Rozhodnutí
Úvod
Rozsudek:
Sporné řízení končí ve věci samé zpravidla rozsudkem. Soud je
přitom vázán předmětem řízení vymezeným žalobcem a nemůže přisoudit více nebo
něco jiného, než čeho se domáhá. Výjimka platí pouze v případech, kdy z
právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky
(například vypořádání společného jmění manželů, vypořádání zrušeného podílového
spoluvlastnictví). Rozsudky lze dělit podle toho, o jaké žalobě je rozhodováno,
na rozsudky na plnění, na určení, o osobním stavu, rozsudky právotvorné.
Částečným rozsudkem je rozhodnuto o části předmětu řízení. Mezitímním rozsudkem
zase pouze o základu uplatněného nároku.
Rozsudek pro uznání umožňuje rozhodnout o věci bez jejího
projednání na základě uznání uplatněného nároku žalovaným. Občanský soudní řád
dále počítá s případy, kdy se uznání finguje, resp. dovozuje se z nečinnosti
žalovaného. Jde o případ, kdy se žalovaný nevyjádří k výzvě podle § 114b OSŘ a
ani ve stanovené lhůtě nesdělí, jaký vážný důvod mu ve vyjádření brání.
Rozsudkem pro uznání skončí soud řízení i tehdy, nedostaví-li se řádně
předvolaný žalovaný k přípravnému jednání, aniž by se včas a z důležitého
důvodu omluvil (§ 114c odst. 6 OSŘ).
Rozsudek pro zmeškání (kontumační rozsudek) je v zákoně
upravuje pouze pro případ, že žalovaný bez řádné omluvy zmešká první jednání ve
věci. Za této situace považuje soud tvrzení v žalobě o skutkových okolnostech
za nesporná a k návrhu žalobce vyhlásí rozsudek pro zmeškání, aniž by ke
zjištění skutkového stavu prováděl dokazování. Stejně jako rozsudek pro uznání
nemůže být ani rozsudek pro zmeškání vydán ve věcech, v nichž nelze uzavřít a
schválit smír. Rozsudek pro zmeškání nelze navíc vydat tam, kde má rozsudek
konstitutivní povahu (například zrušení a vypořádání podílového
spoluvlastnictví).
Rozsudek musí být vyhlášen vždy veřejně, přestože je o věci
rozhodováno bez jednání. Vyhlašuje se pouze výrok rozsudku. Poté podá předseda
přítomným stručné odůvodnění a poučí účastníky o opravných prostředcích.
Jakmile soud rozsudek vyhlásí, je jím vázán, a písemné vyhotovení rozsudku musí
odpovídat tomu, co bylo vyhlášeno.
Písemné vyhotovení rozsudku je označeno číslem jednacím. V
záhlaví je uveden soud, jména a příjmení soudců a přísedících, dále účastníci,
jejich zástupci a předmět řízení. Následuje nejdůležitější část rozsudku, totiž
výrok. Následuje odůvodnění, které začíná uvedením předmětu řízení, tedy čeho a
z jakých důvodů se žalobce domáhal, a jak se k tomuto uplatněnému nároku
vyjádřil žalovaný. Dále jaké skutečnosti
jsou mezi stranami sporné a jaké nesporné, jaké důkazy soud provedl a co z nich
vzal za prokázané, dále hodnocení důkazů a závěr o skutkovém stavu. Dále musí
být z odůvodnění patrné právní posouzení věci.
Po odůvodnění následuje poučení o opravných prostředcích a o
možnosti výkonu rozhodnutí. Rozsudek je označen dnem a místem vyhlášení
(nikoliv písemného vyhotovení) a je podepsán předsedou senátu.
Usnesení:
Usnesením soud rozhoduje tehdy, pokud není stanoveno zákonem
jinak. Na usnesení se přiměřeně použijí ustanovení o rozsudku. Usnesením se
rozhoduje např. o vedení řízení (např. o ustanovení znalce, o zamítnutí
důkazního návrhu apod), nicméně řeší se jím i závažnější otázky v řízení,
např. týkající se okruhu účastníků (např. procesní nástupnictví podle § 107 nebo
§ 107a OSŘ). Usnesením může být řízení i skončeno (např. odmítnutím žaloby,
zastavením řízení).
