®
TEORETICKV CASOPIS PRO OTÄZKY STATU A PRÄVA
"THE LAWYER" SCIENTIFIC REVIEW FOR PROBLEMS OF STATE AND LAW
«LE JURISTE» REVUE SCIENTIFIQUE CONSACREE AUX PROBLEMES DE L'ETAT ET DU DROIT
„DER JURIST" ZEITSCHRIFT FÜR STAATSUND RECHTSWISSENSCHAFTEN »IOPHCT«
HAyMHO-TEOPETHIECKHH >KyPHAJI nOCBHIUEHHMH BOni'OCAM lOCSVIAPCTRA H nPABA
CXLV
06
Vedoucí' redaktor: JUDr. Milan Kindl, CSc. Redakční rada:
Prof. JUDr. PhDr. Karolina Adamová, CSc.
JUDr. Vladimír Balaš, CSc.
JUDr. Josef Baxa
Doc. JUDr. Josef Blahož, DrSc.
JUDr. František Cvrček, CSc,
JUDr. Karel Čermák
Prof. JUDr. Karel Eliáš, Dr.
Prof. JUDr. Petr Hajn, DrSc.
Prof. JUDr. Pavel Hollánder, DrSc.
Doc. JUDr. Ignác A. Hrdina, DrSc.,
O. Praem. Prof. JUDr. Jiří Malenovský, CSc. JUDr. Ján Matějka JUDr. Otakar Motejl Prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc. Doc. JUDr. Jiří Pipek, CSc. JUDr. Josef Skála, CSc. Prof. JUDr. PhDr. Michal Tomášek,
DrSc.
JUDr. Jaroslav Zachariáš, CSc. Výkonný redaktor:
JUDr. PhDr. Zdeněk Masopust, DrSc.
Tajemnice redakce: Hana Cihelková
OBSAH
STATI
Jan W i n t r : K herineneulíce v právní včdč a v historiografii   . . . 993
Petr Mlsná: Imanentní meze garantující existenci Spolkového ústavního soudu na pozadí právní síly jeho rozhodnutí ........1005
Kateřina Douchovd: Aktivní legitimace podat žalobu na neplatnost
k soudům ES v rámci soutěžního práva............. 1037
Milan G a 1 v a s : K úpravě právní subjektivity člověka v pracovním
právu ve vztahu k návrhu nového občanského zákoníku.....1063
Petr Dobiáš: Nová právní úprava rozhodčího řízení v Rakousku . 1074
DISKUSE
Milan S 1 á m a : Poznámky k článku Jiřího Boguszaka Právo a postmo-derní situace..........................1088
RECENZE A ANOTACE
Stanislav Přibyl: Ignác Antonín Hrdina: Texty ke studiu konfesního práva, I. - Evropa a USA. Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, Praha 2006, 322 s.................1096
Monika Pauknerová: J. von Staudinger: Kommentar zum Bürgerlichen Gesetzbuch mit Einführungsgesetz und Nebengeset- ■ zen, Einführungsgesetz zum BGB/Internationales Privatrecht, Einleitung zum Internationalen Privatrechl, Sellier - de Gruyter. Berlin 2003, 1158 s...........................1098
Pavel Bureš: Rafaa Ben Achour, Slim Laghmani: Le droit international ä la croisée des chemins - Force du droit et droit de la force (Mezinárodní právo na rozcestí - Síla práva a právo síly). A. Pedone, . Paris, 2004........................... 1100
Renáta Ježková: Halušková, A., Nevolná, Z., Škrinár. A.: Základné < otázky obchodného práva. Typis Universitatis Tyrnaviensis, vydavatelstvo TU a VEDA, vydavatelstvo Slovenskej akadémie vied, Bratislava 2005, 222 s.........................1101
Blanka Tomančáková: Sborník příspěvků z konference k připravované rekoclifikaci občanského zákoníku, UP Olomouc, Olomouc 2006 ........................... 1103
Karolína Červená: Tri sborníky o právnej kultúre a európskom
integračnom procese......................1106
Z VĚDECKÉHO ŽIVOTA
Karel Schelle: Mezinárodní konference MOMAN 06......1108
Jiří H e r c z e g : Česko-německý seminář „Lidská práva v evropském
trestním právu" (Würzburg, 21. - 22. 4. 2006) .......... 1109
AUTORI
Mgr. Pavel Bureš, Právnická fakulta UP, Olomouc
Ing. Karolína Červená, Právnická fakulta P. J. Šafárika, Košice, SR
JUDr. Petr Dobiáš, Právnická fakulta ZČU, Plzeň
Mgr. Kateřina Douchová, Advokátní kancelář Gurlich, Odrobina & spol., Praha
Doc. JUDr. Milan Galvas, CSc,, Právnická fakulta MU, Brno JUDr. Mgr. Jiří Herczeg, Ph. D., Právnická fakulta UK, Praha Mgr. Ing. Renáta Ježková, Středisko pro výzkum regionálního rozvoje při ZČU v Plzni
JUDr. PhDr. Petr Mlsná, Úřad vlády ČR a Právnická fakulta UK, Praha Prof. JUDr. Monika Pauknerová, CSc, Právnická fakulta UK, Praha. Ústav
