§ 1 Předmět úpravy

Právní stav komentáře je ke dni 1.8.2017.

Přehled výkladu:

I. Předmět úpravy obecně

II. Výhrada zákona

III. Vývoj právní úpravy správních poplatků

IV. Správní a jiné poplatky

V. Daně a poplatky

VI. Předmět úpravy

VII. Vztah zákona o správních poplatcích a jiných zákonů

I. Předmět úpravy obecně

    Zákon č. 634/2004 Sb., o správních poplatcích, jak vyplývá z názvu tohoto zákona a konkrétněji z obsahu komentovaného ustanovení, upravuje problematiku správních poplatků, a to v rovině jejich právního zakotvení a správy.

    Tento zákon nejenom, že správní poplatky výslovně definuje jejich předmětem, když stanoví, že některé úkony související s výkonem státní správy poplatkové povinnosti (zpoplatnění) obecně podléhají (srov. § 2) a stanoví tím jejich mj. fiskální funkci, tak správní poplatky přímo zavádí jejich druhem a výší obsaženou v Sazebníku správních poplatků (srov. § 4 a přílohu zákona). Kromě toho zákon o správních poplatcích upravuje jejich správu, tedy režim jejich vyměření, vybírání a placení (srov. § 5), vracení poplatku (srov. § 7), jakož i možné osvobození od poplatku (srov. § 8 a § 12). Vedle vlastního "poplatkového obsahu" a správy poplatků zákon obsahuje i dohledové oprávnění (srov. § 10) nad výkonem poplatkové agendy a správy poplatků.

    Obecně je třeba v souvislosti se správními poplatky uvést, že jednak správní orgány vedou správní řízení a uskutečňují další procesní postupy a úkony, které podléhají poplatkové povinnosti (zpoplatnění, srov. komentář k § 2 a § 4). Současně vedle toho vedou řízení ve věcech těchto správních poplatků a provádějí správu správních poplatků. Zde se příslušné úřady dostávají do režimu tzv. dělené správy a vedle tohoto zákona také pod rozsah působnosti zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, což bude na příslušných místech komentáře zdůrazněno. Proto se správní orgán jako vykonavatel určité správní činnosti (k pojmu "správní orgán" blíže srov. § 1 odst. 1 spr. řádu), která podléhá správnímu poplatku, stává správním úřadem, jak jsou tímto zákonem označeny orgány, jejichž činnost podléhá poplatkové povinnosti (k tomu srov. komentář dále v textu), vykonává správu poplatku, což vyplývá z komentovaného ustanovení, a díky tomu se stává rovněž správcem daně. Tyto orgány, jejichž činnost či úkony podléhají zpoplatnění ze strany správních poplatků, díky tomu vystupují v trojjediném postavení (správní orgán - správní úřad - správce daně). Jak uvedla shodně i judikatura, byť na bázi předcházející právní úpravy správy daní (srov. rozsudek NSS, sp. zn. 5 As 34/2010), "vede-li správní orgán řízení podle zvláštního předpisu a toto řízení je dle sazebníku předmětem správního poplatku, provádí zcela nepochybně dvojí řízení. V první řadě je to řízení správní, které patří do jeho působnosti ..., a dále řízení daňové". V tomto judikátu Nejvyšší správní soud výslovně konstatoval, a to i za použití zmíněného daňového řádu, že správní úřad má při placení a vybírání správního poplatku postavení správce daně, a proto na něj dopadá daňový řád. V návaznosti na to Nejvyšší správní soud doplnil, že zákon o správních poplatcích je vůči daňovému řádu lex specialis.

II. Výhrada zákona

    Zákon o správních poplatcích vychází z tzv. výhrady zákona představované čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod. Podle něj daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona. Tímto zákonem je v současné době (od 16.1.2005, srov. účinnost a komentář k § 14) zákon č. 634/2004 Sb. Od doby jeho účinnosti již byl mnohokrát novelizován, přičemž novely se dotkly přílohy zákona, kde je obsažen sazebník.

