1.1 Společenské podmínky vzniku mezinárodního práva soukromého

Základní otázkou, kterou je nutné si na úvod položit, je: proč vůbec existuje mezinárodní právo soukromé, jaký smysl mají řešení poskytnutá touto disciplínou, proč si nevystačíme s informacemi získanými studiem práva občanského či obchodního nebo jiných oborů vnitrostátního systému práva?

Pokusme se nejprve objasnit smysl této právní disciplíny na jednoduchém příkladu a na otázkách, které může právě mezinárodní právo soukromé a procesní zodpovědět.

Příklad: Firma A mající sídlo a místo podnikání na území Velké Británie uzavře smlouvu o dodávce zboží s firmou B mající sídlo a místo podnikání na území České republiky. Firma A zašle včas zboží, avšak při prohlídce v podniku kupujícího je z jištěno, že část zboží nemá požadovanou kvalitu. Firma B odmítne převzít zboží a zaplatit kupní cenu. Firma A tvrdí, že zboží bylo při odeslání v pořádku, problémy vznikly v důsledku špatné přepravy, za kterou nesla odpovědnost firma B. Firma A požaduje převzetí zboží, jeho zaplacení a úroky z prodlení.

Otázky: Objevuje se zde řada otázek: kde, resp. ve kterém státě lze žalovat druhou stranu? jaké procesní postavení má cizí firma v řízení? jakým právním řádem (českým či anglickým, resp. skotským) se budou řídit otázky typu o jakou smlouvu se jedná, zda je smlouva platná, zda došlo nebo nedošlo k porušení smlouvy, zda vznikl nárok na úrok z prodlení, jaká je výše úroku z prodlení atd.?  Nezanedbatelnou je také otázka, co se bude dít s rozhodnutím vydaným českým soudem, jestliže bude žádáno o jeho výkon na území Velké Británie či opačně?

Uvedený příklad a nastíněné otázky nám ukazují smysl mezinárodního práva soukromého a procesního. Smyslem mezinárodního práva soukromého je metodami, které jsou mu vlastní, a pomocí norem majících různý původ (vnitrostátní, mezinárodní, unijní) zodpovědět otázky, které vznikají v soukromoprávním vztahu obsahujícím tzv. mezinárodní (cizí, přeshraniční) prvek. 

• Tradiční otázkou je, jakým právním řádem se bude posuzovaný soukromoprávní vztah řídit. 
• Pro oblast procesní je to otázka, kde budu řešit spor a jak bude zacházeno s rozhodnutím soudu (či rozhodčího soudu) nebo jak bude nakládáno s veřejnými listinami v přeshraničním styku.

Vzniklé kolize mezi právními řády lze řešit různě:

1. buďto přijmu jednotnou úpravu hmotných norem, která nahradí vnitrostátní úpravy jednotlivých států, které se připojí k této normě, nebo
2. přijmu pravidla řešící kolize a „umisťující“ právní vztah do dosahu jednotlivých národních právních řádů (jsou po vyřešení kolize řešeny např. českým občanským a obchodním právem nebo slovenským občanským a obchodním právem). Tato pravidla může přijmout více států (např. mezinárodní smlouvou), nebo je může stát přijmout autonomně normou vnitrostátního původu, nebo mohou být přijata na úrovni regionální (viz úpravu v rámci Evropské unie).

Jaké musí být splněny podmínky pro to, aby vůbec vznikly kolize mezi právními řády jednotlivých států? Literatura mezinárodního práva soukromého vymezuje pravidelně následující podmínky, které ve svém souhrnu mohou vést ke vzniku mezinárodního práva soukromého:

1. Existence států a jejich právních řádů, které vykazují rozdíly v obsahu.
   
2. Vzájemné uznávání existence právních řádů jednotlivých států.
   
3. Styky (ekonomické či společenské) mezi subjekty z jednotlivých států.
   
4. Určitý stupeň právního povědomí, který umožňuje vnímat kolize a najít způsob jejich řešení. "
   

1.2 Historie vzniku mezinárodního práva soukromého

Pro pochopení této disciplíny je vhodné se pokusit i o krátký exkurs do historie doktrín. Pomohou nám pochopit, proč se například neuplatnil pro řešení soukromoprávních vztahů s mezinárodním prvkem jen princip teritoriální (tj. všechny vztahy na území určitého státu se řídí jen jeho právem) či jak došlo k vývoji některých řešení. Jde jen o účelové a krátké nastínění.

