Diskusní témata: Člověk jako subjekt práva, subjekt a obsah v ústavním vztahu práva na život. Pojmy každý (užší x širší výklad) - základní práva právnické osoby a státu, člověk – podnikatel, spotřebitel, občan. Svéprávnost.

Test proporcionality - přednost má právo chránící vyšší hodnotu (posuzuje se vhodnost, potřebnost, přiměřenost).

Individuální a hromadné nabývání a pozbývání státního občanství. Občanství obce, kraje a Evropské unie a vliv na základní práva a svobody. Sdružovací (spolčovací) právo obecně, speciální sdružovací právo v církvích, politických stranách, příslušníků národnostních menšin.

Judikatura:

Nález Ústavního soudu z 10. 10. 1996, I. ÚS 181/95 (základní práva právnických osob).

Usnesení Ústavního soudu z 29. 10. 2001, IV. ÚS 597/01 (ministr spravedlnosti při výkonu vrchnostenské působnosti státního orgánu nemůže podat ústavní stížnost – v daném případě proti usnesení Nejvyššího soudu v případu Jiřího Kajínka o stížnosti ministra pro porušení zákona).

Nález Ústavního soudu z 20. 3. 2008, III. ÚS 2741/07 (základní práva státu při výkonu nevrchnostenské působnosti).

Nález z 21. 10. 2008, IV. ÚS 1735/07 (k principu majorizace ve spoluvlastnických vztazích):

1. O hospodaření se společnou věcí zásadně rozhodují spoluvlastníci, jejichž podíly představují většinu. Majorizaci je však možno respektovat pouze v případech, v nichž není výsledek v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti a neporušuje základní práva menšinových spoluvlastníků. Nelze připustit, aby hospodaření probíhalo způsobem, který vůbec nerespektuje oprávněné zájmy menšinového spoluvlastníka a tím popírá samu podstatu a smysl jeho základního práva.

2. Výkon práv v souladu s dobrými mravy představuje princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost zákona a dává soudci prostor pro uplatnění pravidel slušnosti. Pojem "dobré mravy" nelze vykládat pouze jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv či doplňujících obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale jako příkaz soudci rozhodovat praeter legem či dokonce contra legem, pokud jde o reprobaci jednání příčícího se dobrým mravům. Dobré mravy v tomto pojetí tedy jsou souhrnem etických, obecně uznávaných a zachovávaných zásad. Takto provedený výklad pojmu "dobré mravy" ve svém souhrnu prostupuje i Listinu základních práv a svobod.

3. Výkon žádného práva, právo většinového spoluvlastníka na nakládání se společnou věci nevyjímaje, nesmí být pláštíkem zakrývajícím nemravnost.

Nález z 14. 5. 2019, Pl. ÚS 45/17 (Uchovávání dat o komunikaci):

1. V podmínkách informační společnosti, v níž běžný jednotlivec využívá služeb elektronické komunikace takřka na každém kroku a dobrovolně přijímá, že se o něm ukládají kvanta dat, bylo by nemoudré tolerovat stav, v němž by poskytovatelé služeb údaji uživatelů disponovali, a státní aparát (v odůvodněných případech) nikoli. Plošné uchovávání provozních a lokalizačních údajů představuje snahu státu "neztratit v době informační společnosti krok" a mít v rukou efektivní nástroje k plnění svých úkolů - zde zejména v oblasti bezpečnosti státu a jeho obyvatel. Principiálně proto nelze data retention zavrhovat. Z hlediska práva na soukromí není šetrnější varianta, v níž by stát využíval dostupných údajů netransparentním, "pokoutným" způsobem; takový důsledek však bez jasné právní úpravy nelze vyloučit.

2. Princip data retention spočívá v plošném, nevýběrovém sběru významného množství dat o každé uskutečněné elektronické komunikaci, čímž je intenzivně omezeno soukromí jednotlivce, které je mu na ústavní úrovni garantováno čl. 10 odst. 2 Listiny, potažmo i čl. 10 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 13 Listiny. Tak závažné omezení proto jednak musí být prospěšné silnému veřejnému zájmu a zároveň je nutno je v maximální možné míře minimalizovat, aby mezi ním a naplněním sledovaných cílů existovala spravedlivá rovnováha. Minimalizace zásahu lze dosáhnout omezením využití dat telekomunikačního provozu jen pro nejnutnější okruhy případů, stanovením přísných podmínek, za kterých jsou data jednak uchovávána, jednak zpřístupňována, a vytvořením záruk každému jednotlivci, že v případě využití jeho údajů bude mít k dispozici účinné prostředky obrany proti případnému zneužití. Na provozní a lokalizační údaje je třeba nahlížet jako na cenný zdroj informací o osobním životě dotčené osoby, jehož zneužití může mít v soukromí jednotlivce značné dopady. Údaje o telekomunikačním provozu mohou mít mnohdy větší vypovídací hodnotu než znalost obsahu komunikace, a připodobnění k odposlechům je zde proto namístě; provozní a lokalizační údaje zasluhují z hlediska ochrany základních práv podobnou míru regulace.