    Na výhradu zákona navazuje i zmocňovací ustanovení obsažené v § 12. To umožňuje provést buďto úpravu předmětu a sazeb poplatku, nebo jejich osvobození pro úzce vymezené kategorie subjektů. K těmto úpravám však lze přistoupit toliko v mezích zákona a při respektování obsahu Sazebníku správních poplatků. Proto je zcela vyloučeno, aby byly zavedeny poplatky nové, aniž by jejich zavedení mělo formu zákona. K této problematice blíže srov. komentář k § 12 a obsah položek jednotlivých správních poplatků obsažených v sazebníku. Ten v jednotlivých položkách mj. obsahuje případné osvobození od poplatku, zmocnění správního úřadu při stanovení výše poplatku, popřípadě poznámky, které upravují podrobnosti k jednotlivým úkonům podléhající zpoplatnění.

III. Vývoj právní úpravy správních poplatků

    Z hlediska historie není zákon o správních poplatcích na našem území žádnou novinkou. Jeho počátky by se daly spatřovat již v tzv. regálech, které představovaly příjem panovníka z výkonu určitých činností. Větší propracovanosti se oblast poplatků počala těšit v období absolutistického státu a rozvoje "státu správního" v 19. století. Z množství jednotlivých poplatků se postupně vydělila relativně svébytná kategorie správních poplatků, a to vedle poplatků soudních či místních. V období rakouské monarchie a první Československé republiky byla oblast tzv. správních poplatků (úředních poplatků) značně roztříštěná. Změnu přinesl až zákon č. 32/1946 Sb., o sjednocení a úpravě některých poplatkových předpisů. Na něj posléze navázal zákon č. 105/1951 Sb., o správních poplatcích. Předměty (druhy) a sazby (výše) jednotlivých poplatků byly stanoveny ministrem financí (§ 3) v jednotlivých sazebnících. Byl to právě ministr financí, kterému v oblasti správních poplatků byla svěřena poměrně výrazná pravomoc. Ministr financí mj. přiznával osvobození od správních poplatků (§ 10), nebo stanovoval podmínky a případy vracení poplatků (§ 11). Tento zákon a jím zavedená koncepce byla uplatňována až do první poloviny devadesátých let 20. století (zrušen byl až k 1.6.1994 zákonem č. 85/1994 Sb.; k tomu blíže viz dále v textu).

    Ke dni 1.1.1993 nabyl účinnosti zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích. Nově vzniklá Česká republika s sebou přinesla i novou úpravu správních poplatků uplatňovanou jejími orgány. Na rozdíl od předcházející (resp. souběžně aplikované) právní úpravy tento zákon v sobě již obsahoval sazebník jednotlivých poplatků (jako příloha zákona) a jeho stanovení nebylo ponecháno moci výkonné, nýbrž moci zákonodárné. Tím byla naplněna i výhrada zákona ohledně stanovení poplatků (viz výše). Na tento zákon v mnohém posléze navázal zákon stávající.

    Dlužno podotknout, že po jistou dobu byly vedle sebe účinné zákony č. 105/1951 Sb. a č. 368/1992 Sb. Jak se lze k tomu dočíst v důvodové zprávě "zákon č. 368/1992 Sb., o správních poplatcích, nabyl účinnosti dnem 1. ledna 1993 a vztahoval se jen na orgány, které byly do konce roku 1992 orgány České republiky. To znamená, že v souvislosti se vznikem České republiky se některé dosud federální státní orgány, např. Federální ministerstvo zemědělství a výživy, Federální ministerstvo vnitra, Federální ministerstvo zahraničního obchodu, staly orgány České republiky, ale zákon o správních poplatcích neobsahoval v sazebníku předměty správních poplatků, tj. zpoplatňovaná správní řízení, která byla dosud v působnosti federace. Proto vedle sebe platil výše citovaný zákon o správních poplatcích a zákon č. 105/1951 Sb., a prováděcí vyhlášky Federálního ministerstva financí, v nichž byl obsažen sazebník správních poplatků. Tento nepříznivý právní stav byl odstraněn až zákonem č. 85/1994 Sb., kterým byl zrušen zákon č. 105/1951 Sb., včetně vyhlášek o správních poplatcích na něho navazujících a do sazebníku byly zařazeny jako předměty správních poplatků i řízení, která byla v působnosti federace do konce kalendářního roku 1992."

