Obsah

V rámci přednášky se seznámíte s tím, co a jakým způsobem ovlivňuje EU v rámci daňového a celního práva. Více než výčtu jednotlivých směrnic a nařízení bude pozornost věnována základním principům v oblasti přímých a nepřímých daní, cel a mezinárodní spolupráci při správě daní a vymáhání některých pohledávek.

Evropský celní a daňový prostor.

O výši daní a o daňových sazbách rozhodují členské státy samy. Evropská unie (EU) však koordinuje některá vnitrostátní daňová pravidla a daňové sazby tam, kde by rozdíly mohly brzdit nákup a prodej v jiných zemích Unie. EU rovněž podporuje spolupráci mezi členskými státy v boji proti daňovým únikům a vyhýbání se daňové povinnosti, při odstraňování diskriminace a snižování administrativní zátěže. 

Jak je to tedy s regulací daňové politiky EU?

Daňová politika v EU se skládá ze dvou částí:

• z přímých daní, které zůstávají ve výhradní kompetenci členských států, a
• z nepřímých daní, které ovlivňují volný pohyb zboží a služeb na jednotném trhu.

V rámci unijních zřizovacích smluv byly členské státy ochotné přistoupit na harmonizaci a jistou koordinaci v oblasti nepřímých daní (tedy v oblasti DPH a tzv. akcízů). Jen velmi omezeně připouští roli EU v dalších oblastech. V daňové legislativě je při rozhodování v Radě vyžadována jednomyslnost, což znamená, že jednotlivé členské státy mohou uplatnit právo veta (čehož dosti využívají). Rozhoduje jednomyslně Rada na návrh Komise, Evropský parlament se pouze vyjadřuje. Na této proceduře nic zásadního nezměnila ani Lisabonská smlouva.

Daňové intervence EU v podobě

• zákazu cel a dávek s obdobným účinkem (čl. 30 SFEU),
• zákazu daňové diskriminace (čl. 110 až 112 SFEU) či
• harmonizace nepřímých daní (čl. 113 SFEU)

mají pro členské státy význam z pohledu hospodářské integrace - zejm. pro realizaci volného oběhu zboží. Svým způsobem hrají roli též pro volný pohyb zboží, služeb a kapitálu (zde se daně namnoze nezmiňují, nicméně např. u služeb se rovněž realizuje harmonizace nepřímých daní).

Přímé zdanění

Pokud jde o přímé zdanění, EU stanovila některé harmonizované normy pro zdanění fyzických a právnických osob a členské státy přijaly společná opatření pro to, aby zabránily vyhýbání se daňovým povinnostem a dvojímu zdanění.

Unie tedy přímo nestanovuje sazby a nezasahuje do regulace přímých daní podobně, jako je tomu u daní nepřímých (viz níže), ale s členskými státy spolupracuje na koordinaci hospodářských politik a daní z příjmu právnických a fyzických osob. Cílem je, aby bylo zdanění spravedlivé a efektivní a podporovalo hospodářský růst. Koordinace je důležitá v zájmu zajištění jasnosti daní, jež platí lidé, kteří se přestěhovali do jiného státu EU, nebo korporace, které investují v sousedních zemích. Také pomáhá předcházet daňovým únikům a vyhýbání se daňovým povinnostem.

V podstatě platí, že každá země si určuje svou daňovou politiku v oblasti přímých daní. U daní důchodových se může stát, že vaše příjmy budou podléhat zdanění ve dvou (resp. více) státech, a to

• ve státě, kde jste příjmů dosáhli a 
• ve státě, kde jste daňovým rezidentem (máte daňový domicil).

Země, jejímž jste daňovým rezidentem, může zpravidla zdanit váš celosvětový příjem, ať již z výdělečné činnosti či z kapitálu. Myslí se tím plat, mzda, důchod, dávky, příjmy plynoucí z nemovitostí či jiných zdrojů nebo zisky z prodeje nemovitosti, které pobíráte v kterékoli zemi na světě.

Daňové rezidentsví si rovněž jednotlivé státy upravují po svém, lze však zobecnit, že

• budete obecně považováni za daňového rezidenta v zemi, v níž se zdržujete po dobu delší než 6 měsíců v roce

• obvykle zůstanete daňovým rezidentem ve své domovské zemi, pokud v jiné zemi trávíte méně než 6 měsíců v roce.

