Daňové právo, někdy taky označované jako berní právo, je řazeno do fiskální části finančního práva. Provázanost daňového práva na další pododvětví finančního práva a zejména na právo rozpočtové je zřetelná. Přesto je s ohledem na specifika odvětvotvorných kritérií možné spekulovat i o tom, že by daňové právo mohlo být považováno za samostatné právní odvětví. Daňové právo je pochopitelně provázáno nejen s dalšími právními odvětvími, ale též s mimoprávními vědními disciplínami, jako je makroekonomie a mikroekonomie. Daňověprávní regulaci ovlivňují též psychologické a sociologické aspekty, filozofické přístupy a technologické aspekty. Velmi významnou roli sehrává i politologie: právě politici promítají do schvalovaných daňových zákonů svůj politický názor.

Předmětem daňového práva jsou společenské vztahy, které vznikají, realizují se a zanikají v procesu tvorby veřejných peněžních fondů. Objektem těchto vztahů jsou daně, poplatky a další peněžitá plnění, pokud jsou příjmem veřejných rozpočtů. Smyslem a účelem daňověprávní regulace je naplňování veřejných fondů k zajištění materiálního základu pro následné poskytování veřejných statků. Daňověprávní vztahy mají vždy ekonomický charakter. Při tvorbě, interpretaci a aplikaci právních norem, které regulují tyto vztahy, má vliv uplatňovaný typ ekonomiky a ekonomický model odvíjející se od hospodářské politiky vlády. 

Metoda regulace v daňovém právu je dána právě mocenským charakterem daňověprávních vztahů. Vychází z administrativněprávní metody regulace. Ta je charakterizována vrchnostenským působením orgánů veřejné správy na adresáty veřejné správy jak formou norem obsažených v normativních právních aktech, tak formou individuálních právních aktů (rozhodnutí). Metoda regulace v daňovém právu je však modifikovanou administrativněprávní metodou. Modifikace spočívá v nižší míře uplatnění podzákonných norem (s výjimkou vyhlášek k místním daním), využití soukromoprávních prvků (smlouva apod.), narušení imperativního charakteru norem možností volby (např. paušální daň, způsob odpisování, dobrovolný plátce DPH), přenesení působnosti v některých správních činnostech na subjekty soukromoprávního charakteru (plátce daně atd.), využívání ekonomických nástrojů při působení na adresáty (typicky korekční prvky daně). Nejvýznamnější modifikací je tzv. autoaplikace. V daňovém řízení se totiž primárně nepředpokládá jednání mezi správcem daně a daňovým subjektem. Daňový subjekt musí mít dostatečné znalosti v oblasti daňového práva, aby sám na sebe aplikoval normy daňového práva (stanovil základ daně, aplikoval sazbu daně, uplatnil korekční prvky, řádně vyplnil daňové přiznání a včas je podal a zaplatil daň). Správce daně, který nemá pochybnosti o správnosti a úplnosti daňového tvrzení, stanoví daň konkludentně, tj. mlčky. Pouze v opačném případě zahájí „klasické“ řízení. Ve většině případů tak vůbec nedochází k interakci mezi správcem daně a daňovým subjektem. S ohledem na výše uvedená specifika metody právní regulace daňového práva je možné metodu regulace definovat jako administrativněprávní modifikovanou o soukromoprávní prvky za použití autoaplikace. 

Systémová soudržnost je rozlišována jako vnitřní a vnější, přičemž vnější systémová soudržnost představuje vztah vůči ostatním právním odvětvím v rámci právního řádu; vnitřní systémová soudržnost pak představuje systém daňového práva. 

Ověření znalostí

Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.