1
MP311Z Občanské právo II
MP410Zk Občanské právo III
OSOBA V PRÁVNÍM SMYSLU II
OSOBY BLÍZKÉ
PŘÍBUZENSTVÍ A DALŠÍ STATUSOVÁ PRÁVA RODINNÁ
(MATEŘSTVÍ, OTCOVSTVÍ, MANŽELSTVÍ, REGISTROVANÉ
PARTNERSTVÍ, ŠVAGROVSTVÍ)
A DALŠÍ VÝZNAMNÉ POJMY
Navazuje na sylabus
OSOBA V PRÁVNÍM SMYSLU I
ČLOVĚK, PRÁVNÍ OSOBNOST, SVÉPRÁVNOST, ZASTOUPENÍ A PODPŮRNÁ OPATŘENÍ
Tento sylabus slouží jako vzdělávací materiál pro potřeby předmětu MP410Zk Občanské právo III a
MP311Z Občanské právo II. Výčet informací v tomto sylabu není vyčerpávající. Pro závěrečné a
postupové zkoušky v kontextu uvedených předmětů může být proto samotný sylabus nedostačující
1. Osoby blízké
Zákon obsahuje tři kategorie osob blízkých (§ 22 odst. 1 ObčZ, kromě zvláštního
režimu pro právnické osoby). Stanoví, že
a) osoba blízká je ex lege příbuzný v řadě přímé a sourozenec (§ § 771 a násl. ObčZ),
manžel (viz § 655 ObčZ) nebo registrovaný partner podle zvláštního zákona;
b) má se za to, že osobami blízkými jsou i osoby sešvagřené (viz § 774 ObčZ) nebo
osoby, které spolu trvale žijí, např. druh a družka (jedná o vyvratitelnou
domněnku, tj. je umožněn důkaz opaku);
c) jiné osoby v poměru rodinném nebo obdobném se pokládají za osoby sobě
navzájem blízké, pokud by újmu, kterou utrpěla jedna z nich, druhá důvodně
pociťovala jako újmu vlastní (újmu je tak třeba tvrdit a dokázat); tato koncepce je
2
založena na pojmu důvodné pociťování (cit: emoce, bolest, radost), který je řazen
vedle pojmu důvodné očekávání (někdy jako rozumné očekávání; rozum); zákonné
pojmy důvodného pociťování a důvodného očekávání patří mezi základní právní
pojmy přirozeného práva ve vazbě na rozum a cit (viz § 19 ObčZ).
Zákon používá ve zvláštní části také termín osoby blízké dítěti nebo jeho rodině (§
931 ObčZ), resp. pojem osoba dítěti blízká (§ 962 či § 954 ObčZ). Ve vazbě na mezinárodní
smlouvy je třeba uvést také termín osoby, mezi kterými jsou rodinná pouta (viz např. čl. 2d
EÚStykDt). Jedná se o takové osoby, mezi kterými je vztah jako mezi dítětem a jeho prarodiči
nebo sourozenci založený na právu nebo na faktických rodinných vazbách.
Výše uvedené pojmy mohou mít značný význam, zejména pokud bude třeba upravit
poměry nezletilého ne plně svéprávného dítěte a těchto osob, především osobní kontakt či
rozhodnout o nějaké z forem náhradní rodinné péče (pěstounství či svěřenectví), o opatrovnictví
anebo poručenství apod.
2. Příbuzenství
Zákon uvádí velmi obecnou definici příbuzenství. Stanoví, že příbuzenství je
statusový vztah osob založený na pokrevním poutu (v širokém slova smyslu s ohledem na
dárcovství zárodečných buněk) anebo vzniklý osvojením, neboť osvojení vždy představuje
především statusovou změnu (lat. adoption naturam imitatur, § 771 ObčZ). Rozlišuje se
a) příbuzenství v linii přímé (lat. linea recta), tedy zejména mezi prarodiči, rodiči a
vnuky (§ 772 odst. 1 ObčZ), a
b) příbuzenství v linii vedlejší (lat. linea collateralis), tj. mezi sourozenci apod. (§
772 odst. 2 ObčZ) s tím, že stupeň příbuzenství je dán počtem zrození (lat. gradus,
viz § 773 ObčZ).
