Disciplína: D2 - Vybrané kapitoly z právních dějin meziválečného Československa
3. Právo a revoluce /vznik ČSR, recepce, unifikace, kontinuita a diskontinuita/ (JUDr.
Mgr. Ondřej Horák, Ph.D.)
Z pramenů:
Vybraná literatura:
„Gelingt es, ist es Heldentat, misslingt es, ist es Hochverrat.“
Kdy vzniklo Československo? Na tuto zdánlivě jednoduchou otázku se názory v dobové právní vědě překvapivě lišily. V
úvahu přicházely jak události předcházející 28. 10., jako uznání Národní rady československé v Paříži jako „nejvyššího
orgánu spravujícího zájmy národa“ státy Dohody v roce 1918 (FR 29. 6., VB 9. 8., USA 2. 9., It. 3. 9., ovšem zpětně
k 21. 4., Jap. 9. 9.), oznámení přeměny Národní rady na čsl. vládu 14. 10., její uznání FR 15. 10, Washingtonská
deklarace z 18. 10., tak události následující po 28. 10. jako Martinská deklarace z 30. 10., návrat z Ženevských
jednání 5. 11., vyhlášení republiky 14. 11., zahájení Versailleské mírové konference 18. 1. 1919, podpis SaintGermainské
mírové smlouvy 10. 9. 1919 či její účinnost 16. 7. 1920.
Odhlédneme-li od těchto prvorepublikových sporů a spokojíme se s datem 28. října, které bylo krátce před prvním
výročím převratu uzákoněno jako státní svátek, získá náš pohled jasnější obrysy. V rovině práva se tento významný
akt našich moderních dějin kryje s vyhlášením zákona o zřízení samostatného československého státu, až dodatečně
publikovaného ve Sbírce zákonů a nařízení (Sb. z. a n.) pod číslem 11. Jeho hlavním smyslem bylo, jak plyne ze
samotného názvu, zřízení samostatného státu. V zájmu společenské stability byl dále recipován rakouský a uherský
právní řád (čl. 2) a státní aparát (čl. 3). Podle toho bývá první československý zákon nazýván také recepčním zákonem
či „recepční normou“.
Forma státu zatím nebyla určena, podle článku 1 cit. zák. o ní mělo rozhodnout Národní shromáždění v dohodě
s Československou Národní radou v Paříži. K slavnostnímu vyhlášení republiky pak došlo až dne 14. 11. 1918 na první
schůzi Národního shromáždění ústy Karla Kramáře, kdy současně proběhla detronizace habsbursko-lotrinské dynastie
a aklamační volba prvního prezidenta.
Dosavadní správa byla podřízena Národnímu výboru. Ten se stal dočasně nejvyšším orgánem zákonodárným i
výkonným. Tímto revolučním aktem byl zároveň vyloučen panovník, dosavadní ústřední orgány a nepřímo i právní
přepisy (organizační) s tím spojené. Nové ústřední orgány (nejvyšší správní úřady, později nazvaná staronově jako
ministerstva) zřídil Národní výbor zákonem č. 2/1918 Sb. z. a n., současně s nimi (tj. 2. listopadu 1918) Nejvyšší
správní soud zákonem č. 3/1918 Sb. z. a n. a Nejvyšší soud zákonem č. 5/1918 Sb. z. a n.
Za autora recepčního zákona je obecně považován JUDr. Alois Rašín. Při koncipování textu vyšel ze starších předloh,
zvláště z návrhu ústavy Ferdinanda Pantůčka ze září 1918 (u preambule a čl. 1). Některé články, zvláště
problematický článek 2 je však nutno pokládat za jeho původní vklad. Recepční zákon, jehož koncept měl Rašín
sepsat v noci z 27. na 28. října, byl značně atypicky zveřejněn ve třech až čtyřech různých zněních (třech mírně
odlišných českých a v jednom slovenském) a také v různých formách (čten v divadlech, zveřejněn v tisku i formou
letáků). Výsledná podoba ve Sbírce se od původního znění lišila zejména v čl. 1, kterým byla rozšířena kompetence
Národního výboru na úkor Národní rady.
