Právní úprava nekalé soutěže cílí zejména na ochranu soutěžitelů nebo zákazníků (včetně spotřebitelů) před zásahy soutěžitelů. Vztahuje se přitom nejen na vztahy podnikatelů a vztahy podnikatelů se spotřebiteli, ale také na vztahy podnikatelů se státem a územními jednotkami či jinými veřejnoprávními korporacemi. Nekalou soutěží se ovšem regulace nekalých postupů v hospodářské soutěži nevyčerpává: další předpisy najdeme v rámci nekalých obchodních praktik upravených v zákoně na ochranu spotřebitele.

Nekalé obchodní praktiky se týkají výhradně ochrany spotřebitele proti jednání podnikatele, který spotřebiteli prodává výrobky nebo poskytuje služby (v zákoně na ochranu spotřebitele je dále označován jako „prodávající“). Jejich záběr je tedy podstatně užší, než je tomu u nekalé soutěže. Z ochrany spotřebitele však derivativně profitují i podnikatelé, kteří dodržují pravidla soutěže. Úprava brání nekale postupujícímu konkurentovi získat na trhu výhodu, což vede ke kultivaci soutěžních poměrů a ocenění poctivosti[1].

Nekalé obchodní praktiky byly do českého práva transponovány ve veřejnoprávním předpisu. Dodržování zákona dozoruje vícero státních orgánů[2], které mají možnost podnikatele sankcionovat pokutami. Úprava nekalých obchodních praktik sice primárně kotví ve veřejném právu, zčásti je však svou povahou i soukromoprávní (zákon upravuje např. možnost odstoupení od smlouvy spotřebitelem, který je na svých právech dotčen nekalou soutěží, srov. § 5d ZochSpotř).

Český zákonodárce bohužel nevyužil mimořádné příležitosti, která se mu nabízela v souvislosti s rekodifikací, a nespojil právní úpravu nekalé soutěže s regulací nekalých obchodních praktik tak, jak to známe např. v německém[3] nebo rakouském právu. Nekalé obchodní praktiky jsou tak nadále součástí úpravy v zákoně o ochraně spotřebitele a minimálně čistě formálně tak stojí separátně vedle úpravy nekalé soutěže. České soutěžní právo se tak nachází ve stavu, ve kterém bylo právo německé před rokem 2004.