státu a práva AV ČR, Praha a Právnická fakulta ZČU, Plzeň PhDr. JUDr. Stanislav Přibyl, PhD., Církevní interdiecéznf soud, Praha Doc. JUDr. Karel Schelle, CSc., Právnická fakulta MU, Brno Doc. PhDr. Milan Sláma, Právnická fakulta UK, Praha JUDr. Blanka Tomančáková, Ph. D., LL. M., Právnická fakulta UP, Olomouc JUDr. Jan Winlr, Právnická fakulta UK, Praha
ROCNIK CXLV 9 CISLO 9 JAN WINTR
K HERMENEUTICE V PRÁVNÍ VĚDĚ A V HISTORIOGRAFII*)
1. U VOD
Zájem o hermeneutiku jakožto nauku o rozumění textům, potažmo sociálním skutečnostem, rozproudila větev německého myšlení počínající Schleier-macherem a Diltheyem a vrcholící v druhé polovině 20. století filosofickým učením Gadamerovým.1)
Přitom filosofická hermeneutika vychází z hermeneutiky teologické a také hermeneutiky právní, nesené zvláště německou historickoprávní školou F. Savignyho. Teorie interpretace posvátných textů, resp. právních norem se stala základem obecné filosofické hermeneutiky, která se pokusí vytvořit teoretickou základnu humanitních věd. Interpretaci sociálních skutečností, včetně jevů minulosti, lze totiž provádět podobně jako interpretaci textu; vždy jde o hledání smyslu. Postupuje se pomocí hermeneutického kruhu, který lze rekonstruovat na základě poslední části Gadamerova Problému dějinného vědomí přibližně takto:
1. Máme věc, text, předmět zkoumání. 2. Hledáme tradici, v níž ji budeme vykládat (hledání je dost předurčené naším vzděláním, prostředím, věděním, zkrátka předporozuměním). 3. Vykládáme věc z této tradice. 4. Podíváme se opět na věc; pokud jsme již dosáhli jednoty smyslu, končíme. Jinak: 5. Pokusíme se hledat a odstranit naše předsudky našeho předporozumění, které stojí mezi věcí a tradicí. Případně, neupějeme-li: 6. Zkoušíme věc vyložit z téže tradice jinak. 7. Pokud se problém jeví z naší tradice jako nevysvětlitelný, sáhneme po vnějším vysvětlení - „abychom se mu pokusili „porozumět" z dodatečného psychologického nebo historického hlediska"?')
Historik se pomocí pramenných stop snaží porozumět minulosti. Do hry přitom vždy vstupuje jeho předporozumění, zakotvenost v kultuře, Webero-
'*) Stať byla zpracována v rámci výzkumného úkolu PFUK č. MSM 0021 620 804 při řešení výzkumného záměru „Zákon, právo, spravedlnost".
J) Základním dílem je Gadamer, H. - G.: Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik z roku 1960; in: Gadamer, H.-G.: Gesammelte Werke, 6. Aufl., Tübingen 1990, Band 1. Hermeneutik.
2) Gadamer, H.-G.: Problém dějinného vědomí, Praha 1994, str. 48.
vými slovy „vztažení k hodnotám". Soudce se snaží pomocí právních textů porozumět, co má být a zda konkrétní skutek byl v souladu s právem či nikoli. Je tu důležitý rozdíl - historie zkoumá, co jest (přesněji řečeno: co bylo), právo však, có býti má. Na tento kantovský rozdíl upozorní český právní teoretik František Weyr, jak uvidíme dále.
V této práci se chci věnovat dvěma okruhům problémů. Pokud bychom hermeneutiku opravdu považovali za obecnou metodologii humanitních věd, pak by interpretace právní normy (potažmo práva) a interpretace dějinného pramene (potažmo minulé skutečnosti) měly příbuznou povahu. Budeme tedy sledovat využití historického výkladu při interpretaci práva a význam právních norem pro poznání minulé skutečnosti. V interpretaci právní normy hrají samozřejmě roli okolnosti přijetí právní normy a úmysl zákonodárce. Jak ale uvidíme, právní vědci se dost rozcházejí v názoru na relevanci historického výkladu. Z tradice rankovského dějepisectví přetrvává obliba historiků v pramenech úřední povahy, k nimž patří ve velké míře i právní texty (zákony, předpisy, právní knihy, soudní rozsudky, atd.). S jakými výhradami z nich lze vyčíst odpověď na otázku „co bylo"?
