evropského hospodářského společenství z roku 1992.
Právně k tomu stručně viz Vondráček, L. – Vondráček, J.: Placebo při poskytování zdravotní péče.
Zdravotnictví a právo, 15, 2011, č. 3, s. 21 – 22. Podnětné právní myšlenky viz Vavrečka, J.: Vzájemné
rozlišování kategorií výrobků se zdravotními účinky v právním řádu EU. [Diser. práce]. Praha: Vysoká škola
ekonon. 2013, s. 161.
Doplňme si jen, že princip lékařského postup typu placebo spočívá v tom, že pacient neví, zda dostal
účinnou, nebo neúčinnou látku. Jestliže bývá kupř. o homeopatických přípravcích, včetně těch, které jsou
dostupné pouze na lékařský předpis, částí lékařské obce veřejně tvrzeno, že zdravotně neúčinkují, leda jako
placebo, pak možný účinek nelze přičítat efektu placebo. Pakliže si je pacient vědom, že vystavený lékařský
předpis se týká neúčinného homeopatického přípravku, který použije, nemůže se principiálně (lékařsky
pojmově) dostavit uzdravení v důsledku účinku placebo pro absenci pacientovy nevědomosti o neúčinnosti
použitého přípravku. Půjde proto o jinou příčinu uzdravení, a to buď v účinnosti přípravku (mimo tvrzení
přírodovědné konvence nebo světonázor), anebo v jiném (a jakém) prokázaném (a čím prokázaném) důvodu.
Za daného předpokladu by ovšem nebylo možné ani vystavit lékařský předpis na „nic“, jestliže by se nejednalo
ani o účinek placebo; a to přinejmenším profesně morálně. Srov. též veterinární homeopatika. Zdá se proto, že
účinnost homeopatik může spočívat v nich samých. To by však znamenalo změnu jedné lékařské doktríny a
zdravotnického vzdělávání.
16
Srov. např. Heřt, J.: Alternativní medicína a léčitelství. Praha: V. Nosková 2011, passim. (Kniha vyšla s podporu
Českého klubu skeptiků Sisyfos.)
Oproti tomu např. Davitašvili z roku 1988: „Jaké přístroje mohou stanovit sílu sugesce či (…) vzpomenuté
hypnózy? Jakým polem působí hypnotizér na hmotu? V jakém dalekosáhlém poli se ocitá pes, jenž hledá svého
pána na trase několika set kilometrů? Na jaké vlně je matka, která cítí, že ve vzdáleném místě se něco zlého
přihodilo jejímu synovi? V jakém poli? Elektromagnetickém, akustickém?“; cit. dle Davitašvili, D.: Op. cit., s. 16.
(Překlad Labudové).
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
62
IVO TELEC 55–86
podle času. Předpoklad existence této síly ale lze objektivně prokázat podle vyvolaných příznaků
(následků) na straně touto silou ovlivněného pacienta.
Některá léčitelská působení na zdraví zákazníka mohou být v praxi povahově podobná klinické
hypnóze apod. Jsou totiž rovněž tak povahově jemnohmotně, popř. nehmotně silová („energetická“).
Ačkoli pojmově nejde o klinickou hypnózu z oboru zdravotní péče podle zdravotnického práva. Rozdíl
ale spočívá v tom, že zákazník léčitele (na rozdíl od pacienta lékaře nebo psychologa používajícího
klinickou hypnózu) ve většině případů léčitelského působení, alespoň v českém prostředí, neupadá
do stavu transu. Zpravidla tento rozdíl také spočívá ve zdroji silového působení.17
Srov. podobně tzv.
homeopatický způsob prokazování účinnosti specifických humánních homeopatických přípravků
s léčebnou indikací podle lékového práva na základě příznaků vyvolaných základní homeopatickou
látkou, z níž se přípravek skládá. Ani zde, podobně jako u klinické hypnózy, nelze pokaždé nebo vůbec
získat důkaz v duchu metodologického naturalismu; tzn. standardizovaným pokusem zjistit
„mechanismus účinku“, lépe „princip“. Srov. celkovou konstituci duševní a tělesnou každé jedinečné
lidské bytosti či podobně konstituční typy v homeopatii nebo v ájurvédě.18
17
V tomto směru se nelze divit ostražitosti, pokud jde o tvrzený duchovní původ určité nehmotné síly a o její
léčitelské využívání, například ze strany Církve římskokatolické.
18
Při vědeckém zkoumání přírodně léčitelských apod. jevů se používají vědeckou obcí obecně uznané metody
kvalitativního výzkumu, více nežli metody kvantitativního výzkumu, což je dáno povahou zkoumaného
předmětu. V české literatuře obecně ke kvalitativnímu výzkumu Hendl, J.: Kvalitativní výzkum. Základní teorie,
metody a aplikace. 4., přepr. a dopl. vyd. Praha: Portál 2016. Ze zahraniční literatury viz např. Creswell, J. W.:
Research Design. Qualitative, Quantitative, and Mixed Methods Approaches. 3rd ed. London – Singapore: Sage
Publ. 2009. Daly, K. J.: Qualitative Methods for Family Studies & Human Development. Thousand Oaks: Sage
Publ. 2007. Wertz, F. et al.: Five Ways of Doing Qualitative Analysis. Phenomenal Psychology, Grounded Theory,
Discourse Analysis, Narrative Research, and Intuitive Inquiry. New York – London: Guilford 2011.
Obecně srov. dokumenty Světové zdravotnické organizace (WHO): General Guidelines for Methodologies on
Research and Evaluation of Traditional Medicine. Geneva: 2000. Global Programe on AIDS and Traditional
Medicine Programme. Report of a WHO Consultation on Traditional Medicine and AIDS: Clinical Evaluation of
Traditional Medicinec and Natural Products. Geneva, 26 – 28 September 1990. Geneva: 1990. Guidlines for the
Assessment of Herbal Products. Geneva 1991. Report of the Working Group on Auricular Acupuncture
Nomenclature. Lyon, France, 28 – 30 November 1990. Geneva 1990.
Oproti tomu srov. námitky stoupenců světonázorového a filozofického hnutí Nového skepticismu,
založeného americkým (USA) ateistickým filozofem, sekulárním humanistou a kritikem náboženství Paulem
Kurtzem v 70. letech 20. století, u nás např. z okruhu Českého klubu skeptiků Sisyfos, z. s., (Heřt, Mornstein aj.).
„Diagnostické a léčebné metody“ (tradiční čínské medicíny) „se jen zčásti opírají o empirii, převážně však jde o
medicínu spekulativní vycházející z iracionálních, nijak nezdůvodněných duchovních principů.“; cit. dle Heřt, J.:
Alternativní medicína a léčitelství. Op. cit., s. 63. Po stránce metodologické se zřejmě jednalo o neporozumění
metodám kvalitativního výzkumu, které je ale obtížně řešitelné s ohledem na světonázorové a filozofické
osobní postoje stoupenců hnutí Nového skepticismu, popř. osobní pocity. Srov. stručně Kurtz, P.: Nový
skepticismu – světové hnutí. Část 1 – 2. Zprav. Sisyfos, 4, 1998, č. 3, 5, 1999, č. 1: „Potvrdí-li se existence
paranormálního jevu, přestává být paranormálním, nepotvrdí-li se, fenomén neexistuje“, „Mimořádné tvrzení
vyžaduje mimořádné důkazy“, (část 2), (překlad anonymní). Způsoby prokazování některých jevů (např. tělesně
léčebných příznivých účinků léčitelských) vědeckými metodami kvalitativního výzkumu nejsou v tomto
světonázorovém pohledu brány v potaz, resp. důkazy jsou považovány za smyslové klamy či fantazie, popř.
podvody. „O výnosnosti alternativně medicínských a léčitelských praxí snad netřeba mluvit, i když advokacii
nebo smlouvě v NHL se to asi nevyrovná.“ Cit. dle Mornstein, V.: A přece se netočí. Podvody, léčitelé, šarlatáni a
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
63
IVO TELEC 55–86
Uplatňování přírodního léčitelství v praxi bývá v některých svých oborech závislé na senzibilitě
léčitele, popř. i zákazníka a jeho vůle k uzdravení.19
Do jisté míry podobně bývá klinická praxe
lékařská a psychologická v některých oborech závislá na hypnabilitě pacienta. Praktikování klinické
hypnózy v lékařské nebo psychologické praxi, tedy podle zdravotnického práva ale (dnes) nebývá
zpochybňováno z hlediska poznatků lékařské vědy. Prostým poznatkem přitom je, že sílu lékařova
konvenčně podmanivého působení (sílu sugesce) na ovlivňovaného pacienta nelze biofyzikálně ani
jinak fyzikálně kvantifikovat a v podstatě ani vědecky, tj. rozumově, prokázat jinak, nežli empirií
v podobě pozorování příznaků (následků silového působení) bez zřejmého vlivu jiných činitelů, popř.
pokusem. Úspěšnost pokusů ale závisí na hypnabilitě jedinečných pacientů. U tzv. silového působení
léčitelského tomu bývá po stránce důkazní podobně. Rovněž tak tomu bývá důkazně podobně při
používání některých zdravotnických metod psychoterapeutických podle zdravotnického práva, jako je
třeba arteterapie, canisterapie nebo biblioterapie aj. Mnohé léčebné a konvenčně zdravotnické
metody jsou v souladu s „v současnosti dostupnými poznatky lékařské vědy“ či psychologie na
základě empirických důkazů účinnosti dle pozorování vyvolaných příznaků u pacienta, které jsou
zároveň poznatkově ve shodě s přihlíženou oborovou teorií; tzv. teoreticky konformní empirické
poznatky účinnosti.20
Podobně tomu bývá u léčitelského působení na zdraví lidí nebo zvířat. O
„dvojitě zaslepeném pokusu“21
zde zpravidla nelze důkazně mluvit s ohledem na kvalitativní
proměnné. Podobně srov. např. u klinické hypnózy při zdravotních službách na trhu nebo
v pastorálním lékařství.
Praktickou otázkou (i z hlediska řádného plnění závazku) ale může být, zda se vždy jedná o důkaz
objektivní a nenarušené příčinnosti (kauzality) mezi působením, resp. péči o zdraví a příznivým
příznakem na straně pacienta či zákazníka, anebo o pouhou souvztažnost (korelaci); např. v podobě
pouhé časové následnosti. Mluvíme proto někdy jen o určité míře pravděpodobné příčiny (stupni
pravděpodobnosti) příznivého příznaku u pacienta, spočívající v přírodně léčitelském působení.22
šejdířský byznys v kostce. Praha: Klika 2012, s. 14. Poznámky podobného druhu na úkor advokacie se někdy
objevují jako předsudek bez důkazů.
19
Srov. např. Bažant, V.: Oborová příručka. Poskytování služeb osobního charakteru a pro osobní hygienu.
Praha: Hospodářská komora Čes. rep. 2009, s. 2 an.
20
Při posuzování míry důkazní spolehlivosti, která se může lišit podle váhy jednotlivých důkazů, nelze
odhlédnout od celkového zdravotního (i psychosomatického) stavu pacienta, příčiny, povahy (druhu) nemoci,
druhu použité diagnostické nebo léčebné metody, jakož ani od existující dostupné oborové teorie jako
pojmového předpokladu každého vědeckého přístupu („náležité odborné úrovně“ i podle „pravidel vědy“), tj. i
lege artis medicinae podle zdravotnického práva.
21
Double-blind se vadně překládá jako „dvojitě slepý“. Nejde však o slepotu, nýbrž o zaslepení údajů o
totožnosti osob.
22
Svou roli ale může hrát subjektivismus hodnotitele důkazu, včetně možné předsudečnosti; zvláště druh jeho
životní filozofie nebo světonázor, který zastává, popř. vlastní dobrá nebo špatná zkušenost, důvěřivost apod.
Jinak k hodnocení příčinnosti (nebo jen souvztažnosti) může osobně přistupovat například ateista, agnostik,
skeptik, filozofický racionalista či materialista, a zase jinak člověk duchovněji laděný, přesvědčený o existenci i
nehmotného světa duchovního včetně projevené síly v něm působící. Srov. též nábožensky přesvědčeného či
věřícího člověka. Různí lidé mohou být zaujati odlišnými jevy. Svou roli tak může sehrát i pouhý osobní pocit,
který ovšem může hodnocení subjektivně zkreslit či apriorně vyloučit výsledek jako vědecký nebo náboženský
nesmysl, blud či pouhý smyslový klam. Proto nezbývá nežli klást bezpředsudečný důraz na dlouhodobou
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
64
IVO TELEC 55–86
Srov. též vážení pravděpodobností (balance of probabilities) více v úvahu připadajících příčin na
základě úsudku, jak je známe například z odčiňování újmy na zdraví způsobené ve zdravotnictví; tzn.
z deliktního práva soukromého. Srov. též první zdání neboli případ, kdy věc hovoří sama za sebe (res
ipsa loquitur) neboli obecný zkušenostní poznatek, aj. Přírodovědně známá kauzalita nemusí být (a
zásadně ani není) shodná s příčinností v právním smyslu, která je založena na posuzování míry
pravděpodobnosti.23
Důsledkem ale mohou být myšlenková nedorozumění mezi odborným pojetím
lékařským nebo jiným zdravotnickým a právním hodnocením, včetně odůvodnění soudního
rozsudku.24
Je to ale pochopitelné, neboť se jedná o dva na sobě nezávislé myšlenkové řády. Srov.
podobně možné odlišnosti mezi závěrem uměnovědným a výkladem a použitím autorského zákona
soudem.
