Časopis zdravotnického práva a bioetiky
Journal of Medical Law and Bioethics
Vol 6, No 2 (2016), ISSN 1804-8137, http://www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
Péče o zdraví nezletilého dítěte
Providing Health Care to Minors
Doc. JUDr. Zdeňka Králíčková, Ph.D., Právnická fakulta Masarykovy univerzity v Brně
Abstract:. The new legislation on parental responsibility enshrined in the Civil Code based on the Principles of
European Family Law concerning Parental Responsibility created by the Commission on European Family Law
(CEFL) explicitly extends the content of parental responsibility - among others - of the health of the child and
the child protection and enshrines not common medical and similar interventions into the illustrative list of
important matters which require the consent of the both parents of the minor child. This area of legal
regulation of parental responsibility, however, is not entirely without interpretation and application problems.
Therefore, this article is dedicated to the many questions and answers, especially in relation to possible
collisions. Its aim is to take the issue in its entirety, ie. in connection with the new legislation of the protection
of personality in the Civil Code and in relation to specific laws, especially on medical services, at least at the
level of basic overview, and finally in the lights of the rights of the child, including the right to health.
Key words: health - the minor child - parents - parental responsibility - important matters agreement
- collisions - the court's decision - participatory rights of the child - medical law medical
service providers
Abstrakt: Nová právní úprava rodičovské odpovědnosti zakotvená do občanského zákoníku vycházející z
Principů evropského rodinného práva ve věci rodičovské odpovědnosti vypracovanými Komisí pro evropské
rodinné právo (CEFL) výslovně rozšiřuje obsah rodičovské odpovědnosti - mimo jiné - o péči o zdraví dítěte a o
ochranu dítěte a zakotvuje nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky do demonstrativního výčtu významných
záležitostí, ve kterých je třeba souhlasu obou rodičů nezletilého dítěte. Tato oblast právní úpravy rodičovské
odpovědnosti však není zcela bez interpretačních a aplikačních problémů. Proto je tento příspěvek věnován
mnoha otázkám a odpovědím, zejména ve vazbě na možné kolize. Jeho cílem je uchopit danou problematiku v
její celistvosti, tj. i v souvislosti s novou právní úpravou ochrany osobnosti v občanském zákoníku a ve vazbě na
zvláštní zákony, zejména upravující zdravotnické služby, a to alespoň v rovině základního přehledu, a v
neposlední řádě ve světle práv dítěte, včetně jeho práva na zdraví.
Klíčová slova: zdraví - nezletilé dítě - rodiče - rodičovská odpovědnost - podstatné věci dohoda
- kolize - rozhodování soudu - participační práva dítěte - zdravotnické právo –
poskytovatelé zdravotních služeb
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
ÚVODEM1
Přijetí nového občanského zákoníku dovršilo zákonodárnou snahu nově kodifikovat rodinné
právo, reprezentované torzem zákona o rodině pocházejícím z šedesátých let, byť významně
novelizovaným v roce 1998.2
Za nejvýznamnější počin poměrně rozsáhlé novely, pokud jde o téma
této statě, je třeba považovat, kromě zakotvení rodičovské zodpovědnosti, také nové nazírání práv
dítěte (i jako rodiče), garantování postavení dítěte jako aktivního subjektu a definování participačních
práv dítěte. K tomuto kroku vedly zákonodárce mnohé počiny Organizace spojených národů,
Haagské konference mezinárodního práva soukromého a zejména Rady Evropy. Rodinné právo tak
začalo být – nejen u nás, ale i v dalších státech Evropy a světa vůbec – postupně ovlivňováno jak
úmluvami o lidských právech, tak judikaturou Evropského soudu pro lidská práva či novou
interpretací a aplikací psaného rodinného práva ústavními soudy.3
Nová právní úprava rodičovské odpovědnosti zakotvená do občanského zákoníku na
předchozí úpravu ve znění výše citované novely navazuje. Nicméně, liší se koncepcí a také širším
rozsahem, což je plně v souladu s Principy evropského rodinného práva ve věci rodičovské
odpovědnosti vypracovanými Komisí pro evropské rodinné právo (CEFL).4
Nepochybným přínosem nového občanského zákoníku pro rodinné právo je výslovné
rozšíření obsahu rodičovské odpovědnosti – mimo jiné – o péči o zdraví dítěte a o ochranu dítěte (viz §
858) a také zakotvení nikoli běžných léčebných a obdobných zákroků do demonstrativního výčtu
významných záležitostí, ve kterých je třeba souhlasu obou rodičů nezletilého dítěte (§ 877 odst. 1 a
2).5
1
Autorka podstatně rozšiřuje a přepracovává své kapitoly v díle Šínová, R., Westphalová, L. a kol.: Rodičovská
odpovědnost. Praha: Leges, 2016 (v tisku).
2
Nicméně, i tato novela měla svá slabá místa. K tomu kriticky Haderka, J.: Ke vzniku a základním problémům
novely zákona o rodině. Právní praxe, 1998, č. 5, s. 269 – 297, a další práce z jeho pera.
3
Blíže viz Králíčková, Z.: Lidskoprávní dimenze českého rodinného práva. Brno: Masarykova univerzita, 2010, a
literatura tam citovaná.
4
Srov. Boele-Woelki, K., Ferrand, F., González-Beilfuss, C., Jänterä-Jareborg, M., Lowe, N., Martiny, D., Pintens,
W.: Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Antwerpen – Oxford: Intersentia,
2007; v elektronické podobě dostupné na www.ceflonline.com (cit. 26. 4. 2016).
5
K tomu viz Boele-Woelki, K., Ferrand, F., González-Beilfuss, C., Jänterä-Jareborg, M., Lowe, N., Martiny, D.,
Pintens, W.: Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities. Op. cit., zejm. Principle 3:12
Daily matters, important and urgent decisions:
(1) Parents having joint parental responsibilities should have the right to act alone with respect to daily
matters.
(2) Important decisions concerning matters such as education, medical treatment, the child’s residence, or
the administration of his or her property should be taken jointly. In urgent cases a parent should have the right
to act alone. The other parent should be informed without undue delay.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
21
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
Tato oblast právní úpravy rodičovské odpovědnosti však není zcela bez interpretačních a
aplikačních problémů. Pokud budeme vycházet z teze, že každé dítě má zpravidla dva rodiče, kteří
jsou ex lege nositeli rodičovské odpovědnosti a jsou oprávněni, schopni a ochotni vykonávat
povinnosti a práva z ní vyplývající, včetně péče o zdraví dítěte, a že každé dítě je nadáno
participačními právy, může dojít k následujícím kolizím, které lze vymezit zejména jako:
a) neshoda rodičů (navzájem) v podstatné věci dítěte, resp. ve věci péče o jeho zdraví,
b) neshoda rodičů a dítěte v této věci,
c) neshoda rodičů, „náhradních“ rodičů, resp. pečovatelů a poskytovatele zdravotních
služeb,
d) neshoda rodičů a poskytovatele zdravotních služeb ve zvláštních případech, např. jde-li o
povinné očkování dítěte útlého věku či umělé přerušení těhotenství dítěte poměrně
staršího.
