Právní věta: Vystupuje-li cizí stát nikoliv jako suverénní nositel veřejné
moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z
individuálních pracovních vztahů charakterizovaných právní
rovností účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního
práva závěr, že tato právnická osoba - cizí stát - nepožívá
funkční imunity a že je v těchto věcech dána pravomoc
českých soudů.
Soud: Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí: 06/25/2008
Spisová značka: 21 Cdo 2215/2007
ECLI: ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2215.2007.1
Typ rozhodnutí: USNESENÍ
Heslo: Pravomoc soudu
Dotčené předpisy: § 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb.
§ 47 odst. 1 předpisu č. 97/1963Sb.
Kategorie rozhodnutí: A
Publikováno ve sbírce pod
číslem:
26 / 2009
21 Cdo 2215/2007
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr.
Zdeňka Novotného a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Mojmíra Putny v
právní věci žalobce B. B., zastoupeného advokátem, proti žalované Polské
republice – Velvyslanectví Polské republiky, o neplatnost výpovědi z
pracovního poměru, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 23 C
13/2005, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne
4. prosince 2006, č.j. 19 Co 477/2006-41, takto:
Usnesení Městského soudu a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10.
července 2006, č.j. 23 C 13/2005-26 se zrušují a věc se postupuje k dalšímu
řízení Městskému soudu v Praze jako soudu věcně příslušnému k řízení v
prvním stupni.
O d ů v o d n ě n í :
Dopisem ze dne 29.11.2004 žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z
pracovního poměru podle ustanovení § 46 odst. 1 písm. f) zák. práce. Důvod
výpovědi spatřovala zejména v tom, že žalobce „svým jednáním porušil
základní povinnost zaměstnance, uloženou mu jednak pracovní smlouvou,
jednak ustanovením § 73 odst. 1 písm. a) zák. práce“, když „opakovaně
odmítl pověřenému zaměstnanci sdělit důležité informace týkající se jeho
pobytu na území České republiky“, „oznámil číslo povolení k trvalému pobytu
v okamžiku, kdy už měl občanství České republiky“, a nereagoval na výzvu
pana velvyslance, aby se k němu dostavil „k projednání a doložení vážné
záležitosti týkající se jeho osobního stavu (občanství)“.
Žalobce se domáhal, aby bylo určeno, že uvedená výpověď z pracovního poměru
je neplatná. Žalobu odůvodnil zejména tím, že je u žalované „v nepřetržitém
pracovním poměru od 16.11.1987“, že „s podanou výpovědí jako celkem, ani s
jednotlivými výpovědními důvody nesouhlasí“, že vytýkané skutky, i kdyby se
jednalo o porušení pracovní kázně, nedosahují požadované intenzity; v tomto
směru mimo jiné namítal, že „neobdržel od zaměstnavatele jakoukoli výtku
nebo oznámení pro jakékoli porušení pracovní kázně“.
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 10.7.2006, č.j. 23 C 13/2005-26
řízení zastavil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení. Vycházel zejména z ustanovení § 47 zákona č. 97/1963 Sb., o
mezinárodním právu soukromém a procesním, a dospěl k závěru, že v daném
případě „není dána pravomoc soudu k rozhodnutí o žalobcem podaném návrhu“.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 4.12.2006, č.j. 19
Co 477/2006-41 usnesení soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z
účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se
ztotožnil s názorem soudu I. stupně, že v dané věci není dána pravomoc
soudů České republiky, a vycházeje z ustanovení § 47 odst. 1 zákona č.
