Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
Nejvyšší soud, 23 Cdo 2313/2022
Nejvyšší soud rozhodl v  senátě složeném z  předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D.,
a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně
, se sídlem v Jablonci nad Nisou, V Nivách 3992/12, identifikační číslo osobyNOABE s.r.o.
27275841, zastoupené JUDr. Liborem Vašíčkem, advokátem se sídlem v  Praze 2,
Záhořanského 1944/4, proti žalované , se sídlem v  Praze 9,1)Digital Resources a.s.
Vysočany, Poděbradská 520/24, identifikační číslo osoby 25141996, zastoupené Mgr. Ing.
Martinem Kopeckým, advokátem se sídlem v  Kolíně, Plynárenská 671, a  žalované 2)
, se sídlem v  Praze 9, Vysočany, Poděbradská 520/24,Orange Solutions s.r.o.
identifikační číslo osoby 05770165, zastoupené Mgr. Ondřejem Hálou, advokátem se
sídlem v  Kolíně, Plynárenská 671, o  zaplacení 3  876  537,72  Kč s  příslušenstvím a  o
vzájemné žalobě žalované 1), vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 59 Cm 75
/2012, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022,
č.  j. 4 Cmo 62/2021-1250, 4 Cmo 63/2021, ve znění opravného usnesení ze dne
10. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2021-1270, 4 Cmo 63/2021, takto:
I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 3. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2021-1250, 4
Cmo 63/202, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 62/2021-
1270, 4 Cmo 63/2021, v části výroku IV, v  níž byl potvrzen výrok V  rozsudkuse
soudu prvního stupně v rozsahu, jímž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované 1)
o zaplacení částky 2 739 408 Kč s příslušenstvím, a věc v uvedenémzrušuje se
rozsahu Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.vrací
II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání .odmítá
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se v  řízení na žalovaných 1) a  2) domáhala zaplacení částky
2 662 231,20 Kč s příslušenstvím jako bezdůvodného obohacení, částky 393 000 Kč
s příslušenstvím jako smluvní pokuty za prodlení s předáním díla, částky 267 026 Kč
s  příslušenstvím jako náhrady škody představované náklady na právní služby
a částky 554 280,52 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody představované náklady
na mzdy zaměstnanců, kteří řešili důsledky nedodání díla. Žalobkyně tvrdila, že
s žalovanou 1) dne 7. 1. 2011 uzavřela smlouvu o dodávce informačních technologií
(dále jen „smlouva“), přičemž žalovaná 1) ani přes výzvy žalobkyně dílo dle smlouvy
řádně a  včas nepředala. Žalobkyně proto od smlouvy dne 11.  5.  2012 odstoupila.
Vůči žalované 2) se pak žalobkyně domáhala shora uvedených nároků z  titulu
ručitelského závazku podle odst. 1 zákona č.  125/2008  Sb., o  přeměnách§ 257
obchodních společností a družstev.
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
2. Žalovaná 1) v řízení proti žalobkyni vznesla vzájemný návrh, jímž se na žalobkyni
domáhala zaplacení částky 2 739 408 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za
užívání díla (informačního systému a  jeho komponentů) v  době po odstoupení od
smlouvy, a  částky 355  200  Kč s  příslušenstvím jako neuhrazené části ceny díla,
zádržného a odměny za služby.
3. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 11. 2020, č. j.
59 Cm 75/2012-952, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobkyni částku ve výši
2 975 231,20 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil oběma žalovaným povinnost zaplatit
žalobkyni částku ve výši 80 000 Kč s příslušenstvím (výrok II), zamítl žalobu v části,
v níž se žalobkyně na žalovaných domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 7,75
% p. a. z částky 393 000 Kč ode dne 30. 6. 2012 do zaplacení (výrok III), zamítl
žalobu v části, v níž se žalobkyně na žalovaných domáhala náhrady škody ve výši
821 306,52 Kč s příslušenstvím (výrok IV), zamítl vzájemnou žalobu žalované 1) co
do částek 2 739 408 Kč s příslušenstvím a 355 200 Kč s příslušenstvím (výrok V),
a  rozhodl o  náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky VI a  VII) a  o náhradě
nákladů řízení státu (výroky VIII a IX).
4. Městský soud v Praze dále doplňujícím rozsudkem ze dne 1․ 3. 2021, č. j. 59 Cm 75
/2012-1070, doplnil shora uvedený rozsudek tak, že vůči žalované 2) zamítl žalobu
o  zaplacení 2  975  231,20  Kč s  příslušenstvím (výrok I doplňujícího rozsudku)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III doplňujícího rozsudku).
5. Soud prvního stupně učinil následující skutková zjištění a právní závěry. Žalobkyně
jako objednatelka a žalovaná 1) jako zhotovitelka uzavřely dne 7. 1. 2011 smlouvu,
kterou se žalovaná 1) zavázala do konce června 2011 dodat žalobkyni dílo, jehož
předmětem byla komplexní realizace projektu specifikovaného procesní, datovou
a funkční analýzou akceptovanou protokolem ze dne 18. 11. 2010 (dále jen „dílo“).
Dle soudu prvního stupně sice dílo bylo žalobkyni postupně zpřístupňováno, nicméně
žalovaná 1) nikdy nedodala kompletní a funkční výstup, který by měl pro žalobkyni
hospodářský význam. V důsledku platného odstoupení od smlouvy žalobkyní ze dne
11. 5. 2012 podle soudu prvního stupně vznikl žalobkyni vůči žalované 1) nárok na
vydání bezdůvodného obohacení podle zákona č.  513/1991  Sb.,§ 351
(dále jen „ “), odpovídající celkové částce uhrazenéobchodního zákoníku obch. zák.
na základě (zrušené) smlouvy, tedy částce 2 662 231,20 Kč s příslušenstvím. Soud
prvního stupně rovněž shledal důvodným nárok žalobkyně na smluvní pokutu ve výši
393  000  Kč s  příslušenstvím, neboť měl za to, že v  době od 27.  8.  2011 do
15. 5. 2012 byla žalovaná 1) v prodlení s předáním díla, čímž byly splněny smluvní
podmínky daného nároku. Soud však žalobkyni nepřiznal úroky z prodlení ze smluvní
pokuty, neboť by se jednalo o  úroky z  úroků, které podle jeho názorude facto
požadovat nelze. Soud prvního stupně dále nevyhověl žalobě stran nároku na
náhradu škody, jelikož škoda, jež měla žalobkyni vzniknout v  důsledku prodlení
s předáním díla, byla pokryta smluvní pokutou coby paušalizovanou náhradou škody.