Otázkám a odpovědím ve vazbě na výše uvedené možné kolize budou věnovány následující
řádky. Jejich cílem je uchopit danou problematiku v její celistvosti, tj. i v souvislosti s novou právní
úpravou ochrany osobnosti v občanském zákoníku a ve vazbě na zvláštní zákony, a to alespoň
v rovině základního přehledu, a v neposlední řádě v návaznosti na práva dítěte, včetně jeho práva na
zdraví.6
1. BLÍŽE O NOVÉ PRÁVNÍ ÚPRAVĚ PÉČE O ZDRAVÍ DÍTĚTE V RÁMCI RODIČOVSKÉ ODPOVĚDNOSTI
A ZVLÁŠTĚ O ZDRAVOTNÍCH SLUŽBÁCH
Soukromoprávní pojem7
rodičovské odpovědnosti představuje do budoucna působící
(prospektivní) civilní odpovědnost v objektivním právně normativním významu příkazu k náležité péči,
tj. legálního příkazu k náležité (osobně a majetkově všestranné) neboli nejlepší rodičovské péči o dítě
v souladu s nejlepším zájmem (dobrem, resp. blahem) dítěte. Nejde tedy o žádnou sankci za minulý
skutek. Jednat rodičovsky odpovědně znamená jednat náležitě s ohledem na blaho dítěte8
tak, jak to
nejlépe lze po rodičích objektivně požadovat po jejich citové, rozumové a volní stránce, resp.
nejlepších rodičovských schopnostech.9
Právní normy, které upravují obsah rodičovské odpovědnosti,
vystihují též příkaz k náležité rodičovské péči o dítě, péči o zdraví dítěte nevyjímaje. Je důležité, že
6
Jde-li o relevantní literaturu, viz zejména Spronk-van der Meer, S. I.: The Right to Health of the Child.
Cambridge – Antwerp – Portland: Intersentia, 2014 a literatura tam citovaná.
7
V podrobnostech také Pavelková, B.: K pojmu „rodičovské práva a povinnosti“. Právny obzor, 2009, č. 1, s. 50
– 56.
8
K tomu srov. zejm. Schön, M.: Rodičovská odpovědnost. [Diser. práce], dostupno z
http://is.muni.cz/th/170198/pravf_d/DisP.pdf, (cit. 10. 5. 2016), a literatura tam uvedená, zejména však táž:
Vliv Principů evropského rodinného práva na úpravu rodičovské odpovědnosti v novém občanském zákoníku. In
Madleňáková, L., Piechowiczová, L. (eds.): Zahraniční vlivy na vnitrostátní právo. Praha: Leges, 2014, s. 275 –
281.
9
K tomu viz Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Rodinné právo. Učebnice. Praha: C. H. Beck,
2015, s. 186.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
22
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
výslovně rozšiřují její obsah o péči o zdraví dítěte (v nejširším slova smyslu)10
a o ochranu dítěte (viz §
858) a také zakotvují nikoli běžné léčebné a obdobné zákroky do demonstrativního výčtu významných
záležitostí, ve kterých je třeba souhlasu obou rodičů nezletilého dítěte (§ 877 odst. 1 a 2).
Z dalších ustanovení občanského zákoníku se podává, že rodiče zastupují své nezletilé dítě
společně v těch právních jednáních, ke kterým není dítě způsobilé (ve vazbě na § 31), nicméně, jednat
může každý z nich samostatně (viz § 892 odst. 2 a 3) s tím, že zákon chrání dobrou víru třetích
osob vyvratitelnou domněnkou (viz odkaz na § 876 odst. 3). Z uvedeného vyplývá, že v praxi bude u
lékaře běžně postačovat souhlas jednoho z rodičů. Nicméně, pokud budou mít rodiče rozdílný názor
anebo bude nesouhlas druhého rodiče lékaři znám, pak souhlas jednoho z rodičů postačovat
nebude.11
Hrozí-li při rozhodování o záležitosti dítěte nebezpečí z prodlení, může v obecné rovině jeden
z rodičů rozhodnout sám či udělit samostatně přivolení s tím, že má neprodlenou oznamovací
povinnost vůči druhému rodiči (viz § 876 odst. 2). Zvláštní zákon, zákon o zdravotních službách (viz
zákon č. 372/2011 Sb., dále zejm. ZdravSl), stanoví, že nezletilému pacientovi lze poskytnout
neodkladnou péči i bez souhlasu v případě léčby vážné duševní poruchy a jde-li o zdravotní služby
nezbytné k záchraně života nebo zamezení vážného poškození zdraví (viz § 38 odst. 4 ZdravSl).
Samostatným ustanovením je regulována situace, kdy lze nezletilému pacientovi poskytnou
neodkladnou péči bez souhlasu jeho zákonného zástupce, je-li u něj podezření na týrání, zneužívání
nebo zanedbávání (viz § 38 odst. 5 ZdravSl). Blíže bod 7 níže.
Dále je třeba zdůraznit, že rodiče jako zákonní zástupci dítěte mohou v obecné rovině udělit
souhlas k zásahu do duševní nebo tělesné integrity dítěte jen tehdy, pokud je to k přímému prospěchu
dítěte, které není schopné dát souhlas samo (tak § 93 odst. 2). Nicméně v odborné literatuře bylo
k této věci konstatováno, že se tato úprava nepoužije na udělování souhlasu zákonného zástupce
v případě poskytování zdravotních služeb, neboť se uplatní zákon o zdravotních službách jako lex
specialis. S tím lze plně souhlasit, včetně konstatování, že „V rámci poskytování zdravotní péče může
být v procesu udělování souhlasu zcela legitimní úvaha zákonného zástupce o dočasném diskomfortu
zastoupeného, pokud to odůvodňuje povaha sledovaného cíle …“ uvedeného ve vazbě na nepříznivé
následky chemoterapie na tělo dítěte při léčbě rakoviny a provádění obřízky u dětí z náboženských
důvodů, tj. bez zdravotní indikace.12
Pokud by mělo dojít k zásahu do integrity dítěte neschopného úsudku způsobem
zanechávajícím trvalé, neodvratitelné a vážné následky nebo způsobem spojeným s vážným
nebezpečím pro jeho život nebo zdraví, lze zákrok provést jen s přivolením soudu (viz § 101), vyjma
10 K tomu v podrobnostech viz Světová zdravotnická organizace (WHO), zejména Investing in children: the
European child and adolescent health strategy 2015–2020 dostupný z
http://www.euro.who.int/__data/assets/pdf_file/0010/253729/64wd12e_InvestCAHstrategy_140440.pdf?ua=
1 (cit. 18. 5. 2016).
11
Tyto závěry se podávají z díla Doležal, A., Doležal, T.: Praktické dopady nového občanského zákoníku na
provozování lékařské praxe. Praha: BOFIA Medical, 2014, s. 30.