97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, dovodil, že v
daném pracovněprávním sporu „by mohl český soud jednat a rozhodovat pouze
tehdy, kdyby se jurisdikci českých soudů Polská republika dobrovolně
podrobila. Tak tomu ale není, protože Polská republika prostřednictvím
svého velvyslanectví vyjádřila jednoznačné stanovisko, že s pravomocí
českých soudů v této věci nesouhlasí“. Odvolací soud dále zdůraznil, že
vzhledem ke členství České republiky v Evropské unii bylo nutno v této věci
vycházet z Nařízení Rady (ES) č. 44/2001, přičemž „Evropská unie i nadále
respektuje státní suverenitu a svrchovanost jednotlivých členských států a
z toho vyplývající zásadu, že jeden stát si nemůže přisvojovat pravomoc nad
druhým státem. České soudy proto nadále nemohou, s výjimkami zakotvenými v
mezinárodních úmluvách, konat řízení směřující proti jinému státu EU“.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání. Namítal, že v daném případě
je dána pravomoc českých soudů, neboť podle ujednání účastníků v pracovní
smlouvě „práva a povinnosti z pracovní smlouvy se řídí zák. č. 65/1965 Sb.,
v platném znění, tj. českým zákoníkem práce“, a z toho podle jeho názoru
vyplývá, že „účastníci smlouvy provedli volbu práva, a to českého právního
řádu, čímž dle žalobce založili i pravomoc českých soudů rozhodovat o
případných sporech vyplývajících z pracovněprávního vztahu založeného
pracovní smlouvou ze dne 21.2.2001“; protože je českým státním občanem, je
v tomto směru významné i to, že rovněž v případě více státních občanství je
s ohledem na ustanovení § 33 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb. rozhodné
občanství České republiky. Podle názoru dovolatele je třeba dále vzít v
úvahu, že „v případě, že jakýkoli stát vstupuje přímo jako subjekt do
soukromoprávního vztahu, je a musí být na něj pohlíženo jako na právnickou
osobu, přičemž tato jedná svou organizační složkou“. Nelze tedy „s ohledem
na absenci vůle žalovaného podrobit se dobrovolně pravomoci soudů ČR“,
„dovodit nedostatek pravomoci soudů ČR a řízení zastavit“. Kromě toho
namítá, že „se čl. 31 konvence o diplomatických vztazích a § 47 ZMPS na
daný případ nevztahují, resp. je nelze aplikovat“, neboť „žalovaný tím, že
provedl opakovaně písemně volbu práva, se dobrovolně podrobil pravomoci
českých soudů [§47 odst. 3 písm. d) ZMPS]“; a že „zamítnutím žaloby bez
jejího věcného projednání bylo žalobci upřeno právo na přístup k soudu“, a
tím „byl porušen čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod“. Žalobce navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů
zrušil a věc vrátil „příslušnému soudu prvního stupně“ k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po
zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího
soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1
o.s.ř.) a že jde o usnesení, proti kterému je podle ustanovení § 239 odst.
2 písm. a) o.s.ř. dovolání přípustné, přezkoumal napadené usnesení ve
smyslu ustanovení § 242 o.s.ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta
první o.s.ř.) a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
Z hlediska skutkového stavu bylo v posuzované věci zjištěno, že žalobce byl
zaměstnán u žalované Polské republiky - velvyslanectví Polské republiky v
P., jako řidič na základě pracovní smlouvy ze dne 16.11.1987 ve znění
dodatku z 21.1.2002, ve které bylo kromě jiného ujednáno, že „podmínky,
které nejsou upraveny touto smlouvou, řídí se zákoníkem práce a ostatními
právními předpisy platnými v Československé socialistické republice“, resp.
„ustanovením zákoníku práce, organizačním a pracovním řádem, kolektivní
smlouvou nebo vnitřním předpisem“. Dopisem ze dne 29.11.2004, který žalobce
odmítl převzít dne 14.12.2004 (a který fakticky převzal „v polovině února
2005“), žalovaná sdělila žalobci, že mu dává výpověď z pracovního poměru
„podle ust. § 46 odst. 1 písm. f) zákoníku práce“. V době vzniku pracovního
poměru byl žalobce „polské státní příslušnosti“, ke dni dání výpovědi „již
měl občanství České republiky“. Dne 9.3.2005 podal žalobce u soudu proti
žalované žalobu o neplatnost výpovědi podle § 64 zák. práce.
Dopisem ze dne 4.5.2006 žalovaná prostřednictvím ministerstva zahraničních
věcí České republiky „zdvořile informuje“, že „podle čl. 31 Konvence o
diplomatických vztazích nepodléhají jurisdikci českých soudů země a osoby,
které v souladu s mezinárodními smlouvami a dalšími předpisy mezinárodního
práva využívají v České republice jurisdikční imunity. Velvyslanectví
Polské republiky využívá příslušné imunity od civilní jurisdikce a trvá na
stanovisku, že soud České republiky nemá pravomoci v této záležitosti“.
Za tohoto stavu je pro posouzení věci podstatné, jaký význam má pro
pravomoc českých soudů skutečnost, že zaměstnavatelem žalobce - českého
občana - byla na území České republiky cizozemská právnická osoba - „cizí
stát“.
