Adobe Systems
1
Věc v právním smyslu
doc. JUDr. Pavel Koukal, Ph.D.
Právnická fakulta Masarykovy univerzity

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
2
Pojetí věci v právním smyslu v OZ
̶Věc v právním smyslu vs. věc v reálném životě
̶Právní subjekt vs. právní objekt
̶Teleologické hledisko
̶Různé přístupy k pojetí věci v právním smyslu
̶Širší pojetí – ABGB, OZ, Code Civil
̶Užší pojetí – BGB, ZGB. Kodeks Cywilny
̶

Právní pojetí věci vs. věc v laickém vyjadřování.
Věc - záležitost, podstata, hmotný předmět
Věc v právním smyslu je normativní konstrukce.
Věci slouží k uspokojování lidských potřeb – kritérium užitečnosti.
Člověk je účelem sám o sobě. Nikdo nemůže sloužit k uspokojování potřeb jiných jakožto předmět.
Otroctví, nevolnictví – teleologické hledisko.
Úzká koncepce – Německo, Polsko, ČR – ObčZ 1964 – hmotné předměty – judikatura.
Široká koncepce – nehmotné věci – práva. ObčZ insiprace ABGB

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
3
Předměty soukromých subjektivních práv
̶Předměty práv nemajetkových
•Všeobecné osobnostní statky
•
̶Předměty práv majetkových
•Absolutních
•Relativních
̶Předměty práv smíšených (výtvory)

Systematika, která vyplývá z § 9.
§ 9 odst. 2 „Soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy se řídí občanským zákoníkem v
tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. K zvyklostem lze hledět tehdy, dovolává-li
se jich zákon“.
Jak se liší absolutní a relativní práva. Některá práva mohou být pouze absolutní, jiná mohou být
absolutní i relativní.
Absolutní majetková práva – kogentní úprava, numerus clausus; pouze na celé věci, individuálně
určené, již existující;
Relativní majetková práva – dispozitivní úprava; innominátní závazky; i na části věci, generická
věc; věc, která neexistuje a která vznikne toliko v budoucnu

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
4
Co není věcí?
̶„Věc v právním smyslu (dále jen „věc“) je vše, co je rozdílné od osoby a slouží potřebě lidí“ (§
489).
̶Osoba (§ 17, § 18)
̶Živé zvíře (§ 494)
̶Lidské tělo a jeho části (§ 493)
̶Součásti věci (§ 505)
̶

Marginální případy – zrnko písku, kapka tekutiny
Živé zvíře (§ 494) – dereifikace zvířat
§ 494
Živé zvíře má zvláštní význam a hodnotu již jako smysly nadaný živý tvor. Živé zvíře není věcí a
ustanovení o věcech se na živé zvíře použijí obdobně jen v rozsahu, ve kterém to neodporuje jeho
povaze.
2970 – totální škoda; zvláštní hodnota zvířete – náklady na uvedení do původního stavu mohou
přesahovat hodnotu zvířete
Náhrada při poranění zvířete
Při poranění zvířete nahradí škůdce účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví zraněného
zvířete tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.
Náklady spojené s péčí o zdraví nejsou neúčelné, i když podstatně převyšují cenu zvířete, pokud by
je vynaložil rozumný chovatel v postavení poškozeného.
Zákon č. 246/1992 Sb.
§ 6
Nikdo nesmí zvíře opustit s úmyslem se ho zbavit nebo je vyhnat. Za opuštění zvířete se nepovažuje
vypuštění zvířete do jeho přirozeného prostředí, pokud je to vhodné z hlediska stavu zvířete a
podmínek prostředí.
Zákon o myslivosti, zákon o lesích
Terminologie – zvíře, živočich
§ 493
Lidské tělo ani jeho části, třebaže byly od těla odděleny, nejsou věcí.
§ 112
Člověk může přenechat část svého těla jinému jen za podmínek stanovených jiným právním předpisem.
To neplatí, jedná-li se o vlasy nebo podobné části lidského těla, které lze bezbolestně odejmout
bez znecitlivění a které se přirozenou cestou obnovují; ty lze přenechat jinému i za odměnu a hledí
se na ně jako na věc movitou.
Ochrana osobnosti – lidské tělo je osobnostním statkem
Lidská mrtvola
Kosterní pozůstatky, mumie; individualizace, existence živých dědiců, určitá hodnota ve společnosti
Transplantační zákon – lex specialis
§ 2
Základní pojmy
Pro účely tohoto zákona se rozumí
a) orgánem samostatná a životaschopná část lidského těla tvořená strukturovaným uspořádáním různých
tkání, která má zachovánu svoji strukturu, cévní zásobení a schopnost vykonávat fyziologické funkce
s významnou mírou autonomie; za orgán se rovněž považuje část orgánu, má-li v lidském těle sloužit
stejnému účelu jako celý orgán, při zachování požadavků na strukturu a cévní zásobení,
b) tkáněmi a buňkami stavební součásti lidského těla včetně pozůstatků získaných při chirurgických
operacích, dále krvetvorné buňky získané z kostní dřeně, z periferní a pupečníkové krve, s výjimkou
orgánů, krve a jejích složek, pohlavních buněk, embryonálních a fetálních tkání a orgánů, vlasů,
nehtů, placenty a odpadových produktů tělního metabolismu (dále jen "tkáň"),
…
§ 28
Zákaz finančního prospěchu nebo jiných výhod a obchodování s tkáněmi a orgány
(1) Lidské tělo a jeho části nesmějí být jako takové zdrojem finančního prospěchu nebo jiných
výhod; tím nejsou dotčena ustanovení § 28a až 28d.
(2) Dárce ani jiné osoby nesmí uplatňovat vůči příjemci žádné nároky.
(3) Inzerování a reklama za účelem poptávky nebo nabídky orgánů jsou zakázány. Za inzerování a
reklamu se nepovažuje postup podle § 27.
(4) Obchodování s tkáněmi a orgány odebranými za účelem transplantace je zakázáno.

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
5
Definiční znaky věci v právním smyslu (§ 489)
̶Odlišnost od osoby
̶Užitečnost
̶Odlišnost od jiných věcí
̶U hmotných věcí: ovladatelnost

Od osoby nejsou odlišné osobnostní statky. Od osoby nejsou odlišné části jejího těla.
Užitečnost – objektivní kritérium (hospodářská, estetická)
Ovladatelnost – především u přírodních sil (§ 497 - Ovladatelné přírodní síly - Na ovladatelné
přírodní síly, se kterými se obchoduje, se použijí přiměřeně ustanovení o věcech hmotných).
Ovladatelnost – data; nikoliv informace
Samostatná existence ve vnějším světě (rozdíl mezi věcnými právy a právy obligačními) – věc jako
celek, již existující

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
6
Věci hmotné a nehmotné (§ 496)
̶Věc hmotná
̶ovladatelná část vnějšího světa, která má povahu samostatného předmětu
̶Věc nehmotná
̶Jsoucna bez hmotné podstaty
̶Práva, jejichž povaha to připouští