Dále ve vztahu k  náhradě škody (nákladům na mzdy zaměstnanců) soud prvního
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
stupně odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž náklady na mzdu
poškozeného zaměstnavatele nelze považovat za škodu.
6. Vzájemné žalobě žalované 1) soud prvního stupně nevyhověl v  celém rozsahu,
neboť žalovanou 1) uplatněné nároky nepovažoval za důvodné, neshledal platným
a účinným žalovanou 1) učiněné odstoupení od smlouvy, a konečně ani to, že by dílo
bylo řádně a včas předáno.
7. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem (ve znění opravného
usnesení) změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že vůči žalované 1)
zamítl žalobu o zaplacení částky 2 975 231,20 Kč s příslušenstvím (výrok I rozsudku
odvolacího soudu), změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II tak, že vůči
oběma žalovaným zamítl žalobu o  zaplacení částky 80  000  Kč (výrok II rozsudku
odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku III (výrok III
rozsudku odvolacího soudu), potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V co
do částky 2 863 008 Kč s příslušenstvím a co do částky 180 000 Kč jej změnil tak, že
uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované 1) částku 180  000  Kč s  příslušenstvím
(výrok IV rozsudku odvolacího soudu), rozhodl o  náhradě nákladů řízení mezi
žalobkyní a  žalovanou 2) (výrok V  rozsudku odvolacího soudu) a  zrušil rozsudek
soudu prvního stupně ve výroku V  co do částek 26  880  Kč s  příslušenstvím
a  22  320  Kč s  příslušenstvím, a  dále ve výrocích VI, VIII a  IX a  ve výroku III
doplňujícího rozsudku a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení (výrok VI rozsudku odvolacího soudu).
8. Odvolací soud po zopakování dokazování dospěl k  jiným skutkovým zjištěním
a právním závěrům než soud prvního stupně. Odvolací soud shledal, že dílo bylo jako
celek předáno podpisem akceptačního protokolu dne 22. 6. 2011, a žalované 1) tak
vůči žalobkyni vznikl nárok na zaplacení sjednané ceny, avšak nikoliv v  plné výši,
neboť žalobkyně mohla podle bodu 3.2.4 smlouvy snížit poslední platbu zádržného
(ve výši 300  000  Kč bez daně z  přidané hodnoty) až o  50 %, jestliže měla
(subjektivně) za to, že se jí nedostalo požadovaného plnění. Jelikož z průběhu celého
řízení je dle odvolacího soudu zřejmé, že žalobkyně má za to, že nedostala, co
požadovala, měla povinnost žalované 1) zaplatit pouze částku 150 000 Kč bez daně
z  přidané hodnoty (tj. 180  000  Kč vč. daně z  přidané hodnoty ve výši 20 %).
V rozsahu částky 180 000 Kč s příslušenstvím proto odvolací soud rozsudek soudu
prvního stupně změnil a v rozsahu částky 123 600 Kč s příslušenstvím (zbývajícího
požadovaného zádržného) zamítavý rozsudek potvrdil jako věcně správný. Podle
odvolacího soudu žalobkyně neměla důvod pro odstoupení od smlouvy, neboť
žalovaná 1) svůj závazek splnila, a  žalobkyně se proto nemůže domáhat vydání
bezdůvodného obohacení. Jelikož dílo bylo dle odvolacího soudu předáno
22. 6. 2011 podpisem akceptačního protokolu, nemohla být žalovaná 1) v prodlení
s  jeho předáním, a  nárok na zaplacení smluvní pokuty ve výši 393  000  Kč
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
s příslušenstvím žalobkyni tudíž nenáleží. Vzhledem k tomu, že žalobkyně žalované
1) část sjednané ceny neuhradila, byla žalovaná 1) oprávněna od smlouvy odstoupit,
jak učinila dopisem ze dne 14. 5. 2012.
9. Ohledně žalovanou 1) uplatněného nároku na smluvní pokutu ve výši 2 739 408 Kč
s  příslušenstvím, požadovaného v  důsledku užívání informačního systému a  jeho
komponentů žalobkyní i  po odstoupení od smlouvy, tj. po zániku licenčních
oprávnění, odvolací soud uvedl, že odstoupením od smlouvy zaniká spolu s hlavním
závazkem taktéž dohoda o  smluvní pokutě. Smluvní pokuta by jako samostatný
majetkový nárok nezanikla za předpokladu, že by ke vzniku nároku na její úhradu
došlo ještě před odstoupením od smlouvy, což ovšem není případ projednávané věci.
10. Odvolací soud pak nepřisvědčil ani argumentaci žalované 1), že nárok na smluvní
pokutu ve výši dvojnásobku licenčního poplatku lze eventuálně posoudit podle § 40
odst. 4 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem
autorským a o změně některých zákonů ( ), neboť tyto dva nároky jsouautorský zákon
založeny na zcela odlišných skutkových základech. K tomu dodal, že smluvní pokuta
byla sjednána pevnou částkou, jejíž výše byla stanovena jako dvojnásobek licenčního
poplatku ve smlouvě sjednaného, avšak nárok podle odst. 4 autorského zákona§ 40
představuje bezdůvodné obohacení ve výši dvojnásobku obvyklé výše v době zásahu
do práva autora, přičemž na rozdíl od smluvní pokuty se nejedná o nárok plynoucí ze
smlouvy. Předmět řízení je vymezen zásadně skutkovými okolnostmi a  žalobním
petitem, přičemž požadovala-li by žalovaná 1) dané plnění na jiném skutkovém
základě, muselo by dojít ke změně žaloby, což se však nestalo.