Antika, starověké společnosti, kmenové právo – kořeny mezinárodního práva soukromého?  Je módní záležitostí hledat kořeny novodobých právních jevů až ve starověkých společnostech. Pomineme-li fakt, že o řadě společností a států prakticky nic nevíme, lze alespoň v případě středomořských civilizací některé jevy hodnotit a uvést do souvislostí.

Skutečností je, že v této době existovaly některé z podmínek, které by mohly vést ke vzniku pravidel mezinárodního práva soukromého. Existovaly státy, existovala právní pravidla, existovaly obchodní styky mezi příslušníky různých území s různými právními řády. Ať to byli Egypťané, Sumeřané, Mitánci, Féničané, pro něž se obchod a plavba staly základním zdrojem obživy, či později Římané. Samozřejmě, nešlo o masový mezinárodní obchod v našem slova smyslu. Pro ten neexistovalo ve starověku dostatek přebytků, které by směřovaly do oblasti směny s jinými státy. Spíše šlo zpočátku o náhodné kontakty, náhodné obchodní výpravy. Teprve později dochází k pravidelným výměnám (zpravidla o luxusní zboží).

 To, co se zdá, že zcela chybělo, bylo vzájemné uznávání cizích států a rovnoprávné uznávání postavení cizích státních příslušníků. V pozdějších obdobích rozmachu Římské říše již nestačila představa, že cizinec je nerovnoprávná osoba. Důvodem byl především ekonomický rozvoj společnosti. Postupem času se vytvořila vedle ius civile i ius gentium jako právní oblast upravující vztahy mezi cizinci navzájem a vztahy mezi nimi a římskými občany. Toto ius gentium bylo ovlivněno i názory druhých národů a svým obsahem bylo pružnější než ius civile, které pro oblast vnějšího obchodu zcela ustoupilo. Jako příklad vnímání cizího práva se uvádí několik poukazů obsažených v Justiniánově kodifikaci římského práva. Dle nich má soudce přihlédnout k místnímu obyčeji. Kolize a jejich řešení v našem slova smyslu však římské právo neznalo.

Zajímavá situace se vyvinula po rozpadu Říše římské a germánské invazi do Itálie v pátém století. Zde také někteří autoři, spíše než ve starověku, vidí zárodky mezinárodního práva soukromého. Na rozdíl od jednotné říše vznikla řada malých území řízených vlastním právem. Multiplicita kmenových práv vedla k řadě problémů tam, kde docházelo ke kontaktům osob. S jistou obezřetností lze říci, že v tomto raném období převažovala zásada personální, dle které se každý řídil svým právem původu (que lege vivis). Při řešení vztahu s cizím prvkem bylo zjišťováno či prohlašováno, dle jakého práva osoba žije. Zda toto „professio iuris“ muselo vždy odpovídat skutečnosti nebo bylo dáno na vůli osoby, není známo. Nicméně ani zde nedošlo k vytvoření pravidel pro řešení kolizí. Celý systém postupně zanikl rozvojem větších teritoriálních útvarů a promíšením kmenů.

Princip personální začal být v období raného středověku nahrazován principem teritoriálním. Nově se utvářející feudální říše a jejich vládci měli zájem na tom, aby na svém území podřídili svým zákonům všechny osoby tam se nacházející.