2. Metody prevence, diagnostiky nebo léčby jako věci v právním smyslu a otázka lege artis
medicinae
Každá metoda působení na zdraví je hospodářskou hodnotou, přinejmenším potenciálně. O
majetkovou hodnotu půjde vždy. Vyjma případu, kdy způsob působení je spjat s osobní schopností,
zkušenost z praxe, např. dle pozorování, vyvozování a zobecňování, což jsou poznávací metody racionálně
použitelné.
23
Srov. právní pojmy „pravděpodobnost“, „malá pravděpodobnost“ „zvýšená pravděpodobnost“, „menší nebo
vyšší pravděpodobnost“, „snížení nebo zmenšení pravděpodobnosti“, „značná pravděpodobnost“, „vysoká míra
pravděpodobnosti“, „největší nebo nejvyšší pravděpodobnost“, „pravděpodobnost blížící se jistotě“, „vší
pravděpodobnost“, které jsou nastoleny podle zhodnocení pojmu pravděpodobnosti opřeného o výsledky
dokazování na základě volného hodnocení důkazů, včetně těch důkazů, které by kupř. určitá lékařská doktrína
apriorně nebrala za významné, resp. by je event. vnímala jako podřadné anebo by je dokonce vylučovala ze
svých závěrů. Srov. rozdíly mezi kvantitativním a kvalitativním výzkumem a jejich metodami i závěry, které při
právním hodnocením důkazů nemají žádný význam či význam ztrácejí ve prospěch volného hodnocení
jakýchkoli jednotlivých důkazů a jejich souhrnu, a to důkazů nejen přímých, ale i nepřímých. Právně rozhodný
tak může být kupř. souhrn nepřímých důkazů, který může vést k právnímu závěru o určité míře
pravděpodobnosti příčiny (či o převažující pravděpodobnosti) uzdravení či naopak újmy na zdraví. Z toho pak
lze odvozovat např. rozsah, resp. vydatnost dalšího právního důsledku (odměny či postihu), jehož míra tak
odpovídá míře pravděpodobnosti příčiny uzdravení nebo újmy na zdraví.
Příčinnou souvislost nutno posuzovat podle pravděpodobnosti a její míry i při posuzování stížností při
mimosoudním řešení pacientských (spotřebitelských) sporů o soukromé právo na náležitý odborný postup
podle zákona o zdravotních službách [§ 95 odst. 5 písm. b) bod 2. zák. č. 372/2011 Sb.].
Pro případ ztráty nebo neúplnosti zdravotní dokumentace (nebo podobně léčitelských záznamů o péči o
zdraví podle občanského zákoníku) lze učinit výkladový právní závěr o obrácení důkazního břemene k tíži
poskytovatele služby, neboť jednal nepečlivě, což podle zákona jde právě k jeho tíži. Nikoli k tíži stěžovatele,
resp. pacienta či zákazníka; viz § 5 odst. 1 o. z. Poskytovatel služeb ani nesmí nijak těžit ze svého protiprávního
činu (§ 6 odst. 2 o. z.) spočívajícího v zakázaném nepečlivém jednání týkajícím se zdravotnické dokumentace
(nebo podobně záznamů o péči o zdraví). Tíha v takových případech dopadá na nepečlivého poskytovatele
služby. Doznává podoby, včetně procesní, zátěže důkazním břemenem, že jinak jednal po právu, tj. s péčí
řádného odborníka.
24
Příčinnost v právním smyslu deliktního práva (ovšem i smluvních závazků) je pojmem právním. Jedná se o
právní kvalifikaci skutku se všemi zákonem předpokládanými důsledky s tím spojenými. Pokladem k právnímu
závěru ovšem slouží důkazní zhodnocení určitého skutkového děje, např. biofyzikálních nebo biochemických
pochodů v určitém lidském těle, což zpravidla bývá věcí odbornou. Srov. podobně u některých jiných právních
kvalifikací.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
65
IVO TELEC 55–86
nadáním, určitého člověka, od jehož osobnosti není oddělitelná. I zde ale můžeme metodologicky
hovořit o metodě svého druhu. O správnosti některých metod se vedou odborné spory.25
Léčitelská metoda působení na zdraví26
sama představuje nehmotnou věc v právním smyslu
občanského zákoníku (srov. § 489). K takovýmto metodám ani k metodám konvenční medicíny ale
nejsou zákonem přiznána absolutní majetková práva, tzn. práva věcná a právo dědické. Odlišný
soukromoprávní stav u nás platil v letech 1972 až 2000, ovšem netýkal se právě „metod lidového
léčitelství nebo alternativní medicíny“, které byly v roce 1991 výslovně vyjmuty z ochrany sui generis.
Jiná právní úprava se také vyskytuje v některých cizích zemích vzhledem k teritorialitě (územní
omezenosti) práv duševního vlastnictví. U nás můžeme někdy – nikoli pokaždé s ohledem na pojmové
znaky – hovořit o léčitelském know-how v podobě určitých postupů, metod nebo praktik působení na
zdraví,27
které je sice pojmově věcí v právním smyslu, avšak nejsou k ní zákonem přiznána absolutní
majetková práva, což obvykle odvisí od hospodářsko-politického rozhodnutí či mezinárodního
kontextu. Srov. též otázku vzájemnosti právní ochrany a její mezistátní význam. Takovéto metody ale
mnohdy bývají již dávno zavedené neboli tradiční, běžně dostupné a v literatuře popsané i co do
podrobností. Může ovšem jít i o metody nové, zvláště s použitím elektrotechniky, např.
biorezonanční diagnostika a léčba, anebo o metodu sice známou, ale soutěžně příznačnou právě pro
určitého přírodního léčitele ve smyslu práva proti nekalé soutěži. V naznačených případech proto
právně hovoříme jen o držbě nehmotných věcí, která je ocenitelná a převoditelná, např. tedy i
vložitelná jako nepeněžní vklad do ústavu za účelem společensky užitečné činnosti šířením osvěty,
popř. provozování obchodního, přírodně léčitelského, závodu jako vedlejší činnosti; kupř. do „ústavu
přírodního zdraví“ apod.
V naší souvislosti se v praxi obvykle nesetkáváme s utajováním léčitelského postupu, resp. metody
obchodním tajemstvím.
Některé jevy využívané přírodním léčitelstvím v širokém slova smyslu doznaly určitých právních
souvislostí s právem duševního vlastnictví. Na mysli mám například metodu léčby pomocí pyramidy
neboli léčivé působení na zdraví, popř. dobrou pohodu (well-being) prostřednictvím jemnohmotné či
nehmotné síly za pomoci tvaru pyramidy. Důkaz účinnosti má empirickou povahu zejména podle
příznivých příznaků u zákazníka bez zřejmého vlivu jiných činitelů. Srov. československý patent, již
25
Odborné důkazy proti určité psychodiagnostické metodě viz Cígler, H. – Mafková, J.: Metoda barvověslovních
asociací (takzvané Barvy života) není diagnostickým nástrojem. Testfórum, 2013, č. 2, s. 15 – 27.
26
Viz § § 1 odst. 3 písm. c) nepřijatého vládního návrhu zákona o zdravotní péči z roku 2005 (sněmovní tisk č.
1151, 2005, IV. volební období), který měl odstranit právní pochybnosti a v souladu s realitou rozumně a právně
bezpečně (a přitom ústavně souladně) výslovně uzákonit výluku z režimu zdravotní péče podle zdravotnického
práva pro činnosti léčitelského druhu.
27
Pojmové znaky know-how viz Telec, I.: Pojmové znaky duševního vlastnictví. Praha: C. H. Beck 2012, s. 80 –
87. (Původně vyšlo roku 2007.) Srov. absenci obecné známosti a snadné dostupnosti, pokud jde o přesné
složení a sestavu jednotlivých složek, s. 86. Doplňme jen, že mezi pojmové výluky z know-how patří zvláštní
osobní vlastnost neoddělitelná od osobnosti určitého člověka, např. určitá osobní schopnost léčitelská
v případě tzv. energetického léčitelství (s. 87).
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
66
IVO TELEC 55–86
zaniklý uplynutím doby ochrany, lidově zvaný „faraonův holicí strojek“, s právem přednosti ke dni 4.
listopadu 1949.28
Zastavme se nyní u současného zdravotnického práva.
Zdravotnické právo samo se zabývá metodami prevence, diagnostiky nebo léčby jen dílčím
způsobem. Používání určitých metod při zdravotních službách bývá zahrnuto pod profesní standardy
(čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, sděl. č. 96/2001 Sb. m. s.), resp. uznávané
medicínské postupy (§ 4 odst. 5 zák. o zdravotních službách č. 372/2011 Sb.); viz postup lege artis
medicinae a jeho soukromoprávní vystižení. Naznačený postup se týká všech zdravotních služeb na
trhu, tedy i nelékařských jako je například klinická psychologie.
Vedle toho ale zdravotnické právo zná výslovný postup úředního schválení klinicky nezavedených
zdravotnických metod na základě jejich úředně povoleného ověřování (§ 33 a násl. zákona o
specifických zdravotních službách č. 373/2011 Sb.). V české klinické praxi se tak může stát, že některá
z metod přírodní, resp. tradiční medicíny [či „doplňující a alternativní (nebo integrativní) medicíny“]
již byla zavedena do klinické praxe; například obsažením v profesním standardu určitého oboru a
jeho uplatňováním v praxi či faktickým používáním v některém státu EU, resp. celého EHP nebo
28
Jednalo se o patent na vynález s názvem Způsob udržování holicích nožíků a břitev ostrými, č. spisu 91304.
Vynálezce Drbal.
Dále viz československé vynálezy, spojené s autorským osvědčením, Léčivý balzám (č. 195828 s právem
přednosti k 7. 11. 1974), Přístroj pro iris diagnózu (č. 172114 s právem přednosti k 29. 11. 1974), Zařízení ke
snímání a vyhodnocování poloh anomálií na povrchu oční duhovky (č. 177500 s právem přednosti od 29. 7.
1975) a dále české užitné vzory s názvy Osobní stimulátor (č. zápisu 2057-94 s právem přednosti od 10. 3.
1994), Prostředek pro ovlivňování biopotenciálů živých organismů prostřednictvím transportního nosiče,
zejména vody (č. zápisu 4278 s právem přednosti od 28. 8. 1995), Zařízení pro usnadnění detekce osob za
překážkou (variantní řešení pod č. zápisů 17504 a 17505 s právem přednosti od 26. 3. 2007) nebo Světelná
rampa pro harmonizaci čaker (č. přihlášky 2008-19905 s právem přednosti od 30. 4. 2008).
Ze zahraniční viz poměrně známý německý říšský patent č. 69340 s právem od 14. 6. 1891 (původce Oscar
Korschelt), který se týkal Přístroje pro terapeutický účel bez jisté nebo vědomé sugesce. Návazně pak
československý vynález s autorským osvědčením a názvem Drátová anténa se sníženou indukčností, č. 224231
s právem přednosti od 14. 6. 1982. K obojímu blíže viz Žert, V.: Pomůcky v lidovém léčitelství. Op. cit., s. 159 an.
Následně viz český užitný vzor č. 9908 s právem přednosti od 20. 3. 2000 a názvem Terapeutický přístroj pro
úpravu biopotenciálu.
Jelikož metody působení na zdraví nejsou u nás přímo chránitelné zvlášť přiznanými absolutními
majetkovými právy, praxe se někdy uchyluje k oklice. Ta spočívá v přihlášení technického řešení vyjádřeného
přístrojem, použitelným například v léčitelství, k užitně vzorové ochraně, popř. k patentování.
Dlužno všeobecně dodat, že patentové, resp. užitně vzorové právo je vybudováno na průmyslověprávních
zásadách a zejména legálních pojmových znacích vynálezů, resp. i jiných technických řešení, které nemusí být
vždy shodné s dobovými vědeckými konvencemi ani se světonázorem vědeckého naturalismu jako záležitostí
ideologickou. Zda výrobky takto založené dojdou obchodního odbytu, je také věcí jinou.
Nakonec, obecně vzato, technické řešení může být obsaženo i v hloupém výrobku či může být samo o sobě
hodnoceno jako pošetilé, aniž by to ale – bez dalšího – bránilo průmyslověprávní ochraně užitným vzorem nebo
dokonce patentem. Může být jak „patent na rozum“, tak i „patent na hloupost“ či obchodní bezvýznamnost
apod. Světových příkladů je řada. Jinak řečeno ze samotného udělení průmyslověprávní výsady právně pojmově
sledující obchodní cíle, ještě nelze, bez dalšího, vyvozovat přínosnost určitého technického řešení ani jeho
obchodní význam na trhu či jakost.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
67
IVO TELEC 55–86
Švýcarska. Zatímco do české klinické praxe ale nebyla z jakéhokoli důvodu zavedena; třeba pro
nákladnost nebo odbornou náročnost či jen pro obyčejný nezájem nebo neznalost.
