Dějiny právního myšlení

Distinkce

Dále se přednáška zaměřila na základní rozdíly (distinkce) mezi právní pozitivismem a nonpozitivismem (iusnaturalismem). Mezi ně řadíme tyto:

  1. Přijetí/odmítnutí spojovací/oddělovací teze.
  2. Noetická distinkce.
  3. Určení důvodu platnosti.
  4. Pohled, z něhož se pojem práva vymezuje.
  5. Normativní / deskriptivní pohled na funkci vymezení práva.

Blíže se zaměříme na první tři distinkce.

I. Spojovací  / oddělovací teze

Tato distinkce je zaměřena na prolínání dvou souborů: práva a transcendentna (tedy zjišťujeme, zda pozitivní a přirozené právo vytváří jeden celek, či zda jsou to dva od sebe oddělené systémy). Přičemž, pokud akceptujeme-li přítomnost transcendentního prvku v právu (přítomnost přirozeného práva v celkovém systému práva), pak nutně musíme hledat jeho obsah. Umělecky zpracovaný lze tento rozpor nahlédnout i v tvrzení Antigony ze stejnojmenné Sofoklovy hry.

Sofoklés: Antigona

Ten zákaz nevydal nám hromovládný bůh a rovněž ani z podsvětí, kam přijdeme, nám lidem nikdo nedal zákon takový. A nepřipouštím, že by zákon, ten či ten, vydaný tebou, člověkem, směl platit víc než nepsaný a nevývratný věčný řád. Jen to jsou totiž pro mne platné zákony, a ty se nezrodily včera nebo dnes – jdou z hlubin času, do nichž nikdo nedozří. Ty nikdy nepřestoupím pro strach z člověka.

II. Noetická distinkce

V této distinkci jde o postoj k tezi, kterou formuloval skotský osvícenec David Hume  (1711-1776) ve svém spise A Treatise of Human Nature, II. díl, vydaném v letech 1739-1740 (zde konkrétně viz str. 172). 

Humova teze

"V každém systému morálky, se kterým jsem se dosud setkal, jsem si povšiml, že jeho autor po nějakou dobu postupuje běžnými úvahami a ustavuje existenci Boha, nebo vyslovuje svá pozorování ohledně lidských věcí, když pojednou jsem překvapen zjištěním, že namísto běžných spon výroků jako „je“ a „není“ se nesetkávám s žádným výrokem, který by nebyl spjat pomocí „má být“ nebo „nemá být“. Tato změna je stěží rozeznatelná, má však rozhodující důsledky. Jelikož toto „má být“ a „nemá být“ vyjadřuje nějaký nový vztah či tvrzení, je nutné, aby tento vztah byl prozkoumán a vysvětlen a zároveň aby bylo vysvětleno to, co se zdá docela nejasné – jak tento nový vztah může být odvozen u jiných, které jsou od něj zcela odlišné.“ Zde citováno dle P. Holländer: Filosofie práva, str. 178–179). 

Tuto tezi dále rozpracoval dánský filosof Jørgen Jørgensen (1894-1969) a formuloval dilema.

Jørgensenovo dilema

„Podle obecně akceptované definice logických inferencí platí, že jenom ty věty, které jsou způsobilé být pravdivé nebo nepravdivé, mohou vystupovat jako premisy nebo závěr inference; nicméně zdá se evidentní, že závěr v imperativní formě může být odvozen ze dvou premis, kde alespoň jedna z nich je v imperativní formě.“ (Citováno dle Sobek, Tomáš. Argumenty teorie práva. Praha: Ústav státu a práva AV ČR, 2008, s. 152)

III. Důvod platnosti

Zde zjišťujeme, proč je daná právní norma platná. Zda je tento důvod obecně autoritativní nebo transcendentní. Tento „důvod platnosti“ bude detailněji rozveden v dalších přednáškách.