Teorie práva II

4. Práce s judikaturou.

Judikaturu považujeme v českém právním systému na jeden z formálních pramenů práva. V minulém semestru (Teorie práva I) jsme se ji snažili odlišit od anglo-amerického konceptu precedentu a vysvětlovali jsme si, že česká teorie ani praxe se neshodne na tom, jakou roli judikatura vlastně má nebo má mít. Názory, se kterými je možné se setkat, se pohybují na škále od jakési příkladné hodnoty („judikaturu je možné v argumentaci použít jen jako příklad“) po představy o téměř formální závaznosti [„Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění nálezu není bez jakéhokoli právního významu, protože je výrazem či obrazem aplikace Ústavy, Listiny či odpovídající mezinárodní smlouvy o lidských právech. Nerespektování takového právního názoru vyvolává nejistotu, zda obecný soud skutečně plní dispozici čl. 36 odst. 1 Listiny, že se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.“ nález sp. zn. III. ÚS 68/16 ze dne 10. 5. 2017 (N 74/85 SbNU 309)]. Tuto neurčitost se pak část české právní teorie snaží pokrýt označením "argumentační závaznost".

Čím si však můžeme být jisti, je to, že judikatura – respektive právní názory v ní obsažené – mohou sloužit a slouží jako argumentační prostředky. Z čeho však dovozují svou argumentační sílu? Liší se v něčem argumentace judikaturou Ústavního soudu a Nejvyššího soudu? Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Brně?

V rámci této přednášky se seznámíme se základními představami o normativitě judikatury v českém právním systému.

Zároveň si ukážeme, jak s judikaturou pracovat v rámci právní argumentace. To bude mimo jiné zahrnovat seznámení se s tím:

jak číst soudní rozhodnutí;
jak poznat, jestli nalezená rozhodnutí mohu použít jako onu "judikaturu" při argumentaci;
co to je ratio decidendi a jak ho v rozhodnutí hledat;
jak při argumentaci judikaturou postupovat.

Základní pravidla pro argumentaci judikaturou:

Být transparentní. Nestačí se odvolávat na neurčitou „ustálenou judikaturu“, je třeba používat konkrétní rozhodnutí, včetně nezbytných odkazů.
Nedomýšlet si „ustálenost“ někde, kde ji nejsme schopni prokázat.
Používat aktuální judikaturu. Vždy je třeba ověřit, zda právní názory v rozhodnutích, která chceme použít, skutečně představují aktuální právní názor daného soudu.
Nepoužívat náhodné právní názory soudu. To, že někde někdo něco napsal do soudního rozhodnutí, neznamená, že to byl jeho nejlepší nápad, že to je správné apod.
Právní názor soudu není právní norma, jde o interpretaci právní normy v kontextu daného případu.
Ověřovat skutkovou podobnost. Chci-li, aby moje argumentace judikaturou obstála, musím používat právní názory vyslovené ve skutkově obdobných situacích.
Používaný právní názor by měl úzce souviset s oněmi nosnými důvody rozhodnutí (tj. ratiem decidendi). Právní názory, které soud v rozhodnutí vyslovuje bez návaznosti na rozhodovaný případ (tj. jako tzv. obiter dictum) nemohou mít normativní charakter.
V případě, že nesouhlasím s aktuálním právním názorem relevantního soudu a chci např. rozhodnout v rozporu s ním, musím to náležitě vysvětlit.
Judikatura není zákon. Nestačí se tedy při rozhodování opírat jen o to, co řekly soudy přede mnou.
Na druhou stranu není dobrý nápad ignorovat ustálenou praxi NS a NSS, povede to v důsledku s největší pravděpodobností k tomu, že Vaše rozhodnutí bude v následném řízení zrušeno.
Judikatura Ústavního soudu má specifickou roli, která vyplývá z čl. 89 Ústavy, ač se na tom teorie neshoduje, ignorování právního názoru Ústavního soudu bychom mohli chápat jako zpochybňování role tohoto soudu jako orgánu ochrany ústavnosti.
Právní věta je anotace rozhodnutí, nikoli nositel právního názoru. Vždy je třeba analyzovat a používat vlastní rozhodnutí, ne jen právní větu.