Z hlediska českého zdravotnického práva by se ale v takovém případě již nejednalo o klinicky
„nezavedenou“ metodu, jejíž používání by u nás podléhalo úřednímu schválení na základě ověření
podle českého zdravotnického práva. Takováto zdravotní metoda humánní medicíny by totiž již byla u
nás legálně považována za klinicky zavedenou v důsledku jejího klinického zavedení v některém
z vyjmenovaných států; viz tzv. evropsky zavedenou zdravotnickou metodu bez dalšího použitelnou
v klinické praxi i v Česku.29
Srov. tradiční evropskou medicínu, která je chápaná, zejména v Evropském
hospodářském prostoru a Švýcarsku, bez ohledu na státní hranice.30
Zdravotnická metoda tohoto
druhu by se tak po evropsku stala, alespoň nepřímo či nevýslovně, součástí profesního standardu,
který by tak přinejmenším doplnila. Evropskou cestou by tak došlo k obsahovému průniku do
dosavadních medicínských postupů, doposud obecně uznávaných převážnou částí české zdravotnické
obce. Vnitrostátní české zdravotnické právo nelze zbavit jeho evropského rozměru. Event.
neuznávání určité zdravotnické metody na českém území by proto nemělo žádný právní význam
z hlediska toho, zda se jedná o metodu evropsky klinicky zavedenou, což je odlišný skutkový stav.
Klinické zavedení metody na vymezeném evropském území ale není totéž, co konvenční uznání
metody převážnou částí české či jinak dílem omezené zdravotnické obce, resp. českého či jiného
lékařského nebo psychologického stavu. Ve většině praktických případů se ale jedná o skutkovou
shodu mezi klinickým „zavedením“ a „obecným uznáním“ metody.
Rozhodný je tak evropský stav klinické zavedenosti, jak to odpovídá sledovanému zákonodárněpolitickému
účelu pohybu osob, tedy i pacientů, a služeb v Evropském hospodářském prostoru a
Švýcarsku bez ohledu na eventuální místní názorové odlišnosti (disenty) či jiné místní oborové
zvyklosti, pokud by se snad vyskytly.
Co bylo do klinické praxe z hlediska zdravotnických metod zavedeno na vymezeném a zároveň
převážném evropském území, může pacient požadovat po každém poskytovateli zdravotních služeb,
resp. mu přikázat použít při plnění závazku péče o zdraví, kdekoli na daném území bez dalšího
klinického zavádění nebo úředního schvalování nezavedené metody; tedy i v Česku, byť by na českém
území samém nedošlo k zavedení do klinické praxe.31
Otázku odbornosti konkrétního lékaře nebo
jiného zdravotníka či možnost plnění závazku ponechme stranou.
29
Nejednalo by se proto ani o „nový způsob léčení“ podle Etického kodexu České lékařské komory (§ 2 odst.
17). Je-li něco již zavedeno do klinické praxe, není to nové.
30
Do tradiční evropské medicíny bývá obvykle řazena homeopatie (srov. též právní pojem států
s homeopatickou tradicí podle lékového práva), přírodní medicína, antroposofické lékařství, Kneippova
medicína a lázeňství, resp. lázeňské lékařství.
31
Soukromoprávní smluvní závazek péče o zdraví je, bez ohledu na formálně systematické zařazení
v občanském zákoníku, příkazní právní povahy. Odpovídá to samé povaze péče o jedinečné zdraví, jakož i
ospravedlnitelnému zájmu poskytovatele zdravotní služby, v jehož moci nemusí být pokaždé dosažení výsledku,
tj. vyléčení, odstranění bolesti apod.
Pacient (ošetřovaný) požívá závazkově právní postavení příkazce. U závazku péče o zdraví, jak je obsahově
upraven v občanském zákoníku, resp. v zákonu o zdravotních službách, jde-li věcně o tyto služby, ale nezbývá,
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
68
IVO TELEC 55–86
Zůstává nám otázka česky vnitrostátně pojaté péče řádného odborníka též podle „pravidel vědy“,
„konkrétních podmínek“ a „objektivních možností“ dle § 4 odst. 5 českého zákona o zdravotních
službách. A to za stavu, kdy odpovědné splnění povinnosti péče řádného odborníka je podle
občanského zákoníku vystiženo kogentní, donucující, právní normou bez možnosti vylučujícího nebo
omezujícího ujednání stran (§ 2645 o. z.). V tomto donucujícím duchu pak nutno chápat i „náležitou
odbornou úroveň“ zdravotních služeb jako věcně vymezenou „péči řádného odborníka“
v závazkovém režimu zdravotnického práva. Děje se tak na základě podobnosti při srovnatelném
účelu ochrany slabší strany, tj. ošetřovaného nebo pacienta, která bývá zpravidla postižena
nedostatkem odbornosti a je zároveň zranitelná v důsledku své duševní nebo tělesné slabosti.
„Pravidla vědy“ jako legální pojmový prvek „náležité odborné úrovně“ zdravotních služeb
předurčují „uznávané medicínské postupy“, které jediné v rámci postupu lege artis medicinae mají
dispozitivní právní povahu, resp. se lze od nich odůvodněně odchýlit [§ 47 odst. 3 písm. a) zák. č.
372/2012 Sb.].
Eventuální ujednání stran o odchýlení se od „pravidel vědy“ samých při poskytování zdravotní
služby podle českého práva, například jen doplňujícím použitím diagnostického nebo léčebného
postupu založeného na některé metodě nekonvenční medicíny, byť tzv. evropsky zavedené do
klinické praxe, by podle českého práva mohlo – ovšem jen prvoplánově nahlíženo – znamenat
zakázané ujednání vylučující nebo omezující péči řádného odborníka, pokud jde o plnění jednoho
pojmového znaku této péče (§ 2645 o. z.), která hodnotově sleduje kvalitu a bezpečnost zdravotních
nežli jej obsahově rozšířit na základě podobnosti s některými ustanoveními o příkazu (např. § 2432, 2433,
2438, 2443 o. z.).
Obdrží-li poskytovatel zdravotní služby od pacienta v rámci plnění závazku péče o zdraví pokyn zřejmě
nesprávný, např. pokyn k určitému zřejmě nesprávnému preventivnímu, diagnostickému nebo léčebnému
postupu, upozorní ho na to a splní takový pokyn jen tehdy, když na něm pacient trvá (§ 2433 o. z. per
analogiam). Poskytovatel zdravotní služby má ovšem právo vypovědět příkaz před obstaráním záležitosti,
kterou byl zvlášť pověřen, tzn. i příkaz ke zřejmě nesprávnému postupu, ovšem při nahrazení škody pacientovi,
např. na vynaložených cestovních nákladech, (§ 2440 odst. 2 o. z. per analogiam). Jedná se o skutkově jinou
situaci, nežli o důvody „ukončení“ péče o zdraví pacienta ze strany poskytovatele zdravotní služby, správně o
důvody vypovězení závazku péče o zdraví, podle § 48 odst. 2 až 5 zák. o zdravotních službách.
Event. námitka, že fakticky, soudě podle praxe, to nebývá pacient, kdo udílí pokyny poskytovateli zdravotních
služeb, neobstojí. Jednak proto, že tomu tak pokaždé v praxi není, např. v případě poučeného pacienta, který si
pro sebe žádá určitý postup, jednak proto, že je to vždy pacient, je-li toho schopen, kdo dává pokyn (příkaz); a
to i tehdy, poskytuje-li druhé straně volnou ruku (dává sám sebe všanc) co do volby odbornosti či postupu
apod. Zvláštní případy týkající se ochrany veřejného zdraví nebo zdravotní detence ponechávám stranou.
Rovněž tak ponechávám stranou různé výjimečné situace, které mohou v životě nastávat. Jedná se zde totiž o
juristické schéma pro soukromoprávní objasnění věci a vzájemného poměru stran po stránce závazkově typové
a formálně-systematické z hlediska občanského zákoníku. Příkladem slouží situace, kdy pacient trvá na vytržení
nemocného zubu, ačkoli zubní lékař je jiného názoru a navrhuje pacientovi méně invazivní léčbu.
Celý právní problém nastal tím, že závazek péče o zdraví podle občanského zákoníku nemá, oproti důvodové
zprávě vládního návrhu zákoníku, zvláštní ujednání o výpovědi. Zdravotnické právo je zase pojato tak, že se
zcela vymyká obecně uznanému a legislativně-politicky zavedenému soukromoprávnímu pojmosloví
závazkového práva. Kromě toho, zdravotnickému právu chybí svobodnější úprava zániku závazku výpovědí,
po níž zejména lékaři volají v případě ztráty nezbytné důvěry mezi poskytovatelem zdravotních služeb a
pacientem.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
69
IVO TELEC 55–86
služeb (srov. § 47 odst. 3 zák. č. 372/2011 Sb.). Pacientu by pak nezbylo, nežli se na vlastní náklady
obrátit na přírodního léčitele nebo duchovního, byť by jinak byl účasten veřejného zdravotního
pojištění, anebo se odjet léčit do ciziny. Takovýto právní závěr by ale nebyl platný.
Podstata věci je mimoprávní.
Obsah „pravidel vědy“, nikoli jen věd lékařských, nýbrž světové vědy jako takové,32
bývá dán
převažujícím dorozuměním světové vědecké obce.33
Aniž by ovšem bylo vědecky přípustné vznášet
mezi „pravidla vědy“ stanoviska světonázorová či ideologická. Od „pravidel vědy“ nutno odlišit
například pravidla politiky nebo náboženství. Poslední z toho může mít právní význam z hlediska
32
Srov. podobně „pravidla umění“, která jsou rovněž světová, anebo „pravidla techniky“.
33
Vyjdeme-li z konvenčně převažujícího mocenského pojetí vědy, pravidla vědy představují psané či nepsané
normy chování za účelem dosahování a hlásání nových vědeckých poznatků, které jsou obsahem vědeckého
řádu jako jednoho ze společenských řádů. Jejich porušení bývá vědecky postihováno odsudkem vědeckou obcí
až vyobcováním z ní. Jedná se o pravidla přijatá a silou přesvědčivosti trvale udržovaná ve vědeckém povědomí
podstatné většinové části světové vědecké obce na základě dorozumění. Zásadně jsou platná pro všechny vědní
obory bez rozdílu, a to s výhradou změny okolností. Povahově vzato se jedná o vědecké konvence relativní
povahy obsahující vědecké zákazy, příkazy nebo dovolení uplatňované při vědecké tvorbě jako jednom z druhů
tvorby. Pravidla vědy bývají uplatňována zejména v teoretickém nebo empirickém výzkumu, badatelském nebo
užitém. Taxativně řečeno, jedná se o:
a) zákaz tematizovat jiné než vědecké problémy, např. politické nebo náboženské či světonázorové,
b) příkaz používat vědecké pojmosloví,
c) příkaz ověřovat jen vědecky přijatelné, tj. vědeckými důkazy ověřitelné, domněnky,
d) příkaz používat vědecké poznávací metody, např. pozorování nebo pokus aj.,
e) zákaz používat jiné než vědecké důkazy; srov. odborné zkoušky složení látek,
f) příkaz vyjadřovat vědecké výsledky vědeckými díly; tzn. ve vědecké podobě např. vědeckého článku
apod., aniž by to vylučovalo vedlejší vyjádření vědeckého výsledku v podobě vědecky popularizační,
popř. jiné.
Dodržení postupu podle pravidel vědy mívá význam např. při hodnocení vědecké práce a jejích výsledků;
např. dizertací, habilitací apod.; tzn. včetně kvalifikací.
Pravidla vědy sama patří mezi vědecky zkoumaný předmět vědosloví, přičemž ve světě existují různá
současná i dějinná vědoslovná pojetí, školy apod., což někdy souvisí též s filozofií vědy, resp. tím, co je za vědu
bráno i s přihlédnutím k hraničním nebo netypickým jevům.
K pravidlům vědy se druží též pravidla vědecké morálky, resp. etika výzkumu (deontologický řád), jakož i
zásady vědecké obce čili pravidla chování jejích příslušníků jako je přihlížení ke zvyklostem vědního oboru,
zveřejňování vědeckých poznatků, popularizace vědeckých poznatků, předávání vědeckých znalostí, včetně
snahy o zformování vědecké školy, zavádění vědeckých poznatků do hospodářství nebo jiné praxe anebo
zachovávání vědeckých obřadů a obřadních úkonů či přiznávání vědeckých poct.
Vedle těchto mimoprávních pravidel platí samozřejmě i normy právní, které mohou být částečně shodné,
zejména v oblasti dotýkající se poctivosti nebo dobrých mravů, zvláště dobrých mravů hospodářské soutěže;
srov. např. občanský zákoník.
In margine, zřejmé je, že postup podle „pravidel vědy“ při poskytování zdravotních služeb na trhu, jak
přikazuje české zdravotnické právo (oproti péči řádného odborníka při plnění závazku péče o zdraví podle
občanského zákoníku a navzdory vládnímu návrhu zákona o zdravotních službách), je pro danou odbornou
činnost na trhu do jisté míry věcně nepřípadný, resp. částečně nepoužitelný; viz např. nové vědecké poznatky
nebo vědecká díla. Nejedná se totiž o výzkumné služby.
Krom toho vědecká, zejména biomedicínská, racionalizace choroby a její příčiny nemusí pokaždé vystihnout
celkový obraz zdraví a nemoci u každé jedinečné lidské bytosti. Obecně srov. např. Stachová, J. – Nosek, J.
(eds.): Intuice ve vědě a filozofii. Sbor. Praha: Filoz. ústav Akad. věd Čes. rep. 1993.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
70
IVO TELEC 55–86
pastorální medicíny. Kupříkladu svátost pomazání nemocných, s níž se můžeme u nás setkávat u
velkých křesťanských církví, se neřídí „pravidly vědy“, nýbrž náboženství. Hraničním pojmem pak
může být klinická pastorační péče.