Významným problémem historické i právní hermeneutiky je problém jediné správné odpovědi, jediného správného výkladu. Jde o to, zda je dokonale poznatelné, „was eigentlich gewesen ist", resp. zda lze o každém případu jednoznačně rozhodnout, zda je v souladu s právem či nikoli. Na první pohled se jeví důležitost jediné správné odpovědi důležitější v právu - jasné odlišení jednání protiprávních od jednání v souladu s právem je nutnou podmínkou právní jistoty, jejíž společenský význam netřeba široce rozvádět. V historiografii jsou naopak paralelní výklady dějin běžné, připomeňme třeba odlišnost českého a německého vyprávění dějin českých zemí. Kritici historiografie ovšem požadují tvrdá nesporná fakta, jinak jsou připraveni zpochybnit samotnou vědeckost historiografie. V historiografii i v právní vědě nacházíme širokou paletu přístupů k problému jediné správné odpovědi. Jedni trvají na možnosti adekvátního obrazu minulosti či obsahu právní normy (klasický historismus 19. století, školy právního pozitivismu). Druzí upozorňují na nemožnost objektivního poznání, ať už kvůli subjektu interpreta (kulturně antropologické kritiky v historiografii s důrazem na kulturní zakotvenost badatele, americká škola právního realismu s důrazem na sociální původ soudce), nebo kvůli možnostem jazykového vyjádření (radikálně Hayden White a předurčenost historikova díla narativními strukturami, v právní vědě diskuse o nutné neurčitosti právních pojmů, majících původ V obecném jazyce). Problémem jediné správné odpovědi se budeme zabývat na základě myšlenek H.-G. Ga-damera a amerického právního filosofa R. Dworkina.
á .i
' li
•a ľ
V'
2. POMĚR HISTORICKÉ A PRÁVNÍ VĚDY, HISTORICKÝ VÝKLAD V PRÁVU A VÝZNAM PRÁVA PRO HISTORIOGRAFII
Zajímavým českým příspěvkem k metodologii humanitních věd je kapitola Právní věda a její poměr k sociologii a historii v základním díle Františka Weyra Teorie práva?) Účelem Weyrových metodologických úvah je pojmově oddělit ryzí nauku právní od ostatních věd. Právní věda je pro Weyra vědou o normách a jejich obsahu, zajímá ji jedině otázka platnosti normy, kterou je třeba striktně oddělit od úvah o společenském působení normy či o původu normy. Odpovědí na otázku, proč je norma platná, tak bude jedině odkaz na jinou normu, z níž vzniká kompetence normotvůrce tuto normu vydat. Sociální a historické pozadí vzniku norem, jakož i faktické fungování normy ve společnosti Weyra nezajímají.4) Jaké místo však Weyr ve své teorii určuje historii?
Podle Weyra došlo vlivem historickoprávní školy ke smíšení metod historických a právních. Historickou metodu (a i historickoprávní) považuje Weyr za „metodu svou podstatou kauzální, přírodovědeckou".5) Historie je disciplínou popisnou a kauzální, zajímá ji např. působení představ norem určitého obsahu na lidskou společnost nebo motivy, které vedly zákonodárce k vydávání norem právě takového obsahu.6) Používání historické metody v právu však nepřípustně směšuje analýzu toho, co jest, s analýzou toho, co býti má. Weyr to ukazuje na případu definice státu, která spojuje prvky normativní s prvky sociologicko-lústoricko-pohtickými.7) Dodnes uznávané definování státu prostřednictvím tří definičních znaků (státní území, obyvatelstvo, státní moc efektivně ovládající státní území) totiž mate kombinací empirie a normativity. Weyr by stát ztotožnil s jeho právním řádem.
Weyr byl dozajista ovlivněn německým sociologem Maxem Weberem, který ale nahlíží na problém z opačného konce. Ve své stati Analyse des Begriffs der „Regel"8) se zabývá právními normami a pravidelností společenských jevů. Max Weber si klade otázku, co vypovídají právní normy o společenské realitě, tedy jakou roli hrají právní normy při zjišťování toho, co jest. I Weber se drží kantovského oddělování sein a sollen; upozorňuje, že z právní normy nelze jednoduše usuzovat na faktické chování lidí. Norma však je jedním z motivů lidského jednání a může badateli posloužit jako základ jeho ideálnětypické konstrukce. Právní norma (např. o směnné smlouvě) totiž sjednocuje subjektivně míněné smysly aktérů - lze předpokládat, že oboustranné předání věcí
) Weyr, F.: Teorie práva, Brno-Praha 1936.
4) Následující výklad bude vycházet z citovaného základního Weyrova díla. Účelem výkladu je představit jeden pohled na vztah historické a právní vědy, pohled zajímavý, originální a optikou dnešních teorií krajní. Nelze jej zobecnit na celou právní vědu, dokonce ani na školu ryzí nauky právní, k níž Weyr náležel.
5) Weyr, F.: c. d., str. 78.
6) Weyr, F.: c. d., str. 77.
z ruky do ruky aktéři skutečně míní jako směnu.9) Smysl některých jednání lze vyložit jedině prostřednictvím normy, která taková jednání jako smysluplná zakládá - pravidla karetní hry jsou takto pro hru určující, obdobný význam mají normy upravující soudní proces. Právní normy a možnost obrátit se na soud vnášejí do interakcí jednajících osob určitou míru předvídatelnosti.10) Pojmy vytvořené právem jsou důležitými nástroji sociálních věd11) - propracovaná právní terminologie slouží jednak k prvotnímu třídění materiálu, jednak jako prostředek vyjádření závěrů.