Zákon na některých místech mezi příbuznými diferencuje i jinak. Používá termíny
a) blízcí příbuzní (např. § 831, § 910 odst. 3 ObčZ), což jsou takové osoby, které mezi
sebou nemohou uzavřít manželství, tj. všichni příbuzní v řadě přímé a sourozenci
(viz § 675 ObčZ) a
b) vzdálení příbuzní, tj. osoby v linii přímé i vedlejší, odlišné od blízkých příbuzných,
kupř. teta a synovec.
3
3. Mateřství
Mateřství představuje základní civilní status, který má význam z pohledu celého
právního řádu. Pro člověka je mateřský status klíčový, neboť umožňuje dále zakládat otcovství
a příbuzenství vůbec.
Právní úprava je jednoznačná. Občanský zákoník expressis verbis stanoví, že matkou
dítěte je žena, která dítě porodila (§ 775 ObčZ). Jedná se o kogentní normu, od které se není
možné jednostranně, ani smluvně odchýlit, což je pro statusové věci charakteristické. V obecné
části občanského zákoníku je uvedeno, že jsou zakázána ujednání porušující právo týkající se
postavení osob s tím, že porušení je sankciováno absolutní neplatností, ke které přihlédne soud
ex offo (viz § 1 odst. 2 ve vazbě na § 580 odst. 1 a 588 ObčZ).
Stará římskoprávní zásada respektující fakt porodu (lat. mater semper certa est) je
v českém prostředí zavedeně považována za základ pro vytvoření statusového poměru matka
– dítě. Byla respektována i za situace, kdy v důsledku rozvoje reprodukční medicíny začalo
docházet k asistované reprodukci za pomoci dárcovství vajíčka a umělého oplodnění ve
zkumavce a kdy biologická, resp. genetická realita nebyla v souladu se stavem právním a
sociální realitou. Přirozenoprávní myšlenka jedné matky a jednoho otce dítěte plně odpovídá
přírodním zákonům a mezinárodním smlouvám a je v souladu s evropskými standardy
v historickém kontextu. Náhradní mateřství není u nás upraveno (k tomu viz § 804 in fine ObčZ
týkající se osvojení).
Ve vazbě na výše uvedené musí být dítě záhy po porodu registrováno v matriční knize
narození, tj. musí být „právně“ spojeno se svojí matkou. Anonymní porody nejsou u nás po
právu. Tzv. baby-boxy stojí mimo zájem zákonodárce. Jde-li o utajené porody, pravidla stanoví
zvláštní zákon (viz § 37 a § 56 ZdravSl).
Pro vznik mateřství není relevantní věk, zletilost či svéprávnost ženy. Je-li mateřství
v souladu se zákonem určeno, každá matka novorozeného dítěte má právo dát svému dítěti
jméno a je zejména nositelkou rodičovské odpovědnosti s tím, že výkon některých povinností
a práv je ex lege pozastaven (viz § 868 odst. 2 ObčZ).
Není-li k dítěti nezletilé ne plně svéprávné matky právně určeno otcovství, dítěti musí
být jmenován poručník.
4
4. Otcovství
Také otcovství je pro člověka velmi významné, neboť vedle mateřství představuje také
základní statusový poměr, významný pro určování příbuzenství a pro rodinný život
každého člověka.
Právní úprava určování otcovství je založena na třech právních domněnkách, které
vycházejí z pravděpodobnosti a jsou vyvratitelné (§ 776 až 793 ObčZ). Tato koncepce má
původ ve starém Římě (pater vero is est, quem nuptiae demonstrant) a navazuje na historické
právní úpravy u nás. V zásadě se nikterak nevymyká z konceptu většiny evropských
zahraničních úprav. Mnohé občanské zákoníky zakotvující zákonné domněnky otcovství však
byly přijaty v dobách, kdy byla legitimita dítěte narozeného do manželství velmi vysoce ceněna
a kdy byly mnohé metody asistované reprodukce i paternitních testů neznámé.
Prvá domněnka vychází ze statusového poměru manželství (§ 776 ObčZ). Za otce se
má manžel matky, pokud se dítě narodilo do manželství či do třístého dne po jeho zániku. Jde
o tzv. ochrannou dobu, která měla chránit „pohrobky“. Druhá domněnka otcovství staví na
autonomii vůle rodičů a jejich rovnosti (viz § 779 ObčZ). Třetí domněnka je založena na
souloži v tzv. kritické neboli rozhodné době, tj. době ne delší než tři sta dnů a ne kratší nežli
sto šedesát dnů před porodem dítěte (§ 783 ObčZ), byť by bylo možné za otce určit na základě
genetických testů toho, kdo dítě zplodil (k tomu viz I. ÚS 987/07).
