Z výše uvedeného vyplývá, že pro úpravu vnější činnosti Evropské unie je charakteristická vysoká míra fragmentace, jež postihuje jak právní úpravu, tak i pravomoci a jejich výkon. Jednotícím prvkem se proto staly zásady, které Unie musí na mezinárodní scéně zohledňovat.

Výčet těchto zásad je obsažen v čl. 21 SEU a zahrnuje požadavek demokracie, právního státu, univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv a základních svobod, úcty k lidské důstojnosti, zásady rovnosti a solidarity a dodržování zásad Charty Organizace spojených národů a mezinárodního práva.[10] Jde o zásady, které byly uplatňovány i v procesu zakládání, vývoje a rozšiřování Unie.

Zásada právního státu působí v souvislosti s Evropskou unií poněkud nepatřičně, tedy pokud jde o použitý termín s ohledem na fakt, že Unie není státem, a tudíž nemůže být ani státem právním. Jedná se však o zažitý pojem českého právního jazyka (sic) označující institut, z něhož vyplývá nutnost podřízení se státní moci panství práva, jak ostatně naznačuje např. anglické označení tohoto institutu použité v anglické jazykové verzi Smlouvy o Evropské unii. Ač Unie státem není, přenosem pravomocí získala obdobné postavení. Veškerá její činnost, včetně té v oblasti zahraniční politiky proto musí být podřízena této zásadě stejně, jako byla omezena moc státní předtím, než vlastní pravomoci Evropské unii svěřila.

Zásada rovnosti působí problém v tom smyslu, že chybí vymezení toho, co si má být rovno. Lze proto dovozovat, že pojetí této zásady zakotvené článkem má být obecné ve smyslu požadavku stejného přístupu ke stejným situacím a s tím souvisejícím různým hodnocením situací odlišných, ledaže by pro jedno či druhé byl dán objektivní důvod. Zatímco ve vnitřní sféře Evropské unie např. v oblasti právní regulace vnitřního trhu projev této zásady v podstatě nečiní problémy, v oblasti vnější, kde jsou dotčené třetí státy, tedy typicky v oblasti zahraniční politiky k jejich vzniku dojít může. Řešení nejrůznějších situací část souvisí s politickými a jinými zájmy Evropské unie a jejích členských států a jsou ovlivněny též dalšími okolnostmi. Ty pak vedou k tomu, že stejné situace, které by právně měly být řešeny stejně, jsou s ohledem na politické, bezpečnostní, vojenské a ekonomické zájmy posuzovány jinak. Evropská unie bude těžko řešit stejně otázky týkající se kupř. Ruska na straně jedné a Srbska na straně jedné, zvlášť v oblasti vojenské. V souladu se zásadou rovnosti to ale není.

Pokud jde o zásadu solidarity, opět chybí její bližší vymezení. Obsahem je patrně požadavek mířící na toho, na něhož bylo uvaleno větší břemeno toto břemeno ochotně snést, a zároveň též požadavek mířící na toho, komu bylo naloženo méně, část břemene druhého s ochotou převzít. Solidaritou lze rovněž rozumět požadavek určité míry altruismu namísto sobectví, pokud jde o prosazování vlastních zájmů a respekt k zájmům druhých. Problém nicméně je, že obecné vymezení v článku 21 SEU již nespecifikuje, zda je očekávána (1) solidarita mezi členskými státy navzájem, či (2) mezi Unií a členskými státy, nebo (3) zda se tato solidarita uplatní též navenek vůči státům třetím. Trochu světla na daný problém vrhají následná ustanovení Smlouvy o Evropské unie. V článcích 24 a 32 SEU je totiž předpokládána solidarita mezi členskými státy navzájem, zatímco v článku 31 se volá po solidaritě mezi Unií a jejími členskými státy. Preambule této smlouvy pak hovoří o solidaritě mezi svými národy. Ustanovení, které požadovalo solidaritu navenek vůči třetímu státu, nicméně ve Smlouvě o Evropské unii chybí a není tedy patrně ani požadována.

Zmínili jsme problém fragmentace právní úpravy vnější činnosti. Tuto překážku efektivního fungování Evropské unie má pomoci překonat další zásada vnějších vztahů, kterou je zásada soudržnosti.[11] Tato zásada nepředstavuje na rozdíl od výše uvedených zásad požadavek směřující směrem „ven“, ale upravuje výkon vnějších činností v rámci Evropské unie. Smyslem je zajistit vnitřní soulad a návaznost při provádění jednotlivých politik. Zásada soudržnosti tedy zavazuje orgány Evropské unie, aby při výkonu svěřených pravomocí při zajišťování vnější činnosti zohledňovaly širší právní a hodnotový rámec daný ostatními politikami Evropské unie.

