BLOK A: Daňová teorie a správa (nepřímých) daní

BLOK B: Nepřímé daně - DPH

BLOK C: Nepřímé daně - akcízy, cla

ZKOUŠKA

1. Po absolvování předmětu bude student schopen:
2. porozumět struktuře daňového systému,
3. orientovat se v hmotněprávní a procesněprávní regulaci daňového práva se zaměřením na problematiku mezinárodního obchodu a
4. aplikovat svoje znalosti v praktických (modelových) situacích.

Daňové právo, někdy taky označované jako berní právo, je řazeno do fiskální části finančního práva. Provázanost daňového práva na další pododvětví finančního práva a zejména na právo rozpočtové je zřetelná. Přesto je s ohledem na specifika odvětvotvorných kritérií možné spekulovat i o tom, že by daňové právo mohlo být považováno za samostatné právní odvětví. Daňové právo je pochopitelně provázáno nejen s dalšími právními odvětvími, ale též s mimoprávními vědními disciplínami, jako je makroekonomie a mikroekonomie. Daňověprávní regulaci ovlivňují též psychologické a sociologické aspekty, filozofické přístupy a technologické aspekty. Velmi významnou roli sehrává i politologie: právě politici promítají do schvalovaných daňových zákonů svůj politický názor.

Předmětem daňového práva jsou společenské vztahy, které vznikají, realizují se a zanikají v procesu tvorby veřejných peněžních fondů. Objektem těchto vztahů jsou daně, poplatky a další peněžitá plnění, pokud jsou příjmem veřejných rozpočtů. Smyslem a účelem daňověprávní regulace je naplňování veřejných fondů k zajištění materiálního základu pro následné poskytování veřejných statků. Daňověprávní vztahy mají vždy ekonomický charakter. Při tvorbě, interpretaci a aplikaci právních norem, které regulují tyto vztahy, má vliv uplatňovaný typ ekonomiky a ekonomický model odvíjející se od hospodářské politiky vlády. 

Metoda regulace v daňovém právu je dána právě mocenským charakterem daňověprávních vztahů. Vychází z administrativněprávní metody regulace. Ta je charakterizována vrchnostenským působením orgánů veřejné správy na adresáty veřejné správy jak formou norem obsažených v normativních právních aktech, tak formou individuálních právních aktů (rozhodnutí). Metoda regulace v daňovém právu je však modifikovanou administrativněprávní metodou. Modifikace spočívá v nižší míře uplatnění podzákonných norem (s výjimkou vyhlášek k místním daním), využití soukromoprávních prvků (smlouva apod.), narušení imperativního charakteru norem možností volby (např. paušální daň, způsob odpisování, dobrovolný plátce DPH), přenesení působnosti v některých správních činnostech na subjekty soukromoprávního charakteru (plátce daně atd.), využívání ekonomických nástrojů při působení na adresáty (typicky korekční prvky daně). Nejvýznamnější modifikací je tzv. autoaplikace. V daňovém řízení se totiž primárně nepředpokládá jednání mezi správcem daně a daňovým subjektem. Daňový subjekt musí mít dostatečné znalosti v oblasti daňového práva, aby sám na sebe aplikoval normy daňového práva (stanovil základ daně, aplikoval sazbu daně, uplatnil korekční prvky, řádně vyplnil daňové přiznání a včas je podal a zaplatil daň). Správce daně, který nemá pochybnosti o správnosti a úplnosti daňového tvrzení, stanoví daň konkludentně, tj. mlčky. Pouze v opačném případě zahájí „klasické“ řízení. Ve většině případů tak vůbec nedochází k interakci mezi správcem daně a daňovým subjektem. S ohledem na výše uvedená specifika metody právní regulace daňového práva je možné metodu regulace definovat jako administrativněprávní modifikovanou o soukromoprávní prvky za použití autoaplikace. 