Pravomocí se obecně rozumí oprávnění státního orgánu řešit otázky, které
jsou mu zákonem svěřeny. Pravomoc civilních soudů se po věcné stránce
vztahuje na věci vypočtené v § 7 odst. 1 o.s.ř., podle něhož v občanském
soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z
občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních
vztahů. Pravomoc civilních soudů současně vyjadřuje nejen poměr k pravomoci
jiných státních orgánů České republiky, ale i k cizině, tj. poměr českých
soudů k cizozemským soudům nebo úřadům.
Pravomoc ve věcech pracovních upravovala Smlouva mezi Československou
socialistickou republikou a Polskou lidovou republikou o právní pomoci a
úpravě právních vztahů ve věcech občanských, rodinných, pracovních a
trestních (publikovaná vyhláškou č. 42/1989 Sb.), podle níž ve věcech
vzniku, změny a zániku pracovního poměru, jakož i nároků z něj
vyplývajících je dána pravomoc soudu smluvní strany, na jejímž území
pracovník vykonává, vykonával nebo měl vykonat práci. Stejně je dána
pravomoc soudu smluvní strany, na jejímž území má bydliště (sídlo) odpůrce,
jakož i na jejímž území má bydliště (sídlo) navrhovatel, nachází-li se na
tomto území předmět sporu nebo majetek odpůrce (srov. Článek 45 odst. 3
Smlouvy, jehož znění až dosud nedoznalo změny – k tomu srov. Sdělení
ministerstva zahraničních věcí č. 2/2006 Sb.m.s.).
Dovolateli lze přisvědčit potud, že „předmětná dvoustranná smlouva je i po
vstupu do EU platná“, nicméně je možné ji „i nadále použít“ jen ve věcech,
na něž se nevztahuje Nařízení rady (ES) č. 44/2001 o příslušnosti a
uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech
(srov. Článek 70 odst. 1 Nařízení). Článek 19 Nařízení však o „příslušnosti
pro individuální pracovní spory“ stanoví, že zaměstnavatel, který má
bydliště na území některého členského státu, může být žalován
1. u soudu členského státu, v němž má bydliště nebo
2. v jiném členském státě:
a) u soudu místa, kde zaměstnanec obvykle vykonává svou práci, nebo u soudu
místa, kde svou práci obvykle vykonával naposledy, nebo
b) jestliže zaměstnanec obvykle nevykonává nebo nevykonával svou práci v
jedné zemi, u soudu místa, kde se nachází nebo nacházela provozovna, která
zaměstnance přijala do zaměstnání.
Z těchto důvodů je správný závěr odvolacího soudu, že, přestože je
dvoustranná smlouva mezi Českou republikou a Polskou republikou „nadále
platná“, bylo nutno vycházet „při posouzení otázky pravomoci (resp.
příslušnosti podle pojmů komunitárního práva)“ z Nařízení rady (ES) 44/2001
(srov. Článek 69 Nařízení rady (ES) 44/2001 ve znění Aktu o podmínkách
přistoupení České republiky, Estonské republiky, Kyperské republiky,
Lotyšské republiky, Litevské republiky, Maďarské republiky, Republiky
Malta, Polské republiky, Republiky Slovinsko, a Slovenské republiky a o
úpravách smluv, na nichž je založena Evropská unie).
V projednávané věci však není namítáno (a z obsahu spisu ani nevyplývá), že
posouzení platnosti výpovědi z pracovního poměru dané žalobci dopisem ze
dne 29.11.2004 nespadá do pravomoci civilních soudů České republiky,
popřípadě, že v této pracovní věci není ve vztahu k cizině vůbec dána
pravomoc soudů České republiky. Podstatou sporu je v tomto směru vyřešení
otázky, zda vymezená pravomoc soudů České republiky, která sama o sobě
zpochybňována není, byla dotčena vynětím žalované Polské republiky z této
pravomoci v důsledku toho, že by Polská republika jako stát požívala v této
věci jurisdikční imunity.