Právní úprava usnesení je o něco jednodušší a méně formální
než u rozsudku. Není stanovena podmínka veřejného vyhlášení a doručují se pouze
usnesení, proti nimž je přípustné odvolání (dovolání), nebo je-li jimi ukládána
účastníkům povinnost, nebo je toho jinak třeba k vedení řízení. Ustanovení §
169 odst. 2 OSŘ upravuje celou řadu případů, v nichž usnesení nemusí obsahovat
odůvodnění (například usnesení o návrhu na vstup do řízení na místo dosavadního
účastníka, jemuž nikdo neodporuje).
Platební rozkaz:
Platební
rozkaz je formou rozhodnutí ve zvláštním druhu nalézacího řízení, v tzv.
rozkazním řízení. Pro vydání platebního rozkazu musejí být splněny zákonem
stanovené předpoklady (§ 172 OSŘ). Jde o rozhodnutí meritorní, kterým soud
žalovanému ukládá povinnost zaplatit peněžitou částku (příp. alternativně podat
odpor) a zároveň v dalším výroku rozhoduje o nákladech řízení. Uplatněné právo
na peněžité plnění se musí ze skutečností uvedených žalobcem jako nepochybné.
Rozkazní řízení jsou charakteristická svým zjednodušeným průběhem: probíhají
bez jednání, bez slyšení žalovaného a bez provádění dokazování. V jiném než
rozkazním řízení nelze platební rozkaz vydat. Platební rozkaz je nutné doručit
do vlastních rukou žalovaného, přičemž náhradní doručení je zde vyloučeno (§
173 OSŘ). Obrana žalovaného proti platebnímu rozkazu není zajištěna možností
podat opravný prostředek (odvolání), ale prostřednictvím specifického
procesního prostředku, kterým je odpor. Podáním odporu neusiluje žalovaný o
přezkum platebního rozkazu, ale dostává možnost zpochybnit žalobcem uplatněný
nárok a dosáhnout realizace standardního nalézacího řízení, kde může být
náležitě objasněn skutkový stav věci. Odpor přitom slouží k napadení jen
(části) výroku, jímž se žalovanému ukládá platební povinnost na základě
uplatněného nároku. Je-li samostatně napaden výrok (část výroku) ukládající
povinnost nahradit náklady řízení, je procesním prostředkem obrany odvolání (§
174 odst. 2 OSŘ). V takovém případě tedy zákon připouští, aby výrok (část
výroku) ukládající platební povinnost nabyl samostatně právní moci a stal se
vykonatelným; suspenzivní účinek se bude týkat jen výroku (části) o nákladech
řízení. Lhůta pro podání odporu i pro podání odvolání do výroku o nákladech
řízení činí patnáct dní. Zároveň podle § 206 odst. 1 OSŘ platí, že je-li podáno
včas osobou oprávněnou odvolání, které je přípustné, nenabývá rozhodnutí právní
moci, dokud o odvolání nerozhodne odvolací soud. Pokud je takto napaden pouze
výrok o nákladech řízení, právní moc ostatních výroků tím není dotčena (§ 206
odst. 3 OSŘ).
Platí,
že platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného
rozsudku (§ 174 OSŘ). V případě, že byl proti platebnímu rozkazu podán odpor
(nebo nedaří-li se doručit do vlastních rukou), ruší se tím platební rozkaz a
soud nařídí jednání. Právní režim nenapadeného platebního rozkazu se řídí
podpůrně ustanoveními upravujícími rozsudek (§ 159a OSŘ).
Právní moc a vykonatelnost:
Právní
moc je souhrnem procesních účinků soudního rozhodnutí. V procesní teorii se za
takové účinky označuje nezměnitelnost (konečnost) a závaznost soudního
rozhodnutí. V zákonné rovině jsou tyto vlastnosti soudního rozhodnutí vyjádřeny
v § 159a OSŘ. S ohledem na § 167 odst. 2 OSŘ se tato pravidla vztahují nejen na
rozsudky, ale přiměřeně i na usnesení. Účelem institutu právní moci je zajistit
trvalou a účinnou ochranu subjektivních práv a oprávněných zájmů, zabránit
vydávání vzájemně si odporujících rozhodnutí a nastolit právní jistotu. Právní
moc působí ve smyslu autoritativního a mnohdy i konečného rozhodnutí, neboť
toto již nelze napadnout řádným opravným prostředkem (formální právní moc).