Systémová soudržnost je rozlišována jako vnitřní a vnější, přičemž vnější systémová soudržnost představuje vztah vůči ostatním právním odvětvím v rámci právního řádu; vnitřní systémová soudržnost pak představuje systém daňového práva. 

Ověření znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

Objektem daňověprávních vztahů jsou berně, tj. daně sensu lato. Berně zahrnují daně sensu stricto, poplatky a další peněžitá plnění, pokud jsou příjmem veřejných rozpočtů. Mezi tato další peněžitá plnění patří zejména cla, dávky, odvody, úhrady, příspěvky, pojistné, mýtné, mostné apod. Jiné pojmy pro tyto berně zákonodárce volí především s ohledem na negativní vnímání daní poplatníky, případně přihlíží k historickým tradicím. Ačkoliv se jedná o běžné pojmy nejen v právu používané, v českém právním řádu nejsou nijak definované. Ve shodě s Boháčem5 je možné konstatovat, že všechny berně mají buď daňový, nebo poplatkový charakter. Tedy jedná se o platby buď pravidelné bez poskytnutí ekvivalentního protiplnění (daně sensu stricto), anebo o nepravidelné platby, za které je obvykle poskytováno odpovídající ekvivalentní plnění (poplatky).

Definice daně: zákonem předem sazbou stanovenou částku, kterou se více méně pravidelně odčerpává na nenávratném principu část nominálního důchodu ekonomického subjektu ve prospěch veřejného peněžního fondu bez poskytnutí  ekvivalentního protiplnění.  

Definice poplatku: totožná jako u daně, rozdílem je pouze existence (ekvivalentního) protiplnění.

Princip nullum tributum sine lege

Čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod: Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.

Princip požadavku zákonného ukládání daní dopadá nejen na daně a poplatky (jež jsou výslovně uvedeny), ale dopadá na veškerá vynutitelná peněžitá plnění vůči veřejným rozpočtům. Platí tedy, že vedle daní a poplatků musí být na základě zákona stanoveny i další peněžité vynutitelné povinnosti, tj. např. cla, úhrady, odvody, pojistné atd.

Vedle toho právní předpisy musí stanovit další aspekty zdanění, kdy základní konstrukční prvky musí vyplývat přímo ze zákona nebo norem stejné či vyšší právní síly. Nelze připustit, aby konstrukční prvky byly svěřeny podzákonným předpisům (k tomu srov. nález Ústavního soudu "Malé pivovary" sp. zn. Pl.ÚS 3/95 ze dne 11. 10. 1995).

Z pohledu zákonného ukládání daní je rozhodující zavedení zdanění formou zákona a nebo právních předpisů vyšší právní síly. Typicky se jedná o právní předpisy Evropské unie (např. šestá směrnice o DPH, cla), ale i mezinárodní smlouvy (např. smlouvy o zamezení dvojímu zdanění). 

Funkce daní

Daně mají tři základní funkce: fiskální (zajišťují příjmy veřejných rozpočtů), regulační (uvalením daně se zdražují výrobky a omezuje se tak jejich dostupnost - např. spotřební daně) a stimulační (opak regulační funkce, prostřednictvím daně se podporuje nějaká činnost, výrobky...).

Konstrukční prvky daně

• subjekt daně,
• objekt daně,
• základ daně,
• sazba daně,
• korekční prvky,
• rozpočtové určení,
• správce daně,
• podmínky placení.

Klasifikace daní

Daně lze klasifikovat podle různých kritérií, z těch základních členění lze uvést:

Podle dopadu daně:

• daně přímé – daňový subjekt odvádí pod svojí majetkovou odpovědností daň za sebe
• daně nepřímé – vybírány prostřednictvím plátce, kdy tento pod svojí majetkovou odpovědností odvádí daň za jiného. 