Právní normy jsou tedy jedním z pramenů historického poznání. K jejich použití pro potřeby historiografie je však třeba rozkrýt i jejich právní význam; historická a právní hermeneutika jsou tu tedy spjaty. Právní norma totiž může být interpretována ze dvou hledisek. Právní praxe (a často i teorie) hledá v zákonu odpověď na otázku „ quid iuris? ". Obvykle je řešen konkrétní případ, tedy např. skutkový stav nebo napadený právní předpis, a zkoumá se, zda je v souladu se zákonem. V rámci tohoto prvního hlediska mohou právní vědci klást zákonu celé baterie otázek „quid iuris?", vymýšlet hypotetické případy a takto teoreticky stanovovat hranici mezi právním a protiprávním. Zákony však mohou dávat odpovědi i na jiné otázky, než je „quid iuris?". Mohou být pramenem poznatků o historickém vývoji právního odvětví či právních institutů, o politické, společenské či hospodářské situaci v době přijetí toho kterého zákona, o úrovni právního myšlení a právního vědomí v té době, atd. Toto pole náleží právním teoretikům, historikům, sociologům, politologům.
Hans-Georg Gadamer odlišil v této souvislosti právní význam zákona, který je předmětem zájmu soudce, a historický význam zákona, který je předmětem zájmu právního historika.12) Gadamer však správně upozorňuje, že i právní historik se musí zabývat oním právním významem zákona,13) musí tedy právně interpretovat zákon a rovněž mu klást otázku „quid iuris?"}4) Nad právními dějinami se zamýšlí i Max Weber. Podle Webera právní historik nejprve dogmaticky interpretuje obsah právní normy (hledá tedy „sollen" oné minulé normy) a pak konfrontuje tuto interpretaci s fakty o tom, jak bylo právo aplikováno (v rozsudcích apod.).15) K právnímu vědomí lidí oné doby se však právní historik může přiblížit jedině prostřednictvím ideálnětypické konstrukce.
9) Weber, Max: op. cit., str. 147. °) Weber, Max: op. cit., str. 170. x) Weber, Max: op. cit., str. 167.
2) Gadamer, H. - G.: Gesammelte Werke, 6. Aufl., Tübingen 1990, Band 1. Hermeneutik. Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik, str. 333.
3) Gadamer, H. - G.: op. cit., str. 333-334.
4) Více k tomuto problému Wíntr, J.: Interpretace práva a řešení obtížných prípadu, in: Ger-loch, A., Maršálek, P. (eds.): Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právni praxi. Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult České republiky (Milovy 19. -20. 6. 2002), Praha 2003, str. 105-110.
5) Weber, Max: Schriften zur Wissenschaftslehre, Ditzingen 1991, str. 172.
Zatímco používání právní hermeneutiky v dnešním historickém bádání zrovna na významu nezískává, mnohem častěji se naopak mluví o používání • I historického výkladu při interpretaci práva. Weyrovo pojetí ryzí nauky právní, oproštěné od společenských vlivů na právo a společenského působení práva, se ukazuje být překonaným. Právo je dnes vnímáno jako neoddělitelné od jeho společenské funkce. Právo se stává složitějším, podrobnějším, rychleji se měnícím. Roste potřeba smysluplné provázanosti právních norem, přibývá také nejasností a rozporů v právu. Standardní výkladové metody, opírající se o text zákona, tedy metoda jazyková, logická a systematická, často nestačí k vyřešení tzv. obtížného případu. Je třeba hledat smysl zákona pomocí širších pramenů a úvah, jdoucích nad rámec zákonného textu. Z nadstandardních výkladových metod vystupují do popředí metoda historická a teleologická.16) Metoda historická se ptá po úmyslu zákonodárce, který se snaží určit z okolností přijetí zákona. Pramenem jsou odůvodnění návrhu zákona, průběh parlamentního projednávání návrhu, přijaté a nepřijaté pozměňovací návrhy atd. Metoda teleologická se ptá po účelu zákona (ratio legis), tedy po společenské funkci zákona. Narozdíl od původního úmyslu zákonodárce se tento účel zákona může vyvíjet v čase. Historický a teleologický výklad mají jedno společné -propojují světy sein a sollen. K interpretaci práva už nestačí ryzí sféra sollen, do hry vstupuje sociální realita.
Historický výklad bývá teoretiky práva občas podceňován a zpochybňován.17) Pokusím se ale ukázat, že může významně přispět k nalezení jediného správného řešení případu, což je ostatně úkol právní interpretace. Jednotnosti m interpretace neprospěje ani tak striktní pozitivistické lpění na liteře zákona: souhlasím s Weinbergerem, že „interpretační analýzy nejsou algoritmizova-telné procesy".18)
Cesta vede spíše přes vnímání dějin působení.19) Inspirováni teoriemi amerického právního filosofa Ronalda Dworkina (viz níže) můžeme charakterizovat roli historického výkladu takto: Východiskem úvah o dějinách působení jí studium occasionis legis, jež nám dává informaci o původním zdůvodnění zákona, o racionálních argumentech použitých při přijímání zákona. Od tohotc bodu můžeme sledovat, jak se výklad daného ustanovení či právního pojmi vyvíjel, jak byly používány, jak podle nich bylo judikováno, jak byly v komen tářích, učebnicích či vědeckých článcích vykládány. Každý posun ve vykladl předpokládá nějakou argumentaci, již lze vyčíst z odůvodnění rozsudku, z textí učebnice, atd. Výsledkem historické metody je řešení případu, které vním; důvody a argumenty tvůrců zákona i pozdějších interpretů. Soudce se můž<
? 16) Srov. zejm. Gerloch, A., Maršálek, P. (eds.): Problémy interpretace a argumentace v sou
dobé právní teorii a právní praxi. Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teori l, práva právnických fakult České republiky (Milovy 19. -20. 6. 2002), Praha 2003.