12
Srov. Doležal, T. in Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I., § 1 – 117. Obecná
ustanovení. Praha: Leges, 2013, s. 580.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
23
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
případu ohrožení života dítěte, resp. náhlého a patrného nebezpečí a pokud by to bylo ve prospěch
zdraví dítěte, jehož souhlas nebylo možné ve stavu nouze získat (§ 99); v těchto případech může
konat i ošetřující zdravotnický personál (viz § 35 odst. 3 ZdravSl).
Na tomto místě je třeba vyjasnit vazby mezi občanským zákoníkem a zákonem o zdravotních
službách, který byl ve vazbě na reformu sourkomého práva významně novelizován (viz zákon č.
303/2013 Sb.).13
V prvním komentáři k dané problematice označuje Pavel Tůma vztah občanského zákoníku a
zákona o zdravotních službách za poměrně komplikovaný. Konstatuje, že se u těchto předpisů
nemůže jednat o vztah speciality a subsidiarity a že platí lex posterior generalis non derogat legi priori
speciali.14
Zvláštní právní úprava zakotvená v zákoně o zdravotních službách, resp. v zákoně o
specifických zdravotních službách (zák. č. 373/2011 Sb.) by se dle jeho názoru použila přednostně,
neboť komplexně upravuje poskytování zdravotních služeb bez ohledu na jejich vliv na lidskou
integritu.15
Jistým problémem se autorovi jeví fakt, že u poskytování zdravotních služeb nezletilému
pacientovi zákon o zdravotních službách odkazuje na občanský zákoník jako celek (viz § 35 odst. 1
ZdravSl).
S výše uvedeným názorem však nelze souhlasit. Ostatně, v právním chápání této problematiky
došlo v dalších pracech (i autora samotného) k názorovému posunu. Pavel Tůma a Ivo Telec
poukazují na to, že občanský zákoník a předpisy z oboru zdravotnického práva se navzájem věcně
míjejí, protože mají odlišnou věcnou působnost. Tím není právně normativně založena ani zvláštnost,
ani podpůrnost. Podobně je tomu mezi občanským zákoníkem a právem pohřebnickým.16
K tomu je třeba uvést i jiné názory. Zejména Tomáš Doležal uvádí, že „Ochrana integrity se
netýká pouze práva na integritu tělesnou, ale rovněž morální...”, což je „zavádějící, neboť člověka lze
vnímat pouze v jeho celistvosti”. To je rozvedeno slovy, že občanský zákoník respektuje, že „tuto
problematiku často regulují nebo mohou regulovat zvláštní zákony, např. ZZS, které mají před
navrženou obecnou úpravou přednost”, a doplněno poznámkou pod čarou, kde je uvedeno, že „...
paušální odkaz na vztah speciality jiných zákonů je značně zjednodušující a nepřesný. V některých
situacích může naopak OZ být zákonem vzláštním. Proto vztah obecného a zvláštního musí být vždy
zkoumán s ohledem na konkrétní ustanovení, nikoli k zákonu jako celku.”17
S tímto názorem lze plně
souhlasit; ostatně je v zásadě myšlenkově v souladu s výše předestřeným konstatováním Ivo Telce a
Pavla Tůmy o odlišné věcné působnosti. Také je možné říci, že je svým způsobem souladný i se shora
citovanými úvahami Pavla Tůmy o komplikovanosti právní úpravy, která jde k tíži jak nezletilých
pacientů, tak jejich zákonných zástupců i poskytovatelů zdravotních služeb.
13
Jde-li o původní úpravu, resp. kritiku její komplikovanosti a nejasnosti, viz Hořínová, A.: Péče soudu o
nezletilé ve věcech zdravotní péče. Právní fórum, 2012, č. 9, s. 415 a násl.
14
Tak Tůma, P. in Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1 – 654). Komentář. Praha 2014, s. 560
až 561.
15
Nemusí jít vždy o tzv. zákrok na těle, ale např. o předepsání antikoncepce.
16
Podrobně k tomuto novějšímu chápání poměru občanského zákoníku a práva zdravotnického a
pohřebnického viz Telec, I.: Občanský zákoník, zdraví a pohřby. E-pravo Digital, 2015, č. 9, nestránk.
V obdobném duchu pak srov. Telec, I., Tůma, P.: Přirozená práva člověka. Učebnice ochrany osobnosti. Praha:
Leges, 2016 (v tisku).
17
Viz Doležal, T. in Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Op. cit., s. 576.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
24
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
V této návaznosti je třeba dále uvést, že zákon o zdravotních službách rozlišuje různé druhy
péče dle časové naléhavosti18
a účelu (viz § 5 ZdravSl).19
Zákon poměrně jasně stanoví, kdo za dítě
rozhoduje, resp. zda dítě rozhoduje samo v rámci své částečné svéprávnosti.
Ve věci neodkladné a akutní péče o dítě, nelze-li získat bez zbytečného odkladu souhlas alespoň
jednoho zákonného zástupce (tj. rodiče, který je nositelem rodičovské odpovědnosti a smí ji
vykonávat),20
rozhodne o poskytnutí zdravotní péče ošetřující zdravotnický pracovník, resp.
poskytovatel zdravotních služeb. Lze říci, že tato koncepce je v souladu s obecnou úpravou
zakotvenou do občanského zákoníku pro situaci náhlého a patrného nebezpečí pro život člověka,
bude-li to ve prospěch zdraví člověka nezbytné (tak § 99). Tento postup však neplatí, lze-li zdravotní
služby ve věci neodkladné a akutní péče poskytnout na základě souhlasu nezletilého pacienta (viz §
35 odst. 3 ZdravSl), vždy ve vazbě na jeho rozumovou a volní vyspělost (viz § 35 odst. 1 ZdravSl, který
však odkazuje na občanský zákoník, spíše na obecný § 31, nikoli na zvláštní ustanovení týkající se
dítěte staršího 14 let, tj. § 100), jedná-li se o zákroky nezanechávající trvalé nebo závažné následky
(tak § 95).
Jde-li o plánovanou péči, argumentem opaku lze dospět k závěru, že je třeba souhlasu obou
rodičů dítěte, nejde-li o běžné léčebné zákroky (viz § 858 a 877), resp. dítěte samotného, opět ve
vazbě na jeho rozumovou a volní vyspělost (viz § 35 odst. 3 ZdravSl ve vazbě na § 31, nikoli § 100),
ovšem pouze v mezích jeho částečné svéprávnosti, tj. tehdy, je-li to přiměřené rozumové a volní
vyspělosti nezletilých jejich věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky
(§ 95). To je plně ve shodě s celkovou koncepcí rodičovské odpovědnosti, náležející oběma rodičům,
ale i s participačními právy dítěte garantovanými Úmluvou o právech dítěte (viz sděl. č. 104/1991 Sb.,
čl. 12) i Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (viz sděl. č. 96/2001 Sb. m. s., čl. 6). Jak již bylo
řečeno výše, v praxi však může jednat každý z rodičů samostatně (viz § 892 odst. 2 a 3) s tím, že zákon
chrání dobrou víru třetích osob vyvratitelnou domněnkou (viz odkaz na § 876 odst. 3).