Podle objektu zdanění:

• daně důchodové 
• majetkové daně
• transferové daně
• subjektové daně (daně z hlavy)
• reálné daně (výnosové daně)
• obratové daně kaskádovité
• obratové daně z přidané hodnoty
• spotřební daně

Podle způsobu placení daně:

• daně vybírané srážkou;
• daně vybírané na základě přiznání k dani (daňového tvrzení).

Další dělení daní respektuje osobní situaci poplatníka při ukládání daňové povinnosti:

• daně subjektové (in personam);
• daně objektové (in rem).

Ověření znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

Správa daní

Správa daní je postup, jehož cílem je správné zjištění a stanovení daní a zabezpečení jejich úhrady (§ 1 odst. 2 daňového řádu). Jedná se o soubor postupů, řízení a úkonů, jež jsou vedeny správcem daně, konány daňovými subjekty, případně dalšími subjekty tak, aby mohlo dojít ke správnému zdanění. V tomto ohledu je zásadní, že pojem "správná daň" je neurčitý právní pojem, přičemž je nutné jej vykládat vždy ve vztahu ke konkrétnímu subjektu a konkrétním skutkovým okolnostem.

Právní úprava správy (nepřímých) daní

Daňový řád je obecný procesní předpis, který je používán subsidiárně vůči konkrétní právní úpravě v jednotlivých hmotněprávních předpisech. Je zásadní zdůraznit, že procesní ustanovení jsou často upraveny právě v konkrétních daňových zákonech a tyto mají přednost před úpravou v daňovém řádu (z titulu lex specialis). Příkladem jsou sankce dle zákona o DPH.

V případě mezinárodních obchodních transakcí je nutné zohledňovat jak hmotněprávní otázky (např. místo dodání, nárok na odpočet daně u DPH apod.), tak i procesní aspekty (správce daně příslušný vést řízení, podání daňového tvrzení, placení daně atd.). Nelze vyloučit, že vznikne povinnost ve vztahu k dvěma (či více) správcům daně v rámci jedné přeshraniční transakce, obvykle však jde pouze o odlišná práva a povinnosti. Typicky jde o problematiku určení místa uskutečnění zdanitelného plnění u dodání zboží v případě DPH.

Obecná části správy daní představuje základní instituty uplatňované v rámci správy jednotlivých daní - subjekty, lhůty, zásady a principy, dokumentace při správě daní, obecná pravidla pro vedení řízení, úřední jazyk atd.

Zvláštní část správy daní představuje jednotlivé etapy a dílčí řízení, jež jsou realizována v rámci správy konkrétní daně. V případě nepřímých daní má neopomenutelné místo již prvotní etapa, konkrétně registrační řízení.

Z povahy věci stěžejní postavení má samotné daňové řízení (jak bylo uvedeno dříve, daňové řízení není totéž co správa daní!). Daňové řízení se pak rozpadá do dílčích řízení, a to nalézacího řízení (v podobě vyměřovacího, nebo doměřovacího řízení) a inkasní správy.

Se zvláštní částí správy daní úzce souvisí problematika vyhledávacích a kontrolních postupů, jež přestavují možnost ověřování správnosti daně tvrzené/stanovené. S ohledem na princip autoaplikace daňověprávních předpisů jejich adresáty jde o legitimní možnost správce daně ověřit, že tvrzená daň je v souladu s platnými předpisy.

Ověření znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

Z důvodu boje proti daňovým únikům z pohledu mezinárodního je nezbytnou součástí správy daní i mezinárodní spolupráce v oblasti daní, konkrétně v rámci výměny informací. Díky výměně informací (realizované v různých podobách) disponuje správce daně potřebnými informacemi, na jejichž základě může relevantním způsobem zjistit a stanovit daň i v případě, že daňový subjekt neplní svoje povinnosti řádně.

Výměna informací může probíhat jako

• spontánní, nebo
• automatická.

