Právnická fakulta Masarykovy univerzity Právo Katedra správní vědy a správního práva Rigorózni práce Judikatorní řešení vybraných podmínek moderace -zjevná nepřiměřenost trestu a moderace v mezích zákonem dovolených Roman Říčka 2017/2018 Prohlašuji, že jsem rigorózní práci na téma: „Judikatorní řešení vybraných podmínek moderace — zjevná nepřiměřenost trestu a moderace v mezích zákonem dovolených" zpracoval sám. Veškeré prameny a zdroje informací, které jsem použil k sepsání této práce, byly citovány v poznámkách pod čarou a jsou uvedeny v seznamu použitých pramenů a literatury. Roman Říčka Na tomto místě bych rád poděkoval mé rodině za trpělivost a neutuchající podporu během přípravy a samotného sepisování odborného textu. Rovněž chci za povzbuzení při práci poděkovat svým blízkým přátelům z pracovního prostředí i mimo něj. Abstrakt Rigorózní práce se věnuj e vybrané dvojici podmínek oprávnění správních soudů snížit, popřípadě upustit od trestu uloženého za správní delikt. V souhrnu judikatury je vysvětleno, co zahrnuje shledání uloženého trestu „zjevně nepňměřeným". Práce se v této souvislosti soustředí na skutečnosti, které mohou správní soudy při „testu pňměřenosti" zohlednit. Druhé významné téma rigorózní práce představuje analýza limitů, které pro soudy vyplývají z podmínky realizace moderace „v mecích ^ákonem dovolených ". Klíčová slova Moderační oprávnění; judikatura správních soudů; zjevně nepřiměřený trest; moderace „v mecích ^ákonem dovolených "; správní a soudní uvážení; osobní a majetkové poměry. Abstract The thesis focuses on two selected conditions of the power of administrative courts to waive or decrease a penalty which has been imposed on account of an administrative delict. The case-law of courts has been summarized to clarify what does it takes to evaluate penalty as "''apparently unreasonably large'''. The thesis introduces which facts can be taken into consideration by administrative courts when carrying out "the test ofproportionateness". The second main topic represents analysis of limits that bind courts in process of decreasing a penalty "within lawful limits'''. Keywords Power to waive or decrease a penalty; case-law of administrative courts; apparently unreasonably large penalty; decreasing orwaiving penalty "within lawful limits"; administrative and judicial discretion; personal and financial circumstances. Obsah 1 Technické poznámky k textu práce..........................................................................1 1.1 Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich...........................................1 1.2 Sankce vs. trest..................................................................................................2 1.3 Použité zkratky..................................................................................................2 2 Úvod.......................................................................................................................5 2.1 Tematický rámec rigorózni práce.......................................................................5 2.2 Systematika rozvíjení textu a konkrétni otázky vznesené touto prací..................6 3 Představení moderačního práva správních soudů.....................................................9 3.1 Moderace jako průlom kasačního principu........................................................9 3.2 K vyplývající otázce — přezkum a zásah do správního uvážení.........................11 3.3 Smysl a účel moderace.....................................................................................14 3.4 Vyjmenování podmínek uplatnění moderačního práva....................................16 3.4.1 „ Vybrané podmínky'....................................................................................18 4 Podmínka zjevné nepřiměřenosti trestu, jako hlavní téma moderace......................20 4.1 Zjevná nepřiměřenost obecně.........................................................................20 4.2 Kritéria hodnocení zjevné nepřiměřenosti.......................................................22 4.3 Hledisko první — (zákonná) kritéria pro uložení sankce...................................23 4.3.1 Dílčí shrnutí pro další výklad.....................................................................28 4.4 Hledisko druhé - zákonné rozpětí sankce........................................................30 4.4.1 Fráze „pokuta byla ulo^enapň spodní hrania" jako alibismus správních soudů? ...........................................'...............................................................................35 4.4.2 Zjevná nepřiměřenost sankce uložené při spodní hranici?.........................38 4.5 Doplňující komentář k majetkovým a osobním poměrům pachatele................42 4.6 Další hlediska pro hodnocení (ne)přiměřenosti sankce....................................45 4.7 V obdobných případech obdobně...................................................................45 4.7.1 Pochybení první — „obdobnostvšeobjímající".................................................46 4.7.2 Pochybení druhé - obdobnost s „tamtím" případem..................................49 4.7.3 Chybují i správní soudy.............................................................................51 4.7.4 Význam požadavku obdobného rozhodování...........................................52 4.8 Retroaktivita in mitius.......................................................................................54 4.9 Délka řízení jako důvod moderace...................................................................58 4.9.1 Zhodnocení závěrů citované judikatury.....................................................62 4.10 Další (specifické) důvody moderace, vyplývající z judikatury správních soudů .... 64 4.10.1 Jasnost a zřetelnost právních norem........................................................64 4.10.2 Náprava vzniklého stavu.........................................................................66 4.10.3 Dysfunkce veřejné správy.......................................................................69 4.10.4 Upuštění od původně vytýkaného jednání a sankce v maximální míře jako katalyzátor zjevné nepřiměřenosti..............................................................70 4.11 Specifické důvody - dovětek.........................................................................75 4.12 Okamžik zjevné nepřiměřenosti....................................................................75 4.13 Námitka zjevné nepřiměřenosti.....................................................................77 4.13.1 Námitka zjevné nepřiměřenosti v kontextu lhůty pro podání žaloby.......81 4.13.2 Námitka zj evné nepřiměřenosti — dovětek..............................................82 5 V mezích zákonem dovolených.............................................................................84 5.1 Směr první — spodní hranice zákonné sazby jako limit pro upuštění od sankce.....84 5.1.1 Absence explicitního zákazu jako implicitní dovolení?..............................92 5.1.2 Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich..................................95 5.1.3 Instituty ZOPŘ - dovětek........................................................................97 5.2 Směr druhý - respektování pravidel pro uložení sankce..................................99 5.3 Návrh žalobce jako další z limitů moderace...................................................104 6 Zodpovězení „otázek".........................................................................................109 6.1 Z jakých kritérií je třeba primárně vyjít při hodnocení podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu?.................................... .....................................................109 6.2 Jaká je role zákonného rozpětí sankce při posuzování „ýevnénepňměře/tosti " trestu? ...........................................................................................................................111 6.3 Může být trest uložený při spodní hranici zákonného rozmezí zjevně nepřiměřeným?...................................................................................................112 6.4 Z čeho vyplývá specifické postavení kritéria osobních a majetkových poměrů pachatele oproti ostatním (zákonným) hlediskům?..............................................113 6.5 Jaké další důvody nepřiměřenosti trestu, vedle nesprávného hodnocení základních (zákonných) kritérií, lze dovozovat z rozhodovací praxe správních soudů?.........115 6.5.1 Obdobnost rozhodování.........................................................................115 6.5.2 Retroaktivita in miúus...............................................................................117 6.5.3 Doba uplynulá od okamžiku spáchání deliktního jednání........................118 6.5.4 Jasnost a srozumitelnost právních norem................................................119 6.5.5 Náprava vzniklého stavu.........................................................................119 6.5.6 Dysfunkce veřejné správy.......................................................................120 6.5.7 Upuštění od původně vytýkaného jednání a sankce v maximální výměře jako katalyzátor zjevné nepřiměřenosti....................................................................120 6.5.8 Možnosti jsou neomezené.......................................................................121 6.6 K jakému okamžiku je hodnoceno naplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu?.................................................................................................................121 6.7 Jaký význam má námitka zjevné nepřiměřenosti a jak je třeba ji formulovat?. 123 6.8 Otázky spojené s podmínkou moderace „v mecích výkonem dovolených "............124 6.8.1 Lze spodní (nenulovou) hranici zákonné sazby prolomit cestou upuštění od trestu?.........................................................................................................124 6.8.2 Existuje souvislost mezi posuzováním přiměřenosti trestu a určováním jeho nové výše?.......................................................................................................128 6.8.3 Stanovuj e správní soud novou výměru trestu podle zcela identických kritérií, jakými byl vázán správní orgán?.......................................................................129 6.8.4 Jakou roli při provádění moderace sehrává návrh žalobce na snížení trestu na konkrétní výši?............................................................................................130 6.8.5 Shrnutí důsledků podmínky moderace „v mecích výkonem dovolených "........131 6.9 Závěrečné zamyšlení nad institutem moderace..............................................132 7 Soupis pramenů...................................................................................................137 7.1 Monografie....................................................................................................137 7.2 Časopisecké články, příspěvky sborníků, kvalifikační práce............................138 7.3 Elektronické prameny...................................................................................139 7.4 Soudní rozhodnutí.........................................................................................139 7.4.1 Ústavní soud ČR.....................................................................................139 7.4.2 Nej vyšší správní soud ČR........................................................................140 7.4.3 Krajské soudy a Městský soud v Praze....................................................145 7.4.4 Evropský soud pro lidská práva..............................................................148 7.5 Legislativa.....................................................................................................148 1 Technické poznámky k textu práce 1.1 Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich Dne 3. 8. 2016 byl ve Sbírce zákonů publikován zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. V účinnost vstoupil dne 1.7. 2017, tedy v době, kdy jsem přistoupil k sepisování konečné podoby své rigorózní práce. Odborníci správního práva se přitom v zásadě shodují, že jde o nejzásadnější „noveli^aá" oblasti správního trestání za poslední roky, či spíše dekády. Roman Kočí v této souvislosti přiléhavě upozorňuje, že ,,[z]ákon je výsledkem dlouholetých snah opňjetí nového kodexu upravujícího problematiku přestupků a řícení o nich, na který právní praxe čekala v podstatě od úannosti nového správního řádu ^ roku 2004"1. Za patrně nejzásadnější změnu, kterou nová úprava přinesla, lze považovat odstranění dichotomie přestupků a jiných správních deliktů, kdy pod pojem „přestupku" jsou nově subsumovány nejen protiprávní jednání fyzických osob, ale i právnických osob a podnikajících fyzických osob. Termín , jiného správního deliktu" je tedy pro futuro z právního řádu České republiky vypuštěn. Na druhou stranu však zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich nepředstavuje pomyslné „pálenímostů" za dosavadním vývojem správního trestání, neboť jak poznamenává Luboš Jemelka „ [n] el^e ňá, %e by se od ^ákladů ^měnila každodenní práce správních orgánů, protone zákonodárce novým ^ákonem o odpovědnosti %apřestupky a řícení o nich završujícím úsilí o ucelenější úpravu správního trestání navázal na právní úpravu dosavadní a v řadě institutů došlo jen ke upřesnění ä doplnění ustanovení, které[starý přestupkový zákon] neřešil vůbec nebojen dílčím způsobem"2, hze tedy říci, že zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich významnou měrou modifikuje oblast správního trestání, aniž by však současně opouštěl jeho základní principy a mechanismy. Pro nastíněný význam nové úpravy jsem tedy přirozeně nemohl její vstup v účinnost při psaní práce nezohlednit. Její dopady vůči vybraným prvkům moderace jsou proto v textu náležitě rozebrány. Současně je nicméně zřejmé, že zaměřuje-li se má práce primárně na judikaturní závěry, které správní soudy učinily v době účinnosti předchozí právní úpravy, využívá ve velkém rozsahu nyní již překonané terminologie, a to s cílem, aby nedocházelo k nesouladu mezi citovanými závěry soudních rozhodnutí a textem samotné práce. Slova Luboše Jemelky, zmiňovaná výše, však velmi přesně vystihují skutečnost, že datem 1. 7. 2017 nepozbyly judikatorní závěry vztahující se k institutu moderace správních trestů zásadně nic ze své platnosti. Naopak, některé právní myšlenky se vstupem zákona o odpovědnosti za přestupky v účinnost, vlivem jeho postavení universálního předpisu správního trestání, ještě více zevšeobecněly. Tam, kde potom přece jen byly změnou právního základu dosavadní závěry správních soudů ovlivněny, či snad dokonce překonány, neopomíjí text mé práce na danou skutečnost poukázat. Ve světle této vysvětlující „technicképoznámky" věřím, že případný čtenář mé práce promine „terminologickou neaktuálnost" jejího textu, mající základ a důvod právě 1 KOČÍ, Roman. Zákon o odpovědnosti ya přestupky a Hyení o nich s poznámkami a vyory rozhodnutí a jiných správních aktů:poäeprávního stavu k 1.7.2017. Praha: Leges, 2017, 269 s. ISBN 978-80-7502-207-3. s. 9. 2 JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti yapřestupky a Hyení o nich: komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 1127 s. ISBN 978-80-7400-666-1. s. IX. 1 ve využívaní starší judikatury, vycházející z předchozí právní úpravy. V rozebíraném smyslu neaktuální je však pouze z hlediska použitého názvosloví, nikoli vyvozených závěrů. 1.2 Sankce vs. trest Vedle poznámky k terminologii deliktního jednání s ohledem na vstup zákona o odpovědnosti za přestupky v účinnost je třeba úvodem textu rigorózní práce učinit ještě jeden terminologický dodatek. Pro moderační institut rozhodné ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. uplatňuje ve svém textu pojem „trestu". V průběhu rigorózní práce je však stejným dílem využíván termín „trest" a „sankce". Nešlo o přehlížení skutečnosti, že v obecné rovině jistě mezi oběma pojmy existuje rozdíl3, ale o odraz přístupu praxe, kdy prací rozebíraná judikatura přistupuje v souvislosti s moderačním institutem k oběma termínům jako pojmům vzájemně zaměnitelným4. Neboť přitom rozhodovací činnost správních soudů představuje ústřední bod zájmu této práce, přebírá její text i nastíněný terminologický přístup a oba pojmy uplatňuje v kontextu moderace jako termíny obsahově zásadně totožné. Nejedná se proto o výrazovou nedůslednost při jejím psaní. 1.3 Použité zkratky5 Dále též: Plné označení/název: ESLP Evropský soud pro lidská práva NSS nebo kasační soud Nej vyšší správní soud ČR RRTV Rada pro rozhlasové a televizní vysílání US Ustavní soud ČR celní zákon zákon č. 13/1993 Sb., celní zákon 3 V náznaku lze poukázat na skutečnost, že sankce je například Viktorem Knappem pojímána obecně jako „sekundární povinnost, jejíma předmětem Je strpení nějaké újmy a podmínkou je porušení právní povinnosti". Jde přitom o vymezení platné jak pro oblast soukromého, tak veřejného práva. V druhém případě se však právě pro sankce za trestné činy a správní delikty vžil pojem trestní sankce (trestu), kdy podle Vladimíra Vopálky jde u správních deliktů o výstižnější označení, neboť lépe odpovídáobsahové blízkosti s instituty trestního práva. Je možné současně podotknout, že pojem trestu více akcentuje podstatu trestní sankce jako újmy způsobené pachateli v důsledku jeho deliktního jednání. Oba pojmy jsou proto dílä měrou odlišné, avšak současně bezprostředně související. Zdroj: Citace, včetně uvedení jejich originálních zdrojů, byly převzaty z: MICHALI CKA, Martin. Sankce %a správní delikty a ochranná opatření. Praha, 2011. 83 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta. Vedoucí práce Heleně Prášková (originální prameny: KNAPP, Viktor. Teoriepráva. Praha C. H. Beck, 1995, 247 s. ISBN 80-7179-028-1. s. 152, a VOPALKA, Vladimír. Správní ä soudní projednání správních deliktů In: Kolokvium o správním trestání. Správní právo. 2002, č 1, s. 24-28). 4 Pro příklad lze odkázat například na citace judikatury pod č. 35 (rozsudek NSS č. j. 7 As 22/2012 -23), č 38 (rozsudek NSS č. j. 7 As 71/2010 - 97), č 91 (rozsudek NSS č j. 7 As 16/2008 - 80), nebo č. 116 (rozsudek NSS č j. 6 Ads 80/2013 - 41) a mnohédalší, které v kontextu ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. používají stejnou měrou pojmu trestu i sankce. 5 Zkratky jsou primárně rozděleny na kategorie subjektů a právních předpisů, sekundárně jsou řazeny dle abecedy. 2 Listina o. s. r. památkový zákon SPZ / starý přestupkový zákon s. ř. s. /soudní řád správní starý stavební zákon stavební zákon trestní zákoník Úmluva vodní zákon zákon o ochraně spotřebitele usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon) zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod (publikována pod č. 209/1992 Sb.) zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon) zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele zákon o ověřování střelných zbraní a střeliva zákon č. 156/2000Sb., o ověřování střelných zbraní a střeliva zákonoPRTV zákon o regulaci reklamy zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů zákon o technických požadavcích zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů zákon o zaměstnanosti ZIFIS zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech ZOPŘ / zákon o odpovědnost za přestupky zákonč.250/2016Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich 3 ZOHS zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů 4 2 Úvod 2.1 Tematický rámec rigorózní práce Z hlediska historie novodobého správního soudnictví nenajdeme mnoho významnej ších vývoj ových mezníků, než jaký představuje nález Ústavního soudu ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. Pl. US 16/99, jímž došlo ke zrušení části páté občanského soudního řádu, která nesla označení „Správní soudnictví". Ustavní soud svým nálezem reagoval na kritiku dosavadní úpravy jak ze strany odborné veřejnosti, tak státních orgánů. Ačkoliv sporných momentů obsahovala dosavadní úprava nepochybně více, lze za jeden z ústředních označit nedostatečnost vyplývající z požadavku „plné jurisdikce", pro který kolidovala s požadavky čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Snadnejvýznamnějším projevem předmětného nedostatku byla nemožnost vedle přezkumu právní stránky věci posoudit rovněž skutkový stav případu. Snaha o naplnění požadavku přezkumu v plné jurisdikci s sebou nesla i další projevy. Nově přijatá úprava, v podobě zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, do své části třetí, hlavy II, dílu 1, upravující nejtypičtější způsob řízení ve správním soudnictví — žaloby proti rozhodnutím správních orgánů, zahrnula mimo jiné ustanovení § 65 odst. 3. Jeho prostřednictvím otevřela žalobcům nově možnost usilovat nejen o zrušení rozhodnutí, ale tam, kde se jedná o rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest za správní delikt, požadovat (eventuálně) i upuštění od daného trestu, respektive domáhat se jeho snížení. Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu v kontextu ustanovení uvádí, že s jeho přispěním Je posílenprináp ,plné jurisdikce', který bylo třeba ^abe^peat s ohledem na povinnost států, plynoucí ^ [Úmluvy] a judikatury evropského soudu pro lidská práva" 6. Právo žalobce (pachatele správního deliktu) vznést požadavek na snížení či upuštění od uloženého trestu nalezlo svůj odraz v pravomoci soudu ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. Odkazované ustanovení zakotvilo tzv. moderační právo správních soudů, tedy právě možnost rozhodnout za vymezených podmínek o snížení či upuštění od uloženého trestu. Spolu s dalším novem zavedeným právě přijatým soudním řádem správním — přezkum otázky, zda správní orgán, vedle možného překročení zákonných mezí správního uvážení, poskytnutou diskreci nezneužil — moderační právo významnou měrou přispělo k většímu otevření správního uvážení soudnímu přezkumu7. Na druhou stranu nelze nezmínit, že zakomponování institutu moderace do nové úpravy správního soudnictví nebylo a není přijímáno zcela bez výhrad. Například Vladimír Sládeček k tomuto kroku poznamenává, že Jakkoliv l%e chápat snahu o vyhovění čl. 6 odst. 1 Úmluvy, je mo^né si klást otázku, %da vskutku ,plná jurisdikce' pň přezkumu správních rozhodnutí ^namená i potřebu, a dokonce nutnost nahrazení správní dis krece ,nezávislou' úvahou soudu (byť jen v ,trestním' správním rozhodování), kdy kasačníprináp 6 Důvodová zpráva k zákonu č 150/2002 Sb., soudní řád správní. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [at. 17. 11. 2017]. K § 64-77. 7 Op. cit. 6. 5 ustupuje prinápu reformačnímu. Fakticky tak mj. dochází k prolomení obecně uznávané fasády opačné, toti^nenahra^ování správni diskrece úvahou soudu. Jde o narušeni'pravideldělby mo'ä.,"8'9 Navzdory kritice nelze popřít, že z perspektivy jednotlivce (pachatele) jde o rozšíření možností, které se mu v rámci soudního přezkumu sankčního rozhodnutí nabízejí. To samo o sobě je jistě třeba vnímat pozitivně. Naopak v souladu s kritikou nastíněnou Vladimírem Sládečkem je v tradičně kasačním prostředí českého správního soudnictví třeba institut moderačního práva vnímat jako více či méně cizorodý prvek. Kombinace těchto okolností, v kontextu ne zcela ucelené, respektive značně obecné zákonné úpravy, vybízí k bližšímu zamyšlení nad možnostmi, limity a úskalími, které se s tímto stále ještě poměrně novým oprávněním správních soudů pojí. Jinými slovy, nový institut moderace a jeho úprava (§ 78 odst. 2 s. ř. s) postavila před soudy nutnost poskytnout podmínkám jeho uplatnění bližší obsah. Dílčí měrou vyvstala tato potřeba vůči všem podmínkám aplikace moderace, avšak čím klíčovější postavení ta která podmínka při její realizaci zaujímá a čím obecněji je formulovaná, tím intenzivněji se naznačená potřeba při rozhodovací činnosti soudů ozývala. Právě představení problematických bodů, nejasností a otázek, kterým musely krajské soudy i Nej vyšší správní soud u vybraných podmínek moderace od počátku jejího uplatňování čelit, a především k jakým závěrům v těchto případech dospěly, představuje náplň i cíl rigorózní práce. Konkrétnější vymezení základních otázek, jejichž zodpovězení bude text věnován, je předmětem následující podkapitoly. 2.2 Systematika rozvíjení textu a konkrétní otázky vznesené touto prací Tematickým rámcem rigorózní práce je moderační právo správních soudů. Konkrétně se následující kapitoly budou věnovat vybraným podmínkám jeho uplatnění, které z mého pohledu představovaly, a mnohdy nadále představují, pro správní soudy největší výzvu a současně i nutnost bližší specifikace jejich obsahu, nemělo-li se ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. stát hned od počátku obsoletním. Jádro rigorózní práce v tomto smyslu představuje rozbor judikatury správních soudů, v jehož rámci budou představeny klíčové závěryk otázkám vymezeným touto podkapitolou níže. Hodnocení a analýza takto získaných závěrů by nicméně nebyla možná bez jejich současného zasazení do bližších souvislostí. Pro tyto účely j e potřebné alespoň v krátkosti představit moderační oprávnění správních soudů jako takové, včetně kompletního seznamu podmínek, které j sou soudním řádem správním vyžadovány pro j eho uplatnění. Uvedení základních informací obecnějšího charakteru je žádoucí i proto, že mnoho z dále rozebíraných závěrů správních soudů bylo formulováno právě v souvislosti s postavením moderace v rámci kasačně pojatého správního soudnictví, účelem moderace jako takovým, popřípadě v souvztažnosti k ostatním, prací podrobně nerozebíraným, podmínkám tohoto institutu. První část práce, v podobě kapitoly „3 Představení moderačního práva správních soudů", proto nemá ambice rozvíjet 8 SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3. Aktualizované a upravené vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2013, 497 s. ISBN 978-80-7478-002-8. s. 160-161. 9 Poznámka jestliže rigorózní prácE u citací zmíněných v jejím textu výslovně neuvádí jinak, je jakékoliv zvýraznění v nich provedené dílem autora této práce. 6 obsažné akademické úvahy nad povahou správního trestaní, jeho poměrem k trestnímu právu a dalšími souvisejícími otázkami10, ale směřuje k vytvoření informačního základu pro realizaci hlavní analytické činnosti, kterou je rozbor judikatury správních soudů k vybraným podmínkám moderace. V části druhé, tvořené kapitolami č. 4 a 5, se poté práce již zaměřuje na avizovanou rozhodovací činnost správních soudů a její závěry. Cílem bude ozřejmit řešení a vodítka, které správní soudy přinesly k vybraným sporným bodům moderace. Popřípadě alespoň představení aktuálních poznatků, neboť v mnoha případech je výklad jednotlivých aspektů podmínek kontinuálním procesem, u něhož lze pouze konstatovat současný vývoj, nikoli předložit konečné řešení. S přibývajícím textem z práce současně vyplyne, které prvky vybraných podmínek činily a činí správním soudům největší potíže, kdy právě jejich rozboru je prací věnován největší prostor. Ačkoliv přitom důvody výběru konkrétních podmínek moderace, z jejich celkového přehledu, ozřejmí oddíl „3.4.1 „Vybrané podmínky"", je vzhledem k následujícímu seznamu konkrétních otázek, na které se práce pokusí přinést odpovědi, vhodné předeslat, že hlavní téma rigorózní práce představují podmínky „zjevné nepňměřenosú trestu" a moderace „v mecích výkonem dovolených". V jejich kontextu bude práce zodpovídat následující otázky: 1) Z jakých kritérií je třeba primárně vyjít při hodnocení podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu? 2) Jaká je role zákonného rozpětí sankce při posuzování „zjevné nepňměřenosú" trestu? 3) Může být trest uložený při spodní hranici zákonného rozmezí zjevně nepřiměřeným? 4) Z čeho vyplývá specifické postavení kritéria osobních a majetkových poměrů pachatele oproti ostatním (zákonným) hlediskům? 5) Jaké další důvody nepřiměřenosti trestu vedle nesprávného hodnocení základních (zákonných) kritérií lze dovozovat z rozhodovací praxe správních soudů? 6) K jakému okamžiku je hodnoceno naplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu? 7) Jaký význam má námitka zjevné nepřiměřenosti a jak je třeba ji formulovat? 8) Otázky spojené s podmínkou moderace „v mecích výkonem dovolených ": 8.1) Lze spodní (nenulovou) hranici zákonné sazby prolomit cestou upuštění od trestu? 8.2) Existuje souvislost mezi posuzováním přiměřenosti trestu a určováním jeho nové výše? 8.3) Stanovuje správní soud novou výměru trestu podle zcela identických kritérií, jakými byl vázán správní orgán? 10 Takový úkol by při primárním zaměření na vymezený okruh podmínek moderačního práva byl navíc nejen nadbytečný, ale nepochybně šel inad možno s ti práce, a to zvláště za situace, kdy v době jejího psaní došla oblast správního trestání významných změn prostřednictvím vstupu v účinnost zákona o odpovědnostiza přestupky (viz „1.1 Zákon o odpovědnosti zapřestupky a řízení o nich"). 7 8.4) Jakou roli při provádění moderace sehrává návrh žalobce na snížení trestu na konkrétní výši? Poslední část práce (kapitola č. 6) představuje subsumpci poznatků získaných předchozími kapitolami pod uvedené otázky s cílem j ej ich zodpovězení v nej širší možné míře. Tímto postupem dojde současně ke zdůraznění těch prvků vybraných podmínek, které představují jejich nejspornější momenty, stejně jako k doporučení, jakých nedostatků by se měli žalobci při formulaci svého moderačního návrhu vyvarovat. Ze souhrnu potom nevyhnutelně vyplynou i chyby, kterých se při vybraných podmínkách moderace dopouštějí samy správní soudy. 8 3 Představení moderačního práva správních soudů 3.1 Moderace jako průlom kasačního principu Právo moderovat trest uložený správními orgány vstoupilo s účinností soudního řádu správního do oblasti správního soudnictví jako nový nástroj, jimiž správní soudy při svém rozhodování disponují. Jak jsem však naznačil již v úvodu práce, představuje v jistém smyslu prvek, který je našemu systému cizí. Správní soudnictví lze obecně nazírat, slovy Michala Mazance, jako „přezkum zákonnosti aktů orgánů veřejné správy, prováděný soudem složeným ze soudců osobně i funkčně nezávislých, na základě generální klausule veformali^ovaném řícení, odlišném od řícení ve věcech ávilních "u. Jedním z nej základnějších rysů, který je správnímu soudnictví vlastní, je jeho zbudování na tzv. kasačním principu. Ten nalézá své zakotvení nejen v současném soudním řádu správním (srov. mj. § 78 s. ř. s., či § 110 s. ř. s.), ale již v úpravách předešlých — srov. řízení před Nejvyšším správním soudem „vedenépodle zákona č. 191/1937Sb., ojednacím řádu pro Nejvyšší správní soud (§ 21)12 nebo podle § 25Oj odst. 2 o. s. ř. (rozhodování o %alobé) a § 250q odst. 2 o. s. ř. (rozhodování o opravném prostředku) úanného do 31. 12. 2002 "13. Z kasačního principu vyplývá, že dospěje-li správním soud k závěru o důvodnosti podané žaloby, omezí se, v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, na zrušení napadeného aktu nebo jeho části, popřípadě prohlášení jeho nicotnosti. České správní soudnictví stojí zásadně na koncepci, při níž nedochází k nahrazování správní úvahy úvahou soudní. Připomenout lze slova Nejvyššího správního soudu, který k pojetí správního soudnictví podotkl, že .. 7deje pravidlem kasami přezkum (ať už na úrovni krajského soudu ve vztahu k rozhodnutí správního orgánu, nebo u Nejvyššího správního soudu ve vztahu k rozhodnutí krajského soudu), který nedává správnímu soudu pravomoc k tomu, aby rozhodnutí sám měnil, a skýtá mu pouze dvě základní možnost: Zamítnout nedůvodný návrh (žalobu ä kasační stížnost), nebo napadené rozhodnutí k důvodnému návrhu ZTu^t (a nejčastěji vrátit k dalšímu řízení), případně vyslovit nicotnost správního rozhodnutí uU. Dochází-li při aktivaci moderačního páva ke snížení či upuštění od trestu, je zřejmě kasační princip překročen. Jinými slovy, „... ustanovení \§ 78 odst. 2 s. ř. s.] umožňuje soudu ve správním soudnictví nahradit správní uvážení uvážením vlastním"^. Z tohoto důvodu je moderační právo jak akademickou obcí, tak soudní praxí, nazíráno jako 11 MAZANEC, Michal. Nejvyšší správní soud a správní soudnictví (Poznámky ke koncepci). Právní praxe. 1993, č 7, s. 417. ISSN 1211-0825. 12 Označení za „%ákon" bylo uplatněno v citovaném zdroji (pozn. pod čarou č. 13), kdy však v systému právních informací CODEXIS, byla pod daným označením nalezena pouze vládní vyhláška c 191/1937 Sb., o jednacím řádu pro Nejvyšší správní soud, v jejímž rámci by kasárnímu principu odpovídal § 29. 13 VOPÁLKA, Vladimír et al. Soudní řád správní: komentář. 1. vyd. Praha: C.H. Beck, 2004, 327 s. ISBN 80-7179-864-9. s. 258. 14 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2005, č j. 1 As 30/2004 -82. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2004/0030 lAs 0400082A prevedeno.pdf. 15 KRYSKA, David. Pravomoc a působnost soudů v českém a polském správním soudnictví. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 17. 11. 2017]. 9 „výjimka zjinak výlučně kasami soudní kontroly v rámá správního soudnictví"16, respektive jako vybočující klasického pojetí prinápu kasace [kdy] je v něm impliátně obsazena odpovědnost správního soudu i za konkrétní výši uloženého trestu"11. Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu k zakomponování průlomového institutu do kasačně laděného českého správního soudnictvím uvádí, že důvodem bylo posílení principu plné jurisdikce, „který bylo třeba zabezpeät s ohledem na povinnost států, plynoucí ^ Úmluvy a judikatury Evropského Soudu pro lidská práva" 18. Nutno však poznamenat, že se citované zdůvodnění setkalo s četnými kritiky. Například autoři David Bohadlo, Lukáš Potěšil a Jan Potměšil na jeho konto uvádějí, že „pň výkonu soudní kontroly totiž soudy nemohou nahradit esenáální annost, kteráje vyhrazena toliko orgánům veřejné správy a veřejné správě. Nemohou se,pasovať do role správního orgánu, a nahradit tak jeho ännost anností svou, byť by to bylo prováleno sebelepšími úmysly. Na tom podle našeho názoru ničeho nemění ani požadavek plynoucí z čl. 6 odst. 1 [Úmluvy], aby se soudní přezkum správních rozhodnutí uskutečňoval v plnéjurisdiká."^ Vladimír Sládeček na jedné straně chápe snahu vyhovět požadavkům čl. 6 odst. 1 Úmluvy, avšak současně vznáší otázku, zda „vskutku ,plná jurisdikce' pň přezkumu správních rozhodnutí znamená i potřebu, ä dokonce nutnost nahrazení správní diskrece ,nezávislou' úvahou soudu (byť jen v,trestním' správním rozhodování), kdy kasačníprináp ustupuje prinápu reformačnímu. Fakticky tak mj. dochází k prolomení obecné uznávané zásady opačné, totiž^ nenahrazování správní diskrece úvahou soudu. Jde o narušení pravidel dělby moá. "z0 Na kritických poznámkách je nepochybně pravdivé to, že moderační oprávnění správních soudů prolomuje kasační povahu českého správního soudnictví. V tomto bodě panuje zjevná shoda jak mezi akademickou obcí, tak judikaturou správních soudů. O výjimečnosti rozebíraného institutu nemůže být pochyb. Je otázkou, zda by ona „výjimečnost" nutně musela a měla institut moderace diskvalifikovat. Jak podotýká Vladimír Mikule, je tendencí poslední doby svěřovat správním soudům nové druhy pravomocí. Za příklad může sloužit § 16 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Ustanovení správnímu soudu předepisuje, že za situace, kdy zjistí, že nebyly dány důvody k odmítnutí žádosti o informace, potom vedle zrušení rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti, současně povinnému subjektu nařídí poradované informace poskytnout21. 16 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2007, č j. 15 Ca 160/2007 - 31. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 28. 10. 2017]. 17 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č j. 2 As 9/2008 - 77. Ne/vyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2011/anon 9 A 281 2011 20150224111931 převedeno .pdf. 18 Důvodová zpráva k zákonu č 150/2002 Sb., soudní řád správní. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cjt. 17. 11. 2017]. K § 64-77. 19 BOHADLO, David; POTEŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správní trestání^hleäskapraxe ajuäkatury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. s. 119. 20 SLÁDEČEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3. Aktualizované a upravené vydání. Praha Wolters Kluwer ČR, 2013, 497 s. ISBN 978-80-7478-002-8. s. 160-161. 21 Vladimír Mikule in HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 832 s. ISBN 978-80-7179-254-3. s. 417. 10 Přijetí moderačního páva je v rozebíraném smyslu spojeno především s otázkou, nakolik je dotyčný akademik či praktik zastáncem zachování kasačního principu správního soudnictví v co „nejastější" podobě. Je pravdou, že obdobného výsledku, jaký je dosažen uplatněním moderace, by nepochybně bylo při odpovídající právní úpravě možné docílit i prostředky, které kasační povahu soudnictví respektují. Konkrétně zrušením napadeného rozhodnutí pro zjevnou nepřiměřenost sankce a vrácení věci správnímu orgánu k novému rozhodnutí. K této úvaze se vrátíme na samém závěru práce. Pro nynější moment je možné se ztotožnit s kompromisním, velmi obecným, ale současně i zcela výstižnýmhodnocenímPavla Matese, podle kterého je moderační právo „prvkem správnímu soudnictví v fasádě ä zim, protone to je prinápiálně ovládáno fasádou kasační. Nicméně prohlubuje plnou jurisdiká soudů, která patří k pilířům správního soudnictvíajeporadována [Listinou] i mezinárodními smlouvami"72. 3.2 K vyplývající otázce - přezkum a zásah do správního uvážení Již ze základních charakteristik správního soudnictví a postavení, které v něm moderační oprávnění zaujímá, se podává další významná skutečnost. Skutečnost, kterou správní soudy v rámci úvah o moderačním návrhu neopomíjejí připomínat s železnou pravidelností, totiž že „\u]kládánípokut [obecně trestů] za správní delikty se děje ve sféře volného správního uvážení (diskrečního práva správního orgánu), tedy ^ákonem dovolené volnost správního orgánu rozhodnout ve vymetených hranicích, resp. volit některé' z více mocných řešení, které Zákon dovoluje"73. Ať již přitom vyjdeme z vymezení uvedeného Nejvyšším správním soudem, náhledu Adolfa Merkla {„úvahou se rozumí jistá volnost, kterou může úřad osvědčit pň aplikaa'právnínormy na konkrétní skutkovou podstavu"7*), či pojetí Soni Skulové, která uvážení chápe mimo jiné jako právem založený prostor pro volbu toho, jaký obsah bude rozhodnutí mít25'26, je klíčové, že z hlediska soudního přezkumu je oblast správní diskrece soudní kontrole „prakticky uzavřená"71. Vhodné je poznamenat, že restriktivní přístup k přezkumu správního uvážení je pro české správní soudnictví tradiční. Jeho základ lze nalézt již v zákoně č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu, který v § 3 stanovil, že „\k]e správnímu soudu nepříslušejí Záležitosti, v kterých a pokud úřadové správní mají právo, dle svého uváženípředsejíti". 'Zákon č. 3/1918 Sb., o Nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktů, sice tuto výluku výslovně nepřevzal, avšak jak uvádí Vladimír Sládeček, „rozumělo se, že nejde ve skutečnosti o přezkum volného uvážení po , věcné' stránce, ale toliko o přezkum zákonnost správního aktu, kdy soud zkoumá, použil-li správní úřad ,volnosti zákonem jemu 22 MATES, Pavel. Moderační právo správních soudů. Právní rozhledy. 2012, roč 20, č 17, s. 598-600. ISSN 1210-6410. s. 600. 23 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č j. 6 A 96/2000 - 62. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON72000/0096 6A 0000062A prevedeno.pdf. 24 MERKL, Adolf. Obecné prám správní 1. díl. Praha, Brno: Melantrich, 1931. s. 150. 25 SKULOVA, Soňa. Správní uválení : základní charakteristika a souvislosti pojmu. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 241 s. ISBN 80-210-3237-5. s. 36. 26 Doplnit můžeme i pojetí Petra Průchy, jehož slovy lze správní uvážení nazírat jako situaci, kdy s existencí určitého skutkového stavu není spojen jediný nutný právní následek. Zdroj: PRŮCHA, Petr. Správní právo. Obecná část. 8. dopi. a aktualiz. vyd. Brno: Doplněk, 2012, 427 s. ISBN 978-80-7239-281-0. s. 113. 27 Op. ot. 23. 11 ponechané'"28. Konečně ani v rámci „znovuobnovení" správního soudnictví po roce 1989 nedošlo k zásadnímu prolomení uzavřenosti správního uvážení soudnímu přezkumu. Uvedené dokládá ustanovení § 245 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném k 1. 1. 1992, které stanovilo, že ,,[u] rozhodnutí, které správní orgán vydal na základě Výkonem povolené volné úvahy (správní uvážení), přezkoumává soud pouze, zda takové rozhodnutí nevyboalo z_ mezí a hledisek stanovených zákonem". Soudní řád správní přinesl shora naznačené novum, totiž že správní soud přistoupí ke zrušení rozhodnutí nejen v případech, kdy došlo k překročení zákonem stanovených mezí správního uvážení, ale též k jeho zneužití. Důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu v tomto ohledu hovoří o „otevřenívolného správního uválení soudnímu přezkoumání v daleko vétším rozsahu"29. Podle mého mínění je možné se ptát, zda zneužití diskrece není defacto ničím jiným než jejím překročením. Minimálně v určité míře oba přístupy splývají. Z hlediska tématu práce j e podstatné, že soudní řád správní zavedl z perspektivy přezkumu správního uvážení správních orgánů ještě jeden významný prvek — soudní kontrolu toho, zda správní orgán při rozhodování o výměře trestu v rámci zákonem poskytnuté volnosti neuložil trest zjevně nepřiměřený. Podle mého názoru je druhá z „novinek" áo jisté míry zásadnější a nepochybně i komplikovanější. Jednak j e tomu tak proto, že překročení zákonného limitu správního uvážení bývá zpravidla snáze zjistitelné (např. uložení pokuty mimo zákonné rozmezí, či druhu trestu, který právní úprava pro daný delikt nepřipouští, lze shledat bez jakýchkoliv pochyb). Dosažení závěru o „zjevné nepňméřenosti" trestu bude zásadné komplikovanější, jak vyplyne z rozboru judikatury, týkající se právě této (vybrané) podmínky moderace. Vyslovený závěr však samozřejmě nepředstavuje obecnou pravdu, ale vždy bude záviset na konkrétních okolnostech případu. Druhým důvodem, proč moderační právo hodnotím ve vztahu k přezkumu správního uvážení jako výraznější novum, je skutečnost, že vedle samotného přezkumu diskrece je jeho možným přímým důsledkem shora rozebírané nahrazení správní úvahy úvahou soudní30, zatímco v případě překročení mezí správního uvážení (jeho zneužití) dochází,^" ke zrušení rozhodnutí. Správní orgán poté sám věc znovu posoudí, přirozeně opět s možností správní úvahy, jejíž zákonné limity však musí tentokrát dodržet. Soud nicméně jeho úvahu nenahrazuje, j e plně ponechána správnímu orgánu. Z hlediska změn a důsledků, které s sebou v kontextu tématu rigorózní práce přinesl vstup soudního řádu správního v účinnost, lze uzavřít, že moderační právo je projevem a důsledkem posílení požadavku soudního přezkumu „v plnéjurisdiká ", který 28 Op. at. 20, s. 157. 29 Důvodová zpráva k zákonu č 150/2002 Sb., soudní řád správní. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [at. 17. 11. 2017]. K § 64-77. 30 Vedle již shora uvedených vymezení správní diskrece je na tomto místě vhodnézmínit i jeho dílčí atribut, jak jej zdůrazňuje Pavel Mates v jedné ze svých publikací, a který lze v rozebíraném smyslu podle mého názoru plně vztáhnout i k úvaze soudní, totiž že „diskrece umocňuje nejen zvažovat, ale také wvažovat spravedlnost". Připomeňme přitom, že institut moderace má bránit uložení sankce, která by „zjevné neodpovídala 7obecnitelnépředstavě o adekvátnosti a spravedlností sankce". Zdroj: MATES, Pavel. Správní uvážení. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013, 120 s. ISBN 978-80-7380-424-4. s. 81, a rozsudek NSS, č. j. 7 As 22/2012 - 23. 12 má základ primárně v čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Institut moderace je současně prvkem českému správnímu soudnictví v podstatě cizím, když prolamuje stěžejní kasační princip, na němž toto justiční odvětví v zásadě stojí. Účinek moderačního práva je potom důvodem kritiky některých akademiků i praktiků, mezi nimiž lze jmenovat Vladimíra Sládečka. Rozhodně však není kritikem jediným, když například David Kryska ke vztahu moderačního práva a požadavku přezkumu v „plnéjurisdikci" poznamenává, že ustanovení § 78 odst. 2 „\m]ělo vyhovět čl. 6 [Úmluvy] a umocnit soudu rozhodovat v tzv. plnéjurisdiká. Takovýto požadavek byl však výše popsaným způsobem [míněn mechanismus moderačního oprávnění, tj. nahrazení správního uvážení uvážením soudním] naplněn se značnou reservou, neboť nutno st plné jurisdikce soudů ve správním soudnidví a systém Úmluvy nevyžaduje, aby správní úvaha byla nahrazena úvahou soudní. I be% této pravomoci by za absolutního nachování kasace mohl být požadavek Úmluvy naplněn, neboť soud ve správním soudnictví může zrušit napadené rozhodnutí pro nezákonnost z_ důvodu překročení zákonem stanovených mezí ä zneužití správního uvážení."31 Nakolik lze citovaným názorům dát za pravdu ponechme závěru práce, kdy po představení vybraných aspektů moderace bude snazší obě alternativy hodnotit. Tedy zrušení sankčního rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k novému rozhodnutí na straně jedné, jakožto možnosti plně respektující kasační princip, a moderace uloženého trestu, jakožto Jistého zásahu do uvážení správního orgánu, kdy soud se má chovat jako správní orgán a může zasáhnout do výše trestu, jako by jej uděloval sám"^2. na straně druhé, kdy dochází k prolomení kasačního pojetí. Při opakovaném zdůraznění povahy moderace, představující přezkum diskrece správního orgánu při rozhodování o výši trestu, potažmo její nahrazení úvahou soudní, je vhodné současně poznamenat, že její uplatnění nijak nedopadá na posouzení viny pachatele správního deliktu. Tuto skutečnostvýslovně zdůraznili Nejvyšší správní soud, když vyslovil, že jakkoliv je zásah do uvážení správního orgánu, v podobě využití moderačního práva soudu, zásahem dovoleným, kdy se soud chová jako samotný správní orgán a může zasáhnout do výše trestu, jako by jej uděloval sám, potom současně platí, že „tím, %e trest soud sní^í ä od něj upustí, nezpochybňuje závěr správního orgánu o tom. %e ^alobceporušil zákon a dopustil se správního deliktu"^. Uplatnění moderačního oprávnění tedy v žádném případě nezpochybňuje závěr správního orgánu o vině, právě naopak, když „ [u] %itím moderačníhopráva soudpředevším faktickyaprobuje zákonnost napadeného správního rozhodnutí (v rámá hledisek vymetených žalobními body); "34. 31 KRYSKA, David. Pravomoc a působnost soudů v českém a polském správním soudnictví. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 17. 11. 2017]. 32 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2011, č j. 1 A 26/2010 - 64. Nejvyšší spráni soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2010/1 A 26 2010 20120112041616 prevedeno.pdf. 33 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. Obdobně srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č. j. 8 As 13/2006 - 115, ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 - 36, a další. 34 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012 - 20. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2010/0143 4As 1300019 prevedeno.pdf. 13 3.3 Smysl a účel moderace Výsledkem provedení moderace trestu je jeho snížení, potažmo celkové upuštění od uložené sankce. Obecně tedy jde o jisté „pňzpůsobení", „upravení", či „koreká " uloženého trestu. Bylo by však mylné moderaci vykládat v tom smyslu, že fakticky představuje jakési „kárání" správních orgánů ze strany soudů s cílem zcela precizního stanovení sankce, která bude zcela dokonale odpovídat všem okolnostem postihovaného případu. Takto stanovená sankce by sice nepochybně měla být z hlediska zásady (požadavku) náležité individualizace trestu vždy cílem sankcionujícího správního orgánu, avšak z hlediska reálného fungování veřejné správy tomu tak jistě ne pokaždé bude. Dílčí nedostatky ve výši uloženého trestu nicméně nejsou způsobilé aktivovat moderační oprávnění soudu, neboť jak Nejvyšší správní soud poznamenal mimo jiné ve svémrozsudku ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 — 23, „\i\myslem a účelem moderace (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) není hledání'.ideální' výše sankce soudem místo správního orpánu, alejejí korekce v případech, zý by sankce, pohybující se nejen v zákonném ro^me^í a odpovídající i všem fasádám projejí ukládání a zohledňující kritéria potřebná pro její individualizaci, zjevně neodpovídala Tobecnitelnépředstavě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce"33'36. Citovaný závěr plně potvrzuje jeden z pilířů judikatury moderačního páva — rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 —48, když uvádí, že „[m\oderačníprávo soudu, tj. možno st upuštění' odpotrestání'ä sníženípostihu, máproto místo toliko tam, kde j de o případ zjevné nepřiměřenosti "31. Smyslem moderačního práva proto není hledání „ideálnísankce", ale zabránění situaci, kdy by správním orgánem uložený trest byl ..zjevně neodpovídající ^ýbecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce". Jinými slovy uvedené vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 - 97, když vyslovil, že ,.\u]kládání trestu [je] za^°Zeno na dvouprinápech - zákonnosti trestu a individualizace trestu. V ráma moderačního práva zkoumá, zda nedošlo k excesu při individualizaci trestu, tedy zda ajak bylo pňhlědnuto ke všem speáfikům konkrétního případu a zda byl v rámá zákonné trestní sankce vybrán pro pachatele takový druh trestu a v té výměře, která splní účel trestu a není zjevně nepřiměřená"38. Ačkoliv výčet podmínek pro uplatnění moderačního páva bude realizován níže, stejně jako na něj navazující výběr těch z nich, jejichž analýze bude 35 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č j. 7 As 22/2012 - 23. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2012/0022 7As 120 20120521035905 prevedeno.pdf. 36 Obdobně též rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2014, č j. 15 A 124/2012 -81, nebo ze dne 30. 3. 2016, č j. 15 A 180/2013 - 78, dále též rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2013, č j. 62 A 8/2012 - 87, ä rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 30. 9. 2013, č. j. 53 A 8/2013 - 40 a další. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [ot. 7. 10. 2017]. Dostupné z: http: //nssoud.cz/mainOCol.aspx?ds=JudikafaraSimpleSeardi&^ageSource=l&menu=187 37 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 - 48. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 28. 10. 2017]. Obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č j. 7 As 16/2008 - 80, ze dne 30. 9. 2010, č j. 7 As 71/2010 - 97, a ze dne 3. 4. 2012, č j. 1 Afs 1/2012 - 36. 38 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č j. 7 As 71/2010 - 97. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2010/0143 4As 1300019 prevedeno.pdf. 14 věnována hlavní část práce, již z výše citované judikatury lze dovozovat, že pomyslnou vstupní bránu pro uplatnění moderace představuje zjevná nepřiměřenost trestu. Vedle „positivního" vymezení řečené zformuloval Nejvyšší správní soud i v negativním smyslu, když ve svém rozsudku ze dne 20. 10. 2014, č. j. 8 As 34/2013 -38, vyslovil, že „pokud soud neshledá zjevnou nepňměřenostpokuty, nemůže vstoupit do role správního orgánu a polomit namísto správního uválení uválení soudcovské a sám rozhodnout, jaká pokuta by měla být ulomena"39. Potvrdil tím zacílení institutu moderace na „excesy" při individualizaci trestu, nikoli snahu o jeho naprostou precizaci všem okolnostem případu. Dílčí nedostatky při individualizaci sankce tedy nejsou způsobilé aktivovat § 78 odst. 2 s. ř. s., a to ani při naplnění ostatních podmínek pro jeho uplatnění. Mezi „pevnou nepňměřeností", neboli „excesem" při individualizaci sankce na straně jedné, a ideální sankcí na straně druhé, nepochybně existuje určitá „šedá %óna" v rámci níž uložený trest sice nebude ideální, avšak jeho nepřiměřenost nebude dosahovat potřebné intenzity, která by umožnila správnímu soudu přistoupit k jeho korekci v rámci moderačního oprávnění. Jinými slovy, půjde o sankci sice nepřiměřenou, avšak nikoli „zjevně nepňměřenou", jak požaduje podmínka č. 4 citovaného ustanovení40, kterou plně reflektuje judikatura správních soudů, když uvádí, že „nepostačíbě^ná nepňměřenost, ale je nutné, aby nepňměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepňměřená"n. Závěrem podkapitoly stojí za krátkou poznámku i druhý výše zmíněný aspekt, na němž stojí ukládání sankce — „pňnáp zákonnosti trestu". Uvedený princip se projevuje v několika podobách. Patrně tu nej základnější vyjadřují zásady nullum cňmen sine lege a nulla poena sine lege, tj. že správní delikt, respektive postih za něj, může nastoupit pouze tam, kde tak stanoví zákon. Neboli „[^ktivita správních orgánů není namístě tam, kde %ákon nestanoví, %e uratéjednáníje správním deliktem a %e %a něj l%e ulomitpříslušnou správní sankci"^. Ve vztahu k ukládání sankce je projevem zásady zákonnosti požadavek, aby správní orgány při stanovení výše sankce zohlednily všechna zákonem stanovená kritéria, nevybočily z mezí správního uvážení nebo jej nezneužily, ale ani neuložily pokutu, která by byla likvidační. To vše přitom vyjádřily (zdůvodnily) úvahami, které budou racionální, ucelené, koherentní a v souladu se zásadami logiky43. Hledisko zákonnosti je přitom i pro moderaci nanejvýš relevantní, jakkoliv je jejím zaměřením řešení „excesů" v oblasti individualizace sankce. Důvodem je již skutečnost, že možnost přistoupit k moderaci uloženého trestu se správnímu soudu otevírá jen a pouze nejsou-li dány důvody pro zrušení sankčního rozhodnutí 39 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014, č j. 8 As 34/2013 -38. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2013/0034 8As 1300038 20141024103609 převedeno, pdf. 40 Srov. podkapitolu „3.4 Vyjmenování podmínekuplatnění moderačního práva". 41 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 4. 2012, č j. 1 Afs 1/2012 - 36. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2012/0001 lAfs 12 20120423092724 prevedeno.pdf. 42BOHADLO, David; POTĚŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správní trestání ^hlediska praxe a judikatury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. s. 21. 43 Op. at. 41. 15 pro nezákonnost (podmínka č. Z44), přičemž však samozřejmě nemusí jít pouze o nezákonnost ve vztahu k výši a druhu sankce. Nezákonnost sankčního rozhodnutí může spočívat i na zcela jiných důvodech, které nicméně k uplatněným žalobním bodům povedou k týmž důsledkům —zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Tím bude možnost uplatnění moderačního práva vyloučena. Hledisko zákonnosti sehrává ve vztahu k moderaci svou roli i v tom, že v judikatuře správních soudů lze nalézt případy, kdy došlo k nesprávnému zaměnění kategorie „zákonnosti" a „zjevné nepňměřenosti trestu". Jedná se o pochybení, které ústí v nepřezkoumatelnost daného rozsudku45. Z hlediska zaměření rigorózní práce je však dost možná nejvýznamnějším průmětem hlediska zákonnosti do institutu moderace, její odraz v požadavku na realizaci moderace „v mecích zákonem dovolených"^ (podmínka č. 547). Tedy jedné z podmínek, na něž se má práce hodlá zaměřit. Předtím než se tak stane, si však představme podmínky pro realizaci moderačního oprávnění v jejich plném rozsahu, z něhož následně vybereme ty, kterým se bude práce věnovat dopodrobna. 3.4 Vyjmenování podmínek uplatnění moderačního práva Právo žalobce vznést návrh na snížení či upuštění od trestu a tomu odpovídající oprávnění správních soudů návrhu vyhovět a uložený trest moderovat, nachází v soudním řádu správním odraz ve dvou ustanoveních. Prvním z nich je § 65 odst. 3 s. ř. s., který stanoví, že .. \r]ozhodl-li správní orpán o uložení trestu za správní delikt, mů^e se ten, jemu^byl takový trest ulomen, žalobou domáhat též upuštění'od něj'nebojeho snížení v mezích zákonem dovolených". Citované ustanovení upravuje tedy „první část" moderace — oprávnění pachatele deliktu (žalobce) uplatnit v rámci žaloby proti sankčnímu rozhodnutí návrh na snížení uloženého trestu. Dané ustanovení současně předznamenává některé z podmínek pro uplatnění institutu, jak je upravuje druhé ustanovení, které představuje stredobod této práce, tj. § 78 odst. 2 s. ř. s. Konkrétně jde o podmínku existence sankčního rozhodnutí (1. podmínka; viz níže), kterým byl uložen trest za správní delikt (2. podmínka) a možnosti moderovat pokutu v mezích zákonem dovolených (5. podmínka). Dovodit lze též podmínku uplatnění návrhu na realizaci moderace (7. podmínka). Ve světle znění citovaného ustanovení „žalobce se může těg domáhat", i zařazení předmětného oprávnění do posledního odstavce ustanovení, které upravuje žalobní legitimaci (§ 65 s. ř. s.), může právo návrhu na moderaci, oproti návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí, působit jaksi „doplňkově", či „okrajově". Takovývýklad by však byl mylný. Z judikatury jednak vyplývá závěr, že „[n]avrhnoutmoderaci trestu (§ 78 odst. 2 soudního řádu správního) může žalobce pře d správním soudemjakpropřípad, že by neuspěl s návrhem na zrušení rozhodnutí správního orgánu (tedyj ako eventuální petit), tak i samostatně". Jinými slovy, zákonná úprava v souladu s judikaturou umožňuje žalobci cílit podanou žalobu i jen 44 Srov. podkapitolu „3.4 Vyjmenování podmínekuplatnění moderačního práva". 45 Srov. například rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č j. 62 Ca 49/2009 - 174. Nejpyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2009/62 Ca 49 2009 rozsudek Anonymizovany 20120 102020000 prevedeno.pdf. 46 Srov. kapitolu „5 V mezích zákonem dovolených". 47 Srov. podkapitolu „3.4 Vyjmenování podmínekuplatnění moderačního práva". 16 a pouze na zjevnou nepřiměřenost trestu, tj. na jeho moderaci. Ačkoliv na základě rešerše judikatury, kterou jsem pro účely této práce realizoval, mohu konstatovat, že převážně je návrh na snížení nebo upuštění od trestu realizován ve formě eventuálního petitu, tj. pro případ shledání napadeného rozhodnutí zákonným, není uplatnění samostatného moderačního petitu zcela ojedinělé48. Nahlížení návrhu na moderaci sankce, coby pomyslného „přilepku" k žalobě ve své judikatuře odmítl i Nejvyšší správní soud, když výslovně poznamenal, že „[v] případerozhodovánísoudu o tomto návrhu (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) se jedná o trp. moderaá trestu, pň čem ž petit žaloby obsahující návrh na tuto moderaá trestu podléhá stejnému procesnímu režimu jako žalobní petit týkající se návrhu na zrušení rozhodnutí. Z toho vyplývá, že soud je povinen se zabývat jak návrhem na zrušení rozhodnutí správního orgánu (§ 78 odst. 1 s. ř. s.), tak i návrhem na moderaá trestu za správní delikt (§ 78 odst. 2 s. ř. s.)"49. Jinými slovy,.. \p]rocesnímu právu žalobce v případe petitu týkajíáho se využití moderačního práva soudem tak odpovídá procesní povinnost soudu rozhodnout o tomto návrhu a zároveň řádné apřesvédávéodůvodnit, zjakého důvodu návrhu na moderaá uložené pokuty nevyhovel"30. Nerozhodne-li správní soud o návrhu na moderaci, zatíží tím řízení vadou spočívající v nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů, tedy vadou, k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlédnout ex offb51. Uvedené dokládá, že návrh na moderaci, uplatněný žalobcem podle § 65 odst. 3 s. ř. s., je třeba nahlížet jako zcela plnohodnotný žalobní návrh, který svým významem zcela odpovídá návrhu na zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. Jelikož ústředním tématem rigorózní práce jsou (vybrané) podmínky, za jejichž splnění mohou správní soudy přistoupit ke snížení nebo upuštění od trestu, je pro nás ještě zásadnější druhé ustanovení, tj. § 78 odst. 2 s. ř. s. Právě to totiž upravuje předpoklady, jejichž kumulativní nastoupení zákon vyžaduje pro aktivaci moderačního oprávnění správních soudů. Konkrétně z jeho znění vyplývají, dílčí měrou explicitně, dílčí implicitně, následující základní podmínky: „Rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí (l. podmínka) Jímžsprávní orgán uložiltrest za správní delikt (2. podmínka), může soud, nejsou-li důvody pro zpišení rozhodnutí podle odstavce 1 (3. podmínka), ale trest byl uložen ve zjevně nepňměřené výši (4. podmínka), upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených (5. podmínka), l^e-li takové rozhodnutí uánit na základě skutkového stavu, z něhožtyšel správní orgán, a kteý soud případně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil (6. podmínka), a navrhl-li takový postup žalobce v žalobe(7. podmínka)". 48 Pro příklad odkážme na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č j. 46 A 119/2013 -42, a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2011, č j. 17 A 22/2011 - 45. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2011/17 A 22 20111121081143.2011 rozsudek anony mízovaný prevedeno.pdf. 49 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č j. 6 As 39/2006 -45. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 18. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2006/0039 6As 0600045A prevedeno.pdf. 50 Op. at. 49. 51 Op. at. 49. 