IV. Správní a jiné poplatky

    Celkově lze konstatovat, že problematika správních poplatků a jejich jednotící právní úprava v jednom zákoně má na našem území již poměrně dlouhou tradici. Je třeba poznamenat, že zákon o správních poplatcích neupravuje veškeré poplatky, s nimiž se lze v oblasti veřejné správy (či státní správy) setkat, což je dáno i předmětem úpravy a předmětem poplatků. Jednotlivé zákony se liší v tom, co je předmětem zpoplatnění a kdo je jejich poplatníkem. Společná ale vždy musí být forma zákona, což vyplývá z čl. 11 odst. 5 Listiny. V praxi se tudíž lze setkat s řadou finančních povinností vůči státu, nebo jiným subjektům, které jsou označeny jako buďto poplatky (sui generis), případně odvody, nebo jiným způsobem. Ty ale zákonu o správních poplatcích nepodléhají a představují poměrně specifickou oblast. Jedná se kupř. o poplatky za odnětí půdy z pozemků určených k plnění funkce lesa podle § 17 zák. č. 289/1995 Sb., lesní zákon; poplatky za uložení odpadů podle § 45 zák. č. 185/2001 Sb., o odpadech; poplatek za znečišťování ovzduší podle § 15 zák. č. 201/2012 Sb., o ochraně ovzduší. Z oblasti odvodů jde kupř. o odvody na zlepšení životního prostředí v případě kácení dřevin rostoucích mimo les podle § 9 zák. č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny; nebo odvody za odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu podle § 11 zák. č. 334/1992 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu. Zmínit lze i rozhlasové a televizní poplatky podle zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích. V daném ohledu jde o poměrně specifickou formu poplatku, jehož účelem je příspěvek na činnosti médií veřejné služby (České televizi a Českému rozhlasu).

    Správní poplatky se svým předmětem liší od poplatků soudních a místních. Podle § 1 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, se soudní poplatky vybírají za řízení před soudy ("poplatky za řízení"), jednotlivé úkony prováděné soudy ("poplatky za úkony") a zápis skutečnosti do veřejného rejstříku provedený notářem na žádost osoby oprávněné k jejímu podání. Spojitost je dána povahou, neboť jak správní, tak i soudní poplatky se mohou vztahovat jak k řízení (soudnímu či správnímu), ale i k jednotlivým úkonům. Dalším společným rysem je, že jak soudní, tak správní poplatky představují jednu z tzv. podmínek řízení, která musí být splněna k tomu, aby proběhlo soudní nebo správní řízení [srov. § 9 zák. č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, a § 66 odst. 1 písm. d) spr. řádu č. 500/2004 Sb.]. Odlišnost je dána zejména tím, k čemu tyto poplatky slouží (tj. předmětem poplatku) a kým je uskutečňována jejich správa, což je spíše důsledek stěžejní odlišnosti právě dané předmětem poplatků. Za místní poplatky jsou považovány ty poplatky, které jsou uvedeny v § 1 zák. č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích. Jedná se o poplatek ze psů, poplatek za lázeňský nebo rekreační pobyt, poplatek za užívání veřejného prostranství, poplatek ze vstupného, poplatek z ubytovací kapacity, poplatek za povolení k vjezdu s motorovým vozidlem do vybraných míst a částí měst, poplatek za provoz systému shromažďování, sběru, přepravy, třídění, využívání a odstraňování komunálních odpadů a poplatek za zhodnocení stavebního pozemku možností jeho připojení na stavbu vodovodu nebo kanalizace. Z předmětu místních poplatků vyplývá, že je odlišný, nežli předmět správních poplatků. Správní poplatky se vztahují k vedení správního řízení (tj. poplatek za řízení) a dalším úkonům v oblasti státní správy (tj. poplatky za úkony). Souvisí s výkonem státní správy.