Rozdělení věcí na hmotné a nehmotné nalezneme již ve druhé knize Gaiových Institucí (GAI
INSTITVTIONVM COMMENTARIVS SECVNDVS, 12−14). Za věci hmotné Gaius označuje věci, kterých se lze
dotknout, jako pozemek, člověk (otrok), oblečení, zlato, stříbro, a nesčetně mnoho dalších věcí. Za
věci nehmotné potom věci, kterých se nelze dotýkat, jako jsou práva obecně, právo na pozůstalost,
právo požívání nebo pohledávka.
Na uvedené rozdělení navázal ABGB, který kategorizoval věci na hmotné a nehmotné v § 292 („Hmotné
věci jsou ty, které lze smysly vnímati; jinak slují nehmotné; např. právo loviti, ryby chytati
a všechna jiná práva“).
ObčZ (§ 496 odst. 1) za věci hmotné označuje především ta jsoucna (části vnějšího světa), která
jsou ovladatelná. Oproti OZO se opouští kritérium smyslové vnímatelnosti (srov. Klang, 1950, s. 9;
Ehrenzweig, 1923, s. 2) a namísto toho je rozhodující, zda jsoucno je ovladatelné lidskou vůlí, ať
již přímo (lidským volním jednáním), nebo nepřímo (strojem, zařízením nebo stavbou). Ovladatelností
se rozumí objektivní schopnost člověka ovládat určitý předmět (Tégl/Telec In Melzer/Tégl, 2014, s.
240).
S ohledem na znění § 496 odst. 1 není možné za věci hmotné přímo považovat tzv. ovladatelné
přírodní síly (§ 497) jako jsou elektřina, plyn, sluneční energie, neboť tyto nemají povahu
samostatného předmětu [oproti tomu v rakouském právu (§ 292 ABGB), kde je definice hmotných věcí
odlišná, než v § 496, je elektrická energie přímo považována za věc hmotnou. ObčZ nicméně stanoví,
že na přírodní síly, se kterými se obchoduje, se mají použít ustanovení o věcech hmotných
přiměřeně. Jedná s tedy o tzv. kvazihmotné věci.
Věci hmotné mohou být obecně předmětem jak absolutních, tak relativních majetkových práv. Zákon
stanoví další rozlišování věcí hmotných: movité/nemovité (§ 498); zastupitelné/nezastupitelné
(§ 499), zuživatelné/nezuživatelné (§ 500).
Ehrenzweig uvádí, že nehmotné věci jsou umělou právní konstrukcí a tvoří juristický protipól věcem
hmotným podobně, jako právnické osoby tvoří juristický protipól osobám fyzickým (Ehrenzweig, 1923,
s. 2). Podstatou nehmotných věcí v právním smyslu je možnost jejich právního, nikoliv fyzického,
ovládání. Jedná se o věci „quae in iure consistunt“, a k nimž tedy právo zakládá nějakou formu
právního panství.
Již bylo uvedeno, že věci nehmotné mohou být předmětem jak absolutních, tak relativních majetkových
práv, díky nimž je vytvářena konkrétní forma právního panství nad věcí.
V případě relativních majetkových práv jsou nehmotné věci nepřímým předmětem závazků (§ 1722). Tak
tomu je například u závislé práce (§ 2401 ObčZ; § 33 a násl. ZákPr; NS Rv I 808/27: „Má-li předpis
§ 1041 obč. zák. vyhověti svému účelu a zásadě slušnosti, na níž spočívá, nutno vykládati výraz
‚věc‘ v nejširším smyslu slova a považovati za věc vše, co může býti předmětem práva, tedy také
věci nehmotné (§ 285 obč. zák.). Pojem věci v tomto smyslu zahrnuje v sobě také osobní námahu,
práci, jíž bylo v něčí prospěch použito […]“), u nezapsaných označení (závazek, jehož nepřímým
předmětem je užívací právo k nezapsanému označení), předmětů práv duševního vlastnictví (licence −
§ 2358) nebo díla s nehmotným výsledkem (§ 2631).
Věci nehmotné mohou být rovněž předmětem absolutních majetkových práv. Jedná se zejména o absolutní
majetková práva duševního vlastnictví (práva patentová − § 11 an. VynZN, práva známková − § 8 an.
OchrZn, práva ze zapsaného průmyslového vzoru − § 19 an. PrůmVz atd.) nebo o vybraná absolutní
majetková práva upravená částí třetí ObčZ (např. o právo zástavní; § 17 odst. 1 OchrZn; § 31 odst.
1 PrůmVz).
Obecně však platí, že nehmotné věci nejsou předmětem vlastnického práva v subjektivním smyslu
(§ 1012). Vlastnické právo v subjektivním smyslu se totiž tradičně vztahuje pouze ke hmotným
předmětům [Randa, 1922, s. 1, 22; Obdobně viz Sedláček, 1919, s. 48; stejný názor dlouhodobě
dovozuje i rakouská literatura − viz Klang, 1950, s. 131; Gschnitzer, 1968, s. 59; Eccher In
Koziol/Bydlinski/Bollenberger, 2000, s. 317; Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 450]. Opačný výklad
by zakládal neomezené právní panství nad jakoukoliv nehmotnou věcí, což však neodpovídá
enumerativnímu principu, kterým jsou ovládána práva k nehmotným statkům.
Věcmi nehmotnými jsou práva, jejichž povaha to připouští. Z povahy věci se musí jednat o práva
majetková (§ 489), ať již absolutní nebo relativní. Nehmotnou věcí v právním smyslu naopak nejsou
práva, jejichž povaha je osobní (viz komentář k § 489), jako jsou všeobecná osobnostní práva,
osobní práva rodinná (Klang, 1950, s. 10; Tégl/Telec In Melzer/Tégl, 2014, s. 242) nebo osobnostní
práva k výsledkům tvůrčí duševní činnosti (např. osobnostní práva autorská − § 11 AutZ, osobnostní
práva výkonných umělců − § 69 AutZ, právo na původcovství − § 9 odst. 1 VynZN atd.).
Nehmotnými věcmi budou typicky soukromoprávní pohledávky (§ 1721), nicméně může jít také o věcná
práva k věci cizí (§ 1240 an.), právo zástavní (§ 1309 an.), právo dědické (§ 1475 an.), právo
předkupní (§ 2140 an.) apod.
Nehmotnou věcí v právním smyslu jakožto právem je také obchodní podíl (Spielbüchler In Rummel,
2000, s. 450), nebo právo stavby, které je nehmotnou nemovitou věcí (§ 1242). Relativním majetkovým
právem, které má povahu věci v právním smyslu, je také pohledávka držitele doménového jména vůči
registrátorovi domény (Eccher In Koziol/Bydlinski/Bollenberger, 2007, s. 258; NS 23 Cdo 3407/2010).
Do kategorie práv jakožto nehmotných věcí v právním smyslu potom spadají i zaknihované cenné papíry
(správně zaknihovaná „cenná“ práva), které představují práva evidovaná v příslušné evidenci
(Kotásek In Melzer/Tégl, 2014, s. 412).
Z oblasti práv k duševnímu vlastnictví patří do kategorie práv jakožto nehmotných věcí v právním
smyslu jednotlivé formy průmyslově-právní ochrany, jako jsou národní či unijní ochranné známky
(§ 15 OchrZn, čl. 19 nařízení 2017/1001/EU), zapsané či nezapsané průmyslové vzory (§ 30 PrůmVz;
čl. 27 nařízení 6/2002/ES), patenty (§ 11 VynZn) apod.
Nehmotnou věcí v právním smyslu nicméně není právo vlastnické.
Mezi jiné věci bez hmotné podstaty patří nehmotné statky, které jsou předmětem majetkových práv (ať
již absolutních či relativních). Příkladem může být označení tvořící ochrannou známku, obchodní
firma (NS 31 Cdo 3375/2015), označení původu, zeměpisné označení, know-how (NS 29 Odo 426/2006),
zvukový záznam, databáze apod. (Tégl/Telec In Melzer/Tégl, 2014, s. 243).
Také tzv. výtvory jako jsou autorská díla, vynálezy, technická řešení, průmyslové vzory, odrůdy
rostlin apod. jsou nehmotnou věcí v právním smyslu (Klang, 1950, s. 10; Eccher In
Koziol/Bydlinski/Bollenberger, 2007, s. 267; Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 450; Hodik, 1985, s.
115), a to i přesto, že se k nim vztahují osobnostní práva.
Charakteristice jsoucna, které je odlišné od osoby, užitečné pro lidské potřeby (§ 498) a má
nehmotnou povahu, odpovídají rovněž prostá data.
Z konstatování o tom, že data jsou nehmotnou věcí v právním smyslu, však ještě nevyplývá jakýkoliv
závěr o tom, že by data byla předmětem vlastnického práva ve smyslu § 1012 a násl. ObčZ. Právě
naopak, data jsou ze své podstaty veřejnými statky (Zech, 2012, s. 118, Landes/Posner, 2003, s. 14)
a jestliže k nim zákonodárce v kontextu § 977 ObčZ výslovně nepřizná majetková práva absolutní
povahy, je možné je chránit pouze smluvně, nekalosoutěžně nebo prostřednictvím již existujících
institutů jako je např. zvláštní právo pořizovatele databáze ve smyslu § 88 a násl. AutZ.
Vlastnické právo v užším slova smyslu (§ 1012 ObčZ) se k datům vztahovat nemůže, ledaže by jej
zákonodárce výslovně přiznal.
Rozdělení věcí na věci hmotné a nehmotné je nejobecnější kategorizací věcí. Na toto obecně dělení
navazují další rozlišovací kritéria, pokud to však připouští povaha nehmotných věcí. Můžeme tak
hovořit o nehmotných věcech movitých a nemovitých (ObčZ například výslovně stanoví, že právo stavby
je nehmotnou nemovitou věcí − § 1242).

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
7
Věci movité a nemovité (§ 498)
Přirozené věci nemovité
̶ pozemek
̶ stavba
̶     jiné věci přirozeně nemovité
Umělé věci nemovité
̶práva
Přirozené věci movité
̶Res moventes
̶Res sese moventes
Umělé věci movité
̶práva