17 Pro uplatnění moderačního oprávnění je vyžadováno kumulativní naplnění těchto podmínek: 1) žaloba směřuje proti rozhodnutí správního orgánu + implicitně: žaloba je věcně projednatelná 2) rozhodnutím byl uložen trest za správní delikt 3) nejsou dány důvody pro zrušení rozhodnutí podle § 78 odst. 1 s. ř. s. 4) trest byl uložen ve zjevně nepřiměřené výši 5) upuštění či snížení trestu je možné pouze v mezích zákonem dovolených 6) o moderačním návrhu lze rozhodnout na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním dokazováním v nikoliv zásadních směrech doplní 7) žalobce vznesl návrh na upuštění od trestu nebo jeho snížení. 3.4.1 „Vybrané podmínky" Z názvu rigorózní práce vyplývá, že její obsah j e věnován pouze některým z výše uvedených předpokladů pro realizaci moderace. Výběr byl proveden na základě rešerše judikatury správních soudů, která mi pomohla identifikovat podmínky, které z mého hlediska představují nejkomplexnější i nej zajímavější body institutu — podmínka „zjevné nepňméřenosti trestu" a „realizace moderace v mecích zákonem dovolených ". Nebylo by přiléhavé hovořit přímo o podmínkách nejvýznamnéjších, neboť co do možnosti přistoupit ke snížení či upuštění od trestu je nezbytné kumulativní naplnění všech výše vyčtených podmínek. Nelze proto říci, že by některá z nich byla méně relevantní. Přesto se však domnívám, že uvedená dvojice stojí za zvláštní pozornost. Není účelné na tomto místě dopodrobna rozebírat jejich význam, pro který byly vybrány, neboť to bude úkolem samostatných kapitol, které jsou jim věnovány. Přesto alespoň v krátkosti nastiňme, co k jejich volbě přispělo, přičemž lze vyjít z informací, které byly k institutu moderace uvedeny výše. Při představení účelu ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. bylo zmíněno, že smyslem institutu není hledání „ideální" výše sankce, ale zabránění uložení sankce, který by „zjevnéneodpovídalazobecnitelnépředstavéo adekvátnosú a spravedlnosti"^. Proto má moderační právo soudu „místo toliko tam, kdejde o případ zjevné nepňméřenosti"53. Podmínka zjevné nepřiměřenosti tedy nepředstavuje jen a pouze předpoklad, při jehož naplnění, spolu s ostatními podmínkami, je možné ke snížení či upuštění od trestu přistoupit, ale vyjadřuje i důvod, pro který je třeba moderaci realizovat. Již tato skutečnost přisuzuje podle mého názoru rozebírané podmínce výsadní postavení, pro které je vhodné jí věnovat větší pozornost. Jestliže k tomuto aspektu připojíme skutečnost, že zákonodárce pro vyjádření této „rvláštní" podmínky využil neurčitého právního pojmu, aniž by soudům poskytl bližší, či spíše jakákoliv vodítka pro jeho naplnění, je zřejmé, že jde o téma, k němuž se správní soudy musely velmi často vyjadřovat. V jeho souvislosti proto bylo učiněno řada významných 52 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 -23. 53 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 10 Ca 250/2003 - 48. Obdobně rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č j. 7 As 16/2008 - 80, ze dne 30. 9. 2010, č j. 7 As 71/2010 - 97, a ze dne 3. 4. 2012, č j. 1 Afs 1/2012 - 36. 18 judikatorních závěrů, což mě vedlo k rozhodnutí vybrat jej jako první z podmínek, jimž se bude práce věnovat v podrobnostech. Pokud bychom přitom podmínku „zjevně nepňměřenosti" označili za pomyslný vstupní bod, základní předpoklad, či vůbec důvod pro přistoupení k moderaci, potom druhá z vybraných podmínek upravuje samotné její provedení. Jde o podmínku vyslovující možnost snížení či upuštění od trestu pouze „v mecích výkonem dovolených". Pro její výběr mě vedly dva důvody. Prvním je již vyslovená skutečnost, že tato obecně formulovaná podmínka fakticky upravuje „realizačníčást" moderace, tedy snížení trestu z jeho původní výše na nově určenou. Upravuje tedy onen v kasačně pojatém správním soudnictví tolik netradiční moment, kdy správní soud nahrazuje úvahu správních orgánů, „kdy soud se má chovat jako správní orgán a může zasáhnout do výše trestu, jako by jej uděloval sám"^. Vzhledem k výjimečnosti takového postupu proto považuji za vhodné ozřejmit, jaké limity z uvedené podmínky pro správní soudy vlastně vyplývají. Druhým důvodem je provázanost tohoto předpokladu s první zvolenou podmínkou, ve smyslu prolínaní kritérií pro hodnocení přiměřenosti trestu a hledisek pro určení trestu nového, představující výstup moderace. Význam obou podmínek, komplexnost jejich obsahu v kontrastu s obecností jejich vyjádření, mě přiměl obsadit je do role „vybraných podmínek" moderace, jejichž judikaturnímu řešení se text práce věnuje. Zúžení tematického zaměření práce nicméně neznamená, že by se o zbylých podmínkách ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. má práce vůbec nezmiňovala. Velmi obecně formulované zákonné zakotvení moderace si totiž vynutilo pozornost správních soudů takřka vůči všem výše uvedeným podmínkám pro její uplatnění. Není proto výjimkou, že správní soudy v rámci rozhodování jednoho případu musely řešit souběžně více otázek vztahujících se k rozdílným podmínkám pro uplatnění rozebíraného institutu. Této nutnosti bezpochyby přispívá i vzájemná provázanost jednotlivých podmínek. V rámci rozboru judikatury, pojící se s vybranými otázkami, se proto mnohdy zmíníme o závěrech vztahujících se k dalším [„nevybraným") podmínkám ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. V rámci zachování integrity práce nicméně nebude snahou jejich další rozvíjení nad rámec jejich významu pro podmínky vybrané. Volba tohoto postupu byla učiněna jako jistý kompromis mezi snahou jít u vybraných podmínek do dostatečné míry podrobnosti při současném uvedení kontextuálních souvislostí a na druhé straně udržet rozsah práce v přijatelných mezích. S těmito slovy však již uzavřeme první část práce, která vytvořila obecný základ pro rozbor vybrané dvojice podmínek aplikace moderačního oprávnění správních soudů, a přistupme přímo k analýze první z nich — podmínky „zjevněnepňměřenosti trestu". 54 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 1 A 26/2010 - 64. 19 4 Podmínka zjevné nepřiměřenosti trestu, jako hlavní téma moderace 4.1 Zjevná nepřiměřenost obecně Při zdůvodnění výběru podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu za ústřední téma práce jsem naznačil, že zaujímá v rámci § 78 odst. 2 s. ř. s. výsadní postavení. Důvodem je skutečnost, že nepředstavuje jen a pouze jednu z podmínek, za níž lze pojmově k moderaci přistoupit, ale reprezentuje současně i důvod, pro který je třeba k moderaci sankce přistoupit. Tento aspekt rozebírané podmínky vyzdvihl ve svém rozsudku č. j. 7 As 22/2012 — 23, i Nejvyšší správní soud, když vyslovil, že „právní úprava v ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. konkrétní' kritéria pro moderaá nemá. Obsahuje jen obecné pravidlo, že moderovat lze tehdy, byl-li trest uložen .ve zjevně nepřiměřené výši"'55. Ačkoliv je kritérium formulováno nanejvýš obecně, poukazuje na účel moderace, jak byl rozebrán v podkapitole „3.3 Smysl a účel moderace", tj. vyloučení „excesu" v oblasti individualizace trestu. V jistém smyslu slova jde o „hybnou sílu" celého institutu. Formulace zvolená zákonodárcem, i přes svou obecnost, umožňuje extrahovat alespoň základní poznatek na úvod této kapitoly, totiž že k aktivaci moderačního oprávnění soudů „nepostačí běžná nepňměřenost, aleje nutné, aby nepňměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepřiměřená "56. Současně je třeba k obecnosti podmínky objektivně poznamenat, že zákonodárce neměl v podstatě na výběr než pro její vyjádření využít neurčitého právního pojmu, tj. obsahově mnohoznačného pojmu, jehož definice není obsažena v žádném právním předpisu 57. Vymezení „zjevné nepřiměřenosti" trestu v soudním řádu správním nenalezneme. Jakkoliv přitom zvolená alternativa klade na správní soudy vyšší nároky, je nutno poznamenat, že jiný způsob formulace podmínky nebyl fakticky možný. Vše se odvíjí již od základních požadavků (zásad), které jsou obecně kladeny na činnost správních orgánů a dopadají tedy, byť v modifikované formě, i na správní trestání, rozhodování o sankci nevyjímaje (§ 2-8 správního řádu). Význam těchto zásad konečně překračuje i jejich zákonné zakotvení ve správním řádu, když se „\z\ávaz?iost těchto zásad [...] dovoluje ^ toho, že se jedná o obecné zásady právní vyplývající například i % ústavního pořádku a mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které mají přednostpřed zákonem"^\ Správní orgán je tedy v souladu s nimi oprávněn zasahovat do práv jednotlivce pouze za podmínek stanovených zákonem, v nezbytném rozsahu a hledat přitom řešení (zde přiměřený trest) v souladu s veřejným zájmem, které by odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i dbát toho, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly59. Právě 55 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. 56 Rozsudek NSS, č j. 1 Afs 1/2012 - 36. 57 KŘENOVÁ, Jana. Působení ombudsmana v demokratické společnosti - "Neurčité uválení a (s)právní pojem". In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 26. 11. 2017]. 58 JEMELKA, Luboš; PONDĚLÍČKOVA, Klára; BOHADLO, David. Správní řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 923 s. ISBN 978-80-7400-607-4. s. 21. 59 K problematice požadavku obdobného rozhodování skutkově obdobných ä totožných případů srov. podkapitolu „4.7 V obdobných případech obdobně". 20 požadavek proporcionality zásahu je typický jak pro správní činnost obecně, tak pro správní trestání, kdy je bezprostředně spojen se zákazem zneužití správního uvážení60. Druhou významnou okolností, vylučující možnost „pevného" (fixního) stanovení zjevné nepřiměřenosti, je rozdílnost zákonných kritérií pro ukládání sankcí v případě j ednotlivých správních deliktů, j akkoliv nepochybně platí, že určitá kritéria j sou v zásadě univerzální (typicky povaha a závažnost spáchaného deliktu), přičemž nelze přehlédnout, že nově účinný zákon o odpovědnosti za přestupky svou univerzální povahou sjednotil základní okruh kritérií pro určení výše trestu (§ 37 a násl. ZOPŔ). Ve vztahu k rozsahu kritérií potom platí, že správní orgány musí při rozhodování o sankci zohlednit všechna zákonná kritéria a za určitých okolností též majetkové poměry pachatele, ačkoliv o nich zákon výslovně nehovoří61. Zastřešující požadavek, kladený na sankční řízení a výrok o trestu, potom představuje nutnost individualizace sankce. Jak uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21.4. 2006, č. j. 5 As 20/2005 — 66, „zásada individualizace sankce vyjadřuje, zý druh, kombinace a intenzita sankcí musí být v konkrétnímpřípaděstanoveny tak, aby odpovídaly všem okolnostem a zvláštnostem připadlí""'1. Správní orgán musí při ukládání sankce, s cílem její přiměřenosti, posuzovat okolnosti každého případu jednotlivě a zohlednit tak ve smyslu individualizace trestu nemalé množství variabilních proměnných, které odráží specifika případu. Musí zvážit Zákonná kritéria pro výměru sankce, ale promítnout do svých úvah i „dalšískutečnosti, jež mohou mít na konkrétní výši pokuty vliv"63, ať již jde o pravidla pro ukládání trestu jako takové (např. absorpční zásady, obdobnost rozhodování), či kritéria aplikovaným zákonem nevyčtená, jsou-li pro určení výměry trestu relevantní. Proměnlivost a neukončenost množiny hledisek, z nichž správní orgány a následně i správní soudy vycházejí64, tedy v zásadě vylučuje možnost zformulování zákonné definice „zjevně nepňměřeného trestu", která by šla do konkrétnosti. Zákonodárce proto využil specifika odborného právního jazyka — in concreto neurčitého právního pojmu, aby vyjádřil specifickou komplexnost systému65, zde konkrétně v souvislosti s problematikou (ne)přiměřeného trestu. 60 BOHADLO, David; POTĚŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správní trestání ^hlediska praxe a judikatury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. s. 23. 61 Zákon o odpovědnosti za přestupky nicméně hledisko osobních poměrů pachatele již výslovně zakotvuje ve svém ustanovení § 37 písm. f) ZOPR, byť pouze ve vztahu k fyzickým osobám. Blíže k tomuto tématu v dalších částech práce. 62 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 21. 4. 2006, č j. 5 As 20/2005 - 66. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/SOUDNI VÝKON/2005/0229 6As 1400007 prevedeno.pdf. 63 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2013, č j. 62 Af 58/2012 - 273. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/EVIDENCNI LIST/2012/62 Af 58 2012 rozsudek NOVY ANONYMIZ OVANE 20130329104433 prevedeno.pdf. Obdobně rozsudky Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2013, č. j. 62 A 8/2012 - 87, a ze dne 14. 1. 2016, č. j. 62 A 44/2014 - 37. 64 Z hlediska zohledňovaných kritérií srov. podkapitolu „4.3 Hledisko první — (zákonná) kritéria pro uložení sankce". 65 SMEJKALOVÁ, Terezie. Srozumitelnost práva. Právník. 2013, č 5, s. 447-472. ISSN 0231-6625. 21 Bližší nastínění obsahu pojmu „zjevné nepřiměřenosti" trestu proto zákonodárce ponechal soudní praxi. Za jistou obecnou definici lze považovat závěr Krajského soudu v Plzni z rozsudku ze dne 29. 9. 2011, č. j. 17 A 22/2011 —45, že „ [n] euratý právní pojem , zjevně nepřiměřená výše trestu'ye nutné [...] vyložit tak, že jde o trest, který sice bude uložen v ^ákonem stanoveném rozpětí sazby, avšak jeho konkrétní výše bude zcela evidentně (zjevné) a jednoznačně v hrubém nepoměru (zcela neadekvátní) k prokázanému jednání žalobkyně"66. Je dlužno poznamenat, že krajský soud tím sice poskytl jistou pomyslnou „definici", avšak bez doprovodných vodítek, které by umožnily zpřesnění obsahu rozebíraného pojmu. Ve své podstatě pouze zopakoval podmínku, že rozhodnutí o uložení sankce nesmí být nezákonné (tj. překročit zákonem stanovené rozpětí sazby) a současně je třeba sankci posuzovat vzhledem ke konkrétnímu jednání pachatele deliktu, čímž soud nepochybně myslel vzhledem ke všem okolnostem případu. Naštěstí pro účely této práce, i další rozhodovací praxe správních soudů, se judikatura k otázce zjevné nepřiměřenosti trestu bohatě vyjadřovala, což konečně pramenilo z prosté nutnosti vymezit určitým způsobem obsah klíčové podmínky moderace, má-li být v praxi reálně aplikována. Uplatnění neurčitého právního pojmu „zjevné nepřiměřenosti" v textu § 78 odst. 2 s. ř. s. přirozeně nemělo za cíl poskytnout prostor pro libovůli správních soudů, jak jednoznačně zdůraznil NSS svým požadavkem zformulovaným do právní věty k rozsudku ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 -82, v níž uvedl, že „ [m] oderuje-li soud trestná správní delikt, musítéž^ odůvodnit, v čem spatřuje zjevnou nepňměřeno st trestu a na základějakých kritérií dospěl kjím stanovené výši trestu. Pouhé konstatování zjevné nepňměřenosti trestu je nepřezkoumatelnépro nedostatek důvodů "bl. Následující podkapitoly jsou proto věnovány závěrům, k nimž judikatura při snaze o vymezení pojmu „zjevně nepňměřeného trestu" dospěla. Představena budou jak kritéria základní a „běýná", tak i taková, která lze označit za méně tradiční. 4.2 Kritéria hodnocení zjevné nepřiměřenosti Z dosud uvedeného, ale i ze samé logiky věci vyplývá, že nepřiměřenost trestu je třeba vždy „poměřovat" vůči okolnostem konkrétního (daného) případu. Z jakých skutečností je na počátku hodnocení nutno vyjít naznačil Nejvyšší správní soud, když vyslovil, že .. \z\ákonná kritéria stanovená příslušným rvláštním zákonemjsou spolu se zákonným rozpětím sankce a případnými dalšími podmínkami jejího ulomení i vodítkem pro soud pň úvaze o moderaá sankce, tj. pň úvaze, zda vůbec moderovat a případně v jaké míře, neboť právní úprava v ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. konkrétní kritériapro moderaá nemá "6S. Svým výrokem kasační soud předurčil první z témat pro následující podkapitoly práce, neboť formuloval dvě 66 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2011, č j. 17 A 22/2011 - 45. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2011/17 A 22 20111121081143.2011 rozsudek anony mízovaný prevedeno.pdf. 67 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 68 Op. cit. 55. Srov. též rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2013, č j. 10 A 5/2013 - 70. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2013/10A 5 2013 23 20130606135934 prevedeno.pdf. 22 základní hlediska posuzování zjevné nepřiměřenosti trestu: a) zákonná kritéria pro určení výměry sankce a b) perspektivu zákonného rozpětí sankce. 4.3 Hledisko první - (zákonná) kritéria pro uložení sankce Ačkoliv tvrzení, že určitá problematika překračuje možnosti té které odborné statě, bývá častým klišé mnoha kvalifikačních prací, domnívám se, že podrobná analýza (náležitého) postupu správních orgánů při realizaci správní úvahy nad výší trestu, zahrnující přirozeně nejen hodnocení zákonných kritérií, je skutečně obsažnou materií, již se nelze v rámci rozsahu nynější práce plně věnovat za situace, kdy není jejím ústředním tématem. To platí tím spíše, že s datem 1. 7. 2017 vstoupil v účinnost zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a na něj navazující zákony č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, ač. 183/2017 Sb., kterýmsemění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích, které představují nej významnější reformu správního trestání za poslední desetiletí, jakkoliv současně platí slova Luboše Jemelky, že nová úprava nezměnila zcela práci správních orgánů, avšak na druhou stranu došlo ke zpřesnění řady institutů, či doplnění úpravy, která dosud zcela nebo zčásti absentovala69. Přistupme proto v dalším textu k otázce okruhu kritérií, které je třeba zohlednit při stanovování výměry trestu, v rozsahu, který odpovídá potřebám rozebíraného podtématu hodnocení přiměřenosti sankce. Z hlediska naplnění (nejen) zákonných hledisek skutkovými okolnostmi případu proto zdůrazněme v obecnosti především to, že „hlavním kritériempň určovánípňměřené výše pokuty [trestu] není primárně skutková podstata deliktu, nýbržintenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnot a zájmů v konkrétním případě"1®. Pro účely soudního přezkumu je nutné akcentovat požadavek, že ,,[s]právní orgán je povinen se při ukládání sankce %abývatpodrobně všemi hledisky, které mu zákon předkládá a podrobně a přesvědavě odůvodnit, ke kterému hledisku přihlédl, a navícpodrobně' odůvodnit.j aký vliv mělo toto hledisko na konečnou výši pokuty. Výše uložené pokuty tak musí být v každém rozhodnutí zdůvodněna způsobem, nepřipouštějícím rozumné pochyby o tom, že právě taková výše [sankce] odpovídá konkrétním okolnostem individuálního případu."71 Dodržení těchto požadavků umožňuje správnímu soudu k žalobní námitce posuzovat věcnou správnost hodnocení daných kritérií správním orgánem, s možností vyústění až v uplatnění moderačního oprávnění za situace jeho zjevné nesprávnosti, zakládající naplnění podmínky rozebíranou touto kapitolou práce. Vedle posuzování kvality hodnocení jednotlivých kritérií správními orgány je však podstatnou otázkou vymezení jejich okruhu. Jestliže správní soudy při úvaze nad moderací vychází primárně (nikoli výlučně) z totožných kritérií, na nichž vystavěly 69 JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti %a přestupky a řícení o nich : komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 1127 s. ISBN 978-80-7400-666-1. s. IX. 70 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 30. 6. 2008, č j. 4 As 37/2007 -119. Nejiyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2007/0037 4As 0700119A prevedeno.pdf. 71 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č j. 4 As 64/2005 - 59. Nejiyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 31. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2005/0064 4As 0500059A prevedeno.pdf. 23 svůj závěr o konkrétní výši trestu správní orgány, je vhodné se v následujících řádcích podívat na šíři jimi zohledňovaných kritérií. Současně je nutné poznamenat, že řada dále uvedených pravidel ústí při jejich nedodržení v nezákonnost výroku o trestu, respektive sankčního rozhodnutí. Při jejich rozboru se tedy dílčí měrou dotkneme podmínky č. 3 moderace, tj. absence důvodů pro zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Úvodem jeho vhodné připomenout dnes již neplatnou úpravu, představující donedávna prakticky jedinou ucelenější část správního trestání, tedy starý přestupkový zákon. Ten se k druhu a výši trestu vyjadřoval v § 11 a násl. Ustanovení § 12 odst. 1 citovaného zákona uvádělo, že „ \p]ň určení druhu sankce a její výměry sepňhlědne k závažnost přestupku, zejměna ke způsobu jeho spáchania jeho následkům, k okolnostem, za nichý_ byl spáchán, k míře zavinění, k pohnutkám a k osoběpachatele, zda ajakým způsobem bylpro tý^skutek postižen v disáplinárním řízení". 'Zákon o odpovědnosti za přestupky, jako nástupní zákonná úprava, která přesáhla problematiku trestání přestupků, ve smyslu starého přestupkového zákona, když „ruší dualismus přestupků ajiných správních deliktů "7Z, obsahuje úpravu podrobnej ší — srov. především § 37ana něj navazující §38. Posledně jmenovaný potom obsahově ve značné míře přebírá citovaný § 12 starého přestupkového zákona. Obsažnější zpracování problematiky kritérií pro ukládání správních trestů zákonem o odpovědnosti za přestupky je dáno dílčí měrou promítnutím rozebíraných judikatorních závěrů, ale především pojetím předmětné úpravy jako de facto ústředního (a univerzálního) předpisu správního trestání, který jako takový odráží oproti starému přestupkovému zákonu mimo jiné vyšší „rozmanitost" jak na straně subjektů v postavení pachatele, tak možných aspektů jejich deliktního jednání. Vstupem zákona o odpovědnosti za přestupky v účinnost v této souvislosti z jednotlivých speciálních zákonů zásadně vymizela kritéria, k nimž správní orgány přihlížely při svých úvahách o konkrétní výši sankce ujiných správních deliktů. Připomenout lze například § 182 odst. 2 stavebního zákona, ve znění do 30. 6. 2017 a poté, či zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění do 30. 6. 2017 a poté. Rozhodně se tak nicméně nestalo v absolutní míře, kdy i nadále zvláštní úprava v určitých specifických případech odkazuje na svébytná kritéria, která je třeba v daném případě zohlednit. Odkázat lze kupříkladu na § 141 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, věznění pozdějších předpisů, který při určování výše pokuty stanoví nutnost přihlédnout k výši částek, které je právnická nebo fyzická osoba povinna uhradit podle § 141b odst. 1 písm. b) téhož zákona (mj. dlužná odměna vyplacená cizinci vykonávajícímu práci bez platného oprávnění k pobytu na území České republiky). Ustanovení § 61 odst. 2 zákona o PRTV, ve znění pozdějších předpisů, zase ukládá přihlédnout též kupř. k povaze vysílaného programu a k postavení provozovatele vysílání a provozovatele převzatého vysílání na mediálním trhu se zřetelem k jeho odpovědnosti vůči divácké veřejnosti v oblasti informací, výchovy, kultury a zábavy. Přesto je zastřešující role zákona o odpovědnosti za přestupky oproti starému přestupkovému zákonu nepopiratelná. 7ZMÁRTON, Michal; GONSIOROVÁ, Barbora. Průvodce novým pksíupkotým %ákonem pro správní praxi. Praha Leges, 2017, 272 s. ISBN 978-80-7502-200-4. s. 11. 24 Zavedení v zásadě univerzální zákonné úpravy přispělo ke skutečnosti, že dnes již nemohou nastat určité situace, k nimž se v minulosti judikatura správních soudů musela vyslovit. Typicky šlo o případ, kdy speciální zákon upravující posuzovaný jiný správní delikt, neobsahoval žádná kritéria pro určení výše trestu. Zde je užitečné poznamenat, že zákon o odpovědnosti za přestupky čerpá právě ze souvisejících judikatorních závěrů. Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 11. 2. 2004, č. j. 62 A 89/2012 — 51, vyslovil, že ,,[k] okolnostem, které je povinen žalovaný vážit, tak v případě, kdy^ákon žádné vodítko neobsahuje, bude vedle významu výkonem chráněného %ájmu, který byl deliktem dotčen [viz § 38 písm. a) ZOPR], ^pravidlapatňt také míra ^aviněnípachatele deliktu [§ 38 písm. e)], následkydeliktníhojednání^ 38 písm. b)], okolnostiprotiprávníhojednání [§ 38 písm. d)], délka trvání'porušování\ákona [§ 38 písm. £)], případnějeho opakování [§ 38 písm. g)], osoba pachatele^ 37 písm. f)] a jeho následná spolupráce se správním orgánem [§ 39 písm. d)]. relevantní mnohdy také bude pohnutka pachatele [§ 38 písm. e)], způsob spáchání deliktu [§ 38 písm. c)] ä pachatelovy majetkovépoměy [snad § 37 písm. f)]."73 Mnohé další závěry správních soudů učiněné na podkladě předchozí zákonné úpravy jsou svou obecnosti naopak nadčasové, a tedy plně uplatnitelné i za nynější situace. Na shora zmiňovaný požadavek kvality odůvodnění výše trestu, ve spojitosti s okruhem zohledňovaných kritérií, navazuje závěr NSS, podle kterého „\ý\o^hodnutí 0 uložení pokutyje nepře?koumatelné,je-li výše pokuty odůvodněna pouhou rekapitulací skutkových zjištění a konstatováním zákonných kritérií pro uložení pokuty, anižby bylo přejme, %da ajakým způsobem byla tato kritéria hodnocena"1^. Platí, že nepřezkoumatelnost rozhodnutí správního orgánu představuje vadu, k níž je správní soud povinen přihlédnout ex offo, a která vylučuje možnost uplatnění moderace z důvodu priority nezákonnosti rozhodnutí před zjevnou nepřiměřeností trestu. V souvislosti s okruhem hodnocených kritérií se jako zásadní jeví jiný výrok kasačního soudu, a sice že nezohlednění byť jediného zákonného kritéria by zakládalo k uplatněnému žalobnímu bodu nutnost zrušit napadené rozhodnutí75, neboť dokonce 1 v případě, kdy správní orgán dospěje k závěru, že některé ze zákonných kritérií není pro posuzovaný případ relevantní, má stále povinnost alespoň stručně odůvodnit jeho nepodstatnost pro daný případ76. Povinnosti zohlednit a odůvodnit veškerá zákonná kritéria přisvědčuje i Pavel Vetešník, a to jak v souvislosti s ustanovením § 12 SPZ, k němuž uvedl, že „obsahuje demonštratívni výčet hledisek, ke kterým je správní orgán povinen 73 Rozsudek Krajského soudu v Bmě ze dne 11. 2. 2004, č j. 62 A 89/2012 - 51. Nejvyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2012/62 A 89 2012 rozsudek sníženi pokuty 20 140313105903 prevedeno.pdf. 74 K tomu srovnej též „Pouhá citace zákonného textu bez aplikace na konkrétní případ žjdným odůvodněním není. [...] Pouhé konstatování skutkových ujištění apopis skutku nelze vhodném případě povahovat za úvahy správního orgánu, Z nichž b1 vyplývalo, k jakým závěrům dospěl správní orgán prvního stupně ohledně výše udělenépokuty." - rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č j. 4 Ads 113/2007 - 87. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2007/0113 4Ads 0700087A prevedeno.pdf. 75 Srov. napríklad rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č j. 8 As 17/2006 - 78. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2006/0017 8As 0600078A prevedeno.pdf. 76 Op. at. 75. 25 pňhlédnout"11, tak § 37 ZOPŔ: „Pň ukládání správního trestu je správní orgán povinen zabývat se všemi okolnostmi, které zákon stanovuje a předpokládá, a podrobně a přesvědavě odůvodnit, ke které okolnostipňhlédla ke které nikoliv"™, hze tedy učinit první zásadní závěr, totiž že zákonná kritéria představují výchozí okruh kritérií pro hodnocení podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu. Je tomu tak proto, že představují skutečnosti, které musí správní orgány do výše trestu promítnout obligatórne. Opak zakládá, k žalobní námitce, nezákonnost výroku o trestu. V návaznosti na uvedené je třeba otevřít související otázku, spočívající v problematice taxativnosti kontra demonstrativnosti výčtu zákonných kritérií. Městský soud v rozsudku ze dne 26.4.2007, č. j. 8 Ca 271/2005 -45, v kontextu § 24 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele, ve znění do 31. 12. 2005, uvedl, že předmětný výčet hledisek je taxativní, proto správní orgán musí vyhodnotit každé z nich, žádné nemůže opomenout a žádné další nemůže přidat. Na tento závěr navázal ke kasační stížnosti Nejvyšší správní soud, když podotkl, že vzhledem k tomu, že daný výčet je taxativní, ,je správní orgán povinen se pň svých úvahách o konkrétní výši ukládanépokuty těmito hledisky zabývat a k jiným než v Kpkoně uvedeným hlediskům by pň stanovení výše pokuty neměl pňhlíŤet" 79 . Zvolená formulace „by neměl pňhlížet" zakládá otázku, zda by zohlednění kritérií nespadajících do taxativního zákonného výčtu mohlo vést ke zrušení přezkoumávaného rozhodnutí. Sám citovaný rozsudek městského soudu nenabízí odpověď, neboť napadené sankční rozhodnutí bylo v daném případě zrušeno pro nepřezkoumatelnost. Při hledání odpovědi je třeba přihlédnout k několika skutečnostem. Jednak Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku č. j. 4 As 51/2007 — 68 rovněž uvedl, že z°hlednění všech hledisek, jež lze v konkrétní věd považovat za relevantní, určuje míru zákonnosti stanoveného postihu. Nejvyšší správní soud nehovoří jen o zákonných kritériích, ale o všech relevantních. Pokud by přitom kasační soud vztahoval tento závěr čistě ke kritériím taxativně vyčteným, považoval bych jej za redundantní, protože k nim se správní orgán vyjádřit musí (byť i jen tak, že to které z nich je v daném případě nepodstatné80), lhostejno, zda je považuje za relevantní či nikoliv. Současně je třeba poukázat na to, že „taxativnost kritérií" byla prolomena již samotnou judikaturou Nej vyššího správního soudu, kterýuvedl, že ,,[s]právní orgán ukládají á pokutu zajiný správní delikt je povinen pňhlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele tehdy, pokudje podleosoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, že by pokuta mohla mít likvidační charakter, a to 77 Pavel Vetešník in JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o přestupcích a přestupkové řícení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 610 s. ISBN 978-80-7400-501-5. s. 70. 78 JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti %a přestupky a řícení o nich : komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 1127 s. ISBN 978-80-7400-666-1. s. 326. 79 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č j. 4 As 51/2007 - 68. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2007/0051 4As 0700068A prevedeno.pdf. 80 Srov. poznámku pod čarou č. 75. 26 i v případech, kdy příslušný zákon osobní a majetkové poměry pachatele v taxativním výčtu hledisek rozhodných pro určení výše pokuty neuvádí "il'i2. Citovaná judikatura napovídá, že zohlednění i dalších kritérií nad rámec taxativně vypočtených není a priori zapovězeno, naopak přispívá k „míře zákonnosti" trestu a jistě i naplnění zásady individualizace trestu. Nelze však nevidět, že zohlednění zmíněných majetkových poměrů má zabránit likvidačním účinkům pokuty. Jejich vtažení do úvah o výši trestu, navzdory jejich absenci v taxativním výčtu, tedy jde nepochybně ve prospěch pachatele správního deliktu. To potvrzuje myšlenku rozšířeného senátu kasačního soudu, že „ [t]am, kde zákon spoměrypachatelejako se zvláštním hlediskem pro určení výše pokuty nepočítá, měla by informace o majetkové situaá pachatele působit jako .záchranná brzda', tedy zmíněny korektiv. který vstupuje do hry spíše výjimečně"^. Osobně se domnívám, že zohlednění kritérií sice relevantních, avšak jdoucích nad rámec taxativně vyčtených, jež se nacházely ve zvláštním aplikovaném zákoně, bylo možné pouze tehdy a tam, kde se tak dělo ve prospěch pachatele správního deliktu. Současně mám však za to, že vznesená otázka je v zásadě překonaným problémem, neboť nynější (univerzální) zákon o odpovědnosti za přestupky, upravující mimo jiné i obecná kritéria pro určení výměry sankce, obsahuje ve svém § 37 formulaci, že „\p]ří určení druhu správního trestu ajeho výměry se přihlédne zejména...". Obdobně odkážme na § 38 — 40 ZOPR. Zavádí demonštratívni výčet rozhodných kritérií, což je nepochybně dáno i obecnou povahou předpisu, kdy zvláštní zákony mohou doplňovat další hlediska, které jsou vdaném případě pro výměru sankce relevantní 84 . V případě demonstrativního výčtu přitom Nejvyšší správní soud jednoznačně vyslovil, že „není nezákonností,je-li vyhledáno další kritérium, které logicky může odůvodnit výši pokuty"^. Lze shrnout, že i za účinnosti zákona o odpovědnosti za přestupky nadále platí základní pravidlo nutného zohlednění všech zákonných kritérií, představujících proto současně množinu výchozích hledisek pro hodnocení přiměřenosti uloženého trestu. Vzhledem k demonštratívni povaze výčtu obsaženého v tomto univerzálním předpise správního trestání je však nepochybně dána možnost zohlednění jakéhokoliv dalšího (v zákoně neobsazeného) kritéria, které může logicky odůvodnit výši trestu a posloužit tím k jeho preciznější individualizaci. Platí přitom, že zmíněné pravidlo je rozhodné jak v první řadě pro správní orgány při ukládání sankce samé, tak „v druhém kroku" 81 Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, č j. 1 As 9/2008 - 133. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2008/0009 lAs 0800 d0a7db0 b982 4060 9c40 5f61 8a98cf62 prevedeno.pdf. 82 Na tomto místě je důležité zdůraznit judikatomí posun oproti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10.2003, č j. 5 A 116/2002 -31, kde kasační soud k námitce likvidačních účinků pokuty vůbec nepohlédl s tím, že správní orgány zohlednily všechna (taxativně stanovená) kritéria obsažená v ustanovení § 36 odst. 2 zákona č 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění do 30. 11. 2002. K ústavní stížnostipachatele potom i Ustavní soud ve svém nálezu ze dne 1. 7. 2004, sp.zn. IV. US 638/03, uvedl, že „ [o] sobní majetkové poměry stěžovatele nejsou kritériem, které můfe ovlivnit výši pokuty, a proto správní orgány ani Nejvyšší správní soud neměly právní důvod k nim přihlížet". 83 Op. at. 81. 84 Srov. například § 141 odst. 1 zákona o zaměstnanosti, ä § 61 odst. 2 zákona o PRTV. 85 Rozsudek NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62. 27 pro správní soudy při hodnocení přiměřenosti trestu. V souvislosti s podmínkou moderace „v mezích zákonem dovolených " by bylo možné zmínit, že se fakticky uplatní i ve „třetím kroku", avšak ponechme dané téma až navazující kapitole. 4.3.1 Dílčí shrnutí pro další výklad Z hlediska kritérií, která při určování výše sankce musí správní orgány zohlednit, a která potom jako „vodítko" pro moderaci uplatňují rovněž správní soudy, platí, že jde o všechna zákonem stanovená kritéria, ať již jsou vypočtena taxativně nebo demonštratívne. Nezohlednění některého z nich vede, k žalobní námitce, zásadně k nezákonnosti napadeného rozhodnutí, což vylučuje možnost moderace ve smyslu podmínky č. 3 ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. Uplatnění slova „zásadně" je zde účelné. V rozsudku Nej vyššího správního soudu ze dne 30. 8. 2008 č. j. 4 As 37/2007 -119, bylo ústředním motivem rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Nejvyšší správní soud se musel vypořádat s námitkou, že při ukládání pokuty nebylo zohledněno kritérium „typu závadného vysílání" (srov. § 61 odst. 3 zákona o PRTV, v rozhodném znění). Nejvyšší správní soud pochybení žalované připustil, avšak uvedl, že zde posuzovaná zákonná kritéria jsou velmi neurätá a vzájemně úzce provázaná. Ve světle této provázanosti soud poznamenal, že „argumentace žalované sice nesplňuje požadavek expliátního hodnocení úplně všech uvedených kritérií, avšak na druhé straně uvádí, které kritérium bylo pro žalovanou pň rozhodování o uložení pokuty a stanovení její výše nejvíce relevantní"^. Rovněž lze odkázat na rozsudek Městského soudu vPraze ze dne 29. 11. 2011, č. j. 1 A 26/2010 - 64, aprobovaného ke kasační stížnosti rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 As 22/2012 —23, kde městský soud vyslovil, že správní orgán náležitě odůvodnil uložení pokuty v určité výši, jakkoliv jednotlivé skutečnosti nespojil přesně s obsahem § 12 odst. 1 SPZ87. Přestože je povinností správních orgánů zohlednit veškerá zákonem stanovená kritéria, nelze současně předpokládat vyloženě drakonický přístup správních soudů, které by sankční rozhodnutí rušily i tehdy, kdy materiálně k vypořádání jednotlivých kritérií došlo, byť doslovně nemuselo být každé dílčí kritérium do textu odůvodnění zcela explicitně promítnuto. Na druhou stranu by bylo podle mého názoru chybou, vykládat zmíněnou judikaturu jako zakládající trend benevolentního přístupu správních soudů k nedostatečnému zdůvodnění výše sankce. Při demonstrativním výčtu může správní orgán přihlédnout k jakémukoliv dalšímu kritériu, které logicky může odůvodnit výši trestu, tedy které je pro určení jeho výše relevantní. I v případě taxativního výčtu tak nepochybně může, respektive musí učinit v souvislosti s majetkovými poměry tehdy, pokud je podle osoby pachatele a výše 86 Rozsudek NSS, č j. 4 As 37/2007 - 119. 87 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 1 A 26/2010 -64. 28 pokuty (trestu), kterou lze uložit, zřejmé, že by mohla mít likvidační charakter88'89. Opak by zakládal nezákonnost rozhodnutí. Zákon o odpovědnosti za přestupky nicméně přinesl ve svém § 38 — 40 generálně demonštratívni v ft&t kritérií a okolností rozhodných pro určení výše sankce, v souladu s čímž se domnívám, že správním orgánům, erg) i správním soudům nic nebrání jít nad rámec zákonného výčtu a zohlednit jakékoliv kritérium, „které logicky mů^e odůvodnit výši pokuty™. Takový postup naopak podporuje řádné naplnění zásady individualizace trestu. Předestřené závěry, týkající se primárně hodnocení zákonnosti sankčního rozhodnutí, mají zásadní vliv i pro moderaci trestu. Je tomu tak nejen proto, že § 78 odst. 2 s. ř. s. neobsahuje vlastní kritéria pro hodnocení podmínky zjevné nepřiměřenosti, a vypomáhá si proto kritérii stanovenými zákony pro určení výše sankce správními orgány, ale též z důvodu, že nároky kladené na posledně jmenované ohledně odůvodnění platí ve své podstatě rovněž pro správní soudy při využití moderačního oprávnění. Jak totiž uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008 — 80, „moderná trestu musí soud patričné odůvodnit ve smyslu uvedených rozhodných kritérií, tedy zdůvodnit nepňměřenost trestu a uvést, ve vztahu k jakým kritériím byla výše sankce posuzována"91. Závěrem lze poznamenat, že využití povinně zohledňovaných kritérií (tj. zákonných) jako základního vodítka pro účely hodnocení přiměřenosti trestu, je nutno považovat za velmi logický krok. Tato kritéria totiž představují základní okolnosti, jejichž promítnutí do výše trestu je obligatórni, zákonodárcem výslovně vyžadované. Je zřejmé, že správní soud musí své hodnocení přiměřenosti v prvním stupni založit na poměřování uložené sankce právě vůči těmto kritériím. Jejich naplnění okolnostmi konkrétního případu, respektive jejich promítnutí do konečné výměry sankce, kterou lze z pohledu správních soudů považovat za přiměřenou (spravedlivou), a představuj e tedy „referenční hodnotu" pro srovnání se sankcí skutečně uloženou, je stejně jako v případě správních orgánů i zde otázkou (soudního) uvážení. Proto také moderační právo představuje nahrazení správního uvážení uvážením soudním. Je však třeba podotknout, a následující podkapitoly tuto skutečnost dokládají, že závěr o nutnosti moderovat uloženou sankci zpravidla nestojí pouze na hodnocení základních zákonných kritérií. Bývá spíše výsledkem zohlednění řady dalších okolností. Proto uvedení konkrétních rozsudků správních soudů o moderačním návrhu je ponecháno až dalším částem práce, kde přistupují právě ony další okolnosti. I za situace, kdy však správní soud přece jen dospěje k závěru o zjevné nepřiměřenosti uloženého trestu 88 Srov. „%a situace, kdy na straněýalobce nevyšly najevo fádně' finančníproblémy, a ulomená pokuta byla nt^ká, nebyl důvod pro hodnocení likvidačního charakteru po kuty ve vztahu k žalobci " - viz rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č j. 5 A 136/2013 -41. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud,© 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2013/5A 136 2013 20161116163836 prevedeno.pdf. 89 Zákon o odpovědnosti za přestupky však ve vztahu k fysickým osobám kritérium osobních poměrů již výslovně zakotvil v ustanovení § 37 písm. ŕ). 90 Rozsudek NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62. 91 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2008, č j. 7 As 16/2008 - 80. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2008/0016 7As 0800080A prevedeno.pdf. 29 jen a pouze ve světle (základních) zákonných kritérií, neobejde se bez druhého ze základních „vodítek " moderace, jak o nich hovoří rozsudek NSS č. j. 7 As 22/2012 — 23. Jedná se o zákonné rozpětí sankce, neboť kritéria mohou vést k určení konkrétní výměry právě jen ve spojení s rozsahem, který je k uložení sankce zákonem poskytnut. Argument zákonného rozsahu uložitelné sankce je přitom v rámci hodnocení podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu velmi výrazným prvkem, jak doloží již následující podkapitola. 4.4 Hledisko druhé - zákonné rozpětí sankce V kontextu poznatků týkajících se možné nezákonnosti sankčního rozhodnutí je zřejmé, že zákonné rozpětí představuje vymezení prostoru, v rámci něhož se správní orgán při své úvaze o konkrétní výši trestu musí pohybovat. Překročení hranice zakládá důvod ke zrušení sankčního rozhodnutí podle § 78 odst. 1, věty druhé s. ř. s., což při odpovídající žalobní námitce vylučuje možnost moderace. Zákonné rozpětí sankce je však pro účely moderace významné i z jiného hlediska než pouze jako potenciální důvod jejího vyloučení ve smyslu předchozího odstavce. První skutečností, kterou j e vhodné zdůraznit, je to,že stanovení horní a dolní hranice zákonné sazby zákonodárcem není přirozeně nahodilé. Naopak, je zde dána bezprostřední návaznost na hledisko rozebírané předchozí podkapitolou, in concreto na kritérium závažnosti spáchaného deliktu, tedy jeho způsobilost vyvolat porušení či ohrožení určitých zájmů chráněných společností92. Bez nadsázky lze přitom říci, že jde o jedno z primárních kritérií pro určení druhu a výměry sankce93. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu toto explicitně vyslovil ve svém usnesení ze dne 20. 4. 2010, č. j. 1 As 9/2008 — 133, kdy následně dodal, že závažnost spáchaného deliktu v sobě „vždy zahrnujejak typovou závažnost, kterou zákonodárá vyjádňliji^ rozpětím zákonné sazby, tak individuální závaznost v konkrétním případě'™. Obdobně lze odkázat na rozsudek téhož soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 50/2005 — 97: ..Zjevná nepňměřenostmá toti^ nejen absolutní, ale i relativní charakter: již rozpětí zákonné sazby vypovídá o typové závažnosti p rotit rávníhojednání, za ně^je sankce ukládána, a výši pokuty je tak třeba posuzovat i ve vztahu k tomuto rozpětí, resp, k horníhraniá zákonnésazýy"95. Zjevnou nepřiměřenost uložené sankce je tedy potřeba hodnotit i z hlediska toho, v jakém rozmezí mohla být uložena. Nelze totiž vyloučit závěr, že jakkoliv mohl trest primafacie působit intenzivně až (zjevně) nepřiměřeně, pak vzhledem k maximální možné výši trestu vlastně o nepřiměřený, tím spíše o zjevně nepřiměřený trest nejde, neboť odpovídá mj. typové závažnosti deliktu vyjádřené pomocí zákonného rozmezí sankce. Významnou roli nicméně nesehrává pouze horní hranice sazby, ale stejně tak i její hranice spodní, a to hned z několika důvodů. První naznačil ve svém rozsudku 92 JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti %a přestupky a řícení o nich : komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 1127 s. ISBN 978-80-7400-666-1. s. 346. 93 Srov. kupříkladu systematické zařazení rozebíraného kritéria v rámci ustanovení § 37 zákona o odpovědnosti za přestupky pod písmeno a). 94 Op. ot. 81. 95 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č j. 1 Afs 50/2005 - 97. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 28. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2005/0050 lAfs 0500097A prevedeno.pdf. 30 ze dne 30. 9. 2015, č. j. 15 Af 2/2015 - 32, Krajský soud v Ústí nad Labem, když poznamenal, že jejím stanovením zákonodárce může vyjádřit význam chráněného zájmu. Připomeňme, že chráněný zákon je vymezen v jednotlivých zákonech stanovících skutkové podstaty přestupků, a to jako objekt přestupku, přičemž rozlišujeme objekt obecný (typicky řádný výkon veřejné správy, či ochrana osobnosti člověka, majetku fyzických a právnických osob), druhový, který je společný skupinám přestupků v určité oblasti, a individuální, jenž má každá skutková podstata j ako konkrétní zájem96. V řízení vedeném krajským soudem tento konkrétně poznamenal, že „v daném případěbylvýznam veřejného zájmu [aby na daňovém území CR byly skladovány pouze značené tabákové výrobky] vysoký, coý_ zákonodárcepregnantně vyjádňl tím, ýe bez^ ohledu na množství skladovaných neznačených tabákových výrobků je ve smyslu ustanovení § 135zk odst. 2 písm. a) zákona o spotřebních daních za totoprotiprávníjednání dle ustanovení § 13 5 zkodst. 1 písm. a) téhoý_zákona stanovena pokuta v minimální výši 50.000 Kč"97. Vhodné je poznamenat, že stanovení nenulové spodní hranice zákonodárcem ne vždy našlo pochopení u Ústavního soudu, který například v souvislosti s § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 367/2011 Sb., a zákona č. 1 /2012 Sb. (spodní hranice 250.000 Kč), dospěl k závěru, že její zavedení „brání řádné individualizaá konkrétního případu, neboť spodní hranice pokuty je stanovena v takové výši, ýe omezuje rozhodující správní orgány [v možnosti] pňhlédnout ke speáfickým okolnostem různých případů,jakoý^i k osobám delikventů ajejich majetkovým poměrům. Do těchto majetkových poměrů můýe v některých případech zasáhnout se značnou intenzitou, a jde proto o zjevně nepňměřenou výši spodní hranice pokuty, která dosahuje ústavní' dimenze."9m'Bylo by však chybou tento závěr interpretovat jako striktní odmítání možnosti stanovení spodní hranici sazby. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 25. 10. 2011, Pl. ÚS 14/09, naopak vyslovil, že „\ú]stavní předpisy nevyžadují, aby zákonodárcepň zákonném stanovení sankční sazby vž^dy upustil o d spodního ohraničení výměry sankce. Typová závaýnost (škodlivost) deliktního jednání daného druhu může být obecně tak vysoká, že nepňpouští'ani v individuálním případěstanovit,nulovou' hodnotu výměry sankce. Posouzeni'spodní'hranice sankční' sazbyje zásadněvěcí zákonodárce."100 Zavedení spodní hranice nesmí omezovat správní orgány z hlediska možnosti dostatečné individualizace sankce, na straně druhé však není obecně vyloučena a její zavedení je „zásadně věd zákonodárce"101. 96 HENDRYCH, Dušan et al. Právnický slovník. Praha C. H. Beck, 2001, 1189 s. ISBN 80-7179-360-4. s. 450. 97 Rozsudek Krajský soud v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2015, č j. 15 Af 2/2015 - 32. Nejvyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2015/15Af 2 2015 20151111104134 prevedeno.pdf. 98 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 9. 2014, sp. zn.Pl. ÚS 52/13. Ústavní jo»rf[online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [at. 22. 10. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetál.aspx?id = 85473&pos = l&cnt=l&typ=result. 99 Obdobně Ústavní soud uvážil o spodní hranici ve výši 500.000 Kč podle § 106 odst. 3 starého stavebního zákona, ve znění zákona č. 83/1998 Sb., ve svém nálezu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, as., © 2006 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetál.aspx?id=43653&pos = l&cnt=l&typ=result. 10° Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [at. 1. 10. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetál.aspx?id = 71838&pos = l&cnt=l &typ=result. 101 Čtenáře je na tomto místě nicméně možnéodkázat na odlišné stanovisko soudkyně Elišky Wagnerové v posledně zmiňované věci, kdy nešetřila ostrou kritikou na adresu odůvodnění předmětného nálezu, 31 Pro naše účely je všaknejpodstatnější, že zákonodárcem stanovená horní a dolní hranice má bezprostřední vypovídací hodnotu pro kritéria, na jejichž základě správní orgán ukládá konkrétní výši trestu — tj. především pro závažnost spáchaného deliktu a v souvislosti s ní pro význam chráněného zájmu102. Zákonné rozpětí však při ukládání trestu sehrává i mnohem prozaičtější roli. Představuje jednoduše vymezení prostoru, v jehož rozsahu se musí nejprve sankcionující správní orgán, a následně i správní soud, pohybovat při úvaze nad trestem, který je přiměřený okolnostem případu. Velmi často se tak lze setkat s úvahami typu Jednání pachatele a okolnostem případu by odpovídala sankce ulomena asi ve výši 1/10 horní sazby", nebo „ulomená na samé spodní hráni á zákonné sazbý'm apod. Zjednodušeně lze říci, že posuzující subjekt nejprve zhodnotí intenzitu naplnění zkoumaných kritérií, dovodí z ní, ve smyslu naznačených formulací, obecnou výši, v níž by se měla přiměřená sankce pohybovat, a následně ji koriguje (fmalizuje) zohledněním dalších hledisek a okolností případu. Realizace naznačené úvahy je však pro stanovení přiměřeného trestu výchozí, a tedy prakticky nevyhnutelná, což nepochybně vedlo Nejvyšší správní soud k nahlížení zákonných kritérií a zákonného rozpětí za základní vodítka pro moderaci 104 v jejich souběhu, tedy při společném uplatnění. Jedno bez druhého totiž postrádají vypovídací hodnotu. Spodní hranice sankčního rozpětí má nicméně i další zcela zásadní roli pro uplatnění moderačního práva, která však vychází z druhé „vybrané podmínky1 institutu, tedy možnosti upustit od trestu, nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených103. Jak totiž vyslovil Krajský soud ve výše odkazovaném rozsudku č. j. 15 Af 2/2015 — 32, „soud nemá pravomoc upouštět od potrestání a snižovat postih pod zákonnou sazbu ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. .pokudtuto možnostneměljižtříslušnýsprávníoryán ve správním řízení." Následující poznatky tedy dílčí měrou spadají i do kapitoly „5 V mezích zákonem dovolených", kde se proto k dále uvedeným případům ještě vrátíme právě z perspektivy podmínky č. 5106. Pro jejich význam je však nelze pominout ani v rámci nyní rozebíraného tématu, neboť se současně týkají i otázky posuzování přiměřenosti uloženého trestu. Role spodní hranice zákonné sazby spočívá jak v postavení kritéria pro poměřování přiměřenosti sankce, tak limitu, pod který nelze trest snížit. Jde přitom o prvek, jenž není neměnný, jak dokazuje kupříkladu rozsudek ze dne 4. 9.2015, č. j. 46 A 119/2013 — 42. Krajský soud vPraze zde posuzoval návrh na snížení pokuty kdy mimo jiné uvedla, že „pokuta ulomená ve výši 25 tisíc korun osobě, která disponuje s měsíčním příjmem ^podpory v nezaměstnanosti ve výši 5 a půl tisíce korun měsíčně, je jen cynickým útokem na lidskou důstojnost takové osoby" — op. ot. 100. 102 Srov. § 38 písm. a) ZOPR: „Povaha a závaznost přestupku je dána zejména významem výkonem chráněného %ájmu, který byl přestupkem porušen nebo ohromen". 103 Srov. například slova Krajského soud v Ústí nad Labem z rozsudku č j. 15 Ca 160/2007 - 31: „Zapřiměřenou sankci soud povahuje pokutu ulomenou téměř při, samé spodní hranici výkonného rozpětí ve výši 25.000 Kč", a Krajského soudu v Praze z rozsudku č j. 46 A 119/2013 - 42: „Soud by v tomto případě povahoval %a odpovídající uložení sankce na úrovni cca jedné setiny sankčního rozpětí, cof představuje částku 100.000 Kč (v době rozhodování polovaného by šlo o částku 347.500 Kč) ". 104 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 -23. 105 Viz kapitola „5 V mezích zákonem dovolených". 106 viz podkapitola „3.4 Vyjmenování podmínek uplatnění moderačního práva". 32 na částku 155.000 Kč, která byla žalobci uložena správním orgánem I. stupně původně ve výši 500.000 Kč, kdy posléze byla žalovaným snížena na hranici 310.000 Kč. Důvodem jejího uložení bylo umožnění výkonu nelegální práce podle § 140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. Žalovaný vůči moderaci namítl, že § 140 odst. 4 písm. f) citovaného zákona obsahuje zakotvení spodní hranice ve výši 250.000 Kč. Krajský soud přesto mohl moderačnímu návrhu vyhovět díky nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. US 52/13, který zmíněnou spodní hranici zrušil107. V jeho kontextu krajský soud připomněl, že řízení o přestupku představuje řízení o trestním obvinění a teprve v řízení proti napadenému rozhodnutí je zajištěno právo žalobce, aby o trestním obvinění rozhodl nezávislý a nestranný soud, což je vzhledem k moderačnímu oprávnění správních soudů třeba vztáhnout i k výši sankce108. Své další úvahy krajský soud vystavěl na judikatuře Nej vyššího správního soudu, kdy připomněl jeho výrok, že „\\\e-li ň zení o přestupku, jehož spáchání bylo žaloba kladeno za vinu, považováno za řízení, v němž se rozhoduje o oprávněnosti trestního obvinění, může soud rozhodující ve správním soudnictvípň posuzování výše uloženého trestu využít svého moderačníhopráva a upustit od uloženého trestu za spáchaný přestupek (§ 78 odst. 2 s. ř. s.), s poukazem na použiť pozdějšího znění zákonaopřestupcích, kteréjepro žalob cepňzjiivější, než^nění úänné v době spáchání přestupku (retroaktivita in mitius, čl. 40 odst. 6 Listiny)."109'110 Vzhledem k okolnostem případu poukázal krajský soud rovněž na závěr NSS, podle něhož „důsledky zrušujícího nálezu Ústavního soudu je nutno uplatnit ve všech probíhajících řízeních před orgány veřejné mo á bez^ohledu na to, v jaké procesní fázi se nacházejí, řízení o kasační stížnosti nevyjímaje"111. Na základě těchto výroků vycházel krajský soud z úpravy, která nastala po zrušujícím nálezu Ústavního soudu, tj. oproti původní spodní hranici ve výši 250.000 Kč vzal za rozhodnou (novou) nulovou spodní hranici, když doplnil, že „k dalším snahám o legislativní změnu § 140 odst. 4 písm. f zákona o zaměstnanosti nepňhlížel Ze zákazu zpětné úannosúpozdějšího zákona a výjimky ^ něj spočívající v povinnosti použít zákona pozdějšího,je-li to pro pachatele příznivější, totižpodle zdejšího soudu vyplývá, že došlo-li od spáchání anu do doby rozhodování o něm k několika změnám zákona, je třeba užít nejmírnějšího z_ nich."112 107 K tomuto nálezu více v další časti rigorózní práce. 108 Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 52/13. 109 Právní věta k rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008, č j. 9 As 7/2008 -55. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2013/0080 6Ads 1300041 20141215094727 převedeno, pdf. 110 K problematice uplatnění principu retroaktivity ve prospěch pachatele se dostaneme blíže v rámci podkapitoly „4.8 Retroaktivita in mitius". Lze však předeslat, že pro jeho aplikaci i v řízeních ve věcech správního trestáním správní soudy obecně vyslovily například již v rozsudcích ze dne 10. 6. 2003, č. j. 28 Ca 151/2002 - 34 (Městský soud v Praze), nebo ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 - 27 (Nejvyšší správní soud). 111 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2014, č. j. 6 Ads 80/2013 - 41. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2013/0080 6Ads 1300041 20141215094727 převedeno, pdf. 112 Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č j. 46 A 119/2013 - 42. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2013/46A 119 2013 16 20151012091516 prevedeno.p df. 33 'Zména jednoho ze základních vodítek pro moderaci měla svůj dopad již na výchozí úvahu krajského soudu nad moderačním návrhem, která ve svém důsledku vedla až k závěru o zjevné nepřiměřenosti uložené pokuty. Krajský soud konstatoval, že „pokuta byla žaloba ulomena ve výši 60.000 Kč nad spodní' hráni ástanovenou právní'úpravou úannou v době rozhodování žalovaného [pozn. 250.000 Kč]. Žalobce pňtom s ohledem na své poměry navrhuje snížení pokuty napolovinu (155.000 Kč), což s ohledem na nulovou spodní hrania pokuty v důsledku nálezu Ústavního soudu [sp. zn. Pl. US 52/13]ye částka více než dvojnásobně vzdálená od nové spodní hranice a tedy dokonce přesahující původní záměr žalovaného.pokud by se aplikoval v nových legislativníchpoměrech."m Naznačená myšlenka soudu má podle mého názoru jisté limity, neboť ačkoliv správní orgán při určování konkrétní výše pokuty jistě přihlíží k rozsahu zákonné sazby (viz výše), v podobě úvah typu „takovémujednánížalobce by odpovídala sankce uložena zpruba v polovině zákonné sazby", má bezpochyby současně na mysli i základní funkce trestu — preventivní, ale i represivní. Z důvodu zachování těchto funkcí se potom domnívám, že v případě zrušení (snížení) spodní hranice z 250.000 Kč na nulovou hranici, nelze uplatnit prostou matematickou úvahu, že považoval-li na začátku správní orgán za přiměřenou sankci ve výši 60.000 Kč nad původní spodní hranicí 250.000 Kč, dá se vycházet z toho, že by tento odstup od spodní hranice zachoval i za nového stavu (nulové spodní hranice). Tam, kde sankce ve výši (zde konkrétně) 310.000 Kč plnila podle žalovaného svou funkci preventivní, ale i represivní, může částka 60.000 Kč zcela selhávat. Jak totiž opakovaně vyslovil i Nej vyšší správní soud „.. .aby pokuta naplnila svůj účel z hlediska individuální i generální prevence, musí být átelným zásahem do majetkové sférypachatele"m. Uvedený postup krajského soudu tedy není možné vnímat jako „univerzálnípravidlo", avšak ve spojení s tím, že krajský soud výslovně poznamenal, že jde pouze o výchozí úvahu, na kterou následně navázal dalším hodnocením, ji lze plně akceptovat. Vraťme se však ještě zpět k tématu zrušení spodní hranice sankce. V souvislosti s judikaturou Nejvyššího správního soudu, na níž krajský soud v rozsudku č. j. 46 A 119/2013-42, založil svou úvahu, stojí za pozornost rozsudek č. j. 6 Ads 80/2013 -41, podle něhož „důsledky zptšujícího nálezu Ústavního soudu je nutno uplatnit ve všech probíhajících řízeníchpřed orgány veřejné mo ä b ezoh ledu na to, vjaképrocesnífázj se nacházejí, řízení 0 kasační stížnosti nevyjímaje"1X3. Ačkoliv totiž k tomuto závěru kasační soud dospěl, rozhodl se v jím projednávaném případě nejen ke zrušení napadeného rozsudku, ale 1 rozhodnutí žalovaného, mj. s komentářem, že „\k]rajský soud [v Brně] by také jen těžko mohl využít svého práva zpěnit pouze výši uložené sankce podle jf 78 odst. 2 s. ř. s.. jelikožtenío Zákonem předvídaný postup by v daném případě, kdy úvaha správního orgánu o výši uložené sankce prakticky z^ela chybí, nebyl vhodný. Využitím moderace by krajský soud nahradil správní orgány v jejich roli, neboť — namísto aby jejich úvahy o výši sankce pouze vhodně korigoval — rozhodoval by o ní s náležitým odůvodněním vlastněpoprvé."Ub 113 Op. at. 112. 114 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 115 Op. at. 111. 116 Op. at. 111. 34 Nabízí se otázka, proč v jednom případě Krajský soud v Praze k moderaci mohl přistoupit, zatímco v případě Krajského soudu v Brně Nejvyšší správní soudu tuto možnost vyloučil tím, že zrušil i rozhodnutí žalovaného. Odpověď poskytuje výše zdůrazněný dovětek Nejvyššího správního soudu. V případě rozhodnutí žalovaného, přezkoumávaného Krajským soudem v Praze, obsahovalo rozhodnutí úvahy správního orgánu týkající se výše uložené pokuty, zohledňující mimo jiné, že žalobce byl postihován za porušení pracovněprávních předpisů poprvé, správního deliktu se dopustil v případě jediné fyzické osoby a žalovaný přihlédl k tvrzeným poměrům účastníka řízení. Konečně žalovaný pokutu uloženou správním orgánem I. stupně (500.000 Kč) ani nesnížil na tehdejší zákonné minimum ve výši 250.000 Kč, ale ,jen" na 310.000 Kč. Zjevně tedy spodní hranicí ani nebyl limitován ve svém uvážení. V případě druhém však Nejvyšší správní soud shledal, že „žalobou napadené správní rozhodnutí'[...] neobsahují odůvodnění toho,proč byla zvolenapokuta ve výši 250.000 Kč, s výjimkou prostého konstatování, že jde o pokutu na samé spodní' hráni á (tehdy platného) zákonného rozmezí, čímž m^b kýt Z°híedněny i všechny případné polehčující okolnosti "m. V prvním případě mohl Krajský soud v Praze, slovy NSS, „korigovat" úvahy žalovaného o výši sankce, zatímco v druhém případě by je musel Krajský soud v Brně originálně vytvářet. 4.4.1 Fráze „pokuta byla uložena při spodní hranici" jako alibismus správních soudů? Při analýze významu zákonného rozpětí pro poměřování přiměřenosti trestu je užitečné poukázat na související rys rozhodovací praxe. Při sestavování žebříčku nejčastěji uplatňovaných argumentů, sloužících na podporu závěru, že trest «e«/zjevně nepřiměřeným, by totiž ten, který je zahrnut v nadpise tohoto oddílu, figuroval na jedné z čelních pozic. Tím se vracíme k mému předešlému tvrzení, že argument zákonného rozsahu (zde konkrétně spodní hranice) hraje při zkoumání podmínky zjevné nepřiměřenosti významnou roli. Otázkou je, zda jde o paušálně uplatňované „Zaklínadlo" vylučující, že by takto uložený trest mohl být zjevně nepřiměřený, nebo „pouze" o (významné) vodítko pro závěr, že jím není. Úvodem poznamenejme, že analyzovaný argument byl Nejvyšším správním soudem zformulován i do podoby právní věty. Stalo se tak u rozsudku ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 —62, tedy defactona samém počátku existence institutu moderace — „ [o] zjevněnepňměřenou výši sankce (§ 78 odst. 2 s.ř s.) nejde v případě, kdy pokuta byla uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí"116- Ve věci projednávané kasačním soudem byla žalobkyni uložena pokuta ve výši 190.000 Kč, přičemž podle § 86 odst. 1 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, ve znění do 6. 9. 2000, bylo možné uložit pokutu až do výše 5.000.000 Kčs. V zajímavé situaci, kdy nebyl podán návrh na moderaci, považoval přesto Nejvyšší správní soud za vhodné se vyjádřit i k této možnosti a uvedl, že „ani pokud by byl podán, nemohla by z něj ž^lobkyně nic pro sebe vytěžit, již s ohledem na to, že Za, zjevně nepřiměřenou' nejspíše nebude možno považovat po kutu uloženou ve 4 % zákonného 117 Op. cit. 111. 118 Rozsudek NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62. 