S názorem, že na posouzení uvedené otázky lze vztáhnout ustanovení o
Vídeňské úmluvě o diplomatických stycích (publikované vyhláškou č. 157/1964
Sb.), dovolací soud nesouhlasí. Je mimo pochybnost, že Vídeňská úmluva
upravuje (kromě jiného) též postavení diplomatického zástupce a jeho vztah
k jurisdikci přijímajícího státu. Podle Článku 31 Úmluvy (jehož se žalovaná
dovolává)
1. Diplomatický zástupce je vyňat z trestní jurisdikce přijímajícího státu.
Je rovněž vyňat z jeho jurisdikce civilní a správní, s výjimkou případů, že
jde
a) o žalobu věcnou týkající se soukromé nemovitosti na území přijímajícího
státu, ledaže ji vlastní v zastoupení vysílajícího státu pro účely mise;
b) o žalobu týkající se dědictví, v němž je diplomatický zástupce
vykonavatelem poslední vůle, správcem dědictví, dědicem nebo odkazovníkem
jako soukromá osoba a nikoliv jako zmocněnec vysílajícího státu;
c) o žalobu týkající se jakéhokoliv svobodného povolání nebo obchodní
činnosti, jež diplomatický zástupce vykonává v přijímajícím státě vedle
svých úředních funkcí.
2. Diplomatický zástupce není povinen vypovídat jako svědek.
3. Diplomatický zástupce nepodléhá exekučním opatřením, vyjma v případech
uvedených pod písmeny a), b) a c) odstavce 1 tohoto článku, a jestliže
exekuce může být provedena, aniž by byla porušena nedotknutelnost jeho
osoby nebo jeho obydlí.
4. Vynětí diplomatického zástupce z jurisdikce přijímajícího státu
neznamená jeho vynětí z jurisdikce státu vysílajícího.
Je tedy zřejmé, že tato úprava by mohla být vztažena na posuzovaný případ
pouze v případě, jestliže by se jednalo o posouzení platnosti výpovědi z
pracovního poměru, ve kterém by v postavení zaměstnavatele vystupoval
diplomatický zástupce, tj. šéf mise nebo člen diplomatického personálu mise
[srov. Článek 1 písm. e) Úmluvy], jako fyzická osoba. Úmluva se však
nezabývá vynětím cizího státu z jurisdikce přijímajícího státu, je-li tento
cizí stát zaměstnavatelem jako právnická osoba.
Z uvedeného vyplývá, že ani Nařízení rady (ES) 44/2001, ani žádná z
uvedených mezinárodních smluv otázku imunity států neřeší. Ze zásady
svrchované rovnosti států a ze státní suverenity České republiky vyplývá,
že pro civilní řízení vedená na území České republiky je třeba tuto
problematiku řešit na základě obecného pravidla upravujícího vynětí z
pravomoci českých soudů, zakotveného v ustanovení § 47 zákona č. 97/1963
Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (ve znění pozdějších
předpisů).
Podle ustanovení § 47 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb. pravomoci českých soudů
nejsou podrobeny cizí státy a osoby, jež podle mezinárodních smluv nebo
jiných pravidel mezinárodního práva anebo zvláštních českých právních
předpisů požívají v České republice imunity.
Podle ustanovení § 47 odst. 2 zákona č. 97/1963 Sb. ustanovení odstavce 1
platí i ohledně doručování písemností, předvolávání uvedených osob za
svědky, výkonu rozhodnutí nebo jiných procesních úkonů.
Podle ustanovení § 47 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb. pravomoc českých soudů
je však dána, jestliže:
a) předmětem řízení je nemovitý majetek států a osob uvedených v
odstavci 1, nacházející se v České republice, nebo jejich práva na takových
nemovitých věcech patřících jiným osobám, jakož i práva z poměru nájemního
k takovým nemovitým věcem, pokud není předmětem řízení placení nájemného,
b) předmětem řízení je dědictví, v němž osoby uvedené v odstavci 1
vystupujmimo rámec svých úředních funkcí,
c) předmět řízení se týká výkonu povolání nebo obchodní činnosti, které
osoby uvedené v odstavci 1 provádějí mimo rámec svých úředních funkcí,
d) cizí stát nebo osoby uvedené v odstavci 1 se dobrovolně podrobí
jejich pravomoci,
e) to vyžaduje uskutečňování mezinárodních sankcí, k jejichž dodržování
je Česká republika zavázána na základě svého členství v Organizaci
spojených národů nebo v Evropské unii.