Rozlišení věcí na věci movité a nemovité plní svou funkci jak v oblasti soukromého, tak veřejného
práva. Historicky se rozdílný právní režim mezi věcmi movitými a nemovitými vyvinul z toho, že
nemovité věci mají obecně vyšší hodnotu, než věci movité, a obchoduje se s nimi méně často.
V českém právu dle mého názoru není věc nemovitá vymezena prostřednictvím typových  znaků (opačně
viz Tégl/Melzer In Melzer /Tégl, 2014, s. XXX), ale taxativním výčtem jsoucen, které zákon označuje
za věci nemovité. Všechny ostatní věci, které nespadají pod definici věcí nemovitých, jsou movité
(§ 498 odst. 2). Úmyslem zákonodárce obecně nebylo zohledňovat přirozenou povahu
(movitou/nemovitou) určitého samostatného předmětu (jako tomu je v § 293 ABGB) a zákonodárce díky
taxativnímu výčtu věcí nemovitých v některých případech označuje za věci movité i ty předměty,
jejichž povaha je přirozeně nemovitá (viz výklad k „umělým věcem movitým“).
Přirozené věci nemovité
V ustanovení § 498 odst. 1 za nemovité věci tradičně označují pozemky a dále věci, které nejsou
součástí pozemku (např. § 506 odst. 1; § 509) a jejichž přirozená povaha spočívá v tom, že jsou
nepřenositelné z místa na místo bez porušení jejich podstaty.
K „nepřenositelné povaze“ v minulosti dovodil Nejvyšší správní soud, že „za současného stavu
techniky lze nepochybně oddělit od zemského povrchu téměř jakoukoli věc, aniž by se tato věc
poškodila. Příkladem budiž např. přesun kostela Nanebevzetí Panny Marie v Mostě v 70. letech 20.
století. Bylo třeba věc fyzicky oddělit od zemského povrchu a přepravit ji na jiné místo. Pozornost
je tudíž třeba věnovat způsobu oddělení věci od zemského povrchu. Představě movité věci
korespondují konvenční způsoby jejího oddělení od zemského povrchu (tah, zdvih), při kterých
dochází pouze k překonávání fyzického tření věci o zemský povrch či k překonání gravitační síly. Je
nerozhodné, zda a po jaké době případné tření vede k poškození věci. Podstatné je, že při oddělení
není překonávána konstrukce, jejímž účelem je zachovat věc pevně spojenou se zemským povrchem, věc
není ‚vytržena‘ z původního umístění“ (NSS 8 Afs 131/2014).
Pozemkem je část zemského povrchu, která je fakticky či právně oddělena od ostatních částí zemského
povrchu. To souvisí s požadavkem oddělenosti věci v právním smyslu nejen od člověka, ale i od
ostatních ovladatelných částí vnějšího světa (§ 489, § 496 odst. 1). Oddělení může spočívat jak ve
faktickém ohraničení pozemku rozhradami (§ 1024), tak v právním ohraničení [§ 2 písm. a) KatZ]
vlastnickou hranicí či hranicí držby (NS 3 Cdon 279/06).
Parcela, oproti pozemku, není nemovitou věcí v soukromoprávním smyslu (Tégl/Melzer In Melzer/Tégl,
2014, s. 258) a slouží k evidenci pozemku v katastrálním operátu.
Stavba
Vzhledem k tomu, že se ObčZ navrátil k zásadě superficies solo cedit (§ 506, 507, 1067, 1084
a 1088) a stavbu označuje za součást pozemku, jsou za samostatné nemovité věci označeny pouze ty
stavby, které tvoří výjimku z obecné superficiální zásady.
Samostatnými nemovitými stavbami tak jsou: (i) podzemní stavby se samostatným účelovým určením (§
498 odst. 1 věta první); věci, o nichž zákon stanoví, že nejsou součástí pozemku, a jejichž povaha
je nepřenositelná (§ 498 odst. 1 věta druhá); (ii) dočasné stavby, jejichž povaha je nepřenositelná
(§ 506 odst. 1); (iii) stroje zabudované ve stavbě, která je součástí pozemku, u nichž byla zapsána
výhrada a jejichž povaha je nepřenositelná (§ 508 odst. 1), (iv) stroje zabudované do pozemku, u
nichž byla zapsána výhrada a jejichž povaha je nepřenositelná (§ 508 odst. 1), (v) liniové stavby
(§ 509), jednotky (§ 1159), intertemporální stavby (§ 3055 odst. 1).
Občanský zákoník definici stavby neobsahuje. Lze nicméně vyjít z judikatury k ObčZ 1964 (NS 22 Cdo
217/2019), z níž vyplývá, že stavba ve smyslu občanskoprávním má statický význam. U stavby
v občanskoprávním smyslu dále musí jít o výsledek stavební činnosti, který má svůj samostatný
význam v právním styku, tj. jde o jsoucno, které potenciálně může být  předmětem absolutních nebo
relativních majetkových práv. Výsledek stavební činnosti musí být také jednoznačně
identifikovatelný v tom směru, že se zřetelne odlišuje od předmětu (pozemku, stavby), na němž je
umístěn. Pouhá úprava povrchu pozemku proto nepředstavuje stavbu jakožto věc v právním smyslu.
Stavbou nemusí být pouze výsledek budovaný z přírodních či umělých stavebních materiálů (kámen,
cihly, kompozitní materiály), ale může jít také o stavbu stroje složenou z kovu, spojovacích
článků, stavebních materiálů a plastů, zejména pokud půjde o složité tovární zařízení (montážní
linka, automatizovaná linka), které je zabudováno v určité budově nebo v pozemku. Právní
samostatnost takového výsledku stavební činnosti může vyplývat jednak z dočasné povahy takové
stavby (viz komentář k § 506), nebo může být u takového předmětu zaznamenána ve veřejném seznamu
výhrada ve smyslu § 508 odst. 1.
Podzemní stavbou se samostatným hospodářským určením jsou například vinný sklep, podzemní garáže,
podzemní podchody, tunely, stoky nebo stavba metra. Samostatným určením se v dané souvislosti
rozumí takové určení, které je nezávislé na pozemku, na kterém se podzemní stavba nachází, stejně
jako na jeho využití (NS 22 Cdo 217/2019). Pokud podzemní stavba nesplňuje definiční znaky
samostatné nemovité věci, je součástí pozemku (§ 506 odst. 2).
Jiné věci přirozeně nemovité
Mezi věci, o nichž zákon stanoví, že nejsou součástí pozemku a jejichž povaha je nepřenositelná,
patří například ložiska vyhrazeného nerostu (výhradní ložiska) ve smyslu § § 7 HorZ. Podobně také
ustanovení § 9 odst. 1 PozKom vymezuje, že některé druhy pozemních komunikací nejsou součástí
pozemku. Jedná se o  stavby „dálnic, silnic a místních komunikací“ (srov. též NS sp. zn.
31 Cdo 691/2005). Pozemní komunikace však nebudou samostatnou věcí v právním smyslu v případě, že
se jedná o úpravu povrchu pozemku (zejména u účelových komunikací jde často jen o vyježděné koleje
− srov. stanovisko Veřejného ochránce práv ze dne 8. 6. 2009, sp. zn. 6669/2008/VOP/DS; NS sp. zn.
22 Cdo 766/2011). V těchto případech totiž absentuje „povaha samostatného předmětu“ (§ 496 odst.
1). U veřejně přístupných účelových komunikací se jedná o veřejnoprávní omezení vlastnického práva,
přičemž pozemek, na kterém se taková komunikace nachází, je buď soukromým (soukromá účelová
komunikace − § 7 odst. 2 PozKom) anebo veřejným statkem (veřejně přístupná účelová komunikace − § 7
odst. 1 PozKom). Dle ustanovení § 5 odst. 1 zák. č. 266/1994 Sb. o drahách dále není součástí
pozemku stavba dráhy.
Umělé věci nemovité – práva
ObčZ stanoví, že věcná práva k pozemkům a stavbám se samostatným účelovým určením jsou věcmi
nemovitými. Proto například služebnosti vztahující se k pozemku jsou samostatnými nehmotnými
nemovitými věcmi, stejně jako zástavní právo k nemovité věci, reální břemeno, předkupní právo,
pokud je zřízeno jako právo věcné (§ 2144 odst. 1), nebo zákaz zcizení či zatížení, pokud je zřízen
jako právo věcné (§ 1761).
Nehmotnou nemovitou věcí v právním smyslu nicméně není právo vlastnické. Tuto skutečnost dovozuje
rakouská dogmatika (Klang, 1950, s. 10; Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 450) a v českém právu ji
mj. potvrzují Tégl s Telcem (Tégl/Telec In Melzer/Tégl, 2014, s. 242). Důvodem je skutečnost, že
pokud by vlastnické právo bylo samo o sobě předmětem dalšího vlastnického práva, vedlo by to k
nesmyslnému a nikdy nekončícímu řetězení vlastnického práva a jeho předmětu.
Občanský zákoník výslovně stanoví, že nemovitou (nehmotnou) věcí je právo stavby (§ 1242), přičemž
stavba vyhovující právu stavby je jeho součástí, ale rovněž podléhá ustanovením o nemovitých
věcech.
Přirozené věci movité
Přirozenými hmotnými věcmi movitými jsou zejména ty předměty, které lze přemisťovat z místa na
místo bez porušení jejich podstaty (Klang, 1950, s. 11; Ehrenzweig, 1923, s. 17; Tégl/Melzer In
Melzer/Tégl, 2014, s. 273).
U movitých věcí se rozlišuje mezi těmi, které lze pohybovat pouze vnější silou, od těch, které jsou
samy schopny změnit svou polohu (res sese moventes). Těmito věcmi jsou například autonomní vozidla
či jiná robotická mobilní zařízení.
Mezi hmotné věci movité patří hmotné výsledky lidské činnosti mající povahu samostatného předmětu
(např. kniha, automobil, cihla, židle), hmotné přírodní části vnějšího světa mající povahu
samostatného předmětu (oddělená rostlina, kámen, dřevo, uhlí atd.), oddělené plody plodonosné věci
(§ 1073) nebo cenné papíry (§ 514 an.). Zvířata věcmi movitými nejsou (§ 494), neboť zvířata vůbec
nejsou věcmi v právním smyslu, nicméně ustanovení o movitých věcech se na ně vztahuje obdobně (§
494).
Umělé věci movité
Umělé nehmotné věci movité
Umělými věcmi movitými jsou především práva, která tvoří nehmotnou věc v právním smyslu (§ 496
odst. 2) a která ulpívají na movité věci. Dále mezi umělé movité věci patří i některé nehmotné
statky.
Nehmotnými movitými věcmi budou typicky soukromoprávní pohledávky (§ 1721), právo zástavní k movité
věci (§ 1309 an.), předkupní právo k movité věci (§ 2140 an.), zákaz zcizení movité věci, pokud je
zřízení jako právo věcné (§ 1761) apod. Nehmotnou movitou věcí v právním smyslu je také obchodní
podíl (Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 450) nebo obchodní závod (§ 502; Ehrenzweig, 1923, s. 19;
Koziol/Welser-Kletečka, 2015, s. 281) nebo formy průmyslově-právní ochrany nehmotných statků (např.
patent, zapsaný průmyslový vzor, užitný vzor, ochranná známka).
Umělé hmotné věci movité
V kontextu dikce ustanovení § 498 odst. 2 musíme za movité věci považovat i ty předměty, jejich
přirozená povaha je nemovitá, avšak které nemůžeme podřadit pod taxativní výčet nemovitých věcí
obsažený v § 498 odst. 1.
Jedná se především o strojní celky, u nichž sice byla zapsána výhrada a jejichž přirozená povaha je
nepřenositelná, avšak které nejsou umístěny v pozemku, ale ve stavbě, která tvoří samostatnou věc
v právním smyslu (obvykle půjde o samostatné stavby ve smyslu § 3055 odst. 1). Na tyto předměty
nelze aplikovat ustanovení § 498 odst. 1 věty druhé, která hovoří o předmětech, které juristicky
nejsou součástí pozemku (zdůrazněno autorem).
Také stavby na stavbách, bez ohledu na jejich přirozenou povahu, jsou v kontextu § 498 odst. 2
věcmi movitými.