35 rozpětí (v době rozhodování byla horní hranice pokuty 5 milionů; nyní lze ulo^itpokutu a^ do výše 20.000.000 Kč) za situace, kdy sám fakt správního deliktu není mezi stranami sporný "119. Blíže se otázkou nepřiměřenosti pokuty Nej vyšší správní soud nezabýval, neboť při absenci návrhu na moderaci k tomu nebyl žádný důvod120. Svou úvahou však založil významný argument pro odmítání závěru o naplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu. Zcela bez významu, z hlediska praxe, není ani zmíněné převedení vysloveného závěru do podoby právní věty. Jakkoliv tato skutečnost nemá jakýkoliv vliv na právní sílu zformulované myšlenky, bývá v praxi přece jen takto vyslovený názor správními soudy I. stupně, stejně jako veřejností, vnímán intenzivněji, nebo se spíše dostává snáze do jejich povědomí. Důvodem může být skutečnost, že právní věta de facto představuje stručné, několikavěté shrnutí věcné podstaty soudního rozhodnutí121. Jinými slovy, vyzdvihuje v rámci projednávaného případu dílčí (zpravidla dosud konkrétně nevyslovený) právní závěr. Myšlenku nyní projednávanou potom Nejvyšší správní soud zopakoval i v právní větě k rozsudku č. j. 7 As 22/2012 — 23, ve spojení se smyslem moderačního oprávnění, kterým není hledání „ideální výše sankce", když uvedl, že „[v]případěsankcí\obecnýchhledisekméně'závadných (zdepokutyvevýši 10.000Kč)proto bude moderace sankce zpravidla vzácnější ne^v případě sankcí výrazných "12Z. Pro demonstraci skutečnosti, že zmíněný argument je správními soudy v rozhodovací činnosti reálně uplatňován, odkážme na tomto místě na několik případů, kdy jej správní soudy využily: 1) rozsudek Městské soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003 -48: „Soud neshledal, %e by v daném případě šlo o postih zjevně nepňměřený. Takovým postihem byla podle názoru soudu výše sankce původně %alob á ulomená ve výši 1.000.000 Kč. Prezidium Komise však tuto výši snížilo na pětinu původní částky, a pokutu ulomilo vzhledem k zákonnému rozmezí 0 Kč a^ 100 miliónů Kč, téměřpň samé dolní hraniá zákonné sazby."123 2) rozsudek Městského soudu ze dne 8.1. 2009, č. j. 10 Ca 224/2008 -37: „Městský soud v Praze dospěl v daném případě k závěru, ^e ulomená pokuta ve výši 200.000 Kč není pokutou zjevně nepňměřenou, nýbr^ pokutou, která odpovídá danému porušení zákona i zákonnému rozpětí stanovenému v ustanovení § 60 odst. 1 písm. b) zákona [o PRTV], dle něho^ lze ulomit za skutkovou podstatu správního deliktu, kterého se ^alobce dopustil pokutu v rozmezí od 5.000 Kča^ do výše 2.500.000 Kč a která znamená ulomení pokuty pň dolní hraniá zákonné sazby"m. 119 Op. at. 118. 120 Dodejme, že Nejvyšší správní soud v citované věci rozhodoval v souladu s přechodným ustanovením § 132 s. ř. s. jako soud I. instance (,,[n]estanoví-li tento zákonjinak, věci správního soudnictví, v nichžnebyh rozhodnuto do dne účinnosti tohoto ^ákona avnichž byla dána věcnápříslušnost k řízenívrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu,převelme a dokončíNejwššísprávní soud"). 121 TULACEK, Jan. Soudní rozhodnutí a právní věty z hlediska autorského práva. Bulletin advokácie. 2005, č 4, s. 36-38. ISSN 1210-6348. 122 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 -23. 123 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 10 Ca 250/2003 -48. 124 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009, č j. 10 Ca 224/2008 -37. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 28. 10. 2017]. 36 3) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2014, č. j. 15 Af 16/2011 — 32: „K ulomené sanká vpodoběpokuty ve výši 50.000 Kc'za zmíněnédeliktní jednání ^alobkyněsoud uvádí, ^e ^alobkyně by měla mít na paměti, %e za tento správní delikt jí mohly celní orgány ulomit na základě ustanovení § 135b odst. 4 zákona o spotřebních daních pokutu od 50.000 Kča^ do 1.000.000 Kč. Z právě uvedenéhoje zřejmé, %e ulomená pokuta ^alobkyni byla vyměřena na samotné spodní hrania přípustné zákonem [kraj ský soud následně odkázal na shora citovaný rozsudek NSS č. j. 6 A 96/2000 — 62]"125. 4) rozsudek Městského soudu ze dne 4. 6. 2014, č. j. 11 Ad 16/2013 - 41: „Skutečnost, ^e ani za zcela jednoznačně zjištěných a v odůvodnění rozhodnutí popsaných pňtě^ujících okolností nebyla ^alobá uložena pokuta ani v jedné desetině horní hranice stanovenésazby. § 140 odst. 4 písm.f) zákona o zaměstnanosti, svědčí jednoznačně o tom, že správní úřady obou stupňů řádně a úplně posoudily i polehčující okolnosti a neuložily žaloba pokutu ve zjevně nepňměřené výši. "m 5) rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 15 Af 2/2015 — 32: „Z právě uvedeného je zřejmé, ^e ulomená pokuta ^alobá byla vyměřena takřka na samotné spodní hraniá přípustné zákonem, kdy^ představuje pouze 1% z_ maximálně možné výměry. [...] Za daného skutkového stavu toti^ zjevně byla vyloučena i případná moderace ulo^enépokuty ze strany soudu ve smyslu ustanovení § 7 8 odst. 2 s. ř. s., neboť moderačníprávo soudu, tj. mocnost upustit od potrestání a snížení postihu, má místo jen tam, kde jde o postih zjevně nepňměřený. co^ se v daném případě zjevně nenastalo. [krajský soud odkázal na rozsudek NSS č. j. 6 A 96/2000 -62]"127. Vedle rozhodnutí správních soudů I. stupně dodejme, že argumentaci spodní hranicí zákonné sazby neopustil ve své rozhodovací praxi ani Nejvyšší správní soud, jak dokladují kupříkladu jeho rozsudky ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007 -119128, či ze dne 22. 11. 2013, č. j. 4 As 135/2013 - 58129. Závěr Nejvyššího správního soudu, že v případě sankcí uložených při spodní hranici zákonného rozmezí zpravidla nebude podmínka zjevné nepřiměřenosti naplněna, má zcela nepochybně své ratio. Při požadavku, aby pokuta (trest obecně) plnila preventivní i represivní funkci, je totiž potřeba, aby citelně zasáhla do sféry pachatele130. Jestliže nemá být správními orgány, tamkde taková zákonná možnost existuje, od sankce přímo upuštěno, je logické, že při uložení sankce při spodní hranici 125 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2014, č j. 15 Af 16/2011 - 32. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 28. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/EVIDENCNI LIST/2011/15Af 16 2011 20140710124339 prevedeno.pdf. 126 Právní věta k rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č j. 11 Ad 16/2013 - 41. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 28. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/EVIDENCNI LIST/2013/llAd 16 13 Tokstav CZ 20140611095849 prev edeno.pdf. 127 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 Af 2/2015 - 32. 128 Rozsudek NSS, č j. 4 As 37/2007 - 119. 129 Rozsudek Nejvyššího správního soudu CRze dne 22. 11. 2013, č j. 4 As 135/2013 - 58. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/SOUDNI VYKON/2007/0037 4As 0700119A prevedeno.pdf. 130 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 37 zákonného rozmezí může jít o zjevně nepřiměřený trest opravdu jen zcela výjimečně131. Dlužno přitom poznamenat, že soudy na zachování citovaných funkcí sankce nezapomínají a o úplném upuštění od trestu proto zpravidla neuvažují — srov. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2004, č. j. 10 Ca 250/2003-48 („\y]ýšepostihu proto obecně nemůže být tak ní^ká, že by tohoto preventivního úanku vůa všem ostatním naprosto pozbyla."132). Vzhledem k uvedenému proto osobně nepovažuji relativně časté uplatňování rozebíraného argumentu jako důvodu pro odmítnutí snížení sankce apriori jako určitý alibismus, ale naopak za zcela racionální úvahu. Z výše citovaných pasáží rozsudků správních soudů nad to zřetelně vyplývá, že jej uplatňují spíše jako subsidiámí argument k dalším důvodům, kdy teprve v jejich souhrnu dospěji soudy k závěru 0 nenaplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu. 4.4.2 Zjevná nepřiměřenost sankce uložené při spodní hranici? V návaznosti na předešlé řádky se bezprostředně nabízí otázka, zda trest uložený při spodní hranici vůbec může být potenciálně „zjevně nepňměřený"} Odpovědět je třeba kladně, kdy důvodem je skutečnost, že jedním z kritérií hodnocení přiměřenosti sankce jsou majetkové a osobní poměry sankcionované osoby. Ty mohou způsobit, že 1 nízký trest může při specifických okolnostech případu působit zjevně nepřiměřeně. Nanejvýš kladně je z mého pohledu potřeba hodnotit přístup správních soudů, které ani na tuto variantu nezapomínají. V rozsudku ze dne 28. 11. 2007, č. j. 15 Ca 160/2007 -31, Krajský soud v Ústí nad Labem posuzoval případ, kdy žalobci (fyzické osobě) byla uložena pokuta ve výši 250.000 Kč. Sankcionované jednání spočívalo v pozměnění identifikačního údaj e (VIN) na konstrukci silničního vozidla. Podle § 83 odst. 3 zákona č. 56/2001 Sb., o podmínkách provozu vozidel na pozemních komunikacích, v rozhodném znění, bylo možné uložit pokutu až do výše 5.000.000 Kč. Krajský soud uplatnil „argument spodní hranice", avšak přesto konstatoval, že jde v daném případě o pokutu zjevně nepřiměřenou. Zhodnotil přitom, že pachatel se k jednání doznal, šlo o jeho ojedinělý exces, motorové vozidlo, jehož se deliktní jednání týkalo, nebylo předmětem žádné trestné činnosti. Přes výčet polehčujících okolností však za stěžejní argument považuji tvrzení, ačkoliv krajský soud sám je explicitně neakcentoval, že ..stanovená výše pokuty byla a nadále je nad žalobcovy osobní a majetkovépoměy"133. Mé přesvědčení pramení ze skutečnosti, že právě zmíněnému kritériu věnoval krajský soud navazující řádky odůvodnění. Podotkl, že žalobce v době rozhodování žalované podložil své tvrzení, že pokuta ]e „výrazně" nad jeho majetkové poměry, daňovými přiznáními k dani z příjmů fyzických osob za roky 2002 a 2003, jejichž správnost žalovaná strana nezpochybňovala. Krajský soud dále zdůraznil okolnost, které se tato práce bude věnovat blíže ve své další části, totiž, že při moderaci trestu může 131 Ponechejme pro tuto chvíli stranou zcela specifické prípady, kdy došlo Ústavním soudem ke zrušení spodních hranic zákonného rozmezí pokut z důvodu, že omezovaly správní orgány při individualizaci trestu a mohly z pohledu Ústavního soudu vést k uložení sankce s likvidačními účinky, jakkoliv pokuta mohla být uložena právě na samé spodní hranici sazby. K této otázce se vrátíme níže. 132 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 10 Ca 250/2003 -48. 133 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 Ca 160/2007 - 31. 38 správní soud zohlednit i ty skutečnosti, které nastaly teprve po skončení daného správního řízení. Jak následně poznamenal, „mezi tyto skutečnosti podle názoru soudu pňtom nepochybně patří změna osobních a majetkových poměrů žalobců — delikventů "134. Při doplnění přehledu o majetkových poměrech žalobce za roky 2004-2006135 následně krajský soud zhodnotil, že v roce 2002 měl žalobce průměrný měsíční příjem 7.400 Kč, v roce 2003 okolo 14.000 Kč, v roce 2004 zhruba 3.700 Kč, a v roce 2005 vykázal ztrátu jakožto osoba samostatně výdělečně činná ve výši 22.800 Kč. Jeho majetková situace se nezlepšila ani v roce 2006, kdy byl evidován úřadem práce jako uchazeč o zaměstnání. V tomto kontextu krajský soud vyslovil, že ,,[s] ohledem na skutkově okolnostipřípadu lze konstatovat, ze žalobcovo deliktníjednánívykazuje natolik nízkou společenskou škodlivost, ^e i pokutu ulomenou v pouhé dvacetině zákonné sazby ve výši 250.000 Kč je nutné povahovat za zjevně nepňměřeně vysoký trest, a to i s pňhlédnutím k osobním a majetkovým poměrům žalobce"136. Krajský soud proto přistoupil k moderaci pokuty na hodnotu 25.000 Kč. Citovaný případ dokládá tři významné skutečnosti: A) kritérium osobních a majetkových poměrů není jediným kritériem pro zhodnocení sankce, uložené při spodní hranici, jako zjevně nepřiměřené, B) přesto jde podle mého názoru o kritérium zásadní (z tohoto důvodu mu je věnována samostatná podkapitola této práce „4.5 Doplňující komentář k majetkovým a osobním poměrům pachatele") a C) argument sankce uložené při spodní hranici není neprolomitelným. Druhým vzorovým případem prolomení rozebíraného argumentu je rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3.2013, č. j. 62 Af 58/2012 -273. Přezkoumávaným rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže byla žalobci uložena pokuta ve výši 60.000 Kč. Sankcionované jednání spočívalo v přijetí a uplatňování zakázaného a neplatného rozhodnutí sdružení soutěžitelů, které mohlo vést k narušení hospodářské soutěže na trhu výkonu v oblasti grafického designu a typografie. Podle ustanovení § 22 odst. 2 ZOHS, ve znění do 31. 8. 2009, bylo možné uložit pokutu do výše 10.000.000 Kč nebo do výše 10 % z čistého obratu dosaženého za poslední ukončené účetní období. V rámci svých úvah krajský soud nejprve připomněl rozsudek NSS č. j. 6 A 96/2000 —62, s jeho závěrem, že pokuta uložená těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí nebude zásadně zjevně nepřiměřenou. Navázal, že nyní byla pokuta uložena ve výši ani ne 1 % maximální výše. Následně poukázal na podstatnou skutečnost, že ..[s] ohledem na slůvko .nejspíše'137 u^ité v átovaném rozsudku Nejvyššího správního soudu považuje zdejší soud za potřebné posuzovat otázku zjevné nepňměřenosti dále a podrobněji a nikoli ustat pouze na tom, žg 134 Op. at. 133. 135 Jde tedy o postup týkajíd se podmínky č 6, kdy správní soud rozhoduje o moderaci „na základe skutkového stavu, y něhoývyšel správní orgán, a který soudpřípadně vlastním dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil". 136 Op. at. 133. 137 Srov. pasáž odkazovaného rozsudku NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62: „...anipokud by byl [návrh na moderaci] podán, nemohla by z něj ýalobkyně nic pro sebe vytěýitjiýs ohledem nato, ýeya, zjevně nepřiměřenou' nejspíše nebude moýno povahovat pokutu uloýenou ve 4 % zákonného rozpětí [...] %a situace, kdy sám fakt správního deliktu nenímeyi stranami sporný ". 39 uložená pokuta je zcela pň dolní hrania zákonného rozpětí"™. Jakkoliv uložení sankce při spodní hranici může svádět správní soudy k jednoduchému" závěru o nenaplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti a jistému alibismu, je zřejmé, že správní soudy této možnosti bezmyšlenkovitě nepodléhají. Krajský soud v Brně naopak zhodnotil, že kritéria stanovená zákonem pro určení výše pokuty posoudil žalovaný sice správně, avšak na straně druhé nedostatečně zohlednil konkrétní okolnosti protisoutěžního jednání. S ohledem na podíl žalobce na relevantním trhu (cca 0,5 %) soud poznamenal, že schopnost cenové dohody ovlivnit hospodářskou soutěž byla výrazně snížena. Dále krajský soud přihlédl též k počtu publikací (pozn. obsahující pokyny pro výpočet honoráře a ceny za jednotlivé výkony v oblasti grafického designu), i skutečnosti, že byly primárně distribuovány členům žalobce, a dodržování tohoto ceníku nebylo žalobcem nijak kontrolováno či vynucováno, což opět podpořilo nízkou schopnost dohody ovlivnit hospodářskou soutěž. Krajský soud rovněž ohodnotil kladně, že žalovaný správně aplikoval polehčující okolnosti — odstranění závadného stavu žalobcem a spolupráci s žalovaným. Konečně přihlédl též k majetkovým poměrům žalobce, kdy poznamenal, že „pokudměl žplobcev roce 2008příjmyv částce 116.800 Kčavýdajeve výši 151.034 Kč (a hospodaří tak v záporných číslech) a obdobně tomu bylo i v roce předchozím, shledává soud pokutu ve výši 60.000 Kč jako zjevně nepňměřenou danému případu, a to přesto, %e žalobce disponoval prostředky na termínovaném účtu, ^ nich^mohlpokutu zaplatit"139. Současně v kontextu kritéria majetkových poměrů připomeňme, že uložení trestu s likvidačním účinkem by podle judikatury NSS znamenalo „dosazení kvality nezákonnosti podle § 78 odst. 1 s. ř. s."uo, což by k žalobní námitce vylučovalo možnost moderace. Krajský soud však v projednávaném případě výslovně odmítl hodnotit uloženou pokutu jako likvidační a zvolil cestu její moderace z částky 60.000 Kč na 7.000 Kč, když odmítl uložit pokutu zcela symbolickou, neboť jednání žalobce je třeba nadále považovat za závažné protisoutěžní jednání. Pokuta ve výši 7.000 Kč však podle soudu splní preventivní a represivnífunká postihu, neboť se jedná o pokutu, sice poměrně nízkou, nicméně v majetkové sféře žalobce znatelnou. Pro objektivní zhodnocení rozhodovací činnosti správních soudů I. stupně poukažme závěrem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 —97, v němž z hlediska rozebíraného tématu musel kasační soud korigovat závěry Krajského soudu v Plzni, vyslovené v rozsudku ze dne 26. 5. 2010, č. j. 57 Ca 76/2008-54. Stavební úřad zde uložil žalobci pokutu ve výši 150.00 Kč, tedy, jak uvedl krajský soud, v rámá dolní hranice zákonné sa^by. Správní orgány podle něj zohlednily požadavek preventivní i represivní funkce sankce a přihlédly k závažnosti správních 138 Rozsudek Krajského soudu v Bmě ze dne 12. 3. 2013, č j. 62 Af 58/2012 - 273. Nejvyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2012/62 Af 58 2012 rozsudek NOVY ANONYMIZ OVANE 20130329104433 prevedeno.pdf. 139 Op. at. 138. 140 Srovnej zformulovanou právní větu k rozsudku NSS, č j. 1 Afs 1/2012 - 36. 40 deliktů, včetně jejich společenské nebezpečnosti. Krajský soud proto dospěl k závěru, že sankce nebyla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Nejvyšší správní soud se s hodnocením neztotožnil a pokutu shledal jako zjevně nepřiměřenou. Podotkl, že ,,[i] když Va stěžovateli uloženapokutapň dolníhraniá zákonného rozmezí, jedná se o pokutu zhruba o řád vyšší než ta' která by byla v daném případěpňměřená. Nejvyšší správní soud k preventivnímu úanku trestu dodává, že i když p ň ukládání trestu působí uložená pokuta výchovně nejen vůa delikventovi, ale i vůa ostatním adresátům stejných zákonných povinností (generálníprevence), je třeba pňstupovat ke každému jednotlivému případu nanejvýš individuálně, mimo jiné i se zohledněním majetkových poměrů delikventa a vždyposuzovat. v jaké míře bylo konkrétní jednání pachatele způsobilé narušit zájmy chráněné zákonem ajak zavrženíhodné byh jehojednání i s ohledem na míru a povahu zavinění, šlo-li o zaviněné jednání"141. Nejvyšší správní soud pro uvedené uzavřel, že krajský soud pochybil, když nesnížil trest, ač k tomu byly naplněny zákonem stanovené podmínky, neboť uložená pokuta byla zjevně nepřiměřená, tedy zřejmě navzdory jejímu uložení při spodní hranici zákonné sazby. V souvislosti s citací (zvýraznění v rámci citace provedeno autorem této práce) opět akcentujeme, že hledisko majetkových poměrů lze považovat za kritérium „intenzivní", které nicméně v žádném případě nelze izolovat od ostatních kritérii posuzovaného případu. Jak shrnout poznatky týkající se argumentace uložením sankce při spodní hranici zákonné sazby? Lze bezpochyby konstatovat, že poukaz na tuto okolnost je mezi správními soudy poměrně oblíbený. Jeho uplatňování má však racionální základ. Má-li si trest zachovat svůj preventivní a represivní charakter, bylo byv rozporu s touto funkcí upustit od sankce pohybující se při spodní hranici zákonné sazby, která vyjadřuje, či spíše zdůrazňuje typovou závažnost či škodlivost deliktního jednání a význam chráněného zájmu. V takovém případě je tudíž rozdíl mezi výší sankce uložené při spodní hranici a danou spodní hranicí zpravidla minimální, což zcela logicky neponechává příliš prostoru pro ohodnocení sankce jako zjevněnepňměřené. Tedy nikoliv pouze nepřiměřené, ale zjevně nepřiměřené. Jinými slovy, dosahující „kvalitativněvyšší míry'142, a představující proto „exces" v rámci individualizace sankce. Nepřiměřenost pokuty je však vždy třeba hodnotit vzhledem k individuálním okolnostem případu, proto pouhá skutečnost uložení trestu při spodní hranici nemůže bez dalšího vyloučit možnost jeho zjevné nepřiměřenosti. Troufám si tvrdit, že této skutečnosti jsou si správní soudy vědomy. Dokládá to jednak skutečnost, že rozebíraný argument uplatňují spíše jako podpůrný, nikoli jako hlavní či dokonce jediný důvod pro odmítnutí moderace, a rovněž nerezignují na možnost závěru zjevné nepřiměřenosti ani u těch sankcí, které při prvním pohledu pro svou minimální výměru předmětnou podmínku zdánlivě nemohou naplnit. Hlavním (nikoli výlučným!) důvodem pro prolomení obecné teze o nenaplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti u takovýchto sankcí přitom zpravidla bývá kritérium majetkových a osobních poměrů pachatele, což dokládají výše citované případy. 141 Rozsudek NSS, č j. 7 As 71/2010 - 97. 142 Rozsudek NSS, č j. 1 Afs 1/2012 -36. 41 4.5 Doplňující komentář k majetkovým a osobním poměrům pachatele Význam majetkových a osobních poměrů delikventa pro posuzování jak nezákonnosti, tak následně moderačního návrhu byl již nastíněn předchozími pasážemi práce. Současně jde o natolik „silné" kritérium, které si zaslouží několik slov nad rámec již řečeného. Mimo jiné je třeba navázat i na poznámku pod čarou č. 131, týkající se pokut uložených na spodní (nenulové) hranici zákonné sazby ve specifických případech, kdy se danou spodní hranicí zabýval Ústavní soud. Úvodem je vhodné poznamenat, že Nejvyšší správní soud v oblasti moderace navázal na svou judikaturu, týkající se nutnosti zohledňovat rozebírané kritérium, když vyslovil, že „\p]ň úva^e o moderná uložené pokuty podle § 78 odst. 2 s. ř. s. přihlíží soud k majetkovým poměrům delikventa i v tom případě, že zákon, podle něhož^ byla pokuta uložena, kritérium majetkových poměrů ne^ná" 143 [opětovně připomeňme, že nynější zákon o odpovědnosti za přestupky zakotvil výslovně hledisko osobních poměrů, coby kritéria pro určení výměry trestu, alespoň ve vztahu k fyzickým osobám ve svém § 37 písm. £)]. Z významu předmětného kritéria ve vztahu k nezákonnosti, respektive moderaci, nicméně vyplývá, že zatímco v prvně jmenovaném případě může mít význam toliko trest výslovně likvidační, kdy je při takovém předpokladu144 správní orgán povinen přihlédnout k majetkovým poměrům pachatele a uložení likvidačního tretu zabránit, pak pro moderaci budou mít majetkové poměry širší význam. Lze říci, že v případě hodnocení majetkových poměrů pro účely moderace je nutné Jemnější rozlišování" než pouze ve smyslu likvidačního potenciálu sankce, který je zásadní především pro oblast zákonnosti. Můžeme dojít k závěru, že z hlediska myslitelných dopadů existuje na straně jedné likvidační sankce (zpravidla pokuta), jako pomyslná maxima přísnosti trestu, zakládající k žalobnímu bodu výsadně 145 nezákonnost sankčního rozhodnutí. V případě neuplatnění příslušné žalobní námitky, respektive u žaloby směřující pouze na moderaci trestu, by taková výměra sankce zásadně vedla bez dalšího k naplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti. Na straně druhé však nelze opomenout obecné pravidlo, že „aby pokuta naplnila svůj účel ^hlediska individuální i generální prevence, musí být átelným zásahem do majetkové sféry pachatele"146. Již z logiky věci je přitom zřejmé, že pro citlivost sankce mají majetkové poměry pachatele nepopiratelný až rozhodující význam. Konečně i Ústavní soud ve svémnálezu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13, vyslovil, že ,,[z] charakteru pokuty jako majetkové 143 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č j. 2 As 33/2006 - 102. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2006/0033 2As 0600102A prevedeno.pdf. 144 Srov. citaci č 81 - „.. pokudje poáe osoby pachatele a výše pokuty, kterou l%e uložit, zřejmé, že ijH pokuta mohla mít likvidační charakter, 145 Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu nicméně ve svém usnesení ze dne 20. 10. 2010, č j. 1 As 9/2008 -133, připustil výjimku ze zákazu pokut likvidačního charakteru, a to jak (za mimořádných okolností) vůči právnickým osobám, tak (za zce^amimořádných okolností) vůči podnikajícím fyzickým osobám. Bude tomu tak především tehdy, kdy bude silný veřejný zájem, aby daný subjekt v předmětném oboru činnosti již nepůsobil a nebude možné uložit trest zákazu činnosti, ä jiný trest s obdobným účinkem, respektive obecně nebude možnéúčelu trestu dosáhnoutmímějšími pokutami, ä jinými druhy sankce. 146 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 42 sankce nutně vyplývá, ýe má-li být individualizovaná apňměřená, musíreflektovati majetkové poměry potrestaného. Stejná výše pokuty uložená majetnému se budejevitjako směšná a neúänná, zatímco v pňpaděpostihu nemajetného může působit drakonicky a likvidačně. Není tedy porušením principu relativní rovnosti,jestliže dvěma osobám v různých situacích bude ulomena pokuta v různé výši, byť by jediným rozdílem jejich situace měly být právě rozdílné majetkové poměry."1''1 Uvedený závěr plně přijala rovněž akademická obec, jak dokazuje například Petr Průcha, který z hlediska sankcionování poznamenává, že „\)]ak zákonné vymetení, ä stanovení, správních sankcí, tak potom jejich ukládání v procesu realizace správněprávní odpovědnosti je nutně vázáno na urätéprinápy a také kritéria. Tak se zejména nabízí poznamenat, zejmenovitě vymezení i uložení pokuty by mělo být sice átelnéjako nepříznivý následek porušení právní povinnosti, ale na straně druhé by nemělo být pro odpovědný subjekt tzy. likvidační, přičemž vlastní ulomení pokuty musí mj. zohledňovat také osobní a majetkové poměry delikventa."1^ Troufám si tvrdit, že rozhodovací praxe soudů nutnost přihlížení k majetkovým poměrům pachatele reflektuje, nejspíše i proto, že argument likvidačních účinků, či minimálně velmi intenzivního zásahu do majetkové sféry pachatele zpravidla mezi žalobními tvrzeními nechybí. Konečně výše bylo doloženo, že majetkové poměry mají „sílu", byť nikoli samostatně, přispět k závěru o zjevné nepřiměřenosti i v případě trestů uložených při spodní hranici zákonné sazby149. Tím spíše potom uvedené platí i pro sankce, které tuto „nálepku" nemají. Odkázat lze na rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2014, č. j. 3 A 109/2010 — 157, kde soud rozhodoval opakovaně poté, co jeho původní rozsudek ze dne 8. 8.2012, č. j. 3 A 109/2010 -68, jímž snížil pokutu uloženou žalobci z 50.000 Kč na 5.000 Kč, byl ke kasační stížnosti žalovaného zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012 - 20. Vněm kasační soud městskému soudu vytkl, že kritérium majetkových poměrů žalobce nevyhodnotil komplexně. Městský soud měl zhodnotit tvrzení deklarovaná žalobcem, avšak nepřihlédnout ke skutečnostem namítaným žalovaným, kterými relevantně zpochybnil majetkovou situaci žalobce. Nemohla tedy obstát úvaha městského soudu o zjevné nepřiměřenosti uložené sankce. Městský soud v rámci navazujícího řízení, v souladu se závazným právním názorem kasačního soudu, doplnil dokazování a opětovně dospěl k závěru o naplnění podmínek pro moderaci. Přihlédl k okolnosti, že žalobce je invalidní, má omezené výdělkové možnosti, přičemž uložená pokuta převyšuje pětinásobek jeho pravidelného měsíčního příjmu. Žalobce sice byl majitelem nemovitostí, jejichž hodnota není zanedbatelná, avšak soud shledal jako pravdivé tvrzení žalobce, že jsou neprodejné z důvodu špatného technického stavu. Žalobce naopak prokázal, že od prvního (zrušeného) rozhodnutí soudu vzrostlo jeho zadlužení. Přestože potom byl padesátiprocentním vlastníkem společnosti s ručením omezeným, v likvidaci, z vyjádření likvidátora vyplynulo, že firma nemá žádný majetek, ale naopak dluh vůči "7 Nález ÚS ČR, sp. zn. Pl. ÚS 52/13. 148 PRŮCHA, Petr. K pojetí správněprávní odpovědnosti a správního trestání. Správní právo. 2014, č 1-2, s. 16-27. ISSN 0139-6005. 149 Srov. oddíl „4.4.2 Zjevná nepřiměřenost sankce uložené při spodní hranici?". 43 finančnímu úřadu. Konečně městský soud zohlednil, že žalobce je veden v evidenci uchazečů o zaměstnání, kdy živnostenskou činnost, k níž je oprávněn, má pozastavenou. Městský soud proto dospěl k závěru, že „v daném případě se jedná o výjimečnou situaá, jejíž specifikum spočívá v tom, na jedné straně je spáchán závažný správní delikt, na druhé straně však žalobce předloženými důkazními prostředky prokázal, žejeho pravidelné měsíční příjmy nejsou způsobilé pokrýt ani jeho pravidelné měsíční výdaje, je tudíž odkázán na nepravidelný příjem v podobě prodeje movitých věcí"130. I napodruhé proto městský soud přistoupil k moderaci pokuty na 5.000 Kč. Pro účely nynější podkapitoly lze tedy poznamenat, že městský soud kritérium majetkových poměrů z hlediska institutu moderace zohlednil, dokonce jej přímo vedlo k její realizaci. Dílčím negativem jeho postupu bylo nepochybně to, že v prvém případě při revizi maj etkových poměrů žalobce nebyl důsledný, a své pochybení napravoval až k výtce Nejvyššího správního soudu. Při rozboru kritéria majetkových poměrů je vhodné akcentovat, ženení samozřejmě rozhodným pouze ve vztahu k fyzickým osobám. V tomto bodě se lze vrátit k výše rozebíranému rozsudku Krajského soudu vBrně č.j. 62Af 58/2012—273, kde soud vyslovil, že „nelze výši pokuty odpovídající cca polovině ročních pňjmů žalobce za stavu, kdy jeho výdaje již druhým rokem převyšují příjmy, považovat za pňměřenou. V daném případě by s ohledem na .příjmovou odlišnost' žalobcových členů [žalobce sdružoval osoby podnikající v oblasti grafického designu] podle náboru soudu nebylo namístě, aby si žalobce opatřovalpeníze na zaplacení pokuty o d nich. Jak totižvyplynulo ze správního spisu, někteří žalobcovi členové nemají příjmy žádné, drtivá většina z_ nich toliko v řádech tisíců a desetitisíců ročně a p ouze dva členové se tomuto výrazně vymykají "i3i. L,ze tedy uzavřít, že majetkové a osobní poměry hrají svou roli jak při posuzování zákonnosti sankčního rozhodnutí (vyloučení likvidačních účinků), tak z hlediska uplatnění moderace. V rámci ní již nikoli pouze při hrozbě likvidačních účinků, ale i při „pouhé" zjevné nepřiměřenosti trestu. Význam kritéria nepochybně posiluje skutečnost, že moderační návrh bývá uplatněn zásadně vůči pokutě jako sankci majetkové povahy, kdy tedy její čitelnost a přiměřenost vůči pachateli souvisí s jeho majetkovými a osobními poměry zcela bezprostředně. Tato skutečnost přispívá k tomu, že ačkoliv majetkové a osobní poměry nebudou zpravidla ke zhodnocení trestu jako zjevně nepřiměřeného dostačovat sami o sobě, podpoří velmi výrazně každou další okolnost, která takový závěr bude naznačovat. Konečně kritérium majetkových a osobních poměrů velmi výrazně promluvilo i do otázky určení časového bodu, k němuž má být naplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu posuzováno. Tomuto tématu se však uceleněji věnuje podkapitola „4.12 Okamžik zjevné nepřiměřenosti". 150 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2014, č j. 3 A 109/2010 - 157. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2012/0001 lAfs 12 20120423092724 prevedeno.pdf. 151 Op. at. 138. 44 4.6 Další hlediska pro hodnocení (ne)přiměřenosti sankce Předchozí podkapitoly byly věnovány základním „vodítkům" pro posuzování přiměřenosti sankce, jak je naznačil Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 7 As 22/2012 —23, tj. zákonným kritériím a rozpětí sankce. Kasační soud však v citovaném rozsudku současně obecně odkázal i na „dalšípodmínky" pro uložení sankce. Domnívám se, že tím svým způsobem odkázal na další témata nynější kapitoly. Jakkoliv totiž zákonná kritéria pro uložení sankce, ve spojení s jejím možným rozsahem, jsou zcela nepochybně způsobilá již sami o sobě přivést správní soud k závěru o zjevné nepřiměřenosti trestu, přistupují k nim, jako k základním hodnotícím prvkům, zpravidla další skutečnosti. Ty potom buď správní soud utvrdí v jeho závěru o zjevné nepřiměřenosti, případně jej ve spojení s předchozími úvahami o tomto závěru přesvědčí. Některé z dále uvedených důvodů lze označit za „běžné", či „tradiční", avšak zmíníme se rovněž o spíše specifických až raritních příčinách, které nicméně též mohou k závěru o nutnosti moderace významně přispět a stojí proto za povšimnutí. Konečně některé z nich již byly naznačeny v rámci rozboru doposud zmíněných rozsudků, avšak v následujících řádcích jim bude věnován větší prostor. Předchozí řádky doložily, že v jisté míře specifické kritérium představují osobní a majetkové poměry sankcionovaného subjektu, nehledě na to, zda jsou zahrnuty mezi zákonná kritéria, či k nim musí správní orgány, respektive v případě moderace soud, přihlížet nad jejich rámec. Vedle něj však existují i další hlediska, u nichž je otázkou, zda k nim lze při moderaci přihlížet či nikoli. Lukáš Potěšil se například ptá, zda se mají hodnotit a zvažoval „vedle osobních a majetkových poměrů, i další skutečnost jako je kupř. délka řícení? [sám si přitom odpovídá, že] na to právní úprava odpověď nenabíjí"152. V tom je mu třeba dát za pravdu, avšak absence zákonného zakotvení zmíněného kritéria jistě neznamená, že by jeho zohlednění pro účely moderace nebylo možné, pokud jde o kritérium relevantní. Z hlediska pátrání po dalších kritériích je proto třeba se opět obrátit na rozhodovací praxi správních soudů. Začněme přitom u jedné ze základních zásad činnosti veřejné správy. 4.7 V obdobných případech obdobně Jestliže platí, že „všechny cesty vedou do Říma", potom se s nadsázkou dá říci, že v případě správního trestání vedou všechny cesty ke správnímu uvážení. Nejinak je tomu i v případě nynější podkapitoly. Nejvyšší správní soud v právní větě k rozsudku ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 — 53, vyslovil, že „]ý\akkoliv má správní orgán pň ukládání pokuty volnost správního uvážení, je vázán základními p rinápy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem"153. Naznačený princip obecně zdůrazňuje i odborná veřejnosti, když poznamenává, že by „\v]eřejnáspráva [...] měla ve svých postupech a rozhodování podržet urätou míru ustálenosti (kontinuity)"134". Ve své 152 poTÉŠIL, Lukáš. Judikatura a správní trestání. In Dny práva -2012 - Days of Lam 1. vyd. Bmo: Masarykova univerzita, 2013. s. 1-11, 11 s. ISBN 978-80-210-6319-8. 153 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 6. 2005, č j. 8 As 5/2005 - 53. Nejiyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2005/0005 8As 0500053A prevedeno.pdf. 154 SKULOVÁ, Soňa; PRŮCHA, Petr, HAVLAN, Petr, KADEČKA, Stanislav. Správní právo procesní. Praha: Eurolex Bohemia, 2005, 279 s. ISBN 80-86861-53-8. s. 45. 45 základní zákonné podobě je potom předmětná zásada zakotvena již v úvodních ustanoveních správního řádu, jmenovitě v § 2 odst. 4, který zní: „Správníorgán dbá, aby [...] pň rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné' rozdíý". Svou bezprostřední oporu má zásada rozhodování v obdobných případech obdobně i na úrovni ústavního pořádku, jak neopomněl zdůraznit Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Azs 1/2005 — 57, kde vyslovil, že ..[z]e zásady zákazu libovůle a neodůvodněně nerovného zacházení (cl. 1 věta první Listiny), vyplývá prináp vázanosti správního orgánu vlastní správní praxí v případě, zý mu zákon dává prostor pro uvážení, pokud se taková praxe vytvoňla [s dodatkem, že] vázanost správního orgánu vlastní správní praxí je ve vyspělých právních systémech západní Evropy běžně uznávána'155. Soňa Skulová k rozebírané zásadě podotýká, že princip legitimního očekávání, zakotvený právě v § 2 odst. 4 správního řádu, souvisíš širším požadavkem právní jistoty adresátů veřejnoprávního působení, přičemž důvodem platnosti a závaznosti principu „byl, a stále je, ústavněprávní a také mezinárodněprávní základ prinápu a také jeho uznání jako jednoho zpňnápů uplatňujícím se pň výkonu veřejné mo á v právním státě"156. Vzhledem ke své obecné povaze základní zásady činnosti správních orgánů má rozebíraný argument svou relevanci přirozeně i v oblasti správního trestání, jakkoliv není vhodné z něj činit kritérium rozhodující. Jak poznamenal Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007 — 119, „hlavním kritériem pň určovánípňměřené výše pokuty není primárně skutková podstata deliktu, nýbrž intenzita skutkových okolností, s jakou došlo k porušení právem chráněných hodnota zájmů v konkrétním případě [...]. Teprve poté je zaP°třebí vzít v úvahu spravedlnostní korektiv rozhodovat v obdobných případech obdobně, aby nedocházelo k nedůvodným rozdílům."151 Z judikatury správních soudů nicméně plyne, že „argument obdobnosti" není žalobcům při uplatňování návrhu na moderaci cizí, jakkoliv současně nelze říci, že je uplatňován pravidelně. Ne vždy je nicméně přednesen v takové podobě, aby byl způsobilý úvahy správního soudu ovlivnit. 4.7.1 Pochybení první - „obdobnost všeobjímající™ Zůstaňme úvodem ještě u argumentu obdobnosti jako takového, tedy u jeho parametrů. Zvýše citovaného rozsudku NSS č. j. 4 As 37/2007 — 119 vyplývá, že městský soud měl podle žalobkyně (stěžovatelky) uloženou pokutu moderovat mimo jiné z důvodu, že v obdobných případech byla pokuta uložena v odlišné výši. Kasační soud námitce nevyhověl, neboť poznamenal, že uvedenou zásadu nelze vykládat v tom smyslu, že „%a'porušení'identického ustanovení musí být pokuty z^ela identické: výše pokut se totiž °dvíjí od toho, zda a v jaké míře (intenzitě) došlo k naplnění zákonných kritérií, které zákon 155 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č j. 2 Azs 1/2005 - 57. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2005/0001 2Ans 0500057A prevedeno.pdf. 156 SKULOVÁ, Soňa a kol. Správní právo procesníl. Upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 386 s. ISBN 978-80-7380-381-0. s. 56. 157 Rozsudek NSS, č j. 4 As 37/2007 - 119. 46 stanoví pro uložení sankce (v predmetné věd viz^§ 61 odst. 2 a 3 zákona [o PRTVJ), nikoliv ^ toho, že došlo k porušení toho stejného ustanovení' zákona"1Si'. Pokud snad čtenáři této práce může argumentace žalobkyně, podle níž by při sankcionování na základě téhož ustanovení měly být ukládány identické sankce, připadá, že j de o velmi široce pojatý výklad zásady obdobného rozhodování, pak za ještě obecnější interpretaci lze označit situaci z rozsudku téhož soudu ze dne 22. 11. 2013, č. j. 4 As 135/2013 — 58. V něm žalobkyně (stěžovatelka) argumentovala tím, že za jiné správní delikty, které jsou podle jejího názoru závažnější, stanoví příslušné (jiné) zákony (na ochranu životního prostředí) tresty nižší. Je pravdou, že v tomto případě nejde vlastně o přímé srovnávání rozhodnutí v obdobných věcech, avšak domnívám se, stěžovatelka podstatou své argumentace na rozebíranou zásadu směřovala, a je proto v souvislosti s tendencí žalobců argumentovat „obdobnosti rozhodování" (tj. de facto ochranou jejich legitimního očekávání) užitečné reakci NSS uvést. Před citací odpovědi kasačního soudu na vznesenou námitku je příhodné zmínit, že Nejvyšší správní soud nejprve poznamenal, že stěžovatelka svůj spekulativní závěr o tom, že jí vybrané delikty jsou závažnější než správní delikt, jehož se dopustila ona, ničím nedokládá 159. Odmítnutí argumentu jako takového potom kasační soud postavil opět na potřebě individualizace trestu ve vztahu ke konkrétním okolnostem případu, když poznamenal, že „rozhodnutí o uložení konkrétní sankce a o její výměře v uratém případě je zalomeno na komplexním po souzení charakteru správního deliktu [...], nikoli na pouhé mechanické aplikaápříslušného zákonného ustanovení. Z toho vyplývá, %e není možné bez_ dalšího porovnávat výši uložené pokuty zajeden konkrétní správní delikt, aniž^ by bylo pň blednuto ke všem rozhodným skutečnostem daného případu, najejich^ základěbyla po kuta ulomena. Tím spíše pakjistě není moýné porovnávat výši ulomených pokut za odlišné správní delikty upravené odlišnými zákony, jak ani stěžovatelka."160'161. První část citované argumentace — nutnost komplexního posouzení charakteru deliktu — představuje nepochybně obecné pravidlo, pod které lze podřadit odmítnutí argumentu obdobnosti i v prvním ze zmíněných případů. Jde vlastně o jinou formulaci téhož závěru. Stejně jako je nutné vyvarovat se extrému v podobě srovnávání „nesrovnatelného", by však bylo rovněž chybou vykládat zásadu obdobnosti rozhodování, ve smyslu ochrany legitimního očekávání adresátů veřejné správy, tak, že by její uplatnění bylo možné jedině tam, kde jsou posuzované případy prakticky zcela identické. Při takto striktním nazírání by předmětná zásada v podstatě ztrácela smysl. V řízení pod sp. zn. 7 As 22/2012 Nejvyšší správní soud čelil námitce stěžovatelky, že vplovaný nedoložil svá tvrzení, že uložená sankce odpovídá, co do výše, sankcím ukládaným v obdobných případech, poněvadž sice předložil konkrétní rozhodnutí, ovšem jednalo se o případ, kdy přestupce zákon porušil opakovaně, neměl se k nápravě a svou vinu neuznával. 158 Op. at. 157. 159 K této problematice viz níže. 160 Rozsudek NSS, č j. 4 As 135/2013 -58. 161 Tento svůj názor Nejvyšší správní soud potvrdil v rozsudku ze dne 14. 6. 2017, č j. 3 As 258/2016 -53. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2016/0258 3As 1600053 20170619130539 převedeno, pdf. 47 Případ podle názoru stěžovatelky nešlo srovnávat s její kauzou a odvolávat se na obdobnost případů. Nejvyšší správní soud názor stěžovatelky odmítl, neboť konstatoval, že v podstatných rysech lze případ doložený žalovaným považovat za obdobný případu stěžovatelky: „Uší se sice v povaze stavby (letní kuchyně s rozvody elektňny oproti přístřešku pro automobil) i v tom, že přestupce spáchal přestupek opakovaně, zatímco stěžovatelka se předtím podobného přestupku nedopustila, avšak pň celkovém porovnání obou skutků je patrné, že jsou typově podobného, byť jistě ne obdobného charakteru i nebezpečnosti. Proto nebylo ještě zjevným vybočením Zpřiměřenosti sankce, pokud za oba přestupky byla uložena obdobná pokuta, i když by zásadě individualizace sankce jistě lépe odpovídalo, kdyby pokuta ulomená stě^ovatelce byla poněkud nižší nežpokuta vpňpaděýímžargumentoval [žalovaný]"162. Ačkoliv v rozebíraném případě nešlo o uplatnění argumentu obdobnosti žalobcem na podporu aplikace moderace, ale naopak o rozporování argumentu, o nějž žalovaný mimo jiného opřel své tvrzení o přiměřenosti jím uloženého trestu, neovlivní tyto okolnosti vyplývající závěr. Totiž, že zásadu obdobnosti nelze uplatňovat tam, kde správní řízení (trestání) probíhá podle zcela rozdílných ustanovení, respektive aniž by se případy shodovaly v podstatných rysech, což na druhou stranu nezakládá požadavek na absolutní identičnost srovnávaných řízení (případů). Konečně i Soňa Skulová k předmětné zásadě obecně podotýká, že „\v]eřejná správa by měla ve svých postupech a rozhodování držet uratou míru ustálenosti, resp. kontinuity,jež zp ohledu dotčených osob znamená předvídatelnost veřejné správy a předpoklad, že nedojde k (významněji) odlišnému zacházení v případech, ve kterých se aplikuje tatáž^právní úprava a které jsou po skutkové stránce obdobné a totožné" 163 . Jinými slovy, totožnost aplikované právní úpravy je prvotním předpokladem uplatnění zásady obdobnosti, k níž musí dále přistoupit obdobnost nebo totožnost skutkových okolností případu. Avšak ani za takové situace předmětná zásada nevyžaduje nutně zcela identické rozhodnutí (mj. co do výměru sankce), ale toliko vyloučení „významněji odlišného %achá%ení", projevující se kupříkladu ve „významněji" odlišné výši sankce. K nastíněnému nazírání ochrany legitimního očekávání pachatelů správních deliktů přisvědčují i autoři Luboš Jemelka, Klára Pondělíčkova a David Bohadlo, kteří k jejímu uplatňování dodávají, že „ \p\orušením této Zásady by mohlo být zpochybněno nestranné rozhodování veřejné správy, protože by adresát veřejné správy nemohl předvídat, jak bude vůa němu veřejná správa vystupovat (proto zásada legitimního očekávání). [...] Například dva pachatelé, kteří spáchali stejný přestupek z^ obdobných a stejných okolností, by měli být potrestání stejně a neměl by být výrazný rozdíl mezi uloženými tresty, ledaže by byly rozdíly řádně odůvodněny například s ohledem na osobnípoměrypachatele."m lez Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 -23. 163 Soňa Skulová in KLIKOVÁ, Alena; HAVLAN, Petr, CHADIMA, Marek et al. Správní řád: výklad je opracován k právnímu stavu ke dni 1.10.2016. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 652 s. ISBN 978-80-7478-943-4. s. 50. 164 JEMELKA, Luboš; PONDĚLÍČKOVA, Klára; BOHADLO, David. Správní řád. 5. vydání. Vraha: C. H. Beck, 2016, 923 s. ISBN 978-80-7400-607-4. s. 21. 48 4.7.2 Pochybení druhé - obdobnosts „tamtím" případem Vedle chybné interpretace zásady obdobného rozhodování ze strany žalobců, kdy za dostatečný prvek propojující jejich případ s případem „obdobným" považují pouhou identičnost aplikovaného ustanovení, nebo dokonce i toliko svůj subjektivní pocit ohledně závažnosti spáchaných deliktů, lze v judikatuře správních soudů vypozorovat ještě jeden typ pochybení, jehož se žalobci velmi často dopouštějí. Jedná se o nedostatečnou identifikaci „obdobných" rozhodnutí. Nejlépe je řečené opět demonstrovat na konkrétních případech. V řízení vedeném před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 30 A 9/2012 žalobkyně namítala, že v obdobných případech byla jiným subjektům uložena pokuta výrazně nižší. Na důkaz svého tvrzení odkázala na internetové stránky České obchodní inspekce. Krajský soud argument odmítl jako nezpůsobilý zpochybnit přiměřenost pokuty ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. Poznamenal, že „[ž]alobkyně zřejmě předpokládala, že to bude krajský soud, kdo vyhledá na podporu jejího tvrzení na těchto stránkách případy řešené'žalovaným, které byly po skutkové stránce obdobné přezkoumávanému případu, zjistí, jak v nich vplovaný rozhodl, a posoudípňměřenost výše pokuty ulomené ^alobkyni k výši pokut ulomených delikventům v uvedených případech. Takový postup soudu by však zcela odporoval [...] zejména zásadě dispoziční a zásadě rovnosti účastníků řízení."16S Zcela totožný argument, odkaz na internetové stránky žalovaného, řešil shodným vypořádáním i Krajský soud v Ústí nad Labem v rozsudku ze dne 14. 5. 2014, č. j. 15 A 124/2012 -81166. S ještě obecněji formulovanou námitkou směřující na požadavek obdobného rozhodování se při své činnosti setkal Městský soudu v Praze v řízení vedeném pod sp. zn. 8 A 60/2012, kde žalobkyně toliko namítla, že Česká inspekce životního prostředí bě^něukládá pokuty mnohem nižší. Městský soud reagoval v duchu obecnosti námitky, když uvedl, že jde o pouhé tvrzení, které „^alobkyně nijak nedolomila, není tedy zřejmé, zda skutečně stav věáje takový, %e v jiných obdobných případech, případech tého^ druhu, skutečně inspekce ukládápokuty ni^ší. Ktomu by samozřejmě soudpňhlédnoutmusel.pokud by ovšem žalobkyně tuto svou žalobní námitku náležitě konkretizovala a doložila obdobná rozhodnutí inpekoe pro srovnání."167 jakkoliv se domnívám, že závěr městského soudu je možné relativizovat v tom smyslu, že by za postačující bylo možné považovat situaci, kdy by žalobkyně obdobná rozhodnutí dostatečně identifikovala (konečně ne vždy jsou rozhodnutí správních orgánů osobám odlišným od účastníků řízení dostupná, právě naopak), bez nutnosti jejich přímého doložení, podstata odmítnutí argumentu žalobkyně však zůstává stejná — přílišná obecnost odkazu na rozhodnutí v obdobných případech. 165 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2013, č j. 30 A 9/2012 - 46. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2012/30A 9 2012 46 20130814082642 prevedeno.pdf. 166 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2014, č j. 15 A 124/2012 - 81. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2012/15A 124 2012 20141202141627 prevedeno.pdf. 167 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2016, č j. 8 A 60/2012 - 46. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2012/8A 60 2012 25 20161101103527 prevedeno.pdf. 49 Jádro odmítavého postoje správních soudů ve výše rozebíraných případech, je třeba hledat v zásadě dispoziční a rovnosti účastníků. Krajský soud v Ústí nad Labem v citovém rozsudku č. j. 15 A 124/2012 — 81 svou myšlenku rozvedl, když vyslovil, že i pro žalobu na moderaci platí § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., stanovující požadavek uvedení konkrétních žalobních bodů. Jinými slovy, žalobce musí uvést nejen tvrzení o zjevné nepřiměřenosti, ale i konkrétní skutková tvrzení. „Soud nesmí nahrazovat žalobcův projev vůle a vyhledávat místo něj skutečnosti, které správní orgán nevzal vpotaZj které mohly výši trestu příznivě ovlivnit. Odporovalo by [to] základní koncepá správního soudnictví, popíralo by dispoziční zásadu a zásadu rovnosti účastníků." m Pregnantně citované závěry shrnul ve svém rozsudku ze dne 29. 9. 2011, č. j. 17 A 22/2011 - 45, Krajský soud v Plzni, když vyslovil, že . p rvnímp ředp o kladem moderaceje, ýe objektivně existují žalobcem speáfi kované'důvodypň ukládání trestu dosud vůbec a nedostatečně zohledněné, druhým předpokladem je způsobilost těchto existujících důvodů uložený trest pozitivně (ve prospěch ýalobce) ovlivnit (ať už samostatně a v souhrnu s dalšími) "169. Připomeneme-li, že správní soud je při přezkumu rozhodnutí vázán žalobními body, přičemž aplikace moderačního práva je možná pouze k návrhu žalobce (tedy nikoliv ex offó), není požadavek podložení tvrzení o zjevné nepřiměřenosti trestu ničím překvapivým, vybočujícím z obecných požadavků správního soudnictví. Ondřej Haberle v souvislosti s dispoziční zásadou ovládající správní soudnictví, oproti možnosti vnášení prvků zásady vyšetřovací, vyjadřuje názor, že „zhojování liknavosti účastníků řícení v případech zjevně nespravedlivých [tím spíše jistě v případech „běsných "] správních rozhodnutí nemůže uplatňovat za cenu systematického oslabování dispoziční zásady, kterájepro správní soudnictví klíčová"™. Domnívám se, že pod zmíněnou „liknavost" lze v tomto případě subsumovati nedostatečnou identifikaci „obdobných " případů. Naznačené požadavky na formulaci, respektive obsah žaloby směřující na moderaci uloženého trestu přirozeně přesahují téma argumentu obdobnosti a dopadají na moderační žalobu obecně. Jinak řečeno, pokud tvrzení o „zjevné nepňměřenosti", jako podmínka, která je tématem této kapitoly, představuje vstupní předpoklad pro uplatnění moderace, stíhá žalobce současně povinnost svou námitku náležitě odůvodnit. Slovy Nejvyššího správního soudu žalobce „musíjiž v žalobě výslovně napadat nepňměřenost trestu a své přesvědčení o tom, že správní orgánpochybilpň stanovení výše trestu, musí v průběhu řízení před soudem též zdůvodnit"111. Nelze než opět zdůraznit, že nejde o žádné specifikum moderační žaloby, ale právě naopak o zcela obecný požadavek mající základ v § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., jak potvrzuje i Lukáš Potěšil, který 168 Op. cit. 166. Obdobně srovnej též citovaný rozsudek Krajského soudu Hradci Králové č j. 30 A 9/2012 - 46, nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2016, č j. 15 A 180/2013 -78. 169 Rozsudek Krajského soudu v Plzni, č j. 17 A 22/2011 -45. 170 HABERLE, Ondřej. Ústavní problémy v rozhodovací praxi soudů ve správním soudnictví. Správní právo. 2015, č 7-8, s. 386-403. ISSN 0139-6005. 171 Rozsudek NSS č j. 1 As 30/2004 - 82. 50 k citovanému ustanovení poznamenáva, že ,Jde o odraz dispoziční zásady, která svěřuje Žaloba, aby sám uvedl,proti čemu a zjakých konkrétních důvodů (tí. proč) žalobupodává"112. 4.7.3 Chybují i správní soudy Vrátíme-li se zpět k tématu „argumentu obdobnosti", je třeba v rámci objektivnosti připustit, že pochybení se v souvislosti s ním nevyhýbají ani správním soudům. Důkazem j e řízení vedené před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8 A 61/2001. V souvislosti s touto spisovou značkou došlo ke zrušení celkem čtyř rozsudků, týkajících se návrhu na moderaci. Jedním z pochybení, které Nejvyšší správní soud městskému soud vytkl, bylo, že .. [z]ávěr o ustálené správní praxi nelze opřít o jediné rozhodnutí správního orgánu. Městský soud v Praze však takto postupoval, neboť v napadeném rozsudku v této souvislostípouze odkázalna [jediné] rozhodnutí, uněhožjsou navíc důvodné pochybnosti, zdajejměl pň svém rozhodování k dispozici"11''\ Kasační soud shledal, že důvody městským soudem realizované moderace, mezi které spadal i rozpor se správní praxí174, nemohou obstát, a to pro nepřezkoumatelnost. Rozsudek městského soudu proto zrušil. Při novém rozhodování městský soud návrh na moderaci zamítl. I tentokrát však došlo k jeho zrušení, s výtkou, že soud zcela nesprávně pochopil závěr vyslovený kasačním soudem, že neobstál žádný z důvodů, jimiž městský soud odůvodnil učiněnou moderaci, neboť tím nebyla míněna absolutní nemožnost pokutu moderovat. V souvislosti s obdobnosti rozhodování Nejvyšší správní soud zopakoval, že závěr městského soudu nebylo možné opřít o jediné správní rozhodnutí, kdy však platí, že ..\u]stálená správní praxe je jistě pň úvaze o moderaá uložené sankce argumentem případným, logickým a relevantním, ale povazoval-li městský soud tento argument za podstatný, měl zjišťovat, jak stěžpvatelka o porušení předmětné povinnosti rozhodovala v minulosti a jaké sankce v takových případech uložila"115. Teprve na základě tohoto zrušujícího rozsudku přistoupil městský soud k doplnění dokazování rozhodnutími v obdobných případech, na jejichž základě dospěl opětovně k závěru o zjevné nepřiměřenosti uloženého trestu. Druhé vzorové pochybení správního soudu vyplývá z rozsudku NSS ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 -53. Jím kasační soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2.11.2004, č. j. 8 Ca 232/2003-29, s odůvodněním, že nesprávně zhodnotil návrh žalobce na moderaci jako opožděný. V rámci tohoto rozsudku NSS městskému soudu též uložil, aby „ se v dalším ňzenízaměňlna návrh žalobce na moderaá uložené pokuty a vzalpň tom do úvahy obsah správního spisu, včetněpňpadných odkazů kpokutám uloženým v obdobných případech" 116 . I v následném rozsudku ze dne 22.11.2005, č. j.8 Ca 241/2005 —79, městský soud žalobu zamítl, a i nyní rozsudek tohoto soudu následoval osud předchozího, když byl ke kasační stížnosti žalobce zrušen rozsudkem 172 Lukáš Potěšil in POTEŠIL, Lukáš; BRUS, Martin; HLOUCH, Lukáš a další. Soudnířádsprávní: komentář. Praha: Leges, 2014, 1151 s. ISBN 978-80-7502-024-6. s. 629. 173 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, č j. 7 As 142/2012 -27. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2012/0142 7As 120 20130802124609 prevedeno.pdf. 174 Skutečnost, že stěžovatelka již byla v minulosti sankcionována za porušení téhož zákonného ustanovení (tj. indikace obdobných rozhodnutí) vyplývala z analýzy žalované obsažené ve správním spise. 175 Op. cit. 173. 176 Rozsudek NSS, č j. 8 As 5/2005 - 53. 51 NSS ze dne 31. 1. 2007, č. j. 8 As 13/2006 - 115. Opět pro nepřezkoumatelnost Kasační soud městskému soudu vytkl, že se nezabýval „výšípokuty ani ^ hlediskapovinnosi žalované rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem, na ni^pouká^alNejvyšší správní soud ve svém zrušujícím rozhodnutí [...]. Pň svých úvahách o moderaá výše ulomené pokuty městský soud vůbec nevzal do úvahy obsah správního spisu, včetně odkazů k pokutám, které byly uloženy v obdobných případech ve výrazně odlišné výši (společnosti K. p. C. B., a. s. byla za nezařazování televizní stanice G. do vysílání ulomena pokuta ve výši 100.000 Kč a společnosti K. t. O.j., s. r. o. byla za nezařazování televizní stanice P. do vysílání ulo^enapokuta ve výši 300.000 Kč). "177'178 Na závěr přehledu judikatury propojující institut moderace s požadavkem na obdobné rozhodování totožných, či obdobných případů poznamenejme, že ani pravdivé tvrzení o ukládání odlišných pokut při obdobných pochybeních nemusí vždy vést ke kýženému výsledku, tj. snížení trestu. Tak tomu bylo v případě žalobkyně, které bylo za porušení § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy, ve znění pozdějších předpisů, uložena pokuta ve výši 1.100.000 Kč. Posuzující Městský soud v Praze dospěl na podkladě moderačního návrhu k závěru, že pokuta uložená mírně nad polovinou maximální možné sazby (2.000.000 Kč) je přiměřená. Žalobkyně (stěžovatelka) reagovala kasační stížností, v níž mimo jiné namítla, že jí žalovaná v obdobných případech uložila pokuty ve výši 100.000 Kč. Nejvyšší správní soud jí dal zapravdu, když uvedl, že je mu úřední annosti známo, %e takových rozhodnutí o pochybení žalobkyně vydala žalovaná desítky. Je tedy zřejmé, ukládání pokuty na spodní hrania zákonného rozmezí nevedlo k naplnění podstatného účelu sankce, tj. individuálně preventivnímu působení na stěžpvatelku. Stěžovatelka nemůže očekávat, že pň zjevném nenaplňování účelu uložených sankcí jí i nadále bude žalovaná ukládat pokuty ve stejné výši."179 Nelze jistě přehlédnout, že jde o specifický případ, kdy referenční rámec tvořila sankční rozhodnutí vydaná vůči témuž subjektu, za opakující se pochybení, nad to ve spojitosti s předchozím ukládáním trestů v dolní části zákonného rozpětí. Jako doklad toho, že ani pravdivé tvrzení o ukládání nižších sankcí v obdobných případech nemusí vést k úspěchu moderačního návrhu, a současně i jako jisté odlehčení, je však možné jej zmínit. 4.7.4 Význam požadavku obdobného rozhodování Zásada obdobného rozhodování není pro stanovení výše sankce správním orgánem již ze své podstaty klíčovým kritériem, ale spíše spravedlnostním korektivem180. V případě uplatňování návrhu na moderaci jde však o poměrně častý podpůrný argument, a to nikoli neprávem, neboť i z pohledu Nejvyššího správního soudu jde o námitku „případnou, logickou a relevantní" 181. V souvislosti s velmi širokou mírou konkrétnosti, s jakou jej žalobci uplatňují, však musela praxe správní soudů odmítnout mimo jiné téměř bezbřehý náhled na „obdobnost" případů, postavený buď čistě 177 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2007, č j. 8 As 13/2006 - 115. Nejvyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2006/0013 8As 0600115A prevedeno.pdf. 178 O konečném výsledku řízení nejsem naneštěstí schopen informovat, neboť navazující rozsudek městského soudu nebyl v době psaní mépráce v rámci databáze judikatury správních soudů, na stránkách Nejvyššího správního soudu, dostupný. 179 Rozsudek NSS, č j. 8 As 34/2013 - 38. 180 Rozsudek NSS, č j. 4 As 37/2007 - 119. 181 Op. at. 173. 52 na totožnosti aplikovaného ustanovení 182 , nebo dokonce pouze na základě subjektivního pachatelova nazírání závažnosti správních deliktů, představujících porušení rozdílných zákonných ustanovení 183. Nejvyšší správní soud vůči takto formulovaným námitkám obecně vyvodil, že aplikace téhož ustanovení nemusí vést k identickým sankcím, tím spíše nelze srovnávat pokuty ukládané podle rozdílných ustanovení, či dokonce zcela odlišných zákonů. Důvodem je především potřeba respektování zásady individualizace sankce, vyžadující přihlédnout ke všem okolnostem (jejich intenzitě) projednávaného případu, což na druhou stranu neznamená, že by požadavek obdobného rozhodování bylo možné uplatnit jen u takřka identických případů184. V tomto bodě lze tedy shrnout, že základním předpokladem úspěšnosti argumentu obdobnosti je aplikace identického právního ustanovení, k němuž musí přistoupiti skutkováoh&ohnosX. či totožnost případu. Jde nicméně pouze o předpoklady, nikoliv jistoty j eho úspěšné aplikace, neboť úlohou této zásady není zaj ištění nutně zcela totožného rozhodování, ale především zabránění „(významněji) odlišnému zacházení"181'. které by mělo za následek narušení legitimního očekávání adresátů působení veřejné správy. Takové pojetí konvenuje nazírání zásady jako materiálního korektivu a odpovídá i povaze samotné moderace, která má za cíl vyloučit „excesy" v oblasti individualizace sankce. Z hlediska formulace žalobní námitky směřující na porušení požadavku obdobného rozhodování je třeba, aby žalobce v rámci moderačního návrhu porovnávané případy dostatečně identifikoval. Obecný odkaz na ukládání nižších pokut „v obdobných případech"186 je zcela nedostačující. Rovněž odvolávání se na internetové stránky sankcionujícího správního orgánu, případně druhoinstančního orgánu, požadavkům judikatury nedostojí 187. Důvodem je, že není na správním soudu, aby za žalobce dohledával obdobná rozhodnutí, a v jejich kontextu následně posuzoval přiměřenost uloženého trestu, neboť by šlo o postup v rozporu se zásadou dispoziční a zásadou rovnosti účastníků188.1 v souvislosti s žalobou podle § 65 odst. 3 s. ř. s. totiž platí obsahový požadavek ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tj. povinnost žalobce podpořit své tvrzení o zjevné nepřiměřenosti pokuty uvedením konkrétních skutkových tvrzení. V tomto případě tedy identifikací konkrétních rozhodnutí v obdobných věcech. Zmíněný požadavek akcentuje i Pavel Mates, který k uplatnění moderačního návrhu žalobcem konstatuje, že oproti prostému napadení zákonnosti sankčního rozhodnutí, je zde „pro žalobce situace komplikovanější,protože zde nepostačuje pouhé tvrzení nezákonnosti, ale je třeba uvést důvody, vady,pro které je moderace požadována"m. Obdobně požadavek hodnotí 182 Op. cit. 180. 183 Rozsudek NSS, č j. 4 As 135/2013 -58. 184 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. 185 Soňa Skulová in KLIKOVÁ, Alena; HAVLAN, Petr, CHADIMA, Marek et al. Správní řád: výklad je opracován k právnímu stavu ke dni 1.10.2016. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 652 s. ISBN 978-80-7478-943-4. s. 50. 186 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 8 A 60/2012 -46. 187 Rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové, č j. 30 A 9/2012 - 46, a Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 A 124/2012 - 81. 188 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 A 124/2012 - 81. 189 MATES, Pavel. Moderační právo správních soudů. Právní rozhledy. 2012, roč 20, č 17, s. 598-600. ISSN 1210-6410. 