V. Daně a poplatky

    Z hlediska pojmoslovného aparátu bývá tradičně v teorii rozlišováno mezi pojmem "daň" a "poplatek". V případě daní je zdůrazňováno, že s nimi není spojeno určité konkrétní protiplnění, ale mají spíše obecnou a opakovanou povahu. Oproti tomu s poplatky protiplnění spojeno je, tedy že poplatek je "k něčemu", resp. "za něco". Jak se píše i v odborné literatuře (srov. Bakeš, M. a kol. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 93), "zatímco daně jsou většinou platby neekvivalentní, za které není poskytována přímá protihodnota, a zároveň platby, které mívají spíše periodický charakter, jsou poplatky většinou vybírány jednorázově, a to v souvislosti s nějakým protiplněním ze strany státu či jeho orgánů ... Mají tedy většinou povahu určitého ekvivalentu za poskytnutí služby ...". Tyto ekvivalenty jsou obecně naznačeny v § 2 jako správní řízení a další úkony správního úřadu související s výkonem státní správy, přičemž jejich konkrétní uvedení je již věcí přílohy zákona o správních poplatcích a sazebníku.

    Zmíněnou účelovost a specifickou povahu (správního) poplatku do jisté míry zpochybňuje § 2 odst. 3 písm. a) zák. č. 280/2009 Sb., daňového řádu. Podle tohoto ustanovení daňového řádu je totiž poplatek považován za daň a díky tomu jeho správa podléhá rozsahu působnosti daňového řádu. To je velmi významné v souvislosti s tzv. dělenou správou a vlastní správou poplatku. K této problematice blíže odkazujeme na komentář k § 5 a násl. Nicméně tím se však povaha poplatku nijak nesrovnává s daněmi, pouze je pro ně stanoven shodný procesní režim. Judikatura (NSS, sp. zn. 5 As 34/2010) výslovně konstatovala, a to i za použití zmíněného daňového řádu, že správní úřad má při placení a vybírání správního poplatku postavení správce daně, a proto na něj dopadá daňový řád, přičemž zákon o správních poplatcích je vůči daňovému řádu lex specialis.

VI. Předmět úpravy

    Komentované ustanovení v první řadě stanoví vlastní existenci správních poplatků a dále dodává, kdo má pravomoc a příslušnost ke správě těchto správních poplatků a v čem zejména tato správa správních poplatků spočívá. V návaznosti na to zakotvuje legislativní zkratku "poplatky" pro správní poplatky a současně stanovuje legislativní zkratku "správní úřad" pro orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků a orgány právnických osob, které vykonávají působnost v oblasti státní správy a jsou činné v oblasti správy správních poplatků.

    Co konkrétně je správním poplatkem, blíže osvětluje § 2 upravující problematiku předmětu poplatků a zcela konkrétně potom sazebník, který je přílohou zákona o správních poplatcích.

    V oblasti správních poplatků a jejich správy vykonávají působnost orgány označené legislativní zkratkou "správní úřad". Z hlediska dopadu této legislativní zkratky lze odkázat v první řadě na skutečnost, že oblast správních poplatků je spojena s činností státní správy, která je ze strany poplatníka požadována. Pro výkon státní správy čl. 79 odst. 3 Ústavy volí označení "správní úřad", pročež je komentované ustanovení s tímto plně slučitelné. Ohledně bližšího vymezení toho, kdo spadá pod orgány moci výkonné, orgány územních samosprávných celků a orgán právnických osob vykonávajících působnost v oblasti státní správy, lze odkázat na § 1 odst. 1 spr. řádu. V něm je pro vymezení legislativní zkratky "správní orgán" použito podobného výčtu. Z hlediska principu jednotnosti a bezrozpornosti právního řádu by proto pojmy "orgány moci výkonné", "orgány územních samosprávných celků" a "orgány právnických osob" měly být vykládány v obou právních předpisech shodně, resp. není žádného rozumného důvodu, proč by výklad těchto pojmů měl být odlišný.