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
8
Funkční rozlišení věcí movitých a nemovitých
̶Rozsah prokury (§ 450 odst. 1)
̶Forma smlouvy při zřizování věcných práv (§ 560)
̶Nabytí vlastnického práva přivlastněním, přírůstkem, vydržením
̶Nabytí vlastnického práva od neoprávněného (1110-1112)
̶Vznik zástavního práva (§ 1317, 1318)
̶Koupě movité a nemovité věci (§ 2085 an.; 2128)
̶Zemědělský pacht (§ 2345), výměnek (§ 2707)
̶

Funkční rozlišování movitých a nemovitých věcí
V soukromém právu se rozlišování mezi movitými a nemovitými věcmi projevuje například v rozsahu
prokury (§ 450 odst. 1), formě právních jednání, kterými se zřizuje nebo převádí věcné právo k
nemovité věci, jakož i právních jednání, kterými se takové právo mění nebo ruší (§ 560), nabývání
vlastnického práva přivlastněním (§ 1045), přírůstkem (§ 1066, 1072), vydržením (§ 1091), smlouvou
(§ 1099−1105), nabytí vlastnického práva od neoprávněného (§ 1110 – 1112), v ustanoveních o vzniku
zástavního práva (§ 1317, 1318), zadržovacího práva (§ 1395), koupi movité věci (§ 2085 an.), koupi
nemovité věci (§ 2128 an.), zemědělském pachtu (§ 2345 an.) či výměnku (§ 2707 an.).

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
9
Věci zastupitelné i nezastupitelné (§ 499)
̶Věci určené genericky vs. věci určené individuálně
̶Věci zastupitelné tvoří podmnožinu věcí určených genericky
̶Zápůjčka (§ 2390)
̶

I. Věci určené podle druhu (genericky) a individuálně
Obecnější kategorií, než je kategorie věcí zastupitelných a nezastupitelných (§ 499), je kategorie
věcí určených podle druhu (genericky) v kontrapozici s věcmi určenými individuálně (Ehrenzweig,
1923, s. 20; Klang, 1950, s. 35).
Věci genericky určené jsou např. peníze, stádo ovcí, písek, štěrk, beton o určité váze či objemu,
látka o určité délce, papír o určité váze atd. V této souvislosti lze využít definici z Gaiových
Institucí, že genericky určené věci jsou věcmi vážitelnými, měřitelnými, či počitatelnými (quae
pondere, numero, mensura constant − GAI INSTITVTIONVM COMMENTARIVS SECVNDVS, 196; CJ 4.18.2.1;
obdobně viz Ehrenzweig, 1923, s. 20). Věcmi individuálně určenými jsou naopak věci, které mají
v právním styku individuální znaky (automobil, pozemek, dům, letadlo).
Vymezení věcí určených individuálně a genericky je v závazkovém právu do značné míry záležitostí
vůle smluvních stran. Mohu koupit libovolného koně/automobil i individuálně určeného koně
/automobil s určitou výbavou. Věci individuálně a genericky určené vlastně představují různý způsob
popisu nepřímého předmětu závazku (Klang, 1950, s. 35). Oproti tomu povaha věcí zastupitelných a
nezastupitelných je dána objektivně (Ehrenzweig, 1923, s. 21; Klang, 1950, s. 35; Tégl In
Melzer/Tégl, 2014, s. 277). Z tohoto důvodu také zákonodárce odkazuje na subsidiární použití
zvyklostí.
Přestože ObčZ specificky neupravuje kategorii věcí genericky určených, na řadě míst s genericky
určenými věcmi počítá: smísení movitých věcí téhož druhu (§ 1079), odkaz věcí určitého druhu
(§ 1604), předmět zápůjčky (§ 2390), věci určené podle druhu vložené do společnosti (§ 2719 odst.
1).
Věci zastupitelné
Věci zastupitelné, protože současně tvoří podmnožinu věcí genericky určených, nejsou v právním
styku určovány podle jednotlivých individuálních znaků, ale pomocí velikosti, počtu nebo hmotnosti
(Koziol/Welser-Kletečka, 2015, s. 104). Věci nezastupitelné oproti tomu obvykle bývají vymezeny
individuálně (například umělecká díla, obleky šité na míru, speciálně vyrobené kusy nábytku apod).
Nemusí tomu tak ale být vždy. Existují i individuálně určené věci, které jsou zastupitelné
(Ehrenzweig, 1923, s. 20). Tak např. zničený automobil, pokud bude věcí individuálně určenou a
zastupitelnou, může být nahrazen týmž automobilem stejného druhu či jakosti (§ 2951). Pokud však
bude mít určité specifické znaky (půjde např. o věc zvláštní obliby - § 2969 odst. 2), nebude
naturální restituce takové nezastupitelné věci možná (Klang, 1950, s. 36).
K zastupitelným věcem se v oblasti věcných práv vztahují určitá omezení (Ehrenzweig, 1923, s. 21;
Klang, 1950, s. 36). Např. věci nezastupitelné, protože jsou i věcmi určenými podle druhu, nemohou
být předmětem reivindikační žaloby.
Pouze zastupitelná věc může být předmětem zápůjčky [§ 2390; viz též NS 33 Cdo 1517/2008: „Pro
smlouvu o půjčce je charakteristické, že věřitel přenechává dlužníkovi určité množství věcí druhově
určených (zastupitelných) k volnému nakládání, případně ke spotřebování, a dlužník se zavazuje
vrátit mu po určité době věci stejného druhu“], ledaže si strany v rámci smluvní volnosti sjednají
zapůjčku věci nezastupitelné.
Zastupitelnost/nezastupitelnost věcí hraje roli rovněž u zániku závazků na základě následné
nemožnosti plnění (§ 2006 an.). Obecně totiž může závazek pro následnou nemožnost plnění zaniknout
pouze u závazku s plněním nezastupitelným (Tégl In Melzer/Tégl, 2014, s. 277). Zastupitelnost je
také základním předpokladem děditelnosti dluhů i pohledávek (§ 2009) nebo možnosti, aby dluh plnila
jiná osoba (§ 1936 odst. 1).

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
10
Věci zuživatelné i nezuživatelné (§ 500)
̶Věci zuživatelné (spotřebitelné)
̶Věci nezuživatelné (nespotřebitelné)
̶
̶Spotřebování vs. opotřebení
̶Obvyklé hospodářské určení věci

Věci zuživatelné a nezuživatelné
Římské právo znalo kategorii věcí zuživatelných nebo opotřebitelných (quae usu consumuntur vel
minuuntur, Dig.7.5.0). Zuživatelnými věcmi byly palivo, potraviny nebo víno. Věcmi opotřebitelnými
byly např. šaty. Na uvedené rozdělení navazuje § 499, který rozděluje věci na věci zuživatelné (též
spotřebitelné) a nezuživatelné (též nespotřebitelné).
Věci nezuživatelné
Věci nezuživatelné jsou takové hmotné i nehmotné předměty, při jejichž běžném užívání nedochází ke
spotřebování věci, jejímu zpracování či zcizení.
Typickým příkladem věcí nezuživatelných jsou hmotné věci nemovité, tedy pozemky nebo stavby (Klang,
1950, s. 34). Rovněž věci nehmotné (§ 496 odst. 2) ze své podstaty nejsou zuživatelné. Příkladem
mohou být soukromoprávní pohledávky s opakujícím se plněním (Gschnitzer, 1966, s. 112; Eccher In
Koziol/Bydlinski/Bollenberger, 2007, s. 278; Koziol/Welser-Kletečka, 2015, s. 104). Také ostatní
práva, která spadají pod kategorii nehmotných věcí (právo stavby, požívací právo, práva
průmyslového vlastnictví apod.) jsou nezuživatelnými věcmi.
Mezi hmotné movité věci nezuživatelné patří ty, u nichž jejich užíváním dochází toliko
k opotřebení, nikoliv ke spotřebování, zpracování či zcizení (šaty, nábytek, většina spotřebního
zboží apod.; Ehrenzweig, 1923, s. 20; Klang, 1950, s. 34; Gschnitzer, 1966, s. 112).
Věci zuživatelné
Věcmi zuživatelnými jsou takové věci, jejichž běžné použití spočívá v jejich spotřebování,
zpracování nebo zcizení. Rozhodující je obvyklé hospodářské určení věcí (Gschnitzer, 1966, s. 112).
Mezi typické věci zuživatelné patří například potraviny (historicky šlo o víno, olej, obilí;
Ehrenzweig, 1923, s. 20; Klang, 1950, s. 34), papír, čisticí prostředky, svíčky nebo jednorázové
pleny. Dále sem patří všechny věci, které jsou za běžných okolností zpracovávány (cihly a jiný
stavební materiál). Zuživatelné věci jsou charakteristické tím, že jde o věci, jejichž primární
účel spočívá v tom, že jejich použitím zaniká nebo se mění jejich podstata, a to buď absolutně
(spotřebování), nebo relativně (zpracování, zcizení). Zcizením se zde rozumí derivativní zánik
vlastnického práva (převod).
Zuživatelnými věcmi jsou jen věci movité. Od spotřebování (či jiné změny podstaty) věcí movitých je
třeba odlišit opotřebení věcí (Klang, 1950, s. 34; Gschnitzer, 1966, s. 112). Opotřebení je totiž
spojeno s každou movitou věcí (automobil, šaty, elektrospotřebiče) a jedná se o přirozenou
vlastnost věcí [např. § 2167 písm. b), § 2225 odst. 2]. Rozdíl mezi spotřebováním a opotřebením je
v tom, že spotřebování je spojeno s účelem zuživatelné věci (typické je to u potravin), zatímco
opotřebení je spojeno s povahou věcí movitých eo ipso.
Za nehmotné věci zuživatelné můžeme považovat pohledávky s jednorázovým plněním, které splněním
dluhu zanikají, jako je například právo na zaplacení kupní ceny (Gschnitzer, 1966, s. 112; Eccher
In Koziol/Bydlinski/Bollenberger, 2007, s. 278).
Zákon v § 500 specificky stanoví, že věcmi zuživatelnými jsou věci skladové, jejichž běžné užití
spočívá v tom, že jsou prodávány jednotlivě. Naprostá většina skladového zboží tak patří mezi věci
zuživatelné. Gschnitzer však v dané souvislosti uvádí, že musíme rozlišovat mezi účelem hmotných
movitých věcí v různých situacích. Zatímco knihy v knihovně jsou nezuživatelné, knihy ve skladu
knihkupectví jsou určeny k dalšímu prodeji, a proto jsou zuživatelné (Gschnitzer, 1966, s. 112).
Pokud je tedy zboží prodáváno v obchodě konečnému zákazníkovi, jedná se o věc nezuživatelnou, která
se nespotřebovává, ale opotřebovává.
Funkční význam věcí zuživatelných a nezuživatelných
Předmětem závazku, jímž se přenechává věc k užití jinému (výprosa, výpůjčka, nájem, pacht,
licence), mohou být tradičně pouze věci nezuživatelné (Klang, 1960, s. 35; Gschnitzer, 1966, s.
112; Tégl In Melzer/Tégl, 2014, s. 279). Obdobně to platí i pro služebnost užívání (usus − § 1283)
nebo požívání (ususfructus − § 1285). Naopak předmětem zápůjčky (§ 2390) či úvěru (§ 2395) věc
zuživatelná být může (Tégl In Melzer/Tégl, 2014, s. 279).
Předmětem koupě a prodeje může být věc zuživatelná i zuživatelná (např. prodej skladových věcí).