Určení otcovství, resp. rodičovství vůbec, má pro dítě zásadní význam, neboť
prostřednictvím svých rodičů se dítě stává příbuzným se svými prarodiči, sourozenci a
dalšími příbuznými (viz § 771 ObčZ). To má význam pro celý právní řád, a to jak za života
těchto osob, tak v případě jejich úmrtí (viz zejména dědické právo). K dalším nejdůležitějším
právním důsledkům všech domněnek otcovství patří vznik nositelství rodičovské
odpovědnosti otci vůči dítěti ex lege, právo dát dítěti osobní jméno a další práva vyplývající
jak ze soukromoprávní úpravy, tak z veřejnoprávních předpisů.
Pokud nemá právní rodičovství založené prvou nebo druhou domněnkou oporu
v realitě, lze je popírat u soudu v zákonem stanovených prekluzivních lhůtách (viz § 785 a
násl. ObčZ). Výjimky jsou stanoveny pro mimořádné situace (§ 792 a § 793 ObčZ). To je
v souladu s právem dítěte znát svůj původ, je-li to možné, a právem žít se svými rodiči (čl. 6, 7
a 8ÚprDt). Třetí domněnka je realizována v rámci soudního řízení, kdy je buď otcovství určeno,
anebo je domněnka vyvrácena a návrh na určení otcovství zamítnut. Pak platí zásadně překážka
věci rozsouzené (lat. res iudicata). Právnímu otcovství odpovídá otcovství biologické, resp.
5
genetické. Jde-li o případy z doby, kdy nebyly genetické testy DNA k dispozici, je možné
v souladu s novelou zákona o zvláštních řízeních soudních podat žalobu na obnovu řízení (viz
§ 425a ZŘS).
5. Manželství
Manželství je významný statusový poměr, který zákon charakterizuje jako trvalý
svazek muže a ženy vzniklý způsobem, který stanoví tento zákon. Uzavření manželství musí
zásadně předcházet tzv. předoddavkové řízení před matričním úřadem, jehož účelem je zjištění
sňatečného věku snoubenců a případných překážek manželství. Pokud by byl porušen zákon,
jednalo by se o manželství zdánlivé (ex lege) nebo neplatné (v důsledku soudního rozhodnutí).
Hlavním účelem manželství je založení rodiny, řádná výchova dětí a vzájemná podpora
a pomoc (§ 655). Právní úprava je založena na zásadě monogamie. S manželským statusem
spojuje zákon celý katalog osobních i majetkových práv, kupř. vznik společného jmění
manželů, vzájemné vyživovací povinnosti mezi manželi, společného nájmu bytu manželi apod.
Manželský status zakládá také ex lege rodičovský, resp. otcovský status (viz výše, prvá
domněnka otcovství).
Manželství lze za života manželů zrušit rozvodem, který je koncipován na principu tzv.
kvalifikovaného rozvratu manželství (§ 755 ObčZ). Zákon rozlišuje rozvod se zjišťováním
příčin rozvratu a rozvod bez zjišťování příčin rozvratu, tzv. nesporný neboli smluvený rozvod,
který je spojen s majetkovým vypořádáním manželů smlouvou.
Mají-li manželé nezletilé nesvéprávné děti, musí řízení o úpravě poměrů k těmto dětem
předcházet rozvodu manželství. Soud v řízení ve věci péče o nezletilé schválí dohodu rodičů,
resp. rozhodne obligatorně o péči (společné, střídavá, výlučná) a o výživně, fakultativně o styku
dítěte s tzv. nepečujícím rodičem. Dojde-li k podstatné změně poměrů, může soud rozsudek
v této věci měnit.
6. Registrované partnerství
Jedná se o statusový poměr určený pro osoby stejného pohlaví, který upravuje zvláštní
zákon o registrovaném partnerství. Je založen na monogamii a rozlučitelnosti za života
partnerů soudem, obdobně jako poměr manželský. Občanský zákoník navíc stanoví, že
ustanovení upravující poměry mezi manželi se použijí obdobně i na poměry mezi
6
registrovanými partnery, vyjma ustanovení obsažených v části druhé (viz § 3020 ObčZ). Mezi
registrovanými partnery tak nevzniká ex lege zejména společné jmění manželů či společný
nájem bytu manželi. Registrovaní partneři také nemohou společně osvojit dítě, resp. stát se
společnými rodiči.
