Usnesení Nejvyššího správního soudu  ze dne 27. 10. 2010, sp.zn.. 2 Ao 5/2010  (www.nssoud.cz): 

Zástupce veřejnosti (§ 23 stavebního zákona z roku 2006) je v souvislosti s vypořádáním jím uplatněné námitky proti opatření obecné povahy (územně plánovací dokumentaci) aktivně legitimován pouze k podání žaloby proti rozhodnutí o těchto námitkách (namítající těžké procesní vady předcházející jeho vydání, potažmo nepřezkoumatelnost takového rozhodnutí), a to dle § 65 odst. 2 s. ř. s.

Pokud jde o vlastní opatření obecné povahy nebo jeho části, jeho soudní přezkoumání ve správním soudnictví je výslovně upraveno, přičemž právní úprava počítá s možností zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části. Soudní přezkoumání je podmíněno návrhem na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho částí ze strany toho, kdo tvrdí, že byl na svých právech opatřením obecné povahy, vydaným správním orgánem, zkrácen, podávaným ke krajskému soudu.

Pozn.:

Judikatura pro účely soudního přezkumu opatření obecné povahy nejprve rozsudkem  Nejvyššího správního soudu ze dne  ze dne 27. 9. 2005, sp.zn. 1 Ao 1/2005 (www.nssoud.cz)   stanovila přezkumný algoritmus, spočívající v pěti posloupných krocích:

- za prvé, přezkum pravomoci správního orgánu vydat opatření obecné povahy;

- za druhé, přezkum otázky, zda správní orgán při vydávání opatření obecné povahy nepřekročil meze zákonem vymezené působnosti (jednání ultra vires);

- za třetí, přezkum otázky, zda opatření obecné povahy bylo vydáno zákonem stanoveným postupem;

- za čtvrté, přezkum obsahu opatření obecné povahy z hlediska rozporu opatření obecné povahy (nebo jeho části) se zákonem (materiální kritérium);

- za páté, přezkum obsahu vydaného opatření obecné povahy z hlediska jeho proporcionality.

Po změně soudního řádu správního s účinností k od 1. 1. 2012 však postup podle toho algoritmu přichází v úvahu jen tehdy, pokud to navrhovatel výslovně navrhne.

K tomu viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 20. 7. 2012, čj. 50 A 4/2012-97(www.nssoud.cz): Nově formulovaným § 101d odst. 1 s. ř. s. účinným od 1. 1. 2012 dochází k omezení rozsahu přezkumu opatření obecné povahy. Soud tedy při přezkumu opatření obecné povahy bude algoritmus (test) přezkumu v celém rozsahu aplikovat pouze za předpokladu, že navrhovatel všechny jeho kroky zahrne do návrhových bodů (§ 101b odst. 2 s. ř. s.).

(zdroj: KLIKOVÁ, Alena, Petr HAVLAN, Marek CHADIMA, Jana JURNÍKOVÁ, Stanislav KADEČKA, Petr PRŮCHA, Stanislav SEDLÁČEK, Soňa SKULOVÁ a Jiří VENCLÍČEK. Správní řád. 2. vyd. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2016. 652 s. Meritum. ISBN 978-80-7478-943-4.)

Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 12. října 2004, sp. zn. 5 As 11/2003-50:

„Pohlížíme-li však“ na institut veřejnoprávní smlouvy „pomocí kriteria metody právní regulace, lze konstatovat, že veřejnoprávní smlouvy mají skutečně veřejnoprávní povahu, neboť v rámci nich dochází k integraci významných objektivních zájmů, přičemž míra účasti subjektů, které takové smlouvy uzavírají, tedy míra jejich dispoziční autonomie je značně omezena, neboť zde neplatí zásada, podle níž je dovoleno vše, co není zákonem zakázáno, ale zásada právě opačná.“ 

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2008, č. j. 7 As 39/2007-66:

„Obecná úprava možnosti smluvního přenosu výkonu veřejné správy je zakotvena v části páté zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“). Typově by se v takovém případě jednalo o tzv. koordinační veřejnoprávní smlouvu podle § 160 tohoto zákona, jejímiž účastníky mohou však být pouze osoby, které již vykonávají zákonem nebo na základě zákona svěřenou působnost v oblasti veřejné správy. Veřejnoprávní smlouvy, jejichž předmětem je výkon státní správy, pak mohou uvedené osoby vzájemně uzavírat, jen stanoví-li tak zvláštní zákon a jen se souhlasem nadřízeného správního orgánu (§ 160 odst. 5 správního řádu). Typickými příklady jsou veřejnoprávní smlouvy o výkonu přenesené působnosti, uzavírané podle § 63 zákona č. 128/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, mezi obcemi nebo podle § 66a citovaného zákona mezi obcemi s rozšířenou působností, veřejnoprávní smlouvy o výkonu působnosti stavebního úřadu uzavírané mezi obcemi podle § 190 odst. 2 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu či veřejnoprávní smlouvy o výkonu působnosti obecní policie uzavírané mezi obcemi podle § 1 odst. 6 zákona č. 553/1991 Sb., o obecní policii.“

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 8. 2014, č. j. 7 As 100/2014-52, publ. pod č. 3151/2015 Sb. NSS:

„Ust. § 161 odst. 1 správního řádu (a také ust. § 168 správního řádu) zcela jednoznačně podmiňuje účinnost veřejnoprávní smlouvy souhlasem určitých osob. Pokud taková osoba existuje a její souhlas není vyžádán, pak veřejnoprávní smlouva nemůže nabýt účinnosti. V takovém případě není ani na místě, aby tato osoba vyvolávala sporné řízení ohledně závazků plynoucích z veřejnoprávní smlouvy (dle ust. § 141 správního řádu ve spojení s ust. § 169 správního řádu). Nemá-li veřejnoprávní smlouva žádné účinky, neplynou z ní také žádné závazky, ohledně nichž by mohlo být vedeno sporné řízení. Vyvolání sporného řízení proto nelze považovat za prostředek ochrany práv osoby, jejíž souhlas nebyl v rozporu se zákonem vyžadován.

Za takový prostředek nelze považovat ani podnět k přezkoumání souladu veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy dle ust. § 165 odst. 1 správního řádu, a to především proto, že se jedná o postup prováděný výlučně z úřední povinnosti. Nikdo tedy nemá právní nárok na to, aby byl skutečně soulad veřejnoprávní smlouvy s právními předpisy na základě tohoto ustanovení přezkoumán.

Naopak žádost podle ust. § 142 odst. 1 správního řádu považuje Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem za zcela případný prostředek ochrany práv osoby, která tvrdí, že k uzavření veřejnoprávní smlouvy dle ust. § 161 správního řádu nebyl vyžadován její souhlas, ačkoliv vyžadován měl být.“