Ačkoli jsou „pravidla vědy“ zásadně jednotná pro „celou“ vědu, nelze říci, že by způsoby
vědeckého dokazování byly pokaždé stejné pro všechny obory či dílčí oblasti. Srov. též rozdílné
způsoby prokazování účinnosti nebo bezpečnosti podle lékového práva. Například existují různé
druhy empirických důkazů, nikoli jen pokusy. Zjednodušeně řečeno, lékařství je vždy evidence-based
medicine. Liší se jen způsoby prokazování a mírou spolehlivosti či hodnověrnosti důkazů; tzn. od
opinion-based medicine až po různé zaslepené pokusy či zkoušky.
Odpověď na naše dílčí otázky spočívá v nepředsudečném a do jisté míry zjednodušujícím
praktickém právním přístupu k pojmu „věda“, a to i bez ohledu na vědecký světový názor, možnou
společenskou autoritu jeho stoupenců či intelektuální bouře ve světové filozofii vědy. Tyto otázky ale
již překračují naše téma, byť s ním souvisí.
Otázkou také zůstává, nakolik by bylo jakékoli omezení privátní autonomie slučitelné s ústavně
zaručenou svobodou, a to kupříkladu za stavu, kdy „jiný“, tj. mimovědecký, metodický postup by
nutně nemusel pokaždé znamenat snížení odborné kvality nebo bezpečnosti zdravotní služby. Zvláště
tehdy, pokud by byl opřen o zkušenost na základě dlouhodobého používání třeba jinde ve světě,
resp. o dobrou tradici. „Jiný“ metodický postup totiž nutně neznamená odborně „horší“ způsob péče
o zdraví.34
Naopak, může jít podle okolností o lékařský nebo psychologický přístup ke zdraví pacienta
příznivější nebo šetrnější například (nikoli výlučně) v době těhotenství nebo kojení či při alergii apod.
Srov. např. lékařský postup léčby pomocí specifických humánních homeopatických přípravků
s léčebnou indikací podle českého lékového práva. Navíc prodávaných na českém trhu v určitých
případech jen na lékařský předpis. A to vše za stavu sporů o míru spolehlivosti prokazování jejich
účinnosti, kdy část lékařské obce vnímá tzv. homeopatický způsob prokazování, uznaný lékovým
právem, za důkaz za méně spolehlivý, nežli jsou důkazy u alopatických léčiv, bez ohledu na možné
dobré výsledky klinické praxe. Současně přitom všem musíme právně vyjít z předpokládaného stavu
shody s odbornou péčí podle spotřebitelského práva.35
34
Srov. však upozornění vědecké rady, poradní pracovní komise předsednictva a prezidenta, České lékařské
komory na „rizika nevědeckých léčitelských postupů (dříve nesprávně označovaných jako alternativní léčba)
v onkologii“ ze dne 2. února 2012; zde: http://www.lkcr.cz/stanoviska-vr-clk-417.html, [cit. 13. 1. 2016]. Tiskem
Tempus medicorum, op. cit. Hlavní nebezpečí spočívá v možném promeškání vhodné chvíle k zahájení podle
okolností účinné standardní protinádorové léčby.
Z kvalifikačních prací obecně srov. Froydová, M.: Vztah zdravotníků k alternativní medicíně. Plzeň:
Západočes. univ. 2014. Kotyková, M.: Postoje jedinců k otázkám alternativní medicíny. Pardubice: Univ.
Pardubice 2010. Panušová, L.: Homeopatie, akupunktura a akupresura v těhotenství, za porodu, v šestinedělí
v intervencích porodní asistentky. České Budějovice: Jihočes. univ. 2013. (Přístupno v elektronických databázích
kvalifikačních prací.)
35
Spotřebitelské právo stanoví účelové (a spotřebitelsky všeobecné) vymezení „odborné péče“ jako „úrovně
zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která
odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti“ [§ 2 odst. 1
písm. o) zák. č. 634/1992 Sb., ochraně spotřebitele].
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
71
IVO TELEC 55–86
Druhou otázkou je, nakolik by uváděné české, tzn. místní, omezení privátní autonomie
vědotechnicky zúženými „pravidly vědy“ bylo slučitelné s právem chráněnými evropskými
hodnotami za stavu, kdy by se jednalo o metodu sice mimovědeckou v konvenčním smyslu těchto
pravidel, avšak v klinické praxi na jiném území EHP nebo Švýcarska zavedenou i bez ohledu na tato
zúžená česká pravidla.
V případě právních pochyb nutno vyjít z evropské Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, (sděl.
č. 96/2001 Sb. m. s.), podle níž platí, že „Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům
společnosti nebo vědy.“ (čl. 2). Salus aegroti, suprema lex. Pacient není podřazen zájmům vědy ani
stoupenců vědeckého světového názoru či podnikatelů ve zdravotních službách na trhu.
Zda by se přesto všechno jednalo o zdravotní službu hrazenou z veřejného zdravotního pojištění
podle českého práva, anebo nikoli, je věcí jinou.
Z české klinické praxe z poloviny 90. let minulého století, tedy před vstupem do Evropského
hospodářského prostoru, je znám případ diagnostické a léčebné metody clusterové medicíny.36
Situace se promítla i do spolkového práva v souvislosti s vyloučením Homeopatické společnosti
z České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně v roce 1996.37
Následně, roku 2001, došlo ke
36
Zatímco litoměřické okresní sdružení lékařů České lékařské komory se vyslovilo ve prospěch této metody,
vědecká rada (poradní pracovní komise představenstva a prezidenta komory) zase naopak; tj. namítla rozpor se
stavovským Etickým kodexem lékaře. Situace následně vedla až k vyloučení Homeopatické společnosti z České
lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, po změně stanov, roku 1996. Sekce clusterové medicíny totiž
byla dříve součástí této Homeopatické společnosti. Podnět k lékařsko-stavovskému zásahu proti clusterové
medicíně vzešel od státu, jmenovitě od předsedy Akademie věd České republiky (Zahradníka) z roku 1994. Věc
měla i personální dopad na Ministerstvu zdravotnictví (případ Svobodův); viz Hnízdil, J.: Clusterová medicína. In:
Heřt, J. et al.: Homeopatie, clusterová medicína, anthroposofická medicína. Medicína pro třetí tisíciletí? Praha:
NLN 1997, s. 323 – 325.
Na okraj, „vědecká rada“ není orgánem České lékařské komory jakožto veřejnoprávní korporace, jejíž status
stanoví zákon. Jedná se pouze o poradní pracovní komisi představenstva komory a prezidenta komory. Otázka
zní, k čemu má mít profesní komora „vědeckou“ poradní pracovní komisi, jestliže stavovská komora sdružuje
lékaře, tj. odborníky z praxe, nikoli vědce (leda při náhodné personální shodě obojího). Stavovská komora není
veřejnou výzkumnou institucí ani ničím podobným. „Vědecká“ rada také podává orgánům komory „odborné“
posudky. Pojem a význam „vědeckých rad“ (научных советов) byl v 50. letech minulého století politicky
zanesen do československého práva a akademického či vědeckého, resp. odborného prostředí podle
sovětského vzoru ideologicky založeného na „vědeckém světovém názoru“, který se u některých lidí vžil.
Uplatňuje se proto dodnes, a to dílem i v profesním (lékařském) právu, kde ale má jít o odbornost v určitých
oborech, resp. praktických povoláních na trhu. Nikoli o „vědeckost“ či o „vědu“ jakožto tvorbu svého druhu
spjatou s osobní schopností vědecké tvořivosti a přínosem nových vědeckých poznatků. Těžko si představit
účelnost kupř. „vědecké rady“ České advokátní komory, ačkoli existuje právní věda. Česká lékařská komora je
v tomto smyslu u nás raritní. Všechny ostatní české veřejnoprávní profesní komory totiž sledují odbornost,
vedle profesní etiky, nikoli vědeckost.
37
Viz případ Běleš a spol. v. Česká republika před Evropským soudem pro lidská práva, č. stížnosti 47273/99.
Soud dal roku 2002 stěžovatelům za pravdu z důvodu nespravedlivosti řízení před obecnými soudy a také
pokud jde o porušení přístupu stěžovatelů k Ústavnímu soudu. Dále soud rozhodl, že jeho konstatování
porušení práv již poskytuje samo o sobě dostatečně spravedlivé zadostiučinění za morální újmu, kterou
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
72
IVO TELEC 55–86
zrušení sekce elektroakupunktury, patřící pod akupunkturistickou odbornou společnost České
lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, pro údajnou „nevědeckost“. Pro odpor části lékařů
v rámci jmenované společnosti ale došlo k faktickému zrušení až později a po urgenci.38
Metodicky se
jednalo o elektroakupunkturu podle Volla, německého lékaře.
V současnosti si připomeňme otázku (i evropsky zavedených) metod tradiční čínské medicíny nebo
indické ájurvédy běžně praktikované některými poskytovateli zdravotních služeb v Česku, a to i
v rámci globalizace a odpovědně otevřené a svobodné společnosti; srov. např. léčebnou metodu
čínské masáže tuina nebo metodu energetického cvičení qigong (čchikung) ve věcné a zdravotněprávní
vazbě na „pravidla vědy“; tj. bez ohledu na „pouhá“ pravidla „svého oboru“ podle § 2643 odst.
1 o. z.; tj. vlastní pravidla oboru tradiční čínské či jiné východní anebo západní medicíny.39
Srov. také
akupunkturní body těla, které se od okolní kůže odlišují měřitelným odporem před stimulací a po ní.
Srov. například metodickou alternativu léčby špatného spaní určitého méně vážného původu: buď
aromaterapií40
za účelem klidného spánku, anebo alopatickými léky na nespavost s možnými
vedlejšími zápornými účinky na zdraví, popř. umné doplnění jednoho druhým či tradičním přírodním
léčivým přípravkem anebo úměrné scelení.
stěžovatelé utrpěli postupem českých soudů, jakož i českého Ústavního soudu. Český stát byl také povinen
nahradit stěžovatelům náklady řízení před mezinárodním soudem. Jednalo se ale jen o procesní souvislosti věci,
nikoli o podstatu soukromoprávního sporu o vyloučení člena z civilní korporace, která zůstala nerozhodnuta.
Homeopatie sama se před soud nedostala.
38
Viz stručný zápis ze schůze předsednictva České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně ze dne 24. 4.
2002, zde: http://www.cls.cz/zapisy-ze-schuzi/strucny-zapis-ze-schuze-predsednictva-cls-jep-konane-dne-24-4-
2002-92, [cit. 30. 3. 2016].
39
„Pravidlům vědy“ ve smyslu péče řádného odborníka podle zdravotnického práva bude nutno věnovat právní
pozornost i v budoucnu. Předesílám jen, že předběžná otázka spočívá v tom, co vše lze za vědu považovat. Zní-li
odpověď tak, že vše, co má svou teorii pojmově spjatou s jasností a srozumitelností, vnitřní soudržností a
racionální ověřitelností předpovědí (např. příznivého působení na zdraví) alespoň pozorováním příznaků
(následků) u léčeného člověka či zvířete, pak kupř. tradiční evropská nebo japonská medicína, obecně vzato, má
vědecký základ ve vědecké teorii; tudíž se řídí pravidly, jež mají povahu vědeckou.
S „pravidly vědy“ věcně souvisí i pojem výzkumu, resp. vědeckého výzkumu, který má vědecký ráz. Tradiční
východní lékařství jsou přitom předmětem světového výzkumu používajícího vědecké metody.
40
Ze stanoviska České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně, z. s., z roku 2015 (uveř. bez data),
vypracovaného pracovní skupinou „nevědecké léčebné a diagnostické metody“ při předsednictvu tohoto
spolku, vyplývá emoční výron, totiž, že aromaterapie, navzdory svému úřednímu zařazení do veřejnoprávní
Národní soustavy povolání podle zákona o zaměstnanosti, patří mezi mnoho „léčebných“ a „vyšetřovacích“
metod (v originále psáno v uvozovkách), které jsou provozovány šarlatány bez lékařského vzdělání; zde:
http://www.cls.cz/stanovisko-k-alternativni-medicine, [cit. 29. 12. 2015]. Mohlo by se tak právně jednat až o
skutek znevážení tržní konkurence prostřednictvím k tomu využitého sdružení podnikatelů na základě osobních
pocitů některých lékařů. Srov. též Adamec, Č.: Šarlatáni včera a dnes. Praha: Výzk. ústav zdravot. osvěty 1956.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
73
IVO TELEC 55–86
III. DOBRÁ ZKUŠENOST NA ZÁKLADĚ DLOUHODOBÉHO POUŽÍVÁNÍ (TRADICE)
1. Empirie dle pozorování
Nahlíženo racionálně metodicky, přírodní léčitelství bývá mnohdy založeno na zkušenostní
poznávací metodě spočívající v dlouhodobém pozorování určitých dějů a jejich příznivé účinnosti
(vlivu) na zdraví, a to i po tisíciletí a celosvětově. Hovoříme také o dobře zavedených praktikách. Na
mysli mám zejména prostou zkušenost. Ta mnohdy souvisí s tím, čemu říkáme selský rozum („zdravý
rozum“) ve smyslu common sense.
Empirickou metodou (srov. opinion-based medicine) lze dospět k obecné zkušenosti lidstva,
popř. určitého společenství s tím, že určitý děj, a to přinejmenším nikoli zdraví škodlivý, tj. bezpečný,
se v lidském tělesném ústrojí nebo v lidské duši za určitých podmínek odehrává; tedy i děj zachování
nebo zlepšení zdravotního stavu, včetně uzdravení, popř. jen dobrého pocitu pohody (well-being).