7. Švagrovství
Švagrovství není příbuzenství, neboť není založeno na pokrevním poutu, ani na osvojení
(viz § 771 ObčZ). Vznik švagrovství je vázán na vznik manželství a zásadně na jeho
existenci (výjimky níže). Švagrovství není spojeno s jinými formálními svazky (registrovaným
partnerstvím) nebo faktickými poměry (nesezdané soužití). Dle důvodové zprávy se jedná o
poměr obdobný příbuzenství.
Občanský zákoník stanoví, že vznikem manželství vznikne švagrovství mezi jedním
manželem a příbuznými druhého manžela (§ 774 ObčZ). Uzavřením manželství však
nevzniká právní poměr mezi všemi příbuznými týchž manželů tak, jak je tento poměr někdy
laicky vnímán. Lze tak rozlišovat švagrovství právní (lat. de iure) a sociální příbuzenství, které
nemá právní význam zamýšlený zákonodárcem ve vazbě na zakotvení pojmu švagrovství do
občanského zákoníku.
Jde-li o linie a stupně švagrovství, zákon stanoví, že v jaké linii a v jakém stupni je
někdo příbuzný s jedním manželem, v takové linii a v takovém stupni je sešvagřen s druhým
manželem (§ 774 věta druhá ObčZ).
Příklad: Má-li Adam sestru Marii, je jeho manželka Eva s Marií sešvagřená v linii pobočné ve
druhém stupni; má-li Adam matku Janu, je Adamova manželka Eva sešvagřena s jeho matkou
Janou v linii přímé v prvém stupni, byť se laicky tento poměr nazývá vztahem snachy a tchýně.
Švagrovství má význam zejména v rámci úpravy rodinného závodu (§ 700 a násl.
ObčZ) s tím, že je relevantní švagrovství až do druhého stupně. Osoby šešvagřené jsou
považovány za osoby blízké, bez ohledu na další skutečnosti (viz § 22 odst. 1 in fine ObčZ).
Jde o vyvratitelnou domněnku. Viz níže. Švagrovství není překážkou uzavření manželství, ani
registrovaného partnerství.
Švagrovství zaniká ve vazbě na zánik, resp. zrušení manželství takto:
a) rozvodem (§ 755 a násl. ObčZ),
b) prohlášením manželství za neplatné (§ 680 a násl. ObčZ),
7
c) změnou pohlaví (§ 29 ObčZ).
Švagrovství však nezaniká tehdy, zanikne-li manželství smrtí jednoho z manželů (viz § 774
in fine ObčZ ve spojení s § 26 ObčZ), resp. prohlášením jednoho z manželů za mrtvého (§ 26
odst. 2, § 71 ObčZ). To může mít význam zejména v případě existence rodinného závodu (§
700 ObčZ).
8. Bydliště člověka
Občanský zákoník stanoví pravidla pro posuzování bydliště člověka (§ 80 ObčZ). Zákon
staví na fakticitě, s tím, že evidence obyvatelstva či státní občanství (zejména dítěte) nejsou
rozhodné. Vychází tak mimo jiné i z mezinárodních standardů daných mezinárodními
smlouvami či nařízeními (srov. termín „obvyklé bydliště“ - „habitual residence“ ve smyslu
např. čl. 4 MÚnosD; srov. také judikaturu SDEÚ, např. věc C-523/07 a věc C-497/10 PPU).
Je stanoveno, že člověk má bydliště v místě, kde se zdržuje (lat. corpus domicilandi) s
úmyslem žít tam trvale s výhradou změny okolností (lat. animus domicilandi); takový úmysl
může vyplývat z jeho prohlášení nebo z okolností případu. Uvádí-li člověk jako své bydliště
jiné místo než své skutečné bydliště, může se každý dovolat i jeho skutečného bydliště. Proti
tomu, kdo se v dobré víře dovolá uvedeného místa, nemůže člověk namítat, že má své skutečné
bydliště v jiném místě (§ 80 odst. 1 ObčZ). Nemá-li člověk bydliště, považuje se za ně místo,
kde žije. Nelze-li takové místo zjistit, anebo lze-li je zjistit jen s neúměrnými obtížemi, považuje
se za bydliště člověka místo, kde má majetek, popřípadě místo, kde měl bydliště naposledy (§
80 odst. 2 ObčZ).