V ČR naleznete úpravu v § 2 ZDP pro fyzické osoby:

Poplatníci daně z příjmů fyzických osob

    (1) Poplatníky daně z příjmů fyzických osob jsou fyzické osoby. Poplatníci jsou daňovými rezidenty České republiky, nebo daňovými nerezidenty.
    (2) Poplatníci jsou daňovými rezidenty České republiky, pokud mají na území České republiky bydliště nebo se zde obvykle zdržují. Daňoví rezidenti České republiky mají daňovou povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí.
    (3) Poplatníci jsou daňovými nerezidenty, pokud nejsou uvedeni v odstavci 2 nebo to o nich stanoví mezinárodní smlouvy. Daňoví nerezidenti mají daňovou povinnost, která se vztahuje jen na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky (§ 22). Poplatníci, kteří se na území České republiky zdržují pouze za účelem studia nebo léčení, jsou daňovými nerezidenty a mají daňovou povinnost, která se vztahuje pouze na příjmy plynoucí ze zdrojů na území České republiky, i v případě, že se na území České republiky obvykle zdržují.
    (4) Poplatníky obvykle se zdržujícími na území České republiky jsou ti, kteří zde pobývají alespoň 183 dnů v příslušném kalendářním roce, a to souvisle nebo v několika obdobích; do doby 183 dnů se započítává každý započatý den pobytu. Bydlištěm na území České republiky se pro účely tohoto zákona rozumí místo, kde má poplatník stálý byt za okolností, z nichž lze usuzovat na jeho úmysl trvale se v tomto bytě zdržovat.

a v § 17 ZDP pro právnické osoby:

    (2) Poplatníci jsou daňovými rezidenty České republiky, nebo daňovými nerezidenty.
 
    (3) Poplatníci jsou daňovými rezidenty České republiky, pokud mají na území České republiky své sídlo nebo místo svého vedení, kterým se rozumí adresa místa, ze kterého je poplatník řízen (dále jen „sídlo“). Daňoví rezidenti České republiky mají daňovou povinnost, která se vztahuje jak na příjmy plynoucí ze zdroje na území České republiky, tak i na příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí. Pokud je poplatník, který není právnickou osobou, založen nebo zřízen podle právních předpisů České republiky, má se za to, že má na území České republiky sídlo.
 
    (4) Poplatníci jsou daňovými nerezidenty, pokud nemají na území České republiky své sídlo nebo to o nich stanoví mezinárodní smlouvy. Daňoví nerezidenti mají daňovou povinnost, která se vztahuje pouze na příjmy ze zdrojů na území České republiky.

Na úrovni EU tedy neexistují jednotná pravidla, která by určovala způsob, jakým má být zdaněn příjem státních příslušníků zemí EU, kteří žijí, pracují nebo se zdržují za hranicemi své domovské země. Státy (členské i nečlenské) však za účelem odstranění dopadů dvojího zdanění mezi sebou uzavírají dohody o zamezení dvojímu zdanění, přičemž ČR patří ke státům s největším počtem takto uzavřených dohod.

Vyloučení dvojího zdanění příjmů ze zahraničí upravuje v podmínkách ČR § 38f ZDP:

 § 38f
Vyloučení dvojího zdanění příjmů ze zahraničí

    (1) Při vyloučení dvojího zdanění příjmu plynoucího daňovému rezidentovi České republiky ze zdrojů v zahraničí se postupuje podle mezinárodní smlouvy.
     (2) Při použití metody úplného zápočtu lze daňovou povinnost snížit o daň z příjmů zaplacenou v zahraničí. Při použití metody prostého zápočtu lze daňovou povinnost snížit o daň z příjmů zaplacenou v zahraničí nejvýše však o částku daně z příjmů vypočtenou podle tohoto zákona, která připadá na příjmy ze zdrojů v zahraničí. Tato částka se stanoví jako součin daňové povinnosti, která se vztahuje k příjmům plynoucím ze zdrojů na území České republiky i ze zdrojů v zahraničí a podílu příjmů ze zdrojů v zahraničí na základu daně před uplatněním položek odčitatelných od základu daně a nezdanitelných částí základu daně. Započtení lze provést nejvýše do částky vzniklé daňové povinnosti.
     (3) Příjmy ze zdrojů v zahraničí se pro účely vyloučení dvojího zdanění příjmů ze zahraničí rozumí příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí, které podléhají zdanění v zahraničí v souladu s mezinárodní smlouvou, snížené o související výdaje stanovené podle tohoto zákona. Odčitatelné položky a položky snižující základ daně podle zahraničních právních předpisů nelze při stanovení základu daně použít. Nelze-li u některých výdajů prokazatelně stanovit, zda souvisí s příjmy plynoucími ze zdrojů v zahraničí, považuje se za související výdaje jejich část stanovená ve stejném poměru, v jakém příjmy plynoucí ze zdrojů v zahraničí nesnížené o výdaje připadají na celosvětové příjmy.
     (4) Příjmy ze závislé činnosti vykonávané ve státě, s nímž má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu upravující zamezení dvojímu zdanění všech druhů příjmů, která je prováděna, plynoucí poplatníkovi daně z příjmů fyzických osob, který je daňovým rezidentem České republiky, od zaměstnavatele, který je daňovým rezidentem státu, ve kterém je taková činnost vykonávána, nebo od zaměstnavatele, který je daňovým rezidentem České republiky nebo daňovým nerezidentem, a příjmy ze závislé činnosti pro takového zaměstnavatele jdou k tíži stálé provozovny umístěné ve státě, s nímž Česká republika uzavřela smlouvu o zamezení dvojího zdanění, se v České republice vyjímají ze zdanění za předpokladu, že uvedené příjmy byly ve státě zdroje zdaněny. Z ostatního příjmu poplatníka se vypočte daň sazbou daně zjištěnou ze základu daně nesníženého o tyto vyjmuté příjmy ze zdrojů v zahraničí. V případě, že je to pro poplatníka výhodnější, použije se i u těchto příjmů ustanovení odstavce 1.
     (5) Daň zaplacená v zahraničí se prokazuje potvrzením zahraničního správce daně. Tento důkazní prostředek lze vyžadovat nejdříve po třiceti dnech ode dne doručení potvrzení zahraničního správce daně daňovému subjektu. V odůvodněných případech lze daň zaplacenou v zahraničí prokazovat i potvrzením plátce příjmu nebo depozitáře o sražení daně.
    (6) Při použití metody úplného vynětí se ze základu daně (daňové ztráty) u poplatníků uvedených v § 17 odst. 3 a z úhrnu dílčích základů daně podle § 6 až 10 sníženého o úhrn ztrát podle § 5 u poplatníků uvedených v § 2 odst. 2 před uplatněním nezdanitelných částí základu daně a částek odčitatelných od základu daně vyjímají příjmy ze zdrojů v zahraničí.
     (7) Při použití metody vynětí s výhradou progrese se z úhrnu dílčích základů daně podle § 6 až 10 sníženého o úhrn ztrát podle § 5, před uplatněním nezdanitelných částí základu daně a částek odčitatelných od základu daně vyjímají příjmy ze zdrojů v zahraničí. Z ostatního příjmu poplatníka se vypočte daň sazbou daně zjištěnou ze základu daně nesníženého o vyjmuté příjmy ze zdrojů v zahraničí.
     (8) Plynou-li poplatníkovi příjmy z několika různých států, s nimiž má Česká republika uzavřenu mezinárodní smlouvu upravující zamezení dvojímu zdanění všech druhů příjmů, která je prováděna, vyloučení dvojího zdanění metodou prostého zápočtu se provede samostatně za každý stát. Při použití metody úplného vynětí a metody vynětí s výhradou progrese se ze základu daně vyjímá podle předchozích odstavců úhrn veškerých příjmů ze zdrojů zahraničí, které se vyjímají ze zdanění. Pokud mají být při vyloučení dvojího zdanění použity metoda úplného vynětí nebo metoda vynětí s výhradou progrese i metoda prostého zápočtu, provede se nejprve vynětí příjmů ze zdrojů zahraničí, a pak prostý zápočet podle předchozích odstavců.
     (9) Jestliže v důsledku odlišného začátku nebo délky zdaňovacího období v zahraničí nemá poplatník ve lhůtě k podání daňového přiznání doklad zahraničního správce daně, uvede v daňovém přiznání předpokládanou výši příjmů ze zdrojů v zahraničí nebo daně, připadajících na toto zdaňovací období nebo období, za něž je daňové přiznání podáváno. O rozdíl mezi částkou uplatněnou podle předchozí věty a částkou uvedenou v dokladu zahraničního správce daně se upraví výsledek hospodaření nebo rozdíl mezi příjmy a výdaji ve zdaňovacím období nebo období, za něž je podáváno daňové přiznání, ve kterém poplatník doklad zahraničního správce daně obdrží.
     (10) Nárok na vyloučení dvojího zdanění podle odstavce 1 uplatní poplatník na základě seznamu všech potvrzení podle odstavce 5, která měl k dispozici v zákonné lhůtě pro podání daňového přiznání, předkládaného současně s daňovým přiznáním. Jednotlivé položky tohoto seznamu musí obsahovat údaje identifikující zahraničního správce daně nebo zahraničního plátce daně anebo depozitáře, stát zdroje zahraničních příjmů, částku daně zaplacené v tomto státě v místní měně a v přepočtu na koruny a výši příjmů ze zdrojů v tomto státě, stanovenou podle odstavce 3. Součástí seznamu bude též přehled zahraničních správců daně, jejichž doklady nemá poplatník ve lhůtě k podání daňového přiznání k dispozici z důvodů uvedených v odstavci 9, který musí obsahovat údaje o státě zdroje zahraničních příjmů, předpokládané výši příjmů ze zdrojů v daném státě nebo daně, uplatněné v daňovém přiznání. Přitom je daňový subjekt povinen na výzvu správce daně prokázat kdykoliv ve lhůtě pro vyměření daně oprávněnost nároku na vyloučení dvojího zdanění uplatněného v daňovém přiznání a doložit jej potvrzeními podle odstavce 5.
     (11) Zjistí-li poplatník, že v důsledku stanovení základu daně nebo daně zahraničním správcem daně má být jeho daňová povinnost jiná, než jak byla vyměřena, postupuje podle daňového řádu.
     (12) Byla-li poplatníkovi daně z příjmů fyzických osob, který je daňovým rezidentem České republiky, z příjmů úrokového charakteru v zahraničí sražena daň vyšší, než jaká je uvedena v mezinárodní smlouvě, lze o ni snížit daňovou povinnost, pokud tato daň byla v zahraničí sražena v souladu s právním předpisem Evropských společenství.104) Je-li celková daňová povinnost nižší než daň sražená v souladu s právním předpisem Evropských společenství,104) vznikne poplatníkovi ve výši rozdílu přeplatek.
     (13) V případě bezúplatných příjmů nabytých darem, které byly předmětem mezinárodní smlouvy upravující zamezení dvojímu zdanění v oboru daně dědické a darovací, která je prováděna, se mezinárodní dvojí zdanění pro účely daní z příjmů v České republice vylučuje v souladu s metodou uvedenou v této smlouvě.
 ____________________
 104) Směrnice Rady 2003/48/ES ze dne 3. června 2003 o zdanění příjmů z úspor v podobě úrokových plateb, ve znění směrnice Rady 2004/66/ES, rozhodnutí Rady 2004/587/ES a směrnice Rady 2006/98/ES.