Automatická výměna informaci je realizována ohledně následujících oblastí:

• informace o finančních účtech získané od finančních institucí na základě společného standardu pro oznamování a náležitou péči,
• informace o daňových stanoviscích s přeshraničním prvkem,
• informace oznamované nadnárodními skupinami podniků, tzv. zprávy podle jednotlivých zemí (tzv. Country-by-Country Reports, někdy jako zkratka CbC Reporting),
• informace oznamované zprostředkovateli přeshraničních uspořádání,
• informace oznamované provozovateli platforem.

Některá zvláštní ustanovení o výměně informací obsahují rovněž smlouvy o zamezení dvojímu zdanění.

Úmluvy o správní spolupráci

1. Úmluva o vzájemné správní pomoci v daňových záležitostech

Jedná se o komplexní multilaterální nástroj vyvinutý pro všechny formy spolupráce při správě daní (v nalézacím i inkasním řízení). Účinnosti nabyla 1. 2. 2014 a je aplikovatelná na zdaňovací období od 1. 1. 2015. Tato úmluva zavádí následující formy mezinárodní spolupráce:

• výměna informací na žádost, automatická a spontánní,
• souběžné daňové šetření,
• přítomnost při daňových kontrolách v zahraničí,
• dožádání vymáhání a předběžných opatření,
• doručování dokumentů.

Úmluva se vztahuje na všechny druhy daní, ale nevztahuje se na cla. 

2. Mnohostranná dohoda příslušných orgánů o automatické výměně informací o finančních účtech (MCAA)

V návaznosti na čl. 6 Úmluvy (viz výše) byla vypracována Mnohostranná dohoda příslušných orgánů o automatické výměně informací o finančních účtech. Cílem MCAA je zavedení společného standardu pro oznamování.

3. Mnohostranná dohoda příslušných orgánů o výměně Zpráv podle jednotlivých zemí (CbCR)

V návaznosti na čl. 6 Úmluvy (viz výše) byla vypracována Mnohostranná dohoda příslušných orgánů o výměně Zpráv podle jednotlivých zemí. Cílem MCAA je zavedení společného standardu pro oznamování.

4. Bilaterální dohoda příslušných orgánů o výměně Zpráv podle jednotlivých zemí (CAA CbCR)

V návaznosti na uzavřenou Smlouvu mezi ČR a USA o zamezení dvojího zdanění bylo podepsáno Ujednání mezi příslušnými orgány České republiky a Spojených států amerických o výměně Zpráv podle jednotlivých zemí. Tento dokument je prováděcí technickou dohodou k výše uvedené smlouvě o zamezení dvojího zdanění.

Ověřování znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

DPH je univerzální spotřební daň, jde o daň nepřímou. Z pohledu právní regulace je stěžejní postavení práva EU, kdy je unifikována úprava šestou směrnicí o DPH a dalšími navazujícími směrnicemi.

Princip DPH

Pro ilustraci modelový zjednodušený příklad fungování principu DPH v rámci výroby stolu. 

Pila pořeže dřevo a prodá stolaři hranoly dřeva za částku 1.000 Kč plus DPH 210 Kč, celkem je tedy fakturováno 1.210 Kč. Pila má daňovou povinnost 210 Kč, tuto částku uvede ve svém daňovém přiznání a uhradí ji správci daně.

Stolař nakoupil od pily hranoly a zaplatil kupní cenu 1.210 Kč. Na vstupu tak má nárok na odpočet daně ve výši 210 Kč. Z hranolů vyrobí stůl a ten prodá prodejně za cenu 2.000 Kč + 420 Kč DPH (21 %). Částka 420 Kč představuje daň na výstupu. Při stanovení daňové povinnosti stolař od částky daně na výstupu (420 Kč) odečte uplatněný nárok na odpočet daně (210 Kč) a správci daně uhradí pouze rozdíl, tj. 210 Kč.