11. Ohledně nároků žalované 1) na zaplacení částek 2 400 Kč, 26 800 Kč a 22 320 Kč
(poskytnuté služby) odvolací soud shledal rozhodnutí soudu prvního stupně
nepřezkoumatelným, a proto jej v příslušných výrocích zrušil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná 1) dovoláním, a to v části výroku IV,
v níž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu, v němž byla
zamítnuta vzájemná žaloba žalované 1) o  zaplacení částky 2  863  008  Kč
s  příslušenstvím (tj. v  části, v  níž bylo rozhodnuto o  nároku na zaplacení smluvní
pokuty ve výši 2  739  408  Kč s  příslušenstvím a  zádržného ve výši 123  600  Kč
s příslušenstvím), jakož i ve výroku VI rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž
odvolací soud zrušil výroky VI a  IX rozsudku soudu prvního stupně a  výrok III
doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně.
13. Žalovaná 1) v dovolání namítla, že odvolací soud nesprávně právně posoudil otázku
vzniku nároku na smluvní pokutu v  době po odstoupení od smlouvy, a  předložila
dovolacímu soudu otázku dle žalované 1) v  rozhodovací praxi dovolacího soudu
neřešenou, zda může nárok na smluvní pokutu pro výkon práva duševního vlastnictví
v  rozporu s  licencí vzniknout i  z důvodu výkonu práva duševního vlastnictví bez
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
licenčního oprávnění po odstoupení od smlouvy. Dle žalované 1) žalobkyně užívala
software i po odstoupení od smlouvy, čímž porušila svoji povinnost užívat software
v souladu s licenční smlouvou, a žalované 1) tak podle bodu 2.6 smlouvy vznikl nárok
na smluvní pokutu. Smyslem ujednání o smluvní pokutě bylo poskytnutí maximální
ochrany duševního vlastnictví žalované 1), jeho existence nebyla závislá na existenci
licenční smlouvy, a  dané ujednání mělo tudíž přetrvat i  po skončení smlouvy.
Odvolací soud měl dle žalované 1) posoudit, zda se nejedná o  ujednání mající
vzhledem ke své povaze trvat i po skončení licenční smlouvy ve smyslu odst. 1§ 351
obch. zák.
14. Žalovaná 1) dále uvedla, že dospěl-li odvolací soud k závěru, že nebyl dán její nárok
na smluvní pokutu, měl takto uplatněnou částku posoudit jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení podle odst. 4 autorského zákona, neboť v takovém§ 40
případě se jedná (pouze) o  změnu právního posouzení nároku vycházejícího ze
stejných skutkových tvrzení, přičemž s ohledem na to, že tento nárok lze podřadit pod
jiné ustanovení hmotného práva, není třeba provádět změnu žaloby. Posouzení
daného nároku podle norem upravujících bezdůvodné obohacení podle žalované 1)
nebrání, je-li nárok v řízení uplatněn jako nárok ze smlouvy. Ve vztahu k této námitce
má žalovaná 1) za to, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu, na kterou v dovolání odkázala.
15. Dále žalovaná 1) namitla nesprávné právní posouzení vzniku nároku na zaplacení
ceny díla (zádržného). Uvedla, že v  souladu s  bodem 3.2.3 smlouvy po podpisu
akceptačního protokolu vystavila žalobkyni fakturu na částku 1 026 037 Kč, přičemž
dle bodu 3.2.4 měla po třech měsících po zahájení ostrého provozu obdržet taktéž
zádržné ve výši 300 000 Kč bez daně z přidané hodnoty (viz bod 7 shora). Žalovaná
1) počítala s tím, že 50 % zádržného činí „naturální obligaci“, a proto v řízení uplatnila
pouze 50 % zádržného, tj. částku ve výši 180 000 Kč vč. daně z přidané hodnoty. Po
odečtení oněch 50 % zádržného měla žalobkyně uhradit částku v  celkové výši
2 404 526 Kč bez daně z přidané hodnoty, avšak uhradila pouze 2 151 526 Kč bez
daně z přidané hodnoty. Výše dluhu tak činí 253 000 Kč bez daně z přidané hodnoty,
tedy 303  600  Kč vč. daně z  přidané hodnoty. Odvolací soud však žalované 1)
přisoudil pouze 180 000 Kč a ve zbývajících 123 600 Kč vzájemnou žalobu zamítl,
a  to z  důvodu podřazení uplatněného nároku pod nesprávné ustanovení smlouvy,
neboť měl zřejmě nesprávně za to, že zamítnutý nárok představuje zbytek zádržného
dle bodu 3.2.4 smlouvy, nicméně se dle žalované 1) mělo jednat o zádržné dle bodu
3.2.3 smlouvy.
Uzavřel-li odvolací soud, že nárok na zaplacení části ceny díla dle bodu 3.2.3 vznikl,
měl přiznat i  zbývajících 123  600  Kč. Ohledně této námitky žalovaná 1) spatřuje
přípustnost dovolání v tom, že se při řešení dané otázky odvolací soud odchýlil od
ustálené judikatury dovolacího soudu, přičemž současně danou námitku uplatnila
jako vadu řízení, neboť dle jejího názoru soud rozhodl o něčem jiném, než čeho se
žalovaná 1) domáhala; případně se má jednat o  případ extrémního nesouladu
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
skutkových zjištění s provedenými důkazy, jelikož přestože v řízení nebyla prokázána
úhrada sporné částky, vyvodil odvolací soud skutkový závěr, že celá část ceny díla
podle bodu 3.2.3 smlouvy byla uhrazena.
16. Poslední námitka žalované 1) směřovala vůči posouzení otázky náhrady nákladů
řízení, k  čemuž uvedla, že odvolací soud měl rozhodnout o  nákladech řízení
samostatně ve vztahu k  podané žalobě a  samostatně ve věci vzájemného návrhu
žalované 1). Ve vztahu k  žalobou uplatněnému nároku i  vzájemné žalobě je
napadený rozsudek rozhodnutím, kterým se řízení o  žalobě a  (částečně)
o vzájemném návrhu končí, tudíž mělo být rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení.
Napadený rozsudek je dle žalované 1) v  rozporu s  judikaturou Nejvyššího soudu
a Ústavního soudu, a představuje zásah do jejího práva na spravedlivý proces, jakož
i práva vlastnit majetek. Závěrem žalovaná 1) navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek
odvolacího soudu v  napadeném rozsahu zrušil a  věc vrátil odvolacímu soudu
k dalšímu řízení.