18
Druhy zdravotní péče podle časové naléhavosti jejího poskytnutí jsou
a) neodkladná péče, jejímž účelem je zamezit nebo omezit vznik náhlých stavů, které bezprostředně ohrožují
život nebo by mohly vést k náhlé smrti nebo vážnému ohrožení zdraví, nebo způsobují náhlou nebo intenzivní
bolest nebo náhlé změny chování pacienta, který ohrožuje sebe nebo své okolí,
b) akutní péče, jejímž účelem je odvrácení vážného zhoršení zdravotního stavu nebo snížení rizika vážného
zhoršení zdravotního stavu tak, aby byly včas zjištěny skutečnosti nutné pro stanovení nebo změnu
individuálního léčebného postupu nebo aby se pacient nedostal do stavu, ve kterém by ohrozil sebe nebo své
okolí,
c) plánovaná péče, která není zdravotní péčí uvedenou výše.
19
Druhy zdravotní péče podle účelu jejího poskytnutí jsou preventivní péče, diagnostická péče, dispenzární
péče, léčebná péče, posudková péče, léčebně rehabilitační péče, ošetřovatelská péče, paliativní péče, lékárenská
péče a klinickofarmaceutická péče.
20
Problematiku poručníků, opatrovníků, pěstounů, pečovatelů apod. ponechávám stranou. K tomu blíže viz
Doležal, A., Doležal, T.: Praktické dopady … op. cit., s. 31 až 32 s odkazy na § 42 ZdravSl.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
25
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
2. O PARTICIPAČNÍCH PRÁVECH DÍTĚTE, ČÁSTEČNÉ SVÉPRÁVNOSTI, SOUHLASECH A NEJEN
PŘEDEM VYSLOVENÝCH PŘÁNÍCH
Ať už jde o neodkladnou, akutní či plánovanou zdravotní péči anebo o jiný zákrok na těle
nezletilého, je vždy třeba vycházet z částečné svéprávnosti nezletilého (viz § 31)21
s tím, že
nezletilému pacientovi či klientovi lze zamýšlené zdravotní či jiné služby poskytnout na základě jeho
souhlasu, jestliže je provedení takové služby či zákroku přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti
odpovídající jeho věku (viz § 35 odst. 1 věta druhá ZdravSl), pokud taková služba či zákrok
nezanechává trvalé nebo závažné následky (viz § 95). Může se tak jednat i o dítě mladší 14 let (viz §
100).
V souladu s komentářovou literaturou lze uzavřít, že byť se přednostně v případě zdravotních
služeb uplatní zákon o zdravotních službách (jmenovitě § 35 ZdravSl), nezletilé dítě nesmí udělit
svobodný a informovaný souhlas k takovým zákrokům, které zanechávají trvalé nebo závážné
následky, a to i kdyby to bylo přiměřené jeho rozumové a volní vyspělosti. Prostor pro autonomii
vůle se tak otvírá pouze jde-li o obvyklé záležitosti a takové zákroky na těle, které nezanechávají
trvalé nebo závažné následky.22
Vedle výše uvedeného není dotčena možnost poskytování zdravotních služeb bez souhlasu
dítěte (viz § 35 odst. 1 ZdravSl), a to v případě, že dítě nemá dostatečnou rozumovou a volní
vyspělost ve vazbě na věk (§ 31 zakotvuje vyvratitelnou domněnku), jeho souhlas nelze získat, resp.
zákrok by zanechal trvalé nebo závažné následky. Poskytnutí zdravotních služeb na základě souhlasu
nezletilého pacienta také nebrání tomu, aby ošetřující zdravotnický pracovník podal zákonnému
zástupci informaci o poskytnutých zdravotních službách nebo zdravotním stavu nezletilého pacienta
(§ 35 odst. 2 ZdravSl; srov. i zvláštní úpravu umělého přerušení těhotenství, viz níže).
Nicméně, od práva dítěte dát souhlas k zákroku na svém těle, resp. k zdravotním službám, je
třeba odlišovat povinnost zjišťovat názor dítěte na tyto věci. Zákon o zdravotních službách stanoví,
že při poskytování předmětných služeb nezletilému pacientovi je třeba zjistit jeho názor na
poskytnutí zamýšlených zdravotních služeb, jestliže je to přiměřené rozumové a volní vyspělosti jeho
věku s tím, že tento názor musí být zohledněn jako faktor, jehož závažnost narůstá úměrně s věkem a
stupněm rozumové a volní vyspělosti nezletilého pacienta (srov. § 31 odst. 1 věta prvá ZdravSl). Tato
úprava je souladná s Úmluvou o lidských právech a biomedicíně (viz čl. 6 odst. 2 věta druhá).
Máme za to, že i nezletilého dítěte se týká ustanovení, které přikazuje, že „Bylo-li zasaženo do
integrity člověka, který byl ve stavu, kdy nemohl posoudit, co se s ním děje, a nedal-li sám k zákroku
souhlas, musí mu být, jakmile to jeho stav dovolí, vysvětleno způsobem, kterému bude schopen
porozumět, jaký zákrok byl na něm proveden, a musí být poučen o jeho možných následcích i o riziku
neprovedení zákroku” (§ 103).
V této souvislosti je třeba také zmínit, že nezletilé dítě má obecně právo vyslovit přání, které
by mělo být následně respektováno. Zvláštní zákon stanoví v rámci úpravy dříve vysloveného přání
(viz § 36 ZdravSl), že „Pacient může pro případ, kdy by se dostal do takového zdravotního stavu, ve
21
Srov. Králíčková, Z. in Radvanová, S. a kol.: Rodina a dítě v novém občanském zákoníku. Praha: C. H. Beck,
2015, s. 24 a násl.
22
Viz Doležal, T. in Melzer, F., Tégl, P. a kol.: Občanský zákoník – velký komentář. Op. cit., s. 586.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
26
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
kterém nebude schopen vyslovit souhlas nebo nesouhlas s poskytnutím zdravotních služeb a
způsobem jejich poskytnutí, tento souhlas nebo nesouhlas předem vyslovit ...”. Nicméně, jde-li o
nezletilé děti, je ve zvláštním zákoně výslovně uvedeno, že „Dříve vyslovené přání nelze uplatnit, jdeli
o nezletilé pacienty ....”. Tato kogentní norma zcela neguje částečnou svéprávnost nezletilého
dítěte (k tomu viz zejména § 31 a všeobecně uznávanou koncepci participačních práv dítěte) a zvláště
pak i nově zakotvenou věkovou hranici 14 let (viz § 100). Je otázkou, zda je citovaný zákaz v souladu s
čl. 9 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně, kde je stanoveno, že „Bude brán zřetel na dříve
vyslovená přání pacienta ohledně lékařského zákroku, pokud pacient v době zákroku není ve stavu,
kdy může vyjádřit své přání”. Žádná věková hranice zde uvedena není, resp. nezletilé děti nejsou z
režimu předem vyslovených přání vyloučeny. Nezbývá než konstatovat, že jako by se při tvorbě
zvláštního zákona zapomnělo, že nezletilým pacientem není jen kojenec, ale i dítě blížící se věku
zletilosti. Také se nezohlednila obecná pravda, která je výslovně pojata do čl. 6 Úmluvy o lidských
právech a biomedicíně slovy „Názor nezletilé osoby bude zohledněn jako faktor, jehož závažnost
anrůstá úměrně s věkem a stupněm vyspělosti”.