53 i autoři František Korbel, Kateřina Staňková, Michala Hengalová, když uvádí, že „[v] žalobě je rovněž^ nutné přesvědavě odůvodnit.pročje žalobce přesvědčen o tom, že jemu udělená sankce je sankcí zjevně nepňměřenou" 190, což jistě dopadá i na uplatnění argumentu obdobnosti, je-li uplatněn. A contrario uvedená citace podtrhuje již výše řečené, že požadavek na dostatečné zdůvodnění a podložení moderačního návrhu platí vůči veškerým argumentům s ním spojených, tedy přirozeně nejen na obdobnost rozhodování. Na straně druhé, dostojí-li žalobce výše naznačenýmpožadavkům, je povinností správního soudu argument rozhodnutí v obdobných věcech náležitě vypořádat191. Z judikatury správních soudů týkající se moderačního oprávnění konečně vyplývají i požadavky, kterým při argumentaci správní praxí musí dostát rovněž správní orgány, potažmo soudy. Mezi ně mimo jiné spadá, že legitimní očekávání, respektive odkaz na obdobnost rozhodování, nelze postavit toliko na jednom rozhodnutí192, tedy tvrzení o ustálené správní praxi musí být náležitě podloženo. Zcela na závěr podotkněme, že případná nekonzistentnost v rozhodování může za určitých okolností dosáhnout i „kvality" nezákonnosti, kdy by potom šlo o důvod nikoli moderovat uloženou sankci, ale k žalobní námitce napadené rozhodnutí zrušit O jaký případ by se mohlo jednat, naznačil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 -62, kdy posuzoval sankci uloženou Komisí pro cenné papíry. Uvedl, že je mu „zjeho ännosti známo, že podobných pokut bylo po změnězákona o cenných papírech uloženo velmi mnoho, a to nejrůznějším akáovým společnostem. Nelze ^ ničeho dovodit, že by tu šlo o cílený zásah jen proti žalované [správně zřejmě žalobkyni]. pňčemžjiní delikventi by za stejné jednání byli pardonováni; takový zásah by bylo možno oznaät za zneužití volného správního uvážení a představoval by dostatečný důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí."193 Šlo by tedy o nezákonnost rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 1 s. ř. s. 4.8 Retroaktivita in mitius Retroaktivita in mitius, tj. uplatnění pozdější právní úpravy za předpokladu, že je pro pachatele příznivější, je v oblasti trestníhopráva ne]en retroaktivitou dovolenou, ale jak podotýká Zdeněk Koudelka, přímo ústavně přikázanou (viz čl. 40 odst. 6 Listiny)194. Skutečnost, že zmíněný druh retroaktivity má svou relevanci i v oblasti správního trestání, respektive při moderaci, potom naznačila již podkapitola „4.4 Hledisko druhé — zákonné rozpětí sankce" v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 7/2008-55195. Pojďme seproto na okolnosti citovaného případu podívat ještě 190 KORBEL, František; STAŇKOVÁ, Kateřina; HENGALOVÁ, Michala. Moderační právo správních soudů. Právní rádce. IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 8. 4. 2016 [cit. 26. 10. 2017]. ISSN 1213-7693. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/cl-65239450-moderacni-pravo-spravnich-soudu. 191 Rozsudek NSS, č j. 8 As 5/2005 - 53. Dále též at. č 177. 192 Rozsudek NSS, č j.7As 142/2012 - 27. 193 Rozsudek NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62. 194 KOUDELKA, Zdeněk. Zrušení ústavního zákona Ústavním soudem. Právník. 2010, č 10, s. 1067-1086. ISSN 0231-6625. 195 Rozsudek NSS, č j. 9 As 7/2008 - 55. 54 jednou blíže, z perspektivy nyní rozebíraného hlediska možné zjevné nepřiměřenosti trestu. V projednávaném případě byl žalobce (fyzická osoba) shledán vinným, že se svým vozidlem stál na místě označeném dopravní značkou IP 12, kdy navíc vozidlo při parkování neoprávněně označil znakem symbolizujícím přepravu osoby těžce tělesně pohybově postižené. Za uplatnění absorpční zásady byl žalobci uložen trest podle § 22 odst. 7 SPZ v podobě pokuty ve výši 5.000 Kč a zákazu řízení vozidel na dobu 6 měsíců. Odvolací orgán výrok o vině i trestu potvrdil. Žalobce se obrátil ke Krajskému soudu v Brně, který využil moderačního oprávnění a svým rozsudkem ze dne 29. 10. 2007, č. j. 57 Ca 33/2007 -29, uloženou sankci moderoval, když upustil od zákazu řízení motorových vozidel a ponechal pouze pokutu v původní výši 5.000 Kč. Krajský soud k uložené sankci poznamenal, že správní orgán nevybočil ze zákonem stanovených hledisek, a nejde proto o nezákonné rozhodnutí. Soud nicméně nepřehlédl, že novelou č. 215/2007 Sb. došlo ke změně § 22 odst. 7 starého přestupkového zákona, kdy nadále bylo za žalobcem spáchaný delikt možné uložit již pouze pokutu v rozmezí 5.000-10.000 Kč, tedy bez zákazu řízení motorových vozidel. S odůvodněním, že současná úprava je pro pachatele příznivější (§ 7 odst. 1 téhož zákona), proto krajský soud přistoupil k moderaci uložené sankce a ponechal v platnosti pouze pokutu. Žalovaný správní orgán (stěžovatel) proti rozsudku podal kasační stížnost. V ní namítl jednak to, že žalobce uplatnil návrh na moderaci po zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.) a krajský soud k němu proto neměl přihlížet. Především však, že sankce uložená žaloba byla stanovena v nejnižít přípustné variantě podle § 22 odst. 7 starého přestupkového zákona, ve znění úänném do 21. 8. 2007, a nemohla proto být zjevně nepřiměřená. Soud přitom v souladu s § 75 odst. 1 s. ř. s. Y^c\ú.7Áze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, což krajský soud nerespektoval, když aplikoval právní úpravu, která vstoupila v platnost a účinnost až po skončení správního řízení. Krajský soud podle stěžovatele překročili podmínku moderovat v mecích zákonem dovolených 196. Ustanovení §7 odst. 1 starého přestupkového zákona {„odpovědnost za přestupek se posuzuje podle zákona úänného v době spáchánípřestupku;podlepozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, je-li to pro pachatele příznivější197") přitom dojde svého uplatnění jen v rámci správního řízení. Nejvyšší správní soud úvodem svých úvah zrekapituloval legislativní vývoj naznačený shora, aby dospěl k jasnému závěru, že pozdější úprava je pro žalobce příznivější. S odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01 198, zdůraznil, že uplatnění příznivější úpravy představuje zásadní výjimku z obecného principu zákazu zpětné účinnosti právních norem, jakožto jednoho ze základních prvků právního státu pramenící z požadavku právní jistoty, a to pro oblast 196 K této podmínce moderace blíže v kapitole „5 V mezích zákonem dovolených". 197 Zákon o odpovědnosti za přestupky obsahuje odpovídající úpravu v ustanovení § 2. 198 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 6.2002, sp.zn.III. ÚS 611/01. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [at. 31. 10. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Seardi/ResultDetál.aspx?id = 39903cS;pos = lcSccnt=lcSd:yp=result. 55 trestního práva (srov. čl. 40 odst. 6 Listiny, ale též § 16 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon). Pro řešený případ proto bylo klíčové, zda řízení o přestupku spadá pod oblast trestního práva, či nikoli. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu (nálezy ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01, a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/0519^ aNejvyššího správního soudu (rozsudek ze dne 19. 2. 2004, č. j. 2 As 69/2003 -50200), kasační soud poznamenal, že v doktríně i praxi převažuje názor o přípustnosti analogie v případě norem správního práva trestního. Za zásadní shledal Nejvyšší správní soud rovněž judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, obsahující tzv. Engelův test, který je uplatňován pro určení, zda určité obvinění spadá pod pojem trestního obvinění. V podrobnostech tohoto testu odkážme na samotné rozhodnutí ESLP ve věci Engel a ostatní proti Nizozemí, stížnost č. 5100/71201, respektive na podkapitolu této práce „5.2 Směr druhý — respektování pravidel pro uložení sankce". Pro následující řádky je podstatné, že Nejvyšší správní soud ve vztahu k sankci zákazu řízení motorových vozidel dospěl k závěru, že má nejen preventivní povahu, ale též charakter represivní, což „dostatečněprokazuje trestněprávní povahu žalobcem spáchaného dopravního přestupku"202. Řízení o přestupku žalobce bylo tedy potřeba považovat za řízení o trestním obvinění, čemuž bylo nutné přizpůsobit rozsah procesní ochrany žalobce garantované normami nejvyšší právní síly (čl. 40 odst. 6 Listiny). Za daného zjištění Nejvyšší správní soud vyslovil, že .. bylo plně namístě aplikovat prináp retroaktivity ve prospěch pachatele, jenž^pro trestní oblast platí fasádně vždy a v každém okamžiku, aniž bypňtom lišil mezi jednotlivými stupni řícení, resp, mezi řícením soudním a řícením správním"203. Nejvyšší správní soud shledal, že řízení ve věci přestupku žalobce představuje řízení o „trestním obvinění ", ergo na něj dopadá princip retroaktivity in mitius. O výhodnosti pozdější úpravy v projednávaném řízení nebylo pochyb. Kasační soud musel čelit skutečnosti, že přezkum v rámci správního soudnictví stojí na kasačním principu, který soudu zásadně umožňuje pouze zrušení rozhodnutí a zavázání správního orgánu právním názorem. Dospěl k závěru, že z kasačního principu vybočuje moderační oprávnění204, které v sobě implicitně obsahuje odpovědnost správního soudu za výši uloženého trestu. Na tomto podkladě učinil Nejvyšší správní soud, v kontextu čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 40 odst. 6 Listiny, klíčový závěr, že „[z]a této situace si pak lze jen obtížně představit uspokojivou argumentaci, která by na straně jedné v oblasti správního trestání v konkrétních situacích sice pňpouštěla moderaá, na straně druhé by však odmítala možnost soudupňhlédnout ke změně právní úpravy, která za přestupek spáchaný žalobcemjižukládápou^epokutu, nikoli současně zákaz^ 199 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, as., © 2006 [cit. 31. 10. 2017]. Dostupné z: https://ndus.usoud.cz/Seardi/ResultDetail.aspx?id = 55544cSq30S = lcScmt=2cSd:yp=result. 200 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č j. 2 As 69/2003 - 50. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 31. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2003/0069 2As 0300050A prevedeno.pdf. 201 Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, stížnosti č 5100/71, 5101/71, 5102/71 a 5354/72 a 5370/72, Engel a ostatní proti Nizozemsku. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 12. 11. 2017]. 202 Rozsudek NSS, č j. 9 As 7/2008 - 55. 203 Op. cit. 202. 204 Srov. podkapitolu „3.1 Moderace jako průlom kasačního principu". 56 ännosti. Zdejší soud má proto zato, že ^logického argumentu a minori ad maius plyne povinnost soudupňhlédnoutpňposuzpvánízákonnosti [pozn. podle závěru NSS zjevně i při posuzování přiměřenosti uložené sankce] napadených správních rozhodnutí nejen k sankční úpravě, která platila v době rozhodování správního orgánu I. stupně, resp. stěžovatele, nýbrž ž & úpravě platné a úanné v době rozhodování soudu, je-li to pro pachatele pň'znivjší"205. Ačkoliv se na ně Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku neodvolal, je vhodné poznamenat, že správní soudy se k problematice uplatnění principu retroaktivity ve prospěch pachatele v kontextu správního trestání vyjádřily již dříve. Nikoliv však v souvislosti s institutem moderace. V rozsudku ze dne 10. 6. 2003, č. j.28 Ca 151/2002 — 34, na rozebíraný princip odkázal Městský soud v Praze, když správní orgán nezohlednil změnu právní úpravy, k níž došlo v průběhu správního řízení, přičemž nová úprava postihované jednání žalobkyně již nadále nepovažovala za trestné 206 . Nezohlednění změny právní úpravy v průběhu správního řízení řešil ve svém rozsudku ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002-27, i Nejvyšší správní soud, kdy se však v textu jeho odůvodnění, oproti rozsudku městského soudu, výslovně vyjádřil i k řízení soudnímu. Podotkl, že „\z\miňuje-li se Úmluva ve svém článku 6 odst. 1 o Jakémkoli trestním obvinění', je třeba záruky, v této souvislosti poskytované tomu, kdo je obviněn, poskytnout shodně jak v trestním řízení soudním, tak v deliktním řízení správním. Tímto způsobem ostatně vykládá Úmluvu stabilně i judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Pro české právo to pak znamená, že i ústavní záruka článku 40 odst. 6 (Listiny o tom, že je nutno použít pozdějšího práva, je-li to pro pachatele výhodnější, platí jak v řízení soudním, tak v řízení správním."201 Vrátíme-li se zpět k případu nyní rozebíranému, hodnotím závěr učiněný kasačním soudem za velmi logický. Vedle jím explicitně uvedených argumentů i proto, že v případě odmítnutí daného přístupu, by došlo ke vzniku zjevného rozporu mezi situací, kdy by správní soud zrušil sankční rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení, tehdy by správní orgán k příznivější úpravě musel přihlédnout bez jakýchkoliv pochyb208, a právě uplatněním moderačního práva, kdy by správní soud k příznivější úpravě přihlédnout nemohl. Takový výklad by protiřečil shora citovaným nadzákonným ustanovením, neboť by slovy Nej vyššího správního soudu „odděloval dva světy: svět rozhodnutí správních úřadů od světa správních soudů "209. Uvedené úvahy Nejvyššího správního soudu jsou pro uplatnění moderačního oprávnění zásadní, což si uvědomoval i sám soud, a formuloval proto právní větu, která 205 Op. cit. 202. 206 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č j. 28 Ca 151/2002 - 34. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 13. 11. 2017]. 207 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č j. 6 A 126/2002 - 27. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 13. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/SOUDNI VÝKON/2002/0126 6A 0200027A prevedeno.pdf. Srov. též první část právní věty č. I k tomuto rozsudku: „Ústavníparuka vyjádřená v článku 40 odst. 6in fine [Listiny] a spočívající v přípustnosti trestání podle nového práva, jestližeje taková úprava pro pachatele výhodnejší, platí i v Hyení o sankci %a správní delikty". 208 Srov. v rozsahu působnosti starého přestupkového zákona jeho § 7 odst. 1, aktuálně (obecně) § 2 odst. 5 ZOPR, a judikaturu správních soudů citovanou předchozím odstavcem. 209 Op. ot. 202. 57 vyjadřuje další z důvodů, které mohou odůvodnit, či minimálně přispět k aktivaci moderačního oprávnění: „Je-li ň zení o přestupku, jeho^spáchání bylo žaloba kladeno za vinu, považováno za řícení, v němž^ se rozhoduje o oprávněnosti trestního obvinění, může soud rozhodující ve správním soudnictvípňposuzování výše uloženého trestu využít svého moderačníhopráva a upusit od uloženého trestu za spáchaný přestupek (§ 78 odst. 2 s. ř. s.), s p ou kazem nap oužitíp ozdějšího znění [starého přestupkového zákona; obecně však lze podle mého názoru říci zákona obsahující aplikované sankční ustanovení], které je pro žalobce příznivější, nežíznění úanné v době spáchání přestupku (retroaktivitam mitius, čl. 40 odst. 6 Listiny)."210 Na závěr podkapitoly učiňme drobnou odbočku od jejího ústředního tématu a vraťme se ke shora zmíněné^rra/kasační námitce stěžovatele (žalovaného), že žalobce uplatnil návrh na moderaci po zákonné dvouměsíční lhůtě (§ 72 odst. 1 s. ř. s.). V reakci na ni Nejvyšší správní soud fakticky zopakoval svůj závěr z rozsudku ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 -82211, jakkoliv na něj explicitně neodkázal. Kasační námitku shledal nedůvodnou s tím, že návrh na moderaci může být uplatněn i po uplynutí lhůty k podání žaloby, vychází-li z žalobního bodu vzneseného v této lhůtězlz. Jelikož žalobce již v žalobě dovozoval nepřiměřenost sankce ze změny právní úpravy, která byla v době jejího podání schválena Parlamentem CR, avšak dosud nenabyla účinnosti, dospěl kasační soud k závěru, že následné podání, kde žalobce informoval soud o vstupu novely v účinnost, na což navázal uplatnění alternativního petitu na moderaci pokuty, za „pouhé" upřesnění či spíše aktualizaci původního žalobního bodu. 4.9 Délka řízení jako důvod moderace S otázkou, zda i délka řízení může mít vliv pro moderaci, si pohrával mj. Lukáš Potěšil ve svém článku „Judikatura a správní trestání"213. Jak přitom podotkl, právní úprava danou možnost explicitně nepodchycuje. Judikatura správních soudů se však již touto „vyrvou" alespoň v dílčí míře zaobírala. Stalose tak mimo jiné v řízení vedeném před Městském soudem v Praze pod sp. zn. 9 A 281/20ll214, v němž soud přezkoumával rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání, kterým uložila pokutu ve výši 200.000 Kč pro porušení § 5d odst. 2 písm. d) zákona o regulaci reklamy. Žalobce vedle žalobních námitek směřujících do zákonnosti sankčního rozhodnutí navrhl též upuštění či snížení trestu s odůvodněním, že od ulomení sankce uplynulo 5 let. Městský soud ve svých úvahách podrobně přezkoumal závěry žalované, které ji vedly k uložení sankce v příslušné výši, kdy přihlédla k zásadnímu významu objektu správního deliktu (ochrana zdraví a života), zohlednila polehčující okolnosti (první 210 Op. cit. 202. 211 Vtělený do právní věty k tomuto rozhodnutí. 212 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. Obdobně srovnej rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31v 5. 2007, č j. 4 As 64/2005 -59, a ze dne 19. 12. 2013, č j. 2 As 130/2012 -20. 213 POTEŠIL, Lukáš. Judikatura a správní trestání. In Dny práva - 2012 - Days qf Lam 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. s. 1-11, 11 s. ISBN 978-80-210-6319-8. 214 Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č j. 9 A 281/2011 - 35. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2011/anon 9 A 281 2011 20150224111931 převedeno .pdf. 58 porušení zákona žalobcem) a vysvětlila proč naopak nereflektovala nižší sledovanost reklamy a počtu jejích repríz. V rámci odůvodnění nenaplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti využil městský soud i „populárního argumentu"215, že pokuta dosahuje pouze 10 % maximální zákonné sazby, a nelze j i proto shledat nepřiměřenou, tím méně zjevně nepřiměřenou. K námitce doby, která uběhla od uložení sankce, se městský soud explicitně nevyjádřil. Žalobce (stěžovatel) proti rozsudku městského soudu podal kasační stížnost. Ve vztahu k posouzení možnosti moderace namítl, že městský soud nezohlednil, že mezi vytýkaným jednáním (duben 2010) a zahájením řízení o žalobě (dne 7. 9. 2011) uplynula „značná doba" a uloženou pokutu proto nelze považovat za přiměřenou. Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti rozhodl rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 As 38/2015 — 44, přičemž nedal stěžovateli v daném bodě zapravdu. Odkázal nejprve na svůj rozsudek ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012 -20, v souvislosti s nímž zdůraznil, že ..v rámá řícení o kasační stížnosti, nemá obdobné oprávnění jako krajský (městský) soud a sám jižjeho úvahu o výši pokuty nahradit nemůže. Ve vztahu k diskreá krajského (městského) soudu mů^e tedy hodnotit opět jen to. zda prvoinstanční soud nepřekroál zákonem stanovené meze tohoto uvážení, nevyboal ženich nebo volné uvážení nezneužil, á zda je jeho úvaha přezkoumatelná a logicky nerozborná."216217 Následně dodal, že citovaný závěr lze obdobně aplikovat i na situace, kdy soud v rámci své diskrece k moderaci nepřistoupí. Na tomto základě zhodnotil úvahy městského soudu. Nejvyšší správní soud přitom odcitoval odůvodnění městského soudu, jímž opodstatnil neuplatnění moderace, přičemž pro účely následného hodnocení považuji za potřebné zmíněnou citaci převzít. Odůvodnění znělo následovně: „\p]odle stanoviska soudu se vplovaná v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádala s jednotlivými hledisky, která jsou podle zákona významná pro rozhodování o výši pokuty (§ 8c odst. 1 a 2 zákona o regulaá reklamy) Úvahy, které ^plovanou vedlj k ulomení pokuty [stěžovateli] v dané výši, jsou v napadeném rozhodnutí popsány dostatečně srozumitelným a uraým způsobem a soud se s nimi ztotožňuje. Žalovaná nepochybila, kdy^prihlédla k zásadnímu významu objektu daného správního deliktujím^ je zájem na ochraně lidské ho zdravia vysvětlila, proč neprihlédla k ni^ší sledovanosti spotu vysílaného na programu Televize Barrandov a ani k počtu jeho repríz. Akcentovala, %e smyslem átovaného zákona je ochránit spotřebitele před riziky spojenými s učíváním doplňků stravy, v rámá ochrany lidského zdraví je nutné předejít rizikům. Na druhé straně vplovaná vzala v úvahu polehčujíá 215 Srov. podkapitolu „4.4 Hledisko druhé - zákonné rozpětí sankce" a její oddíly. 216 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2015, č j. 10 As 38/2015 -44. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2015/003810As 1500044 20150812121331 převedeno, pdf. 217 Jako na pomyslnou „raritu" lze však odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č j. 6 A 10/2000 - 62, kde sám provedl moderaa pokuty z částky 100.000 Kč na 30.000 Kč Konflikt mezi tímto rozsudkem a nyní rozebíraným však dán není. Nejvyšší správní soud totiž v citované věci rozhodoval v návaznosti na § 132 s. ř. s., podle něhož pří rozhodování věci spadající do správního soudnictví, v níž nebylo rozhodnuto do dne účinnosti soudního řádu správního a v níž byla dána věcná příslušnost k řízení vrchním soudům nebo Nejvyššímu soudu, tuto převezme a dokončí řízení o ní Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud tedy ve věci rozhodoval jako soud I. stupně. Zdroj: rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č j. 6 A 10/2000 - 62. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2000/0010 6A 0000062A prevedeno.pdf. 59 okolnosti, a to, že se ze strany [stézov2Ltele]jednalo o první porušení zákona o regulaá reklamy. V návaznosti na výše uvedenénelzepokutu, kterou žalovaná ve výsledku [stěžovateli] ulomila a její^ výše odpovídá toliko deseti procentům maximální zákonné sazby, povahovat za nepňměřenou, tím méně za zjevně nepňměřenou. "21s Citované hodnocení posoudil Nejvyšší správní soud jako přehledné a srozumitelné z hlediska představení úvah, kterými byl městský soud veden. Kasační soud tedy neshledal, že by úvahy jakkoli překračovaly zákonnou mez, že by byly nepřezkoumatelné či snad logicky rozporné. K námitce doby, která uplynula od spáchání deliktního jednání, podotkl, že „ [n] ení ani pravdou, ^e by městský soud zcela pominul skutečnost, ^e mezi vytýkaným jednáním a zahájením řícení o žplobě uplynula značná doba [pozn. NSS nepřehlédl, že ve skutečnosti nešlo o dobu 51et jak tvrdil stěžovatel, ale řešená reklama byl vysílaná v době od 3. 4. do 30. 4. 2010; žalovaná ve věci rozhodla 17. 5. 2011 ažaloba byla podána dne 7. 9. 2011]. Naopak z_ uvedené átace odůvodnění rozsudku krajského soudu je zjevné, %e tuto skutečnost krajský soud [správně městský] ve svých úvahách zohlednil avšak nedospěl k závěru, že by zjevnou nepňměřenost uložené sankce zakládala."219 Osobně bych byl oproti Nejvyššímu správnímu soudu s použitím formulace „zjevného zohlednění" kritéria uplynuvší doby zdrženlivější. Minimálně je třeba poznamenat, že městský soud zmíněné hledisko nevypořádal explicitně. Na základě čeho tedy kasační soud dospěl k přesvědčení, že námitka byla vypořádána „zjevně" alespoň v implicitní formě? Podle mého názoru jsou možné dva výklady, které se do jisté míry překrývají, respektive doplňují. Prvním z nich je, že Nejvyšší správní soud shledal hodnocení městského soudu, ve spojení s předestřeným obsahem napadeného sankčního rozhodnutí, za natolik komplexně odůvodněné, že v jeho kontextu nebyla namítaná doba způsobilá zpochybnit přiměřenost uložené pokuty, natož založit její zjevnou nepřiměřenost. To platí tím spíše s přihlédnutím ke skutečnosti, že šlo o dobu podstatně kratší, než stěžovatelem tvrzených 5 let. Za druhý (subsidiární) důvod lze podle mého mínění nahlížet tvrzení, že byla vypořádána Jednotlivá hlediska významná pro rozhodování o výši pokuty" stanovená zákonem o regulaci reklamy, mezi kterými časové hledisko namítané stěžovatelem nefiguruje. Z pohledu citovaného rozsudku kasačního soudu by tedy bylo možné uzavřít, že doba, která uběhne od okamžiku spáchání vytýkaného jednání do doby podání žaloby, není způsobilá zapříčinit zjevnou nepřiměřenost uložené pokuty (trestu). Minimálně potud, pokud je jinak její výše přesvědčivě a komplexně zdůvodněna ve smyslu zákonem stanovených kritérií. Domnívám se, že právě takto je třeba interpretovat tvrzenou „zjevnost" vypořádání žalobní námitky stěžovatele, o níž hovoří Nejvyšší správní soud. Rovněž druhý z rozsudků rozebíraných nynější podkapitolou pochází z pera Městského soudu. Konkrétně se jedná o rozsudek č. j. 8 A 60/2012 —46, o němž jsme se již v práci zmínili. Zalobkyni zde byla rozhodnutím uložena pokuta ve výši 218 Op. ot. 216. 219 Op. ot. 216. 60 400.000 Kč za ohrožení a poškození životního prostředí v lesích, kterého se dopustila tím, že v letech 2007-2009 neoprávněně používala lesní půdu k jiným účelům než pro plnění funkcí lesů. Vedle zrušení napadeného rozhodnutí navrhla žalobkyně alternativně snížení sankce na 25.000 Kč, kdy jako jediný důvod uvedla, že žalovaná běžně ukládá pokuty mnohem nižší. Při ústním jednání žalobkyně nad uvedené poukázala na časový odstup rozhodování soudu od doby spáchání deliktu. Městský soud k tomu poznamenal, že podle jeho mínění nelze namítanou dobu měřit mezi okamžikem, kdy k deliktu došlo a okamžikem rozhodování o žalobě. Konkrétně vyslovil, že „by bylo možno samozřejmě vzít v úvahu časový odstup mezi tím, kdy došlo k deliktu a kdy o něm správní orgán rozhodl, vzhledem k tomu, žepokuta má mít i uratou výchovnou, resp. preventivnífunká, tak tam by ten časový odstup mohl hrát jistou roli, nicméně've věcije zřejmě, ^e správní orgán I. stupně rozhodl do jednoho roku od zahájení řícení a odvolací správní orgán pak približné do půl roku od rozhodnutí prvostupňového, takže tam žádný časový odstup, který by odůvodňoval moderna, soud neshledal."220 Žalobkyně (stěžovatelka) proti rozsudku městského soudu uplatnila kasační stížnost, o níž NSS rozhodoval pod sp. zn. 3 As 258/2016. Městskému soudu vytkla, že nepřihlédl k okolnosti, že ve věci pokuty rozhodoval až po sedmi letech od spáchání správního deliktu. Závěr, že lze přihlížet pouze k prodlevě správních orgánů stěžovatelka shledala za rozporný s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je pro rozsudek rozhodný stav v okamžiku jeho vyhlášení. Nejvyšší správní soud hned úvodem svých úvah vztahujících se kmoderaci poukázal na nutnost vycházet prvotně ze soudního řádu správního, s přihlédnutím k § 64 s. ř. s., podle něhož se občanský soudní řád uplatní jen přiměřeně v části prvé a třetí, a to jen subsidiárně. Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s. potom výslovně stanoví, že při přezkoumávání rozhodnutí vychází soud ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, což vylučuje aplikaci stěžovatelkou dovolávaného § 154 o. s. ř. Následně kasační soud aproboval názor městského soudu o možném zohlednění doby, který oběhla od okamžiku spáchání deliktu, když vyslovil, že ,,[m\ěstský soud zcela správně hodnotil časový odstup mezi dnem vydání napadeného rozhodnutí a sankáonovanýmjednáním (opomenutím) v letech 2007 - 2009. který nebyl významný, a neměl žádný důvodpňhlížetk délce navazujícího soudního řízení vyvolaného stěžovatelkou, nota bene když nemělo ani žádný vliv na povinnost stěžovatelky uhradit uloženou sanká. neboť podání správní žaloby nemá odkladný úänek a takový úanek nebyl ani k návrhu stěžovatelkypňznán."221 Konečně i v případě posledního rozboru zůstaneme při rozhodovací činnosti Městského soudu v Praze, jmenovitě u rozsudku ze dne 8. 1. 2009, č. j. 10 Ca 224/2008 — 37. Žalobce byl správním orgánem (RRTV) vdaném případě potrestán pokutou ve výši 200.000 Kč, neboť nezajistil, aby ve zpravodajských pořadech bylo dbáno zásad objektivity a vyváženosti ve smyslu § 60 odst. 1 písm. b), ve spojení s § 31 odst. 2 a 3 zákona o PRTV, ve znění pozdějších předpisů. V rámci návrhu na moderaci pokuty 220 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 8 A 60/2012 -46. 221 Rozsudek NSS, č j. 3 As 258/2016 - 53. 61 žalobce zdůraznil odvysílání opravné reportáže222 a dále časový odstup od odvysílané (závadné, tj. sankcionované) reportáže, „neboť tak absentuje u uložení pokutyjejí preventivní funkce"223. Městský soud v návaznosti na argumentaci žalobce připomněl, že sankce za protiprávní jednání musí mít preventivní charakter, primárně vůči pachateli deliktu, a musí proto s sebou nést přiměřeně citelný zásah do jeho majetkové sféry, aby vedla k důslednějšímu dodržování všech zákonných norem, zájmena zákona o PRTV. Preventivní úlohu však musí mít i k ostatním subjektům pohybujícím se na daném trhu. Následně poznamenal, že preventivní úloha sankce se nevytrácí ani při delším časovém odstupu od spáchání deliktu, „byť lze obecně souhlasit s žalobcem, že výrazný časový odstup mezi spácháním deliktu a vyvozením sankce je nežádoucí a že bezprostřední trest nese výrazně vyšší Záruku, že nedojde k opakování deliktu"22A. Pouze na základě citace samé bych si nedovolil učinit závěr, zda vlastně městský soud shledává dobu, která uplynula od deliktního jednání do uložení sankce, za zohlednitelnou skutečnost při úvaze nad moderací, respektive přiměřeností trestu. Z dovětku, že „v danem případě má soud %ato, že fšak nedošlo k tak výrazné prodlevě"225 se nicméně již domnívám, že lze presumovat, že ano. Pokud by tomu tak nebylo, myslím si, že by městský soud necítil potřebu vyjádřit se ke shora vymezené (ohraničené) lhůtě v kontextu projednávaného případu. Dojdeme pouze, že ona „prodleva", kterou městský soud shledal za nedostatečnou pro účely možné moderace, činila necelých 5 měsíců. Hodnocení doby tedy konvenuje závěru z rozsudku č. j. 8 A 60/2012 — 46, v němž městský soud neshledal za dostačující ani dobu 2 let a 2 měsíců. 4.9.1 Zhodnocení závěrů citované judikatury Z pohledu analyzované judikatury lze vyvodit dvě možné lhůty, ke kterým by potencionálně mohly správní soudy při moderaci přihlížet. Ve všech třech případech byl počátečním bodem okamžik spáchání deliktního jednání. Drobná odlišnost je nicméně v bodě koncovém. V prvním případě žalobce hovořil o okamžiku zahájení řízení o žalobě. V druhém z analyzovaných případů je zmíněn bod vydání napadeného rozhodnutí, tj. rozhodnutí II. stupně, stejně jako ve třetím, kde městský soud hovoří o „vyvození sankce"226. Nelze přitom přehlédnout, že obě naznačené lhůty se v zásadě neliší, jakkoliv samozřejmě nejsou zcela totožné (pravomocné uložení sankce oproti zahájení řízení o správní žalobě). Rozdílem je případná lhůta pro podání žaloby, jejíž délka je ovlivněná tím, v jakém okamžiku jejího běhu se rozhodne žalobce žalobu uplatnit. Současně je vedle minimálnosti případného rozdílu vhodné akcentovat, že v prvním případě lhůtu, k níž měl městský soud při moderaci přihlédnout, de facto vymezil svým návrhem žalobce. Městský soud se k tomuto kritériu expliátně nevyslovil, avšak NSS konstatoval, že jej (tedy patrně implicitně) vypořádal. Sám kasační soud se však k žalobcem provedenému vymezení lhůty rovněž nijak nevyjádřil. Naopak 222 K tomuto tématu blíže viz oddíl„4.10.2 Náprava vzniklého stavu". 223 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 10 Ca 224/2008 -37. 224 Op. cit. 223. 225 Op. cit. 223. 226 Lze se důvodně domnívat, že tím měl soud na mysli právě její pravomocné uložení. 62 v druhém z případů se jak městský soud, tak Nej vyšší správní soud, vyslovily nejen k podobě lhůty (doba od spáchání deliktu do pravomocného rozhodnutí o něm), ale zdůvodnily i to, proč lhůtu vymezily právě takto. Nejvyšší správní soud konkrétně konstatoval, že důvodem je výchovná, respektive preventivní funkce pokuty (obecně trestu), kdy je zřejmé, že s přibývajícím časem, který uplyne od okamžiku spáchání deliktu, se především výchovná funkce sankce snižuje, z čehož ve své argumentaci vycházel i městský soud ve třetím rozebíraném rozsudku (č. j. 10 Ca 224/2008 - 37). V druhém z případů (rozsudek č. j. 3 As 258/2016 — 53) navíc NSS k uvedenému závěru přiléhavě dodává, že vzhledem ke skutečnosti, že podání žaloby nemá odkladný účinek vůči napadenému rozhodnutí, respektive který nebyl k návrhu stěžovatelky přiznán, není racionální přihlížet k navazujícímu soudnímu řízení. Otázkou, kterou Nejvyšší správní soud posledně citovaným „dodatkem" naznačil, avšak současně ji výslovně nezodpověděl, je to, zda v případě přiznání odkladného účinku žalobě by bylo namístě přihlédnout i k době soudního řízení. Při jeho nepřiznání je situace zřejmá. Sankční rozhodnutí se stává vykonatelnýma zasahuje do právní sféry jednotlivce. Jinými slovy se dá říci, že sankce v takovém případě již začala naplňovat (naplnila) svou výchovnou funkci, kdy právě oddalování jejího naplnění shledal městský soud za důvod, proč by bylo možné přihlédnout k době, která uběhla od okamžiku spáchání deliktu do jeho pravomocného posouzení. Z této perspektivy by tedy zohlednění soudního řízení poté, co již sankce zasáhla do právní sféry jednotlivce, postrádalo své ratio. Na straně druhé přijetí závěru, že při přiznání odkladného účinku, tj. odložení právních následků sankčního rozhodnutí, má správní soud přičíst k době uběhnuvší od okamžiku spáchání deliktu do právní moci sankčního rozhodnutí ještě i dobu trvání soudního řízení, a teprve z perspektivy takto získané (celkové) doby hodnotil, zda může založit důvod pro moderaci, by znamenalo, že rozhodnutím o odkladném účinku by správní soud mohl relativně významně ovlivnil i důvodnost návrhu na moderaci, jakkoliv by to nebylo jeho úmyslem. To platí tím spíše, že soudní řízení nemusí končit (prvním) rozhodnutím správního soudu I. stupně, ale může se vlivem (opakovaného) uplatnění kasační stížnosti významně prodloužit. Takto stanovenou dobu, jako kritérium pro hodnocení přiměřenosti trestu, ve smyslu důvodu pro moderaci, považuji za potencionálně diskriminační. Domnívám se proto, že by naznačený přístup správní soudy nezvolily. Současně jsem nucen připustit, že formulace zvolená Nejvyšším správním soudem v rozsudku č. j. 3 As 258/2016 — 53, danou variantu zcela jednoznačně nevylučuje, jakkoliv užitý obrat „nota bene" spíše napovídá, že zmínku o nepřiznání odkladného účinku v jím projednávaném případě učinil spíše již jen jako doplňující poznámku bez zásadnější relevance. Na tomto místě je vhodné vzpomenout jak závěry učiněné touto prací v předchozích částech, tak témata, jimiž se budeme teprve zaobírat. Z nich vyplývá, že doba soudního řízení není ani tak ve vztahu k moderačnímu návrhu bez významu. 63 Pokud totiž během ní dojde k relevantní změně okolností, typicky k významnému zhoršení majetkových poměrů žalobce, ale i změně právní úpravy ve prospěch pachatele, musí k této skutečnosti správní soud přihlédnout227. Zcela obecně lze říci, že doba, po kterou probíhá soudní řízení, může sehrát svou roli nikoli z hlediska, že by umenšovala výchovnou a preventivní funkci trestu a zakládala proto sama o sobě důvod k jeho moderaci, ale v tom smyslu, že soud hodnotí'pňměřenostpokuty k okamžiku svého rozhodování. Tedy skutečnosti, které nastanou v průběhu soudního řízení jsou pro úvahu o realizaci moderace relevantní. K tomu však blíže v podkapitole „4.12 Okamžik zjevné nepřiměřenosti". 4.10 Další (specifické) důvody moderace, vyplývající z judikatury správních soudů Dosavadní podkapitoly byly věnovány „běžnějším" okolnostem případu, k nímž správní soudy přihlížejí jako ke skutečnostem, které mohou založit, respektive spíše přispět k závěru o zjevné nepřiměřenosti trestu. V rámci prováděné rešerše správní judikatury jsem však narazil i na důvody méně typické, ergo i méně frekventované. Bylo by však jistě škoda je pouze z tohoto důvodu nezmínit, neboť ojedinělost (až jedinečnost) výskytu jistě neumenšuje jejich zajímavost, stejně jako možnost jejich reálného uplatnění dalšími žalobci v budoucnu. Představme si i tyto důvody tradičně na pozadí případů, v nichž byly uplatněny. 4.10.1 Jasnost a zřetelnost právních norem V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 16/2008-80, přezkoumával Nejvyšší správní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16.10.2007, č. j. 10 Ca 227/2007 — 41. Rada pro rozhlasové a televizní vysílání v danémpřípadě uložila žalobci pokutu 100.000 Kč podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona o regulaci reklamy, ve znění účinném do 25. 1. 2006. Důvodem bylo porušení ustanovení § 5d písm. d) citovaného zákona, které stanoví, že reklama na potraviny nesmí uvádět v omyl zejména tím, že přisuzuje potravině schopnost předcházet, ošetřovat nebo léčit lidské choroby nebo na takové schopnosti odkazovat. Městský soud při svém rozhodování dospěl k závěru o nutnosti upustit od uložené pokuty s ohledem na principy předvídatelnosti práva, ochrany oprávněné důvěry a legitimního očekávání. Konkrétně shledal, že ustanovení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy umožňuj e různý výklad pojmu „uvádět v omyl". Připustil proto, že citované ustanovení může vyvolávat odlišný výklad, jak namítá žalobce, přičemž předmětná otázka nebyla dosud judikována. Jakkoliv současně dospěl k závěru, že výklad realizovaný žalovanou byl správný, využil moderačního oprávnění a od uloženého trestu upustil. Proti rozsudku městského soudu podala žalovaná (stěžovatelka) kasační stížnost. Namítla především, že rozporované ustanovení je zcela konkrétní a jednoznačné, neboť přímo uvádí, čím nesmí reklama uvádět spotřebitele v omyl. Pokud přitom městský soud shledal v ostatních bodech žalobu nedůvodnou a zamítl ji, Srov. podkapitoly „4.8 Retroaktivita in mitius"a „4.12 Okamžik zjevné nepřiměřenosti". 64 mohlo být upuštěno od uložené pokuty pouze v případě, že by pokuta byla uložena ve zjevně nepřiměřené výši. Nejvyšší správní soud dal stěžovatelce za pravdu, když uvedl, že gramatický, stejně jako i logický výklad slovního spojení „nesmí uvádět v omyl", konkretizovaný demonstrativním výčtem skutkových podstat, které zákonodárce k ochraně spotřebitele zakázal, nedává prostor pro alternativní výklad ve smyslu posuzování pravdivosti informací uvedených v reklamě. Z hlediska srozumitelnosti normy shledal nepřiléhavým odkaz městského soudu na nález Ústavního soudu 11. 4. 2001, II. ÚS 487/2000 228 , v němž byl vysloven závěr, že negativní důsledky právní úpravy (mj. nesrozumitelná formulace) nemohou jít za situace, kdy jsou jednotlivci ze strany státu ukládány povinnosti, k tíži jednotlivce, a nastane-li právní situace, kdy připadá v úvahu více možností, je třeba volbu jednotlivce pro některou z nich respektovat. Zde totiž byla norma podle kasačního soudu „zřetelná ajasná "2Z9. Po vyjasnění (ne)jednoznačnosti rozhodné normy přistoupil Nejvyšší správní soud k hodnocení moderace realizované městským soudem. Zrekapituloval přitom nejprve obecné závěry a pravidla, která se s tímto institutem pojí — jeho výjimečnost ve správním soudnictví230, uplatnění pouze v případě zjevné nepřiměřenosti trestu231, nepřípustnost likvidační pokuty232, nutnost náležitého odůvodnění moderace správním soudem233, na které navázal hodnocením stěžejního důvodu provedené moderace, jímž byla tvrzená nesrozumitelnost právní normy, ve spojení s požadavkem předvídatelnosti práva a ochrany legitimního očekávání. Poznamenal, že ačkoliv v daném případě je rozebírané ustanovení jasné a srozumitelné, tedy městský soud při jeho hodnocení pochybil, je třeba zdůraznit, že „[i] kdyby bylo předmětně ustanovení svým obsahem nejednoznačne, nelze nejasnost právní normy použít jako důvod pro moderaá trestu. Mo dera ční právo je právní prostředek, který soud může na základě zhodnocení konkrétních osobních a majetkových poměrů pachatele použít ke zmírnění ä upuštění od ulomené sankce ^ důvodů její nepňměřenosi. Za rozhodné v tomto smyslu lze povahovat jedině a pouze zohlednění kritérií vztahujících se k osobě pachatele."234 Při tomto závěru kasační soud městskému vytkl, že se nezabýval nejen majetkovými poměry, ale ani žádnými dalšími kritérii, která jsou rozhodná pro posouzení přiměřenosti sankce. Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani to, že městský soud tvrzený dvojí výklad ustanovení ani v odůvodnění svého rozsudku nijak nespecifikoval, nevyargumentoval, přičemž se dopustil i vnitřní rozpornosti svého odůvodnění, když na jedné straně shledal výklad realizovaný stěžovatelkou za správný 228 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 4. 2001, sp.zn. II. ÚS 487/2000. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [at. 4. 11. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Seardi/ResultDetan.aspx?id=36226^os=l&mt=l&rtyp=result. 229 Rozsudek NSS, č j. 7 As 16/2008 - 80. 230 Rozsudek NSS, č j. 1 Afs 1/2012 -36. 231 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 10 Ca 250/2003 -48. 232 Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 38/02. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [at. 4. 11. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Seardi/ResultDetál.aspx?id = 81&q30S = l&cnt=l&typ = result. 233 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 234 Op. at. 229. 65 a současně nejednoznačností výkladu odůvodnil provedenou moderaci uložené sankce. Nejvyšší správní soud proto zrušil napadený rozsudek pro nepřezkoumatelnost. Jakkoliv se přitom domnívám, že tvrzení Nej vyššího správního soudu, že „ro^hodnájsou jedině a pouze kriteria vztahující se k osobě pachatele" nehule platit absolutně, jak dokazuje výše rozebírané téma vlivu retroaktivity in mitius, která má základ v objektivní změně právní úpravy ve prospěch pachatele, přičemž je třeba k ní přihlédnout bez ohledu na jeho osobní poměry, netýkají se mé pochybnosti nijak závěru učiněného v nyní rozebíraném případu. Závěru, který Nejvyšší správní soud následně promítl i do právní věty, která přináší další významný poznatek rozebírané kapitoly: „Případnou nejednoznačnost výkladu ustanovení právní normy nelze ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. zohlednit jako rozhodné kritérium pro moderaá správního trestu"733. 4.10.2 Náprava vzniklého stavu Ještě jednou se v souvislosti s tímto oddílem vraťme k případu posuzovaném Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 3 As 258/2016, v němž byla žalobkyni (stěžovatelce) uložena rozhodnutím České inspekce životního prostředí pokuta 400.000 Kč pro tříleté neoprávněné užívání lesní půdy k jiným účelům, než je plnění funkcí lesů. Konkrétně došlo k zasažení lesních pozemků stavebními pracemi. V rámci podané žaloby stěžovatelka zmínila, že za postavení vytýkaných staveb byla v roce 2006 sankcionována stavebním úřadem. V návaznosti na zahájení souvisejícího řízení měla stěžovatelka okamžitě nechat veškerou stavební činnost ukončit, přičemž podle jejího tvrzení„ihnedpoté, co závadný'stavzjistila,pňkázalaodstranění'stavbyapozemekzakázalanadále používat" 236. Jak víme z předcházejících podkapitol, městský soud návrhu na moderaci nevyhověl a věc dospěla před Nejvyšší správní soud. V kasační stížnosti stěžovatelka vznesla námitku, že „od zahájení řízení vedla se [stavebním úádemyednání o odstranění staveb na sporných pozemcích a také je na své náklady nechala odstranit. Stěžpvatelku tak ji% postihla mnohem vyšší sankce, a to ve výši nákladů na provedenou stavbu i nákladů spojených s jejím odstraňováním, nežije nyní uložená sankce"231. Na tomto místě je třeba poznamenat, že z narativní části rozsudků městského soudu a NSS nelze seznat, že by okolnost odstranění staveb z rozebíraných pozemků, respektive náklady s tím spojené, stěžovatelka výslovně uplatnila jako důvod pro moderaci jí uložené pokuty. Text samotné žaloby ani kasační stížnosti potom přirozeně není veřejně dostupný. V obou případech lze spíše dojít k závěru, že tak neučinila. Městský soud se totiž v rámci svých moderačních úvah problematikou odstranění staveb nezabýval vůbec. Nejvyšší správní soud se k dané argumentační linii stěžovatelky sice vyjádřil, avšak pouze před závěrem rozsudku, který věnoval námi rozebíranému institutu. Přesto však jsou jeho závěry pro naše účely relevantní. Nejvyšší správní soud nejprve poznamenal, že náklady na odstranění stavby nebyly žádným způsobem vyvolány rozhodnutím správního orgánu I. stupně, 235 Op. ot. 229. 236 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 8 A 60/2012 -46. 237 Rozsudek NSS, č j. 3 As 258/2016 - 53. 66 respektive žalovaného, ale vyplývají z realizace „černé stavby". Prostředky stěžovatelka vynaložila na odstranění nezákonného stavu, který způsobila, a povinnost odstranění stavby ji uložil stavební úřad, nikoliv správní orgány rozhodující v nyní přezkoumávaném řízení. ..Vyši těchto nákladů na navrácení sporných pozemků do původního stavu tak nelze žádným způsobem promítat do výše uložené sankce, ledaže by se takto vynaložené náklady závazným způsobem projevily v majetkové situaá pachatele, takže by hrozilo, %e ulomená pokuta bude nepňměřená těmto majetkovým poměrům"731'. Podle Nejvyššího správního soudu bylo tedy nutné oddělit prostředky vynaložené stěžovatelkou na odstranění černých staveb od sankce, která jí byla uložena v souvislosti s lesními pozemky, a která sama o sobě svou výší měla naplňovat funkci preventivní a represivní. V souvislosti s uvedeným se nicméně nabízí otázka, zda by snad závěr kasačního soudu byl pro stěžovatelku příznivější za situace, kdy by jí realizovaná náprava bezprostředně souvisela s vytýkaným jednáním. Stěžovatelka realizovanou nápravou (odstraňováním staveb) totiž nepochybně hojila primárně, jak zdůraznil i NSS, provedení stavby bez stavebního povolení, jakkoliv se nepovolená stavba současně týkala i lesních pozemků. Odpověď na nadnesenou otázku naznačuje rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 224/2008 — 37, o němž byla řeč v podkapitole „4.9 Délka řízení jako důvod moderace". Žalobce byl v citovaném případě sankcionován pro nezajištění dodržování zásad objektivity a vyváženosti ve zpravodajských pořadech, když odvysílal reportáž porušující § 31 odst. 2 a 3 zákona o PRTV. Svůj návrh na moderaci podpořil mj. argumentem o odvysílání opravné reportáže- Městský soud se jím zabýval ve dvojí souvislosti. Jednak k námitce nesrozumitelnosti odůvodnění výše uložené pokuty, jednak v souvislosti s návrhem na moderaci. V prvém případě odmítl možnost zohlednění opravné reportáže jako polehčující okolnosti, jak navrhoval žalobce, a to z důvodu, že její odvysílání bylo zákonnou povinností žalobce (srov. § 36 a násl. zákona o PRTV). V případě, kdy by nebyla dobrovolně splněna, vystavoval by se žalobce „eventuelnímu ulomení takové povinnosti soudem (§ 39 zákona) "239. Na citované závěry poté navázal městský soud i při posuzování návrhu na moderaci. Podotkl nejprve, že pokud zákon vymezuje hlediska pro určení výměry sankce, je jimi vázán i soud při úvaze o snížení trestu 240. Následně dodal, že ,,[i] pň aplikaá obecné zásady, %e při ukládání trestuje nutno přihlížet k postoji provinilce k deliktu a k jeho snaze o nápravu věd, je takovýto postoj možno zohlednitpodle soudu tehdy, pakliže vyšel % inidativyprovinilce samého, nikoli byl-lijeho impulsem oprávněný požadavek dotčené'osoby, jeho^ nesplnění je vynutitelné"^1. Svůj názor přitom městský soud transformoval i do právní věty: „Kroky delikventa udněné s cílem napravit stav vyniklý jeho jednáním (zde odvysílání opravné 238 Op. cit. 237. 239 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 10 Ca 224/2008 - 37. 240 Srov. podkapitolu „4.2 Kritéria hodnocení zjevné nepřiměřenosti" a s tím související znění § 39 písm.c) ZOPR: „Jako k polehčující okolnosti se přihlédne ^ejměna k tomu, %e pachatel napomáhal k odstranění škodlivého následku přestupku nebo dobrovolně nahraál způsobenou škodu". 241 Op. cit. 239. 67 reportáže) l%e při moderná sankce zohlednit pouze tehdy, pokud impulzem pro takový postup delikventa nebyl oprávněný požadavek dotčené osoby, jeho^splnění bylo vynutitelné"242. Co lze ze závěrů městského soudu vyvozovat? Podle mého názoru primárně to, že kroky delikventa směřující k nápravěJím způsobného závadného stavu lze obecně při návrhu na moderaci zohledňovat, avšak pouze za předpokladu, že bezprostředně souvisejí s jednáním, které je sankcionováno. Jde o závěr, který konvenuje skutečnosti, že zákon o odpovědnosti za přestupky v ustanovení § 39 pod písmenem c) upravuje odstranění škodlivého následku (nahrazení způsobené škody) jako polehčující okolnost, a jde tedy ve spojení s § 37 písm. c) ZOPR o zákonné kritérium pro určení výměry správního trestu. Nápravné kroky (typicky vynaložené náklady) realizované v rámci jiného rizenímohou mít vliv pouzeprostřednictvímkútéúa osobních a majetkových poměrů pachatele, v nichž by se projevily v takové míře, aby se zmíněné kritérium stalo dostatečně relevantním pro přispění k závěru o zjevné nepřiměřenosti trestu v projednávaném případě. Sekundárně z rozebíraného rozsudku vyplývá, že conditio sine qua non pro zohlednění nápravných kroků představuje skutečnost, že jejich provádění není faktickým plněním zákonného požadavku, jehož nedodržení je vynutitelné. Opět jde o podmínku odpovídající pojetí nápravy stavu ve smyslu polehčující okolnosti podle § 39 písm. c) ZOPR, směřující na skutečnost, že .pachatel dobrovolně uänil vše pro to. aby následek byl co nejmenší, nebo dobrovolně nahradil škodu, která přestupkem byla způsobena"243. Nezbytnost atributu dobrovolnosti je podle mého názoru možné dovozovat i z důvodu, že vypovídá o určitém uvědomění pachatele o spáchaném protiprávním jednání a jeho vlastní snaze učinit vše pro nápravu, z čehož vyplývá, že ukládaná (přezkoumávaná) sankce nemusí pro účely dosažení své preventivní a výchovné funkce zasahovat do sféry pachatele tak intenzivně, jako v situaci, kde dotyčný nápravné kroky dobrovolně nerealizuje. Při stejné výši by totiž v případě „samovolně" započaté nápravě („výchově") delikventa mohla působit zjevně nepřiměřeně. Uvedené závěry nám umožňují poměrně přesvědčivě zodpovědět otázku, k níž jsme se dostali v souvislosti s rozsudkem NSS č. j.3 As 258/2016 — 53, totiž zda by v něm rozebírané náklady stěžovatelky na odstranění „černé stavby" bylo možné zohlednit při moderaci, pokud by se bezprostředně dotýkaly sankcionovaného jednání. Domnívám se, že nikoli, neboť odstranění nepovolené stavby je ve spojení s rozhodnutím stavebního úřadu zákonnou povinností ve smyslu § 129 a násl. stavebního zákona 244 , což takto vzniklé náklady diskvalifikuje z možnosti jejich zohlednění při hodnocení přiměřenosti uloženého trestu. Samozřejmě s výjimkou jejich vlivu prostřednictvím osobních a majetkových poměrů pachatele. 242 Op. at. 239. 243 KUČEROVÁ, Helena; HORZINKOVA, Eva. Zákon o odpovědnosti %a přestupky a řícení o nich a zákon o některých přestupcích: s komentářem ajudikaturou. Praha Leges, 2017, 860 s. ISBN 978-80-7502-211-0. s. 224. 244 Srov. v této souvislosti § 131 odst. 1 stavebního zákona ,,[n] áklady na odstranění stavby neseten, komu bylo odstranění stavby nařízeno". 68 4.10.3 Dysfunkce veřejné správy Specifické okolnosti případu řešeného Krajským soudem v Hradci Králové — pobočka v Pardubicích (sp. zn. 52 A 39/2013), daly vzniknout dalšímu méně frekventovanému důvodu, který může přispět k závěru o zjevné nepřiměřenosti trestu. V daném případě byla žalobci uložena pokuta 50.000 Kč za provádění rekonstrukce kulturní památky zapsané v ústředním seznamu kulturních památek CR bez závazného stanoviska obecního úřadu obce s rozšířenou působností ve smyslu § 14 odst. 1 památkového zákona. Jako jednu ze žalobních námitek žalobce uvedl, že jim opravovaná nemovitost není uvedena v seznamu nemovitých kulturních památek. Rovněž z katastru nemovitostí mělo vyplývat, že objekt není památkově chráněn a konečně rekonstrukce objektu byla řádně ohlášena příslušnému stavebnímu úřadu, který při povolování rekonstrukce dospěl k závěru, že stavební úprava nepodléhá režimu kulturní památky. Krajský soud při rozhodování nejprve vypořádal klíčový žalobní bod, zda je předmětná nemovitost skutečně kulturní památkou. Dospěl k závěru, že jí nepochybně je a na žalobce tudíž dopadaly povinnosti uložené památkovým zákonem Neboť přitom spáchaný delikt vycházel z objektivní odpovědnosti pachatele, nemohly ani specifické okolnosti případu vést k jeho vyvinění. Na straně druhé však krajský soud shledal za vhodné jejich zohlednění při přezkumu přiměřenosti pokuty. Ve smyslu specifických okolností případu, na které krajský soud odkazoval, bylo dle jeho názoru třeba uvážit, zda žalobce při vynaložení obvyklé péče, kterou po něm jako po vlastníkovi bylo lze vyžadovat na straně jedné, a při uznání principu důvěry v zápisy ve veřejně přístupných seznamech vedených orgány státní správy (se zdůrazněním, že zde šlo o webovou aplikaci veřejné správy) a postup veřejné správy v souladu se zákonem (viz stavební úřad výše) na straně druhé, mohl mít a měl mít objektivní znalosti o tom, že předmětná nemovitost je kulturní památkou. Shledal přitom, že žalobce byl významně ovlivněn zmíněným postupem stavebního úřadu, nemožností standardně dohledat zápis nemovitosti ve webové aplikaci seznamu nemovitých kulturních památek a konečně i absencí zápisu o památkové ochraně v katastru nemovitostí. Krajský soud nicméně nepřehlédl ani to, že žalobce v minulosti již o závazné stanovisko u orgánu ochrany kulturních památek žádal. Při posouzení všech proměnných uzavřel, že ,,[z]a souběhu těchto okolností majících svůjpůvodpřeváŤně ve výkonu (dysfunká) veřejné správy, dospěl krajský soud k závěru, zý byť žalobce objektivně naplnil znaky správního deliktu, tedy nese za něj objektivní odpovědnost, vytvářelo by ponechání ulomené sankce ve výši, jak ji zvolil žalovaný, (byť ji řádně odůvodnil ^ hleáska zákonných aspektů) třecí plochu s obecným vnímáním spravedlnosti a ve svém důsledku by pňnesh negativní dopad na vnímání veřejné správy jako celku, když krajský soud vyzdvihuje, že přijetím zák. č. 500/2004 Sb., správního řádu se veřejná správa České republiky výslovněpňhlásila ke konceptu dobré správy jako služby veřejnosti' 'z4~'. S ohledem na primární cíl moderace, 245 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 20. 1. 2014, č. j. 52 A 39/2013 - 47. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: 69 tj. vyloučení uložení pokuty, která by „zjevně neodpovídala zob ecnitelnépředstavě o adekvátnosú a spravedlnosti sankce" Mb proto krajský soud přistoupil k moderaci pokuty z původní částky 50.000 Kč na 20.000 Kč. Uvedený souběh specifických okolností, který vedl krajský soud ke snížení pokuty, bude podle mého přesvědčení představovat spíše výjimečnou situaci, neboť patrně příliš často nebude docházet ke kumulaci více „selhání" veřejné správy v jednom případě. Při reálném nazírání jejího fungování je však současně třeba připustit, že k jednotlivým dysfunkcím nezbytně dochází a citovaný případ tedy dokládá, že dosáhne-li jejich „součet" jisté „kvality" je způsobilý ovlivnit případné hodnocení správního soudu ohledně přiměřenosti uloženého trestu. Samotné odůvodnění uplatněné krajským soudem, tedy odkaz za koncept dobré správy, mj. v souvislosti s přijetím (nového) správního řádu, potom považuji za přesvědčivé a přiléhavé, neboť podle mého mínění odpovídá smyslu dané koncepce. Odkázat je možné na slova Tomáše Langáška, který z hlediska uchopení koncepce dobré správy citovaným předpisem zdůrazňuje, že jej lze „považovatza výraznéposíkní konceptu dobré správy v právním řádu České republiky, a to včetně jeho podmnožiny týkající se vertikálních vztahů mezi vykonavateli veřejné správy a jejími adresáty, [přičemž „varuje" před jeho formálním pojetím:] Opuštění konceptuprinápů dobré správy veprospěch vše zahrnujícíhoprinápu legality, byťlogicky odůvodnitelné, by zastřelo základní výdobytek moderního demokratického právního státu, jímaje posun od jeho formálního pojetí, kladoucího důrazy na formální zachování zákonnosti, k pojetí materiálnímu, beroucímu v úvahu hodnotící hlediska spravedlnosti."7'''1 Rozebíraný rozsudek krajského soudu je tedy podle mého názoru možné interpretovat tak, že soud využil materiálního obsahu koncepce dobré správy jako spravedlnostního korektivu pro hodnocení přiměřenosti trestu, který byl žalobci uložen za výrazného přispění dysfunkce veřejné správy. 4.10.4 Upuštění od původně vytýkaného jednání a sankce v maximální míře jako katalyzátor zjevné nepřiměřenosti Tímto oddílem se dostáváme k poslední okolnosti, která bude nynější kapitolou rozebrána jako potencionálně přispívající ke zhodnocení uloženého trestu jako zjevně nepřiměřeného. Poslední z rozebíraných případů však spíše než zobecnitelné pravidlo poskytuje náhled na dílčí pochybení správních orgánů. Dílčí zobecnění níže předložených právních závěrů však i zde nepochybně možné je. Oním případem je již zmiňovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 A 10/2000 — 62248, o kterém jsem se výše vyjádřil jako o „raritním"24,9 v tom smyslu, že zde k moderaci přistoupil sám Nejvyšší správní soud, když v souladu s přechodným ustanovením § 132 s. ř. s. http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2013/52A 39 2013 33 Dasicke sklepy 20140404121 728 prevedeno.pdf. 246 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. 247 LANGASEK, Tomáš. Principy dobré správy po přijetí nového správního řádu. Správní právo. 2008, č 4-5, s. 243-247. ISSN 0139-6005. 248 Rozsudek NSS, č j. 6 A 10/2000 - 62. 249 Srov. poznámku pod čarou č 217. 70 vystupoval jako soud I. instance. Jinak je totiž kasačnímu soudu postup podle § 78 odst. 2 s. ř. s. zapovězen250. Skutkově jsme si případ dosud nenastínili, pojďme si jej proto v základních rysech představit. Žalobce (fyzická osoba) byl sankcionován (Komisí pro cenné papíry) pokutou podle § 37k ZIFIS ve výši 100.000 Kč. Pokuta přitom byla uložena za dva skutky — porušení § 7 odst. 2 a § 17 odst. 1 citovaného zákona. Žalobce podal proti rozhodnutí I. stupně včasný rozklad. Prezídium Komise přistoupilo ke změně rozhodnutí I. stupně, kdy žalobci uložilo pokutu v částce 100.000 Kč za porušení § 17 odst. 1 ZIFIS. Došlo tedy ke zrušení bodu 2 výroku rozhodnutí I. stupně, týkající se porušení § 7 odst. 2 ZIFIS, avšak výše pokuty zůstala nezměněna. Žalobce napadl rozhodnutí Prezídia Komise žalobou k Vrchnímu soudu v Praze, o níž následně v souladu s § 132 s. ř. s. rozhodl Nejvyšší správní soud. V žalobě mimo dalších argumentů namítl, že napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné zejména v části týkající se výše uložené pokuty. Podle žalobce není z rozhodnutí seznatelné, jak do pokuty uložené na horní hranici zákonné sazby, byla promítnuta jednotlivá zákonná kritéria, a to navzdory tvrzení žalovaného, že došlo k jedinému zaviněnému porušení zákona ve formě nevědomé nedbalosti. Žalovaný přes uvedené ponechal pokutu v původní výši 100.000 Kč, jakkoliv jeden ze skutků již nekladl žalobci za vinu. Upuštění od jednoho z deliktů, ve spojení s uznáním, že k druhému pochybení došlo z nevědomé nedbalosti, při současném zachování původní výše pokuty, vyvolalo v žalobci přesvědčení, že pokuta je „zcela neadekvátní". Nejvyššímu správnímu soudu proto při jednání navrhl, jako alternativní petit, její přiměřené snížení. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal žalobní námitky směřující do zákonnosti napadeného rozhodnutí, přičemž je neshledal důvodnými. V případě návrhu na moderaci pokuty však dospěl k opačnému závěru. Poté co zhodnotil, že skutkový stav zjištěný správními orgány poskytuje dostatečný základ pro posouzení přiměřenosti uložené sankce (naplnění podmínky č. 6 moderace251), připomněl, že v souladu s § 37k ZIFIS platí, že maximální možná výměra pokuty podle tohoto ustanovení činí 100.000 Kč. Podle téhož ustanovení je současně jedním z kritérií pro určení konkrétní výše pokuty , forma zavinění". Pokuta v maximální možné výši přitom byla žalobci uložena původně za dvě porušení zákona. Ačkoliv poté žalovaný od jednoho ze skutků upustil, ponechal trest v nezměněné (maximální) výši, a nijak předmětnou změnu do výše pokuty nepromítl. Současně nezohlednil ani další svůj závěr, který Nejvyšší správní soud aproboval, že žalobce se zbylého protizákonného jednání dopustil nejmírnější formou zavinění — nevědomou nedbalostí. Nejednalo se tedy ze strany žalobce o jednání úmyslné, či vědomě nedbalostní. 250 Viz například rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č j. 2 As 130/2012 - 20, nebo ze dne 6. 8. 2015, č j. 10 As 38/2015 - 44. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2015/003810As 1500044 20150812121331 převedeno, pdf. 251 Srov. podkapitolu „3.4 Vyjmenování podmínekuplatnění moderačního práva". 