Ve svých posmrtně vydaných Pamětech (1929) Rašín o „svém“ zákonu napsal, že jeho „podstata spočívala v tom, že
všechny zákony a nařízení platí dále, a že vládní formu samostatného státu ustanoví národní shromáždění“. Smysl
úpravy dále hodnotil takto: „Základním tímto zákonem mělo býti i zamezeno, aby nenastal bezprávní stav, aby se celá
státní správa nezastavila a aby se 29. října pracovalo dále, jako by revoluce vůbec nebylo. Toho bylo skvěle dosaženo,
a vzbudilo obdiv cizinců nad vyspělostí našeho národa.“ /s. 216/
Recepční zákon začal žít vlastním (normativním) životem. Pro meziválečný právní vývoj byl určující jeho článek 2
(vlastní „recepční norma“), který zakotvoval recepci doposud platného (tedy rakouského a uherského) práva. Ta byla
v meziválečném Československu považována za naprosto zásadní otázku, a proto se jí také zevrubně zabývala řada
právních vědců – teoretiků i praktiků. V textu zákona (čl. 2) a v návaznosti na něj i v základní současné historické a
v právněhistorické literatuře čteme konstatování, že „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají
prozatím v platnosti“. Tato formulace však nebyla vhodně zvolena a způsobila v dalším vývoji celou řadu komplikací.
Díky tomu, že byl zákon č. 11/1918 Sb. z. a n. pevně svázán s datem 28. října 1918 a se vznikem Československa a
že svůj hlavní úkol splnil v revolučních dnech – zřízení státu, udržení veřejného pořádku, zachování kontinuity a právní
jistoty – nebyl později změněn. Naopak se zákon stal předmětem zužujících i rozšiřujících výkladů, které však
v některých případech právní jistotu naopak oslabily.
Ani jedno slovo „recepční normy“ (čl. 2) nebylo vykládáno doslovně. Toho si prvorepubliková právní věda a justice
Obsah kapitoly
Text kapitoly
reprezentovaná Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem byly dobře vědomy a jejich pohled se v obecné
rovině příliš nelišil. Užívaly proto v různých modifikacích teleologické výklady a tomu odpovídající argumentaci.
Podle prof. Sedláčka pozbyla platnosti všechna ustanovení dosavadního platného řádu, která odporovala postavení
Národního výboru jako „vykonavatele státní svrchovanosti“. Měla to být „ustanovení týkající se císaře, dynastie, dvoru,
… dále předpisy o nejvyšších orgánech státu, tj. říšské radě,
o ministrech, o generálním štábu a o vrchním velení branné moci, o emblémech a symbolech státních,
o zástupcích v cizích státech“.
Obdobně řešil tento problém také Nejvyšší soud (např. Vážný civ. 7751). Ve své argumentaci vyšel
z úvodní věty preambule recepčního zákona (tj. „Samostatný stát československý vstoupil v život“), která podle něj
nepřipouštěla, aby „zůstaly v platnosti ony říšské zákony rakouské, jež se s existencí a samostatností nově zřízeného
československého státu nesrovnávají…“. Kromě pragmatické sankce tak přestaly platit „všechny zákony týčící se
říšské ústavy, zejména delegací, říšské rady a zemských sněmů, jakož i volebních řádů do obou těchto sborů atd.,
samozřejmě pozbyly platnosti také předpisy
o vyhlašování nálezů jménem císaře, o označování úřadů jako c. k. apod., takže co se třeba jen těchto drobností týče,
bylo v této vstupní větě obsaženo in nuce vše, co potom předepsal zákon na ochranu Československé republiky ze
dne 23. července 1919, čís. 449 Sb. z. a n.“
Sporným bodem se mohlo stát (a také se stalo), zda určité zákony (resp. jejich části) recipovány byly či nikoliv.