Na tuto kontroverzní věc však mohou být i jiné názory, stritně – a paternalisticky chránící dítě
před možnými neuváženými kroky plynoucími z jeho nezralosti. Ostatně, koncept dříve vysloveného
přání je možné považovat za sociální konstrukt z hlediska materialistické filozofie života a zdraví. V
podstatě jde o myšlenkový předstupeň aktivní euthanasie.
3. O INFORMAČNÍ POVINNOSTI VŮČI DÍTĚTI A O DALŠÍCH PRÁVECH DÍTĚTE (NEJEN) V SOUDNÍM
ŘÍZENÍ
Jak ve vazbě na právo na udělení souhlasu, tak na zjišťování jeho názoru musí mít dítě
informace. Občanský zákoník, ale i jiné zákony obsahují v této věci několik novinek.
Především, vůči dítěti mají informační povinnost jeho rodiče. Je stanoveno, že před
rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, sdělí rodiče dítěti vše potřebné, aby si mohlo vytvořit
vlastní názor o dané záležitosti a rodičům jej sdělit; to neplatí, není-li dítě schopno sdělení náležitě
přijmout nebo není schopno vytvořit si vlastní názor nebo není schopno tento názor rodičům sdělit, s
tím, že názoru dítěte rodiče věnují patřičnou pozornost a berou názor dítěte při rozhodování v úvahu
(viz § 875 odst. 2).
Obdobnou povinnost má i soud.
Zákon především uvádí, že před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud
dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit (viz § 867 odst. 1). Není-li
však podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si
vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je
schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy
dítěte; názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost (viz § 867 odst. 2).
Je důležité, že ve vazbě na nový občanský zákoník byl přijat zákon o zvláštních řízeních
soudních (zákon č. 292/2013 Sb., dále viz zejm. ZŘS), který jde-li o toto téma, upravuje zejména Řízení
o přivolení k zásahu do integrity (viz § 65 ZŘS) a Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé, ve kterých se
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
27
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
rozhoduje mimo jiné ve věcech pro nezletilé dítě významných, na nichž se rodiče nemohou
dohodnout [srov. § 466 písm. j) ZŘS], a novelizován občanský soudní řád (zákon č. 99/1963 Sb.).
V zákoně o zvláštních řízeních soudních je stanoveno, že v řízení, jehož účastníkem je
nezletilý, který je schopen pochopit situaci, soud postupuje tak, aby nezletilý dostal potřebné
informace o soudním řízení a byl informován o možných důsledcích vyhovění svého názoru i
důsledcích soudního rozhodnutí (viz § 20 odst. 4 ZŘS).
Také občanský soudní řád stanoví, že v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je
schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor
nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech
zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálněprávní
ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat,
že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost
důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může
soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu; k názoru dítěte soud přihlíží s
přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti (viz § 100 odst. 3 OSŘ).
Názor dítěte je vždy nutné odlišovat od práva dítěte udělit souhlas k určitému zákroku, službě
či jednání obecně.
V neposlední řádě je třeba v této souvislosti zmínit zákonnou domněnku vyjádřenou dikcí, že
o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a
tento sdělit (viz § 867 odst. 2). Parafrázi citovaného ustanoveneí lze nalézt i v zákoně o sociálněprávní
ochraně dětí (viz § 8 odst. 3 in fine ZSPOD). Nicméně, názor dítěte je třeba s ohledem na jeho
obecná participační práva zjišťovat i v mladším věku.
4. K NESHODĚ RODIČŮ (NAVZÁJEM) PŘI VÝKONU RODIČOVSKÉ ODPOVĚDNOSTI VE VAZBĚ NA
PÉČI O ZDRAVÍ DÍTĚTE
Výkonu rodičovské odpovědnosti, resp. povinností a práv z ní vyplývajících, je v nové právní
úpravě věnována významná pozornost, a to jak v situaci, kdy spolu rodiče dítěte žijí, tak v případě,
kdy spolu nežijí (srov. § 908), resp. usilují o rozvod manželství (§ 906 a násl.). Zákon klade důraz na
nejlepší zájem dítěte a dohodu rodičů (viz § 875 a zejména § 877) a zejména zakotvuje nikoli běžné
léčebné a obdobné zákroky do demonstrativního výčtu významných záležitostí do záležitostí, ve
kterých je třeba souhlasu obou rodičů nezletilého dítěte (§ 877 odst. 2). Je třeba zdůraznit, že tato
koncepce je poměrně široká: nezahrnuje jen nikoli běžné léčebné zákroky ve vazbě zejména na zákon
o zdravotních službách a zákon o specifických zdravotních službách, ale i obdobné zákroky dotýkající
se duševní a tělesné integrity dítěte jako jakéhokoli jiného člověka dle občanského zákoníku (§ 91 a
násl.).
Jen stručně zopakujme, že rodiče zastupují své nezletilé dítě společně v těch právních
jednáních, ke kterým není dítě způsobilé (viz § 31), nicméně, jednat může každý z nich samostatně
(viz § 892 odst. 2 a 3). Podrobněji viz výše.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
28
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
Pokud dojde k neshodě rodičů ve věci podstatné záležitosti týkající se zdraví dítěte, tj. dojde o
kolizi ve sféře nikoli běžných léčebných a obdobných zákroků, rozhodne soud (§ 877 odst. 1).23
K tomu
může dojít před zákrokem samým, v dostatečném předstihu (předběžným opatřením i rozhodnutím
ve věci samé), anebo ex post v případě, kdy jeden z rodičů vyloučil druhého rodiče z rozhodování o
dítěti. Samozřejmě, následné rozhodování o zdravotní péči přichází z povahy věci v úvahu pouze tam,
kde je možné zvrátit důsledky předchozího jednostranného rozhodnutí jednoho z rodičů bez jakékoli
újmy pro dítě.24
Jde-li o procesní aspekty dané problematiky, zákon o zvláštních řízeních soudních stanoví, že
v případě neshody rodičů ve věcech nezletilého dítěte významných, na nichž se rodiče nemohou
dohodnout, rozhoduje soud v rámci Řízení ve věcech péče soudu o nezletilé [viz § 466 písm. j) ZŘS].