Článek 21 SEU upravuje také cíle vnější činnosti Evropské unie. Její činnost by tak měla směřovat k: 

1. ochraně svých hodnot, základních zájmů, bezpečnosti, nezávislosti a celistvosti;
2. upevnění a podpoře demokracie, právního státu, lidských práv a zásad mezinárodního práva;
3. zachování míru, předcházení konfliktů a posilování mezinárodní bezpečnosti v souladu s cíli a zásadami Charty Organizace spojených národů, jakož i v souladu se zásadami Helsinského závěrečného aktu a s cíli Pařížské charty, včetně těch, které se týkají vnějších hranic;
4. podpoře udržitelného rozvoje v hospodářské a sociální oblasti a v oblasti životního prostředí v rozvojových zemích s hlavním cílem vymýcení chudoby;
5. povzbuzování zapojení všech zemí do světové ekonomiky, včetně postupného odstraňování překážek mezinárodnímu obchodu;
6. k vypracování mezinárodních opatření pro ochranu a zlepšení kvality životního prostředí a udržitelné hospodaření se světovými přírodními zdroji, aby se zajistil udržitelný rozvoj;
7. pomoci lidem, zemím a regionům čelícím přírodním nebo člověkem způsobeným pohromám; a
8. podpoře mezinárodního systému založeného na posílené mnohostranné spolupráci a na řádné správě věcí veřejných v celosvětovém měřítku.

Cíle vnější činnosti tedy zahrnují řadu vzájemně nesouvisejících okruhů, které zahrnují vnitřní a vnější bezpečnost, základní lidská práva, sociální a kulturní práva, environmentální práva, hospodářství a obchod, jakož i rozvojovou a humanitární spolupráci a spolupráci v rámci mezinárodního společenství obecně.

Pokud jde o vztah mezi cíli a zásadami, pak cíle vnější činnost Unie vymezují z hlediska výsledku, který má být dosažen, zatímco zásady určují hodnotový rámec, který má být v procesu dosahování výsledku sledován. K identifikaci hodnot, zásad a cílů a jejich zakotvení v zakládacích smlouvách lze nicméně mít výhrady. Na straně jedné je z pohledu členských států patrně správně, když Evropskou unii v její činnosti směřují definováním toho, co má být dosaženo. Na straně druhé ale lze považovat zakotvení hodnot a zásad za nadbytečné. Veškeré hodnoty a zásady, které jsou v zakládacích smlouvách zakotveny, jsou totiž zároveň vlastní členským státům a patří mezi obecné zásady právní jak unijního práva, tak i práva státního. Kodifikace tak postrádá smysl, může být dokonce problematická v okamžiku, kdy se zformuje nová zásada nebo tehdy, kdy bude nutné aplikovat zásadu sice existující, nicméně nekodifikovanou. Výslovná úprava proto má smysl pouze v případě, kdy dochází ke kodifikaci zásady, která unijnímu právu a právům členských států vlastní není.

Zakládací smlouvy neurčují vzájemné hierarchické postavení jednotlivých zásad v rámci systému unijního práva ani nestanoví prioritu jednotlivých cílů. Přesto lze dovodit, že si tyto zásady a cíle nebudou zcela rovny. Přiřazení váhy jednotlivým zásadám je v prvé řadě otázkou politickou a bude prakticky realizováno výkonnými orgány Evropské unie a v rozhodovací činnosti Soudního dvora EU. Poměřování hodnot musí být z povahy věci  prováděno ad hoc.

Velmi obecně vzato, některé právní kultury kladou větší důraz na blaho celku, tedy společnosti a státu, jiné preferují jednotlivce. Evropský prostor je charakteristický významem, který přiřazuje právě zájmům jednotlivce. To se soudu nutně musí projevit i při uplatňování jednotlivých zásad v rámci práva Evropské unie. Významnou roli budou hrát také hodnoty zakotvené v čl. 2 Smlouvy o EU. Uvedené ustanovení totiž má totiž povahu lex generalis vůči článku 21 SEU. Znění obou článků je nicméně do značné míry podobné a z pohledu technického by bylo vhodnější obě ustanovení spojit a duplicity odstranit. Z hlediska hodnotového by přitom k žádné změně nedošlo.

Pokud jde o cíle, tak i v jejich případě hierarchie není zakládacími smlouvami určena. Jejich vzájemné postavení nicméně bude ovlivněno zásadami a jejich významem v rámci unijního práva. Stejně tak bude hrát nemalou roli i to, jakým hodnotám přiřazuje prioritu Charta OSN. Význam jednotlivých cílů je ostatně Smlouvou o EU do značné míry patrně reflektován tím, jak je v čl. 21 odst. 2 systematicky řadí. Cíle, jimiž jsou zachování demokracie a právního státu nepochybně mají přednost před zájmy hospodářskými. Neplatí to nicméně absolutně, jelikož hodnoty uvedené v písm. a) a b) tohoto odstavce vzájemně nadřazené postavení rozhodně nemají.

[10] Včetně mezinárodních obyčejů a jejich kodifikací. SVOBODA, P., Právo vnějších vztahů EU. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, 246 s. ISBN 978-80-7400-352-3. Str. 13.

[11] K definici viz SVOBODA, P., Právo vnějších vztahů EU. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2010, 246 s. ISBN 978-80-7400-352-3. str. 13.