; ") Srov. např. Knapp, V.: Teorie práva, Praha 1995, str. 171.
ř-S Weinberger, O.: Norma a instituce, Brno 1995, str. 165.
.E;';        •    19) Vypůjčuji si zde centrální pojem Gadamerův.
odchýlit od tradičního výkladu jen po důkladné úvaze a s pečlivou a korektní argumentací v odůvodnění rozhodnutí. Důležitou podmínkou jednotnosti či alespoň předvídatelnosti interpretace je tu odůvodňování; i v případě, že soud- t , ce rozhodl intuitivně, musí v odůvodnění používat objektivních argumentů.20) K objektivitě a racionalitě interpretace lze dojít jedině kritickým posuzováním idejí a interpersonální výměnou argumentů, nikoli výměnou subjektivních názorů. Historický výklad bývá často ztotožňován jen se studiem occasionis legis; tento přístup je cenný u nových zákonů, k nimž neexistuje judikatura, o niž by se dalo opřít. Při malém časovém odstupu odpadají dějiny působení a záměry tvůrců zákona mají velikou váhu.21)
Dnešní teorie i praxe interpretace práva klade stále větší důraz na teleologický výklad.22) Historický a i komparativní výklad jsou chápány jako pomocné výklady k určení rationis legis, jež je pro interpretaci rozhodující. Historický výklad jako izolovaná metoda by byl totiž problematický. Pavel Maršálek upozorňuje na možnou nespolehlivost pramenů historického výkladu.23) Ronald Dworkin zase zdůrazňuje obtížnost konstruování „úmyslu zákonodárce" v situaci, kdy je zákonodárcem parlament. Vůle parlamentu je jakousi výslednicí vůlí jednotlivých poslanců, ovšem jak ji určit a jak určit i konkrétní vůli poslance, často neinformovaného či taktizujícího, toť otázka.24) A konečně - interpretace má být objektivní, jejím východiskem je text zákona, nikoli úmysl zákonodárce. Pokud se zákonodárce dopustí nějakého přehlédnutí, závazným zůstává chybný zákonný text, nikoli třeba i zjevná vůle zákonodárce. Pouze pokud by jazykové vyjádření v zákoně připouštělo více výkladů, pak lze volit ten úmyslu zákonodárce nejbližší. Úmysl zákonodárce a okolnosti přijetí ^ zákona tak jsou jen vodítkem k určení smyslu zákona, navíc vodítkem ne zcela spolehlivým.
3. PROBLÉM JEDINÉHO SPRÁVNÉHO VÝKLADU V PRÁVU A V HISTORIOGRAFII
Interpretace přichází v úvahu jen tehdy, když význam nějakého textu není srozumitelný na první pohled23) Kdyby dokonale kazuistické právo řešilo všechny myslitelné případy, nebylo by třeba právní interpretace. Interpretací
') K významu odůvodněnosti rozhodnutí Weinberger, O.: Norma a instituce, Brno 1995, str. 169
) K historickému výkladu srov. Maršálek, P.: O smyslu a limitech použití historického výkladu při aplikaci práva, in: Gerloch, A., Maršálek, P. (eds.): Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult České republiky (Milovy 19. -20. 6. 2002), Praha 2003, str..121-139.
!) Srov. rozhodovací praxi Ústavního soudu ČR či práci Kühn, Z.: Aplikace práva ve složitých
případech. K úloze právních principů v judikatuře, Praha 2002. J l) Maršálek, P.: c. d., str. 134-136. í ) Dworkin, Ronald: Law's Empire, London 1991, str. 313 a násl. i ;) Gadamer, H. - G.: Gesammelte Werke, 6. Aufl., Tübingen 1990, Band 1. Hermeneutik. t Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik, str. 342. f
je v námi vedené úvaze hledání odpovědi na otázku „quid iuris?". Interpretaci práva ovládají dva principy:
1. Interpret musí najít jednoznačné řešení; odpověď, že řešení je sporné, snad uznávaná v historii a dalších společenských vědách, je se zřetelem na funkci práva nepřípustná (odporuje např. zákazu denegationis iustitiaé).
2. Z postulátů spravedlnosti a právní jistoty vyplývá požadavek jednotného řešení; různí interpreti by měli docházet ke stejným řešením. Stejné případy by měly být rozhodovány stejně, a to pokud možno předvídatelně.
Zatímco první princip je samozřejmým předpokladem právní interpretace, prosazení druhého principu bez újmy na jiných hodnotách nesených či chráněných právem je hlavním úkolem teorie právní interpretace.