5. NESHODA RODIČŮ A DÍTĚTE PŘI VÝKONU RODIČOVSKÉ ODPOVĚDNOSTI VE VAZBĚ NA PÉČI O
ZDRAVÍ DÍTĚTE
Všeobecně se uznává, že dítě již nelze pojímat jako objekt (z)vůle svých rodičů, jednoho z nich
či dokonce třetích osob, ať už příbuzných, blízkých či zcela cizích, lékaře a další pracovníky ve
zdravotních služách nevyjímaje.
Participační práva dítěte vyvěrající z Úmluvy o právech dítěte byla parafrázována v mnoha
zákonech, jmenovitě zejména v občanském zákoníku (viz zejm. § 867), v zákoně o sociálně-právní
ochraně dětí (§ 8 ZSPOD) a v neposlední řadě v občanském soudním řádu (§ 100 odst. 3 OSŘ) a v
zákoně o zvláštních řízeních soudních (§ 20 odst. 4 ZŘS). O mnohém bylo pojednáno výše jak v
obecné rovině, tak ve vazbě na zákon o zdravotních službách (zejm. § 35 ZdravSl).
Zejména bylo konstatováno, že nezletilý, který není plně svéprávný, může v obvyklých
záležitostech udělit souhlas k zákroku na svém těle také sám, je-li to přiměřené rozumové a volní
vyspělosti nezletilých jeho věku a jedná-li se o zákrok nezanechávající trvalé nebo závažné následky
(viz § 95, který je nutné interpertovat ve vazbě na § 31). Toto ustanovení, rozvíjející obecná
participační práva dítěte, je poměrně široké, tj. dopadá na širší okruh otázek, nejen na zdravotní
služby.
Je politováníhodné, že občanský zákoník v části druhé výslovně neupravuje řešení neshod
mezi rodiči a dítěm ve věci péče o jeho zdraví, resp. výkonu rodičovské odpovědnosti vůbec.
Nicméně, v obecné části občanského zákoníku je zakotveno tzv. právo veta dítěte, resp. je
stanoveno, že má-li být zasaženo do integrity nezletilého (což se nepochybně může týkat i péče o
zdraví, resp. zdravotní služby), který dovršil čtrnáct let, nenabyl plné svéprávnosti a který zákroku
vážně odporuje (bez ohledu na následky), třebaže zákonný zástupce se zákrokem souhlasí, nelze
zákrok provést bez souhlasu soudu (§ 100 odst. 1). Nesouhlasí-li zákonný zástupce se zásahem do
integrity dítěte, ač si jej nezletilý přeje, lze zákrok provést na jeho návrh nebo na návrh osoby jemu
23
K problematice konfliktů rodičů a jejich řešení viz Schön, M.: Vztahy mezi rodiči při výkonu rodičovské
odpovědnosti. Právní rozhledy, 2015, č. 1, s. 5 a násl.
24
V podrobnostech viz Westphalová, L. in Hrušáková, M., Králíčková, Z., Westphalová, L. a kol.: Občanský
zákoník II. Rodinné právo (§ 655 – 975). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 897 a násl.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
29
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
blízké jen se souhlasem soudu (§ 100 odst. 2). Jedná se o takové zákroky, zejména estetické, které
zanechávají trvalé nebo závažné následky a udělení souhlasu dítětem je vyloučeno.
Zákonným zástupem dítěte je třeba rozumět toho rodiče, který je nositelem rodičovské
odpovědnosti a má současně povinnost a právo ji vykonávat v plném rozsahu, resp. v oblasti péče o
zdraví dítěte (viz výše).25
Jde-li o procesní stránku věci, zákon o zvláštních řízeních soudních obsahuje úpravu Řízení o
přivolení k zásahu do integrity (§ 65 ZŘS), nicméně poměrně stručnou, která opět vychází z širší
koncepce integrity, tj. nejde jen o péči o zdraví či o zdravotní služby. Klade se však celá řada otázek,
např. zda smí toto řízení iniciovat samo nezletilé dítěte návrhem na jeho zahájení apod. Zejména ve
vazbě na participační práva dítěte je nutné odpovědět kladně. Ve věci kolizí mezi rodiči a dítětem
nelze dítěti upřít právo obrátit se na soud, především je-li starší čtrnácti let. Řízení však může být
zahájeno také k návrhu osoby dítěti blízké, resp. i ex offo (viz § 13 ZŘS).26
6. O TĚLESNÝCH TRESTECH, TÝRÁNÍ, ZNEUŽÍVÁNÍ, ZANEDBÁVÁNÍ DĚTÍ A O DOMÁCÍM NÁSILÍ
V této souvislosti je nutné poukázat především na zvláštní ustanovení zakotvená v rámci
úpravy ochrany osobnosti člověka, jeho práva na duševní a tělesnou integritu. Ve vazbě na čl. 7 Listiny
základních práv a svobod je především stanoveno, že člověk je nedotknutelný, co dopadá i na
nezletilé dítě (srov. § 91) a jednoznačně vyznívá proti tělesným trestům, byť nejsou v části druhé
občanského zákoníku výslovně zakázány. Je však stanoveno, že “Výchovné prostředky lze použít
pouze v podobě a míře, která je přiměřená okolnostem, neohrožuje zdraví dítěte ani jeho rozvoj a
nedotýká se lidské důstojnosti” (srov. § 884 odst. 2).
V této věci hrají rozhodující roli i lékaři a další zdravotnický personál, neboť jim zákon ukládá
nejen oznamovací povinnost vůči orgánům činným v trestním řízení, ale jsou také povinni při
vyšetření dítěte při poskytování zdravotních služeb vyloučit přítomnost zákonného zástupce dítěte,
aby májí-li podezření, že je jako pacient zneužíváno nebo týráno, popřípadě, že je ohrožován jeho
zdravý vývoj, pokud jde o vyšetření za účelem vyloučení známek uvedených skutečností (§ 35 odst. 5
ZdravSl).
S násilím, zanedbáváním či týráním dítěte je spojena i problematika domácího násilí.
Sociálně-právní ochrana dětí se dle zvláštního zákona zaměřuje zejména na děti, které jsou
ohrožovány násilím mezi rodiči nebo jinými osobami [srov. § 6 písm. g) ZSPOD] s tím, že příslušný
orgán může podat jménem dítěte návrh na vydání předběžného opatření proti domácímu násilí, je-li
dítě vystaveno tělesnému nebo duševnímu násilí ze strany rodiče či jiné osoby žijící ve společné
domácnosti (srov. § 16 odst. 2 ZSPOD).
25
Problematiku poručníků, resp. dalších osob ponechávám opět stranou. K tomu viz Doležal, A., Doležal, T.:
Praktické dopady … op. cit., s. 31 – 32.
26
V podrobnostech k charakteristice řízení a zásadám, na kterých je koncipováno, viz Hamuľáková, K. in
Svoboda, K., Tlášková, Š., Vláčil, D., Levý, J., Hromada M. a kol.: Zákon o zvláštních řízeních soudních. Komentář.