1.2.1 Středověk - statutární teorie, první myšlenkový základ mezinárodního práva soukromého

Výlučná aplikace teritoriální zásady se neuplatnila natrvalo. Od středověku až po 19. století jsou jakékoli úvahy o řešení kolizí ve vztazích s cizím prvkem ovládány „statutární teorií“. Kde lze hledat základ této teorie? K tomu se musíme vrátit do Itálie 11. století, kdy v severní Itálii vznikly bohaté městské státy s vlastními právními řády (tvořenými jednak místními obyčeji a jednak nařízeními městských orgánů). Jejich kodifikace se nazývaly „statuta“. Ta se mezi sebou více či méně lišila. Při bohatých vztazích mezi městskými republikami není divu, že zde existovaly vhodné podmínky pro vznik mezinárodního práva soukromého. Při rostoucích vztazích je zřejmé, že bylo dříve či později nutné si položit otázku, dle jakého práva se má vztah řešit a zda má místní úřad dánu pravomoc.

Jak byly tyto kolize řešeny?

•  Prvé odpovědi se pokoušela formulovat škola glosátorů. Byli označeni dle toho, že se snažili z Justiniánovy kodifikace dovodit určitá pravidla pro řešení rozporů. Tato v podstatě uměle vytvořená pravidla – římské právo kolize neřešilo – vpisovali ve formě glosy k textu kodexu.  Bystrický uvádí ve své učebnice velmi příhodný příklad glosy Carola de Toca obsaženou ve sbírce Glosa ordinaria sive magna: „Bylo třeba rozhodnout otázku, zda je možné soudit v Modeně boloňského občana podle zákonů Modeny.“
• Základy mezinárodního práva soukromého však byly dány až školou postglosátorů. Pokud jde o nejstarší protagonisty (Bartolus, Baldus), ti vyšli z existujících materiálních norem a snažili se pro každou z nich najít oblast jejího užití. Normy byly rozděleny např. dle Balda do tří kategorií statutů –personální, věcné a smíšené. Pro každou z nich bylo stanoveno kolizní pravidlo (např. movitosti sledují osobu). Statutární teorie se rozšířila mimo hranice Apeninského poloostrova a na dlouho ovlivnila zásadním způsobem rozvoj mezinárodního práva soukromého.
• Pozdější období přinesla rozvoj této doktríny. Z předních protagonistů je možné zmínit Ch. Dumoulina (koncepce autonomie vůle stran pro volbu právního řádu), B. d`Argentré (rozvoj doktríny teritoriality práva), U. Hubera (suverenita státu projevující se v mezinárodním právu soukromém zdůrazněním zásady teritoriality, podle níž se na území státu používá jen jeho práva a k použití cizího práva jako záležitost zdvořilosti – „comity“ dochází za podmínky, že se cizí právo nedotýká svrchované moci tohoto státu).

1.2.2 Teorie 19. století - odmítnutí statutární teorie a základ novodobého uvažování

Za zakladatele moderního mezinárodního práva soukromého jsou považováni:

1. J. Story - navazující na nizozemskou školu Hubera a dalších nizozemských právníků. Vyhází z jejich koncepci teritoriality a zdvořilosti.
2.   F. C. von Savigny - základem mezinárodního práva soukromého je existence mezinárodního právního společenství. Všechny právní řády jsou si rovny. Základ a nové postavení problému vidí v právním poměru, pro který hledá „sídlo“, nikoli ve statutech, tedy v zákonech. Sídlo, resp. umístění v prostoru je třeba hledat ve vůli stran či vůli zákonodárce. Každý právní vztah má sídlo v některém státě. Přestože je Savignyho pojetí překonáno, zůstalo základní pojetí mezinárodního práva soukromého tak, jak nastínil, zachováno. Základní soustředění je dáno směrem k právnímu poměru a právnímu řádu, který je hledán. Nevychází se tak, jak to činila statutární teorie, z právní normy a z hledání oblasti jejího užití. Význam termínu „statuta“ se tak od jeho dob změnil. Nadále nejde o určitý zákon, ale o právní řád, kterým se řídí právní vztah. Savigny měl velký vliv na formování internacionalistické školy mezinárodního práva soukromého.
3. S. P. Mancini - zastánce principu národnostního jako vedoucího principu mezinárodního práva soukromého, příznivec kolizních mezinárodních úmluv, které by byly schopny překonat národní protiklady. Rovněž v jeho případě lze hovořit o internacionalistickém rozměru učení (mezinárodní právo, nikoli pouhá zdvořilost, přikazuje použít cizí právní řád).