Prodejna koupila stůl od stolaře za částku 2.420 Kč, na vstupu má nárok na odpočet daně ve výši 420 Kč. Stůl prodejna prodá zákazníkovi za částku 3.000 Kč plus DPH 630 Kč, celkem tedy prodejní cena činí 3.630 Kč. Prodejna má na výstupu povinnost ve výši 630 Kč, v rámci stanovení daňové povinnosti odečte daň na vstupu 420 Kč a správci daně uhradí 210 Kč.

Zákazník v rámci ceny stolu nese celou výši daně, a to 630 Kč.

Daň z celé transakce tak činí 630 Kč (toto nese zákazník), přičemž správci daně je tato částka odvedena postupně jednotlivými články: pila uhradila 210 Kč, stolař 210 Kč a prodejna 210 Kč. Celkem tedy správce daně inkasoval 630 Kč.

Ověřování znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

V rámci přeshraničních obchodních transakcí je nutné zohledňovat specifická ustanovení právních předpisů ve vztahu k povinnostem daňových subjektů (plátců daně). Za zdůraznění stojí také to, že za velmi specifických podmínek (typicky u služeb) může vznikat povinnost podle zahraničních předpisů (například povinnost registrace v místě dodání služby). V tomto ohledu je nutné posuzovat každý jednotlivý případ samostatně a podrobně, odlišnost řešení může záviset na spoustě drobných skutečností.

Dodání zboží do EU

Základní kritérium (§ 7 ZDPH) stanoví odlišnost ve vztahu k dopravě zboží:

• Místo plnění při dodání zboží bez přepravy a bez odeslání je stanoveno jako místo, kde se zboží nachází v okamžiku dodání.
• Naproti tomu v případě dodání zboží s přepravou nebo s odesláním je místo plnění definováno jako místo, kde se zboží nachází v době, kdy odeslání nebo přeprava začíná; pokud odeslání nebo přeprava začíná ve 3. zemi, tak jde o členský stát, ve kterém vznikla povinnost přiznat daň při dovozu zboží.

Zákon pak speciálně upravuje místa plnění pro specifické druhy plnění (energie, prodej zboží na dálku, prodej dovezeného zboží na dálku, poskytnutí služby, přeprava osob, stravovací služby, nájem dopravního prostředku atd. - srov. § 7 až 10i ZDPH).

Osvobození od daně

Současně je nutné upozornit na problematiku podmínek osvobození při dodání zboží do JČS (§ 64 ZDPH):

• zboží je odesláno nebo přepraveno mimo území členského státu, ale uvnitř Společenství, a to prodávajícím, kupujícím, nebo třetí osobou na účet jednoho z nich,
• dodání zboží je uskutečněno pro osobu registrovanou k dani v JČS a je pro ni v JČS předmětem daně,
• plátce uvede dodání zboží do EU v souhrnném hlášení,
• plátce (dodavatel) je schopen prokázat dodání a přepravu do JČS.

Quick fixes ("rychlé záplaty") - novela ZPDH s účinností k 1. 9. 2020 zavedla nová pravidla pro prokazování a zdaňování DPH dodání do jiného členského státu.

1. Český plátce dodává zboží z ČR do Rakouska slovenskému odběrateli registrovanému ke slovenské DPH.
2. Český plátce dodává zboží z ČR do  Rakouska rakouskému odběrateli neregistrovanému k DPH.
3. Český plátce dodá zboží z ČR do USA a dodání fakturuje italskému odběrateli.
4. Český plátce dodává zboží slovenskému plátci, před opuštěním ČR je zboží upraveno jiným českým plátcem a teprve po úpravě je přepraveno na Slovensko.
5. Český plátce dodává zboží slovinskému plátci, zboží je v okamžiku dodání umístěno ve Slovinsku (tj. bez přepravy z ČR).
6. Český plátce dodává formu umístěnou v ČR polskému plátci, po prodeji forma zůstává v ČR. 

