V tomto týdnu se přesuneme od logického pozitivismu, který inspiroval skandinávského právního realistu Alfa Rosse (nejen, ale s Rossem jsme se seznámili v minulém semináři) k dalším významným filosofům, kteří se věnovali jazyku. Jak uvidíme, tak jejich vnímání jazyka a jeho funkce je odlišná od toho, jak byl vymezen filosofy, o kterých jsme se bavili v minulých týdnech.

Na tomto našem setkání se seznámíme s teorií řečových aktů, zejména s důrazem na filosofii Johna Langshawa Austina, který je jedním z nejvýznamnějších představitelů tzv. oxfordské školy (dalšími významnými představiteli této školy jsou např. G. Ryle, P. F. strawson, či P. Grice), a jeho žáka, který tuto teorii dále rozpracoval, Johna Searla. 

Tito filosofové neaspirovali na nějakou "reformu" běžného jazyka, nesnažili se o vytvoření jazyka "umělého", "dokonalého" jazyka "prostého nejasností", ale zaměřovali se na takzvaný běžný jazyk, který chtěli analyzovat a popisovat. 

John Langshaw Austin si všímá toho, že prostřednictvím jazyka pouze nepopisujeme svět, ale mnohdy prostřednictvím užití jazyka něco "tvoříme"/"děláme" (z toho označení "speech act", který odkazuje na to, že prostřednictvím tohoto "jednáme"). My se zaměříme na kategorizaci řečových aktů/řečového jednání, které rozpracoval John L. Austin a dále i na kategorizaci, s kterou přichází John Searle. 

OIP