Přehled právních vět

Na této stránce naleznete právní věty vybraných judikátů k předmětu Diskreční pravomoc.

7 Ca 253/2007 - 84
Pokud správní úřad vydá jednomu žadateli veřejnoprávní povolení k určité činnosti (zde vypouštění odpadních vod podle § 38 odst. 4 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách), a jiným žadatelům obdobnou žádost podanou ve stejné době zamítne s tím, že již jedno povolení vydáno bylo, a pouze tato skutečnost brání ve vyhovění jejich žádostem, pak takovým postupem bezdůvodně zvýhodňuje jednoho ze žadatelů na úkor ostatních (§ 2 odst. 4 správního řádu z roku 2004). Při rozhodování má správní orgán obdobné případy rozhodovat obdobně, tak aby mezi jednotlivými žadateli nevznikaly nedůvodné rozdíly.

3 As 24/2004 - 79
I když správní orgán rozhoduje na základě absolutně volného správní uvážení (tj. u rozhodnutí, na jejichž vydání není právní nárok), musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. Je nutné, aby správní orgán uvedl hlediska a kritéria, která ho vedla k vydání rozhodnutí. I při rozhodování pomocí absolutního správního uvážení musí správní orgán vždy respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování. Nezákonnost takovéhoto rozhodnutí pak může spočívat mj. v překročení nebo zneužití stanovených mezí správního uvážení (§ 78 odst. 1 s. ř. s.) nebo může být způsobena jiným porušením procesních předpisů. Ač na udělení licence není právní nárok, je rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání rozhodnutím ve smyslu ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. a mohlo by být z přezkumu soudem vyloučeno, pouze pokud by tak stanovil soudní řád správní nebo zvláštní zákon.

1 As 30/2008 - 49
Ustanovení § 4 odst. 1 a § 8 správního řádu odráží principy dobré správy, které jsou aplikovatelné jednak v horizontální rovině mezi vykonavateli veřejné správy navzájem, jednak ve vertikálním vztahu mezi veřejnou správou a jejími uživateli. Pokud principy dobré správy hovoří o nejvhodnějších prostředcích k vyřízení věci, mají se tím samozřejmě na mysli prostředky nejvhodnější pro uživatele veřejné správy, nikoliv pro správní orgán. Pokud procesní právní úkony občanů jako účastníků správního řízení (účastníků správněprávních vztahů) obsahují nejasnost, přičemž takovouto vadu je možno odstranit, a to poskytnutím poučení či pomoci ze strany správního orgánu, jsou správní orgány povinny dát účastníkům řízení příležitost tuto nejasnost odstranit
Platí zásada, že podání je nutno vždy posuzovat podle skutečného obsahu, nejen podle formálního označení. Opačný postup umožňuje správním orgánům vystupovat vůči subjektům s vysokou měrou formalismu. Veřejná správa je službou veřejnosti a správní orgány jsou povinny koordinovat své postupy a spolupracovat v zájmu naplnění požadavků dobré správy, v daném případě principu efektivnosti, někdy též nazývaném princip součinnosti. Projevem tohoto principu je povinnost správního orgánu, kterému bylo doručeno podání, k jehož vyřízení není oprávněn, postoupit toto podání příslušnému správnímu orgánu a informovat o tom žadatele. Správní orgány jsou povinny učinit všechny kroky nezbytné k vyřešení problému, se kterým se uživatel veřejné správy obrátil na správní orgán (včetně výzvy k odstranění eventuálních vad podání), nikoliv naložit s podáním pouze tak, aby bylo „vyřešeno“ jen z formálního hlediska, například přesunutím vyřízení věci na jiný správní orgán.
 
7 A 17/2002 - 34
Rozhodování o výši sankce za správní delikt je natolik individualizovaným rozhodováním, že odkaz na jiné správní řízení s jiným subjektem porušujícím stejným způsobem totéž ustanovení, které zahájil jiný správní orgán, v jiné věci a s jiným subjektem, nemohou být bez dalšího důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Při stanovení výše pokuty se zejména přihlíží k závažnosti, významu a době trvání protiprávního jednání a k rozsahu způsobené škody.

6 A 25/2002 - 42
Každé správní uvážení - i to, jež se jeví jako neomezené či absolutní - má své meze. I u něj proto správní soud zkoumá nejen to, zda jej správní orgán nezneužil, ale i to, zda jeho meze nepřekročil. Správní uvážení je v prvé řadě vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky; z nich lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně, principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, jaké důkazní prostředky si opatřil, jaké důkazy provedl a jak je hodnotil, a k jakým skutkovým a právním závěrům dospěl.

