V této části kurzu se mimo jiné dozvíte:

• Jak právo EU vymezuje pojem "služba"
• Jak se volný pohyb služeb odlišuje od volného pohybu osob, zboží a kapitálu
• Jaká jsou přípustná omezení volného pohybu služeb
• Jak se uplatňuje zákaz diskriminace v souvislosti s volný pohybem služeb

Důležité pojmy

Volný pohyb služeb v EU

Volný pohyb služeb je Jedna ze čtyř základních svobod vnitřního trhu.

Dle čl. 56 SFEU jsou zakázána omezení volného pohybu služeb uvnitř Unie pro státní příslušníky členských států, kteří jsou usazeni v jiném členském státě, než se nachází příjemce služeb. Z tohoto zákazu však existují výjimky (viz níže). 

Definice "služby"

Definici "služby" nalezneme v čl. 57 SFEU, který stanovuje, že "se za služby považují úkony poskytované na základě smlouvy za úplatu, pokud se neřídí ustanoveními o volném pohybu zboží, kapitálu nebo osob". Služba ze zde negativně vymezena (resp. co se nepovažuje na pohyb zboží, kapitálu nebo osob se považuje za službu!).

Mezi pojmové znaky služby obecně patří: 

• dočasnost -  tím se vymezuje oproti svobodě usazování (viz níže)
• nepravidelnost
• neexistence kontinuity

Čl. 57 SFEU dále obsahuje demonstrativní výčet služeb, zejména se dle tohoto článku jedná o činnosti průmyslové povahy, obchodní povahy, řemeslné činnosti nebo činnosti v oblasti svobodných povolání. Sektor služeb je však rozmanitý,  Mezi služby lze zařadit mimo jiné třeba dopravu, stavebnictví, montáže, opravy a úpravy zboží, služby turistického ruchu, peněžní služby (bankovnictví, pojišťovnictví a další služby), poradenství (včetně např. advokacie), zpracování dat, projekční činnost, výzkum a vývoj, sociální péče, zdravotnictví, školství a další vzdělávání, kultura, profesionální sport stejně jako zázemí pro amatérský sport a mnohé další.

Poskytování služby = poskytovatel má sídlo v jiném členském státě než ten, komu je služba poskytována, tedy poskytovatel a příjemce se nacházejí v jiných členských státech. V tohoto hlediska lze poskytování služeb členit na:

• aktivní - poskytovatel se přemisťuje do jiného č. s. (např. advokát)
• pasivní - příjemce služby se přemisťuje za poskytovatelem (např. léčba v zahraničním zařízení) 
• oba zůstávají ve svých státech - přemisťuje se předmět služby (architektonické plány, počítačové programy aj.)

Rozdíl mezi službou a jinými svobodami

V řadě případech může být obtížné rozlišit, zda lze určité plnění definovat jako službu nebo se jedná o některou z jiných svobod. Řada plnění je totiž smíšených a zahrnují poskytnutí zboží stejně jako služeb. 

Příklady: Stravování v jídelně či restauraci, které zahrnuje nejen pokrm, ale především jeho podání v příslušném prostředí.

Obdobně obtížné je rozlišení služeb od závislé práce (zaměstnání) či osobního podnikání. Činnost totiž může být totožná. Rozlišení je potřeba zejména kvůli svobodě usazování za účelem podnikání.

Svoboda usazování - spadá do volného pohybu osob. Jedná se o vykonávání nezávislé činnosti v jiném členském státě, která má trvající nebo opakující se povahu. Subjekty práva na usazování i práva na poskytování služeb jsou příslušníci ČS včetně PO, mající sídlo v EU a zřízeny podle práva některého členského státu.

Rozlišení mezi službou a svobodou usazování: S ohledem na formulaci SFEU, že poskytovatel může dočasně pobývat ve státě poskytnutí služby, se nabízí rozlišení podle četnosti. Jedná-li se o jednorázové působení, uplatní se volný pohyb služeb, naopak jedná-li se o působení opakované či soustavné, půjde o využití svobody usazování za účelem podnikání. 

Jednoduše řečeno za službu se většinou považuje činnost, která je jednorázová, kdežto v případe svobody usazování se jedná o činnost opakující se či trvající a dlouhodobou!

Režim poskytování služby je pro poskytovatele výhodnější, jelikož se nemusí podřizovat podmínkám státu, kde službu vykonává (v případě práva na podnikání musí!). Je podřízen pouze právem státu, kde má sídlo/provozuje svou činnost!