Dále právní moc působí svými procesními účinky do budoucna ve smyslu
nezměnitelnosti a závaznosti soudního rozhodnutí. Nezměnitelnost znamená zákaz
vydání nového rozhodnutí v téže věci mezi týmiž stranami (ochrana účastníků
před opakovaným uplatněním téhož nároku). Závaznost pak představuje zákaz
odchylného posouzení právního následku, o kterém již bylo v předchozím řízení
pravomocně rozhodnuto a který má v probíhajícím řízení povahu předběžné otázky.
V těchto účincích se projevuje nejvýznamněji procesní základ právní moci
(nemění hmotné právo, ale působí jako překážka věci pravomocně rozsouzené, res iudicata). V tomto smyslu se
někdy hovoří o materiální právní moci.
Aby mohlo rozhodnutí nabýt právní
moci, musejí být splněny určité zákonné předpoklady. Ty jsou pro rozsudek
stanoveny v § 159 OSŘ: řádné doručení a nemožnost napadnout jej odvoláním. Pro
rozsudky stanoví zákon požadavek doručení do vlastních rukou (§ 158 odst. 2
OSŘ). K doručení může u různých procesních subjektů, kterým se doručuje, dojít
v rozdílný den. V důsledku toho může skončit v různé dny i lhůta pro podání
odvolání. Platí proto, že rozsudek nabývá právní moci až tehdy, když uplynula
lhůta pro odvolání poslednímu procesnímu subjektu, kterému bylo třeba doručovat
(následující den) a v případě, že jde o rozsudek soudu odvolacího, v den, kdy
bylo takovému subjektu rozhodnutí doručeno. Pokud jde o druhou jmenovanou
podmínku, je třeba rozlišovat rozhodnutí soudu prvního stupně, u nichž je
odvolání zásadně přípustné, a rozhodnutí soudu odvolacího, které již odvoláním
napadnout nelze. V případě rozsudků soudu prvního stupně, proti nimž je přípustné
odvolání (tj. všechny kromě rozsudků v tzv. bagatelních věcech, srov. § 202
odst. 2 OSŘ), nabývají právní moci uplynutím 15 denní lhůty pro podání odvolání
počítané od okamžiku doručení (§ 204 OSŘ). Rozhodnutí soudu druhého stupně
nabývá právní moci okamžikem doručení, neboť proti němu již není odvolání
přípustné.
Od právní moci je třeba odlišovat
vykonatelnost rozhodnutí. V obou případech se sice jedná o procesní vlastnost
soudního rozhodnutí, jejich účinky a časové souvislosti jsou však rozdílné. Vykonatelnost
je vlastnost rozhodnutí spojená především s rozhodnutími na plnění, spočívající
v tom, že v rozhodnutí obsažený příkaz lze prosadit pomocí prostředků státního
donucení (nuceného výkonu rozhodnutí). Obecně je tedy jejím účelem zajištění
realizovatelnosti povinnosti obsažené v rozhodnutí v případě, že není plněno
dobrovolně. Okamžik, jímž se rozhodnutí stává vykonatelným, je odlišně stanoven
pro rozsudky, u nichž se odvíjí od jejich právní moci (§ 161 OSŘ), a pro
usnesení, u nichž je vykonatelnost odvislá od doručení (§ 171 OSŘ). Výjimkou
jsou rozsudky předběžně vykonatelné, které jsou vykonatelné, aniž by byly
pravomocné. Předběžná vykonatelnost nastává buď přímo ze zákona (obligatorní,
viz § 162 odst. 1 OSŘ) nebo z rozhodnutí soudu (fakultativní, viz § 162 odst. 2
OSŘ). Obecně však u rozsudků na plnění platí, že se stávají vykonatelnými,
jakmile uplyne tzv. pariční lhůta (lhůta k plnění), která počne běžet od právní
moci rozsudku. Zákonem je jako obecná stanovena třídenní, resp. patnáctidenní pariční
lhůta, jde-li o vyklizení bytu. Zákon však umožňuje, aby lhůta k plnění byla
modifikována delší lhůtou soudcovskou anebo rozložením na splátky (§ 160 odst.
