„Každý právní pořádek musí totiž předpokládat existenci orgánu, kterému také uloží určité chování, bez toho že by mu – v případě jednání v rozporu s touto normou – hrozil následky z porušení práva. Takto například zákon svěřuje nejvyššímu soudu státu, aby následoval a aplikoval jeho normy. Tato povinnost již ale není podřízena pozitivně-právním důsledkům porušení práva, neboť Nejvyšší soud má rozhodnout definitivně o výkladu a použití zákonů. I když jeho rozhodnutí přezkoumávají kárné senáty a proti jeho členům mohou být vyvozeny důsledky z protiprávnosti z důvodů nezákonnosti rozhodnutí, byla by právě tato disciplinární komora tím orgánem, kterému je uloženo chovat se určitým způsobem bez toho, že by jej stíhaly následky protiprávnosti. V právním společenství tak nakonec narazíme na orgán, který snad můžeme označit za hraniční orgán. I hraniční orgán má určitým chováním respektovat „mětí“ podle vůle pozitivního právního pořádku. Toto „mětí“ ovšem není odůvodněno pohrůžkou důsledky protiprávnosti, nýbrž apelem na svědomí hraničního orgánu, tedy normou morálky, která zavazuje hraniční orgán k respektu právního pořádku podle jeho nejlepší vědomí a svědomí. Hraniční orgán je tedy zavázán k určitému chování s čisté úcty k normě.“ (Verdross, A. VÖLKERRECHT Wien: Springer, 1950, 24-25; za překlad děkuji doc. Kotáskovi).