Zákaz diskriminace podle státní příslušnosti a místa pobytu 

Členské státy nesmějí omezovat poskytování a přijímání služeb podle občanství členského státu EU a místa pobytu. Zákazu diskriminace při poskytování služeb se opakovaně věnoval SDEU.

Příklady z judikatury SDEU:

• Rozsudkem Komise proti Španělsku, C-45/93 - za diskriminaci se považuje rozlišování dle bydliště při vstupu do muzeí jako zastřeného rozlišování dle občanství. 
• Rozsudek Komise proti Francii – průvodci, C-154/89 - diskriminace zahraničního poskytovatele může spočívat v zákazu působení, jakým bylo například vyloučení průvodců doprovázejících zájezd při provádění po veřejných prostranstvích. ¨
• Rozsudek Vestergaard, C-55/98 - diskriminace zahraničního poskytovatele ubytovacích služeb v podobě odepření daňového odpočtu nákladu na ně, byl-li by domácí uznány. 

Členské státy nesmějí uplatňovat ani překážky mezistátnímu poskytování služeb, byť diskriminaci zahraničních poskytovatelů nepředstavují. Takto například není nezbytné zastupování patentovým zástupcem při uhrazení poplatků za patent (rozsudek Säger, C-76/90) nebo omezení provozovatelů kabelových rozvodů vysílajících televizní programy, které obsahují televizní programy s reklamami, které domácí televizní stanice vysílat nesmějí (rozsudek Gouda, C-28/89).

 Omezení volného pohybu služeb

Dovolená omezení volného pohybu služeb vyplývají jednak z primárního práva jako tzv. výjimky (taxativně v čl. 52 SFEU v souvislosti se svobodou usazování), jednak z judikatury SDEU jako tzv. naléhavé důvody obecného zájmu (tzv. kategorické požadavky); sekundární právo pak stanovení další podmínky liberalizace služeb.

Čl. 62 SFEU odkazuje na čl. 51 až 54 týkající se výjimek pro omezení svobody usazování za účelem podnikání. Jedná se o výhrada veřejného pořádku, bezpečnost a zdraví (viz lekce č. 3).

Výhrada výkonu veřejné moci: členské státy smějí vyhradit svým vlastním občanům a právnickým osobám výkon státní moci. Obvykle tak také činí.  Vyloučeno tak bývá např. působení exekutorů na území jiného státu.

Judikatura SDEU dovodila, že důvody v čl. 36 SFEU, jsou uznány jako naléhavé důvody obecného zájmu, které umožňují odůvodnit i omezení volného pohybu služeb. SDEU uznal jako naléhavé důvody obecného zájmu i důvody neuvedené v čl. 36 SFEU – takové důvody, které umožňují odůvodnit i jiná omezení jiných svobod volného pohybu (např. ochrana spotřebitele, ochrana životního prostředí atd.)

Příklady omezení poskytování služeb v judikatuře SDEU: (JAKO JEDINÝ ODSTAVEC PŘEPSAT A JE TO DONE!)

Ve vztahu k mezistátně poskytovaným službám se může jednat mimo jiné o zápověď zasílání losů do státu, ty nepředstavují zboží, nýbrž ztělesňují účast na loterii, přičemž členské státy mohou loterie regulovat kvůli nebezpečí hazardu (rozsudek Schindler, C-275/92). Stát může omezovat volání ze zahraničí či lákající na zahraniční finanční produkty bez vyžádání (rozsudek Alpine investment, C-384/93). V případě regulovaného prodeje a užívání jinde zakázané marihuany v tzv. cofeeshops je dokonce přípustné rozlišení vyloučení spotřebitelů nepobývajících v Nizozemsku ve snaze bránit problematické drogové turistice při zachování tolerance vůči této droze (rozsudek Josemans, C-137/09). 

Přiměřenost omezení: Omezení volného pohybu služeb je přípustné, jen pokud je členský stát schopen prokázat, že je to z důvodu veřejného pořádku nebo veřejné bezpečnosti přiměřené, tedy nezbytné k dosažení příslušného cíle a že tohoto cíle nelze dosáhnout jinak.

Zopakujte si:

• Co je to volný pohyb služeb?
• Jaké jsou charakteristické znaky "služby" ve smyslu práva EU?
• Jaký je rozdíl mezi volným pohybem služeb a svobodou usazování?
• Jaké důvody pro omezení pohybu služeb znáte, vč. těch, které nejsou uvedeny s SFEU?