9. Domácnost, společná domácnost a rodinná domácnost
Pojem domácnost není v zákoně definován, na rozdíl od předchozích úprav. Domácnost
je však možné vymezit s ohledem na jiná ustanovení jako hospodářskou jednotku tvořenou
lidmi a souborem určitých majetkových složek (obydlí a jeho vybavení).
Domácnost může být jednočlenná či vícečlenná. Podle toho, kdo ji tvoří, lze dále
rozlišovat
a) domácnost, např. domácnost osvojitele (§ 827 ObčZ), pěstouna (§ § 968 ObčZ),
samostatnou domácnost potomka (§ 1661 ObčZ) apod.;
8
b) společnou domácnost, kdy alespoň dvě osoby žijí společně a společně uhrazují
své potřeby, např. druh a družka (jde-li o důsledky, viz stavení promlčení lhůty
dle § 646 ObčZ a stavení vydržecí doby dle § 1098 ObčZ; jde-li o další důsledky
ve vazbě na jiné skutečnosti, zejm. délku soužití, viz kupř. § 49 odst. 1 a § 1636
ObčZ); pokud však v jednom obydlí žije více osob, např. studentů, mohou mít
každý svoji vlastní domácnost, tj. každý z nich nést své náklady na živobytí;
c) rodinnou domácnost, kterou mohou tvořit
o manželé, resp. rozvedení manželé (viz § 753 ObčZ),
o registrovaní partneři,
o alespoň jeden rodič a dítě,
o rodič dítěte, dítě a tzv. nevlastní rodič.
Bez ohledu na zákonnou povinnost manželů žít spolu (§ 687 odst. 1 ObčZ), nemusí
spolu manželé bydlet (budou bydlet trvale odděleně dle § 743 odst. 3 ObčZ, a to na základě
dohody či opuštění rodinné domácnosti jedním z manželů) a vést rodinou domácnost (to
předvídá § 691 ObčZ). Rodinná domácnost je pojmově spojena s bydlením manželů. To má
velký význam, jde-li např. o uspokojování potřeb rodiny (§ 690 ObčZ), nakládání s obydlím,
resp. domem nebo bytem (§ 747 a 748 ObčZ) či ve vazbě na ochranu před domácím násilím
(§ 751 ObčZ) a bydlení po zániku manželství (§ 766 a násl. ObčZ).
10. Základní a obvyklé vybavení rodinné domácnosti
Jde o termíny manželského majetkového práva, jejichž rozlišování je také velmi
významné. Nicméně, účel mají společný. Ve vazbě na obecné zásady rodinného práva – tj.
solidaritu, resp. princip vzájemné pomoci a ochrany slabší strany chrání toho z manželů,
který se v důsledku uzavření manželství dostal nebo může dostat do nepříznivé životní situace.
Tím zákon poskytuje nepřímo i ochranu dětem manželů, resp. dětem jim svěřeným do péče
apod., rodině jako celku. Vlastnictví, resp. spoluvlastnictví těchto specifických movitých věcí
(bezpodílové v rámci společného jmění manželů či podílové) je irelevantní. Výlučným
vlastníkem tak může a mohl být manžel, který opustil rodinou domácnost, resp. zůstavitel.
Právní úprava je kogentní, tj. nepřipouští odlišnou úpravu předmanželskou či manželskou
smlouvou, resp. dědickou smlouvou. Tato limitace vlastnického práva i autonomie vůle je však
hodnotově plně odůvodněná. K tomu srov. i nová ustanovení omezující např. (spolu)vlastníka
domu nebo bytu z realizace svého práva dispozic (§ 747 ObčZ) či přímo bydlení ve vazbě na
domácí násilí (§ 751 a násl. ObčZ).
