Dějiny právního myšlení

usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008

Nyní se soustředíme na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 7 Tdo 549/2008. 

Nejprve si uvědomme, že v prvé řadě je za jednání svých orgánů a jejich členů odpovědný stát. Ptáme se proto, zda je možné, aby v některých případech, byly odpovědné přímo tyto osoby. A jaké podmínky k tomu musí být splněny. Také vezměme v úvahu, zda nás v tom zajímá, zda pro to, aby člověk mohl být odpovědný (a nikoli stát) jsou podstatná obsahová kritéria rozhodnutí, nebo pouze formální kritéria (jednalo by se o nicotný akt). Je to důležité proto, že „rozsudek – bezvadný – snímá z aktérů odpovědnost“. Proto je nutné rozhodnout, zda je to rozsudek nebo ne (dříve bychom řekli čili nic).

Vezměme si některé jednotlivé části:

Usnesení I

„Ustanovení § 67a písm. d) tr. zák. o nepromlčitelnosti některých trestných činů spáchaných v době od 25. 2. 1948 do 29. 12. 1989 Vrchní soud v Praze neaplikoval, protože bylo do trestního zákona vtěleno až dne 28. 12. 1999, tj. poté, co trestní stíhání již bylo podle jeho názoru promlčeno.“

Zde je patrná úvaha směrem k jednomu autorovi, kterého jsme již probírali. Vrchní soud směřuje k jednomu způsobu řešení – ke kterému? Co pro svůj postup požaduje?

Pak už Nejvyšší soud přistupuje k pojmu „nadčasové etické požadavky“ případně „totální etické selhání“. I zde je patrný (byť jej Nejvyšší soud necituje) příklon k jednomu autorovi, který píše o étosu soudcovské profese. Dokonce do té míry, že soudce musí i za cenu vlastního života směřovat svá rozhodnutí ke spravedlnosti. Najdete, kdo to je? Jeho článek je v této osnově k dispozici.

Pak už Nejvyšší soud přistupuje k identifikaci základních znaků, které musí být splněny, aby byl rozsudek akceptovatelný jako akt spravedlnosti – přistupuje při tom i k hodnotovým a obsahovým kritériím. Jsou to:

Usnesení II

a) odsuzující rozsudek musí být odplatou za skutečně spáchaný zločin odsuzované osoby,

b) rozsudek musí být skutečným výsledkem předcházejícího řízení, které nesmí být jen formálním a bezvýznamným doprovodem předem pojatého rozhodnutí,

c) rozsudek musí být skutečným produktem činnosti soudu, nikoli aktem, který je soudu vnucen subjekty stojícími mimo soudnictví, např. politickými orgány, exekutivou apod.,

d) rozsudek musí být výsledkem rozhodování, které má odstup od zájmů na výsledku řízení, včetně zájmů politických,

e) účelem rozsudku nesmí být primárně to, aby se stal nástrojem politického boje, který vede jedna část společnosti proti jiné části společnosti,

f) rozsudek nesmí být holým aktem likvidace jednotlivců či skupin v rámci tohoto boje.

Jaký přístup zde Nejvyšší soud volí? Jak bychom z pohledu právní filosofie mohli jeho postup vysvětlit?

Dále soud zdůrazňuje, že soudce (a tedy v našem případě i prokurátorka) může být shledána vinnou z vraždy, pokud v jejím profesním jednání chybí základní nadčasové atributy výkonu funkce. To znamená, že její jednání:

Usnesení III

a) předem byl pojat záměr fyzicky odstranit určitou osobu nebo skupinu osob,

b) rozsudek byl zvolen za nástroj fyzické likvidace této osoby nebo skupiny osob,

c) soudce se s tímto účelem rozsudku z jakéhokoli důvodu ztotožnil,

d) soudce podřídil způsob vedení řízení nebo způsob své účasti na rozhodování tomu, aby bylo dosaženo vydání zamýšleného likvidačního rozsudku,

e) soudce vynesl nebo se podílel na vynesení odsuzujícího rozsudku bez ohledu na průběh a výsledky předcházejícího řízení,

f) výsledky řízení ve skutečnosti nebyly kritériem rozsudku, ale naopak řízení bylo přizpůsobeno záměru vynést likvidační rozsudek,

g) obviněný byl bez reálné šance zvrátit předem pojatý záměr směřující k jeho likvidaci, byť řízení mohlo navenek vyvolávat dojem, že jeho obsah je podkladem rozsudku, např. proto, že obviněný přednesl vynucené doznání.

Všimněme si ještě některých prvků. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že v případě „politických“ procesů se jednalo vlastně o mechanismus, jak odstranit nepohodlné osoby. Bylo to jasné – od začátku bylo o trestu již rozhodnuto. Nejvyšší soud uvádí: 

Usnesení IV

„Z těchto zjištění vyplývá, že ve věci JUDr. M. H. a spol. šlo o tzv. politický proces, jehož mechanismus byl takový, že o tom, kdo bude obviněn, postaven před soud a odsouzen včetně trestu, který mu bude uložen, zda bude vykonán nebo případně změněn, bylo předem fakticky rozhodnuto politickým orgánem komunistické strany v součinnosti se Státní bezpečností. Osoby vybrané k provedení soudního řízení v postavení soudců a prokurátorů byly podrobeny zevrubné instruktáži, jak postupovat, a byly v podstatě jen vykonavateli toho, jak fakticky rozhodl politický orgán v součinnosti se Státní bezpečností. […] Rozsudek ve skutečnosti ani nebyl produktem činnosti soudu, nýbrž aktem, který byl soudu zvenčí vnucen faktickou mocí politického orgánu stojícího mimo soudnictví.“

Nejvyšší soud se ve svém usnesení zamýšlí i nad tím, že obžalovaná prokurátorka nebyla přímo tím, kdo obžalované v politickém procesu usmrtil: 

Usnesení V

„Nic na tom nemění okolnost, že odsouzené osoby byly fyzicky usmrceny až při popravě, tedy aktem kata provedeným s určitým časovým odstupem od procesu a od vynesení rozsudku. Jestliže za smrtící mechanismus byl zvolen zinscenovaný soudní proces s předem dohodnutým rozsudkem smrti, pak neodmyslitelným atributem tohoto mechanismu bylo i to, že doba jednání obviněné, které spočívalo v účasti na procesu, se nekryla s dobou, kdy při popravě nastala smrt odsouzených osob.“

Samozřejmě, i v těchto případech je obvyklá obhajoba uvádějící, že v případě neuposlechnutí by nyní obžalované prokurátorce také hrozil trest smrti. Na to jednak reaguje již výše zmíněný étos právní profese (teď si již můžeme říci, že je to Radbruchův koncept), ale také možnost se rozhodnout. Pro srovnání je zajímavý rozsudek Mezinárodního tribunálu pro stíhání osob odpovědných za závažná porušení mezinárodního humanitárního práva spáchaná v bývalé Jugoslávii od roku 1991 ze dne 7. října 1997 ve věci Dražen Erdemović (IT-96-22).

Zkuste si odpovědět, jak se Nejvyšší soud vypořádává s právem, které identifikuje jako nespravedlivé? Jaká k tomu volí kritéria? Jak postupuje? Dokážeme zde nalézt jasnou právně-filosofickou linku?

Předchozí
Následující
Operace
Prohlédnout vše