Praha: C. H. Beck, s. 132 a násl.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
30
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
Procesní stránka věci je zakotvena v zákoně o zvláštních řízeních soudních, kde je upravena
Péče soudu o nezletilé (viz § 452 ZŘS) a zejména Předběžné řízení ve věci ochrany proti domácímu
násilí (viz § 400 a násl, zejm. § 403 odst. 2 ZŘS).27
7. NESHODA RODIČŮ, „NÁHRADNÍCH“ RODIČŮ ČI PEČOVATELŮ A POSKYTOVATELE ZDRAVOTNÍCH
SLUŽEB
V níže uvedených situacích bude vyjasněno především to, kdo je zákonným zástupcem dítěte
a kdo dává souhlas k plánované zdravotní péči, nejde-li o běžné zákroky, tj. nikoli k péči neodkladné a
akutní, kdy rozhoduje ex lege zásadně ošetřující zdravotnický pracovník, nelze-li získat souhlas
zákonného zástupce bez zbytečného odkladu, resp. souhlas dítěte samotného (viz § 35 odst. 3
ZdravSl a výklad výše).
V případě utajeného porodu, tedy v situaci, kdy rodička v souvislosti s porodem dítěte požádá
o utajení své totožnosti (viz § 37 ZdravSl), rozhoduje o plánované zdravotní péči o dítě tato žena,
neboť je ex lege matkou dítěte (viz § 755). Nicméně, v praxi je tato zákonná konstrukce, původně
inspirovaná poslaneckým návrhem,28
obtížně realizovatelná, protože tyto matky mají ke svým dětem
zpravidla ambivalentní vztah, mnohdy jsou následně tzv. na pohybu, neznámého pobytu apod. Zájmy
dítěte jdou zcela stranou.
Byť u nás nejsou anonymní porody po právu,29
v praxi k nim dochází. Pokud žena porodí dítě
anonymně, tj. v soukromí, a dítě následně odloží např. do baby-boxu,30
dítě „právní matku“ nemá a
27
K tomu Králíčková, Z., Žatecká, E., Dávid, R., Kornel, M.: Právo proti domácímu násilí. Praha: C. H. Beck, 2011,
a literatura tam citovaná.
28
K problematice utajených a anonymních porodů viz Hrušáková, M., Králíčková, Z. Anonymní a utajené
mateřství v České republice – utopie, nebo realita? Právní rozhledy, 2005, č. 2, s. 53 a násl.
29
Naopak, je kladen důraz na jednoznačnost, předvídatelnost, jistotu a stabilitu ve statusových poměrech je
vysokou hodnotou jak pro dítě samotné, tak pro jeho rodiče, další příbuzné, ale i celou společnost. V souladu
s mezinárodními závazky, zejména s čl. 7 Úmluvy o právech dítěte a Evropskou úmluvu o právním postavení
dětí narozených mimo manželství – je třeba dítě záhy po porodu registrovat a postavit tak jeho statusové
vazby na jeho matku, resp. oba rodiče na jisto (srov. sděl. č. 104/1991 Sb. a sděl. č. 47/2001 Sb. m. s.).
Zákon č. 301/2000 Sb., o matrikách, jménu a příjmení, dále zejm. MatrZ) proto stanoví, že poskytovatel
zdravotních služeb, v jehož zdravotnickém zařízení byl porod ukončen, má povinnost narození dítěte oznámit
matričnímu úřadu (§ 15 MatrZ).
Pokud nebyl porod ukončen ve zdravotnickém zařízení, oznámí narození lékař, který jako první poskytl při
porodu nebo po porodu zdravotní péči. Jinak je povinen oznámit matričnímu úřadu narození dítěte jeden z
rodičů, popřípadě jeho zákonný zástupce, nebo soudem ustanovený opatrovník, případně i jiná fyzická osoba,
která se o narození dozvěděla. Došlo-li k porodu mimo zdravotnické zařízení a matce novorozence nebyly ani
následně poskytnuty zdravotnické služby, předloží jeden z rodičů – mimo jiné – další doklady potřebné
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
31
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
proto souhlas k plánované zdravotní péči o dítě dává poručník dítěte (viz § 928). Záhy po porodu, do
doby, než je do funkce poručníka jmenována konkrétní osoba, uděluje souhlas k zdravotní péči o dítě
veřejný poručník (viz § 929), jehož jednání v nikoli běžné věci podléhá schválení soudu (viz § 934).
Na první pohled se může jevit, že nejsložitější situace nastává v souvislosti s náhradním
mateřstvím, které u nás není upraveno, vyjma prominutí překážky blízkého příbuzenství pro účely
osvojení (viz § 804).31
Je-li dítě řádně registrováno v souvislosti s porodem, souhlas k plánované
zdravotní péči dává matka dítěte, neboť dítě porodila (viz § 755). Pokud je před narozením dítěte
anebo záhy po něm právně určen jeho otec dle domněnky druhé (viz § 776), má k dítěti stejné
povinnosti a práva jako matka dítěte, včetně práva péče o dítě, resp. péče o zdraví dítěte. Jde-li o
případné vzájemné konflikty, viz výše.
Specifická situace ve vazbě na náhradní mateřství nastává, pokud otec právně určen není. I
když je novorozené dítě předáno jeho matkou objednatelskému páru (viz § 823 ve vazbě na § 881),
matka zůstává jediným „právním rodičem“ dítěte a má právo vykonávat povinnosti a práva vyplývající
z rodičovské odpovědnosti, tj. zejména rozhodovat o podstatných věcech týkajících se dítěte,
zdravotní péči nevyjímaje. Pečovatelé – budoucí osvojitelé – mají pouze „povinnost a právo pečovat o
dítě a chránit je“, resp. činit nezbytná jednání ve vazbě na tuto péči (viz § 823 odst. 2). Navíc, matka
může požadovat své dítě kdykoli zpět, resp. souhlas k osvojení dát až po uplynutí tzv. šestinedělí (viz §
813) a tento ještě zásadně ve lhůtě tří měsíců odvolat (srov. § 817). Až po uplynutí tří měsíců od
udělení souhlasu matky k osvojení dítěte se ex lege pozastavuje výkon rodičovské odpovědnosti
matky (viz § 825) a dítěti je jmenován poručník, který potřebuje k rozhodnutí o podstatných věcech
dítěte souhlas soudu (§ 934). Pečovatelé – budoucí osvojitelé mající dítě v preadopční péči – mají
pouze „povinnost a právo o dítě pečovat, rozhodovat a zastupovat dítě v běžných věcech a o
podstatných věcech informovat poručníka dítěte“ (viz § 953).
k prokázání skutečnosti, že matkou dítěte je žena, která je porodila (viz nový odst. 5 § 15 MatrZ). Aby byly
odstraněny případné pochybnosti, která žena dítě porodila, je na oznamovatelích, tvrzených rodičích dítěte, aby
matričnímu úřadu prokázali fakt porodu daného dítěte jeho tvrzenou matkou, např. lékařskou zprávou,
posudkem apod.
