Přednáška, a následně i seminář, se zaměří na tři
základní oblasti: metodologii interpretace práva (význam, obsah, pravidla),
paradigmata interpretace (textualismus, intencionalismus, teleologii) a samotný
jazykový výklad (s přihlédnutím k textualistickému paradigmatu).
Celkově se probíraná látka soustředí na
to, jak postupovat v interpretaci práva; jaké lze použít interpretační
kánony (při vědomí toho, že žádný kánon není absolutně závazný); jaké jsou
zdroje, které lze při interpretaci normativního textu použít; jaká jsou
základní pravidla jazykového výkladu. V přístupu k jazykovému výkladu
se přednáška zaměří na textualismus a jeho základní pojetí.
Základní pojmy: metodologie interpretace, interpretační kánon,
paradigmata interpretace, textualismus, intencionalismus, purposivismus
(teleologie), jazykový výklad, techniky jazykového výkladu.
Vybraná základní pravidla jazykového výkladu
- Primární je text: to, co vyjadřuje (slovy v kontextu),
je to, co znamená. Text je třeba vykládat jako celek. Nesrozumitelný text
nemůže nést právní normu.
- Přednost má ten výklad, který odpovídá textu, a který
podporuje jeho vyjádřený účel. Ustanovení mají být vykládána tak, aby byla ve
vzájemném souladu, ne rozporu.
- Slova v normativním textu nesou obvyklý význam, ledaže
z kontextu vyplývá, že nesou jiný význam. Totéž platí pro gramatická pravidla.
Slovům se má přikládat význam dle správné gramatiky a užívání.
- Text zahrnuje všechny případy a žádný nechtěně
nevynechal (casus omissus pro omisso
habendus est).
- Obecné pojmy nesou obecný význam (generalia verba sunt generaliter intelligenda).
- Vyjádření jedné věci znamená vyloučení jiné (expressio unius est exclusio alterius).
- Povinnosti jsou stanoveny jinak než oprávnění. Pravomoci
státu jsou limitovány a musí být výslovně uvedeny.
- Mužský rod zahrnuje ženský rod (a naopak) a jednotné číslo
zahrnuje množné číslo (a naopak), není-li důvod předpokládat opak.
- Zájmeno nebo přívlastek se obvykle vztahují k nejbližšímu
rozumnému prvku.
- Pokud existuje výčet prvků, kterými jsou slovesa nebo
podstatná jména v řadě, vztahuje se jejich případná charakteristika obvykle na
celou řadu.
- Slovo nebo slovní spojení (pojem) má v celém textu stejný
význam; jiné výrazy nesou jiný význam.
- Každé slovo má význam (verba
cum effectu sunt accipienda). Žádné nelze pominout.
- Zvláštní ustanovení má přednost před obecným (generalia specialibus non derogant).
Vzájemně neslučitelná ustanovení na stejné úrovni přijatá současně jsou
vyloučena.
- Dovolení jednání zahrnuje dovolení všech nezbytných
předpokladů.
- Blízká slova sdílí vzájemně význam (noscitur a sociis).
- Obecná slova ve výčtu jsou určena jednotlivými prvky výčtu (eiusdem generis).
- Preambule, nenormativní text apod. mohou určit význam
ustanovení.
- Pojmy v daném právním odvětví je nutno interpretovat
jednotně, ledaže je důvod k opačnému postupu. Totéž platí pro pojmy určené
doktrínou nebo soudní praxí.
- Zrušení rušícího ustanovení neobnovuje platnost zrušeného
ustanovení.
Povinná literatura:
- Škop, Martin. Některé techniky
jazykové metody interpretace práva. Právník.
2017, č. 9, s. 770-782. (https://www.ilaw.cas.cz/upload/web/files/pravnik/issues/2017/9/3.%C5%A0kop_9_2017.pdf)
- Bydlinsky, Franz. Základy právní metodologie.
Arbeitspapiere des Forschungsinstituts für mittel- und osteuropäisches
Wirtschaftsrecht, 95a. Vídeň: Vienna University of Economics and Business (https://epub.wu.ac.at/3324/),
s. 11-15.
- Wintr, Jan. Metody a zásady interpretace práva. Praha: Auditorium 2013, s. 45-58.
Doporučená literatura:
- Melzer, Filip. Metodologie nalézání práva. Brno: Tribun
EU, 2008, s. 64-86.
- Scalia, Antonin, Garner, Bryan A.
Reading Law: The Interpretation of Legal Texts. St. Paul: Thomson/West, 2012.