Americký právní filosof Ronald Dworkin vnesl do právněteoretické diskuse termín one right answer. V díle Když se práva berou vážně zaútočil na tradiční právní pozitivismus. K odpovědi na otázku quid iuris nestačí přesně vymezit okruh platných právních norem a subsumovat konkrétní případy pod ně. V právu se ale vyskytují i tzv. obtížné případy, v nichž klasická interpretace buď nevede k jednoznačnému řešení, nebo vede k řešení pochybnému, např. hrubě nespravedlivému, odporujícímu logice právního systému nebo třeba dokonce (u běžného zákona) protiústavnímu. Dworkin nabízí vlastní alternativu k tradičnímu právnímu pozitivismu.
V každém politickém rozhodnutí, jímž je podle Dworkina jak přijetí zákona, tak soudní rozsudek,26) hrají roli jednak požadavky spravedlnosti, slušnosti nebo jiné dimenze morálky společnosti, tedy principy, jednak tzv. politiky, vyjadřující kolektivní cíle společnosti, týkající se dosažení či zajištění určité politické, ekonomické a sociální situace.27) Všichni politici i soudci jsou politicky odpovědní, smějí proto činit jen taková rozhodnutí, která mohou ospravedlnit v rámci politické teorie, jež ospravedlňuje i jiná jejich rozhodnutí.28) Jinými slovy - jejich rozhodování má být konzistentní jednak vnitřně, jednak s morálními požadavky a kolektivními cíli společnosti. Dworkinův fiktivní a ideální soudce Herkules tedy vytvoří obecnou teorii, která ospravedlňuje ústavu a vůbec instituce společnosti, a pak v případě konkrétního zákona poměřováním zjišťuje, co účel zákona a právní principy vyžadují, který z různých výkladů zákona slouží lépe této obecné teorii. Jen takové rozhodování je podle Dworkina dostatečně argumentované a ospravedlněné. Vláda práva je totiž vznešenější ideál než vláda právních textů.29)
Pro naši úvahu je důležité, jak Dworkin dospívá k jedinému správnému výkladu. Podle Dworkina má každý právní problém jediné správné řešení, které ovšem je těžko dosažitelným ideálem. K jedinému správnému výkladu totiž dospívá jedině ideální soudce Herkules „v nej fundovanější teorii práva,
') Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001, str. 120. ') Dworkin, R.: c. d., str. 43-44. !) Dworkin, R.: c. d., str. 119. ') Dworkin, R.: c. d., str. 416.
jakou lze jako ospravedlnění explicitních právních a institucionálních pravidel příslušné jurisdikce predložiť ?°) Rovněž tak důležité je, že Herkules klade důraz na historický výklad, na dějiny působení, jak bylo naznačeno v minulé kapitole.
Dworkin rozpracovává tuto teorii ve svém dalším díle Law's Empire a pozoruhodným způsobem ji propojuje s tradicí evropské hermeneutiky. Při výkladu je třeba vnímat právo jako koherentní systém. Dworkin nazve svůj přístup integrity in law.
Dworkin srovnává roli soudce s tvůrci nekonečného televizního seriálu (chain novel).31) Při psaní nového dílu je třeba respektovat dílo jako celek, navazovat na předchozí zápletky a udržovat kontinuitu ve vnitřním vývoji postav. Soudce musí rozhodovat tak, aby jeho rozhodnutí spolu s rozhodnutími předchozími (jak soudců, tak zákonodárce) dávalo dohromady smysluplný celek.
Dworkin přitom odkazuje ve svém díle na hermeneutiku H.-G. Gadamera, včetně diltheyovské tradice.32) Dworkina zaujala především Gadamerova představa rozumění (Verstehen), která má podobu kreativní interpretace, v níž hraje nezastupitelnou úlohu záměr interpreta.33)
Pro Gadamera ovlivněného Heideggerem vzniká předmět interpretace až v procesu interpretace - při přenášení smyslu z jednoho diskursivního společenství do jiného.34) Gadamer dospívá rovněž k jedinému výkladu, ale jedině ve vztahu ke konkrétnímu interpretovi. Interpretace je tedy jednotná pouze hic et nunc.
Z Gadamerova Problému dějinného vědomí můžeme vyčíst v této souvislosti tři významné prvky: a) důležitost dějinného vědomí a časové vzdálenosti pro porozumění, výklad z tradice, b) hledání smyslu, intence, významu daného textu či předmětu, c) předpoklad, že v jednom myšlenkovém schématu, jedné tradici má koherentní text či předmět jeden smysl, ne více možných protichůdných smyslů. U tohoto předpokladu se zastavme.
Tezi o jediném správném řešení, byť všelijak omezenou (jak jsme viděli u Dworkina i Gadamera), můžeme chápat jako předpoklad humanitních věd. Interpret by měl, podle mého názoru, přistupovat k předmětu s tím, že v rámci jedné tradice a po vyzávorkování předsudků dává předmět jediný smysl, který je třeba nalézt, a ne pluralitu stejně legitimních smyslů a anything goes. Hledání tohoto smyslu je v daném případě jakýmsi ideálním cílem, lze legitimně konstatovat, že při stavu našeho vědění o věci se můžeme k řešení pouze přiblížit, můžeme pouze navrhnout předběžné řešení, možná i více pod-
) Dworkin, R.: c. d., str. 95.