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
11
Věc hromadná (§ 501)
̶Universitas raerum distantium
̶Mnohost věcí (soubor věcí)
̶Jednotné označení
̶Totožnost subjektu
̶Vnitřní spojení dávající určitou zvláštní kvalitu
̶
̶Usnadnění převodu vlastnického práva
̶
̶Vznik zástavního práva (§ 1319 odst. 2, § 1347)

Podstata věci hromadné
S věcmi hromadnými bylo možné se setkat již v právu římském. Věcí hromadnou (universitas raerum
distantium) byl soubor samostatných věcí, které měly stejný účel, a proto s nimi bylo zacházeno
jako s celkem, a také nesly společný název. Typickou věcí hromadnou byla knihovna či stádo.
Spojení samostatných věcí k určitému společnému účelu se promítalo do některých věcněprávních
institutů (vindicatio, pignus či ususfructus). Žalobou reivindikační tak bylo možné např. požadovat
jak vydání celého stáda, tak jednotlivých ovcí, stádo mohlo být předmětem zástavního nebo
požívacího práva atd.
Podstatou věci hromadné je jednota (universitas) a mnohost samostatných věcí (pluralitas raerum
distantium). Tak jako universitas personarum (společenství osob) může vytvořit samostatný umělý
právní subjekt (právnickou osobu - korporaci), soubor věcí může vytvořit zvláštní právní předmět
(Klang, 1950, s. 37; Gschnitzer, 1966, s. 125), se kterým se nakládá jako se samostatnou věcí.
Soubor jednotlivých věcí
Klíčovým definičním znakem věci hromadné je skutečnost, že se jedná o soubor samostatných věcí
(Ehrenzweig, 1923, s. 48; Klang, 1950, s. 37). Musí tedy jít o věci, které nejsou fyzicky spojené
s jinými věcmi. V tomto směru se věc hromadná (universitas raerum distantium) odlišuje od věci
složené (res composita), která je charakteristická tím, že je několik věcí fyzicky spojeno v jeden
celek (§ 505). Věcí hromadnou dále není právní spojení věci hlavní a věci vedlejší v rámci
institutu příslušenství (Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 462; viz též komentář k § 510) nebo věci
složené nesourodé (universitas raerum cohaerentium − viz komentář k § 505).
U předmětů, které tvoří věc hromadnou, nemusí jít pouze o věci hmotné (tradičně šlo o stádo, soubor
známek, uměleckou sbírku, knihovnu), ale může se jednat také o věci nehmotné (Eccher In
Koziol/Bydlinski/Bollenberger, 2007, s. 280). Typickým souborem věcí nehmotných bude soubor
pohledávek, označení nebo dat (například databáze je nehmotnou věcí hromadnou). Kombinací souboru
věcí hmotných a nehmotných potom může být např. jmění (§ 495), obchodní závod (§ 502), pozůstalost
(§ 1475) nebo osobní počítač (soubor, který tvoří hardware, počítačové programy a data).
Soubor věcí náležejících jedné osobě
Celý soubor věcí, který tvoří věc hromadnou, musí náležet jedné osobě. Pokud by se změnil vlastník
jednotlivé věci, přestala by tvořit součást věci hromadné. Skutečnost, že veškeré složky souboru
věcí náleží jednomu vlastníku, patří mezi pojmové znaky hromadné věci. Proto se nemůže stát
součástí věci hromadné věc, k níž svědčí vlastnické právo osobě, jež je odlišná od vlastníka
hromadné věci (NS 32 Cdo 2051/2014).
Vnitřní spojení, společné označení, zvláštní kvalita
Věc hromadná (universitas raerum distantium) je takovým souborem věcí, který je z hlediska
jazykového označován jedním pojmem. V podstatě jde o to, že díky procesu abstrakce v běžném
diskursu označujeme určité prvky společným pojmem (podobně je tomu u rodiny, kmene či národa),
jejichž individualitu upozaďujeme a nakládáme s prvky společně.
S ohledem na dikci § 501 je zřejmé, že ne každý soubor věcí je věcí hromadnou. Jde pouze o takový
soubor, u něhož existuje takové vnitřní spojení jednotlivých prvků, že „je považovaný za jeden
předmět a jako takový nesoucí společné označení“. Kromě samotného pojmu soubor věcí tak je
definičním znakem věci hromadné vnitřní sounáležitost/spojení (obvykle funkční či ekonomické),
a tomu odpovídající společné označení (mající jednotný sémantický rozsah i obsah).
Vnitřní spojení má objektivní povahu, a nezáleží tak na vůli smluvních stran, zda určitý soubor
označí za věc hromadnou (Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 463). Vnitřní spojení nemusí být dáno u
souboru věcí, který je určen pouhou kvantitou (Gschnitzer, 1966, s. 125; Spielbüchler In Rummel,
2000, s. 463). Například jedna tuna uhlí představuje toliko genericky určený soubor věcí a netvoří
věc hromadnou. Věcí hromadnou tak není takový soubor věcí, který je vnitřně nesourodý či nahodile
vzniknuvší (u tuny uhlí jde o sesypání jednotlivých kusů na jedno místo).
Vnitřní spojení ve smyslu § 501 není dáno ani u takového souboru věcí, u něhož sice existuje
společné pojmenování (pár rukavic, pár bot), nicméně jedná se toliko o věci párové (věci párové
hromadnou věc netvoří). Vnitřní spojení jednotlivých věcí, které má na mysli § 501, totiž
způsobuje, že věc hromadná má jinou kvalitu (a obvykle též větší hodnotu), než samotný soubor věcí.
Klang například uvádí, že na bytové zařízení (v kontextu § 698 by se jednalo o obvyklé vybavení
rodinné domácnosti) se obecně nedá pohlížet jako na věc hromadnou (obdobný závěr viz Eccher In
Koziol/Bydlinski/Bollenberger, 2007, s. 279), nicméně pokud zařízení tvoří umělecký soubor, který
je charakteristický jednotným stylem a provedením, má takový soubor věcí jako celek vyšší hodnotu a
může představovat věc hromadnou (Klang, 1950, s. 37; obdobně viz NS 33 Odo 447/2004: „Soubor
jednotlivých dílů nábytku v počtu, provedení a uspořádání tvořícím účelový, stylový nebo
architektonicky jednotný celek, určený k vybavení zcela konkrétní místnosti nebo sloužící ke
zvláštnímu účelu, je věcí hromadnou, nelze-li jeho jednotlivé díly odstranit, aniž by došlo k
narušení jednoty celku“). Podobně ani ad hoc vzniknuvší soubor dámských šperků nebo kusů oblečení
sám o sobě nepředstavuje věc hromadnou, přestože by třebas určitá osoba používala při slavnostních
příležitostech vždy konkrétní esteticky působivou kombinaci šatů a šperků. Na druhou stranu však
originální kolekce šatů a šperků vytvářená na zakázku věc hromadnou představovat může.
Vnitřní spojení tedy u věci hromadné existuje, když soubor věcí má určitou zvláštní kvalitu (Klang,
1950, s. 37; Gschnitzer, 1966, s. 126; Tégl In Melzer/Tégl, 2014, s. 285), která se projevuje ve
zvláštních vlastnostech, funkčnosti, estetickém působení či hospodářském propojení. Příkladem
souboru věcí, který tvoří věc hromadnou, tak jsou například knihovna, umělecká sbírka, sbírka
známek, vědecká databáze, originální jídelní servis, stádo (Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 463),
sklad věcí (NS 21 Cdo 3757/2009), apod. Věcí hromadnou je též obchodní závod (viz komentář k §
502).
IV. Funkční význam věci hromadné
Věc hromadná bude movitou věcí (§ 498 odst. 2). Z tohoto důvodu se na hromadnou věc obecně uplatní
ustanovení o převodu vlastnického práva k věcem movitým individuálně určeným (§ 1099). Obdobný
závěr platí i pro vydržení vlastnického práva (§ 1091 odst. 1), formu právních jednání (§ 560) nebo
možnost reivindikace věci hromadné (§ 1040 odst. 1).
U souboru věcí, k němuž bude náležet i věc nemovitá, nejspíše nepůjde o věc hromadnou, ale vztah
těchto věcí musíme řešit s pomocí režimu věci hlavní a vedlejší v rámci institutu příslušenství
věci (Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 463). Hlavní věcí obvykle bude věc nemovitá, věci movité
budou tvořit věci vedlejší. U souborů věcí nemovitých (například souborů bytových jednotek) potom
obvykle bude chybět takové vnitřní spojení, které by dávalo danému souboru zvláštní kvalitu, jež se
u věci hromadné vyžaduje. Nejvyšší soud sice v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1080/2005 dovodil, že
„nepřímým předmětem nájmu byl ucelený soubor bytových a nebytových prostor k účelům specifickým
jako věc hromadná (universitas rerum)“, nicméně dané rozhodnutí se týkalo staré právní úpravy (ObčZ
1964) a soud se v něm vůbec nezabývá pojmovými znaky hromadné věci. Možnost hromadných věcí
nemovitých potom můžeme obtížně dovodit z ustanovení § 1319 odst. 2, který hovoří o movitých věcech
hromadných. Ze samotného mlčení zákonodárce totiž nemusí vyplývat závěr, že zákonodárce v kontextu
§ 498 odst. 2 připouští i možnost nemovité věci hromadné (opačný názor viz Tégl In Melzer/Tégl,
2014, s. 283).
U věci hromadné platí, že se právní dispozice s ní vztahují na všechny věci, které ji tvoří (Klang,
1950, s. 38). Účelem konstrukce hromadné věci je usnadnění právních dispozic se soubory věcí (NS 32
Cdo 669/2015) v případech, kdy je nepraktické, aby bylo samostatně disponováno s jednotlivými
složkami zvlášť (NS 32 Cdo 3051/2014).
Věc hromadná si zachovává svou samostatnou povahu, přestože jsou od ní dočasně odděleny věci, které
ji tvoří (například vyjmutí knihy z knihovny nemá vliv na knihovnu jako věc hromadnou; stejně tak
ani oddělení několika kusů dobytka ze stáda nemá vliv na samotné stádo). Jednotlivé věci nicméně
svým začleněním do věci hromadné nepozbývají svou samostatnou povahu (zde je rozdíl oproti
součástem věci - § 505) a lze s nimi i nadále samostatně právně disponovat (NS 32 Cdo 3051/2014).
Jestliže by však jednotlivá věc byla samostatně prodána, přestala by tvořit věc hromadnou, neboť
podmínkou věci hromadné je, že soubor věcí patří jedné osobě (NS 32 Cdo 2051/2014).
U hromadných věcí plodonosných (viz komentář k § 491) je třeba rozlišovat mezi plody věci hromadné
a plody věcí, které věc hromadnou tvoří (Gschnitzer, 1966, s. 126). Plodem zvířete je mládě; plodem
stáda je naproti tomu zvíře, které je podle své povahy hotové k prodeji nebo k porážce. Maso
z poraženého zvířete nikdy nemůže být plodem tohoto zvířete, nicměně může být plodem stáda jako
věci hromadné.
Ke věci hromadné vzniká zvláštním způsobem zástavní právo. Je-li zástavou věc hromadná, vyžaduje
zástavní smlouva formu veřejné listiny (§ 1314 odst. 2) a zástavní právo vzniká zápisem do
rejstříku zástav (§ 1319 odst. 2). Při zastavení hromadné věci se zástavní právo vztahuje na
zástavcovy jednotlivé věci náležející k zástavě (§ 1347). Zástavní právo se vztahuje na každou
jednotlivou věc, která k hromadné věci přibude, a zanikne ke každé jednotlivé věci, která se od
hromadné věci odloučí.