Aniž bychom ale pokaždé rozumově poznali či dostatečně rozpoznali „mechanismus účinku“
z hlediska vědecké objektivity a racionality.
Svou roli přitom někdy sehrává i logické použití podobnosti, resp. i vyvození či význam symbolů v
životě.41
Účinnost je tak zřejmá na základě dlouhodobého, někdy i tisíciletého, mnohočetného
používání a nahromaděné dobré zkušenosti. Z hlediska důkazního zde hovoříme o empirickém
důkazu v podobě důkazu obecnou zkušeností, dosaženého dlouhodobým pozorováním účinnosti
určitého, například přírodního, prostředku nebo postupu včetně předávání těchto poznatků
z pokolení na pokolení apod.42
Tím dochází, resp. již došlo k postupnému vybudování určité tradice a
k jejímu obecnému uznávání jako hodnoty včetně hodnoty potenciálně hospodářsky významné.
Sám pojem „tradice“ patří mezi právní a politické pojmy týkající se nejen přírodního léčitelství,
ale i řady jiných lidských činností či výrobků.43
Připomeňme si například proutkaření (vyhledávání
41
Své symboly, obřady a rituály má i konvenční lékařství; srov. „bílý plášť“, čestný titul „rytíř (nebo „rytířka“,
nikoli dáma) českého lékařského stavu“ a jeho udělování Českou lékařskou komorou pasováním, dále
akademickou titulaturu spojenou s akademickými obřady, vědecké rady podle sovětského vzoru, vyvěšování
diplomů na zdech ordinací, vzdávání poct aj. Uvedená profesní komora má také svého „prezidenta“, ačkoli
kupř. Česká advokátní komora či Komora patentových zástupců České republiky mají „jen“ předsedu.
42
Otázkou ale může být, nakolik se skutečně jedná o léčebnou účinnost určitého prostředku či látky anebo o
vliv (či též o vliv) jiných činitelů včetně jiných činitelů uzdravujících. Na této problematice by pravděpodobně
mohla být založena vědecky přijatelná hypotéza. Věc ale bývá složitější; srov. např. lékařské náhledy
psychosomatické. Faktem je, že některým vědecky přijatelným (testovatelným) domněnkám nebývá z různých
důvodů, např. ideologických, věnována vědecká pozornost, ač by věnována býti měla a mohla.
43
Kromě tradičních rostlinných léčivých přípravků s léčebnou indikací podle práva lékového můžeme poukázat
na význam tradice v právech duševního vlastnictví, a to nejen u tradičního vědění, ale kupříkladu u zaručených
tradičních specialit podle práva EU, pokud jde o potraviny takto úředně označované, anebo u tradičních výrazů
pro výrobky z vinné révy. Dále viz význam tradičních zeměpisných i nezeměpisných označení z hlediska práva
označení původu. Celkově zde hovoříme o oboru práva na označení zeměpisného a tradičního původu. K tomu
srov. např. Černý, M.: Tradice a její význam v právu duševního vlastnictví. Acta iuridica olomucensia, 2014,
Suppl. 2 (Právo duševního vlastnictví v současnosti).
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
74
IVO TELEC 55–86
vodních pramenů apod. pomocí tradičních nástrojů a tradičním postupem) neboli detekci anomálií
zemské kůry.44
Bojovat s tradicí, pakliže neškodí a je-li vedena upřímnou snahou o dosažení výsledku,
se jeví jako liché. Ve skutečnosti mnohdy ale nejde jen o tradici (o pouhý vnější projev), nýbrž často i
o světonázor, resp. vnitřní přesvědčení či víru v obecném smyslu (zaujetí). Proto se při různých
názorových střetech, například mezi stoupenci tradičního lékařství a konvenční medicíny, mnohdy
jedná o boj světonázorový, do něhož stát ovšem nesmí zasahovat.
K empiricky prokázané léčebné účinnosti určitého prostředku nebo postupu se druží důkaz
bezpečnosti z hlediska eventuálního způsobení újmy na zdraví; srov. jedovaté látky apod.
Tak je tomu podle veřejného lékového práva, používaného i mimo zdravotnictví, u tradičních
rostlinných léčivých přípravků, například u heřmánkového čaje v sáčcích nebo třezalkové natě či
sirupu ochranné známky „Thymomel“ obsahujícího různé rostlinné výtažky anebo u doplňků stravy,
které mají výživový význam funkčních potravin třeba na podporu růstu a kvality vlasů podle
veřejného potravinového práva. S obojím se můžeme běžně setkávat právě v přírodním léčitelství.
K tomu se druží i kosmetické přípravky podle veřejného kosmetického práva, například pro
udržování pokožky v dobrém stavu, což se týká i zachování či udržování zdravotního stavu člověka v
závazkovém smyslu občanského zákoníku; viz závazek péče o zdraví podle § 2636 a násl.; srov. např.
přírodní kosmetiku, vedle doplňků stravy a tradičních rostlinných léčivých přípravků, poměrně známé
značky a ochranné známky Weleda s německou výrobní tradicí od roku 1921 a vazbou na ekologické
zemědělství,45
aj.
V některých případech samozřejmě nelze vyloučit ani vědecké důkazy účinnosti určitých
tradičních léčivých přípravků dosažené standardními pracovními postupy používanými při jejich
klinickém hodnocení v rámci konvenčních medicínských praktik a podle dorozuměného současného
přírodovědného vzorce lékařství založeného na určitých důkazech (evidence-based medicine);46
tzn. v
Samozřejmé ovšem je, že hodnota tradice může být dobrá nebo špatná. I hloupost může být tradiční. To se
ale týká čehokoli, kupříkladu i vynález (tedy novost aj.) může být hloupý, bez prospěchu, a přitom
patentovatelný i třeba obchodovatelný a licenčně využitelný.
44
Za zmínku stojí v odborné literatuře popsaný civilní spor (Městský soud v Brně, sp. zn. 54 C 312/93) týkající se
výsledku proutkařského hledání výskytu spodní vody; viz David, L.: Žaloba proti proutkaři. Právní praxe, 42,
1994, č. 8, s. 490 – 492. Žalobce neúspěšně požadoval po senzibilovi náhradu škody za nezjištění místa spodní
vody. Soud věc právně kvalifikoval tak, že se mezi stranami nejednalo o smlouvu o dílo, nýbrž o smlouvu povahy
odvážné, kdy žalovaný proutkař neodpovídá za dosažení výsledku. Podle soudu bylo rizikem žalobce, že dal
před odborným průzkumem (nutno ale říci, že podstatně dražším) přednost empirickému postupu s nejistým
výsledkem. Soud nicméně vzal proutkařovo plnění za možné.
V současnosti srov. závazek péče o zdraví podle občanského zákoníku z roku 2012, který je vystavěn na
„snaze“ o dosažení výsledku (zlepšení nebo zachování zdravotního stavu ošetřovaného), (§ 2637 o. z.).
Poskytovatel péče tak odpovídá příkazci za řádnou a včasnou snahu o dosažení výsledku, nikoli však za toto
dosažení samo (za výsledek). Jedná se proto o smlouvu příkazního typu, nikoli o smlouvu o dílo, a to bez ohledu
na formálně systematické zařazení závazku péče o zdraví za závazek díla, která může být na první pohled
zavádějící. Nejde ani o odvážnou smlouvu spjatou s „nejistou událostí“ (jako je např. krádež vozidla v budoucnu
nebo výhra v losování). Předmětem plnění je totiž vyvinutá snaha (činnost), což není žádná „nejistá událost“.
45
Základem je antroposofický obraz světa v duchu Rudolfa Steinera.
46
Viz právní projev tohoto postoje ve vyhl. č. 226/2008 Sb., o správné klinické praxi a bližších podmínkách
klinického hodnocení léčivých přípravků.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
75
IVO TELEC 55–86
konvenčním smyslu racionálně standardizovaných vědeckých důkazů.47
Takovýto vzorec v posledních
letech převážil v konvenčním lékařství západního střihu tak, že dosáhl uznání příslušnou vědeckou
obcí. Dříve tomu tak ale nebývalo.48
Nelze vyloučit, že v budoucnu tomu opět bude jinak. Myšlenkové
vzorce (paradigmata) jsou totiž proměnné a odvislé od řady činitelů, včetně jevů politických a tržních.
Zdůraznit ale musíme následující: není-li z jakéhokoli důvodu, např. pro nákladnost konvenčně
vědecky prokázána účinnost určité látky nebo praktiky, neznamená to nutně, že nejsou účinné.
Konvenčně vědecky neprokázaná účinnost není totéž, co neúčinnost. Zvláště tehdy, je-li zřejmá „na
vlastní oči“ bez zřejmého vlivu jiných činitelů. Smířit se musíme s tím, že některé jevy, zejména
nehmotné či jemnohmotné povahy, nejsou za současného stavu vědeckého poznání (a možná ani
v budoucnu) konvenčně vědecky prokazatelné. Přírodovědným závěrem je pouze to, že jistým
způsobem, určitými přírodovědnými důkazy, nebyl mechanismus účinku zjištěn. Nic více, nic méně.49
K tomu srov. Jedličková, A.: Podvod v klinickém hodnocení léčiv z pohledu etiky a práva. Praha: Univ. Karlova
2015.
47
Srov. randomizované klinické studie, kdy výběr zkoumaných vzorků je založen na náhodě, a tudíž každý
pacient (člověk v určité populaci) má na počátku stejnou pravděpodobnost výběru. Dále srov. metodu dvojitě
zaslepeného pokusu, popř. jednoduchého nebo trojitě zaslepeného pokusu.
48
Autor si pamatuje pulsní diagnostiku (měření tepu vřetenní tepny na zápěstí) běžně prvotně používanou
lékařem v jeho dětství. Dnes se s ní ale v české praxi setkáváme spíše u léčitelů, nežli u lékařů (u nich
výjimečně). Tradiční tisíciletá východní lékařská pulsní diagnostika zahrnuje mnoho druhů tepů vřetenní tepny,
které navádějí k rozpoznání chorob těla. Jedná se o celou lékařskou nauku, ovšem zásadně mimo české školské
lékařské vzdělávání. Srov. též obraz zdravotního stavu každého člověka projevující se jeho konstitucí (též srov.
konstituční typy v homeopatii nebo druhy dóši, osobní konstituce v ájurvédě).
49
Např. i samo lékové právo (zák. č. 378/2007 Sb.) zná několik různých způsobů prokazování léčebných účinků
a různých způsobů prokazování bezpečnosti, a to:
a) tradicí na základě bibliografického nebo vědeckého doložení používání přípravku k léčbě po dobu
alespoň 30 let, z toho nejméně 15 let v EU (tj. bibliografický nebo vědecký důkaz tradice), jakož i
bibliografickým přehledem údajů o bezpečnosti společně s podrobnými souhrny (tj. bibliografický důkaz
bezpečnosti); viz tradiční rostlinné léčivé přípravy s léčebnými indikacemi [§ 30 odst. 3 písm. e)],
b) bezpečností základních homeopatických látek vědeckými daty prokazujícími bezpečnost na základě
publikované vědecké literatury, anebo podpůrně důkazem výsledků farmakologických a toxikologických
zkoušek; dále důkaz odkazem na publikace uznávané v členských státech EU s tradiční homeopatickou
praxí anebo výsledky výzkumu, který je označován za homeopatický způsob dokazování a je založen na
podání látky člověku za účelem zjištění příznaků vyvolaných touto látkou; viz specifické humánní
homeopatické přípravky s léčebnou indikací (§ 28a odst. 3),
c) odborným důkazem na základě výsledků farmaceutických a předklinických zkoušek (tj. zkoušky
toxikologické a farmakologické) a dále dle výsledků klinických hodnocení podle stanovených postupů; viz
alopatické léčivé přípravky s léčebnými indikacemi [§ 26 odst. 5 písm. j)],
d) bez důkazu léčebné účinnosti; viz tzv. prosté humánní homeopatické přípravky bez uváděných
(schválených) léčebných indikací (§ 28).
Ačkoli veřejné lékové právo má své vlastní zásady či postupy nezávislé na soukromém právu zdravotnickém,
nelze mezi oběma obory práva vést z hlediska aplikační praxe při zdravotních službách protichůdné dělítko,
protože věcná souvislost je nejen účelná, ale v praxi i zřejmá. Jinak řečeno, co je – a maiori ad minus –
dostatečné pro veřejné lékové právo (silnější pojem), je dostatečné i pro soukromé zdravotnické právo (slabší
pojem) s ohledem na společně sledovaný účel v zájmu zdraví a bezpečí pacientů na trhu služeb.
V opačném případě by musel platit zákaz používání části úředního Evropského lékopisu a Českého lékopisu,
vydaného Ministerstvem zdravotnictví, poskytovateli zdravotních služeb na trhu. Takovýto zákaz nejenže
neplatí, ale byl by i zcela absurdní (bez ohledu na některé světonázory).