3 As 24/2004 - 79
Rozhodnutí musí obsahovat podrobné odůvodnění a dále kritéria, na jejichž základě bylo jednomu z žadatelů vyhověno a žádosti ostatních žadatelů zamítnuty. Správní orgán musí nejen popsat, proč a jaká kritéria pro své rozhodování zvolil a jakým způsobem tato kritéria naplnil úspěšný žadatel, ale musí rovněž podrobně popsat, proč tato kritéria nenaplnili ostatní žadatelé, případně proč je naplnili méně než úspěšný žadatel. I když správní orgán není při svém rozhodování vázán přesnými kritérii stanovenými zákonem a rozhoduje v mezích volného správního uvážení (tj. v rámci rozhodování o rozhodnutí, na jehož vydání není právní nárok), musí být jeho postup a rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. Proto i v těchto případech musí správní orgán respektovat jak stanovené procesní postupy (v to zahrnující rozhodnutí se všemi stanovenými náležitostmi), tak elementární právní principy správního rozhodování (princip právní jistoty, princip rovnosti osob, o jejichž právech se jedná - s obdobným rozhodováním v obdobných případech atd.). Správní orgán má uvést i důvody, které jej vedly k výběru zvolených kritérií či hledisek.

8 Afs 85/2007 - 54
Správní orgán nikdy nerozhoduje v absolutní libovůli. I při volném správním uvážení je správní orgán omezován principy platícími v moderním právním státě, a to zejména principem legitimního očekávání, který ač nebývá v zákonných textech výslovně pojmenován, je tradičně považován za součást českého právního řádu; je ostatně odvoditelný také ze základních zásad správního řízení (např. § 2 odst. 3 správního řádu o ochraně dobré víry). Princip legitimního očekávání se projevuje tak, že pokud správní orgán za obdobných a srovnatelných podmínek v několika případech daň prominul, daňový subjekt důvodně předpokládá, že tomu tak bude i v jeho případě. Pokud tomu tak ale nebude, půjde ze strany správního orgánu o překročení mezí správního uvážení a soud z takového důvodu rozhodnutí správního orgánu pro nezákonnost zruší s odkazem na § 78 odst. 1 poslední věta s. ř. s.
 
5 As 39/2009 - 81
Úkolem soudu zajisté není nahradit správní orgán v jeho odborné dozorové kompetenci ani nahradit správní uvážení uvážením soudním, ale naopak posoudit, zda se správní orgán v napadeném rozhodnutí dostatečně vypořádal se zjištěným skutkovým stavem, resp. zda řádně a úplně zjistil skutkový stav, a zda tam, kde se jeho rozhodnutí opíralo o správní uvážení, nedošlo k vybočení z mezí a hledisek stanovených zákonem. I když správní orgán rozhoduje na základě volné správní úvahy, musí být jeho rozhodnutí přezkoumatelné a musí být zřejmé, že z mezí a hledisek správního uvážení nevybočil. I v těchto případech musí správní orgán respektovat stanovené procesní postupy i elementární právní principy správního rozhodování.
Jedním z esenciálních znaků právního státu je princip přiměřenosti, který předpokládá, že opatření, omezující základní lidská práva a svobody, nesmějí svými negativními důsledky přesahovat pozitiva, která představuje veřejný zájem na těchto opatřeních.
Je nutné současně konstatovat, že rozhodování správních orgánů nemůže podléhat libovůli. Libovůle při rozhodovací činnosti správních orgánů by totiž zjevně odporovala charakteru státní správy jako činnosti podzákonné a zákonem řízené.
Pokud by bylo správní uvážení při posuzování zákonem stanovených hledisek dále kombinováno s volností při stanovení podmínek dalších, byl by tím správnímu orgánu umožněn čirý rozhodovací voluntarismus, nesouladný s pojmem racionální a dobré správy.
1 As 9/2003 - 90
V souladu s principem právní jistoty má každý adresát právní normy právo očekávat, že řešení, která zákonodárce zvolí, jsou racionální a směřují k funkčnímu uspořádání společenských vztahů, a nikoliv naopak. Může se stát, že zákonodárce z nejrůznějších - často velmi pochybných a voluntaristických - důvodů zvolí řešení jiné. Takovou úpravu musí přesně, jasně, určitě a srozumitelně vyjádřit v právních předpisech, jimiž jsou právní normy komunikovány svým adresátům. Neučiní-li tak, je zcela na místě dát přednost takovému výkladu, který je rozumný a odpovídá přirozenému smyslu pro spravedlnost. Konkrétní pravidlo chování bývá začasté vyjádřeno nikoliv jen v jediném předpise, ale v několika předpisech, případně, neposkytuje-li jeden právní předpis jednoznačnou odpověď na určitou právní otázku, je nezbytné vyložit ji v systémových souvislostech s předpisy ostatními tak, aby tato otázka byla spravedlivě a rozumně zodpovězena.