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
12
Součást věci (§ 505)
̶pars rei
̶Věc jednoduchá vs. věc složená
̶Fyzické spojení s věcí
̶Součást věci nemůže být předmětem věcných práv, ale může být předmětem relativních majetkových
práv (závazků)
̶Odnětí má za následek snížení hodnoty věci (majetkové, estetické, funkční), neznamená ale nutně,
že by věc přestala fungovat
̶
̶
̶
̶
̶

Jednoduchými věcmi (res unitum) jsou takové hmotné předměty, které jsou přirozeně nebo uměle
vytvořeny tak, že je nelze rozebrat bez jejich úplného zničení, resp. znefunkčnění. Příkladem může
být obraz nebo sklenice vína (Koziol/Welser-Kletečka, 2015, s. 272).
Složené věci (res composita) jsou oproti tomu obvykle vyrobeny či složeny z různých částí tak, že
zakomponované části ztrácí svou fyzickou existenci (například může jít o list papíru, který je
součástí knihy; cihlu, která je součástí domu; nitě vetkané do plátna; potrubí zabudované do zdi
apod.; Klang, 1950, s. 14; Spielbüchler In Rummel, 2000, s. 454). Pokud je tedy spojení součásti
věci s hlavní věcí tak úzké, že od ní součást lze oddělit pouze tak, že se změní podstata věci, je
součást věci na zbytku závislá (jde o součást neoddělitelnou).
Složené věci nicméně mohou být také tvořeny součástmi, které mají relativně samostatnou povahu (NS
22 Cdo 2548/98) a lze je jednoduše oddělit (např. kola automobilu; baterie v mobilním telefonu;
vestavěná trouba v kuchyňské lince; stěžeň lodi), aniž by docházelo ke znefunkčnění věci. Věc si i
nadále uchovává svou původní povahu (užitný účel).
II. Oddělení, znehodnocení
V uvedeném směru (Krčmář, 1946, s. 178; Klang, 1950, s. 14; Gschnitzer, 1968, s. 120) hovoříme o
částech složené věci, které jsou neoddělitelné (nesamostatné) a oddělitelné (samostatné). Míra
sounáležitosti („vše, co k ní podle povahy náleží“) je u součástí primárně dána povahou věci (NS 20
Cdo 1781/2006). Rozhodující jsou zde nicméně i zvyklosti a lidská zkušenost vztahující se ke
konkrétní věci (NS 22 Cdo 2250/99, 30 Cdo 3034/2006).
Oddělením součásti od zbytku věci rozumíme stav, kdy součást nabývá povahu samostatného předmětu
a již není s věcí složenou fyzicky spojena (oddělení kola od automobilu, rozbourání domu na cihly).
V závislosti na tom, zda jde o součást oddělitelnou či neoddělitelnou, odlišujeme prosté oddělení
od zničení (znefunkčnění) celé věci. Ke znefunkčnění může snadno dojít např. v situaci, kdy se
osoba snaží vyjmout baterii z mobilního telefonu a při této příležitosti se celý mobilní telefon
rozpadne na kusy. Zde dojde k rozpadu složené věci na součásti a současně dojde i k zániku podstaty
složené věci. Naproti tomu při pouhé výměně baterie zůstává podstata mobilního telefonu stejná.
V závislosti na tom, o jakou součást se jedná, při oddělení součásti od zbytku věci rozlišujeme
také různé stupně znehodnocení. Oddělením součásti nesamostatné (motor automobilu) věc složená
nemůže plnit svou hlavní funkci, a znehodnocením proto dochází i ke znefunkčnění. Naopak oddělením
samostatné (oddělitelné) součásti věc složená i nadále funkční je, nicméně se pouze sníží její
hodnota, ať již jde o hodnotu estetickou, uměleckou či hodnotu peněžní (NS 25 Cdo 770/98, 22 Cdo
2250/99).
Prostým oddělením součásti věci je tudíž takový stav, kdy si součást věci i věc složená ponechávají
svou individualitu (např. vyjmutí autobaterie z osobního automobilu). Oddělení může zahrnovat
„celou škálu způsobů od přímých zásahů do hmotné podstaty věci (např. vybourání vestavěných oken
domu), přes manipulaci neničící podstatu věci (např. odmontování kola automobilu), po pouhé volně
proveditelné odnětí věci (např. odnesení bezdrátového sluchátka od telefonního aparátu)“ (NS
22 Cdo 2548/98, 30 Cdo 351/2002).
III. Součást věci a přírůstek
Součástí věci je také přirozený (§ 1066 an) nebo umělý přírůstek (§ 1074 an), dokud není od hlavní
věci oddělen. Všechno, co přirozeně vzniká z plodonosné věci (např. rostliny rostoucí na pozemku)
je její součástí. Také stavby postavené na pozemku jsou jeho součástí (§ 506 odst. 1, § 1084 odst.
1). U smíšeného přírůstku (osetí pozemku cizím semenem nebo osázení cizími rostlinami) se však
stávají rostliny součástí pozemku až poté, co zapustí kořeny (§ 1088 odst. 1).
V některých případech nicméně zákon stanoví, že určité předměty, které, ačkoliv jsou spojeny
s určitou věcí (pozemkem, stavbou), jsou považovány za samostatný předmět práv. Jedná se zejména o
dočasné stavby (§ 506 odst. 1), podzemní stavby se samostatným hospodářským určením (§ 498 odst.
2), stroje, u nichž je ve veřejném seznamu zapsána výhrada (§ 508 odst. 1), liniové stavby (§ 509),
stavby, které jsou součástí práva stavby (§ 1242), jednotky (§ 1159), nebo intertemporální stavby
(§ 3055 odst. 1).
IV. Věc složená a věc hromadná
Věc složená je oproti věci hromadné (universitas raerum distantium) odlišná v tom, že součásti věci
hromadné si ponechávají svou individualitu i po začlenění do celku, přičemž s celkem je jak
sémanticky, tak právně zacházeno jako s jedním předmětem (§ 501). U věci hromadné rovněž chybí
kritérium fyzického spojení věcí. Věci tvořící věc hromadnou také mohou být samostatným předmětem
věcných práv (například věci tvořící obchodní závod mohou být samostatně zastaveny), což u součásti
věci obecně možné není.
V. Věc složená a příslušenství věci
Zatímco ABGB v § 294 legislativně-technicky neobsahuje výslovné oddělení institutů „součást věci“
(pars rei, Bestandteile) a „příslušenství“ (quasi pars rei, Zubehör), občanský zákoník rozlišuje
mezi předměty, které jsou jakožto části věci spojené fyzicky ve věc jedinou, a spojením několika
samostatných věcí, z nichž jedna je věc hlavní a jiné jsou věcmi vedlejšími, poutem právním.
Věc složená se tedy od příslušenství věci odlišuje především v kritériu fyzického spojení věcí
[příslušenství (věc vedlejší) si zachovává povahu samostatného předmětu a je pouze z hlediska svého
účelu právně spojeno s věcí hlavní]. Z judikatury nicméně vyplývá, že určitý předmět může být
v určitém okamžiku součástí věci a v jiném okamžiku jejím příslušenstvím (NS 22 Cdo 1964/2003).
Jako příklad lze uvést letní a zimní kola (pneumatiky) automobilu. V létě jsou letní kola součástí
automobilu, zatímco zimní kola tvoří příslušenství.
VI. Věc nesourodá (universitas raerum cohaerentium)
U věcí, které jsou sice fyzicky spojeny, avšak ponechávají si svou vlastní individualitu (včetně
hospodářského účelu), hovoříme o tzv. universitas raerum cohaerentium (doslova o souboru věcí
nesourodých). Podmínkou věci nesourodé je skutečnost, že se skládá z oddělitelných (tj.
samostatných) částí, které si přes fyzické spojení ponechávají svou právní samostatnost, a to
zejména v situaci, kdy mají vazby k několika ostatním věcem. Z judikatury je znám příklad
trafostanice mající fyzické propojení s několika nemovitými věcmi (NS 22 Cdo 2958/98,
22 Cdo 2548/98). Příkladem movité věci nesourodé nicméně může být i soubor mobilního telefonu a sim
karty. Rakouská literatura potom uvádí, že za určitých okolností také automobil může představovat
věc nesourodou. Například prodejce pneumatik k automobilu si může vyhradit vlastnické právo k
pneumatikám až do úplného zaplacení kupní ceny (§ 2132). Výhrada vlastnického práva, a tedy o
oddělené vlastnické právo k pnematikám a ke zbytku automobilu, není ovlivněna skutečností, že
kupující instaluje pneumatiky na své auto (Koziol/Welser-Kletečka, 2015, s. 273). Podobně i Krčmář
dovodil, že kolo od vozu nebo rám obrazu mohou zůstat ve vlastnictví dosavadního vlastníka, i když
bude kolo přiděláno k cizímu vozu nebo do rámu zarámován cizí obraz (Krčmář, 1946, s. 179).
Ehrenzweig potom dovozuje, že vývěsní štít obchodu nemusí být ve vlastnictví vlastníka budovy,
resp. pozemku (Ehrenzweig, 1923, s. 29).
VII. Funkční význam součásti věci
Součást věci nemůže být samostatným předmětem věcných práv a sdílí věcně právní osud věci složené
(NS 25 Cdo 770/98). Součást věci proto přechází společně se zbytkem věci na nového nabyvatele při
převodu vlastnického práva, na součást věci se vztahuje zřízené zástavní právo, součást věci je
zatížena společně se zbytkem věci reálným břemenem apod. Výjimku tvoří pouze případy, kdy je
několik oddělitelných věcí spojena v rámci universitas raerum cohaerentium. Zde je přípustné, aby i
několik fyzicky spojených věcí mělo samostatný věcněprávní režim.
Oproti tomu součást věci může být samostatným předmětem obligačních práv (Tégl/Melzer In
Melzer/Tégl, 2014, s. 298). Příkladem může být nájem části věci (§ 2202 odst. 1; § 2235), pacht
části věci, výpůjčka části věci, nebo ujednání, kterým se prodávající zaváže kupujícímu převést
vlastnické právo k předmětu (například ke střešní krytině domu), který je v době uzavření kupní
smlouvy ještě součástí věci. Na platnost takového ujednání nemá žádný vliv skutečnost, že v době
uzavření smlouvy se ještě nejednalo o samostatný předmět. K samotnému převodu vlastnického práva
však může dojít až v okamžiku, kdy bude součást identifikovatelná a oddělena od mateřské věci (NS
22 Cdo 4253/2014).

