„Poté, co považoval za nepochybné, že VZP není státním orgánem ani orgánem místní samosprávy, interpretoval obsah pojmu "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky", která představuje další z povinných subjektů podle zákona č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že touto institucí není i VZP. Dle názoru soudu v situaci, kdy pojem "veřejná instituce hospodařící s veřejnými prostředky" byl do zákona o svobodném přístupu k informacím včleněn jeho novelou, provedenou zákonem č. 39/2001 Sb., kterým se mění zákon č. 483/1991 Sb., o České televizi, ve znění pozdějších předpisů, a o změně některých dalších zákonů, (část čtvrtá čl. V zákona č. 39/2001 Sb.), kdy tento pojem není blíže vymezen a ani definován v právní teorii, nutno jeho interpretaci odvodit z důvodové zprávy k návrhu novely zákona o České televizi, která tento pojem používá výhradně v souvislosti s Českou televizí, když zmiňuje potřebu veřejné služby v oblasti televizního vysílání. Soud doslova v této souvislosti uzavírá: "S přihlédnutím k obsahu důvodové zprávy i k tomu, že okruh povinných subjektů ve smyslu § 2 odst. 1 zákona o informacích byl o ‚veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky' rozšířen novelou zákona o České televizi, lze dovodit, že subjektem povinným poskytovat informace dle § 2 odst. 1 zák. o informacích je Česká televize jako veřejná instituce, která hospodaří s televizními poplatky vybíranými podle zvláštního předpisu (viz § 10 písm. a) zák. č. 483/1991 Sb.), jejichž poplatníci jsou vymezeni zák. č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích.“ 

„Důvodová zpráva je obligatorní součástí návrhu zákona (viz čl. 9 odst. 1 Legislativních pravidel vlády České republiky, přijatých usnesením vlády ze dne 19. 3. 1998 pod č. 188), nicméně není součástí zákona a není tudíž právně závazná. K jejímu významu pro interpretaci Ústavní soud konstatoval ve stanovisku sp. zn. Pl. ÚS - st. 1/96 (Sbírka rozhodnutí, svazek 9, str. 475) následující: "Smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomujíc si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody)." Jakkoli předkladatel osnovy zákona deklaroval účel novely zákona o svobodném přístupu k informacím potřebou přijetí obecnější úpravy než úpravy speciální v zákonech o České televizi a Českém rozhlase, nicméně ze skutečnosti, že tak neučinil v ustanovení § 2 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., ve znění zákonů č. 101/2000 Sb., č. 159/2000 Sb. a č. 39/2001 Sb., výslovným označením České televize a Českého rozhlasu v postavení povinných subjektů […], nýbrž zakotvením obecného pojmu "veřejné instituce hospodařící s veřejnými prostředky", nelze než rozsah tohoto pojmu vymezit interpretací definičních znaků takto stanovené množiny subjektů.“

Aby toho však nebylo málo, Ústavní soud přidává ještě trochu z právní filosofie a poukazuje na to, proč je tvorba práva tak složitá a proč zase tak nevadí, že ti, kteří návrhy předpisů schvalují, nejsou zas až takoví odborníci. „Na okraj nezbytného interpretačního přístupu k danému zákonnému ustanovení lze připomenout tezi jednoho z nejvýznamnějších demokratických evropských právníků 20. století Gustava Radbrucha: "Vůle zákonodárce není metodou výkladu, nýbrž cílem výkladu a výsledkem výkladu, výrazem pro apriorní nezbytnost systémově-nerozporného výkladu celého právního řádu. Je proto možné konstatovat jako vůli zákonodárce to, co nikdy jako vědomá vůle autora zákona nebylo přítomno. Interpret může rozumět zákonu lépe, než mu rozuměl jeho tvůrce, zákon může být moudřejší než jeho autor - on právě musí být moudřejší než jeho autor." (G. Radbruch, Rechtsphilosophie. Studienausgabe. Hrsg. R. Dreier, S. Paulson, Heidelberg 1999, s. 107.)“