5 As 41/2006 - 86
Dle Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a navazující judikatury Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. věci Ötztürk proti Německu, Lauko proti Slovensku, Escoubet proti Belgii a další) je správní trestání trestním řízení svého druhu a uplatní se pro něj stejné zásady jako pro každé jiné trestní řízení. Při něm musí být zachována podle Úmluvy minimální práva, která zaručují spravedlivý proces. Mj. musí mít obviněný přiměřený čas a možnost k přípravě své obhajoby a rovněž možnost "vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě“.
Minimální standardy správního práva, přijaté Výborem ministrů Rady Evropy (např. Doporučení /91/1 týkající se správního trestání) a vyjádřené v českém pozitivním právu a konstantní judikatuře, zaručují účastníkům správního řízení mj. právo na řádné odůvodnění rozhodnutí, právo slyšení, které se projevuje i v právu se vyjádřit k věci a v právu na informace ze spisu, které jsou relevantní pro rozhodování správního orgánu.

10 A 251/2011 - 38
Správní orgán může mít legitimní důvody pro odepření poskytnutí informace ve vztahu k žádosti o poskytnutí informace dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím. Toto odepření musí odůvodnit logickou úvahou a vyargumentovat důvody, které jej vedly k převážení veřejného zájmu na utajení informace. Je nutné uvést konkrétní hlediska vedoucí k odepření informace a rozsah jejího nezveřejnění omezit na potřebné minimum, ve zbytku je nutno požadovanou informaci zveřejnit.

5 As 37/2006 - 67
Správní akt jako výsledek rozhodovacího procesu musí obsahovat průběh a výsledek tohoto procesu. Tato zásada se odráží právě v právu účastníka správního řízení na odůvodnění rozhodnutí. Právo na odůvodnění znamená, že rozhodnutí má obsahovat základ a důvody rozhodnutí tak, aby na něj mohl jeho příjemce účinně a přiměřeně reagovat. Odůvodnění má odpovídat povaze rozhodnutí a má jeho příjemci umožnit jej vyhodnotit. Individuální správní akt musí být na základě stejných důvodů přezkoumatelný soudem. Jen tak může být splněn požadavek transparentnosti rozhodování.
Správní orgán je povinen při rozhodování pečlivě zvážit veškeré okolnosti případu a uvážit postup, při kterém bude sankce uložena a také účelnost tohoto postupu. V odůvodnění musí být mimo jiné i zcela jasně vysvětleno, že ke správnímu deliktu došlo, tj. že byly naplněny veškeré předpoklady a znaky deliktu.
Rozhodnutí o uložení pokuty je navíc rozhodnutím stojícím na správním uvážení. Je při něm dán zákaz svévole a použití opatření (zde sankce) je možné jen tam, kde je to skutečně nutné. Je nutné uvést i důvody, které správní orgán vedly k uložení konkrétní sankce.

1 As 9/2008 - 133
Správní orgán má přihlédnout k osobním a majetkovým poměrům pachatele správních deliktů i za situace, kdy zákon toto kritérium v rámci ukládání sankce výslovně neuvádí. Osobní a majetkové poměry musí být zhodnoceny do té míry, aby ukládaná sankce pro pachatele neměla likvidační charakter. Informace o osobních a majetkových poměrech by měla sloužit jako jakási záchranná brzda, tedy v situacích, kdy hrozí natolik vysoká pokuta, že by mohla mít pro pachatele likvidační charakter. Při ukládání sankcí platí na druhou stranu i zásada, že trest za protiprávní čin nesmí být nejen příliš přísný, ale ani příliš mírný.