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
13
Součást pozemku (§ 506)
̶Superficiální zásada (superficies solo cedit)
̶§ 507, 1066, 1067, 1083, 1088
̶Výjimky:
̶Podzemní stavby se samostatným hospodářským určením (§ 498 odst. 1)
̶Liniové stavby (§ 509)
̶Stroje (§ 508)
̶Jednotky (§ 1159)
̶Právo stavby (§ 1242)
̶Intertemporální stavby (§ 3055 odst. 1)
̶Dočasná stavba (superedifikát)
̶Dočasné porosty - § 2 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb.

I. Vývoj právní úpravy
Zásadu superficies solo cedit (povrch ustupuje půdě) znalo již římské právo. Gaius jej zmiňuje ve
své druhé knize (Praeterea id, quod in solo nostro ab aliquo aedificatum est, quamuis ille suo
nomine aedificauerit, iure naturali nostrum fit, quia superficies solo cedit; „Kromě toho se podle
přirozeného práva stává naším vlastnictvím to, co někdo vystaví na naší půdě, a to i pokud by
stavěl pro sebe: protože povrch ustupuje půdě“ GAI INSTITVTIONVM, 2.73).
OZO obsahoval superficiální zásadu v § 295 a zejména § 297 („Rovněž tak patří k nemovitým věcem ty,
které byly na zemi a půdě zřízeny s tím úmyslem, aby tam trvale zůstaly, jako: domy a jiné budovy
se vzduchovým prostorem v kolmé čáře nad nimi; rovněž: nejen vše, co do země je zapuštěno, ve zdi
upevněno, přinýtováno a přibito...“) VlN 1937 zakotvoval obsahově totožné pravidlo v § 84 („Části
pozemku je prostor nad povrchem a pod povrchem, všechny stavby na pozemku, vyjímajíc stavby uvedené
v § 192, a jiná díla a všechno rostlinstvo na něm vzešlé“).
Odlišný přístup přinesl ObčZ 1950, který v § 25 výslovně stanovil, že „stavby nejsou součástí
pozemku“, a zavedl tak zásadu superficies solo non cedit. Obdobný přístup zvolil zákonodárce při
velké novele ObčZ 1964 č. 509/1991 Sb., kdy byl do § 120 doplněn druhý odstavec, který stanovil
totéž. V důvodové zprávě k novele č. 509/1991 Sb. se v této souvislosti dočteme, že „doplněním
tohoto ustanovení bude napříště výslovně vyjádřeno, že stavby nejsou součástí pozemku, a proto také
až do příští možné koncepční změny v této zásadě odpadnou pochybnosti, k nimž ještě docházelo
v praxi“ (FS ČSFR, VI. volební období, tisk č. 685). „Příští možnou koncepční změnou“ je § 506
ObčZ.
II. Prostor nad povrchem i pod povrchem
Pozemek je část zemského povrchu nějakým způsobem ohraničená, obvykle vlastnickou hranicí, nicméně
může jít i o hranici držby (NS sp. zn. 3 Cdon 279/96, 22 Cdo 837/98).
ObčZ stanoví, že součástí pozemku je prostor, tedy oblast nad povrchem i pod povrchem (obdobně viz
NS sp. zn. 22 Cdo 1000/2010). Souhlasu vlastníka sousedního pozemku k umístění zateplení
zasahujícího do vzdušného prostoru nad pozemkem (NS sp. zn. 22 Cdo 1000/2010) nebo k přesahu
střechy (NS sp. zn. 22 Cdo 2500/2008, 22 Cdo 1342/2004).
Vyjádření není šťastné, jedná se spíše o to, že vlastník má právo se bránit zásahům třetích osob a
pouze „je-li pro to důležitý důvod“, je nicméně vlastník pozemku povinen strpět užívání prostoru
nad pozemkem a pod pozemkem (§ 1023 odst. 1).
III. „Stavba“ jako legislativní zkratka
Zákon zavádí v § 506 legislativní zkratku pojmu stavba. Jedná se jak o stavby zřízené na pozemku,
tak o jiná zařízení. Za stavbu lze považovat pouze výsledek stavební činnosti, statický, který má
samostatný hospodářský význam.
Dočasné stavby jsou také stavbami, jenom nejsou součástí pozemku, a jedná se buď o věci movité nebo
nemovité, v závislosti na jejich povaze (§ 498 odst. 2).
IV. Stavba jako součást pozemku
Každá stavba spojená s pozemkem fakticky součástí pozemku je. Jestliže ObčZ 1964 v § 120 odst. 2
stanovil, že stavba součástí pozemku není, jednalo se o právní fikci.
S problematikou stavby jako součásti pozemku souvisí zejména otázka nabývání vlastnického práva ke
stavbě. Jestliže vlastník pozemku provádí na svém pozemku stavbu, dochází z občanskoprávního
hlediska k akrescenci, tedy k nabývání vlastnického práva umělým přírůstkem.
Otázku nabývání vlastnického práva stavbou řeší ObčZ také v případě, kdy někdo realizuje stavbu na
cizím pozemku. Zde se uplatní základní pravidlo, že kdo „staví na cizím pozemku, staví pro cizího“
(§ 1084 odst. 1) s modifikací ve vztahu k dobrověrnému stavebníku (§ 1084 odst. 2, § 1086) a s
výjimkou tzv. přestavku (§ 1087).
Stavba jako součást pozemku sdílí jeho právní osud. Jestliže se tedy bude převádět vlastnické právo
k pozemku, bude se tím automaticky převádět vlastnické právo i ke všem jeho součástem, tedy i ke
stavbě.
V. Stavba jako samostatný předmět práv
Z dikce § 506 ObčZ vyplývá, že ne všechny stavby jsou součástí pozemku.
Především součástí pozemku nejsou stavby dočasné. Těmi se rozumí stavby, které se na pozemku
nachází pouze na časově omezenou dobu. U těchto staveb by se mělo primárně postupovat tak, že
stavebník pro sebe nechá zřídit právo stavby (§ 1240), přičemž dočasná stavba bude součástí tohoto
práva, nikoliv pozemku (§ 1242). Právo stavby je ze zákona věcí nehmotnou nemovitou (§ 1242) a je
časově omezeno na 99 let (§ 1244 odst. 1).
Na to, co jsou dočasné stavby, se názory liší. To, co je dočasná stavba, nicméně obvykle posoudíme
podle jejího stavebně technického, resp. účelového určení. Pokud je navenek patrné, že stavba má
být umístěna na pozemku pouze dočasně (např. stánky sloužící k sezónnímu prodeji, unimobuňky,
stavby za účelem konání koncertu, veletrhu apod.), pak jde o dočasné stavby. Naopak tam, kde
objektivní účel bude hovořit ve prospěch trvalosti stavby, resp. tam, kde účel nebude jasně patrný,
měli bychom se v souladu s principem superficies solo cedit přiklonit spíše k řešení, že
v pochybnostech je stavba součástí pozemku.
Samostatným předmětem práv (hmotnou věcí nemovitou) je rovněž stavba podzemní se samostatným
hospodářským určením. To vyplývá z dikce § 506 odst. 2 a § 498 odst. 1. Podzemní stavby se
samostatným účelovým určením (metro, podchod, garáže, vinný sklípek) jsou samostatnými nemovitými
věcmi (§ 498 odst. 1), přičemž pouze ve výjimečných případech (studna, kanál, šachta) podzemní
stavba, která nemá samostatné účelové určení, součástí pozemku je (§ 506 odst. 2).
Pokud taková stavba zasahuje i pod jiný (vedlejší) pozemek, je součástí pozemku hlavního.
U některých podzemních staveb (např. meliorace) je nicméně třeba přihlédnout k tomu, že může jít
o liniové stavby, a proto se na ně uplatní § 509.
Samostatným předmětem práv jsou dále i liniové stavby, nebo samostatně jiné věci přirozeně nemovité
(§ 498 odst. 1 věta druhá).
Ze přechodných ustanovení je třeba ve vztahu ke stavbě jakožto samostatnému předmětu práv zmínit
především § 3055 odst. 1, dle kterého se „stavba spojená se zemí pevným základem, která není podle
dosavadních právních předpisů součástí pozemku, na němž je zřízena, a je ke dni nabytí účinnosti
tohoto zákona ve vlastnictví osoby odlišné od vlastníka pozemku, dnem nabytí účinnosti tohoto
zákona nestává součástí pozemku a je nemovitou věcí“.
Ze společných ustanovení lze zmínit § 3023, který stanoví, že „ustanovení tohoto zákona o vlastníku
pozemku platí obdobně pro vlastníka nemovité věci, která není součástí pozemku“.
Např. pro podzemní stavby se samostatným hospodářským určením se tedy uplatní obdobně všechna
ustanovení, jako je tomu u vlastníka pozemku. Zejména se jedná o úpravu sousedských práv (§ 1013
an.) a pro zřízení tzv. práva nezbytné cesty (§ 1029).
Dočasné porosty - § 2 odst. 2 zák. č. 229/1991 Sb. - U pozemků daných smluvně do užívání je
vlastníkem jiných než trvalých porostů uživatel, pokud se s vlastníkem nedohodne jinak.