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
76
IVO TELEC 55–86
Podstatnou roli zde sehrál i činitel mimozdravotní, nelékařský. Totiž hrazení zdravotních služeb
z fondů zdravotního pojištění. V zájmu zdravotních pojišťoven je chovat se hospodárně, a tudíž
nehradit z těchto fondů cokoli, popř. ani komukoli. Zde také můžeme hledat hospodářské kořeny
lékařství založeného na konvenčně vědeckých důkazech. Stačí si poukázat například na český zákon o
veřejném zdravotním pojištění (zák. č. 48/1997 Sb.), který hrazení zdravotních služeb z veřejného
zdravotního pojištění váže, krom jiného, na existenci důkazů účinnosti poskytnutých zdravotních
služeb vzhledem k jejich účelu [§ 13 odst. 1 písm. e)]. Ve finanční a právní praxi to ovšem bývá zúženě
(a pro pojištěnce nepříznivě) vykládáno jen jako konvenčně přírodovědně-lékařské důkazy účinnosti.
Nikoli důkazy empirické dle dlouhodobé dobré zkušenosti s účinností a bezpečností (dobré
zavedenosti) či jakékoli důkazy jiné.50
Oproti tomu srov. různé způsoby dokazování podle českého
lékového práva, jakož i část zahraniční pojistné praxe. Procesně právní hodnocení důkazů, například
v řízení před soudem nebo správním úřadem, je ovládáno volným hodnocením důkazů bez ohledu na
mimoprávní lékařské doktríny a jejich proměny.
2. Přírodní léčitelství jako umění svého druhu
Faktem je, že někteří přírodní léčitelé v praxi využívají své zvláštní (alespoň tvrzené) osobní
schopnosti spjaté s nadáním, například s nadáním mimosmyslového vnímání nebo vycítěním neduhů
svých zákazníků; srov. podobně v některých případech kartářek z oboru živnostenského práva.
V těchto intrasubjektivních věcech citu se jedná o vzájemný vztah důvěry, který pramení i ze
svobody světonázorového přesvědčení nebo se týká víry či vzbuzené kladné emoce nasměrované k
uzdravení. Otázky mimosmyslového vnímání již povahově nelze podrobit vědeckému (racionálnímu)
dokazování, anebo jen zcela omezeně z hlediska vnějších projevů;51
srov. například některé běžně
pozorovatelné, nikoli snad náhodné, projevy (zřejmě) mimosmyslového vnímání zvířat, kupříkladu
psů, a nahromaděnou lidskou zkušenost s nimi. Rovněž tak to může platit v případě péče o ducha,
Na okraj, české lékové právo hovoří o „odborníkovi na homeopatii“, vedle pojmu lékaře. I v dlouhodobě
zavedené české praxi (po roce 1989) bývá homeopat buď lékařem, anebo jiným odborníkem ve smyslu
živnostenského zákona (tj. nelékařským praktikem, resp. nelékařským odborníkem na homeopatii v rámci volné
ohlašovací živnosti), který je ale ve své činnosti omezen tím, že nemůže předepsat ty humánní homeopatické
přípravky, které jsou „vydávány“ (v praxi rozuměno prodávány) jen na lékařský předpis.
50
Pravdou je, že platí i další legální předpoklad hrazení zdravotních služeb z veřejného zdravotního pojištění,
totiž jejich soulad se „současnými dostupnými poznatky lékařské vědy“ [§ 13 odst. 1 písm. b) zák. č. 48/1997
Sb.], což odkazuje na dřívější legální soukromoprávní pojmový znak postupu lege artis medicinae podle
zrušeného zdravotnického práva. Soulad s těmito poznatky lékařské vědy lze ale vyložit pro veřejnoprávní
pojištěnce, o jejichž slabší postavení se zde jedná, příznivěji nežli je dnešní praxe, a to tak, aby žádná skupina
léčivých přípravků na úředním lékopisu nebyla pro pojištěnce znevýhodněna (vyloučena). Srov. opinion-based
medicine, resp. tradiční lékařství, evropské i jiné, apod. a odlišnou finanční praxi v některých srovnatelných
státech. „Poznatek lékařské vědy“ neboli vědecký poznatek musí být dosažen vědeckou metodou, včetně nejen
pokusu, ale i například pozorování, a to zejména podle povahy či druhu zkoumaného jevu. Srov. například
klinickou psychologii v rámci zdravotních služeb na trhu anebo lékařskou odbornost psychosomatika.
51
Tím ale není vyloučeno, že i v právní praxi napadnou určité případy tohoto druhu, které vyžadují i právní
řešení; srov. např. autorův kasuisticky laděný článek Autorská díla z onoho světa. Právní rozhledy, 3, 1995, č. 7,
s. 274 – 276.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
77
IVO TELEC 55–86
nikoli snad jen o duši a tělo. Přírodovědně nelze pojímat to, co samo o sobě není (povahově nemůže
být) přírodovědně vědecky uchopitelné;52
srov. například duchovní péči, ať již v podobě
náboženských úkonů anebo jinak. Sám pojem vnitřního náboženského prožití ducha se vymyká
vědeckému odhalení čili vědecko-rozumové objektivitě. Proto může podléhat v podstatě jen popisu
vnějšího projevu, dojde-li vůbec k vnějšímu projevu.
Podobně se to má například s duchovním prožitím lásky, jež se již povahově a pojmově míjí
s racionalismem a vědeckou objektivitou. Pakliže i v těchto souvislostech hovoříme o „energii“ (síle či
proudech lásky), nutno ji chápat v nefyzikálním, neměřitelném ani jinak nekvantifikovatelném,
pojmovém významu, jehož základem je nepřenosné vnitřní prožití („energie prožití“ či vnitřní
duchovní síla), jež z povahy věci nepodléhá, resp. nemůže podléhat vědeckému zkoumání. Vědecké
objektivitě (a racionalitě, resp. intersubjektivitě) lze podrobit jen vnější projevy vnitřního prožití
člověka, pokud kdy vůbec nastaly. Jedná se o jev intrasubjektivní, a tím pádem mimovědecký. Nikoli
snad intersubjektivní a potenciálně vědecký. Zavánělo by až hloupostí vytýkat někomu, že jeho láska
(duchovní síla lásky) k jinému není vědecká.
Rovněž tak podobně můžeme mluvit o nehmotné či jemnohmotné léčebné síle včetně léčivé síly
přírody; Srov. např. příznivé působení klidu v lese na duševní stav. Vědecky lze zkoumat jen příznaky
působení této síly, resp. její vliv na odstranění dosavadních chorobných příznaků či vyléčení i
s odstraněním příčiny nemoci, popř. alespoň vliv na uvolnění či zmírnění duševního napětí. Natura
sanat, medicus curat, česky jako „lékař léčí, příroda uzdravuje,“ říká starý aforismus. Časoprostorová
organizace zdravotnictví s tím nemá nic společného.
Tzv. energetičtí přírodní léčitelé (senzibilové, česky postaru „citlivci“) neboli lidé se zvýšenou
vnímavostí se profesně hlásí za pouhé prostředníky, kteří díky své (alespoň tvrzené) vnímavosti,
citlivosti, osobně zprostředkují proudění duchovní síly („energie“ v naznačeném nefyzikálním
smyslu)53
a její příjem ošetřovaným (zákazníkem). Takovýchto léčitelů je ale v praxi pomálu. Ostatně
málo je mezi lidmi například i houslových virtuosů.
Jestliže se pohybujeme v mimovědeckém rámci určitého oboru, který má svá vlastní pravidla,
soudržnosti, vazby a souvislosti, nelze tento obor či používané metody hodnotit vědecky. Takovéto,
zjevně naivní, posuzování by k ničemu či téměř k ničemu nevedlo, resp. by muselo vést k závěru, že
zkoumaný jev je mimovědecké povahy, což je ale zřejmé již na první pohled, a tudíž je vědecky
52
Řada otázek o povaze vědy je ovšem diskuzní, což platí i pro přírodní vědu. Z kvalifikačních prací srov. např.
Náhlíková, T.: Alternativní směry v české biologii – žáci Adolfa Portmanna. Brno: Masarykova univ. 2011.
53
Nehmotné duchovno (alespoň tvrzené) povahově nemůže být předmětem biofyziky. Zásadně to platí i o
tvrzených nižších jevech jemnohmotných. Nelze však vyloučit případy možného vědeckého zachycení určitých
projevů a snad ani event. budoucí sestrojení citlivějších přístrojů či některé teoretické vědecké myšlenky např.
z oboru kvantové fyziky. Srov. tradiční východní pojmy prána, čchi apod. anebo západní homeopatický pojem
dynamis či élan vital atd., jakož obraz světa včetně pojmosloví, do nějž ústrojně zapadají. Srov. též léčivou sílu
přírody (vis medicatrix naturae).
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
78
IVO TELEC 55–86
nezkoumatelný.54
Nikoli vědecky vyvratitelný, nebo potvrzující, nýbrž věcně (předmětově a
povahově) neuchopitelný. Jedná se tak o předměty (jevy) díky svým vlastnostem povahově
nezpůsobilé k vědeckému zkoumání. Vyjma rozborově-popisného či porovnávacího vědeckého
výzkumu vnějších projevů určitých činností či jevů, jsou-li nějaké. Proto zde zpravidla nemůžeme
hovořit ani o vědecky přijatelných domněnkách (hypotézách). Alespoň nikoli na úrovni současného
světového stavu vědy ve významu vědotechnického, resp. přírodovědně-lékařského vzorce.55
Na
práci přírodních léčitelů výše popsaného typu proto nelze klást vědecká měřítka. Taková měřítka
nelze rozumně klást ani například na zbožnost jako vnitřní stav ducha. Vnější projevy s tím spojené
ale lze vědecky popsat a roztřídit. Mezi zbožností a vědou o náboženství je přitom kategorický rozdíl.
Naznačené otázky mají věcně blíže k umění, nežli k vědě, s níž zpravidla ani nijak nesouvisí.56
Srov. podobně vnitřní prožitek krásy umění, zprostředkovaný skladatelem a hudebníkem, anebo
prožití krásy krajiny, zprostředkované krajinným architektem,57
a na druhé straně vnitřní prožitek
uzdravení či úlevy od nemoci apod., zprostředkovaný léčitelem. Vědecký popis či rozbor vnějších
projevů těchto vnitřních prožití, jsou-li nějaké takovéto projevy, je pro dotyčného člověka v zásadě
zbytečný, bezvýznamný nebo okrajový či pouze doplňující anebo jen navenek informativní pro cizí lidi
(intersubjektivní). Týká se to i samotného „mechanismu účinku“, který bývá rozumově gnoseologicky
54
Nelze zde hanlivě hovořit o „pavědě“, jestliže nejde o vědu, ani zdánlivou, ale o cokoli jiného. „Mimověda“,
například náboženské nebo umělecké cítění, není sama o sobě pavědou. O „pavědě“ bychom ale mohli hovořit
tam, kde se jedná o zdánlivou vědu, resp. o zdánlivou vědeckou metodu či zdánlivý vědecký výsledek klamavě
vydávaný za vědecký, ačkoli by se ve skutečnosti jednalo například o výsledek duchovního prožití. Srov. však
odlišnosti kvalitativního a kvantitativního výzkumu, resp. odlišné vědecké metody takto používané.
55
Při posuzování vědecké přijatelnosti určitých domněnek (hypotéz) bych ale nebyl tolik přísný a zůstal
otevřený ve prospěch dobra poznání, výzkumu i vývoje vědy.
Vyloučit ale nelze jiné pojetí vědy, nežli přírodovědné a technické (konvenčně vědotechnické), které
předmětově pracuje s různými látkami, a to přinejmenším v rovině badatelského výzkumu teoretického. Srov.
např. teologii, včetně doktorských studijních programů apod.
Připomínám někdejší československé objevitelské právo (před rokem 1991), pramenící v sovětském vzoru,
které stanovilo, že „Dokázáním vědeckou metodou se rozumí experimentální prokázání nebo, nepřipouští-li to
povaha předmětu přihlášky objevu, alespoň provedení teoretického důkazu.“ (§ 10 zák. č. 84/1972 Sb., o
objevech, vynálezech, zlepšovacích návrzích a průmyslových vzorech). Dále „K přihlášce objevu připojí
přihlašovatel experimentálně ověřené důkazy, prokazující předpokládaný objev; nepřipouští-li to povaha
předmětu přihlášky, připojí doklady, ve kterých je proveden teoretický důkaz.“ (§ 4 vyhl. č. 104/1972 Sb., o řízení
ve věcech objevů, vynálezů a průmyslových vzorů).
56
„Kdybychom se rozhodli měřit výkony hudebního orchestru podle toho, jakého kmitočtu orchestr dosáhl při
určité pasáži, asi bychom tímto způsobem kvalitu těžko zjistili.“ Cit. dle Grešík, V.: Léčitelství je umění. Rozhovor
s Krbcem a Kuchařem. Regenerace, 11, 2003, č. 2.
57
Srov. autorův příspěvek O štěstí, umění, krajině a také o právu. In: Havel, B. – Pihera ,V. (eds.): Soukromé
právo na cestě. Eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň: Aleš Čeněk 2010, s. 335 – 352.
Doplňme, že „Krása není jen ozdoba, která se přidává, když je všechno ostatní hotové, nýbrž tkví v nitru.
Středověká filosofie učila, že krása je »záření pravdy«. Tím se krása nemá omezovat na věci rozumu, nýbrž chce
se říci, že je znakem vnitřní plnosti a zdařilosti, něčím zářivým, co se objevuje, když se jsoucno stane takovým,
jakým má být podle své nejhlubší podstaty.“ Cit. dle Guardini, R.: O podstatě uměleckého díla. Výbor. Praha:
Triáda 2009, s. 43 – 44. (Překlad Šprunkův.)