    Orgánem moci výkonné jsou primárně ministerstva a další ústřední orgány státní správy, resp. ústřední správní úřady. Ministerstva vymezuje § 1 zák. č. 2/1969 Sb., o zřízení ministerstev a jiných ústředních orgánů státní správy České republiky. Takzvanými dalšími ústředními orgány státní správy (ústředními správními úřady) jsou jednak ty orgány, o nichž to prohlásí zákon, nebo jež splňují jejich definiční znaky, jak vyplývá ze závěrů Ústavního soudu (srov. usnesení ÚS ze dne 30.11.2010, sp. zn. Pl. ÚS 52/04). V současné době jsou uvedeny v § 2 zmíněného zákona č. 2/1969 Sb. Vedle ústředních orgánů státní správy řadíme mezi orgány moci výkonné rovněž správní úřady s celostátní působností. Ty však nemají povahu ministerstev a ani dalších ústředních orgánů státní správy. Typicky jsou těmto ústředním orgánům podřízeny; někdy představují relativně samostatnou součást takového ústředního orgánu a převážnou část jejich působnosti představuje nejrůznější kontrolní (tj. dozorová, inspekční) činnost. Další z kategorie orgánů moci výkonné jsou územní správní úřady, pro něž se někdy používá označení územně specializované orgány státní správy nebo tzv. dekoncentráty. Jejich podstatou je, že bývají odvozovány od ústředních orgánů státní správy, přičemž vykonávají svou specializovanou působnost v oblasti státní správy toliko na vymezené části území (správním obvodu). Pod orgány moci výkonné lze zařadit ještě tzv. veřejné (bezpečnostní) sbory. Ale to jen v těch případech, pokud vykonávají působnost v oblasti státní správy.

    Orgánem územních samosprávných celků jsou zejména obecní úřady, městské úřady, úřady městyse, magistráty statutárních měst a úřady městských částí a obvodů statutárních měst, Magistrát hlavního města Prahy a úřady městských částí hlavního města Prahy a krajské úřady. Především na tyto orgány územních samosprávných celků je zákonem přenášen (delegován) výkon státní správy, kterou vykonávají v přenesené působnosti. V případě orgánů územních samosprávných celků je třeba zdůraznit, že správním úřadem není "až" konkrétní odbor či oddělení, ale "už" tento úřad sám (jako celek). V souvislosti s činností orgánů územních samosprávných celků, resp. jejich "úřadů", lze odkázat na možnost přesunu výkonu správní agendy prostřednictvím veřejnoprávní smlouvy. Podle § 6 odst. 8 správní poplatky vybírané orgány územních samosprávných celků nelze platit kolkovými známkami.

    V případě orgánu právnických osob se bude jednat o její statutární orgán podle zvláštního zákona anebo orgán či zaměstnance jím pověřeného (shodně srov. § 130 odst. 3 spr. řádu).

VII. Vztah zákona o správních poplatcích a jiných zákonů

    Jak vyslovila judikatura, pokud zvláštní zákon počítá se správními poplatky, ale neobsahuje svou vlastní právní úpravu jejich správy, použije se jako obecná právní úprava právě zákon o správních poplatcích. Jak konkrétně uvedl Nejvyšší správní soud (NSS, sp. zn. 7 Ans 5/2005, č. 857/2006 Sb. NSS), "protože zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, neobsahuje vlastní ustanovení upravující postup při výběru správních poplatků, je nutno postupovat při vybírání správního poplatku ve známkoprávních věcech dle zákona o správních poplatcích.". Zákon o správních poplatcích je obecnou právní úpravou (lex generalis) ve věcech stanovení a správy správních poplatků, zatímco jednotlivé zvláštní zákony, které se správními poplatky v různé míře počítají, mají vůči němu povahu lex specialis.

Související ustanovení:

§ 2 - předmět poplatků, § 4 - sazba poplatků a zaokrouhlování, § 14 - účinnost

Související předpisy:

čl. 11 Listiny,

daňový řád,

zákon o soudních poplatcích,

zákon o místních poplatcích,

spr. řád

Judikatura:
- Protože zákon č. 441/2003 Sb., o ochranných známkách, neobsahuje vlastní ustanovení upravující postup při výběru správních poplatků, je nutno postupovat při vybírání správního poplatku ve známkoprávních věcech dle zákona o správních poplatcích.
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5.1.2006, č. j. 7 Ans 5/2005-75, publikovaný pod č. 857/2006 Sb. NSS)
- Vede-li správní orgán řízení podle zvláštního předpisu a toto řízení je dle sazebníku předmětem správního poplatku, provádí zcela nepochybně dvojí řízení. V první řadě je to řízení správní, které patří do jeho působnosti ..., a dále řízení daňové.
(rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8.12.2011, č. j. 5 As 34/2010-80)

Literatura:
Bakeš, M. a kol. Finanční právo. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012.  