71 Na takto vybudovaném základě Nejvyšší správní soud velmi přiléhavě namítl, že „\l]zepak jen těžko akceptovat, žeinapř.pň úmyslnémjednání se stejnými následky, by uložená pokuta nemohla být vyšší, než^ ta, která byla žaloba uložena"751. V rámci druhého kritéria stanoveného § 37k ZIFIS — „závažnost porušení právní normy" — přihlédl kasační soud rovněž k motivaci žalobce, tj. snaze pomoci rozvoji společnosti v regionu, což žalovaný taktéž nezohlednil. Konečně Nejvyšší správní soud podotkl, že závažnost porušení právní povinnosti snižuje i poměr hodnoty vynaložené žalobcem na nákup směnek k celkovému základnímu jmění fondu. V souhrnu přistoupil NSS k moderaci pokuty z částky 100.000 Kč na 30.000 Kč. I v tomto případě považoval Nejvyšší správní soud za vhodné vytvořit na podkladě svého odůvodnění právní větu: „Pokuta uložená v maximální výkonné výši 100.000 Kč (§ 37k [ZIFISjJ je zjevně nepňměřená tehdy, jestliže byla původně uložena za dva skutky, avšak v rámá řízení o rozkladujižjpouze zajeden ^ těchto skutků, a správní orgán pň úvaze o výšipokuty tuto zrněnu právního základu odpovědnosti nevzal v potaz, a navíc ani nepňhlédlk tomu, že žalobce se protiprávního jednání dopustil nikoliv úmyslně, ale nevědomou nedbalostí. V takovém pňpadě soud sní^ípokutu podle § 78 odst. 2 s. ř. s."233 Co lze z okolností případu a právní věty formulované Nejvyšším správním soudem vyvozovat? Při jejím čtení se domnívám, že primárně lze konstatovat, že dospěj e-li správní orgán v rámci odvolacího řízení k závěru, že pachatel se některého z vytýkaných skutků, které jsou mu kladeny zavinu, nedopustil, zásadně se tato okolnost musí promítnout do výše ukládané sankce. Z hlediska použitého obratu, propojujícího první část právní věty (upuštění od jednoho ze skutků) s druhou (nezohlednění zmíněné formy zavinění), tj. formulace ..a navíc", lze podle mého názoru současně presumovat, že již zmíněné první pochybení žalovaného by založilo dostatečný důvod pro moderaci uložené sankce. Na druhou stranu toto pravidlo jistě nemusí platit absolutně, kdy nepochybně bude záležet mj. na počtu vytýkaných protiprávních skutků, za které je pachatel sankcionován, jejich povaze a dalších okolnostech. Případné upuštění od svou povahou a závažností spíše „okrajového" protiprávního jednání by tedy mohlo být ve zmíněném smyslu převáženo řadou dalších závažných deliktů, pro které je pachatel shledán vinným, a které by zachování pokuty v nezměněné výši mohly za jistých okolností dostatečně zdůvodnit. Nadto nelze přehlédnout, že v projednávaném případě je situace specifická tím, že trest byl správním orgánem I. stupně uložen v maximální možné výši, a je proto skutečně těžko akceptovatelné, aby v případně odpadnutí jednoho (ze dvou!) vytýkaných skutků zůstala pokuta i nadále zachována na samé horní hranici sazby. Vzhledem ke skutečnosti, že jsem při psaní rigorózní práce přirozeně neměl možnost nahlédnout do správního, respektive soudního spisu rozebíraného případu, lze do jisté míry polemizovat, zda šlo ze strany žalovaného o „exces", nebo vědomou úvahu, když uvedenou změnu nepromítl do výše uložené pokuty. Z narativní části rozebíraného rozsudku NSS se nicméně domnívám, že s vysokou mírou 252 Op. ot. 248. 253 Op. ot. 248. 72 pravděpodobnosti jde o druhou z možností. V rámci rozboru rozhodnutí žalovaného totiž Nejvyšší správní soud uvádí, že „Spalovanýpoté zdůraznil, ž? pokuta žaloba byla ponechána v maximální výši 100.000 Kč, když při rozhodování o její výši byl vzat v úvahu stupeň závažnostiporušeníprávnípovinnosti aforma zavinění"254. Žalovaný se v uvedené citaci sice primárně vyjadřuje k dalšímu z důvodů, o které Nejvyšší správní soud opřel moderaci pokuty, přesto citace napovídá, že žalovaný v napadeném rozhodnutí nejspíše o změně výměry sankce uvažoval, ale rozhodl se ponechat ji v původní výši. Skutečnost, že by si při takové úvaze neuvědomil, že od jednoho z vytýkaných skutků v odvolacím řízení upustil, když danou změnu musel promítnout do výrokové části, je jen těžko představitelná. Dílčí vodítko poskytuje i shrnutí vyjádření žalovaného k žalobě, kde rozsudek NSS uvádí, že žalovaný, byť obecně, konstatoval, že „neshledaldůvod,pro který by vydané rozhodnutí odporovalo zákonu". Je sice pravdou, že nepřiměřenost pokuty není otázkou „rozporu se zákonem", tedy nezákonnosti, avšak není podle mého mínění zcela nedůvodné předpokládat, že v případě, kdy by žalovaný shledal výslovnou námitku žalobce o nezohlednění „odpadnutí" jednoho ze skutků za důvodnou, vyjádřil by se k žalobě patrně jinak. Přesto jde pouze o můj odhad, neboť je pravdou, že v odkazovaném vyjádření na téma upuštění od jednoho ze skutků explicitní zmínku žalovaného nenajdeme. Zda se nenacházela ani v jeho vyjádření jako takovém, tedy nepřepsaném Nejvyšším správním soudem do narace, a případně pokud ne, z jakého důvodu se žalovaný k této poměrně zásadní výtce nevyjádřil, se lze pouze dohadovat. Pro naše účely je však podstatné, že Nejvyšší správní soud odpadnutí jednoho ze skutků, za něž byl žalobce postižen správním orgánem I. stupně, za relevantní pro výši pokuty považoval. S jeho přístupem přitom vyjadřuje souhlas i odborná veřejnost, kdy například Vendula Sochorová k postupu správního orgánu II. stupně shodně se soudem poznamenává, že ,,[v] takovém případě bude zpravidla dána pravomoc soudu moderovat sanká jako zjevně nepňměřenou za splnění ostatních podmínek § 78 odst. 2 s. ř. s."2SS Z hlediska druhého z důvodů obsažených v právní větě — nezohlednění formy zavinění v podobě nevědomé nedbalosti — se domnívám, že jde v poměru k prvnímu z důvodů o kritérium méně významné. Vedle jazykového výkladu právní věty (obrat „a navíc"), je mé hodnocení dáno tím, že jde o dílčí kritérium, na němž je určení konkrétní výměry pokuty podle ustanovení § 37k ZIFIS postaveno — srov. „\p]okud Komise zjistí pň výkonu státního dozoru, že členové představenstva [...] zaviněně závadně nebo opětovně porušují anebo porušovali své povinnosti, uloží jim pokutu podle stupně závažnosti porušení právní povinnosti a formy ^avinění až do výše 100 000 Kč". Současně nicméně platí, že stále jde o zákonné kritérium pro určení výše sankce, čímž je založena nutnost jeho zohlednění, přičemž nelze popřít, že nevědomá nedbalost představuje vůbec jeho nejnižší formu. Přesto se domnívám, že hlavním důvodem, pro který se nezohlednění formy zavinění, jako podpora zjevné nepřiměřenosti trestu, dostalo až do právní věty, tkví v již zmíněné okolnosti případu, totiž ponechání pokuty žalovaným v její maximální 254 Op. at. 241. 255 Vendula Sochorová in BLAŽEK, Tomáš; JIRÁSEK, Jan; MOLEK, Pavel et al. Soudní řád správní 3 vydání [online]. Praha: C. H. Beck, 2016 [vid. 15. 11. 2017]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/. K § 78 s. ř. s. 73 výši. Tento závěr podporuje jednak skutečnost, že i tato okolnost byla explicitně do znění právní věty promítnuta, stejně jako i formulace uplatněná NSS v odůvodnění rozsudku, že „\í\zepakjen těžko akceptovat, že i např.pň úmyslném jednání se stejnými následky, by uložená pokuta nemohla být vyšší [rozuměj neboť již je na svém maximu], nežita, která byla žaloba uložena"756. Jinými slovy, jakkoliv je pravděpodobné, že by takovéto nezohlednění vzal Nej vyšší správní soud dílčí měrou do úvahy i v případě návrhu na moderaci trestu, který maximální zákonné výměry nedosahuje, zopakujme, že nyní rozebírané kritérium je kritériem zákonným pro učení výše sankce, kdy potom ponechání pokuty žalovaným (tentokrát zcela vědomé a úmyslné — srov. citaci č. 254) na samé horní hranici zákonné sazby zcela zásadně akcentovalo význam této žalobní námitky. Jde přitom z mého pohledu o argumentaci zcela logickou, neboť se skutečně jeví až „absurdní", aby žalobce v případě spáchání vytýkaného skutku ve formě přímého úmyslu, jako „nejvyšší/nejinten%ivnéjší" formy zavinění, nemohl být případně postižen více než v situaci, kdy se jej dopustil ve formě nevědomé nedbalosti, nacházející se na opačné straně spektra forem zavinění. To platí tím spíše, že „rozlišování jednotlivých forem zavinění nedbalostního ä úmyslného má vlivpouTe na druh a výměru sankce, nikoliv na vliv odpovědnosti Za správní delikt jako takové, kdy postačí zásadně nedbalost, výjimečně úmysl, a to bez bližšího rozlišování"751. Vedle jednoznačného vlivu nepromítnutí upuštění od některého způvo dně vytýkaných protiprávních jednání'do výšepokuty uložené správním orgáneml. stupně, což však považuji za sice v daném případě vědomé, přesto podle mého mínění výjimečně se vyskytující pochybení správního orgánu II. stupně, tedy realizovaný rozbor poskytuje další poznatky k okolnostem ovlivňujícím hodnocení přiměřenosti trestu, totiž že atribut uložení trestu na samé horní hranici zákonného rozmezí nepochybně akcentuje význam jakéhokoliv argumentu uplatněného na podporu moderace sankce. Typicky například v podobě nezohlednění, nebo nedostatečného zohlednění možných polehčujících okolností, či zjevného nenaplnění některého ze zákonných kritérií v maximální možné „intenzitě"758. Tam, kde by přehlédnutí naznačené skutečnosti nemělo samo o sobě sílu založit uplatnění moderačního oprávnění, může přistoupení okolnosti maximální možné výměry sankce přimět správní soud nahlížet trest jako zjevně nepřiměřený. Je tomu tak proto, že ponechání trestu v maximální možné výměře při současnémnamítnutí sice dílčích, ale relevantních skutečností, mířících na jeho nepřiměřenost, by mohlo znamenat, že správní soud dospěje k tolikrát opakovanému závěru, že sankce „zjevně neodpovídá zobecnitelnépředstavě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce"259. Proti takové sankci pak brojí institut zakotvený v § 78 odst. 2 s. ř. s. 256 Op. cit. 248. 257 BOHADLO, David; POTEŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správnítrestání'^hlediska praxe a judikatury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. s. 9. 258 Z hlediska úvah správních soudů v tomto směru, lze odkázat například na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č j. 46 A 119/2013 - 42, a jeho rozborv rámci podkapitoly „5.3 Návrh žalobce jako další z limitů moderace". 259 Viz například rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. 74 4.11 Specifické důvody - dovětek Postupem od podkapitoly 4.2 až po oddíl 4.10.4 představovala má práce postupně rozličné důvody, pro které správní soudy mohou shledat trest uložený správním orgánem za zjevně nepřiměřený. Od hledisek veskrze nepominutelných — zákonná kritéria a rozsah uložitelné sankce, přes argumenty nikoli neobvyklé — změna zákonné úpravu ku prospěchu pachatele, uložení nižších trestů v obdobných případech, jsme se dostali až k spíše netradičním situacím, jako je dysfunkce veřejné správy. Volba postupu od nutných po méně tradiční kritéria nebyla samoúčelná. Vedle přirozené snahy představit nejprve kritéria nej frekventovanější, respektive nutná, bylo cílem postupného doplňování dalších a dalších „nepovinných " (specifických) důvodů zdůraznit skutečnost, že množina hledisek, které mohou pňspětke konečnému hodnocení trestu jako zjevně nepňměřeného v zásadě není uzavřená. Je tomu tak právě z důvodu potřeby náležité individualizace trestu, tj. zohlednění všech okolností každého jednotlivého projednávaného případu. Zjednodušeně řečeno tedy platí, že zvláštní případ může založit i specifické důvody, které mohou vést k naplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu. Přiléhavě uvedené demonstroval právě rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové — pobočka v Pardubicích č. j. 52 A 39/2013 — 47, v němž se sešlo hned několik současných pochybení různých orgánů veřejné správy s přímým dopadem na deliktní jednání pachatele, což jistě nelze považovat za běžnou situaci. Lze tedy zdůraznit, že tato práce představila kritéria základní a řadu dalších, s nimiž se judikatura musela vypořádat, avšak v žádném případě nemájít o výčet taxativní, kdy proto žalobci v rámci moderačního návrhu nic nebrání uvéstjakýkoliv další důvod, kterýproposouzení pňměřenosti výše trestu bude relevantní. 4.12 Okamžik zjevné nepřiměřenosti V rámci nynější kapitoly jsme rozebrali řadu okolností, které mohou větší či menší měrou přivést správní soud k závěru, že trest byl pachateli uložen ve zjevně nepřiměřené výši. Přiblížili jsme kritéria základní (zákonná kritéria pro určení výměry sankce a její zákonné rozpětí), za současné akcentace majetkových a osobních poměrů pachatele, pokračovali těmi méně frekventovanými, avšak neméně zásadními (retroaktivita in mitius, zohlednění doby od spáchání deliktu do rozhodnutí o něm), a zmínili se rovněž o výjimečných důvodech případné zjevné nepřiměřenosti (významná dysfunkce veřejné správy, nezohlednění upuštění od některého z původně vytýkaných protiprávních skutků). Rada těchto kritérií je otázkou okamžiku jejich hodnocení nedotčena. Například zákonná kritéria formy zavinění nebo způsobu spáchání deliktu nedojdou s během času jistě změny, neboť jsou fixovány momentem protiprávního jednání. Pro jiná hlediska hodnocení zjevné nepřiměřenosti je naopak okamžik jejich posuzování zásadní otázkou (majetkové poměry, retroaktivita in mitius). Právě této problematice jsou proto věnovány následující řádky. Jestliže jsme uvedli, že běh času je pro institut moderace ve smyslu hodnocení přiměřenosti trestu relevantní, je nutné zodpovědět otázku, k jakému okamžiku je hodnocení prováděno. U žalob proti rozhodnutím správních orgánů obecně platí zásada zakotvená v § 75 odst. 1 s. ř. s., že soud při svém rozhodování vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. 75 Lukáš Potěšil v komentáři ke zmíněnému ustanovení nicméně podotýká, že „relativitám závěrů obsažených v [§ 75 odst. 1 s. ř. s.] pramení z požadavku ústavně konformního výkladu a respektování mezinárodních norem. V takovém případě předmětná úprava ustupuje. Zjudikatury vyplývá, ^e soud mů^e, resp. dokonce musí zohkdnitpřípadné změny v právní úpravě, ke kterým došlo a^po vydání napadeného rozhodnutí správního orgánu, a to v několika případech. Zejména se to vztahuje ke sféře správního trestání." 260 Pravidlo zakotvené v § 75 odst. 1 s. ř. s. však neprolamuje pouze zásada retroaktivity in mitius ve vztahu k zákonnosti sankčního rozhodnutí, ale jak dokazuje dále citovaná judikatura i institut moderace. Do podoby právní věty zformuloval svůj postoj k naznačené otázce Krajský soud v Ústí nad Labem u rozsudku ze dne 28. 11. 2007, č. j. 15 Ca 160/2007-31, když poznamenal „\p]rávo moderace trestu za správní delikt zakotvené v § 78 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s § 65 odst. 3 téhož zákona, představuje výjimku zjinak výlučně kasační soudní kontroly v rámá správního soudnictví. Soud tak sice vychází ze skutkového stavu, z něhož vycházel správní orgán pň svém rozhodování, ovšempň rozhodování o sanká za správní delikt (výrok o trestu) je oprávněn zohlednit i y skutečnosti, které nastaly teprve po skončení daného správního řízení: může tak ovšem uanitjen v případě, mohou-li být takové skutečnosti sub sumoványpod některou žahbní námitku.u2CA V souladu s citovanou myšlenkou krajský soud přistoupil pro účely moderačních úvah v daném řízení k doplnění dokazování, neboť žalovaná ve věci rozhodovala v roce 2004, kdežto soud o žalobě až v roce 2007. Krajský soud tedy potřeboval doplnit své povědomí o majetkových poměrech žalobce, přičemž podotkl, že právě jejich změna patří „nepochybně" k okolnostem, které je soud oprávněn zohlednit, přestože nastaly teprve po skončení správního řízení. O podřaditelnosti majetkových poměrů pod námitku zjevné nepřiměřenosti uloženého trestu (pokuty), nemůže pak podle mého názoru, vzhledem k jejich významu262, být žádných pochyb. Právnímu závěru krajského soudu plně konvenuje myšlenka Nejvyššího správního soudu, kterou vyslovil na pozadí nutnosti zohledňovat majetkové poměry pachatele deliktu, totiž že „[d]oktrína i trestněprávní judikatura zdůrazňuje význam toho, aby soud uräl správnou míru trestu — trest nepňměřeně mírný i nepňměřeněpňsný se míjí svým účelem. Judikatura i doktrína se rovněž shodují na tom, že poměry pachatele jsou skutečností, které jsou na straně pachatele dány v době rozhodování soudu o trestu, nikoliv v době spáchání anu" 263 . Za situace, kdy je přitom otázka přiměřenosti trestu zcela zřejmě středobodem institutu moderace, a majetkové poměry pachatele představují velmi intenzivně vnímané kritérium jejího hodnocení, není podle mého názoru důvod citované pravidlo nevztáhnout právě i k tomuto oprávnění. Předestřený názor plně sdílí i odborná literatura, kdy například autoři David Bohadlo, Lukáš Potěšil a Jan Potměšil v této souvislosti uvádí, že „správníorgán i soud by pň ukládání sankcí v oblasti správního trestání měly pňhlédnout vždy ke stejným kritériím a k okolnostem, které jsou dány k okamžiku jeho rozhodnutí. Zejména pro soud to znamená další 260 POTĚŠIL, Lukáš; BRUS, Martin; HLOUCH, Lukáš a další. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, 1151 s. ISBN 978-80-7502-024-6. s. 677. 261 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 Ca 160/2007 - 31. 262 Srov. podkapitolu „4.5 Doplňující komentár kmajetkovým a osobním poměrům pachatele". 263 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 76 prolomení zásady podle § 75 odst. 2 s. ř. s. ohledně vázanosti skutkovým a právním stavem k okamžiku rozhodnutí správního orgánu [pozn. vzhledem ke zvýrazněné části se domnívám, že správně měla citace obsahovat odkaz na § 75 odst. 1 s. ř. s.]"264. Přiléhavý komentář pro naznačený postup předkládají i František Korbel, Kateřina Staňková a Michala Hengalová, když uvádějí, že .pokud by měl být hodnocen osobní a majetkový stavpachatele ke dni spáchání deliktu, mohlo by to v případě významně změny okolností v mezidobí do okamžiku rozhodování soudu opňměřenosti uložené sankce vést k neudržitelným závěrům. Pokud by se majetkové poměry sankáonovaného od okamžiku ulomení sankce správním orgánem do okamžiku rozhodnutí soudu významně zhoršily, snížení životní úrovně pachatele by mohlo zapřiänit likvidační charakter pokuty, jakkoliv by ke dni rozhodnutí správního orgánu o správním deliktu mohla být pňměřená." 265 Likvidační účinek sankce (pokuty) je přitom, až na zcela mimořádné případy (srov. poznámku pod čarou č. 145) judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu zapovězen. Citovaná judikatura, s „požehnáním" odborné veřejnosti, tedy stanovila za moment, který je rozhodný pro hodnocení přiměřenosti uloženého trestu, okamžik rozhodování soudu, a to navzdory obecnému pravidlu zakotvenému v § 75 odst. 1 s. ř. s. Důvodem jeho prolomení jsou tři klíčové komponenty: 1) přiměřenost sankce je zásadní pro naplnění její funkce {„trest nepňměřeně mírný i nepňměřeněpřísný se míjí svým účelem"7*®), přičemž přiměřenost trestu, respektive vyloučení jeho zjevné nepřiměřenosti, je současně alfou a omegou institutu moderace, 2) pro určení přiměřeného trestu je potřebné, aby hodnotící subjekt vycházel z okolností, které jsou dány k okamžiku jeho rozhodování, což nejpřiléhavěji dokládá skutečnost, že 3) hodnocení osobního a majetkového stavu pachatele ke dni spáchání deliktu, by v případě významné změny okolností v mezidobí do okamžiku rozhodování soudu o přiměřenosti sankce, mohlo vést k neudržitelným závěrům, neboť původně (tj. k okamžiku rozhodování správního orgánu) přiměřená sankce, by náhle mohla být zjevně nepřiměřenou až likvidační, aniž by správní soud danou změnu mohl reflektovat. Poznamenejme na závěr, že jakkoliv prolomení pravidla obsaženého v § 75 odst. 1 s. ř. s. představuje v obecné rovne, jistě významný poznatek, nejde konkrétně v oblasti správního trestání, jak v uplatněných citacích naznačil Lukáš Potěšil, o „deA vyrážející" skutečnost. Nejspíše i z tohoto důvodu nevzbuzuje „časový aspekt" moderačního oprávnění žádných kontroverzí. 4.13 Námitka zjevné nepřiměřenosti Podkapitola „3.4 Vyjmenování podmínek uplatnění moderačního práva" představila sedm předpokladů, jejichž kumulativní naplnění ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. vyžaduje pro aplikaci moderačního oprávnění. Jen jedna z těchto podmínek je současně důvodem pro moderaci trestu. Je jím jeho „zjevná nepňměřenost", které byla Z64BOHADLO, David; POTĚŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správní trestání ^hlediska praxe a judikatury. 1. vyd. Praha C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. s. 138. 265 KORBEL, František; STAŇKOVÁ, Kateřina; HENGALOVÁ, Michala. Moderační právo správních soudů. Právní rádce. IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 8. 4. 2016 [cit. 26. 10. 2017]. ISSN 1213-7693. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.c2/cl-65239450-moderacni-pravo-spravnich-soudu. 266 Op. cit. 263. 77 věnována nynější kapitola práce. Akcentace jejího postavení, oproti zbylým podmínkám, není přitom akademickou otázkou. Již v roce 2005 totiž Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku č. j. 1 As 30/2004 —82 jasně vyslovil, že „podkladempro návrh namoderaámusí být tvrzení o tom, že trest uložený žalobáje nepňměřený" w. Z hlediska dikce § 78 odst. 2 s. ř. s., ve spojení s citovaným výrokem Nejvyššího správního soudu, lze tedy podle mého názoru nahlížet námitku zjevné nepřiměřenosti trestu jako počáteční bod úvah správního soudu nad realizací moderačního oprávnění. Takové pojetí plně konvenuje závěru, že „\z\atímco podkladem pro návrh na zrušení rozhodnutí a vrácení věá žalovanému správnímu orgánu k dalšímu řízení'může býtjakýkoliv žalobníbod,podkladempro návrh na moderaá musí být tvrzení o tom, že trest ulomený žaloba je nepňměřený"2^. Přes uvedený význam není vznesení námitky zj evné nepřiměřenosti trestu samo o sobě přirozeně samospásné, jak potvrdila navazující judikatura. Například Krajský soudu v Brně v rozsudku ze dne 31. 5. 2010, č. j. 29 Ca 167/2008 - 25, zdůraznil, že pokud návrh žalobce „týkající se upuštění od sankce, případně týkající se jejího snížení (§ 78 odst. 2 s. ř. s.), není nijak blíže odůvodněn, nelze takovému návrhu vyhovět, neboť není zřejmé, zjakých tvrzení a podkladů by měl soud v tomto směru vycházet"269, alternativně „i pro žalobu, ve které je uplatněn návrh směřující k moderaá.platí § 71 odst. 1 písm. d)s. ř. s. upravující náležitosti žaloby. Kromě obecných náležitostí podání musí obsahovat žalobní body, z nichž mus* kýt patrno, zjakých skutkových a právních důvodů považuje žalobce rozhodnutí %a nezákonné nebo nicotné. Pro žalobu podle § 65 odst. 3 s. ř. s. to z hlediska obsahového vymezení žalobního bodu znamená, že vedle tvrzení. že trest za správní delikt byl uložen ve zjevně nepňměřené výši, musí žalobní bod obsahovat i konkrétní skutková tvrzení, z^nichž^ tak žalobce dovozuje."™ Tvrzení zjevné nepřiměřenosti je tedy skutečně pouze základním předpokladem, pro který však, jako ostatně pro jakýkoliv jiný žalobní bod, platí, že jeho úspěšnost závisí na uvedení konkrétních skutkových tvrzení, o které žalobce svou námitku opírá. Na tomto místě se lze krátce zamyslet nad otázkou formulace námitky „zjevné nepňměřenosti". Musí snad žalobce použít tohoto obratu doslovně? Osobně se domnívám, že nikoli, avšak měl by nejspíše volit (obsahově) adekvátní formulaci, která bude dostatečně akcentovat skutečnost, že žalobce nenahlíží jemu uložený trest jako (pouze) nepřiměřený, ale „zcela" nekorespondující, „absolutně" neadekvátní, nebo kupříkladu „naprosto" neodpovídající okolnostem případu. Jinými slovy, z jím podané žaloby by mělo být zjevné, že nejde o běžnou nepřiměřenost. Takový požadavek na formulaci moderačního návrhu konvenuje jak akademickým závěrům o podstatě moderace — Pavel Mates: ..Nepostačujeprostá, běžná nepňměřenost.je třeba aby byla výrazná. 267 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 268 BOHADLO, David; POTEŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správnítrestáníyhleäska praxe a judikatury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. s. 136. 269 Právní věta k rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, č j. 29 Ca 167/2008 - 25. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 28. 10. 2017]. 270 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č j. 30 A 9/2012 -46. 78 silnáZ71"Z7Z. tak závěrům judikatumím- srov. NSS v rozsudku č. j. 1 Afs 1/2012 - 36: „pro zásah do správního uvážení soudem nepostačí běžná nepňměřenost, ale je nutné, aby nepňměřenost dosáhla kvalitativně vyšší míry a byla zjevně nepňměřená"213. Lze proto dovozovat, že zvolí-li žalobce ve své žalobě formulaci, z níž zřetelně vyplyne ona Nejvyšším správním soudem odkazovaná „vyšší kvalita" nepřiměřenosti trestu, bude základní podmínka, vstupní bod, pro aktivaci úvah nad moderačním oprávněním naplněna. Naopak, striktní požadavek na uplatnění formulace „zjevné nepňměřenosti" trestu, by se mohl z mého pohledu dostat do konfliktu se zákazem nepřípustnosti přepjatéhoformalismu. Na zmíněný zákaz již krajské soudy v souvislosti s institutemmoderace narazily, avšak v kontextu jiné podmínky jeho uplatnění — formulací žalobního návrhu. Využijme proto možnosti pozastavit se u dané judikatury k současnému poukázání na tuto podmínku, které se rigorózní práce jinak samostatně nevěnuje. Nejde přitom o odbočku stranou našeho tématu, neboť závěry o vyloučení přepjatého formalismu, obsažené v dále citovaných rozsudcích, lze plně vztáhnout i k požadavkům na formulaci námitky zjevné nepřiměřenosti. Zalobkyně v rámci řízení před Krajským soudem v Plzni, vedeném pod sp. zn. 17 Ca 23/2009, uplatnila alternativní moderační petit, jímž požadovala jen a pouze upustit od jí uloženého trestu pokuty. Krajský soud v kontextu ustanovení § 22 odst. 12 SPZ a okolností daného případu došel k závěru, že upuštění od pokuty není možné274. Jinými slovy, návrh zalobkyně narazil na podmínku č. 5 moderace275, totiž jejího provedení „v mecích zákonem dovolených ". Krajský soud tedy konstatoval, že „vycházel^ obsahu návrhu Zalobkyně, kterým se dovolávala mocnosti u^ití moderačníhopráva, ve kterém výslovně navrhovala upuštění od ulomeného trestu a neuváděla jiné skutečnosti, ze kterých by krajský soud mohl dovodit, žýjdái o snížení ulomeného trestu a ^e uvádí právně významné skutečnosti, ze kterých by mohl soud pň aplikaá této formy moderace vycházet"216. Nejvyšší správní soud se s citovaným závěrem neztotožnil, když ke kasační stížnosti zalobkyně poznamenal, že „krajský soud pochybil, pokud se odmítl zabývat mocností snížení uloženého trestu ze zcelaformálních a spíše formalistických důvodů "211. 271 Další možné vyjádření zjevné nepřiměřenosti sankce. Inspiraci poskytuje také „definice" zjevné nepřiměřenosti formulovaná Krajským soudem v Plzni v rozsudku č j. 17 A 22/2011 — 45: ,,[n]eur&ý právní pojem, zjevně nepřiměřená výše trestuye nutné[...] vylodit tak, že jde o trest, který sice bude uložen v výkonem stanoveném rozpětí sazby, avšak jeho konkrétnívýše bude 7cela evidentně hjevně) a jednoznačně v hrubém nepoměru (ycela neadekvátní) k prokázanému jednání zalobkyně ". 272 MATES, Pavel. Moderační právo správních soudů. Právní rozhledy. 2012, roč 20, č 17, s. 598-600. ISSN 1210-6410. 273 Rozsudek NSS, č j. 1 Afs 1/2012 -36. 274 K limitům provádění moderace srovnej kapitolu „5 V mezích zákonem dovolených". 275 Viz podkapitola „3.4 Vyjmenování podmínek uplatnění moderačního práva". 276 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2012, č j. 17 Ca 23/2009 - 138. Nejiyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 3. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/EVIDENCNI LIST/2009/17 Ca 23 20120911020944.2009 rozsudek anony mízovaný prevedeno.pdf. 277 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č j. 7 As 112/2012 - 36. Nejtyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/SOUDNI VYKON/2012/0112 7As 120 20130417075904 prevedeno.pdf. 79 Kasační soud podpořil svůj závěr argumentem a maiori ad minus, když poznamenal, že pokud „stěžpvatelka výslovně zmínila pouze formu upuštění od potrestání, lze metodou logického výkladu od většího k menšímu (á maiori ad minusj dojít k závěru, %e ^ýdala i o snížení ulomeného trestu" 278 . Předmětný argument přirozeně nelze přenést do problematiky námi řešené, tedy formulace námitky „zjevné nepřiměřenosti". Citovaný rozsudek NSS však poskytuje jiný cenný poznatek, totiž odkaz na usnesení rozšířeného senátu téhož soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 - 56, rozebírající problematiku přepjatého formalismu. Rozšířený senát zde vyslovil, že „]ý\e nezbytné předeslat, žepřepjatýformalismuspňposuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví— a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úkonů účastníků řícení — naprosto neodpovídá prinápu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. [...] Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalepení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech, a které nemohou odmítnout zabývat se uratou věcí ze z cela formálních ä spíše formalistických důvodů, ale pouze ^ takových přían, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují; jiný přístup by byl ztěýí ústavně-konformnía znamenal by odepření spravedlnosti. [...] Žaloba ve správním soudnictví představuje procesní úkon, jím^se žalobce obrací na soud a žádájej, aby jeho veřejnému subjektivnímu právu, které bylo ohromeno ä porušeno, originálně poskytl spravedlivou ochranu. Jestliže tedy soudní řád správní poraduje, aby^aloba splňovala uraté náležitosti, neaní tak proto, aby krajské soudy formalistický trvaly na naplnění litery zákona, ale proto, aby žaloba mohla být podkladem právě pro poskytování několikráte zmíněné spravedlivé ochrany veřejným subjektivním právům v rámá soudního řícení. Krajské soudy musí mít tento základní smysl a účel žaloby v Ž4y na zřeteli. "279 Připomenout lze rovněž nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. US 150/99, podle něhož jsou základní práva, tj. i právo na spravedlivý proces, zajišťovány komplexem norem jednoduchého práva. „Porušeni'některé'^těchto norem, ato v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy) anebo v důsledku intepretace,ježje v extrémním rozporu s prinápy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), pak zakládá dotčení na základním právu a svobodě"280. Citované judikatorní závěry lze na nyní řešenou otázku plně vztáhnout, neboť pokud jsme výše konstatovali, že tvrzení o zjevné nepřiměřenosti uloženého trestu představuje „podklad pro návrh na moderná281, potom se domnívám, že by odepření přezkumu j eho důvodnosti pro neuplatnění konkrétního obratu o „zjevné nepřiměřenosti " trestu, navíc při současném užití jiného (obsahově totožného) výrazu, muselo nutně založit zásah do páva jednotlivce na spravedlivý proces. Zastávám nicméně názor, že by žalobce měl jím zvolenou formulací „zjevné nepřiměřenosti" usilovat o zmíněné vyjádření oné „vyšší kvality" nepřiměřenosti sankce, tj. silnější výrazné nepřiměřenost, nikoli pouze „běýné", na jejíž korekci institut moderace nesměřuje. Vzhledem ke znatelně pozorovatelné tendenci o stále širší zpřístupnění soudní ochrany si nicméně 278 Op. ot. 277. 279 Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č j. 5 Afs 16/2003 -56. Nejvyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2003/0016 5Afs 0300056A prevedeno.pdf. Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99. Ústavní soud [online]. Auto Cont CZ, a.s., © 2006 [ot. 5. 11. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz /Seardi/ResultDetail.aspx?id=33969cSq30s=lcScmt=lcSrtyp=result. 281 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 80 dokážu představit i veskrze natolik vstřícný přístup správního soudu, kdy by akceptoval i námitku (pouhé) „nepřiměřenosti" trestu, za situace, že ona „vyšší kvalita nepřiměřenosti" by implicitně vyplývala z jejího právního a skutkového upřesnění. Z hlediska formulace námitky zjevné nepřiměřenosti trestu lze tedy předpokládat ze strany soudů jistou benevolenci. Ve smyslu nutnosti jejího zařazení do žaloby vůbec, tedy jako žalobního bodu, však soudy žádné ústupky činit nemohou. K dané otázce se nicméně dostaneme níže v rámci závěrečného oddílu aktuální podkapitoly. 4.13.1 Námitka zjevné nepřiměřenosti v kontextu lhůty pro podání žaloby Zakomponování námitky zjevné nepřiměřenosti trestu do žaloby, případně jejího doplnění či rozvedení v rámci ústního jednání, má ještě jeden význam, který by neměl být pominut. Vyplývá z ustanovení § 72 odst. 1 s. ř. s., které obsahuje lhůtu pro podání žaloby. V souvislosti s ní platí, že rozšířit žalobu na dosud nenapadené výroky správního rozhodnutí, popřípadě o další žalobní body, může žalobce jen v jejím rámci (§ 71 odst. 2 s. ř. s.). Jedná se o projev tzv. koncentračního mechanismu, kterým je řízení před správním soudem v tomto případě ovládáno, a který v obecné rovině vyjadřuje, že se řízení člení do určitých stadií, v nichž je nutno provést pod sankcí prekluze určité úkony, pro něž je dané procesní stadium určenoZ8Z. Jakkoliv se přitom může zdát, a v jisté míře tomu tak nepochybně i je, že zmíněný princip omezuje žalobce v přístupu k soudu, jde o mechanismus obecně uznávaný. Zabýval se jím i Ústavní soud, který jej neshledal neústavním, když naopak poznamenal, že „i kdj/% může být kritizován za to, ^e se vzdaluje zásadě materiální pravdy, nelze nevidět, ^e především a zcela nepochybně napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věd v pňměřené lhůtě, resp. bez^ zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny)" 283 . Nepopřel nicméně, že „ka^dé ustanovení, které tím, %e formalizuje řízení ve správním soudnictví, stanoví'de facto meze přístupu k soudu, tedy meze jednoho ze základních ústavních práv — práva na soudní ochranu"2*4. V obdobném duchu hájí princip koncentrace i Nejvyšší správní soud, který jeho „smysl[...] spatřuje zejména v zájmu na maximální rychlosti a efektivnosti soudního řícení, kdy podle zásady, právo náleží bdélému'y'e věcí samotného ^alobce, aby v co nejkratší době soudu sdělil všechny výhrady, které vůa napadenému správnímu rozhodnutí uplatňuje. Tento prináp je významný i ^ hlediska ochrany práv dalších účastníků řízení, kterým zaručuje předvídatelnou procesní situaá. "Z85 Zásada koncentrace je tedy „potřebná" i „omezující", především však opodstatňující stanovení zákonné dvouměsíční lhůty, jejíž zmeškání nelze ani prominout (§ 72 odst. 4 s. ř. s.). Uplatnění žalobního bodu (námitky) „zjevné nepňméřenosti" trestu, však v této „časové bariéře" otevírá pomyslné dveře pro uplatnění 282 Vendula Sochorová in BLAŽEK, Tomáš; JIRÁSEK, Jan; MOLEK, Pavel et al. Soudní řád správní 3 vydání [online]. Praha: C. H. Beck, 2016 [vid. 19. 11. 2017]. Dostupné z: https://www.beck-online.cz/. K § 71 s. ř. s. 283 Právní věty k nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 12/99. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, as., © 2006 [at. 7. 11. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Seardi/ResultDetál.aspx?id=35067^os = l&cnt=l&typ=result. 284 Op. at. 283. 285 Rozsudek NSS, č j. 2 As 9/2008 -77. 81 moderačního návrhu. Jak totiž vyslovil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005, č. j. 1 As 30/2004 - 82, a následně převedl též do podoby právní věty, platí, že návrh na moderaci může být uplatněn i po uplynutí lhůty k podání žaloby, vychází-li z žalobního bodu vzneseného v této lhůtěZ86'287. V souvislosti s provedenou rešerší judikatury mohu přitom potvrdit, že žalobci zmíněné možnosti vznést návrh na moderaci až v průběhu řízení prostřednictvím jeho subsumpce pod dříve uplatněný žalobní bod využívají. Z námi rozebíraných případů lze odkázat například na rozsudek Krajského soudu v Brně č. j. 62 Af 58/2012 —27, nebo rozsudky Nej vyššího správního soudu č. j. 4 As 64/2005 - 59 a č. j. 9 As 7/2008 - 55. 4.13.2 Námitka zjevné nepřiměřenosti - dovětek Shora uvedené skutečnosti ukazují, v čem spočívá vysoký význam žalobní námitky zjevné nepřiměřenosti trestu — možnost uplatnění moderačního návrhu po uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty, a především pak její postavení samotného důvodu pro aktivaci moderačního oprávnění. Jinými slovy, postavení nezbytného žalobního bodu, má-li žaloba směřovat na zmírnění trestu. V druhém uvedeném bodě však judikatura, prese vše, co bylo řečeno, poskytuje dílčí základ pro pochybnosti. V rozsudku ze dne 3. 12. 2014, č. j. 9 A 281/2011 -35, městský soud k podané žalobě poznamenal, že ..žalobce vůbecnetvrdil že by žalovanou uložený trest za správní'delikt byl've zjevně nepňměřeněvýši. \kdj]pouzepoukazovalna dobupěti let, která uplynula od doby spáchání správního deliktu ýalobcemu2&'. Soud přesto pokračoval v úvahách nad možností pokutu moderovat, když dodal, že „sám soud zjevnou nepňměřenostuloýeného trestu nezjistil"289, přičemž zdůraznil, že aplikované ustanovení umožňovalo uložit pokutu do výše 2.000.000 Kč, avšak žalobce byl sankcionován pouze výměrou 1/10 maximální sazby. Uplatnil tedy oblíbený argument uložení trestu při spodní hranici290. Městský soud poté navázal hodnocením napadeného rozhodnutí, kdy shledal, že se žalovaná náležitě vypořádala se všemi hledisky, která byla významná pro určení výše pokuty. Městský soud tedy zjevně realizoval a rozvíjel úvahy nad naplněním žalobního bodu zjevné nepřiměřenosti trestu, jakkoliv tento nebyl, alespoň nakolik lze usuzovat z textu rozsudku městského soudu, žalobcem vůbec vznesen. Platí tedy skutečně základní premisa, že „podkladempro návrh na moderaá musí být tvrzení o tom, ýe trest uloýený Žaloba je nepňměřený"291} Intenzitu nadnesené otázky posiluje skutečnost, že Nejvyšší správní soud kasační stížnost žalobkyně proti citovanému rozsudku zamítl rozsudkem ze dne 6. 8.2015, č. j. 10 As 38/2015 -44. Vněm přitom, poté co odcitoval odůvodnění městské soudu v části týkající se moderačního návrhu, uzavřel, že postupu městského soudu nemá co vytknout. Jakkoliv by snad na první pohled mohly citované rozsudky výše naznačenou otázku vyvolávat, domnívám se, že je vdaném smyslu nelze v žádném případě 286 Právní věta k rozsudku NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 287 Tento svůj závěr Nejvyšší správní soud potvrdil napríklad v rozsudku NSS, č j. 9 As 7/2008 - 55. 288 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 9 A 281/2011 -35. 289 Op. cit. 288. 290 Viz oddíl „4.4.1 Fráze ypokuta byla ulomena při spodní hranici' j ako alibismus správních soudů?". 291 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 82 interpretovat. I případné označení rozsudku městského soudu za „ exces", by podle mého mínění bylo přehnané, a to i z důvodu, že výstupem jeho úvah byl závěr, že žalobci uložená pokuta není nepřiměřená, tím spíše zjevně nepřiměřená. Skutečnost, že se městský soud návrhem na moderaci zaobíral, přestože žalobce neuplatnil základní důvod i podmínku pro uplatnění moderace, přičítám snaze důsledně vypořádat veškerou argumentaci a návrhy uplatněné žalobcem, jakkoliv byv kontextu výše uváděné judikatury bylo patrně dostačující, pokud by možnost snížení trestu odmítl právě s tím, že žalobce nenamítal zjevnou nepřiměřenost sankce. Potřeba městského soudu zaobírat se otázkou zjevné nepřiměřenosti, navzdory absenci odpovídajícího žalobního bodu, byla patrně posílena i skutečností, že žalobce přesto při ústním j ednání navrhl od uložení sankce upustit, respektive ji snížit. Městský soud nicméně dospěl v citovaném rozsudku k závěru o pňměřenosti uloženého trestu, což vyloučilo možnost vyhovět návrhu na moderaci, a jeho do jisté míry „nadbytečné" úvahy tedy neměly žádné reálné důsledky, jakkoliv by asi bylo vhodnější, aby minimálně Nejvyšší správní soud na absenci námitky zjevné nepřiměřenosti trestu poukázal. To platí tím spíše, že NSS do svého rozsudku přenesl část odůvodnění městského soudu, včetně věty upozorňující, že žalobce zjevnou nepřiměřenost pokuty nenamítal. Co však skutečně vylučuj e jakékoli pochyby o nemožnosti přistoupit k moderaci při absenci žalobního bodu směřujícího na zjevnou nepřiměřenost trestu? Skutečnost, že pokud by soud dospěl k závěru o zjevné nepřiměřenosti sankce a rozhodl se přistoupit k moderaci uloženého trestu navzdory skutečnosti, že žalobce neuplatnil odpovídající žalobní bod, potom se domnívám, že by porušil základní zásadu soudního přezkumu zakotvenou v § 75 odst. 2, větě první s. ř. s., podle které ,,[s]oudpřezkoumá [výroky rozhodnutí] v mezích žalobních bodů ". Porušil by tedy tzv. dispoziční zásadu, o níž se dá bez nadsázky říci, že je na ní správní soudnictví postaveno 292. Nejvyššímu správnímu soudu by v takové situaci nezbývalo než přistoupit ke zrušení napadeného rozsudku z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro jinou vadu řízení před soudem, mající za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Připomeňme přitom, že jde o vadu, k níž je Nejvyšší správní soud povinen přihlížet v souladu s § 109 odst. 4 s. ř. s. ex offo, tedy i bez návrhu. Závěrem je třeba poznamenat, že naznačená situace je ojedinělou záležitostí. V rámci rešerše judikatury pro svou práci jsem se v zásadě nesetkal s případem, kdy by žalobce plédoval za snížení či upuštění od trestu, a přitom by nenamítal jeho zjevnou nepřiměřenost, ať už by pro její vyjádření zvolil jakoukoliv formulaci293. 292 Lukáš Potěšil in POTĚŠIL, Lukáš; BRUS, Martin; HLOUCH, Lukáš a další. Soudní řádsprávní: komentář. Praha: Leges, 2014, 1151 s. ISBN 978-80-7502-024-6. s. 682. 293 Srov. úvodní část podkapitoly „4.13 Námitka zjevné nepřiměřenosti". 83 5 V mezích zákonem dovolených Předchozí kapitola práce rozebrala podmínku „zjevné nepňměřenosti" trestu jako důvod, pro který správní soudy přistupují ke zmírňování sankcí, spolu s demonstrativnímvýčtem skutečností, které mohou přispět k jejímu naplnění. V jistém smyslu by bylo možné zmíněnou podmínku spojit s řekněme „zjišťovacífází'moderace", v níž je třeba určit, zda je dán důvod pro aktivaci institutu. Pokud ano, potom nastupuje pomyslná druhá „realizační část" moderace. Jestliže přitom pro prvně jmenovanou je určující právě podmínka „zjevné nepňměřenosti", pak druhou ovládá předpoklad realizace moderačního oprávnění „v mezích zákonem dovolených ". První podmínka je tedy důvodem pro přistoupení k moderaci, druhá je jejím limitem. Platí-li přitom, že mechanismus moderace spočívá v nahrazení správní úvahy úvahou soudní, je důležité zdůraznit, že se musí ..pohybovat v intencích zákona a v rámá stejných zákonných mezí jako správní uvážení správního orgánu. Správní soud se tudíž^musípň rozhodování o mocnosti upusit od sankce za správní delikt řídit stejnými zákonnými východisky a stejnými pravidly, kterými se řídil sám správní orgán v době, kdy o sanká rozhodoval.":Z94 Citované pravidlo lze přitom podle mého názoru vnímat ve dvou směrech. 5.1 Směr první - spodní hranice zákonné sazby jako limit pro upuštění od sankce Jakkoliv je svým obsahem rozebíraná podmínka nepochybně širší (viz níže), její formulace („v zákonných mezích") evokuje primárně myšlenku zákonného rozsahu, v němž lze trest uložit, a tedy následně i moderovat. Z hlediska soudní praxe je třeba poznamenat, že samotné omezení zákonným rozsahem, respektive jeho dolní hranicí, nečiní správním soudům větších obtíží. Sám o sobě]e totiž daný limit dobře čitelný. Jisté problémy však působilo jeho uplatnění v kombinaci s návrhem na úplné upuštění od trestu, což dokládá dále rozebíraná judikatura. První případ nás přivádí ke Krajskému soudu v Brně a jeho řízení vedeném pod sp. zn. 57 Ca 59/2006. V něm soud posuzoval rozhodnutí žalovaného, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí I. stupně ve výroku o vině a trestu, který spočíval v uložení peněžité pokuty (fyzické osobě) ve výši 25.000 Kč. Žalobce byl shledán vinným z jízdy na kole, které nesplňovalo předepsané technické parametry, a pro další pochybení, jichž se dopustil při jeho řízení. Jeho jednání bylo kvalifikováno jako přestupek podle § 22 odst. 1 písm. h) a 1) starého přestupkového zákona. K odvolací námitce žalobce o likvidačním účinku pokuty žalovaný uvedl, že zákon pro uložení pokuty stanovuje rozmezí 25.000 až 50.000 Kč, takže při shledání viny danou (minimální) sankci uložit musel. Pokud by zákonné rozmezí opustil, jednalo by se o rozhodnutí nezákonné. Žalobce podal proti rozhodnutí žalobu ke krajskému soudu, který ve výroku o vině napadené rozhodnutí potvrdil. V případě trestu však využil svého moderačního oprávnění a na základě § 11 odst. 3 SPZ (,,[o]i ulomení sankce lze v rozhodnutí o přestupku upustitjestliže k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku.") od uložené sankce 294 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č j. 9 Afs 18/2012 - 34. Nejvyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2012/0018 9Afs 12 20130327120833 prevedeno.pdf. 84 upustil, neboť dospěl k závěru, že podmínky citovaného ustanovení jsou naplněny. Mimo věku pachatele (71 let) a skutečnosti, že je poživatelem starobního důchodu, vzal krajský soud do úvahy i okolnosti, které žalobce vedly k usednutí na kolo, in concreto nutnost oznámit krádež svého automobilu, což pro něj bylo velice stresující. Krajský soud proto rozhodl o upuštění od potrestání, neboť byť byl trest uložen v minimální výměře, mohl by znamenat závažné ohrožení sociální situace žalobce, přičemž generální prevence a individuální represivní účinek byl zajištěn již samotným projednáním přestupku. Žalovaný (stěžovatel) uplatnil proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost, v níž namítl nesprávnou aplikaci § 11 odst. 3 SPZ. Zdůraznil, že žalobce byl sankcionován podle ustanovení vztahující se na přestupek nejpřísněji postižitelný (absorpční zásada), kterým v tomto případě byl § 22 odst. 1 písm. h) téhož zákona, za nějž se podle § 22 odst. 4 SPZ uloží pokuta od 25.000 Kč do 50.000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let (pozn. v daném případě byla žalobci uložena pouze pokuta, neboť řídil jízdní kolo, k jehož řízení netřeba vlastnit žádné řidičské oprávnění). Stěžovatel dále poukázal na § 22 odst. 12 SPZ, podle kterého platí, že od uložení sankce podle § 22 odst. 4 až 11, s výjimkou odstavce 10 bodu 1, nelze v rozhodnutí o přestupku upustit. Nutně proto platí, že využil-li krajský soud svého moderačního práva k upuštění od trestu, nepostupoval v souladu s ustanovením § 22 odst. 12 téhož zákona, které je podle názoru stěžovatele vůči § 11 odst. 3 SPZ ustanovením speciálním. Jinými slovy, stěžovatel namítal právě překročení podmínky moderace „v mezích zákonem dovolených "Z95. Nejvyšší správní soud se s výkladem podaným stěžovatelem ztotožnil, když potvrdil specialitu ustanovení § 22 odst. 12 starého přestupkového zákona, vylučující u daného typu přestupku upuštění od potrestání, vůči § 11 odst. 3 téhož zákona, který obecně tuto možnost poskytuje. Své závěry potom Nejvyšší správní soud přetvořil do podoby právní věty ve znění: „Soud může od uložení trestu upustit pouze v mezích zákonem dovolených (§ 78 odst. 2 s. ř. s.), takže pokud § 22 odst. 12 [SPZ] neumožňuje od uložení sankce podle § 22 odst. 4 uvedeného zákona upustitje nesprávné rozhodnutí soudu, kterív uvedeném případě od uložení sankce upustil" 296. Jak přitom neopomněl Nejvyšší správní soud zdůraznit, nepřicházelo v daném případě do úvahy ani snížení sankce, neboť byla uložena na samé spodní hranici zákonné sazby. Na tomto místě se nabízí úvaha, zda v situaci, kdy by si krajský soud uvědomil nemožnost upustit od trestu, stejně jako jej snížit, obojí pro konflikt s pravidlem moderace „vmezích zákonem dovolených", neměl spíše rozhodnutí zrušit pro likvidační účinek trestu, který žalobce namítal. Zde se však domnívám, že jakkoliv daný argument 295 Čistě pro odlehčení lze doplnit, že ke skutkové stránce prípadu stěžovatel podotkl, že žalobce sice jel ohlásit krádež auta, ale až tři dny po jeho odcizení a nešlo tedy o stresující okolnost, jak naznačoval krajský soud. Žalobce navíc mohl věc ohlásit telefonicky, popřípadě na kilometr vzdálené sídlo Policie ČR dojít pěšky. 296 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 6 As 48/2007 - 58. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/SOUDNI VÝKON/2007/0048 6As 0700058A prevedeno.pdf. 85 žalobce uplatňoval, a přestože sám krajský soud hovořil o „ohroženíjeho soáální' situace03\ nepovažoval soud sankci nejspíše za přímo hrozící likvidačním účinkem, neboť v takovém případě by nepřiměřenost pokuty měla kvalitu nezákonnosti298 a vzhledem k podmínce č. 3 institutu by musel zrušení rozhodnutí před moderací upřednostnit. Možnou alternativou je i to, že krajský soud případně tento pocit měl, avšak v kontextu znění § 22 odst. 4 starého přestupkového zákona, který stanovuje uložit pokutu minimálně ve výši 25.000 Kč, zhodnotil, že správní orgán I. stupně, respektive žalovaný neměli na výběr než trest v této výměře uložit. Pokud by tomu tak bylo, pak se domnívám, že měl případně postupovat obdobně jako svého času soudce Krajského soudu v Ostravě, jenž se nedlouho po rozhodování Krajského soudu v Brně (26. 3. 2007) obrátil dne 4. 6. 2009 v souvislosti s tímtéž ustanovením (§ 22 odst. 4 SPZ) na Ustavní soud. Ve svém návrhu namítal, že takto pevně a kogentně stanovené sankce porušují princip proporcionality a jsou v rozporu se zákazem nadmernosti zásahu do základních práv a svobod. Současně poukázal na ohrožení individualizace sankce a možnosti přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, zejména k závaznosti deliktu a k vlastnostem pachatele. Na rozdíl od nálezů ze dne 13. 8. 2002, PI. ÚS 3/02299 (dolní hranice pokuty 500.000 Kč), a ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. PI. ÚS 52/13300 (250.000 Kč), kde Ústavní soud na základě zmíněného argumentu nepřípustného omezení rozhodujících správních orgánů ohledně možnosti přihlédnout ke specifickým okolnostem případu, jakož i k osobám delikventů a jejich majetkovým poměrům, v kombinaci s možností likvidačního účinku pokuty, postavil svůj výrok o zrušení spodní hranice příslušných ustanovení starého stavebního zákona, respektive zákona o zaměstnanosti, dospěl Ústavní soud v nyní uváděném případek opačnému závěru. Shledal totiž, že „ [s] oučasný stav nekázně ňdičů v silničním provozu, projevující se mj. i ve značném výskytu řízení bez^ňdičského oprávnění a ve znepokojivém stavu dopravní nehodovosti, opravňuje zákonodárce k tomu, aby stanovil přísnější požadavky na všechny ňdiče bez^ výjimky a aby vyloučí .nulovou' výměru trestu"m'X2. Je však nutno podotknout, že oproti nynější minimální hranici sankce (25.000 Kč a zákaz činnosti v délce 1 roku) byly spodní hranice v daných případech podstatně vyšší - 500.000 Kč, respektive 250.000 Kč. Ústavní soud nicméně tento svůj nález vydal koncem roku 2011, kdy tedy brněnský krajský soud, ve shora rozebírané věci, nemohl jeho závěry z perspektivy roku 2007 jakkoliv presumovat. Jistě se však sám mohl na Ústavní soud obrátiti, jak tomu později učinil Krajský soud v Ostravě. Jde nicméně o čistě akademické úvahy, neboť jak víme, Krajský soud v Brně nakonec volil cestu 297 Op. at. 296. 298 Srovnej zformulovanou právní větu k rozsudku Rozsudek NSS, č j. 1 Afs 1/2012 - 36. Dále též například rozsudek Krajského soudu v Bmě ze dne 13. 8. 2013, č j. 62 A 8/2012 - 87, a obdobně rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2014, č j. 15 A 124/2012 - 81, nebo 30. 3. 2016, č j. 15 A 180/2013 - 78. 299 Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. 300 Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 52/13. 301 Právní věta k nálezu Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 14/09. 302 K naznačenému významu spodní zákonné hranice srov. podkapitolu „4.4 Hledisko druhé - zákonné rozpětí sankce". 86 rozpornou se zněním § 78 odst. 2 s. ř. s., kdy přes zákonné limity (§ 22 odst. 12 SPZ) od uložené sankce upustil. Jestliže se však vrátíme k závěru vyslovenému shora uvedeným zrušujícím rozsudkem kasačního soudu č. j. 6 As 48/2007 — 58, potom je vhodné podotknout, že svůj závěr posléze potvrdil v obdobné věci, kdy v rozsudku ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 As 76/2010 — 76, vyslovil, že „\k]rajský soud v napadeném rozsudku uvedl, ře § 22 odst. 12 [starého přestupkového zákona] nedovoluje upuštění od sankcí ukládaných podle § 22 odst. 4 ažJO téhož zákona, a proto v daném případě navržený postup stěžovatele není možný [pozn. myšleno upuštění od trestu]. Nejvyšší správní soud věc posoudil a zjistil, že v nyní projednávané'věd byla stěžovateli uložena pokuta podle §22 odst. 8 [SPZ]. Toto ustanovení stanoví, že se uloží pokuta od 2.500 Kč do 5.000 Kč^a přestupek podle odstavce 1 písm.f) bodů 3, 5, 6, 8 a 9,písm. g), i),j) a k); [...] Podle odst. 12 téhoz^ustanovení od uložení sankcepodle § 22 odst 8 [SPZ] nelze v rozhodnutí o přestupku upustit. Kasačnísoudse s posouzením návrhu krajským soudem zcela ztotožňuje a podotýká. %eje zcela v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou Nejvyššího správního soudu. V rozsudku ze dne 25. 6. 2008. čj. 6 As 48/2007 —58. .. ."m. V souvislosti se shora rozebíraným rozsudkem není bez zajímavosti, že i v tomto případě byl předmětem přezkumu kasačního soudu rozsudek Krajského soudu v Brně, který tedy zjevně v navazující rozhodovací činnosti reflektoval korekci svého původního právního názoru Nejvyšším správním soudem. Předtím, než učiníme za problematikou § 22 odst. 4 SPZ definitivní tečku, zmiňme ještě rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 46/2008-50, kterýtedy časově předchází nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 14/09 (rok 2011), avšak následuje rozsudek NSS č. j. 6 As 48/2007 - 58 (2008). Nejvyšší správní soud zde výslovně odmítl neústavnost § 22 odst. 4 SPZ304, ve spojení s § 22 odst. 12 citovaného zákona, který vylučuje možnost upuštění od sankce. Důvodem byla povaha přestupku, za který byl žalobce v dané věci postihován — § 22 odst. 1 písm. h) SPZ: „Přestupku se dopustí ten, kdo v provozu na pozemních komunikaách porušením zvláštního právního předpisu způsobí dopravní nehodu, pň které dojde k usmrcení nebo zranění osoby". Při své úvaze Nejvyšší správní soud nezapomněl právě na shora zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 3/02, nebo nález ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 12/03305. Minimální pokutu ve výši 25.000 Kč neshledal Nejvyšší správní soud jako dosahující „intenzity, kterou by bylo moýné v souladu s judikaturou Ústavního soudu povahovat za zjevně nepňměřenou ä ohroýujíá materiální existená pachatele" m\ Ve vztahu k druhé části sankčního 303 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2011, č j. 9 As 76/2010 - 76. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2010/0076 9As 100 20110517085333 prevedeno.pdf. 304 Ve znění: „Pokuta od25.000 Kč do 50.000 Kč a zákaz činnosti od jednoho roku do dvou let se uloží Z? přestupek pode odstavce 1 písm. c), d), e) bodů 1 a 5, a písm. h) ". 305 V daném nálezu byla zrušena spodní hranice zákonné sazby ve výši 200.000 Kč obsažená v ustanovení § 106 odst. 2 starého stavebního zákona, ve znění zákona č 83/1998 Sb. Zdroj: nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. Pl. ÚS 12/03. Ústavní soud [online]. AutoContCZ, a.s., © 2006 [at. 9. 11. 2017]. Dostupné z: https://nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=88&pos = l&cnt=l&typ=result. 306 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2009, č j. 5 As 46/2008 - 50. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2008/0046 5As 0800050A prevedeno.pdf. 87 ustanovení, upravující zákaz činnosti (řízení motorových vozidel) v minimální délce 1 roku, kasační soud po provedení třístupňového testu proporcionality307 konstatoval, že nejde o neústavní zásah do čl. 26 Listiny, tj. práva na výkon povolání, respektive podnikaní. Jak nicméně Nejvyšší správní soud zdůraznil, „[v]/e, co bylo řečeno, samozřejmě platí za předpokladu, %e jde o uložení sanká za přestupek v silniční dopravě, který lze považovat za typově dostatečně závažný, a to v danem případě svým následkem, kterým musela být dle relevantního znění § 22 odst. 1 písm. h) [SPZ] dopravní nehoda, pň ní^dojde k, usmrcení nebo zranění osoby'"308 Právě tyto úvahy dovedly Nejvyšší správní soud k formulaci právní věty ve znění: „Právní úprava dle § 22 odst. 4 [SPZ], a § 22 odst. 12 těho^zákonaje^stanoví za přestupek dle § 22 odst. 1 písm. h) átovaněho zákona spodní hraniá sazby pokuty ve výši 25.000 Kč a spodní hraniá sazby u trestu zákazu ánnosti v délce 12 měsíců s tím, že od uložení sankce za daný přestupek nelze upustit, není ve vztahu k tomuto přestupku v rozporu s ústavním pořádkem"309. V dalším však již opusťme úvahy týkající se konkrétně § 22 odst. 4 SPZ, ve spojení s § 22 odst. 12 téhož zákona. Přesto však zůstaňme u samotného rozsudku č. j. 5 As 46/2008 — 50. Ten totiž kromě konkrétních úvah, týkajících se citovaných ustanovení starého přestupkového zákona, vyslovil i obecné důvody, pro které jsou správní soudy při aplikaci moderačního práva vázány stejnými zákonnými limity jako správní orgány, a mohou proto od uloženého trestu upustit pouze tehdy, pokud tuto možnost měly již správní orgány. Na podporu uvedeného pravidla, představující de facto obsah nyní rozebírané podmínky moderace, přednesl Nejvyšší správní soud celkem pět relevantních argumentů. Z hlediska systematiky práce lze připustit, že dále uvedená problematika překračuje hranice aktuální podkapitoly, která se primárně věnuje limitu spodní zákonné hranice sazby, a týká se rozebírané podmínky obecně. Nachází se tedy na rozmezí nynější a následující podkapitoly. Jelikož však Nejvyšší správní soud předmětné závěry učinil v souvislosti s otázkou upuštění od trestu přes existenci zákonného zákazu, rozhodl jsem se rozebíraný rozsudek zařadit do této podkapitoly, ačkoli ji svým významem dílčí měrou překračuje. Částečně nesystematicky si dovolím uvést nejprve důvod č. 4, neboť nás ještě na moment vrátí k rozebíraným ustanovením starého přestupkového zákona. Kasační soud podotkl, že popření vázanosti správního soudu stejnými limity (a pravidly), jakými se při ukládání sankce řídil správní orgán, by konkrétně v jím rozebíraném případě učinilo § 22 odst. 12 SPZ obsoletním ustanovením. Zde lze pouze poznamenat, že by možná bylo přesnější říci zásadně obsoletním, neboť samozřejmě správní orgány by byly tímto pravidlem i nadále vázány a jeho možné „obcházení" by bylo umožněno až správním soudům. Jistě přitom neplatí, že každé rozhodnutí ukládající sankci za přestupek, pro který je rozebírané ustanovení relevantní, ústí v podání žaloby včetně návrhu na moderaci. Na druhou stranu vědomí žalobců o možnosti správního soudu nereflektovat pravidlo zakotvené v § 22 odst. 12 starého přestupkového zákona by jistě jejich četnost zvýšilo. Jakkoliv by se tedy dané ustanovení nestalo patrně přímo 307 Vedle již rozebíraného nálezu sp. zn. Pl. US 3/02 srovnej např. nálezy ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, nebo ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01. 308 Op. ot. 306. 309 Op. at. 306. 88 obsoletním, lze bez dalšího souhlasit s tím, že by zásadně ztratilo na svém významu. Mutatis mutandis lze potom uvedené konstatovat vůči obdobným ustanovením obsažným v jiných (zvláštních) zákonech310. Osobně však za závažnější považuji důsledek bezprostředně související, který Nejvyšší správní soud označil za důvode. 3 pro respektování pravidla realizace moderace „v mecích zákonem dovolených " v interpretovaném smyslu. Je jím přiléhavý argument, že by bylo ..v rozporu sprinápem dělby moá. ^ ného^ptyne, že pravomoc stanovit rozsah sanká za správní delikty a případně i vylouát moýnost upuštění od daného trestu (samozřejmě za předpokladu dodrženípožadavků vyplývajících ^ ústavního pořádku) náledí Zákonodárci, a nikoliv soudní moá "m. Podle mého názoru citované rozdělení pravomocí bezpochyby dopadá právě i na řečené ustanovení § 22 odst. 12 SPZ, které zákonodárce do zákona nezakomponoval samoúčelně, ale s cílem zdůraznit závažnost vybraných protiprávních jednání, vůči nimž se uplatní, což konečně plně konvenuje i samotnému zakotvení nenulových spodních hranic pokut312. Lze přitom vyjít z předpokladu racionálního zákonodárce, který například Franz Bydlinski interpretuje vtom smyslu, že „zákony se zpravidla nikdy neprodukují svévolně a náhodně, nýbrž ^e sledovánípňnejmenším v uráte míře rozumných, a proto zjistitelných účelů v souladu s právní ideou, a ^e mají být takto aplikovány"313. V tomto smyslu lze konstatovat, že racionální zákonodárce prostřednictvím § 22 odst. 12 SPZ sledoval legitimní účel nenechat vybrané, typově závažnější, přestupky bez potrestání. Právě takto by proto měl být jím formulovaný zákaz interpretován a aplikován, přičemž není rolí soudů posuzovat „správnost" (správně)trestní politiky státu, projevující se mj. v podobě přísnosti trestů, s výjimkou, kterou v citaci zdůraznil Nejvyšší správní soud, tedy nedodržení požadavků vyplývajících z ústavního pořádku. Pro tyto situace má však soud rozhodující ve věci k dispozici jiné nástroje (srov. čl. 95 odst. 2 Ústavy), mezi které jistě nemá patřit prolomení vůle zákonodárce prostřednictvím moderačního práva. Zbývají tři z pěti důvodů, pro které Nejvyšší správní soud podpořil vázanost správních soudů stejnými limity, které při rozhodování dopadají na správní orgány. Důvodč. 1 je přitom prostý, avšak současně racionální, je jím jednoduše skutečnost, že opačný potup by „byl v rozporu s účelem moderace, kterým je nahrazení správního uválení o výši trestu uvážením soudním, a to v rámá stejných zákonných mezí'aprinápiálněipodle stejných zákonem stanovených-hledisek"311l. Domnívám se, že by bylo přesnější hovořit oproti „účelu moderace", kterým je mnohem spíše zabránění uložení sankce, která neodpovídá „zobecnitelné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce"315, spíše o „mechanismu/podstatě" moderace. 310 Srov. § 24b odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, § 22b odst. 4 zákona o ověřování střelných zbraní a střeliva, nebo § 19b odst. 3 zákona o technických požadavcích. 311 Op. ot. 306. 312 Srov. myšlenku Ústavního soudu v citaci č 301, stejně jako význam role spodníhranice zákonné sazby, jak jej rozebrala podkapitola „4.4 Hledisko druhé - zákonné rozpětí sankce". 313 Franz Bydlinski. Zásady právní metodologie. Vídeň, Výzkumný institut pro středo- a východoevropské hospodářské právo, Hospodářská univerzita Vídeň, 2003, s. 22 - 23. Citováno prostřednictvím: KOŽELUHA, Patrik. Teleologický výklad a juäkatura českých soudů. Praha, 2014. 77 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Praze, Právnická fakulta Vedoucí práce Jan Wintr. s. 14, poznámkapod čarou č. 40. 314 Op. at. 306. 315 Rozsudek NSS, č. j. 7 As 22/2012 - 23. 