Základní rozdíl mezi zastávanými názory spočíval pak samozřejmě v tom, že pohled soudu byl pro konkrétní spory
závazný. V platnosti nemohly předně zůstat „veškeré“ zákony – ze samé podstaty věci to nebylo možné. Řada
předpisů, které se „nesrovnávaly s novým stavem“ tak recipována nebyla. V čl. 2 dále nalezneme ustanovení o tom, že
platit mají „dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení“. Vzhledem k charakteru práva recipovaného na Slovensku a
Podkarpatské Rusi muselo být při interpretaci použito rozšiřujícího výkladu, protože v obou těchto zemích si svůj
význam podrželo ještě obyčejové právo. V tomto smyslu se tedy zákonodárce vyjádřil příliš úzce. Právní věda a praxe
však na základě extenzivního výkladu shodně dovodily, že recipovány byly jak zákony a nařízení, tak i právní normy
obecně – tedy psané i obyčejové právo.
Možných výkladů recepčního zákona nalezneme desítky. Jsou zachyceny ve sbírkách rozhodnutí nejvyšších soudů –
brněnského Nejvyššího soudu (sbírka Vážného) a pražského Nejvyššího správního soudu (sbírka Bohuslavova).
Nejvyšší soudy tak získaly možnost napravovat svými rozhodnutími nesmyslné důsledky, k nimž by bylo docházelo při
sledování linie doslovného výkladu recepčního zákona. V jistém smyslu plnily roli dnešního Ústavního soudu, protože
rozhodovaly o tom, zda určité právní předpisy byly/nebyly převzaty, tedy zda platí/neplatí – můžeme mluvit o tzv.
negativní normotvorbě. Současně však měly příležitost se také aktivně podílet na formování právního řádu, když
některými svými rozhodnutími suplovaly roli zákonodárce. Asi nikoho nepřekvapí, že k tomu docházelo v duchu
posilování národních pozic a prosazování národních zájmů, často bohužel s pomocí výrazně účelového výkladu.
Recepcí bylo převzato právo platící v jednotlivých zemích bývalého Rakouska-Uherska, které vytvořily samostatné
Československo. Recepční zákon tak s sebou přinesl v rámci jednotného státu specifickou situaci, která bývá
označována jako právní dualismus. V Hlučínsku (bývalé části pruského Slezska) inkorporovaném na základě
Versailleské mírové smlouvy platilo do roku 1920 bývalé německé právo, takže můžeme mluvit dokonce o trialismu.
Stav, kdy v historických českých zemích platilo bývalé rakouské právo a na Slovensku a Podkarpatské Rusi naopak
odlišné právo uherské, byl nežádoucí a záhy se začalo uvažovat o unifikaci (sjednocení) právních řádů a s tím spojené
novelizaci, včetně práva trestního. To výrazně ovlivnilo právní vývoj celé meziválečné éry.
Z pramenů:
Prohlášení o detronizaci habsbursko-lotrinské dynastie a volba Tomáše Garrigue Masaryka prezidentem
republiky na první schůzi Národního shromáždění československého dne 14. 11. 1918
„Dr. Kramář (zvoní): Slavné národní shromáždění! Z příkazu Národního výboru zahajuji Národní shromáždění. Nám všem
dmou se prsa radostí, hrdostí a pýchou nade vším, co v hrozné válce dokázal náš národ. Od první chvíle, kdy
rozpoutala se lítice válečná, věřil a doufal, že nyní konečně dojíti musí své svobody a samostatnosti. Hrdinou války byl
náš československý lid. Ať bylo nejhůře, nezmalátněl, nedal se zlákati ani sliby, ani zastrašiti hrozbami a ačkoliv tak
úžasně trpěl hladem, zimou a nedostatkem, stál pevně a nezlomně a s tou železnou vůlí, neznající kompromisů, vedl
politiku českou na cesty vítězné! […]
Jsme volni a svobodni! Padla těžká pouta rakouského a maďarského násilnictví! (Výborně!) Na nás je, aby český národ
dokázal, že dovede býti svobodným. Věříme a doufáme, že to plnou měrou dokážeme! (Výborně! Shromáždění
povstává. Dlouho trvající potlesk.)
