Zásady anotování judikatury Soudu
1. Anotace by měla být stručným, ale výstižným shrnutím skutkových okolností případu a
odůvodnění vlastního rozhodnutí Soudu.
Rozsah anotace by u průměrně dlouhého rozsudku měl být v rozmezí 1–2 stran šablony.
2. Úvodní odstavec anotace by měl v jedné či dvou větách stručně sdělit, čím došlo k porušení
jakého práva a jaká formace a jako většinou k tomuto závěru dospěla. Podrobné důvody
shledaného porušení se zde ovšem neuvádí.
V praxi se ukazuje nejlepší psát úvodní odstavec anotace až úplně nakonec, kdy je zbytek
anotace již hotov a snadněji se tak udělá její výstižné shrnutí do jedné či dvou vět.
3. Skutkový stav by měl být co nejstručnější a obsahovat jen to, co skutečně bylo pro rozhodnutí
Soudu relevantní (např. není nutné vypisovat, jak bylo rozhodnuto na jednotlivých stupních
soudní soustavy, postačí konečné rozhodnutí). V každém případě není třeba uvádět přesná
data, nejsou-li pro věc rozhodující, stačí měsíc a rok.
Jelikož skutkový stav obsažený v rozsudku Soudu obsahuje mnohdy řadu informací, které
nakonec pro vlastní rozhodnutí Soudu nejsou důležité, je lepší rozsudek Soudu číst nikoli od
začátku, ale od vlastní argumentace Soudu. Argumentace Soudu zpravidla začíná stručným
shrnutím toho, co je ze skutkového stavu důležité a má význam pro právní závěry Soudu.
Tento postup čtení rozsudku usnadní nejen orientaci v rozsudku jako takovém, ale i psaní
shrnutí skutkového stavu do anotace.
4. V části anotace „Odůvodnění rozhodnutí Soudu“ je zpravidla na začátek vhodné uvést obecné
zásady judikatury Soudu, které Soud v rozsudku připomíná. Je ale namístě uvádět jen ty
obecné zásady, které pak Soud v rozsudku skutečně aplikuje, jinak může být anotace
zbytečně dlouhá a i poněkud matoucí. Obecné zásady je nutné doprovodit příslušnými
odkazy na judikaturu.
5. Vlastní argumenty Soudu při posouzení věci je nutné shrnout, nikoli překládat celé věty či
odstavce. Shrnutí nicméně musí být exaktní, aby významem zcela odpovídalo tomu, co Soud
řekl.
Argumentace stran se do anotace neuvádí, leda ve spojení, že určitý argument některé ze
stran Soud z určitého důvodu odmítl, nebo se s ním ztotožnil.
6. Jak Soud rozhodl o spravedlivém zadostiučinění, anotujeme nad rámec zmínky v úvodním
odstavci anotace jen výjimečně, rozhodl-li Soud v nějakém ohledu neobvykle.
7. Oddělená stanoviska není nutné rozepisovat podrobně, zpravidla postačí stručné sdělení, s
jakými argumenty daní soudci nesouhlasili, bez bližšího vysvětlování.
8. Je nezbytné jednotně citovat judikaturu Soudu, a to takto:
 Pincová a Pinc proti České republice, č. 36548/97, rozsudek ze dne 5. listopadu 2002,
(případně i) § xy;
 Pincová a Pinc proti České republice, cit. výše, (případně i) § xy;
 Mareš proti České republice, č. 1414/03, rozhodnutí ze dne 5. července 2005,
(případně i) oddíl 1.3. právního posouzení;
 D. H. a ostatní proti České republice, č. 57325/00, rozsudek velkého senátu ze dne
13. listopadu 2007, (případně i) § xy.
9. Ohledně citací článků Úmluvy platí, že používáme celé slovo „článek“, s výjimkou případů,
kde uvádíme i odstavec nebo písmeno a zároveň citací nezačínáme větu, ale jde o citaci
článku uprostřed věty.
10. Státy uvádíme tak, jak je uvádí Soud, tedy např. Spojené království, nikoli Velká Británie,
Rakousko, nikoli Rakouská republika, Švýcarsko, nikoli Švýcarská konfederace apod.
Uvádějte, prosím, Nizozemsko, nikoli Nizozemí, a Moldavsko, nikoli Moldávie.
11. Vždy uvádějte „vnitrostátní“ orgány/soudy, nikoli „národní“ orgány/soudy.
12. Soud uvádějte vždy jako „Soud“, nikoli „ESLP“, „soud“ apod.
13. Užívejte spíše česká než převzatá slova, tedy např. „přiměřený“ nikoli „proporcionální“,
„zaručuje“ nikoli „garantuje“, „svévolný“ nikoli „arbitrární“ apod.