9
Základní rozdíly jsou tyto:
a) základní vybavení rodinné domácnosti je termínem užším (§ 1667 ObčZ); může
být tvořeno jen souborem určitých movitých věcí (např. nádobí, kuchyňský stůl,
sporák, lednice, pračka, postel, ložní prádlo apod.); pozůstalý manžel i registrovaný
partner nabývá vlastnické právo k těmto movitým věcem ex lege; to neplatí, pokud
pozůstalý manžel bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem rodinnou domácnost;
b) obvyklé vybavení rodinné domácnosti je termínem širším (§ 698 ObčZ); také může
být tvořeno jen souborem movitých věcí, které slouží běžně nezbytným životním
potřebám rodiny založené manželstvím a jejích členů (např. i myčka, mikrovlnná
trouba, robot apod.); je stanoven zvláštní režim tzv. nedisponovatelnosti, resp.
upravena možnost domáhat se relativní neplatnosti jednání učiněného bez souhlasu
chráněného manžela (§ 699 odst. 1 in fine ObčZ), nikoli však registrovaného
partnera (viz § 3020 ObčZ); také je značně limitováno právo výlučného vlastníka na
užívání a vydání těchto věcí po opuštění rodinné domácnosti (§ 699 odst. 1 ObčZ).
K tomu srov. termín „obvyklé vybavení domácnosti“ v procesních normách
upravujících věci nepodléhající výkonu rozhodnutí (§ 322 odst. 2 OSŘ).
Pro obě kategorie platí objektivní hledisko, byť zákon v druhém případě používá dikci
„nezbytné životní potřeby“. Toto hledisko v zásadě vyjadřuje průměrné poměry v místě a
čase (srov. termín cena obvyklá). V případě dokazování lze orientačně přihlédnout k údajům
státní statistické služby či k jiným obdobným údajům, resp. k odbornému posouzení, zejména
u hraničních stavů, anebo lze vycházet z důkazu obecnou zkušeností.
Další ochranu opuštěného manžela, resp. pozůstalého manžela poskytují jiná ustanovení
upravující např. vyživovací povinnost jak za trvání manželství (§ 697 ObčZ), tak po jeho
rozvodu (§ 760 ObčZ) či zániku úmrtím (viz právo na zaopatření z pozůstalosti, § 1666 ObčZ).
11. Oddělené bydlení manželů a odluka
Také tyto pojmy mají význam zejména v rámci manželského majetkového práva (§ 691
ObčZ, viz dikci „nemají-li rodinnou domácnost“), úpravy rozvodu manželství (§ 757 ObčZ,
viz text „déle než šest měsíců spolu nežijí“), ale i jde-li o úpravu povinností a práv k nezletilým
ne plně svéprávným dětem pro dobu po rozvodu či rozchodu jejich rodičů (§ 908 ObčZ, srov.
slova „žijí odděleně“). Jsou významné též v dědickém právu, srov. právo na zaopatření
z pozůstalosti (§ 1667 ObčZ, viz „bez vážných důvodů nesdílel se zůstavitelem rodinnou
10
domácnost“) či právo na vydání základního vybavení rodinné domácnosti (§ 1666 odst. 2
ObčZ). Ve vazbě na zákon tak lze vymezit následující:
a) o oddělené bydlení manželů se jedná tehdy, pokud manželé žijí trvale odděleně a
nevedou rodinnou domácnost, protože zákon stanoví, že manželé mají obydlí tam,
kde mají rodinnou domácnost; dále je stanoveno, že se manželé mohou dohodnout,
že budou bydlet trvale odděleně (§ 743 ObčZ); to má důsledky zejména ve sféře
majetkové: nemají-li manželé rodinnou domácnost, každý nese zásadně náklady své
vlastní domácnosti (viz § 691 ObčZ a výjimka tam stanovená);
b) o odluce hovoříme tehdy, pokud spolu manželé nežijí a netvoří manželské či
rodinné společenství, bez ohledu na to, zda mají, popřípadě vedou rodinnou
domácnost a bydlí spolu, s tím, že alespoň jeden z manželů manželské společenství
zjevně obnovit nechce (§ 758 ObčZ); byť mají manželé zákonnou povinnost žít
spolu (viz § 687 odst. 2 ObčZ), nelze je nutit, aby za všech okolností tuto povinnost
dodržovali, a to zejména s ohledem na možnost rozvodu jako legitimního řešení
krize manželství (viz § 755 a násl. ObčZ).
Učebnice:
Ronovská, K., Dobrovolná, E., Lavický, P. Úvod do soukromého práva. Obecná část. Brno:
ČSCPP, 2017.
Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Rodinné právo. Učebnice. 2. vyd. Praha:
C. H. Beck, 2017;
Komentářová literatura:
Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl druhý:
Rodinné právo § 655-975. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2020;
Lavický, P. a kol. Občanský zákoník. Komentář. Díl první: Obecná část § 1-654. Praha: C. H.