) Dworkin, Ronald: Law's Empire, London 1991, str. 228 a nasi. :) Dworkin, Ronald: Law's Empire, London 1991, str. 55-62. ') Dworkin, Ronald: Law's Empire, London 1991, pozn. na str. 419-420. l) White, Hayden: Die Bedeutung der Form. Erzählstrukturen in der Geschichtsschreibung, Frankfurt am Main 1990, str. 67.
r
) míněných předběžných řešení. Ovšem onen ideální hledaný smysl by měl b}
jeden. Pokud Gadamer tvrdí existenci jediného správného výkladu věci v rámi jedné tradice, rozhodně nenaznačuje metodu, jak onen výklad hledat, naopal vystupuje proti přeceňování všech metod. Jeho hermeneutický kruh je „mete dou" opravdu nejvyššího stupně abstraktnosti.
Rovněž u Dworkinova soudce Herkula však lze říci, že žádnou konkréti metodu nemá. Toho si všímá už Klaus Röhl ve svém monumentálním díl Allgemeine Rechtslehre. Podle Röhla Herkules odpovídá na otázku, ktei ĺ protichůdných principů je v konkrétní kauze závažnější, neříká nám alf jak, jakou cestou, k odpovědi dospívá. Odkaz na koherentní politickou filosc fii, která je za rozhodnutími veřejné moci, je sotva uspokojivou metodou.3" Podobnou výtku adresuje Dworkinovi Jiří Boguszak: „Dworkin neprezentuj Žádnou metodu, pomocí níž by bylo možno zjistit principy vzcházející ze spe lečenské či politické morálky, jimiž je podle něho soudce při rozhodování váza (namísto diskrece). Přenáší úlohu na fiktivního nadsoudce mytického jmén Herkules."36)
Přejděme již k dějepisectví a podívejme se, jakou roli hraje problém jed nčho správného výkladu v hodnocení relevance historických poznatků.
Francouzský historik Roger Chartier obhajuje v knize Nedokončená mini lost31) historiografii před relativizováním její vědeckosti. Historie je sice v} pravení, jak tvrdí kritici, ovšem odlišuje se od jiných vyprávění svým zvláštnu vztahem k pravdě.38) Narozdíl od beletrie se historie cíleně vztahuje ke ski tečnosti, účelem všech jejích narativních konstrukcí je odkrytí minulé skutet nosli. Otázkou je, jak dospět k vědecké objektivitě.
Chartier nabízí nejprve odpověď klasického historismu. U historismu tk* objektivita v metodě: korektně provedená kritika pramenů a vázanost n prameny umožňují každému, kdo bude pracovat s týmiž prameny, dojít k stejnému výsledku. Jediné správné řešení tak vyplývá z kontrolovatelnost .' -        přezkoumatelnosti a opakovatelnosti postupu badatele.39)
Toto klasické pojetí pravdy v historiografii může být kritizováno minimáln ze dvou stran. Podle Heideggera a Gadamera žádná absolutní pravda neex sluje a nedá se ani hledat. Je jen motivovaný zájem interpreta, jeho přec porozumění a odpovědi materiálu na otázky, které interpret klade. Neexistuj apriorní čisté rozumění, existuje vždy jen konkrétní rozumění konkrétníh interpreta.40) Tím se ovšem ztrácí objektivita, univerzalita poznání,.
Chartier zase upozorňuje na mezeru mezi sledovanou praktikou (minulo t » skutečností) a jejími reprezentacemi v pramenných stopách. Historik po zjii
35) Röhl.K. F.: Allgemeine Rechtslehre, Köln, Berlin, Bonn, München 1995, str. 280-281.
36) Boguszak, J.: Pojetí, druhy a význam právních principů, in: Právny obzor 3/2003, str. 245
37) Chartier, Roger: Die unvollendete Vergangenheit. Geschichte und die Macht der Weltau legung, Frankfurt am Main 1992.
3S) Chartier, Roger: c. d., str. 36.
39) Chartier, Roger: c. d., str. 38.
40) Grondin, Jean: Úvod do hermeneutiky, Praha 1997, str. 137-138 a 146-149.
tění pramenných stop vždy vytváří hypotetická spojení mezi reprezentující - l
pramennou stopou a reprezentovanou praktikou.41) Chartier odkazuje na ital- *
ského historika Carla Ginzburga a tvrdí, že takové spojení je akceptovatelné, -X.
pokud je vnitřně koherentní, plauzibilní a umožňuje vysvětlení problému.42) ,"• ■ Toto pojetí objektivity se blíží weberovským ideálním typům. Objektivitu poznání sice nezpochybňuje, avšak umožňuje i více adekvátních řešení jednoho problému. Vidíme, že tezi o jediném správném výkladu je v historii velmi těžké udržet.