89 Lze nicméně s Nejvyšším správním soudem plně souhlasit v tom směru, že zákonodárce při formulaci ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. in concreto podmínky moderace „v mecích zákonem dovolených", sledoval určitý cíl. Za něj lze nepochybně považovat jednak snahu minimalizovat riziko ukládání zjevně nepřiměřených sankcí vzhledem k okolnostem případu, které měl vzít do úvahy již rozhodující správní orgán, a proto má soud přihlížet ke stejným kritériím a pravidlům. Stejně tak lze však presumovat i cíl neumožnit správním soudům „obcházet", byť s dobrými úmysly, limity trestání, jak je stanovil v rámci své trestní politiky zákonodárce. Pod ní přitom nepochybně spadá i otázka možnosti upustit od potrestání u vybraných, zpravidla pro svou vyšší typovou závažnost, správních deliktů. O zcela jinou situaci by se jednalo tehdy, pokud by zákonodárce institut moderace koncipoval jako určitý institut milosti. Takové nazírání moderace však odmítá i odborná veřejnost. Autoři Vladimír Vopálka, Vladimír Mikule, Věra Simůnková a Miloslav Solín výslovně uvádí, že ,,[u moderace nejde] o poskytnutí jakési milosti, nýbrž o právní otázku pňměřenosti trestu"316. Helena Prášková doplňuje, že „\p]ravomoc soudu ,upustit od trestu nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených' není ýádnou obdobou institutu milosti (veformě agraáace) [pozn. zvýraznění provedeno citovanou autorkou]. Soud nerozhoduje na základě práva udělení milosti, kterépříslušívykonávatprezidentovi (u nás ovšem jen ohledně trestů uloýených soudem) nebo jinému orgánu, resp. osobě (vjiných zemích např. předsedovi vlády, senátu, příslušnému ministrovi)."317 Autoři David Bohadlo, Lukáš Potěšil a Jan Potměšil však obecně nabízí dvě alternativy pojetí moderačního práva. Podle první, je zde moderace proto, aby „mohly být soudem napravenypozdějšísituace (tj.po vydání rozhodnutí Žalovaného, kdy by se ukázalo, ýe v pozdějších intencích a souvztažnostechje trest nepňměřene'vysoký [...] Potom jde [u moderace] o speáfické oprávnění soudu a do jisté míry o rvláštníformu ,milosti' (ve formě agraáace) udělované soudem"31i. Druhou variantou nazírání moderace je její pojímání za „korekčníprvek"31''. Nejvyšší správní soud k uvedeným možnostem zaujal poměrně jasné stanovisko, když uvedl {důvodč. 2), ze zákonodárce „nehodlalsvěňtsprávním soudům pravomoc moderovat trest udělený správní orgánem na základě zásady ex aequo et bono ani neformuloval moderna jako poskytováníjakési milosti "3Z0. Kasačním soudem vyslovený závěr hodnotím jako plně odpovídající pojetí moderačního práva, jak jej postupně formulovala dosavadní judikatura správních soudů. Jestliže není účelem moderace „hledání,ideální' výše sankce soudem místo správního orgánu, ale její korekce v případech, že by sankce [...] zjevně neodpovídala zob ecnitelnépředstavě o adekvátností a spravedlnosti sankce [pozn. tedy byla by zjevně nepřiměřená]"321, je jím podlé mého názoru tím méně poskytování milosti pachatelům správních deliktů. V souladu s Nejvyšším správním soudem proto neshledávám oporu pro závěr, podle něhož 316 VOPÁLKA, Vladimír et al. Soudní řád správní: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 327 s. ISBN 80-7179-864-9. s. 156. (pozn. publikace neumožňovala zjištění konkrétního autora citované pasáže). 317 PRÁŠKOVÁ, Helena Rozhodování soudu ve věcech správního trestání. In: VOPÁLKA, Vladimír (eds.). Nová úprava správního soudnictví. Praha: ASPI, 2003, s. 143-156. ISBN 80-86395-65-0. 318 BOHADLO, David; POTEŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správní trestání\hleaskapraxe a juäkatury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. s. 138. 319 Op. cit. 318. 320 Op. cit. 306. 321 Op. cit. 315. 90 by správní soud při moderaci měl být oproštěn od zákonných limitů, které předtím při ukládání trestu tížily správní orgán. Takový postoj by slovy Nejvyššího správního soudu (důvod č. 5) vedl „k absurdnímu závěru, kdy by správní orgán od trestu upustit nemohl, zatímco správní soudy ano"322. Onen „absurdní závěr", jdoucí proti podmínce ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. o moderaci „v mezích zákonem dovolených ", by navíc nutně zakládal otázku, jaké zákonné limity (meze) jsou vlastně myšleny, pokud citované ustanovení žádné další upřesnění neposkytuje a nemá-li jít o omezení identické tomu, které dopadá na správní orgány. Nebo má jít pouze o některé z těchto limitů? Pak je otázkou, jak identifikovat ty, u kterých zákonodárce toto řešení zamýšlel. Pokud bylo případně cílem zákonodárce i zde ponechat jejich vymezení rozhodovací praxi správních soudů, potom lze citovanou judikaturu pojímat jako naplnění svěřeného úkolu, včetně podle mého názoru dostatečně přesvědčivého odůvodnění přijatého řešení. Domnívám se proto, že závěr 0 omezení správních orgánů a správních soudů identickými limity, je nej logičtějším a nejméně kontroverzním, přičemž nezakládá žádný rozpor ani s jazykovým, ani s teleologickým výkladem citovaného ustanovení soudního řádu správního. Přesto se sluší dodat, že odborná veřejnost naznačený závěr označuje za „problematický", když Petr Suránek k němu například podotýká, že ,,[v] minulosti bylo konstatováno, %e soudmů^e od ulomení trestu upustitpouze tehdy, pňpouští-li takovýpostupprávní předpis upravující řícení před správním orgánem [...]. Takový závěr je však sporný, neboť pravomoc k takovému postupu se jeví být založena v § 78 odst. 2 s. ř. s."323 Své pochybnosti přidává 1 Lukáš Potěšil s tím, že z dikce citovaného ustanovení, je mo^nédovodit, %e bypouze snížení trestu mohlo být vázáno mezemi danými zákonem, zatímco upuštění od něj by, s ohledem na povahu správního soudnictví a účel moderačníhopráva soudu, bylo mo^né vž^dy, budou-li splněny zákonné podmínky projeho uplatnění"324. Předložené citace dokládají, že naznačená „spornost" má své ratio. Osobně nicméně při nazírání moderačního oprávnění jako korekčního prvku, nikoli prostředku realizace milosti, považuji za hlavní limit explicitně vyjádřenou vůli zákonodárce nejít v určitých případech pod jím stanovenou minimální možnou míru potrestání. Při naznačené interpretaci by se navíc podle mého mínění stala formulace obsažená v § 78 odst. 2 s. ř. s., podle níž může správní soud od trestu „upustit, nebojej snížit v mezích zákonem dovolených " do jisté míry vnitřně rozporná, pokud by měla znamenat, že zakládá pravomoc soudu od trestu upustit „v mecích zákona", který tuto možnost přitom ve vybraných případech expliátně vylučuje. K variantě vznesené Lukášem Potěšilem je možné namítnout, že z perspektivy argumentu a minori admaius]e vhodné se ptát, zda měl zákonodárce v úmyslu vázat mírnější formu moderace, v podobě snížení trestu, zákonnými limity (zde konkrétně spodní hranici sazby), zatímco celkové upuštění od potrestání by v rozporu s nimi připustil. Opět při zdůraznění, že judikatura i odborná veřejnost nepojímá institut moderace jako prostředek milosti. Je tedy pravdou, že označení daného bodu „sporným" je přiléhavé, avšak já osobně pro důvody shora 322 Op. at. 306. 323 Petr Šuránek in JEMELKA, Luboš; PODHRÁZKÝ, Milan; VETEŠNÍK, Pavel et al. Soudní řád správní: komentář. Praha C. H. Beck, 2013, 1162 s. ISBN 978-80-7400-498-8. s. 511. 324 Lukáš Potěšil in POTĚŠIL, Lukáš; BRUS, Martin; HLOUCH, Lukáš a další. Soudnířádsprávní: komentář. Praha: Leges, 2014, 1151 s. ISBN 978-80-7502-024-6. s. 733. 91 uvedené setrvávám na závěru předneseném judikaturou správních soudů, totiž o totožnosti limitů dopadajících na správní orgány, při ukládání trestů, a správní soudy, při jejich moderaci. Včetně limitu explicitního vyloučení možnosti ve vybraných případech od uložení trestu zcela upustit. Co však v případě, kdy takový výslovný zákaz absentuje? 5.1.1 Absence explicitního zákazu jako implicitní dovolení? I za situace, kdy si je správní soud vědom možnosti moderovat uložený trest pouze v mezích, které vázaly i orgány správní, ve smyslu výše rozebíraném, hrozí, že danému omezení nedostojí. Důvodem však nemusí být neochota limity respektovat, ale jednoduše pouze nesprávný výklad oněch „zákonných mezí". Dokladem je rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, č. j. 30 Af 13/2010 - 48, v němž bylo rozhodováno o protiprávní jednání žalobce (fyzické osoby) v podobě přechovávání zboží uniklého dohledu celních orgánů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 1.000 Kč. Neboť žalobce neuspěl s odvoláním proti rozhodnutí I. stupně, obrátil se na krajský soud, přičemž výslovně navrhl upuštění od uložené pokuty. Ve vztahu k posouzení viny žalobce krajský soud neshledal na straně správních orgánů žádného pochybení. Přistoupil proto k posouzení moderačního návrhu, přičemž nepřehlédl, že míří výslovně na upuštění od utopeně sankce. Svou úvahu zahájil kraj ský soud konstatováním, že ,,[c]elní zákon neobsahuje ustanovení, které by výslovně zakazovalo upusit od potrestání ve věd správního deliktu p o dle § 293 odst. 1 písm. h) celního zákona. V tom se daná právní úprava liší např. od [starého] přestupkového zákona, který např. ve svém § 22 odst 12 (ve znění do 31. 7. 2011) výslovně zakazoval upustit od ulomení sankce podle odstavců 4 a%1' 1', s výjimkou odstavce 10 bodu Z"325. Na tomto podkladě krajský soud shledal, že prostor pro upuštění od pokuty v daném případě existuje. Zaobíral se proto důvodností takového postupu, přičemž vedle správními orgány zohledněných polehčujících okolností přihlédl též k tomu, že správní orgán I. stupně vycházel z horní zákonné hranice ve výši 4.000.000 Kč, ačkoliv skutečná horní hranice činila pouze 250.000 Kč, přičemž žalovaný jeho postup akceptoval. „Viděno astematematicky"326'se krajský soud zamyslel, zda při zohlednění správné výše horní hranice by i správními orgány uložená pokuta byla šestnáctinásobně menší, což by v daném případě činilo necelých 63 Kč. Tuto nesouměrnost krajský soud shledal jako významnou pro zhodnocení výměry uložené pokuty jako neodpovídající okolnostem případu. V kombinaci s polehčujícími okolnostmi dospěl krajský soud k přesvědčení, že za dané situace by uložená pokuta měla mít spíše povahu „formálního naplnění celního zákona"321. Shledal totiž, že aktivní přístup žalobce328 (snaha o nápravu) se obrátil proti 325 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, č j. 30 Af 13/2010 - 49. Nejvyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 11. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/EVIDENCNI LIST/2010/Anonymizovany rozs 20120216014224. 30Af 13 2010 prevedeno.pdf. 326 Op. at. 325. 327 Op. at. 325. 328 Žalobce obdržel v rámci zásilky z Cíny výrobky, které neočekával, bez dokumentace, a byl si proto vědom, že nedošlo k jejich prodení. Sám proto kontaktoval celní úřad s žádostí o dodatečné vyměření celního dluhu. Na tomto základě s ním celní úřad zahájil řízení o nyní přezkoumávaném celním deliktu. 92 němu a postavil jej do pozice pachatele, vůči němuž musí být uložena sankce, což je v rozporu s obecně chápanými principy spravedlnosti. Uložená pokuta je tedy „nepňměřenepřísná" a krajský soud od ní proto upustil. Žalovaný s úvahami krajského soudu nesouhlasil, a podal proto proti rozsudku kasační stížnost. Namítl, že krajský soud pochybil, pokud ^absence expliátního zákazu upustit od sankce v ráma celního zákona dovozuje impliátní dovolení k jejímu upuštění. Celní zákon ani jiný subsidiárně použitelný předpis totiž neumožňuje celním orgánům od sankce upustit. Stěžovatel proto namítl, že nemohl-li od sankce upustit správní orgán, nemohl tak učinit ani krajský soud. Analogii se starým přestupkovýmzákonempotom stěžovatel označil za nesprávnou, neboť jde o úpravu zcela odlišnou od celního zákona, kdy mimo jiné v nyní projednávaném případě jde o správní delikt podnikatele, nikoli přestupek fyzické osoby. Nejvyšší správní soud v reakci na kasační námitky nejprve poukázal na pravidla vázanosti správního soudu stejnými pravidly, jakými byl vázán správní orgán v době, kdy o sanká rozhodoval, a to právě s odkazem na shora rozebírané rozsudky č. j. 6 As 48/2007 — 58 a č. j. 5 As 46/2008 — 50. V souladu s tímto pravidlem musí správní soud rozhodující 0 moderaci ověřit, zda jsou splněny podmínky pro upuštění od uložené sankce. Při této otázce kasační soud odmítl myšlenkovou konstrukci krajského soudu zbudovanou na absenci explicitního zákazu upuštění od trestu v celním zákoně a analogickém uplatnění starého přestupkového zákona. V rámci odůvodnění potom Nejvyšší správní soud aproboval závěr stěžovatele, že ani celní zákon, ani jakýkoliv jiný subsidiárně použitelný, neumožňoval celním orgánům upustit od uložení sankce. Dále akcentoval výjimečnost uplatnění analogie, vyžadující mj. existenci „mezery v zákoně". V dalším kroku se Nejvyšší správní soud zaměřil na zásadní odlišnosti celního zákona a starého přestupkového zákona. Poukázal na již stěžovatelem vyzdvihovanou skutečnost, že nyní byl spáchán správní delikt podnikající fyzickou osobou, zatímco starý přestupkový zákon řeší delikty fyzických osob. Posledně jmenovaný předpis potom navíc obsahuje ustanovení § 11 odst. 3, které výslovně umožňuje od uložení sankce upustit, jestliže k nápravě pachatele postačuje projednání přestupku, zatímco celní zákon jeho obdobu nezahrnuje. Absence zmíněného ustanovení však podle Nejvyššího správního soudu nečiní celní zákon nesourodým a neaplikovatelným. Při takto připraveném argumentačním základu vyslovil Nejvyšší správní soud důležitou myšlenku, že ,,[o]bsahuje-li výslovně [starý přestupkový zákon] v obecně část mocnost upustit od pokuty, je ^ daného patrná vůle zákonodárce směřující k tomu, aby v urätých individuálních odůvodněných případech bylo od pokuty upuštěno. Stejně je tato mocnost upravena 1 v dalších zákonech, v nich^správní orgán rozhoduje o sankcích dle rvláštníchpředpisů. Pro ilustraci zdejší soud uvádí, %e například ustanovení § 22 odst. 5 zákona č. 21911995 Sb., devizový zákon, ve znění platném do 31. 8. 2008, nebo ustanovení § 125 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění platném do 31. 7. 2010, výslovně (obdobně jako [starý přestupkový zákony upravovala mocnost správního orgánu od ulomení sankce upustí. A contrario lze tedy dovodit, že nebyla-li v celním zákoně možnost upustit od pokuty expliátně 93 uvedena,pak se jednalo o projevvůle zákonodárce, nikoliv o .mezeru v zákoně' odůvodňující výjimečné použití analogie."329 Nej vyšší správní soud konstatoval, že čl. 2 odst. 3 Ústavy a obdobně čl. 2 odst. 2 Listiny představuje nejen garanci ochrany před zneužitím státní moci, ale rovněž z něj vyplývá potřeba zákonného podkladu pro její realizaci. V posuzovaném případě zákonný podklad (celní zákon) neobsahoval ustanovení, které by umožňovalo od sankce upustit. Za situace, kdy je správní soud při moderaci vázán podle judikatury Nejvyššího správního soudu stejnými pravidly jako správní orgán při rozhodování o sankci, tedy nebylo možné, aby krajský soud od uložené pokuty upustil. Stěžovatelem uplatněnou kasační námitku proto shledal Nejvyšší správní soud důvodnou. Spolu s důvodností dalších kasačních námitek poté napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Cistě pro zajímavost dopovídejme „příběh" až dokonce, tedy včetně nového rozhodnutí krajského soudu, vázaného právním názorem kasačního soudu. Při svém dalším rozhodování krajský soud totiž explicitně akcentoval, že žalobce při uplatnění moderačního návrhu požadoval upuštění od uložené pokuty. Následně krajský soud uzavřel, že „\p]rostor krajského soudu byl tak limitován — na jedné straně výslovným žalobcovým návrhem na (pouze) upuštění od pokuty, na druhé straně jednoznačným závěrem Nejvyššího správního soudu o nemocnosti upuštění odpokuty v dané věci. A protone se žýilobce domáhalpostupu, který vjeho případě nemohl být aplikován, zdyšísoud, respektujíc zásadu dispoziční a zásadu vázanosti právním názorem vysloveným kasačním soudem, rozhodl tak, žý se žalobcův návrh na upuštění'od' sankce p o kuty [...] zamítá"330. Krajský soud ve svém rozsudku ze dne 26. 4. 2013. č. j. 30 Af 13/2010-87, tedy naneštěstí nahradil jedno pochybení pochybením druhým, neboť jak již bylo touto prací uvedeno výše331, obdobnou argumentaci uplatnil plzeňský krajský soud již ve svém rozsudku č. j. 17 Ca 23/2009 — 138, kdy na podkladě návrhu žalobkyně požadující výslovně upuštění od sankce usoudil, že není možné dovodit, že žádala i o snížení sankce. Touto možností se proto plzeňský krajský soud nezabýval. S jeho postupem však nesouhlasil Nejvyšší správní soud, který v rozsudku ze dne 13. 3. 2013. č. j. 7 As 112/2012 — 36, poznamenal, že „krajský soud pochybil, pokud se odmítl zabývat mocností snížení ulomeného trestu zy zcelaformálních ä spíše formalistických důvodů "332-333. Z podržených dat vydání obou rozsudků je zřejmé, že krajský soud teoreticky měl zohlednit závěry plynoucíz rozhodnutí č. j.7 As 112/2012—36,avšak při realistickém přistupuje zřejmé, že v takto krátké době se Krajský soud v Plzni s předmětným právním názorem 329 Rozsudek NSS, č j. 9 Afs 18/2012 - 34. 330 Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2013, č j. 30 Af 13/2010 - 87. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, O 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2010/30 Af 13 20130617094226.2010 rozsudek anony mízovaný prevedeno.pdf. 331 Srov. podkapitolu „4.13 Námitka zjevné nepřiměřenosti". 332 Rozsudek NSS, č j. 7 As 112/2012 -36. 333 Srov. rozbor usnesení rozšířeného senátu NSS č j. 5 Afs 16/2003 - 56 v rámci podkapitoly „4.13 Námitka zjevné nepřiměřenosti". 94 kasačního soudu patrně nestihl ještě seznámit, jakkoliv nelze samozřejmě přehlédnout, že v obou případech se jednalo o totožný krajský soud, tedy Krajský soud v Plzni. Jelikož pak nový rozsudek Krajského soudu v Plzni v řízení pod sp. zn. 30 Af 13/2010 již nebyl napaden kasační stížností, nedošel své nápravy ze strany Nejvyššího správního soudu. Vraťme se však ještě na moment ke zrušujícímu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Afs 18/2012-34. Z něj lze totiž vyvodit hned několik podstatných závěrů. Prvním z nich je setrvávání soudu na pravidlu, které představuje hlavní téma nynější kapitoly, tedy že správní soud musí při aplikaci moderačního oprávnění dle § 78 odst. 2 s. ř. s. dbát jeho limitu v podobě jeho realizace „vmecích zákonem dovolených ". Musí tedy zásadně respektovat zákonná pravidla, kterými byl při ukládání trestu vázán již správní orgán. Druhý významný závěr kasačního soudu představuje myšlenka, že pouhá absence zákazu upuštění od ulomení sankce v zákoně, podle něho^je pachatel postihován, nezakládá bez^ dalšího impliátnípovolenípňstoupit k tomuto kroku. K tomu by totiž bylo třeba, aby daný zákon obsahoval ustanovení, které zmíněnou možnost výslovně připouští, jako tomu bylo v případě § 11 odst. 3 SPZ. Třetím zmínění hodným výstupem rozsudku byl poznatek, že absenci obdobného ustanovení nelze bez dalšího nazírat jako „mezeru v zákoně", kterou je potřeba řešit za pomocí analogie. Poslední z uvedených bodů samozřejmě neznamená absolutní vyloučení této možnosti, avšak krajský soud by svůj závěr o mezeře v zákoně musel postavit na uceleném zhodnocení aplikovaného předpisu a předpisu, k jehož využití v rámci analogie směřuje. Právě takový postup konečně Nejvyšší správní soud v rozebíraném případě zvolil, kdy však s přihlédnutím k rozdílnosti celního zákona a starého přestupkového zákona shledal, že v daném případě o mezeru v zákoně nejde, a není proto důvodu analogii uplatnit a vypomoci si ustanovením § 11 odst. 3 SPZ. Nemalou oporou pro citovaný závěr byla kasačnímu soudu skutečnost, že starý přestupkový zákon upravuje (pouze) delikty fyzických osob, zatímco v jím projednávaném případě šlo o delikt podnikající fyzické osoby. V této souvislosti je však vhodné poznamenat, že zákon o odpovědnosti za přestupky zmíněný problém překlenuje, neboť slovy Romana Kočího „sjednotil dosud spíše roztříštěnou procesní úpravu jiných správních deliktů [které] nově budou spadat do kategorie , přestupek' [...] a řízení o nich je v komplexní formě upraveno právě v tomto zákoně"™. Je proto vhodné se podívat, jaké možnosti v tomto směru nová úprava poskytuje. 5.1.2 Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich Z hlediska rozebíraného tématu moderace „vmezích zákonem dovolených ", a s ním související otázky možného překročení spodní (nenulové) hranice zákonné sazby, lze za potencionálně relevantní označit následující ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky, neboť se různým způsobem dotýkají možnosti mimořádného zmírnění důsledků deliktního jednání pro jeho pachatele: § 42 (..Podmíněnéupuštění od ulomení 334 KOČÍ, Roman. Zákon o odpovědnosti %a přestupky a Hyení o nich s poznámkami a vypry rozhodnutí a jiných správních aktů: podle právního stavu k 1.7.2017. Praha: Leges, 2017, 269 s. ISBN 978-80-7502-207-3. s. 9. 95 správního trestu"), § 43 („ Upuštění od uložení správního trestu") a § 44 {„Mimořádné snížení výměry pokuty"). Oba prvně jmenované svou podstatou navazují na § 11 odst. 3 starého přestupkového zákona, když „vycházejí' zpředpokladu, podle kterého postačí-li k naplnění účelu přestupkového práva samotné projednání věd před správním orgánem a vyslovení viny pachatele, není třeba navíc u klá dat správní trest "33S. Zmíněné varianty tedy vychází z výchovné úlohy trestu, kterou zde však fakticky přebírá již samotné projednání přestupku, kdy vzhledem k povaze přestupku a osobě pachatele lze důvodněpředpokládat,i& uložení „dalšího" trestu již není potřebné. Pavel Vetešník k důvodnému předpokladu dostatečnosti projednání přestupku podotýká, že „[s]kutečnosti svědčící pro důvodné očekávání musí být podloženy ve správním spise" 336 . Základem proto nemůže být pouhé subjektivní přesvědčení správního (u moderace soudního) orgánu, bez reálných základů, ale jeho náležité odůvodnění s oporou ve správním (soudním) spise. Ustanovení § 42 ZOPR nad rámec výše zmíněných podmínek přidává požadavek na povahu spáchaných přestupků, kdy jimi musí dojít k majetkové újmě, respektive vzniku bezdůvodného obohacení pachatele. Z naznačených důsledků deliktního jednání potom vyvstává podmínka další, totiž že jejich pachatel musí ve lhůtě a způsobem stanoveným správním orgánem, způsobenou škodu nahradit, respektive vydat bezdůvodné obohacení. Při nedodržení podmínek vyslovených správním orgánem varianta upuštění od trestu padá a dochází k vydání nového rozhodnutí, kterým je zrušen výrok o podmíněném upuštění od uložení správního trestu a uložen samotný trest. Právě předpoklad náhrady škody (vydání bezdůvodného obohacení) v soulad s podmínkami stanovenými v rozhodnutí o podmínečném upuštění od správního trestu, při jejichž nedodržení je třeba následně vydat rozhodnutí nové, jímž dochází mimo jiné k uložení trestu, diskvalifikuje předmětný institut z možnosti jeho využití správním soudem pro účely moderace. Jedná se tedy sice o nástroj, který umožňuje přizpůsobit intenzitu důsledků deliktního jednání povaze spáchaného přestupku, a především osobě pachatele, avšak pouze v rámci řízení správního. Pro účely správního soudu při realizaci moderace využitelný není. Tento „nedostatek " však plně nahrazuje ustanovení § 43 ZOPR, konkrétně jeho druhý odstavec, který upravuje možnost upustit od ulomení správního trestu,jestliže vzhledem k závažnosti přestupku, okolnostem jeho spáchání a osobě pachatele lze důvodně očekávat, že již samotné projednání věd před správním orgánem postad kjeho nápravě. Jeho návaznost na dřívější § 11 odst. 3 SPZ je tedy bezprostřední, přičemž výše naznačený problém u nepodmíněné {„běžné") formy upuštění od správního trestu přirozeně nevzniká. Lze jej proto využít i pro účely případného překročení spodní hranice zákonné sazby, cestou úplného upuštění od sankce, při realizaci moderačního oprávnění správními soudy. Samozřejmě pouze při dostatečné opoře v okolnostech případu, které rozebíraný 335 MARTON, Michal; GONSIOROVA, Barbora. Průvodce novým přestupkoiým zákonem pro správní praxi. Praha: Leges, 2017, 272 s. ISBN 978-80-7502-200-4. s. 115. 336 Pavel Vetešník in JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti zapřestupky a řízenío nich: komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 1127 s. ISBN 978-80-7400-666-1. s. 387. 96 postup odůvodní. Použitelnosti předmětného institutu pro účely moderace podporuje i účel, na který směřuje, a který ve svém komentáři k zákonu o odpovědnosti za přestupky vyzdvihuje Pavel Vetešník, když podotýká, že dané ustanovení (obdobně moderaci) umožňuje „reagovatna situaá, žehy správní trest byl nepňměřene'přísný nebo by bylo neúčelné ho ukládat. Institutem upuštění od uložení správního trestu tak lze více individualizovat a diferenáovat postih za spáchání přestupku"™. Konečně sám autor v rámci komentáře na souvislost citovaného ustanovení s moderačním právem správních soudů výslovně poukazuje. Rovněž poslední z institutů, o němž chci v tomto oddíle práce hovořit, bude podle mého názoru pro překročení spodní hranice zákonné sazby nanejvýš relevantní, o čemž svědčí již samo jeho zákonné označení (..mimořádné snížení výměry pokuty"). Ustanovení § 44 ZOPR umožňuje zašpinění podmínek vněm obsažených, „ulomení pokuty v částce nižší, nežje zákonem stanovená dolní hranice" (odst. 1), nejméně však ve výši jedné'pětiny dolní hranice sazby" (odst. 2). V případě překročení i takto sníženého limitu ve smyslu druhého odstavce citovaného ustanovení „by se [již] jednalo o nezákonné rozhodnutí správního orgánu, které by bylo důvodem pro přezkum nebojeho zrušení"™. Na rozdíl od ustanovení předchozího tedy nesměřuj e § 44 ZOPR na úplné upuštění od potrestání pachatele, ale pouze na korekci čitelnosti zásahu do jeho majetkové sféry. Zůstaneme -li ještě u komparace obou ustanovení je vhodné vyzdvihnout i to, že zatímco § 43 ZOPR hovoří o upuštění od „trestu" (bez specifikace), potom § 44 ZOPR již výslovně zmiňuje pokutu. Druhé z ustanovení se proto „týká pouze pokuty a ujiných správních trestů nenímoyné použít podobný postup ani analogicky"™'. Vzhledem k již vyslovené skutečnosti, že návrh na moderaci je v drtivém množství případů uplatněn právě vůči trestu pokuty, nevnímám dané omezení ve vztahu k moderaci za příliš svazující. 5.1.3 Instituty ZOPŘ - dovětek Představené nástroje zákona o odpovědnosti za přestupky, ve spojení s jeho postavením univerzálního (obecného) předpisu správního trestání, poskytují při individualizaci trestu větší prostor nejen správním orgánům, ale v rámci korekce zjevně nepřiměřených sankcí „v mezích zákonem dovolených" též správním soudům. Současně však z univerzálního postavení citovaného zákona nutně vyplývá potřeba zohledňovat úpravu obsaženou ve zvláštních zákonech, které mohou obecnou úpravu vylučovat, limitovat, stejně jako ji dále rozšiřovat. Zákon o odpovědnosti za přestupky tedy poskytuj e správním soudům obecně větší rozsah pro moderaci trestu, avšakpojmově na podmínce ometení zákonnými limity nic nemění. Řečeno jinými slovy, setrvává na nutnosti respektovat výslovně projevenou vůli zákonodárce, že některá deliktní jednání nemohou zůstat bez potrestání. Namátkou lze odkázat kupříkladu na § 24b odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, § 22b odst. 4 zákona o ověřování střelných zbraní a střeliva, nebo § 19b odst. 3 zákona o technických požadavcích, které mocnost upustit od uložení správního trestu u vybraných přestupků výslovně vylučují. 337 Op. cit. 336, s. 391. 338 KUČEROVÁ, Helena; HORZINKOVA, Eva. Zákon o odpovědnosti %apřestupky a řícení o nich a zákon o něk terých přestupcích: s k omentákm ajuákaturou. Prah a: Leges, 2017, 860 s. ISBN 978-80-7502-211-0. s.245. 339 Op. cit. 336, s. 399. 97 Modifikace obecné úpravy zvláštními zákony se nicméně týká i rozšiřování možností (podmínek) pro upuštění (mimořádné snížení výměry). Opět pro příklad zmiňme namátkou § 1251 odst. 1 vodního zákona340'341, popřípadě ustanovení § 22ba odst. 1 písm. a) ZOHS342, zakládající možnost upustit od uloženého trestu nad rámec podmínek obsažených v zákoně o odpovědnosti za přestupky. Písmeno b) téhož ustanovení ZOHS potom představuj e variantu druhou, tedy cestu mimořádného snížení spodní hranice zákonné sazby. V návaznosti na předešlé řádky lze shrnout, že zákon o odpovědnosti za přestupky, z titulu předpisu upravujícího univerzálně správní řízení v oblasti správního trestání, kdy oproti starému přestupkovému zákonu nenaráží krom jiného na dualismus přestupků a jiných správních deliktů, umožňuje správnímsoudůmzásadně upustit od uloženého trestu, či snížit pokutu pod dolní zákonnou hranici. Samozřejmě pouze při splnění ostatních podmínek pro moderaci. Provedený rozbor nicméně dokazuje, že správní soudy nemohou bez dalšího rezignovat na zjištění, zda neexistuje zvláštní zákonné ustanovení, které by jim danou variantu zapovídalo, a jehož prostřednictvím by tak zákonodárce možnost příliš mírného potrestání, respektive upuštění od potrestání výslovně vyloučil. Na straně druhé však současně platí, že zvláštní ustanovení mohou přinést i důvody pro snížení či upuštění od trestu nad rámec podmínek stanovených zákonem o odpovědnosti za přestupky. Domnívám se nicméně, že právě ustanovení zákona o odpovědnosti za přestupky budou pro účely moderace sehrávat ne j významnější roli. Vedle jeho postavení je tomu tak i proto, že jejich zásadním „motivem" j e obdobně jako u institutu moderace kritérium osobních a majetkových poměrů pachatele. Zásadním, nikoli jediným. Troufám si přitom závěrem hodnocení institutů citovaného zákona říci, že zákonodárce jejich prostřednictvím do jisté míry reagoval na judikaturu shora uvedenou. Vzpomeňme kupříkladu případ řešený Krajským soudem v Brně pod sp. zn. 57 Ca 59/2006 343, kdy byl pachatel (muž 71 let, poživatel starobního důchodu) sankcionován za jízdu na kole nesplňujícím technické parametry, a pochybení při jeho řízení, pokutou na samé spodní hranici zákonného rozmezí ve výši 25.000 Kč. Krajský soud pokutu pro zjevnou nepřiměřenost moderoval ve formě upuštění od potrestání, avšak neboť tím překročil § 22 odst. 12 SPZ, který danou možnost vylučuje, došlo Nejvyšším správním soudem ke zrušení napadeného rozsudku. V souladu s výše řečeným nelze přitom úvahám a postupu kasačního soudu nic vytknout. Současně však 340 „Česká inspekce životního prostřeš nebo obecní úřad obce s rozšířenou působností mů^e upustit od ulomení správního trestu také tehdy, jestliže pachatel přestupku přijme faktická opatření k odstranění následků porušení povinnosti, jakož i opatření 9ame9ující dalšímu ohrožování nebo 9ne čišťování po dyemních nebo povrchových vod, a ulomení správního trestu by vt-hledem k nákladům na učiněnaopatření' veäo k nepřiměřené tvrdosti." 341 Srov. též citaci č 329. 342 „Jestliže Úřad u%ná soutěžitele vinným % přestupku podle §22 odst. 1 písm. b) nebo podle § 22 a odst. 1 písm. b), upustí od ulomení pokuty, pokud soutěžitel [mi.] jako první ?e všech soutěžitelů předoží Úřadu informace a podklady o utajované horizontální dohodě, které Úřad dosud nepískal a které odůvodňují provedení cíleného šetření na místě podle § 21 f nebo § 21 g anebo prokazují existenci takové dohody podle tohoto zákona". 343 Srov. úvod podkapitoly „5.1 Směr první - spodní hranice zákonné sazby jako limit pro upuštění od sankce". 98 nelze nevidět, že i pokuta na samé spodní hranici zákonného rozmezí v hodnotě 25.000 Kč, je vůči naznačeným majetkovým poměrům pachatele značně intenzivní a vytváří tak dle mého názoru zřetelnou tenzi ve vztahu k požadavku na uložení spravedlivého trestu. Původní zákonná úprava však neumožňovala správním orgánům a následně asi soudům na situaci reagovat. Dnes účinný institut mimořádného snížení výměry pokuty by naznačené napětí podle mého názoru podstatně snížil, respektive odstranil. Minimální pokuta ve smyslu § 44 odst. 2 ZOPŘ ve výši 5.000 Kč se totiž již jeví mnohem adekvátnější naznačeným okolnostem případu. V tomto smyslu je proto vhodné hodnotit zákonodárcem nově poskytnuté nástroje velmi pozitivně, neboť bez jakýchkoliv pochyb poskytují prostředky pro citlivější (detailnější) individualizaci správních trestů, čímž „rozvalují ruce" jak v prvé řadě správním orgánům, tak při moderaci následně i správním soudům. 5.2 Směr druhý - respektování pravidel pro uložení sankce Úvodem nynější kapitoly byl citován závěr Nejvyššího správního soudu z rozsudku č. j. 9 Afs 18/2012 —34, že úvaha správního soudu se při realizaci moderace musí „pohybovat v intencích zákona a v ráma stejných zákonných mezí jako správní uválení správního orgánu" 344. V jeho návaznosti byla shora rozebrána primárně povinnost respektovat zákonné limity ve smyslu rozmezí, v jehož rámci může být trest snížen, popřípadě od něj může být zcela upuštěno. Při analýze souvisejících případů však zřetelně vyplynulo, že obsah rozebírané podmínky je přirozeně podstatně širší, kdy správní soudy musí při moderování trestu dbát i dalších zákonných limitů, které byly při rozhodování o výměře sankce povinny respektovat již správní orgány. V aktuální podkapitole na vyslovené závěry navážeme a dále je doplníme. Současně ve značné míře vyjdeme i z kapitoly o podmínce „zjevnénepňměřenosti" a jí rozebíraných témat. Správní soudy totiž při moderování pokuty musí rovněž přihlížet k zákonným kritériím, zásadám správního trestání i dalším (pomocným) vodítkům, včetně opakovaně zdůrazňované povinnosti „moderná trestu [...] patňčně odůvodnit ve smyslu uvedených rozhodných kritérií, tedy zdůvodnit nepňměřenost trestu a uvést, ve vztahu k jakým kritériím byla výše sankce posuzována"345. Jestliže přitom moderace trestu spočívá v náhradě správního uvážení uvážením soudním, uplatní se nepochybně i požadavky vůči diskreci, které dovodila judikatura, jako například, že „jakkoliv má správní orgán [obdobně tedy správní soud] při ukládání pokuty [trestu] volnost správního uválení, je vázán základnímiprinápy správního rozhodování, včetně povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobným způsobem"346. Pro jeho uplatnění není přitom důvod odchýlit se od požadavků, kterým se tato práce věnovala v podkapitole „4.7 V obdobných případech obdobně". Rozdílem přirozeně bude skutečnost, že pokud žalobce úspěšně uplatnil „argumentobdobnosti" při fázi posuzování podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu, znamená to, že identifikovaná rozhodnutí v obdobných případech splňují předpoklad sehrát roli „spravedlnostního korektivu"341 344 Rozsudek NSS, č j. 9 Afs 18/2012 - 34. 345 Rozsudek NSS, č j. 7 As 16/2008 -80. 346 Rozsudek NSS, č j. 8 As 5/2005 - 53. 347 Rozsudek NSS, č j. 4 As 37/2007 - 119. 99 i při ukládání nového (přiměřeného) trestu. Alternativně nicméně může správní soud jistě vyjít ze své rozhodovací praxe, a z ní plynoucího povědomí o obdobných sankčních rozhodnutích, kdy se však musí vyvarovat pochybení, kterého se dopustil Městský soud v Praze, když závěr o ustálené praxi opřel o jediné rozhodnutí správního orgánu, což k podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud odmítl348. I další skutečnost je nejen důvodem pro aktivaci moderačního oprávnění, ale též „kritériem", které je nutno zohlednit při určení nové výše trestu. Jde o změnu právní úpravy ve prospěch pachatele, tedy o pravidlo mající základ v rovině ústavní, konkrétně v čl. 40 odst. 6 Listiny — „[t]restnost dnu se posuzuje a trest se ukládá podle zákona úanného v době, kdy byl dn spáchán. Pozdějšího zákona se použije, jestliže je to pro pachatele příznivější". Nezbytnou predispozicí je, aby obvinění ze správního deliktu bylo podřaditelné pod pojem „trestního obvinění". Odpověď na otázku, zda tomu tak, v tom kterém případě bude, je podle Petra Průchy třeba hledat „především v evropsko-soudní judikatuře. Z jejího obsahu je známo, %e pro zjištění, zda v^dy uraté obvinění'ze správního deliktu spadápod trestní obvinění ve smyslu čl. 6 [Úmluvy], je Evropským soudem pro lidská práva používán tzv. ,Engelův tesť, který byl poprvé formulován v rozsudku tohoto soudu v roce 1976 vevědEngela ostatní p roti Nizozemí349. Předmětem posouzení v dané věd bylo, zda lze obvinění, kterépodle nizozemské kvalifikace spodvalo v obvinění Z disdplinámího deliktu, povahovat za podřaditelné trestnímu obvinění ve smyslu čl. 6 Evropské úmluvy. Soud pritom k tomuto posouzenístanovil jako kritéria vnitrostátní kvalifikad deliktu, dále povahu deliktu, a také povahu a stupeňpřísnosti sankce."35° Lucie Madleňáková posouzení určitého obvinění z perspektivy Engelova testu rozvádí, když podotýká, že „\p]ro klasifikad urdtého obvinění ve smyslu Engelových kritérií je nejprve nezbytné zjistit, zda ustanovení definujídposuzovaný delikt spadá v právním řádu daného státu do oblasti trestního práva a do oblasti práva jiného (např. právapřestupkového), případnědo obou oblastípráva současně. Toto zjištěníje všakpouhým východiskem a mápouzeformální a relativní hodnotu351, neboť samotnápovaha deliktu je mnohem důležitějšíposuzovací kritérium (podle normy ajejího předmětu: zda má charakter všeobecný nebo se vztahuje jen na rvláštní, ometenou skupinu osob). Konečně posledním kritériem je pak povaha a tvrdost sankce, neboť do, trestní oblasti' obecně nespadají tresty, které svou povahou, délkou ä způsobem výkonu nemohou způsobit podstatnou újmu. "35z Přístup Evropského soudu pro lidská práva reflektuje nejen akademická obec, ale i právní praxe a judikatura Nejvyššího správního soudu. Engelův test byl namátkou 348 Rozsudek NSS, č j. 7 As 142/2012 - 27. 349 Rozsudek ESLP, stížnosti č 5100/71, 5101/71, 5102/71 a 5354/72 a 5370/72, Engel a ostatní proti Nizozemsku. 350 PRŮCHA, Petr. K pojetí správněprávní odpovědnosti a správního trestání. Správní právo. 2014, č 1-2, s. 16-27. ISSN 0139-6005. 351 Důvody takového nahlížení zmíněného kritéria osvětlil sám Evropský soud pro lidská práva, když vyslovil, že „jestliže by státy mohly podle libosti tím, že označí protiprávní čin %a,správní' místo, trestného', vyloučit působení podstatných ustanovení článků 6 a 7, byla by aplikace těchto ustanovení podřízena jejich svrchované vůli. Tak rozsáhlá velkorysost by mohla vést k důsledkům neslučitelným s předmětem a účelem Úmluiy" - zdroj: rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, stížnostč 8544/79, Óztůrk proti Německu. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 12. 11. 2017]. 352 MADLEŇÁKOVÁ, Lucie. Probíhá v CR nzení o uložení správních sankcí a jejich ukládání dle zásad Rady Evropy? Správní právo. 2010, č 2, s. 65-89. ISSN 0139-6005. 100 uplatněn v rozsudcích tohoto soudu ze dne 20. 1. 2006. č. j. 4 As 2/2005-62353, ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 61/2009 -62354, či ze dne 9. 8. 2017. č. j. 7 Afs 212/2017 -24355, a mnoha dalších. Pouze z uvedených příkladů je zřejmé, že Nejvyšší správní soud uplatňuje Engelův test ve své judikatuře kontinuálně a tvoří tedy nedílnou součást jeho rozhodovací činnosti. S odkazem na podkapitolu „4.4 Hledisko druhé — zákonné rozpětí sankce" zopakujme, že nastoupení výhodnější úpravy k okamžiku rozhodování soudu, oproti době spáchání správního deliktu, nemusí být dána pouze z vůle („tradičního") zákonodárce, ale i tzv. negativního zákonodárce, kdy Ústavní soud v případě zjištění protiústavnosti úpravy vstoupí výkonem své činnosti do sféry, která je mu jinak v rámci principu dělby moci zapovězena356, aby tuto situaci napravil. V této souvislosti nelze zapomínat, že „důsledky zrušujícího nálezu Ústavního souduje nutno uplatnit ve všech probíhajíách řízeních před orgány veřejné moá bez ohledu na to, v j aké procesní fázi se nacházejí, řízení o kasami stížnosti nevyjímaje"351. Je tedy zřejmé, že případné zrušení spodní hranice Ústavním soudem, popřípadě zrušení jiného (nevýhodného) aspektu aplikovaného ustanovení, musí správní soud při určení nové výměry trestu reflektovat se stejnou intenzitou, jako by šlo o legislativní změnu realizovanou tradičním zákonodárcem. Kritéria hodnocení přiměřenosti trestu tedy po naplnění této své role přebírají funkci hledisek pro určení nové výměry (přiměřeného) trestu. Jde o funkci, kterou potvrzuje judikatura správních soudů, kdy připomeňme závěr Nej vyššího správního soudu, že ..[z]ákonná kritéria stanovená příslušným zvláštním zákonem jsou pak spolu se zákonným rozpětím sankce a případnými dalšími podmínkami'jejího ulomení i vodítkem pro soud pň úvaze o moderaá sankce, tj. pň úvaze, zda vůbecmoderovatapřípadně v jaké míře, neboť právní úprava v ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. konkrétní kritéria pro moderaá nemá "35s. Vedle citací zdůrazněných „základních "kritérií a pravidel se uplatní řada dalších, z nichž o některých bylo hovořeno výše. Vzhledem ke komplexnosti materie ukládání trestů však práce neaspirovala na celkové představení dané problematiky a jistě proto nemělo jít o jejich ucelený přehled. V tomto bodě je užitečné odkázat na povolanější publikace, které se zmíněnému tématu věnují komplexně359. Obecně lze však k naznačenému mechanismu 353 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č j. 4 As 2/2005 - 62. Nejvyšší spráni soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2005/0002 4As 0500062A prevedeno.pdf. 354 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č j. 5 As 61/2009 - 62. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VÝKON/2009/0061 5As 0900 6e35eba0 4523 4670 a796 9f68 4c2caa50 prevedeno.pdf. 355 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2017, č j. 7 Afs 212/2017 - 24. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2017/0212 7Afs 1700024 20170810144104 převedeno, pdf 356 MLSNÁ, Petr. Ústavní soudnictví ve státovědním myšlení. Právník.. 2009, č 10, s. 1009-1053. ISSN 0231-6625. 357 Rozsudek NSS, č j. 6 Ads 80/2013 -41. 358 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. 359 Vzhledem k nově účinnému zákonu o odpovědnosti za přestupky je vhodné primárně odkázat na publikace, které se věnují právě této úpravě. Jde například o MARTON, Michal; GONSIOROVA, Barbora Průvodce novým přestupkovým zákonem pro správní praxi. Praha Leges, 2017, 272 s. ISBN 978-80-7502-200-4, ä KUČEROVÁ, Helena; HORZINKOVA, Eva Zákon o odpovědnosti zflpřestupky a řízení 101 podotknout, že představuje velmi logický požadavek. Jestliže totiž správní soudy zhodnotí určitou sankci jako zjevně nepřiměřenou, a to z pohledu hledisek a zásad stanovených právním řádem pro ukládání správních sankcí, tedy pravidel, jimiž byl povinen se řídit již správní orgán, musí potom zcela racionálně stanovit novou výši trestu, tj. přiměřenou všem okolnostem případu, zásadně ve světle těch stejných kritérií a pravidel. Je-li přitom moderace, j ak j sme rozebrali výše, nahlížena j ako prvek korekční, nikoli prostředek realizace určité formy milosti, bylo by jen těžko představitelné, aby správní soud při určení nové výměry sankce nebyl zákonnými požadavky na její stanovení vázán. Uvedené v minulosti nicméně neplatilo bez výjimky. Správní orgán totiž mohl pachatele sankcionovat za správní delikt, jehož právní úprava mezi taxativně vyčtenými zákonnými kritérii pro určení výměry trestu neobsahovala majetkové a osobní poměry pachatele. V souladu s judikaturou správních soudů přitom platila povinnost správních orgánů, za nastíněné situace, k tomuto kritériu přihlížet pouze tehdy, pokud bylo „podle osoby pachatele a výše pokuty, kterou lze uložit, zřejmé, ze by pokuta mohla mít likvidační charakter"360. Jestliže pachatel takový účinek přitom netvrdil, a současně na něj nebylo možné usuzovat ani z průběhu správního řízení, respektive obsahu správního spisu, správní orgán k danému kritériu přihlédnout nemusel. Jestliže však pachatel (žalobce) zmíněné kritérium následně důvodně namítl v rámci svého moderačního návrhu, musel k němu soud při úvaze o moderaci a případném určení nové výměry sankce přirozeně přihlédnou, neboť konečně i NSS poznamenal, že „\p]ří úvaze o moderna ulomené pokuty podle § 78 odst. 2 s. ř. s. přihlíží soud k majetkovým poměrům delikventa i v tom případě, %e zákon. podle něho^byla pokuta ulomena, kritérium majetkových poměrů nezná 0:361. Dnes účinný zákon o odpovědnosti za přestupky však obecně zavedl demonstrativnívýčet kritérií rozhodných pro výměru trestu, a proto zohlednění osobních a majetkových poměrů je již na místě všude tam, kde je o kritérium relevantní. Odpadla tím potřeba judikatumího překlenutí taxativnosti výčtu zákonných kritérií. Ve vztahu k fyzickým osobám potom citovaný zákon kritérium osobních poměrů dokonce zakotvil explicitně v ustanovení § 37 pod písmenem ŕ), a mělo by tedy nadále jít o hledisko, které správní orgán (u fyzických osob) hodnotí vždy. Současně je třeba zdůraznit, že přihlížení ke stejným kritériím a pravidlům neznamená, že rozhodná kritéria mají v okamžiku svého hodnocení správním orgánem a moderujícím správním soudem tutéž „naplň". Připomeňme, že správní soud provádí jejich posouzení k okamžiku svého rozhodování, přičemž podkapitola „4.12 Okamžik zjevné nepřiměřenosti" jasně doložila, že řada kritérií může v době mezi rozhodováním správního orgánu a správního soudu doznat výrazných změn. Jedním z nejvíce proměnných kritérií je přitom mnohokrát vzpomínané hledisko osobních o nich a yákon o některých přestupcích: s komentářem a judikaturou. Praha: Leges, 2017, 860 s. ISBN 978-80-7502-211-0. Z hlediska mechanismů správního trestání jako takových můžeposloužitnapnklad publikace BOHADLO, David; POTĚŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správní trestání ^hlediska praxe a ju&katury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1, a MATES, Pavel. Základy správního práva trestního. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, 204 s. ISBN 978-80-7400-567-1. 360 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 361 Rozsudek NSS, č j. 2 As 33/2006 - 102. 102 a majetkových poměrů pachatele. Může však rovněž dojít ke zrušení spodní zákonné hranice pro uložení sankce Ústavním soudem (viz výše), popřípadě může změna přijít i ze strany „tradičního" (pozitivního) zákonodárce. Stejně tak může pachatel realizovat po rozhodnutí správního orgánu kroky směřující k nápravě jím způsobeného protiprávního stavu. Posledně jmenované kritérium je svým způsobem na pomezí kritéria „nového", a kritéria, které je „pouze" naplněno v jiné intenzitě, neboť pokud v době rozhodování správního orgánu nebylo naplněno vůbec (pachatel do té doby žádné kroky k nápravě nepodnikl), nemohlo sehrát ve vztahu k rozhodování správního orgánu o výši trestu žádnou roli. De iure však samozřejmě už v době rozhodování správního orgánu šlo o zákonné kritérium362, konkrétně polehčující okolnost, jehož naplnění tedy správní orgán minimálně formálně hodnotil, byť pouze konstatováním, že není relevantní, neboť pachatel žádné nápravné kroky nepodnikl. V takovém případě je tedy přiléhavější spíše uzavřít, že spolu s ostatními jmenovanými spadá mezi hlediska, k nimž přihlížel jak správní orgán, tak následně i správní soud, avšak v důsledku udání zmíněných změn v době mezi jejich rozhodováním je obsah těchto kritérií odlišný. Provázanost kritérií pro hodnocení přiměřenosti trestu a určení jeho nové výměry má ještě jeden ryze praktický projev při realizaci moderace správním soudem Je jím faktické propojení, respektive splynutí odůvodněnízávěru o zjevné nepřiměřenosti trestu a stanovení jeho nové výše. Při přezkumu sankčních rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 2 s. ř. s. totiž správní soudy primárně hodnotí, více či méně podrobně, jak správní orgány posoudily jednotlivá kritéria, zda přihlédly k polehčujícím okolnostem, respektovaly požadavek rozhodovat v obdobných případech obdobně atd. Při tomto postupu současně závěry správních orgánů korigují tam, kde se rozcházejí s jejich vlastním hodnocením okolností případu, přičemž mohou doplnit další relevantní okolnosti jako je kupříkladu zásah Ústavního soudu, změna v majetkových poměrech pachatele, či zohlednění rozhodnutí v „obdobných" věcech, k nimž správní orgán nepřihlédl. Jinými slovy, při respektování požadavku náležitého odůvodnění, v čem spatřuje důvody zjevné nepřiměřenosti trestu363, tak soud zpravidla posouzení určitých kritérií správním orgánem aprobuje, zatímco u jiných vysloví neadekvátnost jejich promítnutí do výše sankce i se zmíněním jejich správného (adekvátního) hodnocení. Určení nové výše sankce je proto zpravidla realizováno pouhým dodatkem, o jeho konkrétní výměře, k takto provedenému hodnocení. Pro demonstraci opět odkážme na konkrétní případy. V rozsudku ze dne 28.11. 2007, č. j. 15 Ca 160/2007 — 31, například krajský soud dospěl k závěru o zjevné nepňměřenostipokutypo zhodnocení majetkových poměrů pachatele a nízké společenské škodlivosti spáchaného deliktu. Hned v následující větě po učinění tohoto závěru již pouze doplnil, že „[z]a pňměřenou sanká soud povahuje pokutu ulomenou téměřpň samé spodní hraniá zákonného rozpětí ve výši 25 000 Kč"364. Obdobně si počínal Nejvyšší správní soud 362 Srov. § 37 písm. c) ZOPŔ: „Vři určení druhu správního trestu a jeho výměry se přihlédne zejména k přitěžujícím a polehčujícím okolnostem". 3« Srov. mimo jiné rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 364 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 Ca 160/2007 - 31. 103 v rozsudku ze dne 18. 3. 2004, č.j. 6 A 10/2000 - 62365, když uvedl, že „\v]šechny výše uvedené důvody ve svém souhrnu vedly Nejvyšší správní soud k závěru o zjevné nepňměřeností žaloba ulomené pokuty a o nutnosti snížit k návrhu ^alobce ulomenou sanká, kdy^ za pňměřenou všem okolnostem případu pokládá Nejvyšší správní soud částku 30.000 Kč"366, stejně jako Krajský soud v Brně v rozsudku ze dne 12. 3. 2013, č. j. 62 Af 58/2012 —273: „Vokutu v řádech desítek tisíc povahuje soud za zjevně nepňměřenou. odpovídající se soudujeví pokuta v řádech tisíců. Současně se nemá jednat o pokutu zcela symbolickou, ale toliko spíše symbolickou, tedy spíše v horní polovině první desítky tisíc. Částka 7.000 Kč je tak podle názoru soudu adekvátní.,"367 Z mého pohledu nezbývá než i v tomto bodě označit zmíněný postup ze zcela racionální, neboť „není smyslem soudního přezkumu stále dokola podrobně ,opakovať ji% správně vyřčeně':368, tím méně v rámci jednoho odůvodnění. 5.3 Návrh žalobce jako další z limitů moderace Předpoklad realizace moderace „v mezích zákonem dovolených " v sobě nad rámec již řečeného obsahuje ještě jedno relevantní omezení. Ačkoliv i toto má přirozeně svůj základ v zákoně, jeho podstata primárně vyplývá z jiného předpokladu pro uplatnění moderačního oprávnění. Konkrétně z podmínky č. 7 369— návrhu žalobce na moderaci. Poslední z podmínek nicméně není v mé práci samostatně rozebírána, a proto omezení, které z ní vůči provádění moderace vyplývá, bylo zařazeno na závěr nynější kapitoly. Omezení, o němž bude hovořeno, vyjadřuje latinská zásada iudexne eatultrapeúta partium.Jedni.se tedy o vázanost soudu návrhem žalobce. V jejím světle autoři František Korbel, Kateřina Staňková a Michala Hengalová žalobcům radí, „...aby se domáhali maximálního mocného zmírnění udělené sankce odpovídajícího danésituaá [...]. V případě, kdy ^alobce poraduje v petitu pevnou výši pokuty/délky trestu, nemůže soud v souladu se zmíněnou zásadou iudex ne eat ultra petita partium snížit sanká podle svého uválení"™, a to, jak jmenovaní dodávají, „i vpřípadě, kdy by soud chtěl od trestu [třeba] upustit"311. Ve spojení s rozebíraným limitem je nicméně vhodné poznamenat, že v praxi nedochází obecně příliš často k tomu, aby žalobci požadovali snížení sankce, typicky pokuty, na konkrétně stanovenou částku (výměru trestu). Výjimečně se tak přesto děje, jak dokazuje například rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2006, č. j. 11 Ca 229/2005 — 6637Z, v němž žalobce vznesl návrh na snížení pokuty z hodnoty 100.000 Kč na částku 5.000 Kč, nebo rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2011, č. j. 17 A 22/2011 - 45373, kde žalobkyně požadovala snížení pokuty z částky 365 Připomeňme, že v daném případě Nejvyšší správní soud rozhodoval ve smyslu § 132 s. ř. s. jako soud I. instance. 366 Rozsudek NSS, č j. 6 A 10/2000 - 62. 367 Rozsudek Krajského soudu v Brně, č j. 62 Af 58/2012 -273. 368 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č j. 4 As 11/2006 - 86. Nejvyššísprávní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 4. 12. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2006/0011 4As 0600086A prevedeno.pdf. 369 Srov. podkapitolu „3.4 Vyjmenování podmínekuplatnění moderačního práva". 3™ KORBEL, František; STAŇKOVÁ, Kateřina; HENGALOVÁ, Michala. Moderační právo správních soudů. Právní rádce. IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 8. 4. 2016 [cit. 26. 10. 2017]. ISSN 1213-7693. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/cl-65239450-moderacni-pravo-spravnich-soudu. 371 Op. cit. 370. 372 Zjištěno prostřednictvím zrušujícího rozsudku NSS, č j. 2 As 33/2006 - 102. 373 Rozsudek Krajského soudu v Plzni, č j. 17 A 22/2011 -45. 104 40.000 na 10.000 Kč. Popřípadě rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2015, č. j. 62 Af 33/2014 -43, kde šlo o pokutu 25.000 Kč a návrh na snížení na částku 1.000 až 2.000 Kč, kterou by žalobce jiŤjpovaŤovalzapňměřenou™. Důvod, proč žalobci nepřistupují k uplatnění požadavku snížení trestu na konkrétní hodnotu, je zřejmý. Takto formulovaným petitem nemohou totiž prakticky nic získat, za to mohou správní soud z jejich pohledu zcela zbytečně omezit v situaci, kdy by dospěl k závěru, že přiměřenou výměru trestu by představovala hodnota spadající pod hranici vyslovenou žalobcem, případně by zamýšlel od trestu zcela upustit. Osobně se domnívám, že pokud přesto žalobci takový návrh uplatní, může být důvodem jejich postupu v zásadě jedna z následujících dvou skutečností. První je snaha vyvolat dojem o svém přesvědčení, ať již skutečném, nebo předstíraném, že jsou si vědomi spáchání protiprávního jednání a souhlasí s tím, že by za něj měli být potrestáni, avšak v nižší míře. Druhou skutečností, která však může nastat souběžně s první, je jednoduše nevědomost žalobců o tom, že svýmnávrhem správní soud mohou limitovat. Druhý z důvodů by měl být patrně vyloučen v případě zastoupení žalobce právním odborníkem, avšak ani tehdy nelze danou možnost pravděpodobně zcela vyloučit. Jiné reálné důvody, pro které by žalobci dobrovolně omezovali správní soudy v rozsahu možného zmírnění jim uložené sankce, mě však osobně nenapadají. Z řečeného logicky vyplývá, že pokud je rozebírané omezení uplatňováno žalobci jen zcela výjimečně, tím méně je situací, kdy by v praxi správnímu soudu skutečně zabránilo moderovat v jím zamýšleném rozsahu. V rámci rešerše judikatury pro rigorózní práci jsem se vlastně setkal s případem jedním jediným. Jmenovitě se jednalo o řízení vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 46 A119/2013 -42375, o němž jsem se v této práci zmínil již v podkapitole „4.4 Hledisko druhé — zákonné rozpětí sankce", v souvislosti s důsledky zrušení spodní hranice zákonné sazby. Nyní se na případ zaměříme z hlediska tématu nynější podkapitoly. Připomeňme si nejprve v krátkosti okolnosti případu. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně byla žalobci uložena pokuta ve výši 500.000 Kč, která byla k odvolání snížena rozhodnutím žalovaného na částku 310.000 Kč. Žalobce byl postihován za umožnění výkonu nelegální práce podle §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti, ve znění zákona č. 401/2012 Sb. V rámci žaloby ke krajskému soudu žalobce navrhl snížení pokuty výslovně na částku 155.000Kč. Krajský soud návrhu vyhověl, což mu umožnil svým nálezem sp. zn. Pl. US 52/13 Ustavní soud, který zrušil dosavadní spodní hranici zákonné sazby ve výši 250.000 Kč. V předešlé podkapitole jsem poznamenal, že kritéria pro hodnocení přiměřenosti trestu lze zásadně ztotožnit se skutečnostmi rozhodnými pro následné určení jeho nové výše, přičemž odůvodnění prvého a druhého kroku v praxi zpravidla splývá. Nejinak tomu bylo i v nyní rozebíraném případě. O výchozí úvaze krajského 374 Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2015, č j. 62 Af 33/2014 -43. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/riles/EVIDENCNI LIST/2014/003362Af 1400043 20151201070606 převedeno, pdf 375 Rozsudek Krajského soudu v Praze, č j. 46 A 119/2013 - 42. 105 soudu z hlediska pokuty, která by byla přiměřená okolnostem projednávaného případu, jsem se zmínil již v odkazované podkapitole „4.4 Hledisko druhé — zákonné rozpětí sankce". Krajský soud vyšel ze skutečnosti, že žalovaným byla uložena pokuta ve výši 310.000 Kč, tj. 60'.000 Kč'nadpůvodníspodní' hráni ázákonnésazby (250.000 Kč). Po jejím zrušení Ústavním soudem vznikla nulová spodní hranicea žalobcem navrhovaná částka 155.000 Kč se tedy nacházela ve více než dvojnásobné vzdálenosti od nové spodní hranice, než byl původní záměr žalovaného. Již ve zmíněné podkapitole j sem naznačil, že předestřená úvaha nemůže platit absolutně, neboť přiměřenost pokuty nelze postavit na pouhém srovnání její vzdálenosti od původní a nové spodní hranice zákonné sazby. Jestliže totiž mají být zachovány funkce sankce, je třeba vždy vážit i skutečnou výměru trestu, tedy její výši samu o sobě. Důvod lze spatřovat v závěru rozšířeného senátu NSS, že „... aby pokuta naplnila svůj účel ^ hlediska individuální i generální prevence, musí být átelným zásahem do majetkové sféry pachatele"316. Uvedené pravidlo přitom platí pro jakoukoliv formu trestu, kdy jej lze vyjádřit obecně slovy, že.. trest nepňměřeněmírnýi nepňměřeněpřísný se míjí svým účelem" 311. Jako výchozí bod, jak úvahu označil sám krajský soud, pro navazující kroky, je však zmíněná myšlenka jistě akceptovatelná. V dalším kroku krajský soud odmítl východiska aplikovaná žalovaným, konkrétně hodnocení dílčí okolnosti případu jakopřitěžující, a to pro rozpor se zásadou zákazu dvojího přičítání, podle které k okolnosti, která tvoří zákonný znak skutkové podstaty nelze přihlédnout při ukládání sankce jako k okolnosti polehčující či přitěžující 378 . Následně krajský soud poznamenal, že z ustanovení § 140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti, ve spojení s jeho § 140 odst. 1 písm. c) a e) a § 5 písm. e) téhož zákona plyne, že sankce ve výši až 10.000.000 Kč může být uložena za nelegální práci spočívají jak v situacích, kdy vykonávaná práce neodpovídá rozsahu uděleného pracovního povolení zaměstnaného cizince, tak v případech, kdy zaměstnávaný cizinec žádné pracovní povolení nemá, nebo kdy dokonce nemá ani povolení k pobytu na území CR, a konečně též v případech, kdy na fakticky vykonávanou práci není uzavřen pracovněprávní poměr. Zde však byl žalobce potrestán za zaměstnání jediného cizince tříděním a balením cibule po dobu jediného dne, kdy navíc cizinec disponoval pracovním povolením, ergo i povolením k pobytu, avšak pro jiný druh práce. Současně nicméně krajský soud nepřehlédl ani to, že žalobce neměl s cizincem uzavřený pracovněprávní vztah, a dokonce původně popíral, že by měl jakéhokoliv zaměstnance. Jak však krajský soud zdůraznil, předmětné ustanovení dopadá i na případy rozsáhlého zaměstnávání cizinců, co do jejich počtu i délky odpracované doby, a to i v odvětvích, kde může být mnohem výrazněji dotčen trh práce. V souhrnu všech okolností případu dospěl krajský soud k přesvědčení, že dílčí přitěžující okolnosti nemohou převážit celou řadu polehčujících. Uložená sankce se proto měla pohybovat při samé spodní hranici zákonné sazby, tj. v době rozhodování soudu hranici nulové (připomeňme, že k okamžiku rozhodování žalovaného platila 376 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 377 Op. at. 376. 378 MATES, Pavel. Základy správního práva trestního. 6.vyd. Praha C. H. Beck, 2015, 204 s. ISBN 978-80-7400-567-1. s. 190. 106 spodní hranice 250.000 Kč). V návaznosti na své závěry krajský soud uzavřel, že „by v tomto prípade povaľoval za odpovídající uložení sankce na úrovni cca jedné setiny sankčního rozpětí, což představuje částku 100.000 Kč (v době rozhodování vplovaného by šlo o částku 347.500 Kč) "379. Krajský soud tedy využil porovnání vůči původní výši spodní hranice (250.000 Kč), a následné nulové, nejen na úvod svých moderačních úvah, ale i jejich závěrem. Pro naše účely je však klíčové, že dospěl k výstupu, že částka, kterou by „povahoval za odpovídající" se nachází poměrně výrazně pod limitem, který pro moderaci stanovil svým návrhem žalobce (soud: 100.000 Kč, žalobce: 155.000 Kč). Danou skutečnost krajský soud nepřehlédl. Poslední část svého rozsudku proto věnoval úvaze, jaké dopady má žalobcem uplatněný návrh na moderaci pro realizaci jeho závěru 0 přiměřenosti pokuty ve výši 100.000 Kč. Dospěl přitom k přesvědčení, že limit v podobě návrhu žalobce nemůže překročit. Své hodnocení opřel primárně o „klasickouprocesní zásadu index ne eat ultra petita partium (ať soudce nejde za návrhy stran) "m. Současně však dodal, že závěr vyplývá 1 z principů, na nichž j e založen samotný soudní řád správní. Krajský soud v tomto bodě vyšel z ustanovení § 2 s. ř. s., podle něhož soudy ve správním soudnictví poskytují ochranu veřejným subjektivnímprávům fyzických i právnických osob. Jestliže přitom žalobce žádá snížení pokuty na určitou hranici, „ impliátně^ toho vyplývá závěr, ze trest do této hranice nepovazuje za zásah do svých subjektivníchpráv"3S1. Úvahy krajského soudu podle mého mínění nikterak nekolidují s myšlenkami Nejvyššího správního soudu z případu rozebíraného výše (č. j. 7 As 112/2012 —36), kde posledně jmenovaný odmítl z důvodu zákazu přepjatého formalismu závěr soudu I. stupně, že pokud žalobkyně (stěžovatelka) požadovala výslovně pouze upuštění od trestu, nedává mu takový návrh prostor pro zabývání se jeho možným snížením Nejvyšší správní soud při odmítnutí tohoto přístupu poznamenal, že ,\ý\e-li v žalobě obsazen návrh na moderaá ulomené sankce, i když stěžovatelka výslovně zmínilapouzeformu upuštění od potrestání, lze metodou logického výkladu od většího k menšímu (á maiori ad minus) dojít k závěru, že žádala i o snížení uloženého trestu" 382. Jinými slovy, pokud stěžovatelka požadovala celkové upuštění od uložené sankce, je zřejmé, že pokutu v jakékoliv výši považovala za zásah do svých veřejných subjektivní práv, kterým jsou správní soudy povinny poskytovat ochranu. Proto byl přístup krajského soudu, vycházející striktně z doslovného znění jejího žalobního návrhu, shledán za přepjatý formalismus, aniž by stejný závěr bylo možné učinit vůči závěru krajského soudu ve věci rozebírané touto podkapitolou. Jiná situace by podle mého názoru nastala tehdy, pokud by žalobce například požadoval upuštění od sankce, popřípadě její snížení na částku 155.000 Kč. Takto formulovaný petit by nepochybně správní soud omezit nemohl, přičemž žalobcem navrženou částku by bylo možné nahlížet pouze jako referenční. Druhý nosný důvod, pro který krajský soud odmítl překročit žalobní návrh, představuje dispoziční zásada, která se v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu 379 Op. at. 375. 