Zdroj: RADVAN, Michal. Propedeutika finančního práva. III, Daňové právo. Brno: Masarykova univerzita, 2021. Učebnice Právnické fakulty MU. ISBN 978-80-210-9948-7.
Daňové právo
Daňové právo, někdy taky označované jako berní právo, je řazeno
do fiskální části finančního práva. Provázanost daňového práva na další
pododvětví finančního práva a zejména na právo rozpočtové je zřetelná.
Přesto je s ohledem na specifika odvětvotvorných kritérií možné spekulovat
i o tom, že by daňové právo mohlo být považováno za samostatné právní
odvětví. Daňové právo je pochopitelně provázáno nejen s dalšími právními
odvětvími, ale též s mimoprávními vědními disciplínami, jako je makroekonomie a mikroekonomie. Daňověprávní regulaci ovlivňují též psychologické
a sociologické aspekty, filozofické přístupy a technologické aspekty. Velmi
významnou roli sehrává i politologie: právě politici promítají do schvalovaných daňových zákonů svůj politický názor.
Předmětem daňového práva jsou společenské vztahy, které vznikají, realizují se a zanikají v procesu tvorby veřejných peněžních fondů. Objektem
těchto vztahů jsou daně, poplatky a další peněžitá plnění, pokud jsou příjmem veřejných rozpočtů. Smyslem a účelem daňověprávní regulace
je naplňování veřejných fondů k zajištění materiálního základu pro následné
poskytování veřejných statků. Daňověprávní vztahy mají vždy ekonomický
charakter. Při tvorbě, interpretaci a aplikaci právních norem, které regulují tyto vztahy, má vliv uplatňovaný typ ekonomiky a ekonomický model
odvíjející se od hospodářské politiky vlády.
Metoda regulace v daňovém právu je dána právě mocenským charakterem
daňověprávních vztahů. Vychází z administrativněprávní metody regulace.
Ta je charakterizována vrchnostenským působením orgánů veřejné správy
na adresáty veřejné správy jak formou norem obsažených v normativních
právních aktech, tak formou individuálních právních aktů (rozhodnutí).
Metoda regulace v daňovém právu je však modifikovanou administrativněprávní metodou. Modifikace spočívá v nižší míře uplatnění podzákonných
norem (s výjimkou vyhlášek k místním daním), využití soukromoprávních
prvků (smlouva apod.), narušení imperativního charakteru norem možností
volby (např. paušální daň, způsob odpisování, dobrovolný plátce DPH), přenesení působnosti v některých správních činnostech na subjekty soukromoprávního charakteru (plátce daně atd.), využívání ekonomických nástrojů při
působení na adresáty (typicky korekční prvky daně). Nejvýznamnější modifikací je tzv. autoaplikace. V daňovém řízení se totiž primárně nepředpokládá
jednání mezi správcem daně a daňovým subjektem. Daňový subjekt musí
mít dostatečné znalosti v oblasti daňového práva, aby sám na sebe aplikoval
normy daňového práva (stanovil základ daně, aplikoval sazbu daně, uplatnil
korekční prvky, řádně vyplnil daňové přiznání a včas je podal a zaplatil daň).
Správce daně, který nemá pochybnosti o správnosti a úplnosti daňového tvrzení, stanoví daň konkludentně, tj. mlčky. Pouze v opačném případě zahájí
„klasické“ řízení. Ve většině případů tak vůbec nedochází k interakci mezi
správcem daně a daňovým subjektem. S ohledem na výše uvedená specifika
metody právní regulace daňového práva je možné metodu regulace definovat jako administrativněprávní modifikovanou o soukromoprávní prvky
za použití autoaplikace.
Systémová soudržnost je rozlišována jako vnitřní a vnější, přičemž vnější systémová soudržnost představuje vztah vůči ostatním právním odvětvím v rámci právního řádu; vnitřní systémová soudržnost pak představuje systém daňového práva.
Ověření znalostí
Zvládnutí materie tohoto tématu lze ověřit na následujícím odpovědníku.