Beck, 2014;
Melzer, F., Tégl, P. a kol. Občanský zákoník. Velký komentář. Svazek 1, § 1-117. Praha: Leges,
2013;
11
Další vybraná literatura:
Bezouška, P., Piechowiczová, L. Nový občanský zákoník. Nejdůležitější změny. Olomouc:
Anag, 2013;
Čapek, J. Evropský právní pohled na otázky bydlení. Rodinné listy, 2014, č. 9; Eliáš,
K. Domácnost. Ad Notam, 2007, č. 3;
Eliáš, K., Havel, B., Bezouška, P., Šustrová, D. Občanské právo pro každého. Praha: Wolters
Kluwer, 2013;
Hrušáková, M., Králíčková, Z. Anonymní a utajené mateřství v České republice – utopie nebo
realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2;
Kavalír. J. Ochrana dobré víry v. ochrana manžela. Rodinné listy, 2014, č. 9;
Králíčková, Z. O příbuzenství a švagrovství. Právní rozhledy, 2013, č. 8;
Zuklínová, M. Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek. Právní
rozhledy, 2005, č. 7.
Přehled pramenů a vybraných použitých zkratek:
LPS/Listina Listina základních práv a svobod vyhlášená jako součást ústavního pořádku
České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.
MatrZ zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a přímení a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
LPS/Listina Listina základních práv a svobod vyhlášená jako součást ústavního pořádku
České republiky usnesením předsednictva České národní rady č. 2/1993 Sb.
MatrZ zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a přímení a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
ObčZ zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů
OSŘ zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů
RegP zákon č. 115/2006 Sb., o registrovaném partnerství a o změně některých
souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů
Ú/Ústava ústavní zákon č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších
předpisů
ZdravSl zákon č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich
poskytování (zákon o zdravotních službách), ve znění pozdějších předpisů
ZdravSpecSl zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění
pozdějších předpisů
12
ZMPS zákon č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, ve znění pozdějších předpisů
ZŘS zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů
ZSPO zákon č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších
předpisů
Přehled mezinárodních smluv a vybraných použitých zkratek:
EÚLP/Úmluva Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5, 8, 9,
11 a 14 (vyhlášena sděleními č. 209/1992 Sb., č. 41/1996 Sb., 243/1998 Sb. a č. 48/2010
Sb. m. s.)
EÚVýPrDt Evropská úmluva o výkonu práv dětí (vyhlášena sdělením č. 54/2001 Sb. m. s.)
EÚStykDt Úmluva o styku s dětmi (vyhlášena sdělením č. 91/2005 Sb. m. s.)
EÚOsvojDt Evropská úmluva o osvojení dětí (vyhlášena sdělením č. 132/2000 Sb. m. s.)
HÚOsvojDt Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (vyhlášena sdělením č.
43/2000 Sb. m. s.)
ÚPrDt Úmluva o právech dítěte (vyhlášena č. 104/1991 Sb.)
ÚnosD Úmluva o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (vyhlášena sdělením
č. 34/1998 Sb.)
ÚOsvojDt Úmluva o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodním osvojení (sdělení č. 43/2000 Sb.
m. s.)
ÚBioMed Úmluva na ochranu lidských práv a důstojnosti lidské bytosti v souvislosti s
aplikací biologie a medicíny z roku (vyhláška č. 96/2001 Sb. m. s.)
ÚManž Úmluva o souhlasu k manželství, nejnižšímu věku pro uzavření manželství a
registraci manželství (vyhláška č. 124/1968 Sb.)
ÚZvíř Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu (vyhláška č. 19/2000 Sb.,
m. s.)
13
KONTROLNÍ OTÁZKY
1) Kdo je osoba blízká?
2) Jak upravuje zákon příbuzenství?
3) Kdo je matkou dítěte?
4) Jak upravuje zákon určování otcovství?
5) Může se stát nezletilý ne plně svéprávný člověk právně rodičem?
6) Pokud ano, jaká práva bude mít k novorozenci?
7) Kdo je zákonným zástupcem nezletilého ne plně svéprávného dítěte?
8) Charakterizujte participační práva dítěte a částečnou svéprávnost.
9) Na jakém základě je koncipováno bydliště člověka?
10) Vymezte domácnost, společnou domácnost, rodinnou domácnost a její základní a
obvyklé vybavení. Jaký mají tyto pojmy význam?
11) Co patří do rodinného, resp. civilního statusu člověka?