380 Op. at. 375. 381 Op. at. 375. 382 Rozsudek NSS, č j. 7 As 112/2012 -36. 107 uplatní v plné míře. Jak krajský soud v jejím kontextu uvedl, „]ý\e to právě žalobce, který jako pán sporu určuje rozsah přezkumu rozhodnutí správního orgánu, respektive rozsah projednání jeho věd (jako tomu je v případě žalobce, který se přezkumu [myšleno zákonnosti] napadeného rozhodnutí ani nedomáhá)"3i3. V posledním opěrném bodě svého závěru se krajský soud vrátil k zásadě iudex ne eat ultrapetitapartium, která nachází podporu i v § 153 odst. 2 o. s. ř. („[s]oud můýe překročí návrhy účastníků a pňsoudit něco jiného nebo více, než čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže Z právního předpisu vyplývá uratý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky'), přičemž předmětné ustanovení lze přiměřeně použít i v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (srov. § 64 s. ř. s.). V souhrnu předestřených důvodů krajský soud uzavřel, že „\n]avrhl-li žalobce snížení pokuty na výši 155.000 Kč, nemohl soud snížittrestpodtuto hraniá a otázkou eventuální výše, konečného' trestu pod touto hranicí se proto ani nezabýval" 3M. Krajský soud proto přistoupil k moderaci pokuty na žalobcem navrženou částku 155.000 Kč. Lze uzavřít, že krajský soud podpořil nepřekročitelnost žalobního návrhu čtyřmi silnými argumenty: 1) samotnou zásadou iudexne eat ultrapetitapartium, 2) absencí zásahu do subjektivních práv žalobce v situaci, kdy je zásah „ohraničen" právě jeho návrhem, tj. konkrétní výměrou trestu, na jejíž výši požaduje žalobce moderovat, a z níž implicitně vyplývá, že trest uložený do této hranice nepovažuje za zásah do svých práv, přičemž správní soudnictví z ochrany veřejných subjektivních práv vychází (§ 2 s. ř. s.), 3) zásadou dispoziční, která fakticky doplňuje předchozí důvod, a podle níž je to žalobce, kdo jako „pán sporu" stanovuje rozsah projednání své věci a 4) oporou zásady iudexne eat ultra petita partium v přiměřeně použitelném (§ 64 s. ř. s.) ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř. Pro uvedené důvody lze uzavřít, že správní soud je při provádění moderace „v mecích zákonem dovolených " vázán rovněž návrhem žalobce ve smyslu jím konkrétně požadované výměry trestu. V kontextu rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 112/2012 — 36, lze potom dodat, že samostatný návrh směřující toliko na upuštění od trestu je potom nutné číst jako návrh na snížení sankce (pokuty) na nulovou hodnotu. Takto „přetlumočený" návrh vylučuje možnost přepjatého formalismu, jak jej shledal kasační soud v odkazovaném rozsudku. 383 Op. ot. 375. 384 Op. ot. 375. 108 6 Zodpovězení „otázek" V rámci úvodní podkapitoly „2.2 Systematika rozvíjení textu a konkrétní otázky vznesené touto prací" byly v kontextu vybraných podmínek institutu moderace formulovány dílčí „sporné body", či spíše podněty k zamyšlení, jejichž rozboru byly věnovány navazující kapitoly. Tam, kde to bylo možné, bylo přirozeně cílem jejich náležité zodpovězení. U těch aspektů vybraných podmínek, jejichž řešení je i nadále předmětem nekončících judikatomích a akademických úvah, pak alespoň přednesení relevantních informací a závěrů, které k nim byly učiněny. Závěrem práce je proto užitečné provést jistou sumarizaci získaných poznatků. Nemělo by přitom jít 0 podrobné opakování již jednou řečeného, ale o určité „zhustené" shrnutí těch nej důležitějších výchozích myšlenek a z nich vyplývajících závěrů. V podrobnostech je potom vhodné čtenáře odkázat na příslušnou část rigorózní práce. S tímto úvodním slovem přistupme k prvnímu z pojmů. 6.1 Z jakých kritérií je třeba primárně vyjít při hodnocení podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu? Zjevná nepřiměřenost trestu představuje jak jednu z podmínek institutu, tak 1 vyjádření jeho účelu (důvodu), jímž je zabránění v uložení trestu, který by zjevně odporoval obecné představě o adekvátnosti a spravedlnosti sankce383. Pro její formulaci využil zákonodárce variantu neuratého právního pojmu, neboť již z požadavku náležité individualizace sankce vyplývá nemožnost pevně stanovených sankcí za jednotlivé správní delikty, ergo i konkrétního vymezení situace jejich zjevné nepřiměřenosti. Nutno nicméně poznamenat, že zákonodárce ve své podstatě neposkytl správním soudům jakákoliv bližší vodítka, která by jim byla nápomocna při vymezení obsahu citovaného pojmu. Tento úkol svěřil v plném rozsahu soudní praxi. Iv otázce základních hledisek pro hodnocení přiměřenosti trestu je proto nutné zapátrat právě v ní. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 22/2012—23 za výchozí bod označil zákonná kritéria a zákonné rozpětí sankce3^. K významu zákonného rozpětí se vrátíme níže a přistupme proto nejprve k bodu prvnímu, zákonným kritériím. Při akceptaci dané kategorie za primární hledisko pro hodnocení přiměřenosti trestu je nutné následně zohlednit judikatorní závěry, které se vyslovily k okruhu kritérií, které mají a musí být při úvaze nad výší trestu zohledněny nejprve správními orgány a v rámci moderace potom i správními soudy. Skutečnost, že nezohledněníbjť jediného zákonného kritéria zakládá k žalobní námitce nezákonnost výroku o trestu387, předurčuje závěr, že ze zákonem výslovně stanových kritériímusejí být zohledněna všechna, byť by se hodnocení u některých z nich mělo omezit na odůvodněný záver o jeho irelevantnosti pro projednávaný případ 388 . Vtomto kontextu je zřejmé, že představují-li zákonná kritéria okolnosti případu, jejichž promítnutí správními orgány do výše trestu 385 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. 386 Op. at. 385. 387 Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č j. 8 As 17/2006 - 78. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/ffles/SOUDNI VYKON/2006/0017 8As 0600078A prevedeno.pdf. 388 Op. at. 387. 109 je zákonodárcem obligatórne vyžadováno, potom je nanejvýš logické, aby správní soudy realizovaly základní hodnocení přiměřenosti trestu jeho poměřováním právě vůči těmto kritériím. S účinností od 1. 7. 2017 zavedl přitom zákon o odpovědnosti za přestupky, při odstranění dualismu přestupků a jiných správních deliktů389, obecně demonštratívni výčet zákonných kritérií (srov. § 37 a násl. ZOPR), čímž umožnil přihlédnout k jakýmkoliv dalším, v zákoně výslovně neobsazeným kritériím, která mohou přispět k logickému zdůvodnění výše trestu390. Jinými slovy, jde o kritéria v dané věci relevantní™. Nadále proto nevzniká možný konflikt ve smyslu překročení taxativních výčtů zákonných kritérií, jako tomu bylo dříve, kdy totiž k jiným („netaxativním") hlediskům „by správní orgán nemělfňhlížet"392, jakkoliv i toto pravidlo bylo ve vztahu k osobním a majetkovým poměrům pachatele judikaturou prolomeno393. Vedle otázky šíře kritérií, z nichž by měly správní soudy při hodnocení přiměřenosti trestu primárně vycházet, je související problematikou hodnocení míry jejich naplnění. Platí-li přitom, že moderace představuje nahrazení správní úvahy úvahou soudní 394, je zmíněné hodnocení přirozeně věcí volné úvahy soudu, což implikuje jeho povinnost reflektovat základní omezení a požadavky, které v tomto směru obdobně tížily správní orgány při realizaci jejich diskrece. Mezi nimi je třeba akcentovat podmínku náležitého odůvodnění zhodnocení rozhodných kritérií, tak aby zněj důvody zjevné nepřiměřenosti trestu byly jasně seznatelné 395 . Dané pravidlo přirozeně dopadá nejen na posouzení zákonných kritérií, ale obecně na celkově hodnocení pňměřenosti trestu™. Jeho nedodržení by obdobně jako v případě rozhodnutí správního orgánu vedlo k nepřezkoumatelnosti rozsudku397. Role základních zákonných kritérií pro hodnocení přiměřenosti trestu je tedy nezastupitelná, a to navzdory skutečnosti, že konečný verdikt o naplnění rozebírané podmínky bývá v praxi zpravidla výsledkem zohlednění širšího okruhu skutečností. Avšak 389 MÁRTON, Michal; GONSIOROVÁ, Barbora. Průvodce novým přestupkoiým zákonem pro správní praxi. Praha: Leges, 2017, 272 s. ISBN 978-80-7502-200-4. s. 11. 390 Rozsudek NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62. 391 Rozsudek NSS, č j. 4 As 51/2007 - 68. 392 Rozsudek NSS, č j. 4 As 51/2007 -68. 393 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 394 KRYSKA, David. Pravomoc a působnost soudů v českém a polském správním soudnictví. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 17. 11. 2017]. 395 Rozsudek NSS, č j. 7 As 16/2008 -80. 396 Stejně jako následně na určování trestu nového v rámci realizační fáze moderace. 397 Mutatis mutandis lze z hlediska požadavků na odůvodnění přiměřenosti výše trestu odkázat rovněž na judikatumí závěry učiněné Nejvyšším správním soudem například v rozsudcích ze dne 27. 3. 2008, č j. 4 As 51/2007 - 68: ..Rekapitulace skutkových jištění, na kterou navazujepouhé konstatování zákonných kutém pro uložení pokuty, aniý by bylo přeimé zda a jakým způsobem byla zákonná kritéria pro uložení pokuty hodnocena je 7cela nedostatečné. Úvaha správního orgánu musí vést k hodnocení individuäní povahy protiprávního jednání, přičemž Zyažpvané okolnosti je třeba rozlišovat na přitěžující a polehčující a výdy je posuzovat z hlediska konkrétního dopadu na daný případ. Uvede-li správní orgán pou^e tolik. ?e k nějakému aspektu přihlédl, aniž fo1 sdělil, jakou hodnotu, byť abstraktně vyjádřenou, tomuto aspektu přiřadil, stává se takové tvrzení do značné míry neurčitým, a v důsledku toho i nepřezkoumatelným", a ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 - 59: „Pouhá citace zákonného textu bezaplikace na konkrétní případ žádným zdůvodněním není". 110 i za situace, kdy by snad bylo možné dojít k závěru o zjevné nepřiměřenosti trestu jen na základě těchto základních kritérií, neobejde se správní soud minimálně bez druhého základního „vodítka", tj. zákonného rozmezí sankce. Bez něj totiž není možné hodnocení základních kritérií, z hlediska přiměřenosti trestu, jakkoliv ukotvit. 6.2 Jaká je role zákonného rozpětí sankce při posuzování „zjevné nepřiměřenosti" trestu? Zákonné rozpětí sankce je pro institut moderace významné v několika souvislostech. První z nich představuje skutečnost, že jeho překročení správním orgánem zakládá v souběhu s odpovídajícím žalobním bodem důvod ke zrušení sankčního rozhodnutí ve smyslu § 78 odst. 1, věty druhé s. ř. s. Z hlediska moderace samé je potom možné poukázat na úzkou souvislost mezi horní a dolní zákonnou hranicí sazby a některými ze zákonných kritérií. Rozpětím zákonné sazby, respektive horní hranicí, má totiž zákonodárce možnost vyjádřit typovou závažnost správního deliktu 398 . Dolní hranicí potom může akcentovat jak význam chráněného zájmu399, tak opět i typovou škodlivost deliktního jednání. Vedle toho má však zákonné rozpětí pro ukládání trestu i mnohem prozaičtěj ší roli, kdy představuje vymetení prostoru, v jehož rozmezí se musí nejprve sankcionující správní orgán, a následně i správnísoud pohybovatpři úvaze nad výší trestu, který by odpovídal všem okolnostem případu. Velmi často se proto lze setkat s výchozími úvahami typu Jednání pachatele a okolnostem případu by odpovídala sankce ulomena asive výši 1/10 horní sazby", které j sou pro stanovení přiměřeného trestu ze své podstaty nevyhnutelné. Z uvedených důvodů lze zákonná kritéria a zákonné rozpětí považovat za výchozí bod pro hodnocení přiměřenosti trestu pouze při vzájemném spojení, neboť jedno bez^ druhého totiž daná hlediska postrádají výpovědní hodnotu. Z dalších významů, které má zákonné rozmezí, jmenovitě spodní hranice sazby, pro institut moderace, lze zmínit její vlivná druhou vybranou podmínku — provádění zmírnění trestu „v mezích zákonem dovolených ", které se budeme věnovat níže. Vhodné je nicméně poznamenat, že pro obě rozebírané podmínky moderace je podstatné, že spodní hranice není neměnným prvkem. Může doznat změn jak činností tradičního zákonodárce, tak nálezy Ústavního soudu, jejichž zohlednění je nezbytné ve všech procesních fázích řízení před orgány veřejné moci400. Jde o projev zásady retroaktivity in mitius, mající svůj ústavní základ v čl. 40 odst. 6 Listiny, při nahlížení řízení o správním deliktu jako řízení o „trestním obvinění". L,ze dodat, že v případě vícero změn v době od spáchání deliktu do rozhodování soudu je třeba uplatnit úpravu ne j mírnější401'402. Ve vztahu ke správnímu řízení je potom zmíněný princip v zákonné rovině zakotven v ustanovení § 2 odst. 5 ZOPR. 398 Srov. usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 - 133, a rozsudek NSS, č j. 1 Afs 50/2005 -97. 399 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 Af 2/2015 - 32. 400 Rozsudek NSS, č j. 6 Ads 80/2013 -41. 401 Rozsudek Krajského soudu v Praze, č j. 46 A 119/2013 - 42. 402 Z hlediska řízení před správním orgánem je zmíněný princip zakotven v ustanovení § 2 odst. 5 ZOPR. 111 Význam zrušení spodní hranice zákonné sazby pro „testpňměřenosti" lze přitom obecně spatřovat v tom, že umožněním správnímu soudu shledat, že okolnostem případu by v rámci individualizace trestu odpovídala sankce v nižší (původní dolní hranicí dříve zapovězené) výměře, je rozhodujícímu soudu otevřen mnohem větší prostor pro zhodnocení přezkoumávaného trestu za zjevně nepřiměřený. Vyjádřeno jinými slovy, při existenci ústavně konformní nenulové spodní hranice a uložení sankce v její blízkosti má správní soud, při vyloučení likvidační povahy sankce, j en minimální prostor pro závěr o naplnění podmínky její nepřiměřenosti, což umocňuje potřeba nepřiměřenosti „vyšší kvality" m, tj. zjevné, nikoli „bě^né". Při zrušení spodní hranice se však prostor přirozeně zvětšuje. Podmínkou sine qua non pro moderaci za těchto okolností je však skutečnost, že sankční rozhodnutí obsahuje dostatečné odůvodnění původně uloženého trestu. Pokud totiž spočívá pouze na klíčovém argumentu, že nižší pokutu (trest) pro spodní hranici nebylo možné uložit, tj. že uložení pokuty v minimální výměře, či v její blízkosti, již samo o sobě zohledňuje všechny možné polehčující okolnosti, bez bližšího, respektive jakéhokoliv zhodnocení jejich významu, nezbude správnímu soudu než rozhodnutí zrušit pro nepřezkoumatelnost. Realizací moderačního oprávnění by v takovém případě totiž nenahrazoval (nekorigoval) úvahy správního orgánu o výši trestu, ale tyto úvahy vlastně poprvé (originárně) vytvářel404. 6.3 Může být trest uložený při spodní hranici zákonného rozmezí zjevně nepřiměřeným? Trest uložený při spodní hranici bývá (zjevně) nepřiměřeným pouze výjimečně. Důvodem j e skutečnost, že nemá-li být od sankce správním orgánem přímo upuštěno405, potom při požadavku na preventivní a represivní funkci sankce je nezbytné, aby do právní sféry pachatele zasáhla dostatečně átelněm. Uloží-li přitom správní orgán při zmíněném požadavku sankci při samé spodní hranici, pak čím blíže se jí nachází, tím užší je prostor, do něhož by mohl správní soud následně zasadit trest, který je zjeho pohledu přiměřený okolnostem projednávaného případu a ve vztahu k němuž by trest určený správním orgánem mohl označit za zjevněrnepřiměřený. Naznačenou skutečnost reflektoval Nejvyšší správní soud, když vyslovil, že „[o] zjevně nepňměřenou výši sankce (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) nejde v případě, kdy pokuta byla uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí" 407'408. Pro své ratio i akceptaci Nejvyšším správním soudem se předestřený argument stal správními soudy často uplatňovaným při odmítání moderačního návrhu. V praxi nicméně platí, že zpravidla nej de o argument 403 Rozsudek NSS, č j. 1 Afs 1/2012 - 36. 404 Op. cit. 400. 405 Přičemž v některých případech je tato možnost zákonem výslovně vyloučena 406 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 407 Rozsudek NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62. 408 Svůj právní názor kasační soud zopakoval i v právní větě (č II, in Jiné) k rozsudku č j. 7 As 22/2012 - 23: „V případě sankcí z obecných hledisek méně závažných (zde pokuty ve výši 10.000 Kč) proto bude moderace sankce Zpravidla vzácnější nežv případě sankcí výrazných ". 112 hlavní, či dokonce výlučný, ale pouze o dílčí, doplňující řadu dalších důvodů, pro které správní soud shledal, že podmínka zjevné nepřiměřenosti není naplněna. Nabízí se však otázka, zda trest uložený při spodní hranici zákonného rozmezí může vůbec pojmově být zjevně nepřiměřeným. Judikatura oddílu „4.4.2 Zjevná nepřiměřenost sankce uložené při spodní hranici?" doložila, že naznačenou otázku je třeba zodpovědět kladně, když správní soudy ani u trestů minimální výměry na náležité posouzení přiměřenosti nerezignují409. Zohledňují přitom skutečnost, že Nejvyšší správní soud neformuloval výše uvedené pravidlo absolutně410, ale pouze jako významné vodítko pro hodnocení přiměřenosti posuzovaného trestu. Uložení trestu při spodní hranici tedy samo o sobě nezbavuje správní soudy nutnosti náležitě posoudit jeho přiměřenost, přičemž však odkazovaná judikatura dokazuje, že soudy své povinnosti dostávají. Lze dodat, že v případě, kdy je trest i přes svou nízkou výměru shledán zj evně nepřiměřeným, bývá tomu zpravidla pro kritérium osobních a majetkových poměrů pachatele. Právě ty mohou zapříčinit, že i trest uložený při spodní zákonné hranici je způsobilý zasáhnout do právní sféry žalobce mnohem (zjevně) citelněji, než by odpovídalo zásadě proporcionality trestání. Představují však důvod zásadní, nikoli jediný, neboť zpravidla bývají doplněny na závěr výčtu dalších okolností případu, které správnímu soudu indikují možnou nepřiměřenost trestu. V případě rozsudku č. j. 15 Ca 160/2007 — 31 byla přidružujícím se faktorem nízká společenská škodlivost jednání pachatele, v rozsudku č. j. 62 Af 58/2012—273 řada polehčujících okolností (nízký podíl žalobce na relevantním trhu, nízká schopnost sankcionované dohody ovlivnit hospodářskou soutěž), a v případě, kdy nápravu sjednával Nejvyšší správní soud, šlo mj. o míru zavinění411. Přesto lze uzavřít, že klíčovou roli pro shledání minimálního trestu zjevně nepřiměřeným sehrávají právě majetkové a osobní poměry pachatele. 6.4 Z čeho vyplývá specifické postavení kritéria osobních a majetkových poměrů pachatele oproti ostatním (zákonným) hlediskům? Ačkoliv původně judikatura Nejvyššího správního ani Ústavního soudu nepociťovala potřebu zohledňovat kritérium majetkových poměrů tam, kde nefigurovalo mezi taxativně vyčtenými hledisky aplikovaného zákona412, byl tento přístup překonán v souvislosti s hrozbou likvidačního účinku sankce413. Za této konstelace zakládalo nereflektování osobních a maj etkových poměrů, k uplatněné žalobní námitce, 409 Srov. rozsudky Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 Ca 160/2007 - 31, a Krajského soudu v Brně, č j. 62 Af 58/2012 - 273. 410 Srov. pasáž rozsudku NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62: „...anipokud by byl [návrh namoderaá] podán, nemohla by z né/ýalobkyněnicpro sebe vytěžit, ji^sohledem nato, žýZa > zjevně nepřiměřenou' nejspíše nebude možno povahovat pokutu uloženou ve 4 % zákonného rozpétí[...] za situace, kdy sám ý akt správního deliktu není'mezi stranami sporný ". 411 Rozsudek NSS, č j. 7 As 71/2010 -97. 412 Srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, č j. 5 A 116/2002 - 31, a nález Ústavního soudu ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 638/03, týkající se ústavní stížnosti proti němu uplatněné. 413 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 113 nezákonnost napadeného rozhodnutí. Zákon o odpovědnosti za přestupky zavedl obecně demonštratívni výčet zákonných kritérií, přičemž hledisko osobních poměrů v případě fyzických osob výslovně zakotvil v § 37 pod písmenem f). V jejich případě jde tudíž nadále přímo o zákonné kritérium, které správní orgány jako takové /OT/ä posoudit vždy. U ostatních kategorií subjektů je určujícím předpokladem pro jeho zohlednění relevance pro projednávaný případ, kterou však lze vzhledem k převažujícímu ukládání pokut, jako nejtypičtějšího druhu správního trestu, důvodně presumovat. Nadále samozřejmě platí, že uložení likvidačního trestu zakládá k žalobní námitce nezákonnost sankčního rozhodnutí414. Naznačené judikatorní postavení rozebíraného hlediska přenesl kasační soud i do oblasti moderace 415, kdy však v rámci ní je potřeba ke kritériu osobních a majetkových poměrů přistupovat s vyšší mírou rozlišování intenzity, s jakou do nich uložená sankce zasahuje. Oproti hledisku zákonnosti zde totiž platí, že i sankce, která nenípňmo likvidační, může stále působit dostatečně, tj. zjevně nepřiměřeně. Jemnější rozlišování dopadů trestu nicméně nesmí ústit v přespřílišnou citlivost, neboť judikatura správních soudů jasně vyslovila, že má-li pokuta plnit svůj účel, musí do majetkové sféry pachatele zasáhnout átelněm. Kritérium majetkových poměrů má tedy na jednu stranu pro hodnocení přiměřenosti sankce signifikantní pozici, když například i přes značnou závažnost spáchaného deliktu417 nebo minimální výměru trestu418 může správní soud přivést k závěru o jeho zjevné nepřiměřenosti. To však na druhou stranu neznamená, že by pachatelům správních deliktů, u nichž jsou majetkové poměry nepříznivé, měly být případně ukládány takové tresty, které by svou výší zcela rezignovaly na preventivní a represivní funkci, pro jejichž dosažení je čitelnost zásahů nezbytná. Tím by byl smysl trestu jako takového zcela popřen419. Slovy Nejvyššího správního soudu, jakkoliv nevyslovenými ve spojitosti s moderací, je proto přiléhavé o kritériu osobních a majetkových poměrů pachatele smýšlet jako o „záchranné brzdě" fungující jako korektiv ukládané sankce420. V případě institutu moderace však ze shora naznačených souvislostí vyplývá, že jde o korektiv velmi výrazný. Obecný důvod lze spatřovat ve skutečnosti, že „\p]okuta je jednoznačně nejtypičtějším a nejčastěji ukládaným správním trestem" m, kdy tudíž potom i moderační návrh jev drtivém množství případů uplatňován právě vůči pokutě .Jestliže přitom jde o trest majetkové povahy, je bez dalšího zřejmé, že pro její přiměřenost jsou osobní a majetkové poměry pachatele zcela zásadní. Význam rozebíraného kritéria lze však spatřovat i v tom, že akcentuje jakékoliv další indiáe, které naznačují moýnou zjevnou 414 Srovnej zformulovanou právní větu k rozsudku NSS, č j. 1 Afs 1/2012 - 36. 415 Rozsudek NSS, č j. 2 As 33/2006 - 102. 416 Op. ot. 413. 417 Srov. rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 3 A 109/2010 - 157. 418 Srov. oddíl „4.4.2 Zjevná nepřiměřenost sankce uložené při spodní hranici?". 419 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 420 Op; cit. 419. 421 MARTON, Michal; GONSIOROVA, Barbora. Průvodce novým přestupkovým zákonem pro správní praxi. Praha Leges, 2017, 272 s. ISBN 978-80-7502-200-4. s. 102. 114 nepňměřenost trestu. Řečené dokládá výše provedené shrnutí judikatury k problematice trestů uložených při spodní hranici zákonného rozmezí, z něhož vyplývá, že majetkové poměry bývají hlavním důvodem, pro který mohou být i takové tresty shledány za zj evně nepřiměřené422. O signifikantním postavení osobních a majetkových poměrů konečně svědčí i skutečnost, že právě toto kritérium rozhodnou měrou přispělo ke stanovení okamžiku hodnocení přiměřenosti trestu k momentu rozhodování soudu, navzdory obecnému pravidlu zakotvenému v § 75 odst. 1 s. ř. s.423 K danému tématu se však dostaneme níže. Cistě pro úplnost již jen doplňme, že majetkové poměry pachatele měly zásadní podíl i na zrušení některých spodních hranic zákonného rozmezí, jak dokládají kupříkladu nálezy Ústavního soudu sp. zn. PI. ÚS 3/02424nebo sp. zn. Pl. ÚS 52/13425, o nichž jsme se v práci zmínili. 6.5 Jaké další důvody nepřiměřenosti trestu, vedle nesprávného hodnocení základních (zákonných) kritérií, lze dovozovat z rozhodovací praxe správních soudů? Základní parametry pro hodnocení přiměřenosti uloženého trestu jsme představili předchozími řádky. Text rigorózní práce nicméně doložil, že nejde zdaleka 0 jediné skutečnosti, které jsou při „testupňměřenosti" zohlednitelné. Následující řádky jsou v tomto smyslu věnovány souhrnu dalších okolností, které judikatura identifikovala jako hlediska, k nimž správní soudy ve svých úvahách přihlížejí, a to ať již pro jejich pravidelné uplatňování žalobci, nebo pro výraznou specifičnost posuzovaného případu. 6.5.1 Obdobnostrozhodování Ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu zakládá požadavek, aby při rozhodování podobných či obdobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly. Jeho význam akcentuje skutečnost, že spadá mezi tzv. základní zásady činnosti správních orgánů, jejichž závaznost je dána již tím, že „se jedná o obecné zásady právnívyplývající například 1 z_ ústavního pořádku a mezinárodních smluv, kterými je Česká republika vázána a které mají přednost před zákonem"^. Naznačené postavení předurčuje jejich uplatnění i pro oblast správního trestání, odehrávající se v oblasti správního uvážení, kdy obdobnost rozhodování představuje jeden z jeho limitů427. Významná je i naznačená skutečnost, že rozebíraný požadavek má vedle zákonné roviny i své ústavněprávní zakotvení (čl. 1, věta první Listiny), přičemž nelze přehlédnout ani to, že „vázanost správního orgánu vlastní správní praxí je ve vyspělých právních systémech západníEvropy bě^ně uznávána"^. Jako důležitý parametr rozhodování nahlíží rozebíraný předpoklad rovněž Soňa Skulová, opět při akcentaci zdroje jeho závaznosti, kterým je „ústavněprávní a také mezinárodněprávní 422 Srov. závěr podkapitoly „6.3 ". 423 Ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s.: „Pňpřezkoumání rozhodnutí vychá^/soud %e skutkového a právního stavu, který tu byl v době nehodování správního orvánu". 424 Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. 425 Nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. Pl. ÚS 52/13. 426JEMELKA, Luboš; PONDĚLÍČKOVA, Klára; BOHADLO, David. Správní řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 923 s. ISBN 978-80-7400-607-4. s. 21. 427 Rozsudek NSS, č j. 8 As 5/2005 - 53. 428 Rozsudek NSS, č j.2Azs 1/2005 -57. 115 základprinápu a také jeho uznání jako jednoho z^prinápů uplatňujíám se pň výkonu veřejné moá v právním státe"429. Judikatura i odborná veřejnost jsou tedy z hlediska jeho významu ve zjevném souladu. Nejvyšší správní soud označil požadavek na obdobnost rozhodování za „spravedlnostní korektiv", zabraňující vzniku nedůvodných rozdílů430, kdy proto platí, že „\u]stálená správní praxe je jistě pň úvaze o moderaá ulomené sankce argumentem p ňpadným. logickým a relevantním"m. Uplatnitelnost „argumentu obdobnosti" v rámci moderačním návrhu tedy soudní praxe výslovně aprobovala. Jak jsem však poukázal v oddílech „4.7.1 Pochybení první - „obdobnost všeobjímající"" a „4.7.2 Pochybení druhé -obdobnost s „tamtím" případem", dopouštějí se žalobci při jeho využití často dvou zásadních nedostatků. Prvním je tendence srovnávat i nesrovnatelné, tedy například tresty ukládané nejen podle odlišných ustanovení téhož zákona, ale i zcela odlišných předpisů. Takto formulovanou námitku musel Nejvyšší správní soud odmítnout v rozsudku č. j. 4 As 135/2013 — 58, při zdůraznění nutnosti ukládat sankci vždy na základě zohlednění individuálních okolností projednávaného případu. Pro shodné důvody odmítl i jiný „odstín" téhož argumentu, konkrétně nazírání obdobnosti v tom smyslu, že při postupu podle identického sankčního ustanovení musejí být i uložené tresty zcela identické432. Současně však z judikatury vyplývá433, že porovnávané (obdobné) případy nemusí být pro uplatnění zásady zakotvené v § 2 odst. 4 správního řádu zcela totožné. Klíčové je, aby se shodovaly v podstatných rysech. Druhým typizovaným pochybením žalobců bývá zcela nedostatečná identifikace „obdobnýchpřípadů" v jimi podaných žalobách. Správními soudy byla v tomto smyslu odmítnuta jak obecná, ničím nedoložená, námitka, že žalovaný bě^ně ukládá pokuty mnohem nižší434, tak i generální odkaz na internetové stránky žalovaného správního orgánu, neboť postup, kdy by soudy musely za žalobce samy vyhledávat obdobná rozhodnutí, zjišťovat, jak v nich žalovaný rozhodl a následně ve světle získaných poznatků posuzovat přiměřenost žalobcem napadeného trestu, by představoval zásadní rozpor se zásadou dispoziční a zásadou rovnosti účastníků řízení 435 . Jinými slovy, žalobce musí zjevnou nepřiměřenost trestu nejen namítnout, ale podpořit ji i konkrétními skutkovými tvrzeními, což v případě právě rozebíraného argumentu předpokládá dostatečnou identifikaci dovolávaných rozhodnutí. Zmíněný požadavek však přirozeně dopadá na veškeré argumenty směřující na nepřiměřenost trestu. 429 SKULOVÁ, Soňa a kol. Správníprávo procesní. 2. Upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 386 s. ISBN 978-80-7380-381-0. s. 56. 430 Rozsudek NSS, č j. 4 As 37/2007 - 119. 431 Rozsudek NSS, č j. 7 As 142/2012 - 27. 432 Rozsudek NSS, č j. 4 As 37/2007 - 119. 433 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. 434 Srov. rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 8 A 60/2012 -46. 435 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2014, č j. 15 A 124/2012 - 81. Obdobně srovnej též odkazovaný rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové č j. 30 A 9/2012 - 46, nebo rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2016, č j. 15 A 180/2013 - 78. 116 Pro uplatni telnost „argumentu obdobnosti" lze tedy vyvodit následující požadavky. Nejprve musí být naplněn předpoklad aplikace těho^ právního ustanovení, doplněný 0 obdobnosta totožnost skutkových okolnostípřípadu. Teprve při splnění těchto požadavků je vhodné hodnotit uplatnitelnost korektivu, jenž má zajistit, „že nedojde k (významněji) odlišněmu zacházení" Av\ z čehož vyplývá, že nemá zabraňovat jakékoliv rozdílnosti. Pro faktické uplatnění argumentu je potom třeba, aby žalobce v rámci žaloby jasně identifikoval konkrétní rozhodnutí v takto „obdobných " případech. Za specifické situace, kdy referenční rámec představují dřívější tresty uložené témuž žalobci za shodné protiprávní jednání, může nicméně námitka narazit na legitimní argument, že nelze 1 nadále očekávat ukládání nižších trestů, jestliže očividně nevedly k jeho nápravě437. 6.5.2 Retroaktivita in mitius Uplatnění retroaktivity ve prospěch pachatele představuje pro oblast trestního práva zásadní výjimku z obecného zákazu zpětné účinnosti norem438 (srov. čl. 40 odst 6 Listiny, ale též § 16 odst. 1 trestního zákona). Možnost aplikace předmětné zásady i v případě správního trestání potom podpořila jak judikatura Ústavního soudu439, tak Nejvyššího správního soudu440, ale i doktrína441. Zásadním předpokladem nicméně je, aby předmětné řízení o správním deliktu představovalo řízení o „trestním obvinění", pro jehož naplnění je klíčový tzv. Engelův test, který byl dovožen judikaturou ESLP442. Katio uplatnění zásady pro účely moderace potom spočívá v souběhu skutečností, že institut představuje prolomení kasárníhoprinápu správního soudnictvím a současně zahrnuje odpovědnost soudu za výši ulomeného trestu. Za těchto okolností proto nemá soud při posuzování přiměřenosti trestu jinou možnost než zohlednit sankční úpravu platící v době jeho rozhodování, je-li pro pachatele příznivější 443 . Pro přesvědčivostuvedeného pravidla lze doplnit, že v případě jeho odmítnutí by vznikl zjevný rozpor mezi situací, kdy by správní soud zrušil sankční rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť tehdy by správní orgán k příznivější úpravě musel přihlédnout bez jakýchkoliv pochybností444, a právě uplatněním moderačního práva, kdy by správní 436 Soňa Skulová m KLIKOVÁ, Alena; HAVLAN, Petr; CHADIMA, Marek et al. Správní řád: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 1.10.2016. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 652 s. ISBN 978-80-7478-943-4. s. 50. 437 Srov. rozsudek NSS, č j. 6 A 96/2000 - 62. 438 Nález ÚS ČR, sp. zn. III. ÚS 611/01. 439 Srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. US 611/01, a ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05. 4«>Viz mj. rozsudky NSS, č j. 2 As 69/2003 - 50 a č j. 6 A 126/2002 - 27, nebo Městského soudu v Praze, č j. 28 Ca 151/2002 - 34. 441 Srov. například ELIÁŠ, Karel. Obdoba (Poznámky k analogii v právu). Právník. 2003, č 2, s. 97-116. ISSN 0231-6625, kdy citovaný autornicméně současně upozorňuje, že v oblasti veřejného práva jenutno k analogii „přistupovat jen se zvýšenou opatrností a jako zásadní kritérium lze vytknout, že analogie i jiné způsoby doplňování zákona jsou vyloučeny tam, kdy by šlo o uzupaci veřejné moci v neprospěch soukromé osoby". 442 Rozsudek ESLP, stížnosti č 5100/71, 5101/71, 5102/71 a 5354/72 a 5370/72, Engel a ostatní proti Nizozemsku. 443 Rozsudek NSS, č j. 9 As 7/2008 - 55. 444 Srov. aktuálně znění § 2 odst. 5 ZOPR: „Pň pozdějších změnách zákona, který je účinný při dokončení jednání, kterým je přestupek spáchán, se použije zýk-ona nejmírnějšího." Dříve v rozsahu působnosti starého přestupkového zákona jeho § 7 odst. 1. 117 soud výhodnější úpravu zohlednit nemohl. Takový výklad by v rozporu s obecným cílem uložení přiměřeného trestu nelogicky „odděloval dva světy: svět rozhodnutí správních úřadů od světa správních soudů"445. Změnu právní úpravy ve prospěch pachatele je tedy bez dalšího potřeba nahlížet jako velmi relevantní hledisko pro hodnocení přiměřenosti trestu. 6.5.3 Doba uplynulá od okamžiku spáchání deliktního jednání Možnost zohlednění doby, která uplyne od okamžiku spáchání deliktního jednání, má svůj obecný základ v preventivní (výchovné) funká trestu. S delším časovým odstupem je totiž daná funkce umenšena, což zakládá možnost shledat původní výši sankce potencionálně zjevně nepřiměřenou 446. Při logickém stanovení počátečního bodu zohledňované doby k okamžiku spáchání postihovaného deliktu řešila judikatura její druhý konec, kdy se vedle možnosti pravomocného ukončení správního řízení nabízela i alternativa zahrnutí doby soudního řízení. Možnost přihlédnout k délce soudního řízení však Nejvyšší správní soud vyloučil, „.. .nota bene kdyžnemělo ani žádný vliv na povinnost stěžpvatelky uhradit ulomenou sanká, neboť podání správní žaloby nemá odkladný úanek a takový úanek nebyl ani k návrhu stěžpvatelkypňznán" 441. Vymezení koncového bodu k momentu nabytí právní moci sankčního rozhodnutí, na který je přirozeně navázána i jeho vykonatelnost, má svůj smysl právě ve vztahu k funkcím trestu, které se před tímto okamžikem nemohou realizovat. Co však v případě přiznání odkladného účinku žalobě? Mělo by se v takové situaci ve smyslu naznačené myšlenkové konstrukce přihlížet i k délce soudního řízení? Osobně se domnívám, že by naznačený přístup znamenal přisoudit rozhodnutí 0 odkladném účinku relativně významný vliv na hodnocení přiměřenosti trestu, jakkoliv pouze prostřednictvím dílčího kritéria, které samo o sobě nebude mít patrně sílu rozebíranou podmínku moderace naplnit. Přesto nelze přehlédnout, že soudní řízení může trvat poměrně dlouhou dobu, obzvláště při variantě (opakovaného) uplatnění kasační stížnosti. Za těchto okolností by vyvstávalo reálné riziko možné diskriminace těch žalobců, kteří o přiznání odkladného účinku (úspěšně) nepožádali. Lze navíc dodat, že ačkoliv Nejvyšší správní soud danou variantu v citovaném rozsudku výslovně neodmítl, potom jím použitý obrat „nota bene" spíše napovídá, že zmínku o nepřiznání odkladného účinku učinil pravděpodobně již jen jako doplňující poznámku („nadokraj") k jednoznačnému závěru o vyloučení doby soudního řízení. Zastávám proto názor, že pro účely moderace, ve smyslu nyní rozebíraného kritéria, není na místě dobu soudního řízení zohledňovat. Samostatnou otázkou je to, jaké délky by měla lhůta dosahovat, aby byla způsobilá relevantně přispět k nazírání trestu za zjevně nepřiměřený. Městský soud v Praze ve svých rozsudcích odmítl jak dobu 5 měsíců448, tak i 2 let a 2 měsíců449. 1 v tomto kontextu lze poznamenat, že přičítání doby soudního řízení by rozebírané 445 Op. cit. 443. 446 Srov. úvahu Městského soudu v Praze v rozsudku č j. 8 A 60/2012 - 46. 447 Rozsudek NSS, č j. 3 As 258/2016 - 53. 448 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 10 Ca 224/2008 -37. 449 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 8 A 60/2012 -46. 118 kritérium významně posílilo, neboť správní řízení nebude zpravidla samo o sobě dostatečně dlouhé, aby učinilo hledisko „uplynulédoby" dostatečně relevantním. Uvedený závěr nicméně neznamená, že doba soudního řízení nemá pro hodnocení přiměřenosti trestu žádný význam, neboť v jejím průběhu může dojít ke změně řady kritérií, jako třeba majetkových poměrů pachatele450'451. 6.5.4 Jasnosta srozumitelnostprávních norem V rozsudku č. j. 10 Ca 227/2007 - 41 postavil Městský soud v Praze důvody zjevné nepřiměřenosti sankce na principech předvídatelnosti práva a ochrany legitimního očekávání. V jejich kontextu shledal, že správními orgány aplikované ustanovení umožňuje různý výklad formulace „uvádět v omyl"452, přičemž daná otázka nebyla dosud judikaturou objasněna. Nejvyšší správní soud jeho přístup odmítl, když konstatoval, že ,,[i] kdyby bylo předmětné ustanovení svým obsahem nejednoznačné, nelze nejasnost právní normy použít j ako důvodpro moderaá trestu. Moderačníprávoje právní prostředek, který soud může na základě ^hodnocení konkrétních osobních a majetkovýchpoměrůpachatelepouzítke zmírnění ä upuštění od ulomené sankce ^ důvodůjejí nepňměřenosti. Za rozhodné v tomto smyslu lze povahovat jedině a pouze zohlednění kritérií vztahujících se k osobě pachatele."453 Rozebírané kritérium tedy vybočuje z řady představovaných hledisek tím, že jej judikatura nepřipustila, ale naopak vyloučila. Neboť však primafaáe nemusí j ít z pohledu žalobce o argument nesmyslný, považuji zmínku o jeho odmítnutí správními soudy za vhodnou a potřebnou. 6.5.5 Náprava vzniklého stavu Náprava stavu zapříčiněného spácháním správního deliktu může bez jakýchkoliv pochybností přispět k závěru o zjevné nepřiměřenosti trestu. Její relevance pro výši trestu vyplývá již z jejího postavení jako polehčující okolnosti [§ 39 písm. c) ZOPR], respektive zákonného kritéria [§ 37 písm. c) téhož zákona]. Judikatura nicméně pro úspěšné uplatnění daného argumentu vymezila jisté limity. Prvním je předpoklad, aby žalobcem realizovaná náprava bezprostředně souvisela se sankcionovaným jednáním, respektive jím způsobeným stavem. Nelze tedy zohlednit nápravu (vynaložené náklady) související s jiným správním řízením a jím rozebíraným deliktním jednáním téhož pachatele. Výjimku představuje možnost promítnutí takto vzniklých nákladů prostřednictvím jejich zásahu do majetkových poměrů pachatele, vůči nimž by posléze k moderačnímu návrhu přezkoumávaný trest působil nepřiměřeně454. Zde však nejde o zohlednění nápravy provedené v „nesouvisejícím řízení", ale o důsledky nepříznivých majetkových poměrů jednotlivce. 450 Srov. podkapitolu „4.12 Okamžik zjevné nepřiměřenosti". 451 K vyslovené otázce blíže v časti „6.6 K jakému okamžiku je hodnoceno naplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu?". 452 Konkrétně se jednalo o ustanovení § 5d písm. d) zákona o regulaci reklamy, ve znění do 25. 1. 2006: „Reklama na potraviny nesmí uvádět v omyl zejména tím, %e přisunuje potravině schopnost předcházet, ošetřovat nebo léčit lidské choroby nebo na takové schopnosti odkazovat; to neplatí pro minerální vody a pro potraviny určenépodle zvláštních právních předpisů pro zvláštní'výživu "' . 453 Rozsudek NSS, č j. 7 As 16/2008 - 80. 454 Op. at. 447. 119 Druhým neméně podstatným předpokladem je požadavek, aby pachatelem realizovaná náprava byla založena na dobrovolnosti433. Význam daného atributu spočívá ve výchovné funkci trestu, kdy realizace nápravy o pachatelově vlastní vůli vypovídá o tom, že žalobce sám již „započal" s vlastní „kultivací". V takovém případě lze důvodně presumovat, že pro účely výchovného působení není nezbytné ukládat tak vysoký trest, jaký by byl adekvátní v případě „neännosti" pachatele (žalobce). Naopak, stejná výše trestu by se mohla v naznačeném případě jevit zjevně nepřiměřenou. Je však zřejmé, že pokud by pachatel realizoval nápravu pouze jako plnění zákonně povinnosti, tedy nedobrovolně, nelze o naplňování výchovného prvku hovořit. 6.5.6 Dysfunkce veřejné správy Mezi již spíše výjimečné či netradiční okolnosti přispívající k hodnocení trestu za zjevně nepřiměřený lze zařadit důvod dysfunkce veřejně správy v kontextu konceptu dobré správy jako služby veřejnosti, k němuž se Česká republika výslovně přihlásila přijetím správního řádu (č. 500/2004 Sb.) 456. V naznačeném smyslu může ke (zjevné) nepřiměřenosti sankce přispět souběh (zpravidla) vícero pochybení orgánů veřejné správy, jestliže bezprostředně ovlivní intenzitu pachatelova deliktního jednání, a jejich nepromítnutí do výše uložené sankce by proto „vytvářelo třecí plochu s obecným vnímáním spravedlnosti"431. Jinými slovy, pokud součet naznačených pochybení veřejné správy dosáhne relevantní intenzity {„kvality"), potom se jedná v kontextu materiální stránky zmíněného konceptu o okolnost uplatnitelnou v rámci „testupňměřenosti". 6.5.7 Upuštění od původně vytýkaného jednání a sankce v maximální výměře jako katalyzátor zjevné nepřiměřenosti Poslední důvody, které byly rigorózní prací jmenovitě rozebírány jako mající potenciál přispět k hodnocení podmínky zjevné nepřiměřenosti za naplněnou, lze extrahovat z právní věty formulované Nej vyšším správním soudem k rozsudku č. j. 6 A 10/2000 — 62 458. Při jejím zobecnění je možné primárně konstatovat, že dojde-li v průběhu odvolacího řízení k upuštění od některého ze skutků, které byly pachateli vytýkány správním orgánem I. stupně, potom nereflektuj e-li žalovaný takovouto změnu vůči výši původně uloženého trestu, jde o velmi relevantní signál jeho možné nepřiměřenosti. Druhá okolnost, která z odkazované právní věty vyplývá, je vhodnost, resp. nutnost náležitého zohlednění míry zavinění pachatele. Jde o závěr mající bezesporu oporu již v zákonnosti daného kritéria459. Požadavek odpovídajícího zohlednění formy zavinění pachatele jistě není sám o sobě nijak překvapivý. Jeho význam je však akcentován dalším atributem případu, 455 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 10 Ca 224/2008 -37. 456 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, č j. 52 A 39/2013 - 47. 457 Op. at. 456. 458 „Pokuta ulomená v maximäní zákonné mši 100.000 Kč (§ 37k [ZIFISJJje zjevné nepřiměřená tehdy, jestliže byla původně uloýena 7a dva skutky, avšak v rámci Hyení o rozkladu již pouze zajeden ? těchto skutků, a správní orgán při úvaze o výši pokuty tuto změnu právního zjkladu odpovědnosti nevzal v potaz, a navíc ani nepHhlédl k tomu, že Žalobce se protiprávního jednání dopustil nikoliv úmyslně, ale nevědomou nedbalostí. V takovém pnpadě soud sníží pokutu podle § 78 odst. 2 s. ř. s." 459 Srov. § 38 písm. e) ZOPR, ve spojení s § 37 písni, a) téhož zákona. 120 který Nejvyšší správní soud rovněž neopomněl promítnout do zformulované právní věty, a jenž obě předchozí výtky vůči správnímu řízení podtrhuje. Jde proto v jistém smyslu o dost možná ne j významnější závěr nynějšího oddílu práce. Myšlena je skutečnost, že trest (zde pokuta) byl v přezkoumávaném řízení správním orgánem I. stupně uložen, a žalovaným ponechán, v maximální možné výměře, a to i přes upuštění od jednoho z původně vytýkaných skutků a shledání druhého za spáchaný v nevědomé nedbalosti. Tedy navzdory okolnostem, které (výrazně) umenšily celkovou „intenzibľ žalobcova protiprávního jednání, za které byl původně sankcionován. Vůči takovému postupu Nejvyšší správní soud namítl, že „\j\%ejen těžko akceptovat, že i např.pň úmyslném jednání se stejnými následky, by uložená pokuta nemohla být vyšší [rozuměj neboť již je na svém maximu], nežita, která byla žaloba uložena"^0. Lze proto formulovat třetí obecný závěr, že uložení trestu v maximální možné výměře akcentuje nezohlednění jakékoliv, byť dílčí, polehčující okolnosti, či nenaplnění některého z dalších zákonných kritérií v nejvyšší možné intenzitě, což poukazuje na možnou zjevnou nepřiměřenost posuzovaného trestu. Jestliže totiž mohou být některá z kritérií objektivně naplněna intensivněji (v odkazovaném případě nesporně kritérium zavinění, které u žalobce bylo shledáno v nejmírnější formě — nevědomé nedbalosti), potom nelze z hlediska přiměřenosti přezkoumávaného trestu akceptovat závěr, že v situaci, kdy by se tak stalo, nebylo by možné uložit sankci přísnější. 6.5.8 Možnosti jsou neomezené Forma rozvíjení kapitoly „4 Podmínka zjevné nepřiměřenosti trestu, jako hlavní téma moderace", kdy byly postupně vnášeny další a další „nepovinné" (specifické) důvody, které mohou přispět ke konečnému hodnocení posuzovaného trestu za zjevně nepřiměřený, nebyla volena náhodně. Cílem bylo poukázat na skutečnost, že množina zohlednitelných skutečnosti, není pevně ohraničena. Důvodem je právě požadavek náležité individualizace trestu, tj. zohlednění všech okolností každého jednoho projednávaného případu, které mohou výměru ukládaného trestu logicky odůvodnit. Z předmětného principu potom nezbytně vyplývá, že čím specifičtější jsou okolnosti případu, tím netradičnější důvody možné nepřiměřenosti trestu mohou založit. Konečně i proto zákonodárce při formulaci klíčové podmínky moderace uplatnil neurčitý právní pojem „zjevné nepňměřenosti". Pro tyto důvody rigorózní práce v žádném případě neaspirovala na vyčerpávající přednesení všech okolností, které mohou žalobci využít ve svůj prospěch na cestě za snížením trestu, neboť by šlo o úkol objektivně nesplnitelný. Snahou bylo představit skutečnosti, k nimž se již správní soudy v rámci své rozhodovací praxe stačily vyjádřit. 6.6 K jakému okamžiku je hodnoceno naplnění podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu? Vedle okruhu kritérií, jejichž perspektivou je možné posuzovat přiměřenost trestu, je zásadní a bezprostředně související otázkou míra jejich naplnění. Ta se může s ubíhajícím časem i velmi významně měnit, ačkoliv existuje i množina hledisek, jejichž „obsah" ]e v zásadě neměnný. Zpravidla proto, že jsou fixovány k okamžiku spáchání 460 Rozsudek NSS, č j. 6 A 10/2000 - 62. 121 deliktu (např. kritérium zavinění, nebo způsob spáchaní deliktu). Pro variabilní kritéria je však důležité určit, k jakému časovému bodu je „testpňměřenosti" soudem realizován. Obecně platné pravidlo, které pro žaloby vůči rozhodnutím správního orgánu zakotvuje soudní řád správní v ustanovení § 75 odst. 1 s. ř. s, tedy vázanost soudu skutkovým a právním stavem k okamžiku rozhodování správního orgánu, neplatí v oblasti správního trestání bezvýjimečně. Ustupuje typicky v již rozebíraném případě pozdějších změn v právní úpravě461, jsou-li ve prospěch pachatele. V této souvislosti není překvapivé, že jej prolamuje i institut moderace, a to nejen pro účely zohlednění retroaktivity in mitius. Judikatura správních soudů vyšla při formulaci rozebíraného rysu ze skutečnosti, že institut moderace představuje výjimku z kasační povahy správního soudnictví, kdy je proto správní soud při rozhodování o sanká za správní delikt oprávněn zohlednit i ty skutečnosti, kterénastalypo skončení přezkoumávaného správního řízení, pokud mohou být subsumovány pod některou z Ž*jt°bních námitek 462. Svůj závěr učinila na podkladě majetkových a osobních poměrů pachatele, kdy však lze dovozovat, že v případě uplatnění námitky zjevné nepřiměřenosti trestu, jako nezbytného předpokladu pro realizaci moderace, bude možné pod tento žalobní bod subsumovat v zásadě veškeré skutečnosti a jejich změny, které relevantním způsobem podpoří závěr o jeho důvodnosti. Základy naznačeného přístupu lze potom hledat v samotné podstatě institutu moderace, ale vlastně i požadavku na správní trestání jako takové, a to pňměřenosú ukládaného trestu. Konvenuje přitom nejen přístupu praxe — rozšířený senát Nej vyššího správního soudu: ,,[d]oktrína i trestněprávní judikatura zdůrazňuje význam toho, aby soud uräl správnou míru trestu — trest nepňměřeněmírný i nepňměřeněpřísný se míjí svým účelem. Judikatura i doktrína serovněžshodují na tom, z[e poměry p achatelejsou skutečností, kteréjsouna straněpachatek dány v době rozhodování soudu o trestu, nikoliv v době spáchání änu" 463 , ale i odborné veřejnosti464. Autoři František Korbel, Kateřina Staňková a Michala Hengalová v této souvislosti zdůrazňují, že při vázanosti skutkovým stavem k okamžiku rozhodování správního orgánu by následná podstatná změna okolností v mezidobí do okamžiku rozhodování soudu o přiměřenosti uložené sankce mohla zapříčinit, že původně přiměřený trest by se vlivem nastalých změn stal likvidační, či ,jerí' zjevně nepřiměřený 465 . Institut moderačního oprávnění by se tedy při svém navázání na skutkový a právní stav k okamžiku rozhodování správního orgánu mohl zcela minout 461 BRUS, Martin; HLOUCH, Lukáš a další. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, 1151 s. ISBN 978-80-7502-024-6. s. 677. 462 Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, č j. 15 Ca 160/2007 - 31. 463 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 - 133. ^BOHADLO, David; POTĚŠIL, Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správní trestání yhle&ska praxe a judikatury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. s. 138. 165 KORBEL, František; STAŇKOVÁ, Kateřina; HENGALOVÁ, Michala. Moderační právo správních soudů. Právní rádce. IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 8. 4. 2016 [cit. 26. 10. 2017]. ISSN 1213-7693. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/cl-65239450-moderacni-pravo-spravnich-soudu. 122 svému účelu, jímž je zabránění nejen sankcím likvidačním, pokud nevedly k nezákonnosti přezkoumávaného rozhodnutí, ale i ,jen" zjevně nepřiměřeným. Pro uvedené důvody byl judikaturou i doktrínou přijat za moment rozhodný pro hodnocení přiměřenosti trestu okamžik rozhodování správního soudu. 6.7 Jaký význam má námitka zjevné nepřiměřenosti a jak je třeba ji formulovat? Zjevná nepřiměřenost trestu je oproti ostatním předpokladům vyžadovaným ustanovením § 78 odst. 2 s. ř. s. specifická pro svou současnou pozici důvodu realizace moderace. Judikatura proto shledala odpovídající námitku za nezbytný podkládáno návrh na moderaci466, přičemž v kontextu zákonné úpravy lze oporu pro daný závěr spatřovat v § 75 odst. 2, větě první s. ř. s., podle které soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mecích uplatněných žalobních bodů. Bez vznesení námitky zjevné nepřiměřenosti tedy nepřichází přezkum sankčního rozhodnutí z této stránky pojmově do úvahy, jakkoliv pro samotnou rsali^aämoderace, be^uaněnínávrhu (petitu) na její provedení, samozřejmě nepostačuje. Proto také judikatura hovoří o podkladěpro moderační návrh. Je nicméně třeba poznamenat, že pravděpodobnost, že by žalobce plédoval za realizaci moderace, aniž by fakticky namítal zjevnou nepřiměřenost trestu, se limitně blíží nule. V rámci rozboru judikatury pro rigorózní práci jsemse fakticky setkal pouze s případemřešeným Městským soudem v Praze pod sp. zn. 9 A 281/2011467. Uvedení řečené námitky však samo o sobě není samospásné. Ustanovení § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s., vyslovující požadavek na podepření žalobních bodů jejich právním a skutkovým upřesněním, totiž plně dopadá i na (moderační) žalobu podle § 65 odst. 3 s. ř. s.468. Žalobce proto musí námitku nepřiměřenosti trestu rovněž náležitě odůvodnit V opačném případě soud návrhu nevyhoví, neboť není přejme, ^jakých tvrzení a podkladů by měl soudpň svém hodnocení sankce vycházet469. Námitku zjevné nepřiměřenosti lze tedy nahlížet jako určitý výchozí bod na cestě za snížením trestu, má-li však být úspěšná, je třeba při ní uplatnit konkrétní právní a skutkové okolnosti. Dílčí téma představuje rovněž otázka formulace rozebírané námitky, při níž lze vzpomenout zákazu přepjatého formalismu. V jeho kontextu je potom možné presumovat, že není nezbytné vyžít dikci ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s., a hovořit přímo o „zjevně nepňměřeném trestu". Odkázat lze na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 16/2003 — 56, které akcentovalo zákaz soudům odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů. Mohou tak učinit pou^e pro příany, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují. V opačném případě by se totiž dopouštěly odepření spravedlnosti 470 . Odmítnutí posouzení věci pro uplatnění takové formulace námitky zjevné nepřiměřenosti, které doslovně 466 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 4fi7 Rozsudek Městského soudu v Praze, č j. 9 A 281/2011 -35. 468 Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, č j. 30 A 9/2012 - 46. 469 Právní věta k rozsudku Krajského soudu v Bmě, č j. 29 Ca 167/2008 - 25. 470 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 5 Afs 16/2003 — 56. 123 nekopíruje znění zákona, by potom pod naznačený zákaz muselo podle mého názoru nutně spadat. Požadavek uplatnění námitky zjevné nepřiměřenosti jako takové je tedy jistě adekvátní, neboť váže správní soud z hlediska rozsahu jím realizovaného přezkumu. V otázce formulační je však ze strany správních soudů jistě opodstatněný benevolentnější přístup. Současně se nicméně domnívám, že je žádoucí, aby žalobce přesto při formulaci námitky usiloval o akcentaci oné „vyšší kvality/síly/absolutní neadekvátnosti" trestu, tedy o zdůraznění přesahu „běžné" nepřiměřenosti, na jejíž korekci institut moderace nesměřuje. Vzhledem k vypozorovatelné tendenci conejširšího zpřístupňování soudní ochrany si nicméně dokážu představit i veskrze natolik vstřícný přístup správního soudu, kdy by akceptoval i námitku (pouhé) „nepňměřenosti" trestu, a to za situace, že by zmíněná „vyšší kvalita nepňměřenosti" implicitně vyplývala z jejího právního a skutkového upřesnění. Posledním podstatným účinkem vznesení námitky zjevné nepřiměřenosti je prolomení koncentrační lhůty podle § 72 odst. 1 s. ř. s. ve vztahu k možnosti dodatečného připojení moderačního návrhu. Uplatnění žalobní námitky (bodu) v rámci dané lhůty, ať již v samotné žalobě, jejím doplnění, či při ústním jednání, totiž v souladu s judikaturou zakládá možnost žalobce doplnit moderační návrh i po jejím uplynutí471. 6.8 Otázky spojené s podmínkou moderace „v mezích zákonem dovolených " Mechanismus institutu moderace spočívá v nahrazení správního uvážení uvážením soudním, které se však musí „pohybovat v intencích zákona a v rámá stejných zákonných mezí jako správní uválení správního orgánu" ^. Citovaná slova Nejvyššího správního soudu fakticky rozvádějí zákonný požadavek na realizaci moderace „v mecích zákonem dovolených ". Následující řádky shrnují významné závěry, kterými správní soudy vtiskly obecné podmínce konkrétnější obsah. 6.8.1 Lze spodní (nenulovou) hranici zákonné sazby prolomit cestou upuštění od trestu? Odpověď na otázku uvedenou v nadpise byla správními soudy formulovaná primárně v kontextu vztahu ustanovení § 11 odst. 3 SPZ, které umožňovalo správním orgánům upustit od potrestání pachatele, jestliže k jeho nápravě postačovalo samotné projednání přestupku, s ustanovením § 22 odst. 12 téhož zákona, který u vybraných přestupků zmíněnou možnost vylučoval. Nejvyšší správní soud v souvislosti s nimi zhodnotil, že pokud ustanovení § 22 odst. 12 SPZ možnost upuštění od trestu vylučuje, potom požadavek provádění moderace v mezích zákona danou variantu zapovídá rovněž správním soudům473. 471 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. Tento závěr Nejvyšší správní soud potvrdil například v rozsudku ze dne 4. 12. 2008, č j. 9 As 7/2008 - 55. 472 Rozsudek NSS, č j. 9 Afs 18/2012 - 34. 473 Rozsudek NSS, č j. 6 As 48/2007 - 58. 124 Své stanovisko Nej vyšší správní soud potvrdil i v navazujících rozhodnutích474, přičemž jej podpořil pěticí přesvědčivých argumentů475: 1) nevázanost správních orgánů a soudů stejnými pravidly by představovalo rozpor s účelem moderace, kterým je nahrazení správního uvážení o výší trestu uvážením soudním, a to v rámci stejných zákonných mezí a principiálně i podle stejných zákonem stanovených hledisek. 2) zákonodárce nekonápoval moderační právo jako možnost správního soudu moderovat trest uložený správním orgánem na základě zásady ex aequo et bono popřípadě jako poskytování jakési formy milosti. 3) připustit upuštění od trestu tam, kde zákonodárce výslovně tuto možnost vyloučil, by bylo v rozporu s prinápem dělby moá, z něhož plyne, že pravomoc stanovit rozsah sankcí za správní delikty a případně i vyloučit možnost upuštění od daného trestu (samozřejmě za předpokladu dodržení požadavků vyplývajících z ústavního pořádku) náležíýákonodárá, a nikoliv soudní moá. 4) popření vázanosti stejnými limity by v kontextu konkrétně rozebíraných ustanovení (pozn. § 22 odst. 4 a 12 SPZ) uanilo 22 odst. 12 SPZ obsoletní ustanovení. 5) připustit upuštění od trestu přes výslovný zákonný zákaz, by vedlo k absurdnímu závěru, kdy by správní soud od trestu upustit mohl, zatímco správní orgán nikoli. Důvody vyslovené Nejvyšším správním soudem se v jisté míře překrývají, respektive vzájemně doplňují. Odpovídají však poj etí a účelu moderace, jak byl doposud judikaturou správních soudů na zákonném podkladě (§ 78 odst. 2 s. ř. s.) zformulován. Není-li totiž smyslem moderace hledání ideální výše sankce476, je jím podle mého názoru tím méně poskytování milosti pachatelům správních deliktů. Nahlížení moderace jako formy milosti přitom odmítla i odborná veřejnost. Jmenovat lze například autory Vladimíra Vopálku, Vladimíra Mikuleho, Věru Simůnkovou a Miloslava Solína477, stejně jako Helenu Práškovou478. Vyslovené závěry lze podpořit otázkou, zda v případě, kdy snad zákonodárce neměl v úmyslu svázat správní soudy při moderaci stejnými zákonnými pravidly a limity jako správní orgány, potom na jaké jiné zákonné meze analyzovanou podmínkou cílil? Ustanovení § 78 odst. 2 s. ř. s. totiž v tomto směru žádné upřesnění neposkytuje. Logicky proto vyplývá, že i v tomto případě zákonodárce 474 Jmenovitě například v rozsudku NSS, č j. 9 As 76/2010 - 76. «5 Srov. rozsudek NSS, č j. 5 As 46/2008 - 50. 476 Rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. 477 Autoři Vladimír Vopálka, Vladimír Mikule, Věra Simůnková a Miloslav Solín: ,,[U moderace neide] o poskytnutíjakési milosti, nýbiýo právní otázku přiměřenosti mstu". Zdroj: VOPÁLKA, Vladimír et al. Soudní řád správní: komentář. 1. vyd. Praha C. H. Beck, 2004, 327 s. ISBN 80-7179-864-9. s. 156. (pozn. publikace neumožňovala zjištění konkrétního autora citované pasáže). 478 Helena Prášková: „Pravomoc soudu,upustit od trestu nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených' není žádnou obdobou institutu milosti (veforměapraciace). Soud nerozhoduje na základě práva udělení milosti, které přísluší vykonávat prezidentovi (u nás ovšem jen ohledně trestů ulomených soudem) nebojinému orgánu, resp. osobě (vjiných zemích např. předsedovi vlády, senátu, příslušnému ministrovi) ". Zdroj: PRÁŠKOVÁ, Helena. Rozhodování soudu ve věcech správního trestání. In: VOPÁLKA, Vladimír (eds.). Nová úprava správního soudnictví Praha: ASPI, 2003, s. 143-156. ISBN 80-86395-65-0. 125 „vyrval" k upřesnění podmínky rozhodovací praxi správních soudů. Ta svěřenou roli z mého pohledu naplnila, přičemž své závěry srozumitelně a racionálně odůvodnila. Z výše vyčtené pětice argumentů je přitom podle mého názoru nej výraznějším argumentem hrozba zásahu do pravomocí zákonodárce, neboť skutečně není rolí justice formovat (správně)trestní politiku státu, pod níž lze nepochybně subsumovat i otázku nepřipuštění možnosti upustit od trestu u vybraných, zpravidla pro svou vyšší typovou závažnost, druhů správních deliktů. Přes uvedené závěry nazírá rozebíranou otázku řada odborníků i nadále za „problematickou", když zaznívá argument, že pravomoc „k takovému postupu [odmítnutému judikaturou] se jeví být založena v § 78 odst. 2 s. ř. j-." 