i
Můžeme shrnout, že historická i právní věda si uvědomují problematič- |
nost teze o jediném správném výkladu. Tradiční historismus a právní požiti- |
vismus jsou, alespoň v teorii, na ústupu. Obrat k hermeneutice Idade důraz na ,
konkrétní rozumění hic et nunc a popírá tím nadosobní objektivitu a někdy j
i existenci absolutní pravdy, neměnného poznávaného objektu. I weberovský I
směr odmítá možnost poznání absolutní pravdy, existenci objektu poznání •
však nezpochybňuje. K objektu poznání se badatel přibližuje hypotézami či -[
ideálnětypickými konstrukcemi. Ty se sice nevymykají interpersonálnímu pře- j
nosu a ověřování, ovšem nejsou s to zajistit jednotu výkladu. Dworkinův jediný '
správný výklad práva je zase fikce - vychází z hermeneutického pojetí, ovšem |
interpret je nahrazen objektivizující fikcí. Jediný správný výklad je tedy mys- 'í
litelný jen velmi omezeně - a) jako ideál, k němuž směřují korektní poznávací '
metody, nebo b) omezený na výklad hic et nunc - výklad konkrétní tradice I
z konkrétní jiné tradice. j
4. ZÁVĚR
Dnešní vývoj historiografie a právní vědy je ve znamení odklonu od teze o jediném správného výkladu. Tradiční historismus a právní pozitivismus čelí kritikám, zpochybňujícím jejich východiska. Hermeneutika a další interpreta-tivní teorie, orientující se na složitý a nejednoznačný proces rozumění, vytlačují jednoduchá výkladová schémata.
Hermeneutický princip rozumění je sice týž v historii i v právu, naráží ale na různé problémy. V historii jsou dva - a) mezi minulou skutečností a pramennou stopou je nepoznatelná mezera a b) subjektivita badatele způsobuje různost výkladu týchž fakt. Problém a) lze překlenout pouze hypotézami, které na rovině b) někteří uznávají za objektivní a mezilidsky sdělitelné, pokud něco vysvětlují (Weber, Chartier), jiní odmítají možnost abstrahovat rozumění od subjektu (Gadamer). Weberovské řešení umožňuje pluralitu akceptovatelných hypotéz, pro Gadamera je rozumění vždy relativní.
V právu je problém tzv. obtížných případů - řešení je nejednoznačné nebo pochybné pro hrubou nespravedlnost či nesystémovost. Dworkinovo řešení předpokládá shromáždit všechny relevantní informace (právní normy i další
) Chartier, Roger: c. d., str. 39. :) Chartier, Roger: c. d., str. 40.
standardy) a vydat pro konkrétní případ rozhodnutí nejlépe zapadající do kontextu předchozích rozhodnutí. Shromáždění všech relevantních informací je ovšem fikce. Dworkin ukazuje v dějinách působení způsob, jak překlenout problémy tzv. obtížných případů, byť, jak ukázala Rôhlova kritika, zůstává na úrovni velmi abstraktní teorie, aniž nám nabízí jakákoli přesnější metodická vodítka.
Interpretační problém se tak objevuje v právu přece jen na jiném místě než v historii.
Společné však je, že v interpretativních teoriích v historii i právu hraje důležitou roli dějinné vědomí jakožto „privilegium moderního člověka, který si plně uvědomuje dějinnost všeho přítomného i relativnost všech názorů".43) Dějinné vědomí a časová vzdálenost nám umožní poznávat skrz dějiny působení: „To, co zajímá historické poznání, není, jak se lidé, národy a státy obecně vyvíjejí, nýbrž právě naopak, jak se tento člověk, tento národ, tento stát stal lim, čím je; jak se to všechno mohlo seběhnout a dospět právě sem..íí44)
Dworkin nalézá v dějinách působení způsob, jak překlenout problémy tzv. obtížných případů. S dějinami působení pracuje i teorie vědy, aplikující historismus na historismus. Ani odpověď historismu na epistemologické otázky tedy nemůže být absolutně platná. Ovšem poznávání minulosti ani poznávání obsahu práva se nezastaví a historické hledisko bude podstatné i v budoucnu.
Může být tedy filosofická hermeneutika obecnou teorií a metodologií humanitních věd, společným základem historiografie i právní vědy? Asi ne. Důraz na dějiny působení a dějinné vědomí je jistě produktivní. Závěr o nutné relativitě a subjektivitě všech výkladů je však až tím nejzazším krokem, až všechny teorie a konstrukce pokoušející se o přiblížení k objektivnímu poznání selžou.
Použitá literatura
Boguszak, J.: Pojetí, druhy a význam právních principů, in: Právny obzor 3/2003, str. 245 Dworkin, R.: Když se práva berou vážně, Praha 2001 Dworkin, Ronald: Law's Empire, London 1991
Gadamer, H.-G.: Gesammelte Werke, 6. Aufl., Tübingen 1990, Band 1. Hermeneutik. Wahrheit und Methode. Grundzüge einer philosophischen Hermeneutik Gadamer, H.-G.: Problém dějinného vědomí, Praha 1994
Gerloch, A., Maršálek, P. (eds.): Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi. Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva právnických fakult České republiky (Mílový 19. -20. 6. 2002), Praha 2003
Grondin, Jean: Úvod do hermeneutiky, Praha 1997
Chartier, Roger: Die unvollendete Vergangenheit. Geschichte und die Macht der Weltauslegung, Frankfurt am Main 1992
') Gadamer, H. -G.: Problém dějinného vědomí, Praha 1994, str. 7. l) Gadamer, H. -G.: c. d., str. 12.