17. Ve vyjádření k  dovolání se žalobkyně vyjádřila k  jednotlivým dovolacím námitkám,
přičemž podle žalobkyně není dovolání žalované 1) přípustné, neboť napadený
rozsudek je v  souladu s  ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, případně
jsou dovoláním napadány skutkové závěry soudů nižších stupňů. Žalobkyně proto
navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalované 1) odmítl a přiznal žalobkyni náhradu
nákladů dovolacího řízení.
III. Přípustnost dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 
, , ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII99/1963 Sb. občanský soudní řád
zákona č.  ), dále jen „ “.286/2021 Sb. o. s. ř.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241
odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti
vyžadované ustanovením odst. 2 o. s. ř. Dále se proto zabýval jeho§ 241a
přípustností.
20. Podle odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí§ 236
odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
21. Podle není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému§ 237 o. s. ř.
rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené
rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu
nebo která v  rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je
dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem
vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Podle odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle §  237 není přípustné proti§ 238
rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
23. Podle odst. 1 písm. k) o. s. ř. dovolání podle §  237 není přípustné proti§ 238
rozhodnutím, kterými odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně a  věc
vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
24. Dovolání žalované 1) směřuje rovněž proti výroku VI rozsudku odvolacího soudu
v rozsahu, v němž odvolací soud rozhodl o zrušení výroků VI a IX rozsudku soudu
prvního stupně a výroku III doplňujícího rozsudku soudu prvního stupně. Dovolání ve
vztahu ke (kasačnímu) výroku VI napadeného rozsudku tak není objektivně přípustné
podle odst. 1 písm. k) o. s. ř. Jelikož se současně jedná o výrok týkající se§ 238
nákladů řízení, je přípustnost dovolání vyloučena rovněž ustanovením odst. 1§ 238
písm. h) o. s. ř.
25. Nejvyšší soud proto v tomto rozsahu dovolání žalované 1) podle ustanovení § 243c
odst. 3 o. s. ř. ve spojení s  odst. 1 písm. h) a k) o. s. ř. odmítl a dále se zabýval§ 238
přípustností dovolání ve zbývajícím rozsahu.
26. Námitka žalované 1) týkající se otázky vzniku nároku na smluvní pokutu po
odstoupení od smlouvy (v poměrech zákona č.  , )513/1991 Sb. obchodního zákoníku
přípustnost dovolání podle nezakládá, jelikož tuto otázku odvolací soud§ 237 o. s. ř.
vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
27. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu v  poměrech právní úpravy účinné do
31. 12. 2013 se ustálila na tom, že smluvní pokuta má, stejně jako úroky z prodlení
a poplatky z prodlení, akcesorickou povahu. Znamená to, že bez existence hlavního
(zajišťovaného) závazku nemůže platně vzniknout vedlejší (zajišťovací) závazek
z dohody o smluvní pokutě. Zásadně platí, že při zániku hlavního závazku se nelze
úspěšně domáhat smluvní pokuty. Smluvní pokuta ale není, na rozdíl od úroků
z  prodlení a  poplatků z  prodlení, příslušenstvím pohledávky ani opětujícím se
plněním, nýbrž samostatným majetkovým nárokem. Dojde-li ke zrušení smlouvy
odstoupením (§  48 obč. zák.), zaniká sice hlavní závazek (tj. práva a  povinnosti
vyplývající ze smlouvy), jakož i vedlejší závazek sloužící k jeho zajištění, nezaniká
však nárok na smluvní pokutu, pokud vznikl ještě před odstoupením od smlouvy
(resp. před zrušením smlouvy). V důsledku porušení smluvní povinnosti totiž vznikl
mezi smluvními stranami nový – dosud neexistující a původní smlouvou bez dalšího
nezaložený – právní vztah, který již nemá ve vztahu k  zajištěnému závazku
akcesorickou povahu a na jehož existenci nemá zánik zajištěného závazku vliv (srov.
rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. , ze dne33 Cdo 2632/2010
25. 6. 2003, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. ,33 Odo 131/2003 23 Cdo 484/2009
a ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. , nebo usnesení Nejvyššího soudu23 Cdo 2833/2011
ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. ).23 Cdo 554/2015
28. V projednávané věci se žalovaná 1) domáhala zaplacení smluvní pokuty podle bodu
2.6 smlouvy, v němž bylo sjednáno, že pokud žalobkyně jakýmkoliv způsobem poruší
jednotlivá ustanovení licenční smlouvy, je povinna žalované 1) zaplatit smluvní
pokutu ve výši dvojnásobku celkového licenčního poplatku dle smlouvy; dne
14.  5.  2012 však žalovaná 1) od smlouvy odstoupila. Uzavřel-li odvolací soud na
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
základě shora uvedeného, že odstoupením od smlouvy (resp. od licenční smlouvy
a  smlouvy o  systémové podpoře; srov. body 28 a  34 rozsudku odvolacího soudu)
došlo k  zániku hlavního závazku, podle něhož byla žalobkyně oprávněna používat
informační systém jen za podmínek sjednaných v licenční smlouvě, čímž došlo i k
zániku ujednání o  smluvní pokutě zajišťující shora uvedenou povinnost, přičemž
nárok na smluvní pokutu dosud nevznikl, je rozsudek odvolacího soudu v  souladu
s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
29. Přípustnost dovolání podle nezakládá ani dovolací námitka týkající se§ 237 o. s. ř.
nároku na zaplacení ceny díla (zádržného) ve výši 123  600  Kč s  příslušenstvím.
Namítá-li žalovaná 1), že odvolací soud nesprávně posoudil předpoklady vzniku
nároku na zaplacení jednotlivých částí ceny díla podle bodu 3.2 smlouvy, neboť
smluvní podmínky nároku na zaplacení předmětné části ceny díla byly podle
žalované 1) jiné než ty, z  nichž při posuzování předmětného nároku vycházel
odvolací soud, napadá tím závěr odvolacího soudu o obsahu práv a povinností dle
uzavřené smlouvy.