A nyní, než dovolím si Vás vyzvati k volbě předsednictva musíme vykonati něco, co opravdu již dozrálo.
My nemůžeme sice dnes, poněvadž nejsme ještě konstituantou, ve státní základní zákony vtěliti to, čím žíti chceme.
Ale jedno může již dnes národní shromáždění prohlásiti. Všecka pouta, která nás vázala k dynastii habsburskolotrinské,
jsou přervána (Výborně! Poslanci povstávají, hlučný potlesk.) Konec jest smlouvám z r. 1526 i pragmatické
sankci (Výborně, potlesk ) Dynastie habsbursko-lotrinská ztratila všechna práva na trůn český (Tak jest! Výborně!
Potlesk.) A my svobodni a volni prohlašujeme, že náš stát československý jest svobodnou československou
republikou. (Výborně! Sláva! Hlučný potlesk.) A abychom doplnili všechno to, pak prosím Vás, abyste prvním
presidentem Československé republiky zvolili Tomáše Masaryka. (Výborně! Sláva! Potlesk.) Prohlašuji tedy profesora
dra. Tomáše G. Masaryka jednohlasně zvoleným presidentem Československé republiky.
Pokračovat další kapitolou
Tímto jsme vykonali všecko, co jest potřebí k tomu, než konstituujeme se jako Národní shromáždění. Konstatuji, že
jsme k usnášení způsobilí a také naši bratři slovenští, kteří poněkud byli opozděni, již se do schůze dostavili. (Sláva
jim! Potlesk.) A já tudíž Vás prosím, abyste dovolili, abychom přikročili k volbě předsedy Národního shromáždění.“
Část z vystoupení předsedajícího JUDR. Karla Kramáře. In Těsnopisecké zprávy o schůzích Národního shromáždění
československého, sv. I., schůze 1-40, Praha 1919, 1. schůze dne 14. 11. 1918, Archiv PSČR, též
www.psp.cz/eknih/1918ns/ps/stenprot/001schuz/s001001.htm.
Vybraná literatura:
GÁBRIŠ, Tomáš. Teoretické a metodologické východiská unifikácie práva v 1. ČSR. In Sborník příspěvků z
konference Monseho olomoucké právnické dny. Olomouc : UP, 2006, s. 232-252.
Týž. Unifikačné snahy v prvej ČSR a medzivojnovej Európe. Právněhistorické studie, 2007, roč. 39, s. 193-208.
HORÁK, Ondřej. Vznik Československa a recepce práva. K právní povaze a významu zákona čís. 11/1918 Sb. z. a n.
s přihlédnutím k otázce recepce právního řádu. Právněhistorické studie, 2007, roč. 38, s. 153-169.
Týž. „Samostatný stát československý vstoupil v život.“ 28. říjen 1918 pohledem právníka a historika. In ŠÍNOVÁ,
Renáta (ed.). Olomoucké právnické dny 2008. Sborník příspěvků z konference. Olomouc : Iuridicum Olomoucense,
o.p.s., 2008, s. 769-777.
KNAPP, Viktor. Dvě cesty československého práva: kontinuita a diskontinuita (1918, 1945). Právník, 1979, roč. 118,
s. 270-283.
LACLAVÍKOVÁ, Miriam. Riešenie problému unifikácie a kodifikácie súkromnoprávnych noriem v medzivojnovom
Československu a Poľsku. In Vývoj právních kodifikací. Brno : MU, 2004, s. 187-219.
PAVLÍČEK, Václav. O kontinuitě a diskontinuitě. Právní praxe 41, 1993, s. 190n., 249n. a 336n.
WEYR, František. Sukcesorství československého státu a recepční zákon č. 11 z r. 1918. Časopis pro právní a státní
vědu 21, 1938, s. 1-7.
Soubory ke kapitole
Užitečné odkazy
Klíčová slova
Přidání testu ke kapitole
Zvukové nahrávky (0)