→ Společným znakem koncepcí 19. století je nacionalizace mezinárodního práva soukromého vyjádřena vznikem národních kodexů, které obsahovaly i některá dílčí pravidla mezinárodního práva soukromého.

Objevují se dvě školy, které ovládly teoretické myšlení v průběhu 19. a v prvé polovině 20. století. Jde o školu internacionalistickou a školu pozitivistickou.

1. Internacionalistická škola - internacionalisté odvozují mezinárodní právo soukromé z mezinárodního práva veřejného, které rozhraničuje působnost národních právních řádů. Z mezinárodního práva veřejného lze odvodit systém kolizních norem. Mezinárodní právo soukromé je tak součástí mezinárodního práva veřejného.
   
2. Pozitivistická škola - pozitivisté naopak uvádějí, že pramenem mezinárodního práva soukromého je suverénní vůle zákonodárce každého státu. Existuje tak tolik systémů mezinárodního práva soukromého, kolik existuje právních řádů. Právní řád jiného státu lze použít jen tehdy, přikazuje-li to tuzemská právní norma. Zásadně platí presumpce aplikace tuzemského práva.
   

→ Srovnání obou škol z pohledu reality hovoří ve prospěch školy pozitivistické. Nelze nikterak prokázat, že by kolizní normy (značně odlišné v jednotlivých státech) vznikaly odvozením z mezinárodního práva veřejného.

1.2.3 Teorie 20. století – rozvoj doktrín – od vlny nacionalizací 60. let přes nepovedenou univerzalitu k současné komunitarizaci – svébytný vývoj v USA a odmítnutí kolizního přístupu

Století 20. nepřináší z pohledu doktrinálního zásadní změny takového typu, jako tomu bylo v obdobích předchozích. Objevují se názory projevující se pragmatickým přístupem k řešení kolizí. Celkově lze zaznamenat ústup internacionalistické školy ve smyslu odvození mezinárodního práva soukromého z mezinárodního práva veřejného, nicméně roste zájem o mezinárodní a společné aspekty této disciplíny.

Pokud jde o samotné mezinárodní právo soukromé, lze zejména v Evropě (ale v některých rozměrech samozřejmě univerzálně) zaznamenat následující jevy v oblasti legislativní:

1. Nacionalizaci - představovanou vznikem nejprve dílčích kolizních ustanovení, později i samostatných kodexů mezinárodního práva soukromého (národních kodifikací)
2. Internacionalizaci -  představovanou vznikem mezinárodních úprav obsahujících kolizní či hmotné normy upravující soukromoprávní vztahy s mezinárodním prvkem (unifikace). Široký rozmach zaznamenává také unifikace procesních pravidel. Vznikají mezinárodní organizace specializující se na vytváření mezinárodních úprav (Haagská konference mezinárodního práva soukromého, UNIDROIT).
3. Komunitarizaci (a regionalizaci) - komunitarizaci mezinárodního práva soukromého představující pro státy EU zásadní změnu v této oblasti v 21. století.         

Pragmatismus, který ovládá úvahy o mezinárodním právu soukromém ve 20. století, se projevil různě v USA a různě v kontinentální Evropě. V USA vyústil v odmítnutí kolizní metody a vytvoření různých metod výběru, různého přístupu ke kolizím atd. (autoři Cook, Lorenzen, Ehrenzweig, Curie, Caverse). Problémy spojené s užitím kolizní metody (otázka zjištění obsahu cizího práva a jeho aplikace ex officio) vedly řadu evropských autorů k příklonu k pragmatickým pozicím, které se objevily v USA. Nicméně zatímní odraz se v mezinárodním právu soukromém neprojevil popřením kolizní metody, ale spíše odklonem od pevných hraničních určovatelů a příklonem k elastičtějším řešením zvyšujícím úlohu soudu při rozhodování o aplikaci práva. Podobné pragmatické úvahy se prosazují v oblasti zacházení s právem.