Adobe Systems
Věc v právním smyslu
14
Příslušenství (§ 510-513)
̶Pertinence, accessorium
̶Věc hlavní a věc vedlejší
̶Nikoliv spojení fyzické, ale právní
̶Hospodářské určení
̶Příslušenství sdílí právní osud věci hlavní (accessorium sequitur principale)
̶Smluvní pokuta není příslušenstvím pohledávky
̶

I.Vývoj institutu
Pojem „quasi pars rei“ (pertinence, accessorium) se objevil až ve středověku, a to v souvislosti
s realitními obchody, u nichž bylo nezbytné určit, které movité věci sloužící k hospodaření na
pozemku, byly převedeny na nabyvatele. V tomto období se také objevila i právní doktrína
spočívající v tom, že příslušenství sdílí právní osud věci hlavní (accessorium sequitur
principale).
1. Primární (věc hlavní) a sekundární (věc vedlejší) předmět
Oproti věci hromadné (universitas raerum distantium), kde neexistuje „dominantní předmět/věc“, je
příslušenství definováno tím, že existuje věc hlavní (primární předmět) a k ní je určena věc
vedlejší (sekundární předmět), přičemž vedlejší věc, buď přímo, nebo nepřímo, ovlivňuje funkční
využití věci hlavní.
Přímým ovlivněním funkčního využití se rozumí takový případ, kdy věc hlavní bez příslušenství vůbec
nemůže sloužit svému účelu (např. klíč a zámek). V tomto případě hovoříme o příslušenství
přirozeném (též podstatném). Nepřímým ovlivněním (příslušenství umělé) je potom případ, kdy
příslušenství zlepšuje užitné vlastnosti věci hlavní (slouží např. k údržbě věci či např. získávání
plodů).
Podstatné je, že jak věc hlavní, tak věc vedlejší musí být předmětem vlastnického práva téže osoby.
Proto např. sim karta vyjmutá z mobilního telefonu není jeho příslušenstvím, neboť je obvykle
vlastnictvím provozovatele telekomunikačních služeb (zde tedy hovoříme o věci složené − universitas
raerum cohaerentium).
Příslušenství není určeno primárně vůlí vlastníka (subjektivní kritérium dříve obsažené v § 121
odst. 1 ObčZ 1964), ale hospodářským určením věci hlavní (objektivní kritérium).
Vlastník automobilu určuje, zda příslušenstvím budou náhradní kola s náhradními pneumatikami, nebo
pouze náhradní pneumatiky, určité příslušenství však vyplývá již z toho, že jde o automobil (např.
klíče nebo tzv. povinná výbava).
Ohledně vymezení hospodářského určení ve sporných případech ObčZ obsahuje výkladové pravidlo
v § 511, dle kterého se má přihlédnout ke zvyklostem.
Ze zvyklostí může vyplývat např. to, že přirozeným příslušenstvím automobilu je povinná výbava
a sada nářadí na výměnu rezervní pneumatiky, přirozeným příslušenstvím mobilního telefonu jsou
sluchátka a nabíječka, přirozeným příslušenstvím osobního počítače je klávesnice, myš a monitor
atd.
Společné užívání hlavní a vedlejší věci musí být trvalé. Proto není příslušenstvím taková vedlejší
věc, kterou vlastník určil k užívání s věcí hlavní pouze přechodně. Tak např. CD nosič s oblíbenými
nahrávkami obvykle nebude trvale určen k užívání společně s přehrávačem zabudovaným v automobilu.
Stejně tak externí harddisk nemusí být trvale určen k užívání konkrétního osobního počítače, zimní
skútr nemusí být trvale určen k užívání lyžařského svahu atd.
Jestliže jde o věc vedlejší, která je trvale určena k užívání s věcí hlavní (např. externí
harddisk, který slouží výhradně k nahrávání filmů pro jeden televizní přístroj), nepůsobí přechodné
odloučení vedlejší věci (např. oprava) od věci hlavní zánik charakteru příslušenství („byla-li
vedlejší věc od hlavní věci přechodně odloučena, nepřestává být příslušenstvím“ − § 510 odst. 1).
Zákonodárce se v § 510 odst. 2 výslovně vymezil proti judikatuře Nejvyššího soudu (NS sp. zn. R
7/1987, 31 Cdo 2772/2000, 22 Cdo 1844/2004). Nejvyšší soud nejdříve zcela pravidlo accessorium
sequitur principale odmítal, později požadoval, aby v případě převodu vlastnického práva byla
v právním úkonu vyjádřena vůle převést nejen věc hlavní, ale i příslušenství (NS 31 Cdo 2772/2000).
S ohledem na znění § 510 odst. 2 se nicméně uplatní vyvratitelná právní domněnka, že se jak účinky
převodu, tak přechodu vlastnického práva, ohledně věci hlavní týkají i příslušenství. Není tedy
nezbytné při právním jednání projevit výslovnou vůli převést i příslušenství. Příslušenství (pokud
strany neprojeví jinou vůli) přejde automaticky s převodem vlastnického práva k věci hlavní.
Zvláštním druhem příslušenství je tzv. inventář u pachtu (§ 2342), přičemž zde se zřejmě díky
doslovné dikci zákona („propachtuje-li se věc společně s inventářem“) pravidlo accessorium sequitur
principale bude aplikovat pouze v případě, že si tak strany výslovně sjednají.
II. Příslušenství pohledávky a jeho funkční vymezení
Pohledávka je, jakožto právo, typickou nehmotnou movitou věcí (§ 496 odst. 2, § 498 odst. 2).
Ustanovení § 513 proto stanoví taxativním výčtem příslušenství tohoto typizovaného nehmotného
předmětu práv.
Zákonným příslušenstvím pohledávky zřejmě nejsou úroky z úroků (§ 1806), neboť výčet toho, co tvoří
příslušenství pohledávky, je taxativní. Stejný závěr platí i pro smluvní pokutu (NS sp. zn.
26 Cdo 4503/2009).

Adobe Systems
15
Děkuji za pozornost.