Podle ustanovení § 47 odst. 4 zákona č. 97/1963 Sb. doručení v případech
uvedených v odstavci 3 zprostředkuje ministerstvo zahraničních věcí. Nelzeli
takto doručit, ustanoví soud opatrovníka pro přijímání písemností,
popřípadě k obhájení práv.
V projednávané věci se nejedná o žádný z případů upravených v ustanovení §
47 odst. 3 zákona č. 97/1963 Sb.; protože se mezinárodní smlouvy ani
zvláštní české právní předpisy výslovně nezabývají vymezením obsahu imunity
cizího státu v České republice, je nutno ve smyslu § 47 odst. 1 zákona č.
97/1963 Sb. odvíjet odpověď na tuto otázku z pravidel mezinárodního práva,
a v tomto rámci přihlédnout i k nauce v oblasti mezinárodního práva (k
hierarchii pramenů mezinárodního práva srov. Čl. 38 odst. 1 Statutu
Mezinárodního soudního dvora publikovaného vyhláškou č. 30/1947 Sb., o
chartě Spojených národů a statutu Mezinárodního soudního dvora, sjednaných
dne 26. června 1945 na konferenci Spojených národů o mezinárodní
organisaci, konané v San Francisku, ve znění pozdějších předpisů).
Obsah imunity státu dříve vnímaný jako absolutní, kdy jakákoliv souvislost
státu s předmětem sporu vedla ke konstatování imunity a tím k nemožnosti
vést s ním řízení před cizím soudem, se s dynamickým rozvojem mezinárodních
vztahů v průběhu doby vyvíjel směrem k funkčnímu pojetí tohoto právního
poměru. Je mimo pochybnost, že stát požívá pro sebe a svůj majetek
jurisdikční imunity před soudy jiného státu (par in parem non habet
jurisdictionem). Převládající vývojové tendence však vykrystalizovaly v
závěr (viz Report of the Working Group on Jurisdictional Immunities of
States and Their Property, text UN Doc. A/CN.4/L.576, annex at p. 58), že
stát se nemůže dovolávat své jurisdikční imunity - vedle případů, kdy se jí
výslovně zřekl - ani tehdy, kdy jde o řízení týkající se jeho obchodních
transakcí, pracovních smluv, vlastnictví, držby, nebo užívání majetku, v
případě náhrady škody způsobené na majetku či osobám, ve věcech
průmyslového či duševního vlastnictví, ohledně účasti v obchodních
společnostech, tedy v podstatě v případech, kdy stát nejedná jako
vykonavatel veřejné moci (acta iure imperii). Působí-li tedy státy „jako
běžné subjekty občanskoprávních poměrů upravených pravidly mezinárodního
práva soukromého“ (Malenovský, J.: Mezinárodní právo veřejné, jeho obecná
část, a jeho poměr k vnitrostátnímu právu, zvláště k právu českému, 4.
opravené a doplněné vydání, Brno, Masarykova univerzita 2004, str. 32), je
vzhledem k této povaze věci přiměřené, že uvedená skutečnost nachází svou
reflexi rovněž v rozsahu výsad a imunit státu. Uvedené vztaženo na
posuzovanou věc znamená, že vystupuje-li cizí stát nikoli jako suverénní
nositel veřejné moci, nýbrž jako právnická osoba ve věcech vyplývajících z
individuelních pracovních vztahů charakterizovaných právní rovností
účastníků, odůvodňují pravidla mezinárodního práva závěr, že tato právnická
osoba - cizí stát - nepožívá funkční imunity a že je v těchto věcech dána
pravomoc českých soudů.
Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Nejvyšší
soud České republiky je proto podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za
středníkem o.s.ř. zrušil, a protože důvody, pro které bylo zrušeno usnesení
odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší
soud České republiky i toto rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve sporech
týkajících se cizího státu nebo osob požívajících diplomatických imunit a
výsad, jestliže tyto spory patří do pravomoci soudů České republiky,
rozhodují podle ustanovení § 9 odst. 2 písm. g) o.s.ř. jako soudy prvního
stupně krajské soudy, byla věc postoupena Městskému soudu v Praze (§ 9
odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích) jako soudu věcně
příslušnému (§ 243b odst. 3 věta druhá i.f. o.s.ř.)
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o
věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího
řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 část první
věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2008
JUDr. Zdeněk Novotný, v. r.
předseda senátu