Nález Ústavního soudu z 19. 10. 2021, III. ÚS 2116/21 (bezpečnostní riziko jako důvod výjimky ze soudního přezkumu).

Nález Ústavního soudu z 18. 10. 1995, Pl. ÚS 26/94 (financování politických stran a kontrola Nejvyšším kontrolním úřadem):

1. Ústava vychází z reprezentativní demokracie, v níž je tvorba politické vůle a formace státní moci výsledkem volné soutěže politických stran (čl. 5 Ústavy) v rámci demokratického právního státu. Výsledkem této soutěže je určitý výsledný politický profil státní moci. Proto zásahy státních orgánů zpět do života politických stran jsou nežádoucí, jakmile by mohly průběh volné soutěže stran ovlivnit - např. i tím, že chování určitých stran označí za "nehospodárné" nebo "neúčelné". To by odporovalo ústavní zásadě, že politické strany a politická hnutí jsou odděleny od státu (čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod).

2. Oddělení stran od státu však neznamená, že strany mají povahu soukromých spolků. Ústava stejně jako většina evropských ústav vychází z toho, že politické strany a politická hnutí sice nejsou institucemi veřejné moci a nemají veřejnoprávní povahu, na druhé straně však plní v souladu s ústavou určité úkoly veřejného zájmu, nezbytné pro život státu založeného na reprezentativní demokracii. Zejména pak musí být demokratický právní stát (čl. 1 Ústavy) také demokratickým způsobem, tj. ve volbách založených na soutěži politických stran, legitimován. Z tohoto obecného zájmu plyne i nárok na to, aby stát plnění těchto pro stát nezbytných úkolů umožnil a podpořil. Tomu odpovídá též úprava financování politických stran státem, vedená snahou po částečné úhradě jejich nákladů na činnost, jež je ve veřejném zájmu. Ústavní soud v odůvodnění svého nálezu odmítl však představu, že by se státní příspěvky měly stát základním zdrojem příjmů politických stran. Finanční podpora stran státem nesmí překročit hranici čl. 20 odst. 4 Listiny základních práv a svobod chránící autonomii a nezávislost stran na státu.

3. Finanční hospodaření politických stran je citlivou otázkou. Novela zákona v ustanoveních, jež jsou tímto nálezem zrušena, se pokusila podrobit finanční hospodaření stran intenzivní kontrole státního orgánu - Nejvyššího kontrolního úřadu. Kontrola jejich financí a posuzování "hospodárnosti" a "účelnosti" použitých prostředků nesmí být věcí státních orgánů, příslušných pro kontrolu státního majetku. Zmocnění k tomu, aby v rozporu s obecným chápáním byl pro potřeby zákona o NKÚ za státní majetek považován i majetek politických stran a politických hnutí, je i formálně ústavně nepřijatelné, protože rozšiřuje obsahově čl. 97 odst. 1 Ústavy cestou obyčejného zákona, tj. obchází ústavu.

4. Představa, že se stranám zakáže jakákoli činnost, a to i publikační a propagační, založená na podnikatelském principu a tím se dosáhne jejich "rovnosti" a "mravnosti" v politické soutěži, odporuje svým formálně-rovným přístupem k fakticky nerovným subjektům samotnému principu rovnosti, neboť povaze různorodých politických stran odpovídají i různorodé prostředky legálního financování jejich nákladů. Generální zrušení účasti politických stran a politických hnutí na podnikání je zásahem, který odporuje zásadě přiměřenosti práva v právním státě v tom smyslu, že není opatřením ani vhodným ani nutným k tomu, aby bylo dosaženo cílů, jež si zákonodárce od tohoto opatření slibuje.

5. Nelze připustit, aby z důvodů nesrovnalostí a závad ve výroční finanční zprávě politické strany mohl být dán podnět směřující k pozastavení činnosti nebo rozpuštění strany. Závady ve výroční finanční zprávě nelze kvalifikovat ani jako porušení principů čl. 5 a čl. 9 Ústavy, ani jako splnění předpokladů pro nepřípustnost činnosti politických stran podle § 4 zákona o sdružování v politických stranách a v politických hnutích. Všechny uvedené předpoklady se týkají závažného deficitu principiální povahy ve sféře demokratických náležitostí. K tomu směřuje i § 4 písm. a) - porušování ústavy a zákonů. Také toto ustanovení postihuje činnost, která se týká demokratických základů státu. Proto také je nepřípustná činnost stran, které nejen pouze porušily (některý) zákon, ale těch, které porušují zákony. V této formulaci je vyjádřen prvek trvalosti perpetuálního chování politické strany, která se právě tímto opakovaným porušováním zákonů chová způsobem ohrožujícím demokratické základy státu.

Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze 4. 3. 2009, Pst 1/2008-66 (Dělnická strana 1), body odůvodnění 41-58.

Nález Ústavního soudu z 13. 10. 1999, Pl. ÚS 30/98 (příspěvek na úhradu volebních nákladů za hlasy): Jestliže moderní reprezentativní demokracie bere zřetel na funkčnost parlamentního systému a přijímá v omezené míře integrační stimul do systému rozdělování mandátů, neznamená to, že integrační hlediska smějí mít přednost před principem volné a v zásadě neomezené volební soutěže volebních stran. Jejich volná soutěž je přímým výrazem pluralistické povahy demokratické společnosti a právě ochrana pluralismu v politickém životě má primární význam pro samu existenci demokratické společnosti. Proto je výrazně chráněna čl. 5 Ústavy a čl. 22 Listiny základních práv a svobod. Jakékoli přímé nebo nepřímé omezování rovnosti stran ve volební soutěži nesmí jednotlivě ani v kumulaci opatření, jež diferencovaně postihují nebo zvýhodňují určité strany, potlačovat apriorně již samotnou účast politických stran ve volební soutěži. Kumulace finančních podpor pouze pro některé strany je ve svých důsledcích současně kumulací faktických finančních sankcí pro strany jiné. Proto je třeba pečlivě zvažovat, zda není překročen účel takových opatření. Tímto účelem musí být pouze vážnost úsilí soupeřících stran, jež není zaměřeno k jiným cílům než k účasti na politické reprezentaci a prosazování vlastního programu v ní. Integrační stimuly jsou v reprezentativní demokracii v omezené míře přípustné až po ukončení procesu svobodné soutěže právně rovných politických stran, tedy po sečtení hlasů pro strany, a to určitou diferenciací při rozdělování mandátů, nikoli však apriorně finanční stimulací některých a znevýhodněním jiných stran, neboť tím by docházelo k modifikaci a stylizaci již i v počtu hlasů pro politické strany odevzdaných.

Nález Ústavního soudu z 5. 5. 2015, II. ÚS 164/15 (shromažďování x ochrana vývoje dětí):

1.     Právo pokojně se shromažďovat představuje kolektivní výkon svobody projevu. Právě tento aspekt může napomoci pro rozproudění veřejné diskuse a debaty nad věcmi veřejnými, poněvadž někteří občané nemají vůli veřejně pronášet a prezentovat své názory individuálně a pokoušet se přesvědčovat ostatní o jejich správnosti. Účast na shromáždění jim však poskytuje možnost, jak se veřejně s určitými názory ztotožnit a vyjádřit jim tak podporu.

2.     Ústavní ochrany požívají i šokující a pobuřující projevy (i vizuální), použité k rozproudění veřejné diskuse, jelikož demokracie je založena na „důvěře“ k občanům, že se aktivně a svědomitě této diskuse účastní a jsou schopni rozlišit věrohodnost či akceptovatelnost jednotlivých myšlenek.

3.     Uvedené však nelze rozumně požadovat od dětí, neboť právě ty, s ohledem na jejich mravní a duševní vyspělost, musí být chráněny před některými formami projevů, které by je nad únosnou míru zasáhly či obtěžovaly (čl. 32 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod a čl. 3 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech). Jsou-li proto právě děti či mladiství příjemci informací, je dán zvýšený požadavek na zachování mravnosti a na ochraně jejich práv i ve vztahu ke svobodě projevu a shromažďovacímu právu. Právu každého prezentovat své názory (včetně pobuřujících) je totiž postaven naroveň zájem na tom, aby děti a mladiství nepřijímali sdělení pro ně nevhodná. Je proto na svolavateli shromáždění, aby navrhl taková konkrétní opatření, která by umožnila konání shromáždění, aniž by však ohrozilo zájmy dětí (šokující informační panely by byly umístěny např. do stanu anebo by byly sestaveny do uzavřeného tvaru tak, aby osoba, která by je chtěla shlédnout, musela do tohoto prostoru vstoupit, přičemž pořadatel by zamezil, aby do tohoto prostoru mohly vstoupit malé děti).

Doporučená literatura:

PETR DRULÁK (ed.): Lidská práva zprava i zleva. Praha: Dauphin, 2023. ISBN 978-80-7645-477-4.

PAVEL KANDALEC: Naturalizace v České republice, Praha 2018.

Další právní předpisy:

§ 23-25, 419-422 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.

Zákon č. 186/2013 Sb., o státním občanství.

Zákon č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a politických hnutích.

Zákon č. 3/2002 Sb., o církvích a náboženských společnostech.