5 Afs 16/2003 - 56
Přepjatý formalismus při posuzování náležitostí žaloby ve správním soudnictví - a stejně tak i jakýchkoliv jiných procesních úkonů účastníků řízení - naprosto neodpovídá principu materiálního právního státu, ale ani samotnému poslání soudnictví. Soudy jsou nezávislé a nestranné státní orgány, které usilují o nalezení spravedlnosti rozhodováním v konkrétních věcech a které nemohou odmítnout zabývat se určitou věcí ze zcela formálních či spíše formalistických důvodů, ale pouze z takových příčin, které poskytování soudní ochrany skutečně vylučují. Při výkladu mezí práva na spravedlivý proces, stanovených soudním řádem správním (např. náležitosti žaloby, lhůta pro její podání, procesní podmínky), je v souladu s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod nezbytné šetřit jejich podstaty a smyslu a nezneužívat je k jiným účelům, než pro které byly stanoveny. Nabízejí-li se přitom dvě interpretace, z nichž jedna hovoří ve prospěch výkonu práva na spravedlivý proces a druhá proti němu, musí soud vždy zvolit výklad první.
Jestliže žalobce označí v žalobě jako žalovaného správní orgán I. stupně, ale z obsahu žaloby je zřejmé, že brojí i proti rozhodnutí správního orgánu II. stupně, nejedná se o neodstranitelnou vadu, jež by měla vést k odmítnutí návrhu (§ 37 odst. 5 s. ř. s.).

6 A 25/2002 - 59
Pro činnost správních orgánů v České republice platí princip ochrany účastníka, který v dobré víře očekává, že příslib určitého užití volného správního uvážení, dříve učiněný správním orgánem, bude dodržen, splní-li účastník podmínky správním orgánem stanovené (princip ochrany legitimního očekávání).
Porušením principu ochrany legitimního očekávání, a tedy nezákonností (§ 78 s. ř. s.), je i zneužití volného správního uvážení, spočívající v tom, že správní orgán neudělil státní občanství podle § 7 odst. 1 zákona ČNR č. 40/1993 Sb., o nabývání a pozbývání státního občanství České republiky, přesto, že v průběhu řízení závazným příslibem podmínil udělení občanství jedinou podmínkou (zde: zánikem dosavadního státního občanství žadatele), a v průběhu řízení se ukázalo, že tato podmínka fakticky odpadla (zjištěním, že žadatel ve skutečnosti nemá vůbec žádné státní občanství); správní orgán nemůže již odmítnout udělení státního občanství pro nesplnění podmínky jiné (zde: „převážné zdržování se na území ČR po dobu trvalého pobytu“), jestliže skutečnost, že žadatel z pracovních důvodů převážně žije mimo území ČR, správní orgán znal již předtím, než závazný příslib udělil, navíc za situace, kdy pro prominutí této nové podmínky byly splněny zákonné důvody (zde: manželství se státním občanem ČR a chybějící státní občanství).
Ochranu obecně uznávaným a ústavně nerozporným základním právním zásadám a principům poskytují soudy bez ohledu na to, zda tyto zásady jsou pozitivním právem výslovně vyjádřeny v textu zákona.

4 As 75/2006 - 52
Správní uvážení je vždy limitováno principy vyplývajícími z ústavního pořádku České republiky, z nichž lze vyvodit, že i tam, kde vydání rozhodnutí závisí toliko na uvážení správního orgánu, je tento orgán omezen zákazem libovůle, příkazem rozhodovat v obdobných věcech obdobně a ve stejných věcech stejně (různost rozhodování ve stejných či obdobných věcech může být právě projevem ústavně reprobované libovůle), tj. zejména principem rovnosti, zákazem diskriminace, příkazem zachovávat lidskou důstojnost, jakož i povinností výslovně uvést, jaká kritéria v rámci své úvahy použil, principem proporcionality principem legitimního očekávání, ochranou práv nabytých v dobré víře atd. V této souvislosti je namístě poukázat i na Doporučení Výboru ministrů Rady Evropy č. (80) 2, týkající se výkonu správního uvážení správními orgány, které upravuje řadu požadavků na výkon správního uvážení (zákaz sledovat jiný účel než ten, pro který byla diskreční pravomoc stanovena; objektivnost a nestrannost; rovnost a zákaz diskriminace; proporcionalita mezi negativními dopady rozhodnutí na práva, svobody a zájmy osoby, a sledovaným účelem), jakož i požadavek na přezkum zákonnosti správního uvážení soudem nebo jiným nezávislým orgánem.
 