479-480. Zde však lze oponovat, že při takové interpretaci by se formulace obsažená v citovaném ustanovení, podle níž může správní soud od trestu „upustit, nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených ", stala do jisté míry vnitřně rozporná, pokud by měla znamenat, že zakládá pravomoc soudu od trestu upustit „v mezích zákona", přičemž však právě zákon danou možnost ve vybraných případech expliátněvylučuje. Ani za situace, kdy výslovný zákaz upuštění od trestu absentuje, není však naznačená cesta správnímu soudu bez dalšího otevřena, jestliže současně chybí i zmocnění k takovému postupu. Tak tomu bylo za předchozí právní úpravy, kdy dosah §11 odst. 3 SPZ byl limitován působností starého přestupkového zákona, přičemž analogické uplatnění citovaného ustanovení vyžadovalo mj. existenci skutečné „mezery v zákoně". Správní soudy přitom občas nesprávně zaměňovaly481 její domnělý výskyt s projevem vůle zákonodárce institut odpovídající § 11 odst. 3 SPZ do zvláštního zákona jednoduše nezařadit^2. Nad to musela být případná aplikace analogie umožněna i povahou vystupujících právních předpisů483, respektive okolnostmi případu obecně. Její uplatnění proto začasto nebylo možné. Nejvyšší správní soud při setrvání na shora uvedených závěrech v naznačených souvislostech dovodil, že pouhá absence zákazu upuštění od ulomení sankce v zákoně, podle něho^je pachatel postihován, nezakládá bez^ dalšího impliátnípovolení k danému kroku pňstoupit. Limit v tomto ohledu představuje ústavně zakotvený požadavek na realizaci státní moci ,jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon" (čl. 2 odst. 3 Ústavy a obdobně čl. 2 odst. 2 Listiny), kdy v jeho kontextu postrádá upuštění od uloženého trestu při zmíněných okolnostech zákonný základ. 479 Petr Šuránek in JEMELKA, Luboš; PODHRÁZKÝ, Milan; VETEŠNÍK, Pavel et al. Soudní řád správní: komentář.ViahA C. H. Beck, 2013, 1162 s. ISBN 978-80-7400-498-8. s. 511. 480 Obdobně srovnej názor Lukáše Potěšila, že „je možné dovodit, %e by pou%e snížení trestu mohlo být váháno mezemi danými zákonem, zatímco upuštěníod něj by, s ohledem na povahu správního soudnictví a účelmoderačního práva soudu, bylo mofnéiýdy, budou-li splněny výkonné podmínky pro jeho uplatnění". Zdroj: POTEŠIL, Lukáš; BRUS, Martin; HLOUCH, Lukáš a další. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, 1151 s. ISBN 978-80-7502-024-6. s. 733. 481 Rozsudek Krajského soudu v Plzni, č j. 30 Af 13/2010 -49. 482 Rozsudek NSS, č j. 9 Afs 18/2012 - 34. ^Kupříkladu v řízení před Nejvyšším správním soudem vedeném pod sp. zn. 9 Afs 18/2012 bránilo uplatnění analogie rozdílnost celního zákona a starého přestupkového zákona, spočívající mimo jiné v odlišné povaze subjektů vystupujících na straně pachatele deliktů. 126 Nastíněný problém překlenul vstup zákona o odpovědnosti za přestupky v účinnost. Nová úprava totiž jednak nenaráží na dichotomii přestupků a jiných správních deliktů, přičemž současně obsahuje „mimořádné nástroje", které umožňují v rozebíraném smyslu ještě intenzivnější individualizaci trestů než doposud. Představuje proto cenný nástroj nejen pro činnost správní orgánů, ale i pro správní soudy v rámci realizace moderace. Jmenovitě najdeme v ustanoveních § 42-44 ZOPR hned trojici institutů, které správním orgánům a soudům umožňují v případě potřeby uložení mimořádně mírného trestu, respektive od potrestání zcela upustit. Jedná se o podmíněné a „prosté" upuštění od uložení správního trestu (§ 42 a 43 ZOPR) a mimořádné snížení výměry pokuty (§ 44 téhož zákona). Institut podmíněného upuštění od správního trestu je však z využitelnosti správními soudy diskvalifikován nutností stanovitpodmínkynáhrady'způsobené majetkové újmy (vydání bezdůvodného obohacení), jejíž realizací je upuštění od trestu podmíněno, stejně jako nezbytností případného vydání rozhodnutí nového, kterým dochází k uložení trestu, pokud zmíněné podmínky nejsou dodrženy. Možnostem moderace však plně dostačuje institut „prostého" upuštění od potrestání (in concreto § 43 odst. 2 ZOPR), u něhož naznačený problém nevzniká. Lze jej proto plně využít pro účely překročení spodní hranice zákonné sazby správním soudem cestou úplného upuštění od trestu. Samozřejmě pouze při dostatečné opoře v okolnostech případu, které takový postup odůvodňují. Poslední z nástrojů představuje institut mimořádného snížení výměry pokuty, který oproti variantě upuštění od trestu nabízí alternativu jeho „pouhého" snížení pod dolní (nenulovou) hranici zákonné sazby, kdy limitem je jedna pětina (původní) dolní hranice (§ 44 odst. 2 ZOPR). V souvislosti se zaměřením institutu na pokuty je však vhodné doplnit, že „u jiných správních trestů není moýné použít podobný postup ani analogicky"484. Vzhledem ke skutečnosti, že návrh na moderaci je v drtivém množství případů uplatněn právě vůči trestu pokuty, však nejde pro účely moderace o významnější komplikaci. Zákonodárce je naopak vhodné za zakotvení rozebíraného institutu ocenit. V případech, kdy totiž ukládaná pokuta sice nehrozila likvidačním účinkem, avšak pro existenci ústavně konformní485nenulové spodní hranice zasahovala do práv jednotlivce intenzivněji, než by odpovídalo její náležité individualizaci, byly správní orgány, a v kontextu podmínky „zákonné moderace" i správní soudy, v zásadě bezmocné. Tedy alespoň v případě, že zde nebyla možnost a současně i důvod od trestu zcela upustit. Rozebíraný institut však oběma kategoriím subjektů „rozvazuje ruce", když jim za naznačených okolností umožňuje odstranit potencionální napětí mezi výší pokuty a požadavkem na její spravedlivost cestou jejího snížení pod zákonnou hranici. Vzhledem k limitu obsaženému v § 44 odst. 2 ZOPR přitom současně nedochází k celkovému popření výchovné a represivní funkce trestu. Pro správní a moderační praxi jde proto o nanejvýš cenný instrument. 484 Pavel Vetešník in JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti yapřestupky a Hyení o nich: komentář. Praha C. H. Beck, 2017, 1127 s. ISBN 978-80-7400-666-1. s. 399. 485 Srov. nálezy Ústavního soudu rozebírané podkapitolou „4.4 Hledisko druhé - zákonné rozpětí sankce". 127 Představené instituty zákona o odpovědnosti za přestupky tedy obecně umožňují správním soudům moderovat zjevně nepřiměřené tresty tam, kde by „pouhé" snížení na spodní nenulovou zákonnou hranici nebylo pro účely institutu moderace dostačující. Jejich existence však současně nemění nic na požadavku provádění moderace pouze „v mezích zákonem dovolených", kdy proto správní soud musí při úvaze nad jejich aplikací nadále ověřovat, zda zvláštní zákon danou možnost nezapovídá486. Pokud ano, je podle ustálené judikatury zbaven možnosti překročit v textu zákona výslovně vyjádřenou vůli zákonodárce, aby jím vybrané přestupky nezůstaly bez potrestání. Jedná se totiž o zřejmý projev (správně)trestní politiky státu, jejíž formování spadá do kompetencí zákonodárce nikoli orgánů justice. 6.8.2 Existuje souvislost mezi posuzováním přiměřenosti trestu a určováním jeho nové výše? Pravidlo vázanosti soudního uvážení totožnými limity, jaké předtím dopadaly na diskreci správního orgánu, zahrnuje celou řadu požadavků. Začasto přitom jde o kritéria a pravidla, které došly uplatnění již v rámci posuzování podmínky zjevné nepřiměřenosti trestu. Je tomu tak zjednodušeně řečeno proto, že shledá-li správní soud podle určitých hledisek přezkoumávaný trest za zjevně nepřiměřený, je logickým důsledkem, že právě s ohledem na ta samá kritéria a pravidla provádí následně jeho korekci. Pro demonstraci provázanosti kritérií obou rozebíraných podmínek moderace připomeňme alespoň některé z poznámek předchozích kapitol. Vedle náležitě odůvodněného zhodnocení zákonných kritérií, včetně všech polehčujících a přitěžujících okolností, a zohlednění zákonného rozsahu sankce jako prvotního předpokladu stanovení přiměřeného trestu lze odkázat například na uplatnění „spravedlnostního korektivu" 487 v podobě obdobnosti rozhodování. Jestliže žalobce úspěšně uplatní „argument obdobnosti "m ve fázi hodnocení přiměřenosti trestu, tj. náležte identifikuje rozhodnutí ve skutečně obdobných věcech, je nevyhnutelné, aby soud odkazovaná rozhodnutí zohlednil i při stanovování nové výměry sankce. Shodně může soud vyjiti ze svého povědomí o rozhodovací činnosti správních orgánů, jestliže svůj závěr o ustálené správní praxi dostatečně podloží489. Dalším průsečíkem zmíněných podmínek je nutnost reflektovat případnou změnu právní úpravy ve prospěch pachatele, lze-li v daném případě podřadit obvinění ze správního deliktu pod pojem „trestního obvinění"m, ve smyslu tzv. Engelova testu491. Z hlediska změny právní úpravy je přitom lhostejné, zda je důsledkem činnosti tradičního zákonodárce, nebo zrušujících nálezů Ústavního soudu492. 486 Srov. například § 24b odst. 3 zákona o ochraně spotřebitele, § 22b odst. 4 zákona o ověřování střelných zbraní a střeliva, nebo § 19b odst. 3 zákona o technických požadavcích. 487 Rozsudek NSS, č j. 4 As 37/2007 - 119. 488 Srov. podkapitolu „4.7 V obdobných případech obdobně" a její oddíly. 489 Pro naopak nedostatečný postup srovnej rozsudek Městského soudu v Praze č j. 8 A 61/2011 - 70, přezkoumávaný Nejvyšším správním soudem v řízení pod sp. zn. 7 As 142/2012, který svůj argument o ustálené správní praxi opřel o jediné rozhodnutí. 490 Viz podkapitola „4.8 Retroaktivita in mitius". 491 Blízek tomuto testu srovnej podkapitolu „5.2 Směr druhý-respektování pravidel pro uložení sankce". 492 Rozsudek NSS, č j. 6 Ads 80/2013 -41. 128 Praktickým projevem propojenosti kritérií pro hodnocení přiměřenosti trestu a určení jeho nové výměry je potom i zásadní splynutí odůvodnění'obou těchto fází. Při dodržení požadavku náležitého odůvodnění závěru o zjevné nepřiměřenosti trestu493, včetně případné korekce závěrů správního orgánu, totiž při navazující realizaci moderace správní soud již pouze doplní výši trestu nového, který shledává v daném případě přiměřeným494. 6.8.3 Stanovuje správní soud novou výměru trestu podle zcela identických kritérií, jakými byl vázán správní orgán? Správní soud při rozhodování o nové výměře trestu vychází principiálně ze stejných zákonných pravidel a kritérií jako předtím správním orgán. Možnou výjimku představovalo za předchozí úpravy kritérium osobních a majetkových poměrů pachatele v případě, kdy nefigurovalo mezi zákonem taxativně vyčtenými hledisky pro určení výměry trestu. Jestliže tehdy nic nenapovídalo možnému likvidačnímu účinku sankce, nebyl správní orgán povinen ke kritériu přihlížet495. V případě, kdy však pachatel následně předmětné kritérium důvodně namítl v rámci svého moderačního návrhu, potom jej soud při úvaze o přiměřenosti trestu, stejně jako u případného určování jeho nové výměry, v souladu se závěry judikatury zohlednit musel496. Zákon o odpovědnosti za přestupky situaci překlenul obecným zavedením demonstrativního výčtu zákonných kritérií, kdy proto zohlednění osobních a majetkových poměrů je již na místě všude tam, kde je o kritérium relevantní. Odpadla tím potřeba judikatumího překlenutí taxativnostivýčtu zákonných kritérií497. Současně nelze přehlédnout, že vázanost zásadně totožnými kritérii neznamená, že mají k momentu svého hodnocení správním orgánem a soudem i identický obsah. Podkapitola „4.12 Okamžik zjevné nepřiměřenosti" doložila, že míra (intenzita) naplnění se u řady kritérií může s během času výrazně měnit. Nejtypičtěji opět v případě osobních a majetkových poměrů pachatele, ale vzpomeňme i změnu právní úpravy (viz výše), popřípadě může dojít k provedení nápravy protiprávního stavu ze strany žalobce. Posledně jmenované je v nadsázce možné nahlížet i jako kritérium „nově", neboť pokud v době rozhodování správního orgánu nebylo naplněno vůbec, což v daném případě bude poměrně častým jevem, potom de facto nemohlo ve vztahu k určení výše trestu sehrát jakoukoli roli. De iure však šlo o zákonné kritérium498, k němuž tedy přihlížely oba hodnotící subjekty, kdy změnou je pouze míra jeho naplnění. 493 Rozsudek NSS, č j. 1 As 30/2004 - 82. 494 Pro vzorové případy srovnej závěr podkapitoly „5.2 Směr druhý - respektování pravidel pro uložení sankce". 495 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 496 Rozsudek NSS, č j. 2 As 33/2006 - 102. 497 Lze dodat, že ve vztahu k fyzickým osobám zavedl citovaný zákon hledisko osobních poměrů dokonce explicitně ve svém ustanovení § 37 pod písmenem ŕ). V jejich případě tedy nadále jde o kritérium zákonné, které jako takové musí správní orgán hodnotit vždy. 498 Viz ustanovení § 39 písm. c) ZOPŘ. 129 6.8.4 Jakou roli při provádění moderace sehrává návrh žalobce na snížení trestu na konkrétní výši? Při rozboru omezení dopadajících na správní soud z hlediska rozsahu v jakém může k moderaci trestu přistoupit, se lze setkati s jednímpoměrně specifickýmlimitem Svůj obecný základ má samozřejmě rovněž „v mezích zákona", avšak konkrétní kontury dostává vlivem podmínky jiné, jmenovitě návrhem žalobce na provedení moderace. Žalobce do jeho znění totiž může, a contrario nemusí, uvést i konkrétní výměru trestu, na jejíž hodnotu si při shledání důvodnosti námitky zjevné nepřiměřenosti přeje sankci snížit. Otázka vnesení daného limitu do rozhodování správního soudu je tedy čistě na žalobci samém. Důvody právní závaznosti takového návrhu lze potom shledat ve čtveřici argumentů přednesených soudní praxí499: 1) existence tradiční zásady iudexne eat ultrapetitapartium (ať soudce nejde za návrhy stran), 2) absence zásahu do subjektivních práv žalobce v situaci, kdy je „zásah" vymezen právě jeho návrhem, tj. konkrétní výměrou trestu, na jejíž výši požaduje žalobce moderovat, a z níž implicitně vyplývá, že trest uložený do této hranice nepovažuje za zásah do svých práv, přičemž správní soudnictví z ochrany veřejných subjektivních práv vychází (§ 2 s. ř. s.), 3) platnost dispoziční zásady, která fakticky doplňuje předchozí důvod, a z níž plyne, že je to žalobce, kdo jako „pán sporu" stanovuje rozsah projednání své věci, 4) opora zásady iudex ne eat ultra petita partium v přiměřeně použitelném500 ustanovení § 153 odst. 2 o. s. ř., které stanovuje, že „[s]oudmů^epřekroat návrhy účastníků apňsoudit něco jiného nebo více, ne^ čeho se domáhají, jen tehdy, jestliže ^právního předpisu vyplývá uraý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky". Z těchto důvodů je nezbytné vnímat moderační návrh žalobce formulovaný jako snížení trestu na konkrétní hodnotu jeho výměry za další limit moderace „v mecích zákonem dovolených ". Platí však, že v praxi je jeho uplatnění zcela ojedinělé, kdy v rámci provádění rešerše judikatury pro svou práci jsem se setkal pouze sjedinýmpřípademyr němž takto formulovaný návrh reálně správní soud omezil501. Přesto ve světle jeho závaznosti pro soud je možné žalobcům doporučit, aby se moderačním návrhem domáhali co nejvyššího zmírnění uložené trestu, tedy defacto jeho upuštění502. Důvod, proč přesto žalobci mohou cítit potřebu takovou formu moderačního návrhu uplatnit, je podle mého názoru v zásadě dvojí. Prvnímje jejich snaha u správního soudu vyvolat dojem, že jsou si svého deliktního jednání vědomi, litují jej a souhlasí s tím, že by měli být potrestáni, avšak v odlišné výši. Druhým je prostá nevědomost 499 Rozsudek Krajského soudu v Praze, č j. 46 A 119/2013 -42. 500 Ve smyslu ustanovení § 64 s. ř. s. 501 Jedná se právě o citovaný rozsudek Krajského soudu v Praze, č j. 46 A 119/2013 - 42. sozsrov. KORBEL, František; STAŇKOVÁ, Kateřina; HENGALOVÁ, Michala. Moderační právo správních soudů. Právní rádce. IHNED.cz [online]. Economia, publikováno 8. 4. 2016 [cit. 26. 10. 2017]. ISSN 1213-7693. Dostupné z: https://pravniradce.ihned.cz/cl-65239450-moderacni-pravo-spravnich-soudu. 130 o tom, že uvedeným krokem správní soud limitují. Ačkoliv by přitom měl být druhý z důvodů eliminován v případě zastoupení žalobce právně vzdělaným zástupcem, nelze patrně ani v takové situaci danou variantu zcela vyloučit. 6.8.5 Shrnutí důsledků podmínky moderace,, v mezích zákonem dovolených " Mimo subsumpci jednotlivých závěrů kapitoly „5 V mezích zákonem dovolených" pod otázky s ní související, jak byly formulovány podkapitolou „2.2 Systematika rozvíjení textu a konkrétní otázky vznesené touto prací", učiňme závěrem ještě celkové stručné shrnutí klíčových poznámek, které se podmínkou moderace „v mezích zákonem dovolených " pojí: správní soud je při moderaci vázán principiálně totožnými kritérii a pravidly (včetně např. požadavku obdobnosti rozhodování, je-li podložen, či uplatnění retroaktivity in mitiusv řízeních o „trestním obvinění"), k nimž musel při ukládání trestu přihlížet již správní orgán, včetně nutnosti nově stanovenou výměru trestu náležitě odůvodnit. Posledně jmenovaný požadavek správní soud realizuje zpravidla formou navázání na posouzení podmínky přiměřenosti trestu, v rámci jehož odůvodnění již hodnocení jednotlivých kritérií realizoval, přičemž jej pouze doplní o určení výše trestu, kterou považuje za přiměřenou okolnostem případu. vázanost shodnými kritérii neznamená též totožnost intenzity jejich naplnění k okamžiku rozhodování správního orgánu a správního soudu. Správní soud totiž hodnotí míru naplnění kritérií k okamžiku svého rozhodování (navzdory obecnému pravidlu obsaženému v ustanovení § 78 odst. 1 s. ř. s.), kdy řada z nich může od okamžiku rozhodnutí správního orgánu dojít výrazných změn. Typicky osobní a majetkové poměry pachatele, ale třeba i podoba právní úpravy, specifickým limitem je případný návrh žalobce na snížení trestu na konkrétní výměru. Ve smyslu zásady iudex ne eat ultrapetitapartium nemůže správní soud takový návrh překročit. vázanost shodnými pravidly a kritérii přivedla judikaturu k závěru, že správní soud nemůže překonat spodní (nenulovou) hranici zákonného rozmezí prostřednictvím upuštění od trestu, pokud zákon danou možnost správnímu orgánu výslovně odpíral, popřípadě ji sice nevylučoval, avšak současně ani explicitně nepřipouštěl, přičemž okolnosti případu vylučovaly možnost využití analogie se starým přestupkovým zákonem503. Aktuálně účinný zákon o odpovědnosti za přestupky však danou variantu obecně zahrnul pod své ustanovení § 43 odst. 2, kdy nicméně požadavek na absená zákonného ustanovení, které by takový postup vylučovalo, trvá. Nově potom zmíněný zákon přinesl i možnost mimořádného snížení výměry u trestu pokuty, a to až na jednu pětinu (původní) dolní hranice zákonného rozpětí. Pouze dodržení vyjmenovaných požadavků, ale i řady dalších, kterým však touto prací nebyla věnována zvláštní pozornost, může zajistit naplnění podmínky moderace „v mecích zákonem dovolených ". Jedině tehdy potom bude institut moderace plnit funkci Jmenovitě jeho aplikaci jeho ustanovení § 11 odst. 3 SPZ. 131 „korekčníhoprvku", který mu přisuzuje judikatura504, a nikoli představovat určitou formu milosti, kdy takové jeho pojetí odmítla jak soudní praxe 505, tak řada představitelů odborné veřejnosti506. 6.9 Závěrečné zamyšlení nad institutem moderace Obecným cílem mé rigorózní práce bylo poukázat na problematičnost vybraných předpokladů, jimiž § 78 odst. 2 s. ř. s. podmiňuje uplatnění moderačního oprávnění, a které právě pro svoji komplexnost, ale i význam, byly zvolený za její předmět. V souvislosti s nimi byl čtenáři předložen soubor závěrů a pravidel, které k jejich řešení přinesla rozhodovací praxe správních soudů i odborná veřejnost. Jinými slovy, nebylo primárně mou ambicí rozvíjet debatu nad tím, nakolik bylo zakotvení institutu moderace ve stále ještě relativně novém soudním řádu správním účelné, nebo zda šlo dokonce o příslovečný „krok vedle". Přesto se na konci celé práce, po shrnutí poznatků k vybraným podmínkám, nelze nad zmíněnou otázkou alespoň v krátkosti nepozastavit. Na samém začátku rigorózní práce jsem zmínil, že důvodová zpráva k soudnímu řádu správnímu akcentuje, že nová úprava otevírá ve větším rozsahu soudnímu přezkumu správní uvážení, u něhož se jak judikatura, tak odborná veřejnost shodují, že bylo a je soudnímu přezkumu prakticky uzavřeno. Co víc, uvedený závěr má oporu v aktuální i historické zákonné úpravě správního soudnictví 507 . Důvodová zpráva proto na podkladě zavedení nejen moderačního oprávnění, ale nově vedle přezkumu překročení mezí správního uvážení i otázky jeho zneužití, konstatovala, že soudní řád správní otevírá správní uvážení soudnímu přezkumu v daleko větším rozsahu 508 . Vnesení moderace do soudního řízení tedy bylo do jisté míry možné vnímat jako v zásadě „revoluční" krok, který měl podpořit naplnění principu „plné jurisdikce" odvozovaného jak z Úmluvy, tak judikatury ESLP509. Rozebíraného institutu se na počátku účinnosti soudního řádu správního dotkla v krátkosti i Helena Prášková ve svém příspěvku publikovaném ve sborníku nesoucím název „Nová úprava správního soudnictví", který byl věnován problematice změn, které s sebou nový předpis správního soudnictví přinášel. I ona se pozastavila nad řadou požadavků, jejichž naplněním zákonná úprava podmínila pravomoc soudu moderovat správní trest, byť tak v danou dobu mohla přirozeně učinit spíše (pouze) z hlediska akademického. Přesto vyslovila své přesvědčení, že „[z] uvedeného plyne [...], že použití moderačního oprávnení souduje vázáno na řadupodmínekjejichž^splnění v kontextu dalších možností rozhodování soudu nebude přejme příliš časté [přičemž se současně zamyslela nad tím] zda ulomení trestu ve .zjevné nepřiměřené výši' nenakládá přímo nezákonnost takového 504 Srov. mimo jiné rozsudek NSS, č j. 7 As 22/2012 - 23. sos Srov. rozsudek NSS, č j. 5 As 46/2008 - 50. 506 Mimo jiné Helena Prášková. Viz poznámky pod čarou č 477 a 478. 507 Srov. podkapitolu „3.2 K vyplývající otázce - přezkum a zásah do správního uvážení". 508 Důvodová zpráva k zákonu č 150/2002 Sb., soudní řád správní. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 17. 11. 2017]. K § 64-77. 509 Op. cit. 508. 132 rozhodnutí, neboť nepňměřeněpňsný trest odporuje účelu trestu"510. Lze poznamenat, že její závěrečná myšlenka konvenuje přístupu rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle něhož se trest nepřiměřeně mírný, stejně jako i nepřiměřeně přísný míjí svým účelem511. Zastavme se však nejprve u první části uvedené citace. Při rozboru podmínek „zjevné nepňměřenosti trestu" a „moderace v mezích zákonem dovolených" jsem se nijak netajil skutečností, že se k řadě rozsudků vracím opakovaně v souvislosti s odlišnými aspekty případu. Důvod k tomuto postupu byl prostý, dané rozsudky totiž zpravidla poskytovaly cenné poznatky k více podmínkám moderace (a jejich aspektům) současně, ať již šlo o ty z nich, které byly rigorózní prací vybrány pro bližší rozbor, nebo zbývající předpoklady institutu, o nichž bylo hovořeno okrajově. Řečené dokládá například problematika posuzování přiměřenosti trestu, kdy v souvisejících případech musely správní soudy velmi často řešit více sporných otázek současně512 s cílem určit, zda zohlednění žalobci namítaných skutečností je pro účely „testupňměřenosti" přípustné. Heleně Práškové je proto možné dát plně za pravdu v tom, že k naplnění podmínek moderace nedochází bez nutnosti překonat řadu dílčích problémů. Je tomu tak jistě i z důvodu vysoké míry obecnosti § 78 odst. 2 s. ř. s., s níž se judikatura správních soudů musela vypořádat, a to předevšímu klíčových (vybraných) podmínek. Správní soudy stíhala potřeba postupně vyjasňovat dílčí sporné body, pojící se v různé míře prakticky se všemi podmínkami moderace, což při nutnosti jejich kumulativního naplněnixasto vedlo k nerealizovatelnosti moderačního návrhu. Lze proto souhlasit, že aplikace moderačního oprávnění je do jisté míry komplikovanou záležitostí. Současně si nemyslím, že by pouze na základě jisté „nedotaženosti" zákonné úpravy, respektive nutnosti jejího vyjasňování správními soudy, bylo třeba institut moderace soudit přespříliš přísně. V oblasti práva totiž platí obecně, že téměř každý institut prochází procesem, mnohdy nekončícím, postupné konkretizace podmínek svého uplatnění. Jen z tohoto důvodu proto není vhodné moderaci zatracovat. To však na druhou stranu neznamená, že by bylo správné zavírat oči před skutečností, že moderace není jednoduše uchopitelným institutem. Jde naopak o okolnost, která přispívá k tomu, že někteří z odborníků zaujímají k jeho existenci spíše kritický postoj. Například Vladimír Sládeček dlouhodobě považuje „za ^ádouá se nahrazení správní dis krece uválením soudu vyhnout, neboť [má] za to, %e pňjatá úprava způsobu přezkumu rozhodnutí správních úřadů o správních deliktech, která zahrnuje i moýnost nahrazení správního uválení, je nejen regulací .revoluční', ale také — a to v prvé řadě — značně problematickou"511'. 510 PRÁŠKOVÁ, Helena. Rozhodování soudu ve věcech správního trestání. In: VOPÁLKA, Vladimír (eds.). Nová úprava správního soudnictví. Praha: ASPI, 2003, s. 143-156. ISBN 80-86395-65-0. s. 149. 511 Usnesení rozšířeného senátu NSS, č j. 1 As 9/2008 — 133. 512 Srov. například rozsudek Městského soudu v Praze č j. 10 Ca 224/2008 - 37 a požadavek zohlednění délky doby, která uplynula od spáchání deliktního jednání, současně s odvysíláním opravné reportáže, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č j. 3 As 258/2016 - 53, kde opět vedle námitky doby uplynulé uplatnila žalobkyně (stěžovatelka) i odkaz na rozhodnutí v „obdobných "věcech. 513 SLÁDECEK, Vladimír. Soudní přezkum správního uvážení. In: VOPÁLKA, Vladimír (eds.). Nová úprava správního soudnictví.Viahx ASPI, 2003, s. 93-106. ISBN 80-86395-65-0. s. 101. 133 Řešením, které nabízí, potom de facto navazuje na druhou část shora uvedené citace myšlenek Heleny Práškové. Jedná se o možnost podřadit zjevnou nepřiměřenost trestu pojmu nezákonnosti a vzniklou situaci řešit zrušením přezkoumávaného rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení spolu s jeho zavázáním právním názorem soudu. Není přitom jediný, kdo nastíněnou variantu preferuje. Při důvodovou zprávou zdůrazňovaném naplňování požadavku „plné jurisdikce" správních soudů prostřednictvím zavedení institutu moderace David Kryska podotýká, že „\ý\akovýto požadavek byl výše popsaným způsobem [míněn mechanismus moderačního oprávnění, tj. nahrazení správního uvážení uvážením soudním] naplněn se značnou reservou, neboť nutno st plné jurisdikce soudů ve správním soudnictví a systém Úmluvy nevyžaduje, aby správní úvaha byla nahrazena úvahou soudní. I bez tétopravomoá by za absolutního zachování kasace mohl být požadavek Úmluvy naplněn, neboť soud ve správním soudnictví může zrušit napadené rozhodnutí pro nezákonnost z důvodu překročení zákonem stanovených mezí ä zneužití správního uválení."514 Alternativa podřazení trestu zjevně nepřiměřeného pod zneužití či překročení správního uvážení, respektive kategorii zákonnosti, přitom nepochybně má své opodstatnění, neboť proporcionalita zásahu do práv jednotlivce představuje jeden ze základních principů činnosti správních orgánů (§ 2 odst. 2 správního řádu), přičemž podpůrně lze poukázat i na její uplatnění v oblasti práva trestního (§ 37 a § 38 trestního zákoníku). Jedná se proto o limit, který musí správní orgány plně zohledňovat i v rámci volnosti dané správní diskrecí515, v jejichž mezích se úvaha o výši ukládaného trestu odehrává. Z uvedených citací současně vyplývá, co odborníky spolu s nepopiratelnou složitostí institutu moderace vede k preferenci rušení sankčních rozhodnutí pro zjevnou nepřiměřenost trestů oproti jejich korekci prostřednictvím § 78 odst. 2 s. ř. s. Jde o skutečnost, kterou při svém zamyšlení nad možností (naopak) rozšíření moderačního oprávnění zmiňuj e i Pavel Mates, když uvádí, že „toto řešení je minoritní a literatura [zej ména Vladimír Sládeček516] spíše pléduje pro zachování kasace. Je upozorňováno na to, při zrušení správního rozhodnutí by byl správní orgán vázán stanoviskem soudu, tak^e by bylo de facto dosahováno stejného efektu, ani^ by se muselo vyhledávat do jisté míy složité řešení,"517 Proti předestřené argumentaci „odpůrců" institutu moderace nelze v podstatě ničeho namítnout. Tato práce u vybraných podmínek potvrdila, u zbylých alespoň nastínila, že skrývají řadu problematických bodů. Moderační oprávnění soudů tedy skutečně představuje v jisté míře „složité řešení". Jejich zájmu na plném zachování kasačního principu, který je nezpochybnitelně jedním z ústředních pilířů českého správního soudnictví518, lze rovněž plně rozumět. V dané souvislosti je nicméně možné připomenout poznámku Vladimíra Mikuleho, že je tendencí poslední doby svěřovat 514 KRYSKA, David. Pravomoc a působnost soudů v českém a polském správním soudnictví. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS Consulting [cit. 17. 11. 2017]. 515 Rozsudek NSS, č. j. 8 As 5/2005 - 53. 516 Viz poznámka pod čarou č 15 v citovaném zdroji. 517 MATES, Pavel. Moderační právo správních soudů. Právní rozhledy. 2012, roč 20, č 17, s. 598-600. ISSN 1210-6410. s. 600. 518 Srov. podkapitolu „3.1 Moderace jako průlom kasačního principu". 134 správním soudům nové druhy pravomocí519, jako je tomu kupříkladu u § 16 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím520, jehož prostřednictvím rovněž dochází k prolamování kasačního principu. V rozebíraném smyslu je nicméně pochopitelné, že u odborníků, pro které je zachování předmětného principu v co nej širším rozsahu prioritní, převládá preference řešení „zjevné nepňměřenosti" trestu formou rušení sankčních rozhodnutí. Jaký je vlastně důvod pro zachování moderace oproti uplatnění jimi navrhované varianty? Domnívám se, že argumentem, jehož intenzita, respektivepřesvédavost]e již na posouzení každého čtenáře, je zajištění efektivity (hospodárnosti) řízení, tj. snaha o co nejrychlejší vyřešení případu (sporu). Prismatem tohoto kritéria vychází postup, kdy správní soud sám koriguje výměru trestu oproti vracení věci k dalšímu projednání správnímu orgánu, vítězně. Nelze přitom přehlédnout významnou okolnost, že právo na projednání věciv přiměřené lhůtě představujeintegrálnísoučástprávana spravedlivý 521 proces . Realista samozřejmě může namítnout, že rozhodnutím soudu I. stupně řízení nemusí skončit, což předchozí kapitoly práce plně potvrzují, když právě s ohledem na komplikovanost institutu moderace nemálo dochází k podávání kasačních stížností, jak žalobcem, tak žalovaným. Na druhou stranu se domnívám, že judikatura správních soudů již mnoho sporných otázek moderace objasnila a s přibývajícím časem by mohla být aplikace citovaného ustanovení méně a méně komplikovaná, jakkoliv nikdy nepůjde o zcela bezproblémový institut. Takový však s nadsázkou řečeno ani neexistuje. Současně lze poznamenat, že při zrušení sankčního rozhodnutí a vrácení věci správnímu orgánu k dalšímu řízení zmíněný problém neodpadá. Naopak, varianta soudního přezkumu nového (navazujícího) sankčního rozhodnutí je stejně, ne-li ještě pravděpodobnější, než možnost uplatnění kasační stížnosti vůči „moderačnímu rozsudku". V době, kdy kontinuálně dochází k postupnému narůstání doby trvání soudních řízení, a tedy oddalování konečného rozhodnutí ve věci, osobně považuji kritérium rychlosti rozhodování za stále palčivější. Význam moderačního oprávnění v naznačeném smyslu není proto vhodné jakkoliv umenšovat či relativizovat. Naopak, jde o velmi významné hledisko, pro které se osobně přikláním k variantě zachování institutu moderace a jeho dalšího judikatorního zpřesňování, oproti cestě rušení sankčních rozhodnutí. Tím však současně nijak nerozporuji náhled mimo jiné Vladimíra Sládečka či Davida Krysky o větší (kasační) „astotě" jimi navrhovaného řešení. Z uvedených důvodů se však domnívám, že ještě nenastala doba, kdy by měl být institut § 78 odst. 2 s. ř. s. označen jako „nepovedenýprojekt" a vyškrtnut z účinné právní úpravy. Zakončeme proto z^pohledu moderačního institutu rigorózní práci pozitivně v tom smyslu, že má i své příznivce. Vladimír Mikule k možnosti nahrazení správního uvážení 519 Vladimír Mikule in HENDRYCH, D. a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha C. H. Beck, 2012, 832 s. ISBN 978-80-7179-254-3. s. 417. 520 Ustanovení §16 odst. 4 zákonao svobodném přístupukinformadm stanoví,že ,,[p]ň soudnímpřezkumu rozhodnutí o odvolání na základě žaloby podle zvláštního právního předpisu soud přezkoumá, zda jsou dány důvody pro odmítnutí žádosti. Nejsou-li žjdné důvody pro odmítnutí žádosti, soud zruší rozhodnutí o odvolání a rozhodnutí povinného subjektu o odmítnutí žádosti a povinnému subjektu nařídí požadované informaceposkytnout." 521 Srov. ä. 6 odst. 1 Úmluvy, stejně jako ä. 38 odst. 2 listiny. 135 uvážením soudním podotýká, že ,,[m]ožná, %e proti [němu] bude ledacos namítáno, obecněvšak povahuji za správné, žý modifikace trestů za správní delikty byla svěřena správním soudům, a to u^proto, žy mateni takových rozhodnutí budou správní soudy častoposuzovatipňjiných příležitostech (rozhodnutí ne-trestní) a jednotnost posuzování nepochybně bude ku prospěchu věci" 522 . I pro VladimíremMikulemzmíněnou „pňdanou hodnotu" v podobě podpory jednotnosti rozhodování lze zcela na závěr vyjádřit naději, že se při pokračujícím objasňování sporných bodů stane moderační oprávnění v budoucnu snáze uchopitelným institutem, který umožní správním soudům doručovat účastníkům řízení konečné řešení jejich sporů v reálném čase. 522 MIKULE, Vladimír. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. In: VOPÁLKA, Vladimír (eds.). Nová úprava správního soudnictví. Praha: ASPI, 2003, s. 73-92. ISBN 80-86395-65-0. 136 7 Soupis pramenů 7.1 Monografie523 1) BOHADLO, David; POTĚŠE., Lukáš; POTMĚŠIL, Jan. Správní trestání £ hlediska praxe a judikatury. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2013, 220 s. ISBN 978-80-7400-413-1. 2) HENDRYCH, Dušan et al. Právnický slovník. Praha: C. H. Beck, 2001, 1189 s. ISBN 80-7179-360-4. 3) HENDRYCH, Dušan a kol. Správní právo. Obecná část. 8. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, 832 s. ISBN 978-80-7179-254-3. 4) JEMELKA, Luboš; PODHRÁZKÝ, Milan; VETEŠNÍK, Pavel et al. Soudnířád správní: komentář. PrahaC. H. Beck, 2013,1162 s. ISBN 978-80-7400-498-8. 5) JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o přestupcích apřestupkové řízení. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, 610 s. ISBN 978-80-7400-501-5. 6) JEMELKA, Luboš; PONDĚLÍČKOVA, Klára; BOHADLO, David. Správní řád. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2016, 923 s. ISBN 978-80-7400-607-4. 7) JEMELKA, Luboš; VETEŠNÍK, Pavel. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich : komentář. Praha: C. H. Beck, 2017, 1127 s. ISBN 978-80-7400-666-1. 8) KLIKOVÁ, Alena; HAVLAN, Petr; CHADIMA, Marek et al. Správní řád: výklad je zpracován k právnímu stavu ke dni 1.10.2016. 2. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 652 s. ISBN 978-80-7478-943-4. 9) KNAPP, Viktor. Teorie práva. Praha: C. H. Beck, 1995, 247 s. ISBN 80-7179-028-1. 10) KOČÍ, Roman. Zákon o odpovědnosti zapřestupky a řízení o nich s poznámkami a vzory rozhodnutí ajiných správních aktů: podleprávního stavu k 1.7.2017 .Vraha: Leges, 2017, 269 s. ISBN 978-80-7502-207-3. 11) KUČEROVÁ, Helena; HORZLNKOVÁ, Eva. Zákon o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákon o některých přestupcích: s komentářem a judikaturou. Praha: Leges, 2017, 860 s. ISBN 978-80-7502-211-0. 12) MATES, Pavel. Správní uválení. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2013,120 s. ISBN 978-80-7380-424-4. 13) MATES, Pavel. Základy správního práva trestního. 6. vyd. Praha: C. H. Beck, 2015, 204 s. ISBN 978-80-7400-567-1. 14) MARTON, Michal; GONSIOROVÁ, Barbora. Průvodce novým přestupkovým zákonem pro správní praxi. Praha: Leges, 2017, 272 s. ISBN 978-80-7502-200-4. 15) MERKL, Adolf. Obecné právo správní. 1. díl. Praha, Brno: Melantrich, 1931. 16) POTEŠIL, Lukáš; BRUS, Martin; HLO UCH, Lukáš a další. Soudní řád správní: komentář. Praha: Leges, 2014, 1151 s. ISBN 978-80-7502-024-6. 17) PRŮCHA, Petr. Správníprávo. Obecná část. 8. dopl. aaktualiz. vyd. Brno: Doplněk, 2012, 427 s. ISBN 978-80-7239-281-0. 18) SKULO VÁ, Soňa. Správní uválení: základní charakteristika a souvislostipojmu. Brno: Masarykova univerzita, 2003, 241 s. ISBN 80-210-3237-5. Řazeno primárně podle příjmení „prvního autora", sekundárně podle roku vydání. 137 19) SKULOVA, Soňa; PRŮCHA, Petr; HAVLAN, Petr; KADECKA, Stanislav. Správní'právoprocesní. Vraha: EurolexBohemia, 2005, 279 s. ISBN 80-86861-53-8. 20) SKULO VA, Soňa a kol. Správní právo procesní. 2. Upravené vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2012, 386 s. ISBN 978-80-7380-381-0. 21) SLADECEK, Vladimír. Obecné správní právo. 3. Aktualizované a upravené vydání. Praha: Wolters KluwerČR, 2013, 497 s. ISBN 978-80-7478-002-8. 22) VO PÁLKA, Vladimír et al. Soudní řád správní: komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck, 2004, 327 s. ISBN 80-7179-864-9. 7.2 Časopisecké články, příspěvky sborníků, kvalifikační práce524 I) ELIÁŠ, Karel. Obdoba (Poznámky k analogii v právu). Právník. 2003, č. 2, s. 97-116. ISSN 0231-6625. HABERLE, Ondřej. Ustavní problémy v rozhodovací praxi soudů ve správním soudnictví. Správní právo. 2015, č. 7-8, s. 386-403. ISSN 0139-6005. KOUDELKA, Zdeněk. Zrušení ústavního zákona Ústavním soudem. Právník. 2010, č. 10, s. 1067-1086. ISSN 0231-6625. KOŽELUHA, Patrik. Teleologický výklad a judikatura českých soudů. Praha, 2014. 77 s. Diplomová práce. Univerzita Karlova v Vaze, Právnická fakulta. Vedoucí práce Jan Wintr. LANGÁSEK, Tomáš. Principy dobré správy po přijetí nového správního řádu. Správníprávo. 2008, č. 4-5, s. 243-247. ISSN 0139-6005. MADLEŇÁKOVÁ, Lucie. Probíhá v ČR řízení o uložení správních sankcí a jejich ukládání dle zásad Rady Evropy? Správníprávo. 2010, č. 2, s. 65-89. ISSN 0139-6005. 7) MATES, Pavel. Moderační právo správních soudů. Právní rozhledy. 2012, roč. 20, č. 17, s. 598-600. ISSN 1210-6410. MAZANEC, Michal. Nejvyšší správní soud a správní soudnictví (Poznámky ke koncepci). Právní praxe. 1993, č. 7, s. 417. ISSN 1211-0825. MIKULE, Vladimír. Žaloba proti rozhodnutí správního orgánu. In: VO PÁLKA, Vladimír (eds.). Nová úprava správního soudnictví. Praha: ASPI, 2003, s. 73-92. ISBN 80-86395-65-0. 10) MLSNÁ, Petr. Ústavní soudnictví ve státovědním myšlení. Právník. 2009, č. 10, s. 1009-1053. ISSN 0231-6625. II) POTEŠIL, Lukáš. Judikatura a správní trestání. In Dny práva — 2012 — Days ofLaiP. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2013. s. 1-11. ISBN 978-80-210-6319-8. 12) PRÁŠKOVÁ, Helena. Rozhodování soudu ve věcech správního trestání. In: VO PÁLKA, Vladimír (eds.). Nová úprava správního soudnictví. Praha: ASPI, 2003, s. 143-156. ISBN 80-86395-65-0. 13) PRŮCHA, Petr. K pojetí správněprávní odpovědnosti a správního trestání. Správní právo. 20W, č. 1-2, s. 16-27. ISSN 0139-6005. Řazeno primárně podle příjmení „prvního autora", sekundárně podle roku vydání. 138 14) SLÁDEČEK, Vladimír. Soudní přezkum správního uvážení. In: VOPÁLKA, Vladimír (eds.). Nová úprava správního soudnictví. Praha: ASPI, 2003, s. 93-106. ISBN 80-86395-65-0. 15) SMEJKALOVÁ, Terezie. Srozumitelnost práva. Právník. 2013, č. 5, s. 447472. ISSN 0231-6625. 16) TULACEK, Jan. Soudní rozhodnutí a právní věty z hlediska autorského práva. Bulletin advokaáe. 2005, č. 4, s. 36-38. ISSN 1210-6348. 7.3 Elektronické prameny525 1) BLAŽEK, Tomáš; JIRÁSEK, Jan; MOLEK, Pavel et al. Soudní řád správní. 3 vydání [online]. Praha: C. H. Beck, 2016 [vid. 15. 11. 2017]. Dostupné z: https:/ /www.beck-online.cz/. 2) KORBEL, František; STAŇKOVÁ, Kateřina; HENGALOVÁ, Michala. Moderační právo správních soudů. Právní rádce. IHNED.c% [online]. Economia, publikováno 8. 4. 2016 [cit. 26. 10. 2017]. ISSN 1213-7693. Dostupné z: https: / / pravniradce.ihned.cz/cl -65239450-moderacni-pravo-spravnich-s oudu. 3) KRYSKA, David. Pravomoc a působnost soudů v českém a polském správním soudnictví. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 17. 11.2017]. 4) KŘENOVÁ, Jana. Působení ombudsmana v demokratické společnosti — "Neuraté uvážení a (s)právnípojem". In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 26. 11. 2017]. 7.4 Soudní rozhodnutí526 7.4.1 Ústavní soud ČR 1) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné z: https:/ /nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=27131&pos = l&cnt=l& typ=result. 2) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 20. 1. 2000, sp. zn. III. ÚS 150/99. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 5. 11. 2017]. Dostupné z: https:/ /nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=33969&pos = l&cnt=l& typ=result. 3) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 27. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 12/99. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 7. 11. 2017]. Dostupné z: https:/ /nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=35067&pos = l&cnt=l& typ=result. 4) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 3. 2001, sp. zn. Pl. ÚS 38/02. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 4. 11. 2017]. Dostupné z: https:/ /nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=81&pos=l&cnt=l&typ =result. Řazeno primárně podle příjmení „prvního autora", sekundárně podle roku vydání. Razeno chronologicky. 139 5) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. II. ÚS 487/2000. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 4. 11. 2017]. Dostupné z: https: / / nalus.usoud.cz / Search/ResultDetail.aspx?id=36226&pos=l&cnt= 1& typ=result. 6) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. III. ÚS 256/01. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné z: https: / / nalus.usoud.cz / Search/ResultDetail.aspx?id=39544&pos=l&cnt= 1& typ=result. 7) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. III. ÚS 611/01. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 31. 10. 2017]. Dostupné z: https: / / nalus.usoud.cz / Search/ResultDetail.aspx?id=39903&pos=l&cnt= 1& typ=result. 8) Nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 3/02. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: https:/ /nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=43653&pos=l&cnt=l& typ=result. 9) Nález Ústavního soudu ČRze dne 10. 3. 2004,sp. zn. Pl. ÚS 12/03. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 9. 11. 2017]. Dostupné z: https:/ /nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=88&pos = l&cnt=l&typ =result. 10) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 1. 7. 2004, sp. zn. IV. ÚS 638/03. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: https: / / nalus.usoud.cz / Search/ResultDetail.aspx?id=45943&pos=l&cnt= 1& typ=result. 11) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 25. 10. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 14/09. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 1. 10. 2017]. Dostupné z: https:/ /nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=71838&pos=l&cnt=l& typ=result. 12) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 11. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 192/05. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 31. 10. 2017]. Dostupné z: https:/ /nalus.usoud.cz/Search/ResultDetail.aspx?id=55544&pos = l&cnt=2& typ=result. 13) Nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. Pl. ÚS 52/13. Ústavní soud [online]. AutoCont CZ, a.s., © 2006 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: https: / / nalus.usoud.cz / Search/ResultDetail.aspx?id=85473&pos=l&cnt= 1& typ=result. 7.4.2 Nej vyšší správní soud ČR 1) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8. 2003, č. j. 6 A 96/2000 -62. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2000/0096 6A 0000062A pr evedeno.pdf 2) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 10. 2003, č. j. 5 A 116/2002 -31. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, ©2003-2010 [cit. 22. 10. 140 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2002/0116 SA 0200031A pr evedeno.pdf. 3) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 2. 2004, č. j. 2 As 69/2003 -50. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, ©2003-2010 [cit. 31. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2003/0069 2As 0300050A pr evedeno.pdf. 4) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 18. 3. 2004, č. j. 6 A 10/2000 -62. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2000/0010 6A 0000062A pr evedeno.pdf. 5) Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 10. 2004, č. j. 5 Afs 16/2003 — 56. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2003/0016 5Afs 0300056A pre vedeno.pdf. 6) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 — 27. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 13. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2002/0126 6A 0200027A pr evedeno.pdf. 7) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005, č. j. 2 Azs 1/2005 -57. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2005/0001 2Ans 0500057A pr evedeno.pdf. 8) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 29. 6. 2005, č. j. 8 As 5/2005 — 53. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2005/0005 8As 0500053A pr evedeno.pdf. 9) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11.2005, č. j. 1 As 30/2004 — 82. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2004/0030 lAs 0400082A pr evedeno.pdf. 10) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 As 2/2005 -62. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, ©2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2005/0002 4As 0500062A pr evedeno.pdf. 11) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 21.4.2006, č. j. 5 As 20/2005 — 66. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 22. 141 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2005/0229 6As 1400007 prev edeno.pdf 12) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 50/2005 -97. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 28. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2005/0050 lAfs 0500097A pre vedeno.pdf 13) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2006, č. j. 2 As 33/2006 — 102. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2006/0033 2As 0600102A pr evedeno.pdf 14) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31.1. 2007, č. j. 8 As 13/2006 -115. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2006/0013 8As 0600115A pr evedeno.pdf 15) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2007, č. j. 4 As 64/2005 -59. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 31. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2005/0064 4As 0500059A pr evedeno.pdf 16) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 7. 2007, č. j. 4 As 11/2006 -86. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 4. 12. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2006/0011 4As 0600086A pr evedeno.pdf 17) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 7. 2007, č. j. 6 As 39/2006 -45. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 18. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2006/0039 6As 0600045A pr evedeno.pdf 18) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 9. 2007, č. j. 8 As 17/2006 -78. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2006/0017 8As 0600078A pr evedeno.pdf 19) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 3. 2008, č. j. 4 As 51/2007 -68. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2007/0051 4As 0700068A pr evedeno.pdf 20) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 5. 2008, č. j. 4 Ads 113/2007 — 87. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 142 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2007/011.3 4Ads 0700087A pr evedeno.pdf. 21) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 6. 2008, č. j. 2 As 9/2008 -77. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2011 /anon 9 A 281 2011 201 50224111931 prevedeno.pdf. 22) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 6 As 48/2007 -58. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2007/0048 6As 0700058A pr evedeno.pdf. 23) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 6. 2008, č. j. 4 As 37/2007 -119. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2007/00.37 4As 0700119A pr evedeno.pdf. 24) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 8.2008, č. j. 7 As 16/2008 -80. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2008/0016 7As 0800080A pr evedeno.pdf. 25) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2008, č. j. 9 As 7/2008 -55. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/201.3/0080 6Ads 1.300041 201 41215094727 prevedeno.pdf. 26) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2009, č. j. 5 As 46/2008 -50. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2008/0046 5As 0800050A pr evedeno.pdf. 27) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2010, č. j. 5 As 61/2009 -62. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, ©2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2009/0061 5As 0900 6e.35eba 0 4523 4670 a796 9f684c2caa50 prevedeno.pdf. 28) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2010, č. j. 7 As 71/2010 -97. Nejvyšší správní [online]. Nejvyšší správní soud, ©2003-2010 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2010/0143 4As 1300019 prev edeno.pdf. 29) Usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2010, č. j. 1 As 9/2008 — 133. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 143 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2008/0009 lAs 0800 cf0a7dh 0 b982 4060 9c40 5f618a98cf62 prevedeno.pdf. 30) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 5. 2011, č. j. 9 As 76/2010 -76. Nejvyššísprávní'soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2010/0076 9As 100 2011051 7085333 prevedeno.pdf. 31) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 3. 4. 2012, č. j. 1 Afs 1/2012 — 36. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2012/0001 lAfs 12 201204230 92724 prevedeno.pdf. 32) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 19.4.2012, č. j. 7 As 22/2012 — 23. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VÝKON/2012/0022 7As 120 2012052 1035905 prevedeno.pdf. 33) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2013, č. j. 9 Afs 18/2012 -34. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2012/0018 9Afs 12 201303271 20833 prevedeno.pdf. 34) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 3. 2013, č. j. 7 As 112/2012 — 36. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, ©2003-2010 [cit. 2.11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2012/0112 7As 120 2013041 7075904 prevedeno.pdf. 35) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 7. 2013, č. j. 7 As 142/2012 -27. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2012/0142 7As 120 2013080 2124609 prevedeno.pdf. 36) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR ze dne 22. 11. 2013, č. j. 4 As 135/2013 — 58. Nejvyšší'správní'soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2007/0037 4As 0700119A pr evedeno.pdf. 37) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2013, č. j. 2 As 130/2012 — 20. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2010/0143 4As 1300019 prev edeno.pdf. 38) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 10. 2014, č. j. 8 As 34/2013 — 38. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 144 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/201.3/00.34 8As 1300038 201 41024103609 prevedeno.pdf. 39) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 12. 2014, č. j. 6 Ads 80/2013 — 41. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/201.3/0080 6Ads 1.300041 201 41215094727 prevedeno.pdf. 40) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 8. 2015, č. j. 10 As 38/2015 -44. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2015/003810As 1500044 201 50812121331 prevedeno.pdf. 41) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 6. 2017, č. j. 3 As 258/2016 — 53. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2016/0258 3As 1600053 201 70619130539 prevedeno.pdf. 42) Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2017, č. j. 7 Afs 212/2017- 24. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, ©2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2017/0212 7Afs 1700024 2017 0810144104 prevedeno.pdf. 7.4.3 Krajské soudy a Městský soud v Praze 1) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2003, č. j. 28 Ca 151/2002 -34. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 13. 11. 2017]. 2) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2004, č. j. 62 A 89/2012-51. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2012/62 A 89 2012 rozsud ek snizeni pokuty 20140313105903 prevedeno.pdf. 3) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 11.2004, č. j. 10 Ca 250/2003-48. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 10. 2017]. 4) Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2007, č. j. 15 Ca 160/2007 -31. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 10.2017]. 5) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2009, č. j. 10 Ca 224/2008 -37. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 10. 2017]. 6) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2010, č. j. 29 Ca 167/2008 - 25. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 28. 10. 2017]. 145 7) Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 9. 2011, č. j. 17A22/2011 -45. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2011/17 A 22 2011112108114 3.2011 rozsudek anonymizovány prevedeno.pdf. 8) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11.2011, č. j. 1 A26/2010-64. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2010/1 A 26 2010 201201120 41616 prevedeno.pdf. 9) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2011, č. j. 62 Ca 49/2009-174. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2009/62 Ca 49 2009 rozsudek Anonymizovany 20120102020000 prevedeno.pdf. 10) Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, č. j. 30 Af 13/2010 -49. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 11. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2010/Anonymizovany rozs 20 120216014224. 30Af 13 2010 prevedeno.pdf. 11) Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 5. 2012, č. j. 17 Ca 23/2009 -138. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 3. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2009/17 Ca 2.3 201209110209 44.2009 rozsudek anonymizovany prevedeno.pdf. 12) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 3.2013, č. j. 62 Af 58/2012-273. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2012/62 Af 58 2012 rozsudek NOVY ANONYMIZOVANE 20130329104433 prevedeno.pdf. 13) Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 10. 4. 2013, č. j. 10 A 5/2013 — 70. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/201.3/10A 5 201.3 2.3 201.3060 6135934 prevedeno.pdf. 14) Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 4. 2013, č. j. 30 Af 13/2010 -87. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2010/30 Af 1.3 201.306170942 26.2010 rozsudek anonymizovany prevedeno.pdf. 15) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 6. 2013, č. j. 30 A 9/2012 — 46. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2012/.30A 9 2012 46 201.3081 4082642 prevedeno.pdf. 146 16) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 8. 2013, č. j. 62 A 8/2012 - 87. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2012/62A 8 2012 rozsudek a nonym 20130916135601 prevedeno.pdf. 17) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové — pobočka v Pardubicích ze dne 30. 9. 2013, č. j. 53 A 8/2013 -40. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2013/53A 8 201.3 16 Rozlulsk yy 20131125070021 prevedeno.pdf. 18) Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové — pobočka v Pardubicích ze dne 20.1.2014, Č.J.52A39/2013—47. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 15. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2013/52A 39 2013 33 Ďasi cke sklepy 20140404121728 prevedeno.pdf. 19) Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 2. 2014, č. j. 15 Af 16/2011 —32. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 28. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2011/15Af 16 2011 20140710 124339 prevedeno.pdf. 20) Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 5. 2014, č. j. 15 A 124/2012 -81. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2012/15A 124 2012 20141202 141627 prevedeno.pdf. 21) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2014, č. j. 11 Ad 16/2013-41. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 28. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/201.3/llAd 16 1.3 Tokstav C Z 20140611095849 prevedeno.pdf. 22) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2014, č. j. 3 A 109/2010 -157. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 22. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/SOUDNI VYKON/2012/0001 lAfs 12 2012042.30 92724 prevedeno.pdf. 23) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 12. 2014, č. j. 9 A 281/2011 -35. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 2. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2011 /anon 9 A 281 2011 201 50224111931 prevedeno.pdf. 24) Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2015, č. j. 46 A 119/2013 -42. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/201.3/46A 119 201.3 16 20151 012091516 prevedeno.pdf. 147 25) Rozsudek Krajský soud v Ustí nad Labem ze dne 30. 9. 2015, č. j. 15 Af 2/2015 — 32. Nejvyššísprávní'soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/fdes/EVIDENCNI LIST/2015/15Af 2 2015 201511111 04134 prevedeno.pdf 26) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 11. 2015, č. j. 62 Af 33/2014 -43. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 12. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2014/003362Af 1400043 201 51201070606 prevedeno.pdf 27) Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2016, č. j. 62 A 44/2014 - 37. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 18. 11. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2014/62A 44 2014 zrušeno 2 0160322094732 prevedeno.pdf 28) Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2016, č. j. 15 A 180/2013 -78. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 14. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2013/15A 180 2013 20160425 091223 prevedeno.pdf 29) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 9.2016, č. j. 8 A 60/2012-46. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 29. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2012/8A 60 2012 25 2016110 1103527 prevedeno.pdf 30) Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. 10. 2016, č. j. 5 A 136/2013-41. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, ©2003-2010 [cit. 20. 10. 2017]. Dostupné z: http://nssoud.cz/files/EVIDENCNI LIST/2013/5A 136 2013 201611161 63836 prevedeno.pdf 7.4.4 Evropský soud pro lidská práva 1) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 8. 6. 1976, stížnosti č. 5100/71, 5101/71, 5102/71 a 5354/72 a 5370/72, Engel a ostatní proti Nizozemsku. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 11.2017]. 2) Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 21. 2. 1984, stížnost č. 8544/79, Ôztúrk proti Německu. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 12. 11. 2017]. 7.5 Legislativa527 1) zákon č. 36/1876 ř. z., o zřízení správního soudu. Nejvyšší správní soud [online]. Nejvyšší správní soud, © 2003-2010 [cit. 25. 12. 2017]. Dostupné z: http:/ /www.nssoud.cz/historie/36 1876.pdf. Razeno chronologicky. 148 2) zákon č. 3/1918 Sb., o nejvyšším správním soudě a o řešení kompetenčních konfliktu, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 3) vládní vyhláška č. 191/1937 Sb., o jednacím řádu pro Nejvyšší správní soud, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 4) zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 5) zákon č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 6) zákon č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25.12.2017]. 7) zákon č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 8) zákon č. 282/1991 Sb., o České inspekci životního prostředí a její působnosti v ochraně lesa, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 9) Sdělení č. 209/1992 Sb., o sjednání Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8,věznění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25.12.2017]. 10) zákon č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 11) zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25.12.2017]. 12) zákon č. 40/1995 Sb., o regulaci reklamy a o změně a doplnění zákona č. 468/1991 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 13) zákon č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky a o změně a doplnění některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 14) zákon č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, věznění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 15) zákon č. 156/2000 Sb., o ověřování střelných zbraní a střeliva, věznění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 16) zákon č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů (zákon o ochraně hospodářské soutěže), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25.12.2017]. 17) zákon č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 149 18) zákon č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consultmg [cit. 25. 12. 2017]. 19) zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25.12.2017]. 20) důvodová zpráva k zákonu č. 150/2002 Sb., soudní řád správní. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 17. 11. 2017]. 21) zákon č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25.12.2017]. 22) zákon č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 23) zákon č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 24) zákon č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 25) zákon č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12. 2017]. 26) zákon č. 183/2017 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s přijetím zákona o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich a zákona o některých přestupcích. In: CODEXIS [právní informační systém]. ATLAS consulting [cit. 25. 12.2017]. 150