30. Judikatura Nejvyššího soudu je však ustálena v  závěru, že výsledek, k  němuž
odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a  za užití
zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního
úkonu (o skutečné vůli stran jím projevené), není řešením otázky hmotného práva
v  intencích , jež by bylo možno porovnávat s  ustálenou rozhodovací§ 237 o. s. ř.
praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit
pouze v  postupu, jímž k  takovému výsledku (k závěru o  obsahu právního úkonu)
dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich
aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
31.  5.  2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne23 Cdo 1658/2022
23.  6.  2022, sp. zn. , ze dne 24.  11.  2022, sp. zn.23 Cdo 3525/2021
, ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. , ze dne 28. 4. 2014,23 Cdo 1364/2022 32 Cdo 192/2014
sp. zn. , a ze dne 20. 1. 2022, sp. zn. ). O takový32 Cdo 952/2014 23 Cdo 3011/2021
případ se však v  projednávané věci nejedná a  dovolatelka takové pochybení
odvolacímu soudu ani nevytýkala, nýbrž kritizovala toliko výsledek výkladu (závěr
o obsahu právního úkonu), k němuž dospěl odvolací soud.
31. Pokud žalovaná 1) v souvislosti se shora uvedeným namítala, že žalobkyně dotčenou
část ceny díla neuhradila, uplatnila tím ve skutečnosti námitku proti skutkovým
zjištěním odvolacího soudu, nikoliv proti jím učiněnému právnímu posouzení. Ze
skutkových zjištění odvolacího soudu totiž vyplynulo, že žalobkyně žalované 1) části
ceny díla podle bodů 3.2.1, 3.2.2 a 3.2.3 smlouvy uhradila (srov. bod 30 rozsudku
odvolacího soudu). Správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy
nižších stupňů ovšem v  dovolacím řízení v  žádném ohledu zpochybnit nelze.
Dovolací přezkum je podle odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním,§ 241a
ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatelka
k  dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
založit přípustnost dovolání podle (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze§ 237 o. s. ř.
dne 18.  1.  2023, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne23 Cdo 767/2022
26. 4. 2022, sp. zn. , ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. ,23 Cdo 846/2022 29 Cdo 2125/2014
a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. ).29 Cdo 4097/2014
32. Nejvyšší soud rovněž dospěl k závěru, že se v posuzované věci nejedná o výjimečný
případ, v němž skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv
a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle , jak se domnív᧠237 o. s. ř.
žalovaná 1), neboť Nejvyšší soud neshledal, že by dotčený závěr odvolacího soudu
spočíval v  extrémním rozporu mezi provedenými důkazy a  skutkovými zjištěními
nebo že by hodnocení důkazů bylo založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu
ze dne 17.  12.  2014, sp. zn. , a  usnesení Ústavního soudu ze dneI. ÚS 3093/13
26. 5. 2015, sp. zn. ). Závažné procesní pochybení spočívající v libovůliIV. ÚS 985/15
soudů a  extrémním rozporu jejich skutkových zjištění s  provedenými důkazy pak
nelze dovodit pouze z  toho, že odvolací soud při hodnocení důkazů dospěl ke
skutkovým závěrům, s  nimiž žalovaná 1) nesouhlasí. Odlišná verze skutku
prosazovaná žalovanou 1) na podkladě vlastního subjektivního hodnocení v  řízení
provedených důkazů sama o sobě takový extrémní rozpor znamenat nemůže (srov.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. , ze dne33 Cdo 1606/2018
11.  2.  2019, sp. zn. , nebo ze dne 25.  7.  2022, sp. zn.28 Cdo 4325/2018
). Tato námitka tudíž přípustnost dovolání podle23 Cdo 1635/2022 § 237 o. s. ř.
nezakládá.
33. Dovolání je však podle přípustné pro řešení otázky totožnosti skutku,§ 237 o. s. ř.
konkrétně otázky, zda je nárok na zaplacení smluvní pokuty pro výkon práva
duševního vlastnictví v  rozporu s  licencí (v rozsahu částky 2  739  408  Kč
s  příslušenstvím) založen na totožném skutkovém základě jako nárok na vydání
bezdůvodného obohacení podle odst. 4 autorského zákona, neboť při jejím§ 40
řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
34. Dovolání je důvodné, neboť napadený rozsudek odvolacího soudu spočívá na
nesprávném právním posouzení věci ( odst. 1 o. s. ř.).§ 241a
35. Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového
stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění
závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná, či nikoliv.
36. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na
zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy,
jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou,
nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodná právní úprava
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
37. Podle odst. 1 věty první a druhé o. s. ř. se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí§ 79
kromě obecných náležitostí (§  42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště
účastníků, popřípadě rodná čísla nebo identifikační čísla účastníků (obchodní firmu
nebo název a sídlo právnické osoby, identifikační číslo, označení státu a příslušné
organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich
zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel
dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá.
38. Podle odst. 1 věta první o. s. ř. žalobce (navrhovatel) může za řízení se§ 95
souhlasem soudu měnit návrh na zahájení řízení.
39. Podle žalovaný může za řízení uplatnit svá práva proti žalobci§ 97 o. s. ř.
i  vzájemným návrhem (odstavec první). Vzájemný návrh může soud vyloučit
k  samostatnému řízení, jestliže by tu nebyly podmínky pro spojení věcí (odstavec
druhý). Na vzájemný návrh se použije přiměřeně ustanovení o návrhu na zahájení
řízení, jeho změně a vzetí zpět (odstavec třetí).
Předmět sporu a změna žaloby v judikatuře
40. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že předmětem
civilního sporného řízení je zákonem uplatněné právo na plnění (procesní nárok),
které zahrnuje základ (žalobou tvrzené právně významné skutečnosti) a  předmět
(žalobní petit). Vylíčením právně významných rozhodujících skutečností ( odst. 1§ 79
o. s. ř.) žalobce určuje, o čem a na jakém skutkovém základě má soud rozhodnout.
Žalobce je proto povinen v žalobě uvést takové skutečnosti, jimiž vylíčí skutek, na
jehož základě svůj nárok uplatňuje, a to v rozsahu, který umožní jeho jednoznačnou
individualizaci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn.
, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30.  5.  2018, sp. zn.23 Cdo 1512/2020
).33 Cdo 3791/2016
41. Podstatu skutku (skutkového děje) lze přitom spatřovat především v jednání (a to ve
všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 28.  11.  2001, sp. zn. , uveřejněný pod20 Cdo 2481/99
číslem 31/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 1. 2001, sp. zn. , uveřejněné pod číslem 60/2001 Sbírky20 Cdo 463/99
soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021,
sp. zn. ). Totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň23 Cdo 48/2021
totožnost jednání, anebo totožnost následku (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze
dne 28.  5.  1998, sp. zn. , nebo ze dne 12.  12.  2001, sp. zn.2 Odon 154/97
, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí20 Cdo 2931/99
a stanovisek, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. , uveřejněné pod číslem31 Cdo 2740/2012
82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a  stanovisek, ze dne 20.  10.  2011, sp. zn.
, ze dne 20.  11.  2012, sp. zn. , a  ze dne33 Cdo 4272/2009 29 Cdo 317/2012
29. 5. 2018, sp. zn. ).23 Cdo 4141/2017
42.
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
Judikatura Ústavního soudu z uvedených závěrů Nejvyššího soudu vychází, přičemž
aby šlo o  tentýž skutek, musí nově uváděná tvrzení vycházet ze stejné „životní
události“ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními,
a  to zejména ve vztahu k  tzv. následku (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne
27. 3. 2018, sp. zn. , a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. ).III. ÚS 2551/16 I. ÚS 543/22
43. Sporné řízení je ovládáno zásadou dispoziční, podle níž platí, že skutkovým
vymezením nároku v  žalobě je soud vázán a  nemůže žalobci přiznat plnění na
základě jiného skutkového základu, neboť by tak rozhodl o jiném nároku, než který se
stal předmětem řízení. Nepřípustným překročením návrhu a  porušením dispoziční
zásady řízení by bylo přiznání jiného plnění, než které žalobce v  žalobním petitu
požadoval, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl
tvrzen v  žalobě a  byl předmětem dokazování v  soudním řízení (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31.  7.  2003, sp. zn. , uveřejněný pod25 Cdo 1934/2001
číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu
ze dne 26. 1. 2024, sp. zn. , či usnesení Nejvyššího soudu ze dne23 Cdo 3124/2022
22. 4. 2004, sp. zn. ).25 Cdo 2002/2002
44. Změna žaloby je projevem dispoziční zásady, podle které je žalobce v civilním řízení
sporném oprávněn svými dispoziční úkony vymezit (mimo jiné) předmět řízení.
O  změnu žaloby ve smyslu jde tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho§ 95 o. s. ř.
jiného než v  původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového
základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž tak i v případě, že žalobce
sice i  nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a  stejného rozsahu), ale na
základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil
v  původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30.  8.  2001, sp. zn.
, uveřejněný pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí21 Cdo 2502/2000
a  stanovisek, a  rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30.  9.  2021, sp. zn.
, a  ze dne 25.  9.  2018, sp. zn. , nebo usnesení23 Cdo 571/2021 28 Cdo 300/2017
Nejvyššího soudu ze dne 11.  2.  2020, sp. zn. , a  ze dne23 Cdo 1383/2018
20. 10. 2015, sp. zn. ).26 Cdo 2532/2015
45. O změnu žaloby naopak nejde v případě, jestliže žalobce na základě téhož skutku
mění pouze jeho právní kvalifikaci (např. nárok na zaplacení určité peněžité částky,
který původně po právní stránce kvalifikoval jako plnění ze smlouvy, nyní dovozuje
také z  bezdůvodného obohacení). Posouzení skutku (skutkového děje) po právní
stránce je vždy úkolem soudu (v duchu zásady ); žalobce nemusí svůjiura novit curia
nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán.
Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. , ze dne 25. 8. 2020,23 Cdo 2440/2022
sp. zn. , ze dne 29.  7.  2004, sp. zn. , ze dne23 Cdo 1512/2020 29 Odo 439/2002
22. 6. 2005, sp. zn. , ze dne 22. 11. 2006, sp. zn.32 Odo 830/2004 33 Odo 1310/2004
, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. ).33 Odo 944/2006
46.
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
Ve vztahu mezi nároky na plnění ze smlouvy a na vydání bezdůvodného obohacení
získaného plněním podle absolutně neplatné (tj. zrušené) smlouvy uvedenéex tunc
judikaturní pojetí ústí v závěr, podle kterého nemůže právní posouzení smlouvy ze
strany soudu (jako neplatné) znamenat změnu skutkového stavu vymezeného
žalobou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31.  7.  2003, sp. zn.
, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí25 Cdo 1934/2001
a  stanovisek,a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26.  1.  2024, sp. zn.
).23 Cdo 3124/2022
Předmět sporu a totožnost skutku v odborné literatuře
47. V recentní odborné literatuře zcela převažuje tzv. procesní teorie předmětu sporu,
podle níž má předmět sporu toliko procesní obsah a  je spojen s  žalobou (oproti
starším materiálním teoriím ztotožňujícím předmět sporu se subjektivním hmotným
právem). Podle procesní teorie je tak předmětem sporu nikoliv subjektivní hmotné
právo, nýbrž tzv. procesní nárok, který je vymezen žalobou a není přímo závislý na
subjektivním hmotném právu. S tím pak souvisí otázka, které obsahové části žaloby
jsou pro vymezení předmětu sporu (procesního nároku) rozhodné, přičemž
v závislosti na těchto obsahových částech, resp. prvcích žaloby, lze v právní nauce
rozlišovat (převážně) tzv. jednočlennou a dvojčlennou procesní teorii předmětu sporu
(srov. MACUR, J. Předmět sporu v  civilním soudním řízení. Brno: Masarykova
univerzita, 2002, s. 32–33, nebo SPÁČIL, J. Několik poznámek k problematice změny
žaloby a k předmětu občanského soudního řízení. Právní rozhledy, č. 6, 1995, s. 222
a  násl.; v  zahraniční literatuře výstižně FASCHING, H. W. Lehrbuch des
österreichischen Zivilprozeßrecht. Wien: Manzsche Verlags und
Universitätsbuchhandlung, 1990, marg. č. 1154).
