Téma vztahu práva a účelu souvisí s hledáním odpovědi na otázku „Proč právo existuje?“ V diskusi o vztahu práva a účelu se vydejme do historie – ale ne tak daleko. Německý romanista Rudolf von Jhering (1818 – 1892) předznamenal onen „sociologický obrat“ a soustředil se místo na hledání struktury a analytické studium práva na hledání účelu. Předpokládal, že stejně jako má účel jakýkoli lidský artefakt, má účel i právo. Na základě toho konstatoval, že stvořitelem celého práva je účel. (K tomu například kniha „Boj o právo“). Od této doby se právní věda nezaměřuje výlučně na textualistickou interpretaci (ryze interpretace textu literárními - jazykovými - nástroji), ale začíná hledat účel práva, a stává se více sociologickou. 

Účel práva

Vraťme se ale k účelu a jeho vztahu k právu. Můžeme totiž rozlišovat mezi „účelem práva“ (tj. účelem celého systému práva, práva jako celku) a „účelem v právu“ (tj. účelem kteréhokoli institutu, normy, pravidla atd., které jsou součástí práva). Rudolf von Jhering (nebo také Ihering) předpokládal, že základní účel práva je dán rozporem mezi člověkem jako svobodnou bytostí, která je schopna abstraktně reprodukovat svět a nutností žít ve společnosti (to je jeden ze základních rozporů, který souvisí i s povahou normy). Proto je nezbytné uvést do souladu svobodu jednoho se svobodou druhých – a k tomu je účelné (se hodí) právo. To dokáže tlumit napětí a vytvářet ve společnosti mír (pokoj), tedy poklidnou reprodukci. Toto lze považovat za nejobecnější účel práva. Své poznatky o účelu práva, stejně jako o účelu dalších lidských výtvorů, shrnuje v knize Der Zweck im Recht (1877) (tj. Účel v právu). Anglicky zde.

Účelem práva se Ihering mimo jiné (a dost okrajově) zabývá také ve spisku Boj o právo:

Tento pokoj (mír) je tedy účel, kterého má právo ve společnosti dosáhnout jakožto celek. A k tomu využívá další dílčí účely, které – vezmeme-li je opět všechny dohromady – musí vzájemně podporovat (byť by jinak byly protichůdné) tento účel práva.

Účel v právu

Již tedy víme, že existuje účel celého práva, a že vše, každý prvek práva, má nějaký účel. Bez účelu není – co nemá účel, nechť v právu vůbec není. Gustav Radbruch – (již jsme se s ním setkali v přechozím semináři) jednotlivé účely prozkoumal a sestavil následující tři skupiny účelů v právu. Tyto účely se rozpadají na dílčí účely, přičemž stále mějme na paměti základní Iheringův postulát, že každý prvek v systému práva musí být spojen s nějakým účelem. Tyto skupiny jsou:

Již z tohoto vymezení účelů v právu je patrné, že mezi nimi dochází ke kolizi. Toho si je Radbruch vědom a konstatuje: „Obecné blaho, spravedlnost a právní jistota vykonávají společnou vládu nad právem - nikoliv v harmonii prosté napětí, nýbrž naopak v žitém vztahu napětí. Přednost některé z těchto hodnot před ostatními nelze určit z nějaké normy jim všem třem nadřízené - taková norma neexistuje, nýbrž pouze prostřednictvím odpovědného rozhodování měnících se dob.“ (Radbruch, G. Účel práva. Soudce, 2010, č. 6, s. 58 a n.)

Dalším možným způsobem zkoumání role a podoby účelů v právu vede k jejich rozdělení na základě distributivnosti. Tím získáme dvě skupiny účelů v právu: individuální dobra a kolektivní dobra. Jako další přístup v této oblasti lze uvést ten dělící účely v právu dle „úhlu pohledu na účely v právu“.

V souvislosti s účely práva se lze také zaměřit na způsoby, jakými lze poznat účel v právu (vyjma teleologických právních norem). Závěr z takového hledání účelů by však měl být, že nalézt účelovou myšlenku (tedy nalézt skutečný účel zkoumaného nástroje, např. právní normy) v úplnosti je vyloučeno. V této sféře své uplatnění také nachází koncept předporozumění.

Účely v právu se uplatňují také v procesu abstraktní kontroly norem. I zde se v prvé řadě hledá racionální vazba mezi účelem a prostředkem. V kontextu rozhodování Nejvyššího soudu USA se tento test nazývá „Rational Basis Test“. V této souvislosti je možné zmínit také kolizi účelů. Je nemožné je chápat jako určitou hierarchickou strukturu, ale vždy je nutné zkoumat účely spíše v konkrétním případě. Je proto nutné vnímat účely jako kategorie, mezi kterými dochází ke konfliktu (kolizi), avšak všechny nástroje, kterých se dotýkají, musí směřovat k jedinému účelu práva.

Formalismus

 A teď k tomu, co je to ten formalismus. Nejprve si řekněme, že sám o sobě formalismus není špatný, přestože se označení formalismus často používá jako nadávka. V tomto pejorativním smyslu formalismus představuje aplikaci práva jako čistou logickou dedukci, mechanický proces používání pravidel. Problém je, že nenajdeme nikoho, kdo by toto pojetí formalismu skutečně obhajoval.

Na druhou stranu právo je formální Koneckonců, projevy – a to výrazné – formalismu nalezneme i ve skupině účelů, kterou Radbruch nazývá „právní jistota“. A také jeden z kritiků pojmové jurisprudence, Rudolf von Jhering, ale také soudce Nejvyššího soudu USA Antonin Scalia, považoval spojitost práva s formou za zcela nezbytnou. Vždy jde o to, jaká míra této spojitosti bude akceptovatelná (viz Sobek, T. Argumenty teorie práva. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2008, s. 244).

Právní exegeze

Jedna ze škol, kterou můžeme, s určitou rezervou, považovat za formalistickou byla francouzská škola právní exegeze (1830 – 1880; mezi její zástupce můžeme řadit autory komentářů zákoníku, jako byli např. Fréderic Rau, Jean Demolombe, Jean Bugnet nebo Charles Aubry). Tato škola – výrazně okouzlena Code civil des Français – nepovažovala interpretaci za kreativní činnost, ale pouze za postup logicky odvozující to, co bylo v zákoně již obsaženo. Soudce měl z exegetického pohledu pouze aplikovat zákonem stanovená pravidla (ryzí sylogismus), což mimo jiné, bylo namířeno i proti soudcokracii (přílišnou soudní kreativitu a hledání čehokoli, co by mohlo podpořit soudcův „spor“ s textem zákona). Čistě na okraj můžeme říci, že škola právní exegeze (francouzské, vedle ní ale existovala i exegeze rakouská) měla specifický přístup i k pozitivnímu právu – jediným legitimním místem, kde jej najít, byl Code civil des Français (těžko asi najít fantastičtější dílo). Blíže a velmi barvitě k exegezi doporučuji Sobek, T. Právní myšlení. Kritika moralismu. Praha: Ústav státu a práva, 2011, s. 252-265. Z této knihy vychází i předchozí text.