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
79
IVO TELEC 55–86
zjednodušen slovy „ono to působí“, („it works“). Učinění těchto léčebných procesů pravdivými, jejich
objektivní verifikace, někdy (nikoli ale vždy) může odviset od subjektivního vnímání nemocného.58
Z hlediska obecně uznaných zásad spravedlnosti a práva (a podobně přirozených zásad právních)
je rozhodné, že určitá péče o zdraví, resp. působení na zdraví nikomu neškodí (neminem laedere).
Naopak, běžně bývá vedena upřímnou snahou zlepšit nebo zachovat, alespoň nezhoršovat, zdravotní
stav, ať po stránce duchovní, duševní nebo tělesné. Tím přispět i k možnému prodloužení života nebo
alespoň k udržení jeho určité kvality co do zdraví. Bez ohledu na filozofické pře o „objektivitu“ anebo
boje o tržní moc.
Zatímco současná konvenční západní medicína je zaujata přírodní vědou a technikou
(vědotechnickým myšlením),59
tradiční lékařství vychází ze svébytných „pravidel svého oboru“ (srov.
58
Například po chiropraktickém (statisticky řečeno „nelékařsky praktickém“) ručním nápravném zásahu do
zákazníkovy tělesné integrity, „energeticky“ (silově) založeném tak, že bez tohoto založení či povahy by stejný
nebo podobný zásah nebyl možný, anebo by byl nebezpečný či bolestivý (či jen chirurgicky, lékařsky,
proveditelný např. až po umrtvení či při hospitalizaci), lze zpravidla bezprostředně, běžně či zobrazovací
zdravotní technikou, spatřit úzdravné změny (vyléčení); například zapadnutí stehenní kosti do jamky kyčelního
kloubu apod., které se na těle projevily. Zde se již nejedná o navození pouze subjektivního pocitu uzdravení či
pouhé pohody (well-being), nýbrž o intersubjektivně sdělitelný (objektivně pozorovatelný) jev uzdravení
(změny tělesného stavu). Bez ohledu na to, zda to něčí subjektivní „rozum bere, nebo nebere“.
Podobně se to má v léčitelských případech bylinářských, například při objektivně pozorovatelném odstranění
určitých zánětlivých projevů v těle či na těle, například na kůži, pomocí bylin (zjevně bez vlivu jiných činitelů).
59
Viz jeden z legálních pojmových znaků „náležité odborné úrovně“ podle § 4 odst. 5 zákona č. 372/2011 Sb., o
zdravotních službách, tj. postup dle „pravidel vědy“. Předchozí úprava českého zdravotnického práva, jakož i
vládní návrh zákona o zdravotních službách ovšem byly odlišné. Držely se totiž, podobně jako občanský zákoník
z roku 2012, „odbornosti“ (nikoli „vědeckosti“), jak odpovídalo (a odpovídá i dnes) zdravotnickým odbornostem
i zdravotnickým povoláním jako odborným profesím praktického zaměření. Zásadně nikoli povoláním
vědeckým, resp. ani výzkumným.
Například praktický lékař pro dospělé v soukromé praxi je odborníkem ve svém oboru, který zná (má znát)
pravidla svého oboru. Zdravotní služby převážně spočívají v odborné činnosti praktické, nikoli teoretické
v lékařských vědách ani zásadně nespočívají ve výzkumu podle „pravidel vědy“. Srov. též lékařské odbornosti.
Lékař není vědcem a zásadně ani výzkumníkem, tedy tvůrcem nových poznatků, nebo snad dokonce znalcem
vědosloví, filozofie vědy či „vědy o vědě“ a jejích soudobých intelektuálních rozbrojů ve světě.
Pacientskou pohledávku na zdravotní službu (právo na plnění) podle „pravidel vědy“ jako takové (nikoli
pouze právo na odborný postup s přihlédnutím k poznatkům lékařských věd), které dal Parlament (na rozdíl od
vlády) roku 2011 do rukou pacientů, se proto jeví jako věcně přemrštěné (odborně nepřiměřené). Vybočuje
totiž z péče řádného odborníka (nevědce), a tím je i potenciálně právně nebezpečné pro poskytovatele
zdravotních služeb, resp. pro lékaře a jiná zdravotnická povolání. Jedná se o pravidlo excesivní, pokud jde o
soukromoprávní pojem péče řádného odborníka, resp. náležité odborné úrovně určitých služeb na
hospodářském trhu. Nelze zapomínat ani na to, že „pravidla vědy“ jako takové nejsou pravidla pouze česká, ani
pouze západní, nýbrž světová. Věda jako druh či výsledek určité tvořivosti nezná hranice a má globální pojmový
význam. Nejde o „vědu“ kupř. českou nebo islandskou či keňskou. Rovněž tak se nejedná pouze o přírodní
vědu, aplikovanou na lékařství, tj. lékařské vědy, nýbrž o „vědu“ jako takovou, která pojmově zahrnuje i vědy
humanitní, resp. duchovní (Geisteswissenschaften, léttres). V opačném případě bychom totiž museli přistoupit
k zužujícímu výkladu pojmu „věda“, který by pojmově vyloučil všechny vědy mimopřírodní, resp.
mimotechnické, což se například z hlediska psychologického, tj. součásti zdravotních služeb na trhu, nejeví jako
účelné ani pokaždé věcně možné.
Vyloučit proto nelze zákonodárně-politickou spekulaci, že se v daném případě jednalo o ideologicky nebo
stavovsky motivovaný zásah do vládního návrhu zákona o zdravotních službách vedený z postoje „vědeckého
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
80
IVO TELEC 55–86
§ 2643 odst. 1 o. z.). Vystihuje přitom světonázorové přesvědčení založené na porozumění
(hermeneutice) a důvěře v tradici podle dobré zkušenosti nebo na důvěře ve zvláštní osobní
schopnosti léčitelovy, v jeho dobrou pověst mezi vyléčenými apod. Někdy (nikoli pokaždé) to bývá
spojeno s náboženským přesvědčením či vírou. Bylo by pošetilé ubírat jednomu nebo druhému místo,
které mu věcně patří.60
Morálně vzato, v žádném případě se nelze posmívat nemocnému, trpícímu, člověku, že hledá
různé, veškeré, bezpečné cesty svého možného uzdravení. Bez ohledu na světonázor, dobové
vědecké (západní) mocenské konvence, myšlenkové vzorce (schémata) anebo tradice či náboženství.
Poctivé snahy odpovědně podle svých schopností a možností pomoci nemocnému bližnímu nelze
znevažovat, zlehčovat ani zesměšňovat jen proto, že nemusí odpovídat zrovna určitému světonázoru
či nějaké doktríně nebo profesnímu (zájmovému) dorozumění na trhu.
Ani samotnou vědu ve významu tvůrčí činnosti nelze chápat mocensky, nýbrž jako neustávající
proces, práci a diskuzi, byť někdy rozporuplnou nebo končící ve slepé uličce či tvůrčím nezdarem.61
světového názoru“, resp. o mimovládní zásah tržní konkurence zaměřený proti odborné činnosti některých
(řady) českých lékařů či jiných zdravotnických povolání v jejich oborech, pokud nebyla kritiky z odborné
veřejnosti (konkurenty) shledávána za „vědeckou“ či „dostatečně vědeckou“, nýbrž jen odbornou; totiž
používající při zdravotních službách úřední Evropský lékopis či Český lékopis, pokud jde např. o tradiční rostlinné
léčivé přípravky s léčebnými indikacemi či specifické humánní homeopatické přípravky s léčebnými indikacemi,
popř. též o doplňky stravy, např. s fyziologickými účinky, z oboru potravinového práva.
Srov. např. doporučení Heřtovo na změnu Etického kodexu České lékařské komory v duchu profesně-morálně
(i právně) povinného lékařského postupu podle pravidel evidence-based medicine; viz Heřt, J.: Alternativní
medicína a léčitelství. Op. cit, s. 223.
Dále srov. Mach, J.: Přehled právních úspěchů České lékařské komory za uplynulé období. Tempus
medicorum, 24, 2015, č. 11, s. 33. Podle cit. autora se parlamentním prosazením jiné legální definice náležité
odborné úrovně zdravotních služeb podařilo „odvrátit návrh bývalého ministra Julínka, aby definice zněla tak,
že poskytovatelé jsou povinni poskytovat zdravotní služby podle potřeb pacienta.“, s. 33. Před „potřebami
pacienta“ tak došlo k upřednostnění „pravidel vědy“ (a zásadně i „uznávaných medicínských postupů“, kromě
výjimek), což je zjevně proti podstatě a smyslu čl. 2 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, sděl. č. 96/2001
Sb. m. s.), jakož i proti tradičnímu prvořadému chápání blaha pacienta, tudíž i jeho zdravotních potřeb, jako
civilizační hodnoty kulturní.
Ministerstvu zdravotnictví proto zůstává zákonodárně-politický úkol uvést současné (narušené) znění
„náležité odborné úrovně“ zdravotních služeb do souladu nejen s občanským zákoníkem, ale i vládním, resp.
vlastním (ministerským) návrhem zákona o zdravotních službách; tzn. návrat do původní odborně rozumné
podoby před poslaneckým zásahem do vládního návrhu, který vyvolal právní pochybnosti a jistá právní
nebezpečí pro lékaře.
60
„Tak jako věda vymýtila z našeho rozumění světu víly, rusalky, trpaslíky a jiné nehmotné bytosti i z medicíny
vytlačila duchovní výklady podstaty chorob a veškerou magii jak v chápání nemocí, tak i v jejich léčbě. Lidem je
ale toto vztahování se k světu vlastní, ryze materiální rozumění nemocem často nestačí. Proto mnozí lidé hledají
i jiné než patofyziologické výklady nemocí, oživují starší koncepce duševní a tělesné rovnováhy, potřebu souladu
s přírodou a hledají nejrůznější duchovní výklady nemocí. A také žádají a i sami provádějí nejrůznější magické
praktiky. Tím se otevřel prostor pro »alternativní« (jinou, náhradní), chceme-li »komplementární« (doplňující)
medicínu.“ Cit. dle Šimek, J.: Lékařská etika. Praha: Grada 2015, s. 198.
61
V lékařství srov. např. Belofsky, N.: Podivná medicína. Šokující lékařské postupy napříč staletími. Brno: Jota
2016.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
81
IVO TELEC 55–86
ZÁVĚR A NÁVRHY DE LEGE FERENDA
Přírodní léčitelství představuje rozmanitý, někdy až vnitřně nesourodý, jev rozličného působení
na zdraví zpravidla mimo konvence lékařských věd. Bývá součástí tradice, resp. tradičního vědění
majícího vlastní způsoby prokazování účinnosti a bezpečnosti léčby, resp. způsoby rozpoznávání
nemoci při praktickém využívání. Předmětově se jedná o hraniční jev práva duševního vlastnictví,
resp. se týká nehmotných věcí v právním smyslu bez zákonem přiznaných absolutních majetkových
práv, alespoň podle českého pojetí; typicky různých metod působení na zdraví. Právě těmito
specifickými metodami se přírodní léčitelství odlišuje od zdravotní péče poskytovatelů zdravotních
služeb na trhu podle zdravotnického práva. V současném českém zdravotnickém prostředí pak
přírodní léčitelství znamená doplňující nebo alternativní přístup k prevenci, diagnostice a léčbě lidí,
ovšem i zvířat.
Z hlediska soukromého práva je přírodní léčitelství upraveno zásadně vyhovujícím způsobem
včetně právní ochrany zákazníka (spotřebitele). Základ spočívá v příkazu péče řádného odborníka, a
to i podle pravidel příslušného léčitelského oboru. Nedostatky se ale jeví v aplikační praxi práva
veřejného, a to školského nebo práva dalšího, tj. profesního, vzdělávání; taktéž, alespoň částečně,
v pohledu veřejného zdravotního pojištění v souvislosti se zdravotními službami na trhu. Dosavadní
přístup českého státu byl a je spíše bezradný až chaotický.62
Na zákonodárně-politické úrovni proto považuji za účelné, aby došlo k odstranění možných
právních pochyb, a tím k zajištění právního bezpečí na trhu, a to:
a) novelizací zákona o zdravotních službách v duchu nepřijatého vládního návrhu zákona o
zdravotní péči z roku 200563
ve třech věcech: zaprvé, uzákonění výslovné výluky léčitelského
působení na zdraví z poskytování zdravotních služeb, zadruhé, výslovné zahrnutí příkladmo
uvedených metod nekonvenční medicíny (například homeopatie a akupunktury) do
zdravotní péče (ovšem při zachování homeopatie a autopatie i mimo zdravotnictví); do
62
V letech 1990 až 1991 spadalo v Československu lidové léčitelství do režimu soukromého podnikání občanů
(zák. č. 105/1990 Sb.). V roce 1991 začalo být zákonodárně počítáno s rozsahem zvláštního zákona, který ale
nebyl dosud přijat, pročež léčitelství spadalo a stále spadá mezi ohlašovací volné živnosti.
V letech 1996 až 2000 došlo ke zrušení živnostenské výluky ve prospěch nepřijatého „rámce“ zvláštního
zákona. Nenaplněná státní idea zvláštního zákona byla opuštěna. Přírodní (lidové) léčitelství tak i nadále
zůstávalo (pod různě jednotlivě ohlášenými předměty podnikání) mezi ohlašovacími volnými živnostmi, aby se
v roce 2001 vláda pokusila o jeho až nepřímou (ovšem jen částečnou) likvidaci pomocí nepřiměřeně široké a
přísné výhrady zdravotní péče, která měla zahrnout i některé léčitelské činnosti v podobě rad. Oproti tomu
v roce 2005 se vláda zase (rozumně) pokusila o výluku této činnosti ze zdravotní péče, aby nakonec, roku 2011,
stát tuto otázku ve zdravotnickém právu vůbec nijak neřešil. Stále se proto nepřerušeně jedná o volnou
ohlašovací živnost od roku 1991, resp. již o soukromé podnikání od května 1990.