48. Podle jednočlenné teorie předmětu sporu je pro plné vymezení předmětu sporu
dostačující toliko žalobní petit (žalobní žádost), a nikoliv skutkový základ procesního
nároku, neboť ten slouží pouze jako pomůcka pro výklad žalobního petitu. Je-li však
předmět sporu vymezen pouze žalobním petitem, vede uvedené pojetí k velmi široce
chápanému předmětu sporu. K takto vymezenému předmětu sporu (spočívajícím jen
na žalobnímu petitu) totiž mohou být přiřazeny odlišné skutkové základy odůvodňující
žalobní petit, což by činilo potíže zejména u žalob na peněžitá plnění. Nevyhovující
se však jednočlenná teorie jeví i z hlediska posuzování překážek litispendence a res
, jakož i  z hlediska změny žaloby, neboť žalobce může libovolně měnitiudicata
skutkový základ procesního nároku (srov. MACUR, J. Předmět sporu v  civilním
soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 39–45; shodně v zahraniční
literatuře BECKER-EBERHARD, E. §  253 Klageschrift. In: RAUSCHER, T.,
KRÜGER, W. Münchener Kommentar zur ZPO. München: C. H. Beck, 2020, marg.
č. 35, 36).
49.
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
V současné procesní nauce proto převládá tzv. dvoučlenná procesní teorie předmětu
sporu, podle níž je předmět sporu vymezen předmětem procesního nároku (žalobním
petitem) a základem procesního nároku (skutkovým základem žaloby) (srov. v naší
literatuře MACUR, J. Předmět sporu v  civilním soudním řízení. Brno: Masarykova
univerzita, 2002, s. 33–34; v  zahraniční literatuře MUSIELAK, H. J. Einleitung. In:
MUSIELAK, H. J., VOIT, W. Zivilprozessordnung mit Gerichtsverfassungsgesetz.
Kommentar. München: Franz Vahlen, 2023, marg. č. 69, 70).
50. Uvedené pojetí odpovídá taktéž platné právní úpravě, poněvadž dle odst. 1 věta§ 79
druhá o. s. ř. má žalobce v žalobě „vylíčit rozhodující skutečnosti“ a uvést „čeho se
domáhá“; není však povinen svůj nárok právně kvalifikovat. Starší procesní úprava
platná v  historických českých zemích to stanovovala výslovně [srov. zákona§ 78
č.  113/1895 ř. z., o  soudním řízení v  občanských rozepřích právních (civilní řád
soudní)], a tento závěr razí rovněž současná judikatura (srov. rozsudky Nejvyššího
soudu ze dne 31. 1. 2023, sp. zn. , ze dne 25. 8. 2020, sp. zn.23 Cdo 2440/2022
, jakož i  nálezy Ústavního soudu ze dne 27.  3.  2018, sp. zn.23 Cdo 1512/2020
, a ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. ).III. ÚS 2551/16 I. ÚS 543/22
51. Ze shora uvedeného vyplývá, že v poměrech dvoučlenné teorie předmětu sporu jde
o totožný procesní nárok tehdy, je-li kumulativně dána totožnost předmětu i základu
procesního nároku, resp. dotčených procesních nároků. Identita předmětu
procesního nároku je dána, jestliže požadovaný právní následek je totožný s tím, že
liší-li se kvantitativní vymezení srovnávaných nároků, dosahuje identita předmětu
sporu pouze do výše původní částky, tj. totožnost věci je dána v rozsahu, v němž se
nároky překrývají [srov. MACUR, J. Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno:
Masarykova univerzita, 2002, s. 34; DVOŘÁK, B. In: LAVICKÝ, P. a  kol.
(§ 1 až 250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016,Občanský soudní řád
s. 342].
52. Obdobně pak ve vztahu k totožnosti základu procesního nároku (tj. totožnosti skutku
či jinak totožnosti skutkového základu věci) musí platit, že jsou-li skutkové přednesy
ve srovnávaných případech stejné, je dána identita základů předmětu sporu.
Samotná odlišnost skutkových přednesů však bez dalšího nevylučuje totožnost
skutkového základu věci, přičemž i  zde lze sledovat dva přístupy k  posuzování
otázky, kdy odlišnost skutkových přednesů totožnost základu procesního nároku
nevylučuje, a kdy naopak vede k závěru o více předmětech sporu.
53. Podle prvního ze zmíněných přístupů jsou diferenciačním kritériem znaky skutkové
podstaty nárokové normy (normy zakládající nárok). Jestliže nově uváděné
skutečnosti vedou k  formulaci skutkového stavu odpovídajícímu znakům skutkové
podstaty právní normy odlišné od normy odpovídající původním skutkovým
přednesům, nelze předmět sporu (resp. jeho základ) považovat za totožný. Uvedené
kritérium „normativní jednoty“ však vede k úzkému pojetí předmětu sporu, které může
mít za následek nutnost častých změn žaloby, což jednak ztěžuje pozici žalobce,
jednak jde z hlediska procesní ekonomie o nežádoucí prodlužování řízení.
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
54. V procesní nauce a v soudní praxi se proto uplatňuje koncepce „faktické jednoty“, jež
nebere v potaz znaky skutkové podstaty nárokové normy, nýbrž základ procesního
nároku vymezuje těmi skutečnostmi, které spolu souvisejí natolik, že tvoří jednotný
skutkový komplex, či, jinak vyjádřeno, představují stejnou „životní událost“ (srov.
k tomu nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. , a ze dneIII. ÚS 2551/16
29.  9.  2022, sp. zn. , jakož i  rozsudek Nejvyššího soudu ze dneI. ÚS 543/22
26. 1. 2024, sp. zn. ).23 Cdo 3124/2022
55. Jestliže tedy žalobce uplatní další skutková tvrzení, která natolik souvisí s původně
tvrzenými skutečnostmi, že tvoří faktickou jednotu, resp. přestavují stejnou „životní
událost“, nepůjde o  jiný, nýbrž o  totožný základ procesního nároku, a  dodatečné
uvedení takových skutečností tudíž nevyvolá nutnost změny žaloby. Skutečnost, že
uplatnění dalších skutkových tvrzení může mít za následek změnu právní kvalifikace
věci je přitom bez významu, neboť platí zásada [srov. MACUR, J.iura novit curia
Předmět sporu v civilním soudním řízení. Brno: Masarykova univerzita, 2002, s. 35–
39; NYPL, M. Identifikace práva provedená žalobcem a  její posouzení soudem.