1 OSŘ). Delší lhůta k plnění musí být vždy obsažena ve výroku rozsudku (v
případě obecné pariční lhůty to není nezbytné). Jelikož jde o výjimku z
pravidla, musí být její aplikace řádně odůvodněna konkrétními skutkovými
okolnostmi, aby mezi postavením žalobce a žalovaného nebyla založena
nespravedlivá nerovnováha.
Předběžná opatření:
Předběžné
opatření je procesním institutem, kterým je zajišťována tzv. předběžná ochrana
práv účastníků. Jeho účel je zejména preventivní, není jím prejudikován
výsledek sporu (rozhodnutí ve věci samé). Judikatura Ústavního soudu soustavně
akcentuje, že přes určitou (zejména počáteční) nerovnováhu v procesním
postavení mezi navrhovatelem a odpůrcem je třeba usilovat o zachování rovnosti
v jejich procesních právech. Předběžným opatřením tedy není realizována toliko
ochrana toho, kdo jeho nařízení navrhuje, ale rovněž toho, proti němuž směřuje,
resp. toho, jehož práv se může dotknout.
Pro odůvodněné usnesení platí
volnější pravidla nežli je tomu u rozsudku. Zákon upravuje pouze výjimky ze
standardní podoby odůvodnění, kterou však nijak výslovně neupravuje (§ 169
OSŘ). V obecné rovině platí, že absence řádného odůvodnění rozhodnutí zakládá
jeho nepřezkoumatelnost a v závislosti na okolnostech (intenzitě zásahu do
ústavně zaručených práv) rovněž protiústavnost. Rozhodnutí, u něhož nejsou
zřejmé důvody, na základě kterých bylo vydáno, totiž zakládá libovůli v
rozhodování. Co do rozsahu postačuje i uvedení základních důvodů, pro něž bylo
rozhodnutí přijato (srozumitelným a přezkoumatelným způsobem, srov. IV ÚS
1324/14). Za určitých zákonem daných okolností se lze omezit pouze na
zjednodušení odůvodnění (§ 157 odst. 4, § 169 odst. 4 OSŘ). Úplná absence
odůvodnění je v drtivé většina případů nepřípustná, a to zejm. s ohledem na
právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 6 EÚLP, čl. 36 LZPS a tomu
odpovídající judikaturu, byť doslovný výklad § 169 odst. 2 OSŘ svádí k opačnému
závěru. Kromě toho by v důsledku chybějícího odůvodnění byla odpůrci zcela
odňata možnost využít opravného prostředku, neboť by jej z objektivních příčin
neměl jak odůvodnit. Na této myšlence, tedy, že usnesení, proti němuž lze
brojit opravným prostředkem, musí být odůvodněno vždy, byla vybudována dřívější
judikatura Ústavního soudu (k tomu viz IV. ÚS 1554/08, III. ÚS 346/09). V
poslední době by tento závěr ke škodě věci relativizována a za splnění určitých
podmínek umožňuje, aby absence odůvodnění byla zhojena v odvolacím řízení (ÚS
1263/16). Tento závěr však budí
značné rozpaky právě z důvodu, který je uveden výše (odnětí možnosti řádně
formulovat odůvodnění odvolání). Pro úplnost lze podotknout, že návrhu na
vydání předběžného opatření dost dobře ani odporovat nelze, neboť v naprosté
většině případů se účastník, který by tak učinit mohl, o jeho existenci dozví
až v okamžiku doručení usnesení, kterým se toto opatření nařizuje. Za správný lze
s ohledem na výše uvedené považovat spíše takový názor, že odůvodnění lze
vynechat jen zcela výjimečně, a to v případech usnesení procesní povahy, jímž
se zcela vyhovuje návrhu, kterému nikdo neodporoval, ačkoliv k tomu měl
možnost, a proti nimž není opravný prostředek přípustný (např. usnesení o
přiznání osvobození od SOP).