Pořízení zboží z EU

Jiná pravidla pro určení místa plnění platí pro pořízení zboží z EU (§ 11 ZDPH):

• Místo, kde se zboží nachází po ukončení odeslání nebo přepravy, nebo
• Členský stát, který vydal DIČ, pod nímž pořizovatel zboží pořídil, pokud ukončení odeslání nebo přepravy zboží je v členském státě odlišném a jestliže pořizovatel neprokáže, že u tohoto pořízení, které bylo předmětem daně v členském státě ukončení odeslání nebo přepravy zboží, splnil v tomto členském státě povinnost přiznat daň nebo přiznat plnění.
  

1. Český plátce pořídí zboží od japonského dodavatele, zboží je přepraveno z Německa do ČR.
2. Český plátce pořídí zboží od rakouského plátce, zboží je přepraveno z Japonska do ČR.
3. Český plátce pořídí zboží od rakouského plátce, zboží přepraveno z Rakouska do skladu na Slovensko, přičemž český plátce poskytl pouze české DIČ.

Reverse charge (přenesená daňová povinnost)

Specifický způsob správy DPH, kdy mezi subjekty je fakturováno bez daně a daň přiznává a odvádí odběratel; pokud splní podmínky nároku na odpočet daně, tak může současně v daňovém přiznání uplatnit nárok na odpočet daně.

V podrobnostech a schematicky:

Ověřování znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

V rámci obchodování (ať již tuzemského, nebo i zahraničního) se obvykle do obchodování zapojuje více subjektů a dodávky tak jsou realizovány v rámci řetězců subjektů. Jak bylo poukázáno v kapitole podvodů na DPH, tak řetězce subjektů jsou současně využívány/zneužívány pro páchání podvodných jednání.

Z pohledu mezinárodních obchodů je nutné odlišovat dva typy transakcí. První tvoří transakce, kde je sice zapojeno více subjektů, ale pouze ze dvou členských států a zboží je dodáváno z jednoho členského státu do státu druhého. Jde o řetězové obchody, blíže viz slidy 10 až 23:

Druhým typem transakce je přeprava zboží z jednoho členského státu do druhého členského státu, ale za situace, že fakturačně je dodání realizováno při zapojení další osoby z třetího (či dalšího) členského státu. Blíže viz slidy 24 až 30.

Ověřování znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

Podvody na DPH je nutné odlišovat od trestných činů zkrácení daně dle § 240 TZ. Samotné podvody na DPH nejsou definovány konkrétními právními předpisy, ale jedná se o porušení Směrnice o DPH ve smyslu narušení neutrality systému DPH jednáním subjektů v rovině věděl nebo vědět mohl.

Podvody na DPH jsou velmi často realizovány v rámci přeshraničních obchodů, kdy dochází k nárokování nadměrných odpočtů z titulu osvobozených vývozů.

Studijní materiál - definice podvodů, judikatura

PPT k problematice podvodů na DPH

Princip podvodů na DPH

Podvody na DPH jsou založeny na tom, že v rámci řetězce subjektů si jeden subjekt (typicky odběratel) daň na vstupu nárokuje, ale dodavatel daň neodvede. V takovém případě není zachována neutralita daně, protože veřejné rozpočty získávají z celého řetězce menší daň, než by měla činit.

Ve výše naznačeném případě stolař neodvedl daň, veřejné rozpočty tedy získají pouze 420 Kč (součet daňové povinnosti u pily a prodejny), přitom daň by měla činit 630 Kč. Došlo tedy k narušení principu neutrality. 

Pokud bude prokázáno, že prodejna věděla nebo vědět měla či mohla, že se účastní obchodování s plněním zatíženým podvodem na DPH, pak jí bude uplatněný nárok na odpočet daně na vstupu odepřen.