Lhůta pro oznámení narození dítěte činí obecně tři pracovní dny od narození dítěte. Jde-li o matku dítěte,
jde o tři pracovní dny od okamžiku, kdy je schopna oznámení učinit. Jiné fyzické osobě je stanovena lhůta tři
dny od ode dne, kdy se o narození dozvěděla. Není-li narození dítěte zapsáno do matriky, není-li mu vystaven
rodný list jako výpis z knihy narození, může tato skutečnost působit nepříznivé následky v oblasti sociálního
zabezpečení, zdravotní péče apod.
30
K tomu Zuklínová, M.: Několik poznámek k právním otázkám okolo tzv. baby-schránek. Právní rozhledy, 2005,
č. 7, s. 250 a násl.
31
K tomu Králíčková, Z.: Mater semper certa est! O náhradním a kulhajícím mateřství. Právní rozhledy, 2015, č.
21, s. 725 a násl.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
32
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
8. NESHODA RODIČŮ A POSKYTOVATELE ZDRAVOTNÍCH SLUŽEB VE ZVLÁŠTNÍCH PŘÍPADECH,
ZEJMÉNA JDE-LI O OČKOVÁNÍ DÍTĚTE ÚTLÉHO VĚKU A UMĚLÉ PŘERUŠENÍ TĚHOTENSTVÍ DÍTĚTE
STARŠÍHO
Tato specifická oblast je poměrně kontroverzním tématem, které rezonuje laickou i odbornou
veřejností, médii i judikaturou Ústavního soudu, Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvoru
Evropské unie.32
V obecné rovině je třeba konstatovat, že jde především o kolizi hodnot, resp. o boj
stoupenců paternalistického státu na jedné straně a na straně druhé zastánců autonomie vůle rodičů
v rámci výkonu jejich rodičovské odpovědnosti.33
Do střetu se tak dostává i hodnota veřejného zdraví
a svědomí rodičů v každé jednotlivé věci. Tato navýsost komplikovaná věc by si zasloužila
důkladnějšího zkoumání, včetně exkurzů do zahraničních úprav. Nicméně, na tomto omezeném
prostoru je třeba alespoň stručně konstatovat, že otázka nezní „očkovat či neočkovat“, ale „kdy a jak,
resp. jakou vakcínou a v jaké dávce“ tak, aby byl naplněn test proporcionality ve vazbě na způsob
šetrnější k základnímu právu na tělesnou integritu.34
Jde-li o zvláštní úpravu zakotvenou v zákoně o umělém přerušení těhotenství (zákon č.
66/1986 Sb.), je rozhodující věkovou hranicí šestnáct let. Zákon stanoví, že „Ženě, která nedovršila
šestnácti let, lze uměle přerušit těhotenství .... se souhlasem zákonného zástupce, popřípadě toho,
jemuž byla svěřena do výchovy” (§ 6 odst. 1 cit. zák) a „Jestliže bylo ... uměle přerušeno těhotenství
ženě ve věku od šestnácti do osmnácti let, vyrozumí o tom zdravotnické zařízení jejího zákonného
zástupce” (§ 6 odst. 2 cit. zák). Tento zákon staršího data je však třeba interpretovat v duchu nového
občanského zákoníku, tj. strikně trvat na tom, aby souhlas dával výlučně zákonný zástupce, tj.
zásadně rodič, resp. rodiče nezletilé, nikoli ten, komu byla svěřena do “pouhé” výchovy (dnešní
terminologií „péče”).
32
V detailech srov. Malíř, J.: Evropské soudy a povinné očkování: na okraj judicializace jednoho společenského
problému. Právní rozhledy, 2014, č. 19, s. 663 a násl. s odkazem na judikaturu a další literaturu.
33
K tomu viz např. Gojová, J.: Meze autonomie rodičů při rozhodování o zdravotnických zákrocích vůči jejich
dětem. Právní fórum, 2011, č. 3, s. 133 a násl.
34
Lze tak plně souhlasit s disentem ústavní soudkyně Kateřiny Šimáčkové k nálezu Pl. ÚS 19/14. Dále srov.
nálezy Pl. ÚS 16/14 a Pl. ÚS 1253/14. V podrobnostech viz také Hiermanová, T.: Práva jednotlivce z pohledu
očkování dětí v praxi. [Dipl. práce]. Brno: Masarykova univ. 2015, http://is.muni.cz/th/363662/pravf_m/ (cit.
dne 17. 5. 2016).
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
33
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
ZÁVĚR
Problematika péče o zdraví dítěte je poměrně komplexní záležitostí. Začleněním právní
úpravy rodičovské odpovědnosti do nového občanského zákoníku nabývají povinnosti a práva rodičů,
resp. poskytovatelů zdravotních služeb nové dimenze, neboť zákon upravuje typovou smlouvu o péči
o zdraví a zvláštní zákony zakotvují poměrně jasná pravidla. V této souvislosti je třeba zdůraznit i
participační práva dítěte jako informovaného a aktivního pacienta, včetně např. práva tzv. veta dítěte
apod.
V případě, že dojde ke kolizi názorů či přání matky, otce a dítěte, musí být vodítkem při
rozhodování soudu vždy nejlepší zájem dítěte,35
resp. jeho blaho fyzické, psychické i duševní v duchu
definice zdraví Mezinárodní zdravotnické organizace. Musí být použit test proporcionality.
35
K tomu v obecné rovině Zuklínová, M.: Cui bono? Bezvýjimečně ve prospěch tohoto dítěte! Zamyšlení nad
péčí o dítě. Právník, 2015, č. 2, s. 97 a násl.
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
34
ZDEŇKA KRÁLÍČKOVÁ 20–35
Referenční seznam:
BOELE-WOELKI, K., FERRAND, F., GONZÁLEZ-BEILFUSS, C., JÄNTERÄ-JAREBORG, M., LOWE, N.,
MARTINY, D., PINTENS, W.: Principles of European Family Law Regarding Parental Responsibilities.
Antwerpen – Oxford: Intersentia, 2007
DOLEŽAL, A., DOLEŽAL, T.: Praktické dopady nového občanského zákoníku na provozování lékařské
praxe. Praha: BOFIA Medical, 2014
HRUŠÁKOVÁ, M., KRÁLÍČKOVÁ, Z., WESTPHALOVÁ, L. A KOL.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§
655 – 975). Komentář. Praha: C. H. Beck, 2014
KRÁLÍČKOVÁ, Z., ŽATECKÁ, E., DÁVID, R., KORNEL, M.: Právo proti domácímu násilí. Praha: C. H. Beck,
2011
MELZER, F., TÉGL, P. A KOL.: Občanský zákoník – velký komentář. Svazek I., § 1 – 117. Obecná
ustanovení. Praha: Leges, 2013
SCHÖN, M., Vztahy mezi rodiči při výkonu rodičovské odpovědnosti, Právní rozhledy, Praha: C. H.
Beck, 2015
SPRONK-VAN DER MEER, S. I.: The Right to Health of the Child. Cambridge – Antwerp – Portland:
Intersentia, 2014
ČZPaB 2/2016 | www.ilaw.cas.cz/medlawjournal
35