Nejedná se přitom o jediná ustanovení týkající v našem zákonu o daních z příjmů příjmů ze zahraničí (viz např § 6 odst. 2, § 6 odst. 13 nebo § 37) .

Zatímco hmotněprávní stránku mezinárodního zdanění EU neharmonizuje, jiná je situace v případě mezinárodní spolupráce při řešení daňových sporů harmonizovaným postupem podle předpisu Evropské unie upravujícího mechanismus řešení daňových sporů v Evropské unii, a to dle směrnice Rady (EU) 2017/1852 ze dne 10. října 2017 o mechanismech řešení daňových sporů v Evropské unii. Je třeba říci, že se jedná o poněkud problematickou směrnici. Proto se ani její transpozice neobešla bez problémů. Důsledkem je, že v podmínkách ČR má i zákon č. 335/2020 Sb., o mezinárodní spolupráci při řešení daňových sporů v Evropské unii nutně k dokonalosti daleko.

Užitečné odkazy:

V případě zájmu naleznete více informací o předpisech EU v oblasti přímých daní zde:

Nepřímé zdanění

Pokud jde o nepřímé zdanění, EU koordinuje a harmonizuje oblast daně z přidané hodnoty (DPH), spotřební daně a tzv. energetické daně (souhrně nazývané taktéž jako akcízy). EU dbá na to, aby hospodářská soutěž na vnitřním trhu nebyla narušována rozdíly mezi sazbami a systémy nepřímých daní, čímž by např. podnikatelé v jedné zemi měli nespravedlivou výhodu ve srovnání s ostatními.