§ 4 Sazby poplatků a zaokrouhlování

Právní stav komentáře je ke dni 1.8.2017.

Předmět výkladu:

I. Obecně k sazbám poplatků a zaokrouhlování

II. Sazby správních poplatků a základ poplatku

III. Sazebník

IV. Funkce správních poplatků

V. Význam správních poplatků

I. Obecně k sazbám poplatků a zaokrouhlování

    Poplatek může být stanoven pevnou sazbou nebo procentní sazbou. V případech, kdy je sazba určena pevnou částkou za úkon, je již samotné vymezení předmětu poplatku považováno za dostatečné pro stanovení výše poplatku a není třeba základ vymezovat jiným způsobem. Základ je však nutné stanovit u procentního poplatku. Tam, kde je výše poplatku závislá na ceně předmětu úkonu, bude nutné tuto cenu stanovit a vychází se z ceny předmětu úkonu stanovené podle zákona o oceňování majetku (zákon č. 151/1997 Sb.). Poplatník má povinnost cenu uvést. Pokud by uvedl cenu zřejmě nízkou, zjistí si cenu předmětu úkonu správní orgán sám, a to na náklady poplatníka. Základ poplatku se zaokrouhluje na celé desítky korun nahoru. Vypočtený poplatek se zaokrouhluje na celé koruny nahoru.

    Výpočet procentního poplatku: Základ poplatku (zaokrouhleno na celé desítky korun nahoru) x sazba poplatku.

    Úkon se zpoplatňuje procentní sazbou zejména tam, kde je nutné reagovat na cenu předmětu úkonu. Sazebník obsahuje 163 položek, které jsou rozděleny do dvanácti částí.

II. Sazby správních poplatků a základ poplatku

    Sazby správních poplatků jsou stanoveny podle povahy úkonů správních úřadů (položky 1 až 163) pevnou částkou nebo procentem ze základu poplatku. Zpoplatnění procentní sazbou se využívá zejména tam, kde je nutné reagovat na cenu předmětu úkonu, která je podle cenových předpisů základem procentního poplatku. Je-li poplatek stanoven pevnou částkou, platí se při podání žádosti směřující k provedení úkonu, a to bez vyměření. Správní orgán vydá výsledek provedeného úkonu až poté, co poplatník prokáže, že poplatek zaplatil.

    Sazba poplatku souvisí s vy-mezením základu poplatku. Zcela standardně je sazba řazena mezi základní konstrukční prvky poplatků nebo jiných obdobných peněžitých plnění. Obvykle se vymezuje sazba poplatku jako měřítko, pomocí něhož se stanoví, jak velký poplatek má poplatník ze základu poplatku zaplatit. Sazba je rozhodující jak daňový, tak poplatkový prvek, pokud jde o konečnou výši poplatku. Proto musí být konstruována tak, aby odpovídala poslání a účelu konkrétního úkonu. Sazbu poplatku lze vymezit jako údaj, pomocí něhož se ze základu vypočítá poplatek.

III. Sazebník

    Sazby správních poplatků jsou stanoveny v sazebníku pevnou částkou, tzn. jednou částkou nebo rozpětím a dále zákon v sazebníku stanoví poplatek procentem ze základu poplatku vyjádřeného v penězích. Základem procentního poplatku je cena předmětu úkonu podle zákona o oceňování majetku. Jedná-li se o procentní poplatek, je poplatník povinen uvést cenu předmětu úkonu. Neučiní-li tak nebo uvede-li cenu zřejmě nízkou, zjistí cenu předmětu úkonu správní orgán na náklady poplatníka.