Každé správní uvážení - i to, jež se jeví jako neomezené či absolutní - tedy má své meze. I u něj proto správní soud zkoumá nejen to, zda jej správní orgán nezneužil, ale i to, zda jeho meze nepřekročil.

2 As 19/2004 - 92
Chybí-li v odůvodnění rozhodnutí úvaha o tom, proč v daném případě správní orgán využil tu či onu ze dvou v úvahu připadajících alternativ, jedná se o rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost. Nemá-li jít o tuto situaci, musí být účastníkovi takového řízení umožněno, aby úvahy správního orgánu v rámci využití diskrečního oprávnění mohly být zákonem stanoveným a předpokládaným způsobem ovlivněny postojem, názory a argumenty účastníka řízení prostřednictvím využití jeho zákonem stanovených procesních práv. V opačném případě, při faktické absenci jakékoliv úvahy o tom, proč má být v daném případě přistoupeno ke konkrétní ze dvou připadajících alternativ, by se totiž jednalo o rozhodování automatické (což dané ustanovení neumožňovalo), nebo o rozhodování svévolné, které je nepřípustné.

1 Afs 58/2009 - 541
Známá a dostupná správní praxe soutěžního úřadu nepředstavuje právní rámec pokut, avšak slouží jako referenční hledisko ve vztahu k dodržování zásady rovného zacházení, přičemž je nadále možné i zvýšení úrovně pokut v mezích stanovených právními předpisy, pokud je to nutné za účelem zajištění účinnosti aplikace pravidel v oblasti hospodářské soutěže. Jde tedy spíše o vyjádření zákazu libovůle při stanovení pokut. V tomto ohledu může být dřívější praxe soutěžního úřadu významným vodítkem bránícím neodůvodněným excesům při správním trestání. Mají-li být pokuty přiměřené nejen k závažnosti a délce protisoutěžního jednání, ale i k celkovému významu soutěžitele, jenž se takového jednání dopustil, je relevantním kritériem poměr výše uložené pokuty k celkovému čistému obratu soutěžitele za poslední ukončené kalendářní období. Porovnávání absolutní výše ukládaných pokut nemá praktického významu.

5 As 32/2008 - 55
Obviněného z přestupku nelze uznat vinným ze spáchání přestupku pouze na základě „míry pravděpodobnosti“ zjištěného skutkového stavu. Existuje-li možnost, že se děj, v němž je spatřován přestupek, mohl odehrát i jinak, přičemž taková skutečnost je ze spisu zjevná, musí správní orgány při svém rozhodování vyjít z obecně uznávané zásady in dubio pro reo, a rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného ze spáchání přestupku, přestože zákon o přestupcích výslovně nestanoví užití analogie z trestního práva. Její nepoužití v neprospěch obviněného by však bylo v rozporu se zásadou rovnosti. Zásadně tedy lze připustit analogii, je-li v prospěch obviněného z přestupku.

7 As 188/2012 - 25 
K uložení vysoké pokuty přistupuje správní orgán zpravidla výjimečně, a to jen tehdy, postihuje-li jednání velmi závažné, způsobivší velmi vážné následky či spáchané obzvláště zavrženíhodným způsobem, z obzvláště zavrženíhodných pohnutek či s ohledem na jiné podstatné okolnosti. Ojedinělá a nebývale vysoká pokuta může být uložena, ukládá-li se za neobvyklý a velmi závažný správní delikt, tedy za něco, co vybočuje z obvyklého standardu „běžných“ deliktů a na co je třeba reagovat přísnější sankcí. Je nutné, aby správní orgány přesvědčivě vyložily, proč je uložená sankce namístě. Je nutné zdůraznit, že vedle represivní funkce sankce směřující individuálně vůči porušiteli je důvod pro uložení takové sankce i funkce generálně preventivní. Sankce má být ukládána v takové výši, aby měla odrazující účinek, a aby tedy zásadně nenastávaly případy, že adresát raději poruší ustanovení zákona o památkové péči a nechá si za porušení uložit pokutu, neboť to je pro něho ekonomicky výhodnější než zákon respektovat. Tento smysl a účel sankce ostatně ospravedlňuje i to, že pokutu má porušitel významně pocítit ve své majetkové sféře. Právě taková újma, která bude pro porušitele vskutku citelná, je vzhledem k povaze a následkům jeho jednání přiměřená.