Jednotný trh umožňuje v rámci EU volný přeshraniční obchod se zbožím a službami. Aby mohly podnikatelé snáze obchodovat – a aby se zabránilo narušení hospodářské soutěže mezi nimi – země EU se dohodly na tom, že budou své předpisy o zdanění zboží a služeb harmonizovat.

V některých oblastech platí zvláštní ujednání, např. v oblasti DPH nebo daně z elektřiny, tabáku a alkoholu.

V rámci unijní regulace DPH se přistoupilo k číslování směrnic - např. stěžejní byla v této oblasti tzv. šestá směrnice o DPH č. 77/388/EHS, k jejímuž výkladu bylo přijato několik set rozsudků Soudního dvora. Relativně nová, tzv. rekodifikační směrnice č. 2006/112/ES do značné míry původní "číslované" směrnice nahradila, nicméně staré směrnice našly i po jejím nástupu své využití - především při potřebě aplikace práva účinného v minulosti.

V případě zájmu naleznete více informací o předpisech EU v oblasti nepřímých daní zde:

Prezentace z přednášky:

Základním studijním materiálem pro selektivní nepřímé daně (akcízy) je prezentace v IS, dostupná zde:

Jak je to s regulací celní politiky EU?

Na nepřímé daně navazuje problematika cel. Zde, oproti daním, převažuje na úrovni práva EU úprava v podobě přímo aplikovatelných nařízení.

Celní unie je základní součástí Evropské unie (EU) a existuje od roku 1968. Mezi členskými zeměmi EU tedy z pohledu celního neexistují žádné hranice, pokud jde o obchod s veškerým zbožím (článek 28 Smlouvy o fungování Evropské unie (SFEU). Dovozní nebo vývozní cla a poplatky s rovnocenným účinkem jsou mezi členskými státy zakázány. Při přepravě zboží z jedné země EU do jiné se nemusí platit žádná cla. 

Na vnějších hranicích se na zboží ze zemí mimo EU uplatňuje společný celní sazebník, spolu s Integrovaným celním sazebníkem (TARIC). Zboží ve volném pohybu v rámci EU je v souladu s pravidly vnitřního trhu a s některými ustanoveními společné obchodní politiky. Kromě toho celní kodex Společenství a Unie zajišťuje, aby celní orgány členských států uplatňovaly příslušné normy jednotně.

Role celních správ však zdaleka není jen fiskální. Celní kontroly na vnějších hranicích EU chrání spotřebitele před zbožím a výrobky, které by mohly být pro jejich zdraví nebezpečné nebo škodlivé. Ochraňují zvířata a životní prostředí, jelikož potírají nezákonný obchod s ohroženými druhy a zabraňují šíření nemocí rostlin a zvířat. Celní orgány spolupracují s bezpečnostními a imigračními útvary na potírání organizované trestné činnosti a terorismu. Bojují proti obchodování s lidmi, drogami, zbraněmi a padělaným zbožím a ověřují, zda cestující mající při sobě velký objem hotovosti nejsou zapojeni do praní špinavých peněz, nesnaží se vyhýbat daňovým povinnostem či dokonce nefinancují zločinecké organizace.

Užitečné odkazy:

V případě zájmu naleznete více informací o předpisech EU v celní oblasti zde:

Dobrovolně:

Prezentace z přednášky:

Základním materiálem je prezentace v IS:

Doplňující materiály a příklady z hodiny jsou dostupné zde:

Mezinárodní spolupráce při správě daní a při vymáhání některých finančních pohledávek

Samostatnou oblast tvoří mezinárodní spolupráce při správě daní a při vymáhání některých finančních pohledávek.

Mezinárodní spolupráce - správa daní

V rámci mezinárodní spolupráce dochází k vzájemné komunikaci mezi správci daně, a to ve formě poskytování nebo přijímání informací (na žádost/automaticky/z vlastního podnětu), písemností, jakožto i spolupráce při účasti na úkonech a provádění souběžných daňových kontrol apod.

Mezinárodní spolupráce - vymáhání pohledávek

Mezinárodní spolupráce při výmáhání pohledávek spočívá v pomoci přímo při vymáhání finančních pohledávek a zajištění finančních pohledávek, a také v nepřímé pomoci, a to při výměně informací a doručováním dokumentů apod.

Prezentace z přednášky:

Základním materiálem je prezentace v IS:

Shrnutí a opakování

Vyučující: 

JUDr. Dana Šramková, Ph.D., MBA