V rámci mezinárodních transakcí je využíváno toho, že plátce daně vyváží zboží do jiného členského státu, přičemž tato plnění jsou osvobozena. Z pohledu principu DPH je tak vyvážející subjekt vždy v nadměrném odpočtu (daň na vstupu převyšuje daň na výstupu, jelikož ta je 0 díky osvobození); tyto subjekty jsou pak předmětem daňových kontrol a je jim obvykle odepřen nárok na odpočet daně s poukazem na to, že obchodní transakce byly nestandardní a že došlo k narušení neutrality daně.

Ověřování znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

V některých případech je výše spotřební daně odvozena od sazeb jiné země:

• Subjekty se sídlem v Monackém knížectví jsou povinny platit spotřební daň podle francouzských sazeb.
• Ve výsostných územích Spojeného království Akrotiri a Dhekelia se platí spotřební daň podle kyperských sazeb.
• Na území Ostrova Man platí sazby Spojeného království.

Ověřování znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

Bude doplněno v návaznosti na aktuální právní režim.

V případě cel platí, že, oproti daním, převažuje na úrovni práva EU úprava v podobě přímo aplikovatelných nařízení.

Celní unie je základní součástí Evropské unie (EU) a existuje od roku 1968. Mezi členskými zeměmi EU tedy z pohledu celního neexistují žádné hranice, pokud jde o obchod s veškerým zbožím (článek 28 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány. Při přepravě zboží z jedné země EU do jiné se nemusí platit žádná cla. 

Na vnějších hranicích se na zboží ze zemí mimo EU uplatňuje společný celní sazebník, spolu s Integrovaným celním sazebníkem (TARIC). Zboží ve volném pohybu v rámci EU je v souladu s pravidly vnitřního trhu a s některými ustanoveními společné obchodní politiky. Kromě toho celní kodex Společenství a Unie zajišťuje, aby celní orgány členských států uplatňovaly příslušné normy jednotně.

Role celních správ však zdaleka není jen fiskální. Celní kontroly na vnějších hranicích EU chrání spotřebitele před zbožím a výrobky, které by mohly být pro jejich zdraví nebezpečné nebo škodlivé. Ochraňují zvířata a životní prostředí, jelikož potírají nezákonný obchod s ohroženými druhy a zabraňují šíření nemocí rostlin a zvířat. Celní orgány spolupracují s bezpečnostními a imigračními útvary na potírání organizované trestné činnosti a terorismu. Bojují proti obchodování s lidmi, drogami, zbraněmi a padělaným zbožím a ověřují, zda cestující mající při sobě velký objem hotovosti nejsou zapojeni do praní špinavých peněz, nesnaží se vyhýbat daňovým povinnostem či dokonce nefinancují zločinecké organizace.

Prezentace z přednášky:

Základním studijním materiálem pro cla je prezentace v IS, dostupná zde:

PPT k problematice WCO

Schémata a podrobnosti k problematice cel:

Celní kodex EU

Ověřování znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.

Bude doplněno v návaznosti na aktuální právní stav.

Zkouška je písemná a skládá se ze dvou částí:

1. Test

Test je koncipován jako otázky s uzavřenými odpověďmi. Obsahem testu je ověření teoretických znalostí ze všech kapitol předmětu. Počet otázek: 10, každá otázka má 4 možné odpovědi (správě je vždy alespoň jedna odpověď), jeden bod se uděluje za kompletně správně zodpovězenou otázku. Otázky mohou obsahovat řešení praktických příkladů. Účelem zkoušky je ověřit schopnost zapamatovat si pojmy nezbytné pro orientaci v oblasti nepřímých daní.

2. Příklady

Součástí zkoušky je řešení dvou příkladů, každý příklad má hodnocení 0-5 bodů. 

Organizace zkoušky

Délka trvání zkoušky je 30 minut a skládá se prostřednictvím písemného zatrhávání ve formuláři v učebně (test s uzavřenými odpověďmi) a písemnými otevřenými řešeními příkladů (praktická část zkoušky).

Hodnocení zkoušky

Celkově lze získat nejvýše 20 bodů, nejméně 0 bodů.