V současnosti se opět ozývají hlasy ve prospěch zvláštního zákona; tzn. návrat do doby úvah před více než
čtvrt stolením. Zdá se, že rozhodující mohou být snad osobní pocity ministrů zdravotnictví nebo různé
„mediální vlny“. Nicméně, stav je „právně čitelný“ i od přijetí zákona o zdravotních službách roku 2011, protože
„obory“ a „způsob“ zdravotní péče podle tohoto zákona jsou zcela odlišné od postupu léčitelského, čímž se
jedná o dvě různé služby a povolání na trhu.
63
Sněmovní tisk č. 1151, rok 2005, IV. volební období.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
82
IVO TELEC 55–86
třetice stanovení pojmových znaků odborné péče ve shodě s občanským zákoníkem, popř.
(alternativně) podle nepřijatého znění (jinak obecně přijatého) vládního návrhu zákona o
zdravotních službách z roku 2011,64
b) novelizací zákona o zdravotnických prostředcích stanovit, že pomůcky přírodního (či
lidového) léčitelství se nepovažují za zdravotnické prostředky,
c) novelizací živnostenského zákona a vládního nařízení o obsahových náplních jednotlivých
živností v duchu obnovení činnosti přírodních léčitelů jako výslovného předmětu
živnostenského podnikání v rámci volné ohlašovací živnosti dle právního stavu před 1.
březnem 2000, popř. (alternativně) vázanou živností stanovením předpokladu spočívajícího
v získání osvědčení o profesní kvalifikaci na základě ověření odborné způsobilosti zkouškou
podle zákona o uznávání výsledků dalšího vzdělávání (viz níže zařazení příslušné profesní
kvalifikace do Národní soustavy kvalifikací),65
a to s přihlédnutím k jednotlivým oborům, je-li
to ovšem povahově možné a profesně účelné;66
například u bylinářství.
V rovině exekutivní (myšleno beze změny právních předpisů) lze navrhnout:
a) zařazení povolání přírodního léčitele do Národní soustavy povolání podle zákona o
zaměstnanosti, popř. o takovéto zařazení povolání „biopraktika“,
b) zařazení profesní kvalifikace v „přírodním léčitelství“, popř. „biopraxi“ do Národní soustavy
kvalifikací včetně stanovení profesního standardu a hodnotícího standardu podle zákona o
uznávání výsledků dalšího vzdělávání, popř. (alternativně) podle jednotlivých profesních
druhů (oborů) této činnosti, je-li to ovšem povahově možné a profesně účelné; například u
bylinářství,
64
Sněmovní tisk č. 405, rok 2011, VI. volební období.
Pro srovnání: Slovenská legální definice lege artis medicinae zní takto: „Poskytovateľ je povinný poskytovať
zdravotnú starostlivosť správne. Zdravotná starostlivosť je poskytnutá správne, ak sa vykonajú všetky zdravotné
výkony na správne určenie choroby so zabezpečením včasnej a účinnej liečby s cieľom uzdravenia osoby alebo
zlepšenia stavu osoby pri zohľadnení súčasných poznatkov lekárskej vedy.“(§ 4 odst. 3 zák. č. 576/2004 Z. z., o
zdravotnej starostlivosti, službách súvisiacich s poskytovaním zdravotnej starostlivosti a o zmene a doplneni
niektorých zákonov. Slovenský legální pojmový znak „zohlednění současných poznatků lékařské vědy“ je
obsahově odlišný od českého legálního pojmového znaku „postupu podle pravidel vědy“, rozuměno vědy jako
takové, která je sama předmětem vědosloví. Zároveň je slovenský legální pojmový znak podobný nepřijaté části
českého vládního návrhu zákona o zdravotních službách, jakož i dříve platnému právu českému i
československému a českému zákonu o veřejném zdravotním pojištění.
65
Srov. např. nařízení vládní rady švýcarského kantonu Basel-Landschaft o zkoušce z přírodního lékařství, česky
kráceně podle stavu ke dni 1. 1. 2008 viz Vizinger, R.: Několik úvah o právním postavení alternativní medicíny.
Zdravotnictví a právo, 2008, č. 7/8, s. 3 – 14; též viz překlad německých předpisů zde: Kouřilová, I.: Homeopatie
v systému zdravotnictví Spolkové republiky Německo, http://www.pcch.cz/cs/homeopatie-v-systemuzdravotnictvi-spolkove-republiky-nemecko_1380.html,
[cit. 2. 3. 2016].
66
Uvážit lze odbornou zkoušku nebo její část ze stavby lidského těla v přiměřeném rozsahu vzhledem k tomu,
že se nejedná o zdravotnické povolání. Tuto otázku ale nelze řešit schematicky ani paušálně, protože léčitelská
působení na zdraví jsou různého druhu. V úvahu ovšem třeba vzít možnou a mnohdy žádoucí součinnost mezi
léčitelem a lékařem, a tudíž i nutnost vzájemného dorozumění se, což může předpokládat jisté znalosti stavby
těla ze strany přírodního léčitele; např. alespoň na úrovni mimoškolského kurzu podle školského zákona; viz
písm. f) dále v textu shora.
Minimum léčitelských znalostí viz Bažant, V.: Co má umět léčitel? Regenerace, 2001, č. 9.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
83
IVO TELEC 55–86
c) akreditování magisterských a bakalářských studijních programů vysokých škol v lékařských
a zdravotnických oborech obsahujících povinné předměty „přírodní lékařství“ a „doplňující a
alternativní“ (nebo lépe „integrující“) „medicína“,
a to vše v souladu s platnými mezinárodními statistickými klasifikacemi.
In margine, nad rámec tématu, pokud jde o právo veřejného zdravotního pojištění, zdravotnické
právo, školské právo, právní ochranu zaměstnanosti a technickou normalizaci, resp. jejich praktické
používání, můžeme navrhnout následující:
a) novelizací zákona o veřejném zdravotním pojištění stanovit hrazení zdravotních služeb
z tohoto pojištění tak, aby byly hrazeny i výkony nekonvenční medicíny při jakkoli
prokazatelné preventivní, diagnostické nebo léčebné účinnosti, a to i bez ohledu na fondy
prevence zdravotních pojišťoven, jsou-li zřízeny; zároveň též s přihlédnutím k zákonu o
léčivech tak, aby veřejné zdravotní pojištění bylo v souladu s evropskou a českou lékovou
politikou vyjádřenou zákonem o léčivech,
b) novelizací vyhlášky o oborech specializačního vzdělávání lékařů, zubních lékařů a
farmaceutů a oborech certifikovaných kurzů stanovit pro lékaře nástavbový obor
certifikovaného kurzu „přírodního lékařství“ a odbornost „přírodní lékař“, popř. „praktický
přírodní lékař“, popř. obor „tradiční medicíny“ a odbornost „lékař tradiční medicíny“, jakož i
nástavbový obor certifikovaného kurzu „homeopatického lékařství“, včetně autopatie, a
odbornost „homeopatický lékař“,
c) novelizací zákona o nelékařských zdravotnických povoláních stanovit povolání
zdravotnického pracovníka asistent přírodní medicíny, popř. praktik přírodní medicíny,
včetně vymezení odborné způsobilosti, resp. i odborné činnosti,
d) zařazení povinných předmětů „přírodní lékařství“, „tradiční medicína“ a „doplňující a
alternativní“ (nebo lépe „integrativní“) „medicína“ do akreditovaných studijních programů
v lékařských a zdravotnických oborech vysokoškolského vzdělávání,
e) zařazení povinného předmětu „tradiční fytofarmakoterapie“ do akreditovaných studijních
programů ve farmaceutických oborech vysokoškolského vzdělávání,
f) zařazení „přírodního (nebo lidového) léčitelství“ do odborných kursů, kursů jednotlivých
předmětů nebo jiných ucelených částí učiva anebo pomaturitních specializačních kursů
právnických osob a organizačních složek státu nebo jejich součástí, které vykonávají činnost
středních nebo vyšších odborných škol,
g) zařazení „přírodního léčitelství“, popř. některých jeho oborů, do akreditovaných
vzdělávacích programů či jiných programů nebo činností za účelem zaměstnanosti,
h) provádění dobrovolné certifikace osob, přírodních léčitelů a podobných povolání, postupem
podle technické normalizace vyjádřené českou technickou normou,67
67
ČSN EN ISO/IEC 17024:2013 Posuzování shody – Všeobecné požadavky na orgány pro certifikaci osob. Jedná
se o překladem převzatou evropskou a mezinárodní technickou normu.
Srov. např. ruský přístup, který je vedle veřejnoprávního stavu léčitelského, osvědčeného diplomem podle
zákona, vybudován na dobrovolné certifikaci v duchu technické normalizace, vnějškově vyjádřené rejstříkem
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
84
IVO TELEC 55–86
aniž by tím ale bylo jakkoli dotčeno přírodní léčitelství mimo zdravotnické právo; viz shora. Srov.
německý nebo švýcarský přístup apod. anebo situaci ve Spojeném království či Skandinávii nebo
Polsku jakožto kulturně srovnatelných zemích.
Patrno je, že navrhovaná řešení v ideálním případě představují koordinovaný postup mezi resorty
zdravotnictví, průmyslu a obchodu, práce a sociálních věcí a školství, mládeže a tělovýchovy. Zásadně
je ale lze provést i nezávisle na sobě, resp. samostatně či postupně, popř. jen některé z nich.
Svou roli by zde měly sehrát i občanské iniciativy a zejména pacientské spolky. Těžko totiž právně a
politicky ospravedlnit, proč by měli mít lidé v Česku horší, totiž omezenější, životní podmínky, pokud
jde o svobodnou péči o jejich vlastní zdraví, a proč by zde měly být méně právně bezpečné podmínky
hospodářského trhu včetně do určité míry právně nebezpečného postavení lékařů, kteří v souladu se
svým svědomím se snaží upřímně pomoci trpícímu bližnímu. Navíc zásadně v duchu dlouholeté
politiky Světové zdravotnické organizace.
Účel uváděných právně politických námětů spočívá zejména v odstranění některých právních
pochyb, zvláště v poměru ke správnímu, popř. i soudnímu trestání určitých lidí za jejich pomáhající
činnosti, které by snad mohly být právně sporné z hlediska správního, popř. soudně trestního práva
(neoprávněné podnikání). Vyšším cílem ústavním pak je právně institucionální otevření, dosud jen
polootevřeného či z půlky přivřeného, odpovědně svobodného občanského prostoru bez
ideologických (světonázorových) předpojatostí či nadřazených skupinově hospodářských zájmů na
trhu anebo zájmů výlučně stavovských.68
Slovo na závěr:
„Zájmy a blaho lidské bytosti jsou nadřazeny zájmům společnosti nebo vědy.“ (čl. 2 Úmluvy o
lidských právech a biomedicíně, sděl. č. 96/2001 Sb. m. s.).
léčitelů (реeстр целителей), který sleduje průhlednost stavu a zaručení kvality služeb v očích veřejnosti na
základě nezávislého hodnocení.
68
„Vzájemný respekt znamená, že příslušníci alternativní medicíny nebudou útočit na vědeckou medicínu
odkazy na armády vyprodukovaných invalidů a na utrpení, které technologizovaná medicína lidem přináší;
lékaři na oplátku nebudou útočit na nevědeckost, racionální neobhajitelnost a iracionalitu alternativní medicíny.
Spíše je potřeba předvést, co kdo dokáže a kde jsou jeho limity, a sledovat, co umí druhá strana. Jedině takto
postavený dialog může pomoci vzájemnému porozumění a propojení vědeckého racionálního světa lékařů a
dialogického, lidskou přirozenou emotivitu a fantazii oceňujícího postmoderního světa jejich pacientů.“ Cit. dle
Šimek, J.: Nekonvenční medicína z pohledu psychosomaticky orientovaného lékaře. In: Křížová, E. et al.:
Alternativní medicína jako problém. Praha: Karolinum 2004, s. 57.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
85
IVO TELEC 55–86
Referenční seznam:
Alternative Medicine. A Complete Guide. AnVi OpenSource Knowledge Trust. Google Commerce, zde:
https://play.google.com/store/books
General Guidelines for Methodologies on Research and Evaluation of Traditional Medicine. Geneva:
2000.
HAVEL, B. – PIHERA ,V. (eds.): Soukromé právo na cestě. Eseje a jiné texty k jubileu Karla Eliáše. Plzeň:
Aleš Čeněk 2010
SLABÝ, A.: Pastorální medicína a zdravotní etika. Praha: Karolinum 1991
STEINER, R.: Pastorální medicína. Společné působení anthroposofických lékařů a kněží. Hranice:
Fabula 2014
TELEC, I.: Pojmové znaky duševního vlastnictví. Praha: C. H. Beck 2012
VONDRÁČEK, L. – VONDRÁČEK, J.: Placebo při poskytování zdravotní péče. Zdravotnictví a právo, 15,
2011, č. 3
ŽERT, V.: Pomůcky v lidovém léčitelství. Olomouc: Fontána 2000
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
86