    Ukázkovým příkladem procentního poplatku je poplatek v sazebníku poplatků pod položkou 148 Úschova peněz, cenných papírů, vkladních knížek a jiných cenných předmětů ve výši 0,5% z částky, nebo ceny předmětu za každý rok nejméně 200 Kč, nejvýše 20 000 Kč. Předmětem poplatku není úschova předmětu u českého zastupitelského úřadu za účelem doručení do České republiky. Na tomto místě je také nutno upozornit, že v sazebníku poplatků nacházíme kromě toho, co není předmětem poplatku, tj. negativní vymezení zpoplatnění, i institut osvobození, což znamená, že za určitých okolností, uvedených v sazebníku, buď poplatník, nebo úkon nepodléhá poplatkové povinnosti. Lze konstatovat, že procentních poplatků je v sazebníku minimum.

    Sazby poplatků stanovené pevnou částkou jsou uvedeny v příloze zákona o správních poplatcích tzv. sazebníku. Je rozdělen do ně-kolika částí podle oborů státní správy. Státní orgány vybírají poplatky za zpoplatněné úkony jimi provedené a uvedené pod jednotlivými položka-mi. Obsah sazebníku tvoří položky označené pořadovými čísly a jsou taxativním výčtem zpoplatněných úkonů. Nedílnou součást některých položek tvoří poznámky k nim. Ustanovení poznámky k jednotlivé položce sazebníku se vztahuje jen na zpoplatněný úkon této položky a nelze jej vztahovat na ustanovení jiné položky. U některých taxativně uvedených zpoplatněných úkonů je stanoveno osvobození od poplatků. V jednotlivých taxativně uvedených případech může správní orgán poplatek snížit, zvýšit, popřípadě upustit od jeho vybrání. K tomu blíže srov. komentář k § 2 a § 8.

    Jednotlivé části sazebníku poplatků jsou:

     Část   I.         Podání   žádosti   v   daňovém   nebo celním   řízení,   zpoplatněné   ověřování   stejnopisů, opisů,   kopií,
                řízení   ve   věcech   občanství,   Rejstřík trestů,   řízení   podle   zákona   o   ochraně   veřejného zdraví,
                řízení   ve   věcech   manželství,   dále   v rámci   rybářského   práva,   řízení   podle   zákona   o Antarktidě
                a   následují   ještě   řízení   v   rámci stavebního   zákona,   povolování   loterií,   licence, živnostenské
                listy,   zdravotní   služby.
 Část   II.        Řidičské   průkazy,   vozidla,   zbrojní průkazy,   povolovací   řízení   v   silniční   dopravě, zvláštní
                užívání   pozemních   komunikací.
 Část   III.       Vnitrozemská   plavba,   námořní   plavba, letecká   doprava,   drážní   doprava.
 Část   IV.        Hornická   činnost,   puncovnictví, periodický   tisk,   burzy,   pojišťovnictví   a   cenné   papíry,
                televizní   a   rozhlasové   vysílání.
 Část   V.         Veterinární   povolení,   osvědčení, ověření   chmele,   šlechtitelská   osvědčení,   ochrana   a registrace
                odrůd   rostlin   a   plemen   zvířat, registrace   přípravků   na   ochranu   rostlin,   révové   víno.
 Část   VI.        Registrace   léčivých   přípravků,   povolení výroby   a   distribuce   léčiv.
 Část   VII.       Licence   v   zahraničním   obchodě,   obchod s   vojenským   materiálem,   řízení   podle   atomového   zákona.
 Část   VIII.      Poplatky   v   elektronických   komunikacích.
 Část   IX.        Cestovní   doklady,   pobyt   cizinců,   víza na   hranicích   republiky,   registrace   námořnické   knížky,
                měřidla.
 Část   X.         Poplatky   spojené   s   katastrem nemovitostí,   emise  skleníkových   plynů,   řízení   podle zákona   o
                odpadech,   řízení   před   celními   orgány.
 Část   XI.        Řízení   před   Úřadem   průmyslového vlastnictví.
 Část   XII.       Konzulární   poplatky.