Právní rozhledy, č. 12, 1995, s. 488 a násl.; ze zahraniční literatury srov. SAENGER,
I. § 253 Klageschrift. In: SAENGER, I. (Hrsg.) Zivilprozessordnung. Handkommentar.
Baden-Baden: Nomos, 2023, marg. č.  25; BECKER-EBERHARD, E. §  253
Klageschrift. In: RAUSCHER, T., KRÜGER, W. Münchener Kommentar zur ZPO.
München: C. H. Beck, 2020, marg. č.  76–80; ke změně právní kvalifikace
uplatněného nároku v  judikatuře srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne
31.  1.  2023, sp. zn. , a  ze dne 25.  8.  2020, sp. zn.23 Cdo 2440/2022
, jakož i další judikaturu citovanou v bodě 45 shora].23 Cdo 1512/2020
Posouzení v poměrech projednávané věci
56. Vztažením shora uvedeného do poměrů projednávané věci dospěl Nejvyšší soud
k  závěru, že nelze přisvědčit názoru odvolacího soudu, že nárok na zaplacení
smluvní pokuty za výkon práva duševního vlastnictví v rozporu s licencí (resp. bez
licenčního oprávnění) je založen na odlišném skutkovém základu než nárok na
vydání bezdůvodného obohacení podle odst. 4 autorského zákona, a vzájemn᧠40
žaloba žalované 1) týkající se tohoto nároku tak nemohla být důvodná, aniž by došlo
k její změně ve smyslu § 95 o. s. ř.
57. Žalovaná 1) vzájemným návrhem vůči žalobkyni uplatnila nárok na zaplacení částky
2 739 408 Kč z titulu smluvní pokuty dle bodu 2.6 smlouvy, přičemž opakovaně ve
svých podáních uváděla, že v případě, neshledal-li by soud smluvní nárok důvodným,
uplatňuje nárok na vydání bezdůvodného obohacení v totožné výši, přičemž odkázala
na odst. 4 autorského zákona. Žalovaná 1) přitom z hlediska skutkových tvrzení§ 40
uvedla, že žalobkyně po odstoupení od smlouvy a  zániku licenčních oprávnění
nadále užívala informační systém [coby duševní vlastnictví žalované 1)] bez patřičné
licence, čímž porušila svoji smluvní povinnost, a  proto žalované 1) náleží smluvní
pokuta ve sjednané výši.
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
58. Skutkovou podstatu (kvazi)deliktu bezdůvodného obohacení podle a  násl.§ 451
zákona č. 40/1964 Sb., , ve spojení s  ,občanského zákoníku § 40 autorského zákona
naplní ten, kdo libovolným způsobem užije cizího díla bez právního důvodu (od
počátku neexistujícího či následně odpadlého), a  obohatí se na úkor autora nebo
jiného nositele majetkových autorských práv k  dílu; zavinění se nezkoumá (srov.
TELEC, I., TŮMA, P. § 40 [Prostředky přímé ochrany práva autorského]. In: TELEC,
I., TŮMA, P. : komentář. Praha: C. H. Beck, 2019, marg. č.  27).Autorský zákon
Z hlediska předmětné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení lze konstatovat,
že skutkové přednesy žalované 1) byly právně relevantní a  odpovídaly
požadovanému kvazideliktnímu nároku. Lze se proto ztotožnit s  žalovanou 1), že
uplatněný nárok byl vymezen stále stejnými (shora uvedenými) skutkovými tvrzeními.
Doplnila-li žalovaná 1) svá tvrzení ve prospěch nároku na vydání bezdůvodného
obohacení „z opatrnosti“ a  argumentovala-li jinou v  úvahu připadající právní
kvalifikací, souvisejí spolu tyto skutečnosti natolik, že tvoří shora zmiňovanou stejnou
„životní událost“, a nevyvolávají tak nutnost změny (vzájemné) žaloby.
59. Z hlediska posuzované totožnosti skutkového základu procesního nároku je soudy
nižších stupňů dovozovaná odlišnost v právní kvalifikaci věci (z nároku smluvního na
nárok kvazideliktní) zcela bez významu. Žalovaná 1) totiž není ve smyslu § 79 odst. 1
věty druhé, ve spojení s  odst. 1 a 3 o. s. ř. povinna provádět právní kvalifikaci§ 97
věci, neboť právní kvalifikace skutku náleží soudu (k tomu viz bod 50 odůvodnění
shora).
60. Lze tak uzavřít, že jelikož v  projednávané věci nedošlo uplatněním nároku
z  bezdůvodného obohacení ke změně skutkového základu procesního nároku ani
žalobního petitu, nebyla k rozhodnutí o dotčeném nároku nezbytná změna vzájemné
žaloby ve smyslu Odvolacím soudem učiněné právní posouzení otázky§ 95 o. s. ř.
totožnosti skutku je tudíž nesprávné.
Posouzení vad řízení
61. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle odst. 3 věty druhé o. s.§ 242
ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v  odst. 1,§ 229 § 229
odst. 2 písm. a) a b) a  odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, kter駠229
mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a shledal, že řízení před soudy
obou stupňů takovými vadami zatíženo nebylo.
V. Závěr
62. Nejvyšší soud vhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v té
části výroku IV, v níž byl potvrzen výrok V rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu,
v němž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalované 1) o zaplacení částky 2 739 408 Kč
s příslušenstvím, podle ustanovení odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc mu v souladu s § 243e
odst. 2 o. s. ř. vrátil k dalšímu řízení.§ 243e
Masarykova univerzita 03.09.2024
Zdroj: https://www.beck-online.cz
63. Odvolací soud je ve smyslu § 243g odst. 1, části první věty za středníkem, veo. s. ř.
spojení s  vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí§ 226 o. s. ř.
vyslovenými.
64. O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového
rozhodnutí o věci ( odst. 1 věta druhá o. s. ř.).§ 243g
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu
Zdroj: http://www.nsoud.cz