„Konflikt mezi
spravedlností a právní jistotou patrně lze řešit jen tak, že pozitivní právo,
zajišťované předpisy a mocí, má přednost i tehdy, pokud je obsahově
nespravedlivé a neúčelné, vyjma toho, jestliže rozpor mezi pozitivním zákonem a
spravedlností dosáhne tak nesnesitelné míry, že zákon musí jako nenáležité
právo (unrichtiges Recht) spravedlnosti ustoupit.“
Dějiny právního myšlení
Radbruchova formule
V další části se přednáška dotkla
díla významného německého právního filosofa (přestože nejprve byl zástupcem
positivistického přístupu k právu, po druhé světové válce svůj přístup částečně
revidoval) Gustava Radbrucha
(1878-1949). Zaměřili jsme se zejména na tzv. Radbruchovu formuli.
Téma Radbruchovy formule navazuje na střet mezi zástupci přirozenoprávní a právněpozitivistické školy po druhé světové válce. Gustav Radbruch se v této souvislosti a v reakci na demolici práva v Třetí říši soustředil zejména na problematiku neplatnosti práva.
Radbruchova formule
Blíže k Radbruchově filosofii se můžete dočíst v překladech Libora Hanuše: Hanuš, Libor. Gustav Radbruch – o napětí mezi spravedlností a právní jistotou. Právní rozhledy, 2009, č. 16, od s. 579.
Podobné téma jako Radbruch řešil v roce 1946 i Josef Tureček ve spise „Právo, křivda a neprávo z hlediska dnešní doby".
Pozitivně-právní vlnu po druhé
světové válce rozvíjí v Anglii Herbert Lionel Adolphus Hart, zástupce
analytického právního pozitivismu. Ten proti Radbruchově „přirozenoprávní“
judiciální cestě řešení extrémní nespravedlnosti pozitivního práva nabízí
legislativní způsob řešení, a to i za cenu prolomení zákazu retroaktivity.
Blíže se s Hartovou teorií můžeme seznámit zde.
Hartova kritika Radbruchovy formule
„Protože pokud přijmeme Radbruchův pohled, a spolu
s ním a německými soudy budeme protestovat proti zlému právu formou tvrzení, že
určitá pravidla nemohou být právem, protože
jsou morálně nesprávná, zamlžíme tím jednu z nejsilnějších, protože
nejjednodušších, forem morální kritiky. Pokud spolu s utilitarismem hovoříme
jednoduše, pak říkáme, že zákony mohou být právem, avšak natolik špatným, než by byly dodržovány. [...] Pokud, na druhou
stranu, formulujeme své námitky jako tvrzení, že tyto zlé věci nejsou právem,
je to tvrzení, kterému mnoho lidí neuvěří..." Hart, H.L.A. Positivism and
the Separation of Law and Morals. Harvard Law Review, 1958, roč. 71, č. 4, str.
620.
Rozvinutí této kuse prezentované
Hartovy teze můžete nalézt v Hartově knize Pojem práva (Hart,
Herbert L. A. Pojem práva. Praha: Prostor, 2004, s. 204-209)
Pro diskusi mezi zástupci, které
řadíme mezi iusnaturalisty (Dworkin) a právní pozitivisty (Hart) a dalšími,
jejichž teorie jsou buď pozitivistické s tendencí k přirozenoprávním prvkům
(Radbruch) je významná také práce ryzího iusnaturalisty Lona Luvoise Fullera (1902–1978),
který – mimo jiné – spojil objektivní právo s osmi požadavky (resp. pravidly),
jejichž splněním se právo teprve stává „možným". Teprve právo respektující
tuto vnitřní morálku práva nebude urážet důstojnost slušného člověka a bude v
právním smyslu účinné. Tyto principy rozvádí (mimo další myšlenky) v knize
Morálka práva (Praha: OIKOYMENH, 1998).