IV. Funkce správních poplatků

    Základní funkcí správních poplatků, a to s přihlédnutím k sazbám poplatků, je zejména funkce fiskální - úhradová, jejímž účelem je přiměřeně přispívat na činnost správních orgánů. Lze tak do značné míry legitimně požadovat, aby se poplatníci, žadatelé, podíleli na příspěvku na činnost správních orgánů, a to přiměřeně k hodnotě předmětu, tj. podání. K této problematice srov. komentář k § 1.

V. Význam správních poplatků

    Smyslem zpoplatnění některých úkonů správních orgánů, a to s ohledem na sazby poplatků, je vybrat od žadatele příspěvek na činnosti, které se uskutečňují v jeho zájmu, tj. aby náklady na výkon státní správy, uskutečněný v zájmu jedince, nenesli všichni občané, a zároveň nezatěžovat státní správu zbytečnými podáními. Správní poplatky jsou proto často definovány jako dobrovolné ekvivalentní platby, kdy zaplacením poplatku obdrží žadatel určitou protihodnotu - výpis, cestovní pas, osvědčení o registraci vozidla, vydání stejnopisu rodného listu apod. Tato služba pro uživatele z jeho pohledu může i nemusí být ekvivalentní výši zaplaceného poplatku. Jako další aspekt tudíž musí platit i to, aby výše poplatku umožnila všem osobám získat to rozhodnutí správního orgánu nebo jiný výstup správního orgánu, které potřebují, a aby to pro ně bylo finančně dostupné. Výše poplatků však zároveň musí umožňovat, aby osoby, které potřebují rozhodnutí příslušného orgánu, toto rozhodnutí mohly získat, tj. řízení musí zůstat z hlediska poplatků pro poplatníka dostupné. V právní normě je možné stanovit, aby z určitého závažného důvodu (sociálního či jiného) určité úkony nepodléhaly poplatku vůbec nebo určité osoby či úkony byly od poplatku osvobozeny.

Související ustanovení:

§ 2 - předmět poplatků, § 5 - vyměření a vybírání poplatku, splatnost poplatku a následky jeho nezaplacení, § 6 - placení poplatku 

 K § 5

    Navrhuje se stanovit, že správní poplatky přísluší vyměřovat a vybírat těm správním úřadům, které jsou věcně příslušné podle zvláštních právních předpisů k provedení zpoplatňovaného úkonu s tím, že výjimku lze stanovit v sazebníku, jako např. u správních poplatků za povolení sázkové hry nebo číselné loterie.

    V ustanovení je stanovena splatnost poplatku stanoveného pevnou částkou podle vymezení předmětu poplatku v jednotlivých položkách sazebníku. Poplatek je splatný podle předmětu poplatku, vždy před provedením úkonu, a to buď při přijetí žádosti, návrhu apod. nebo před vydáním rozhodnutí, povolení apod. V tomto případě je poplatek zpravidla splatný na výzvu správního úřadu, poté co mu nic nebrání vydat kladné povolení, rozhodnutí atd. Procentní poplatek, stejně jako podle současné právní úpravy, správní úřad vždy vyměřuje platebním výměrem. Oproti současné právní úpravě se navrhuje vyměřit platebním výměrem případně vzniklý nedoplatek na správním poplatku anebo poplatek, který nebyl v době jeho splatnosti řádně zaplacen. Správní úřady vždy vyměřují správní poplatek za místní šetření (položka 20 sazebníku).

    Z důvodu nezaplacení poplatku správní úřad neprovede úkon, tj. nevydá výpis, opis apod., např. položka 3 sazebníku. Zahájené správní řízení se pro nezaplacení poplatku zastaví. Je-li poplatek zaplacen ve lhůtě pro podání odvolání do rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku, navrhuje se, aby rozhodnutí pozbylo platnosti, což správní úřad poznamená úředním záznamem ve spisu. Podle současné právní úpravy bylo třeba pro pozbytí platnosti rozhodnutí o zastavení řízení využívat mimořádného opravného prostředku podle správního řádu. Tento postup činí v praxi potíže, je administrativně náročný.

    Správní poplatky ani poplatky soudní se nepenalizují. Nově se navrhuje, aby správní poplatky, ale i soudní poplatky (novela o.s.ř.), nepodléhaly úroku při jejich placení ve splátkách či za posečkání.